• otєrєzє.cz

    Pauza

    Začínám nenávidět tlačítko „Pause“.
     
    Nechápu, proč vůbec existuje. Když budu chtít, tak to vypnu a zmáčknu tlačítko „Stop“. A když si to budu chtít pustit, tak „Play“. Život by se neměl zastavovat na „nějakou“ dobu. Běží pořád dál. A až umřeme, to bude teprve to pravé „Stop“. Byla by ale škoda něco takového všechno definitivně stopnout… žádný důvod na světě není dost dobrý k tomu to udělat!
     
    Všechno teď řeším tím pauznutím. Jakoby se člověk něčeho bál…jakoby nechtěl zmáčknout přímo Stop té dané „životní mp3ky“ a oddychnout si, že to skončilo. Jsme v nějakém mezičasoprostoru, kde nevíme, kam jít, co udělat a jen čekáme, jestli nás něco nepopožene dál, jestli se neukáže nějaké znamení nebo jestli někdo nerozhodne za nás. Ale nerozhodne. Je to jen na nás. Život máme ve svých rukách! Tak proč proboha pořád to tlačítko „Pause“?
     
    Nedaří se mi soustředit se na život. Myslím si, že pauznutí pomůže, ale nepomáhá.
     
    A tak čekám.
     
    Až mě to přejde.
    Až to přejde.
    Až mi někdo něco řekne.
    Až někdo něco udělá.
     
    To je blbost.
     
    A víte co?
     
    Není nic jednoduššího než žít v souladu se svým biologickým pohlavím. Nikdo Vás neřeší, nevidíte divné pohledy lidí ve městě, nejste terčem posměchu v kantýně, děti se Vás neptají, kdo vlastně jste??? Nikoho neděsíte! Jistým způsobem jde o obrovskou úlevu.
     
    Jenže jste sami.
     
    Je jedno, kým jste.
     
    Samota je horší.
     
    Tu nevyřešíte, protože nezáleží jen na Vás. On se do Vás musí totiž někdo zamilovat. Musíte řešit jeho špatné vlastnosti, nastavit si míru tolerance, vymazat z hlavy předchozí vztah, který Vás silně omezuje… dokonce tak silně, že podle mě jiný vztah začít nelze. A když se o to pokusíte, řešíte stejně svého bývalého partnera…vyžadujete jeho dobré vlastnosti, zdají se Vám o něm sny… nezbavíte se ho. Opět platí, že „své minulosti se nezbavíš“! Je ve Vás. Navěky věků… i potom, až stisknete definitivně to tlačítko Stop…
     
     
    Pan Jaroným Klimeš (náš významný psycholog) napsal zajímavou knihu. Jmenuje se Partneři a rozchody. Změnila absolutně můj pohled na svět a ta kniha mě donutila panu Klimešovi napsat. Zmiňuji se tu o ní, protože k tomu všemu vlastně taky patří. Pokud chcete vědět, jak probíhá úplně každý rozchod dvou spolu déle žijících partnerů, co každý cítí, proč se chovají tak, jak chovají a jaké fáze takový rozchod má (včetně šancí na oživení), tak rozhodně doporučuji přečíst… Pokud zrovna někdo z Vás takovou nějakou partnerskou krizi prožívá, prosím přečtěte si tu knihu oba dva. Ne jen „obránce“ vztahu, ale také „iniciátor“ rozchodu, který si možná může myslet, že žádný problém nemá. Ať překousne tu svoji hrdost a dočte to aspoň do půlky (má 118 stran).
    Vše je jednodušší, než se zdá.
     
    Zastavme všichni společně epidemii rozchodů!!!
     
    Nicméně to neřeší, že…
    …i ta pro mě původně tak neřešitelná pitomá porucha identity se vyřešit dá!
    Ale samota ne.
     
    Já vím, zase píšu bláboly. Ale musím, aby mi asi zase v hlavě něco docvaklo.