Prokletí

Je čtvrtek 7.6.2012.

V pondělí mi manželka oznámila, že se to pořád nějak táhne, že pokud nepůjdu já, půjde ona. A za pár minut přišla s tím, že už si můžu zůstat v našem bytě a že ona s malou půjde.

Tenhle slunný a vzdušný byt miluju, ale za prvé mi vadí, že by se malá musela stěhovat a měnit prostředí, na které je zvyklá a za druhé mi teď nemocenská nestačí ani na pokrytí všech poplatků (naštěstí mám pojištěný úplně nesnesitelný úvěr našeho auta a odteď už by to měla po dobu mé neschopnosti platit pojišťovna). Takže v tomhle bytě, kde jsou všechny komplet poplatky i nájem 7500 Kč bych prostě neutáhla. Manželka ano.

 

V Ústí jsem měla platit 5500 Kč se vším všudy. Ale ještě to pondělí jsem sebrala nějaké své věci a přesunula se k mamince. Bylo mi strašně. Byl to okamžik, který jsem nikdy nechtěla zažít. Ty slzy nešly zadržet. Nechtěla jsem, aby na mě manželka mluvila. Snažila se mě ještě obejmout, ale já chtěla co nejrychleji utéct. Dala mi tašku se žehličkou na vlasy, že se mi bude v budoucnu hodit, že ona ji neužije. Kdysi jsem tu žehličku kupovala manžcelce k narozeninám. Dala mi i svojí oblíbenou dámskou voňavku… Mimochodem za týden má zase narozeniny 🙁 Chtěla bych je slavit jako dřív! 🙁

 

Bydlím u maminky, která po mě nic nechce (já ale chci kupovat aspoň jídlo – zatím). V září se mám totiž přestěhovat o patro výš do bytu po sousedce – moc milé paní – která byt nechce prodávat a měla by mi ho tam nechat i téměř zařízený jen za náklady taky za 5500 Kč. Včetně internetu.

 

Jen díky její laskavosti mám teď odvedený kabel z jejího bytu do bytu mé mamky a díky tomu můžu psát tenhle článek.

 

Teď jsem v bytě, ve kterém jsem vyrostla. Jsem už v noční košilce, ale je to opravdu studený byt a tahle místnost obzvlášť, takže už mám i svůj červený spací svetřík (jak jsem si ho tu nazvala). Moje maminka je strašně hodná, ale docela dost kouří, takže jsem pořád cítit kouřem, i když se zavírám jak můžu. Nesnáším cigarety, ale jsem vděčná za to, co mám.

 

Pominu-li tu skutečnost, o co přicházím (manželka, byt, malá…), pak jsem tu šťastná. Tady je totiž svět vpořádku. Maminka mě oslovuje správným rodem, říká mi Terezko, chodím oblékaná tak, jak chci, líčím se a nemůžu se toho všeho nabažit. Byla tu i ta milá sousedka a taky mi říká Terezko. Bere mě jako ženu už teď! A říká, jaká budu hezká holka 🙂 To potěší.

To jsou věci, které mě opravdu zvedají sebevědomí i náladu. Když přišla sestra na návštěvu, vyběhla jsem ven v balerínkách… to byl tak úžasný pocit! A přišla mi nová mikinka, takže jí teď nosím doma 🙂 Fotky zatím jen tak nebudou, protože nemám foťáček, ale mohla bych jedině z mobilu nebo z webky… ještě to tu musím všechno pozapojovat.

 

Takže jsem v místě, kde jsem šťastná a svá. Tady je můj svět. Tady mi nic nechybí… téměř…

 

 

….a má nálada se okamžitě obrátí. Stýská se mi! Chci domů! Chci svou postel, chci svůj byt, svou dcerku, svou manželku. Vidím je tu pořád, je mi smutno. Píšu manželce smsky, protože je mi prostě normálně smutno, ale ona je ignoruje. Neodpovídá mi. Nekomunikuje se mnou. Když přijdu odpoledne domů (tam kde je manželka a malá), tak malá je veselá a v pohodě, ale manželka se na mě tváří tak, jako to nikdy nedělala, mračí se a nekomunikuje… Nemluví se mnou a když se jí na něco zeptám, snaží se odpovídat jedním slovem. Jakoby na mě byla pořád nějak naštvaná. Je jediným, kdo tu v pohodě není. Nevím, co mám dělat.

 

Včera jsem to nedokázala zvládnout. Ten stesk po rodinném štěstí. Napsala jsem manželce smsku, že všechno ruším, protože ať udělám cokoliv, vždycky se budu trápit. Pokud udělám to, co chci a stanu se vysněnou ženou, budu se trápit, že nemám manželku a dcerku, že nemám rodinu, lásku a rodinné štěstí. Pokud to neudělám, budu je sice mít (?), ale budu se trápit, že nejsem tím, kým být chci. Takže je lepší, když se budu trápit sama, než abychom se trápili tři.

 

Připadám si v tomto bytě jako kdysi na ubytovně Klíček pro tatínky u FN Motol, kde jsem přespávala, byla sama a bylo mi strašně smutno a těžko a toužebně si přála, aby bylo už ráno a já mohla utíkat na dětskou onkologii za manžekou a dcerkou a modlila se, aby všechno dobře dopadlo a všichni jsme byli zase doma. Jenže teď se tohle nikdy nestane a já se musím srovnat s tím, že ráno za nimi nemůžu a to je těžší než cokoliv předtím. Chci zpátky náš šťastný život. Chci svojí postel v našem krásném bytě vedle své manželky a dcerky.

 

Takže jsem manželce v noci napsala, že všechno ruším a budu čekat, až řekne, že můžu zpátky do své postele k nim. Že kašlu na tuhle budoucnost. I kvůli mě, ať vím, že to všechno co teď musíme dělat není totiž kvůli tomu. Nejde tu vůbec o mě. To manželka se mnou nechce žít, i kdybych byla vždycky 100% Tom. Chtěla jsem trucovat, protože já takhle žít nechci (vyjma toho, že chci být Terezou). Ale chci rodinu, děti, spokojený život. Takový, jaký jsme měli my.

A byla jsem rozhodnutá, že až se ráno vzbudím, že hned napíšu jedné moc krásné a milé mamince s holčičkou starou asi jako moje dcerka, které jsem kdysi vezla stůl a tak jsme se krásně zapovídali, než jsem jí upřímně řekla, že mám manželku a holčičku a to samozřejmě znamenalo, že dál pokračovat nebudeme… čili tahle překážka jakože zmizela a teď v nich můžu najít tu náhradu, kterou hledám místo mojí krásné manželky a mojí úžasné dcerky. Aspoň nějaké štěstí, jsem si říkala…

…to rodinné štěstí mi vážně chybí. Představovala jsem si to tak, že to udělám na truc manželce, že budu dál úzkostlivě tajit, kým jsem a snažit se to v sobě maximálně dusit. Trápilo mě to, protože si už neumím představit, že vstanu a nenalíčím si oči, že nemám nalakované nehty nebo že se neobléknu do holčičího spodního prádla… prostě všechno to, co je mi příjemné a přirozené… ale za to rodinné štěstí jsem to chtěla udělat.

 

Myslela jsem, že mi manželka něco odepíše, ale nic.

Ticho.

Mrtvo.

Jakoby manželka neexistovala.

Snažím se jí nepsat, ale nejde mi to 🙁

 

Jsem v bytě, ve kterém jsem bydlela jako malá. V bytě, ze kterého jsem jí vídala z okna, když šla v létě po chodníčku v krásně modrých šatech…ta její ladná chůze… Bydlela totiž asi o pět vchodů dál… a ten byt po její mamince, která se pak odstěhovala do velkého domu 16 km odsud a kam jsme každou sobotu jezdili, ten byt vídám každý den… ten byt, kam jsme poprvé spolu šli a pak ten náš vchod, kde mě poprvé políbila. Letěla za mnou a dala mi pusu! 9.2.2000. Padal sníh s deštěm a byla už tma. A strašná zima. Ale my spolu chodili za ruce, jakoby žádná zima nebyla. Každý den procházím místem, kde jsem jí u mostu potkala, když venčila Césárka (zlatého kokříka). Nejkrásnější holka ve městě s nejhezčím úsměvem na světě. A srdcem velkým a otevřeným, že bych jí nikdy za nic na světě nevyměnila…

 

Jsem v bytě, ve kterém si malá hrála, když jsme přišli všichni jako rodina na návštěvu. V bytě, kde nás moje maminka čekala, když jsme se vraceli z Prahy z nemocnice a chtěla vědět nejnovější zprávy. Dobré zprávy.

 

Vidím je všude a strašně bolí každý okamžik, kdy si uvědomím, že tu nejsou.

 

Chvílemi mě moje maminka dokáže přivést na jiné myšlenky. Hlavně tím, jak mě bere. Jako 100% Terezu už teď! To jsou chvilky štěstí. Je to neuvěřitelně krásný! Dokud mi mé myšlenky zase nesklouznou k manželce a k dcerce.

 

 

Ale moje manželka už není tou ženou, kterou jsem milovala.

 

Dneska jsem byla na kontrole u obvodní doktorky a čekala tam shodou okolností zrovna celé dvě hodiny. Takže jsem prolézala svůj mobil a našla jsem tam uložené staré smsky od manželky… z dob, kdy mě milovala, kdy čekala, až se vrátím ze školení, kdy se na mě těšila, kdy ležela sama v Ústí v nemocnici a každý den chodila za malou k inkubátoru a nosila jí alespoň nějaké mateřské mléko. Tuhle manželku já miluji.

 

Ta, co je teď doma je někdo jiný.

Došlo mi to dneska.

Nemiluje mě.

Přemýšlím, kdo komu způsobil větší šok…

 

Nemám jinou možnost než jít dál tam, kam musím. Jsem do toho svým způsobem nucena, nebo lépe řečeno žádná jiná možnost mi není nabízena… Já tuhle možnost vítám, těším se na ní, žiju touhle holčičí budoucností, ale strašně mě bolí fakt, že mě moje manželka nemiluje.

 

Nemůžu tomu uvěřit. Moje srdce to prostě nepřijímá. Bývávala jiná. Nejlepší žena na celém světě…

 

Tohle je prokletí, ze kterého existuje jen jediné vysvobození.

 

Nemůžete se ho zbavit, nemůžete s ním bojovat, nemůžete ho přemoci.

 

Bohužel v životě to nechodí jako v pohádkách.

 

Nevím, kdo nebo proč a za co mě kdysi proklel a uvalil na mě tuhle kletbu. Ale je mi opět jasné, že nepřicházím o rodinné štěstí, protože se chci stát ženou, ale chci se stát ženou, protože jsem přišla o rodinné štěstí. Manželka tvrdí, že je to kvůli tomu. Ale kdyby mě milovala, kdyby chtěla, kdyby si uvědomila, že je pro malou i pro nás výhodnější žít zase spolu, alespoň to zkusit, tak by řekla, ať se vrátím. Dokud to jde. Než uděláme nevratné kroky…

 

Ale ona mlčí. Nic neříká. Nereaguje. Nevyjadřuje se.

Z tohohle prokletí se musím vysvobodit sama.

Jsou lidé, kteří mi pomáhají a pomohou, kteří jsou se mnou a kteří mě drží.

A pak je tu manželka, která se změnila.

 

Na dnešek se mi zdál další hrozný divný sen, ze kterého mi bylo úzko. Déšť, zima, mokro, rybník, dětský nočník ve vlnách, který tak toužím vytáhnout, protože co když patří mojí dcerce? Ale je stříbný s kočičkou a dcerka má bílý a s kachničkou… ta úleva, že tam do té vody nemusím skákat vystřídá další úzkost z davu lidí v konírně, kde na mě všichni divně koukají, protahují své obličeje, do toho meluzína…

 

Tohle je opravdové prokletí…