• otєrєzє.cz

    Pětiminutový placebo efekt

    Tak mám za sebou pravidelné nedělní odloučení. Tohle je přesně okamžik, kdy potřebuju blog k tomu, aby to ze mě spadlo. Dostat to hlavně nějak ze sebe, jinak zešílím.
    Je to pořád stejné. Ani nečekám, že si na tohle někdy zvyknu. Ale při odjezdu z domečku, kam jsem Kačenku přivezl, jsem měl dnes výjimečně dobrý pocit. Byl to tak trošku manželčin placebo efekt, ale fungoval.
    Pět minut jsem si totiž povídal s manželkou. Bezstarostně. O kočičkách, o Kačence, o její nové mikině. Než kočička shodila květináč s kytkou v okně a naznačila mi tak, že pět minut štěstí je u konce.
    Došlo mi, že tenhle stav není tentýž, jakobyste už na světě nebyly, jak jsem si v minulosti myslel. Je to jiné. Vídám vás, povídám si s vámi, existujete!
    A tak jsem začal přemýšlet, jaký je rozdíl mezí tím, co bylo a mezi tím, co mám teď.
     
    Taky jsem vás opouštěl, ale vracel jsem se k vám.
    Teď se přeci taky vracím – i když jen jednou za 14 dní na 5 minut.
     
    Teď jsme se taky rozloučili, akorát jsi mě neobjala a nedali jsme si pusu. Jediný rozdíl. Jinak jsem si úplně stejně prohlížel Tvoje krásný oči.
     
    Akorát kdysi si můj mozek z nějakého důvodu myslel, že se mám kam vracet, že je tu člověk, který mě miluje a který má o mě starost. A který mi poskytuje nějakou jistotu.
     
    Proč tedy už rok a půl tak jančím? Proč nemůžu každou neděli přenést přes srdce, že musím Kačenku vrátit a uvidím jí zase až za 12 dní? Že Tě třeba ani neuvidím těch krásných pět minut?
     
    Zjistil jsem, jak moc mě těch pět minut za 14 dní naplňuje. Jak jsem šťastný aspoň za ně. Dávají mi vždycky falešný pocit štěstí, že tu pořád jsi a že jsme tu spolu. Chci-li tomu věřit, můžu. Pět minut.
    Tolik mě vždycky nabijí, že mám pocit, že mi tohle musí stačit, než se uvidíme zase za dalších 14 dní (pokud nebudeš zrovna zase někde na výletě, jako minule, když jsem Kačenku přivezl).
     
    Vlastně v tom není žádný rozdíl. Měl bych být šťastný, že jste zdravé a že se máte v rámci možností dobře. Pokud vás miluji, mělo by mi to stačit. Dnes jsem měl právě takový zvláštní nepoznaný pocit, že mi to stačí. Že v tom vlastně až takový rozdíl není. Bylo mi hezky, protože jsem Tě viděl.
     
    JE TO JAKOBYCH BYL NA NĚKOLIKAMĚSÍČNÍ STÁŽI, NA MONTÁŽI V ZAHRANIČÍ NEBO NA MISI V AFGHÁNISTÁNU. Jen telefonovat domů Ti nemůžu (zřejmě proto, že v Afghánistánu není signál). Je to vlastně úplně totéž. Co totéž, tohle je lepší! Vidím vás jednou za 14 dní! Měl bych se vlastně radovat.
     
    Nějaký papír, kde někdo napsal, že nás rozvádí, je jen cár papíru. Pár písmenek, která někdo napsal, aby rozhodl za nás (za mě). Lásku a vztah nemůže nikdo žádným papírem rozdělit. Kašlu na úřady, které mi nutí myslet si, že jsem o Tebe přišel. Nepřišel. Ty tu jsi pořád. Se vším všudy. Jen mi víc chybíš, protože jsme méně spolu a tak si přirozeně přeji být spolu víc.
     
    Ale co s prázdným bytem, ve kterém teď sedím?
     
    No vždyť říkám, že je to jako být na misi. A co ten nedokreslený obrázek Kačenky? Rozestavěný bunkr? Úhledně rozmístěná zvířátka v řadě, která teď musím uklidit? Nejradši bych si to tu nechal. Nevadí mi to. Jen je mi smutno, protože mi vždycky připomínají Kačenky smích. A stýská se mi úplně stejně, jako bych byl na nějaké misi a nikdo nás nikdy nerozvedl. Je to úplně stejné. Ty pocity, představy a sny. Jen si stačí nepřipomínat, že já se z téhle mise nikdy nevrátím do náruče Tebe s Kačenkou kolem krku… Že Ty jsi ten velitel, který rozhodne o tom, kdy půjdu domů…
     
    Ženo moje. Až mě ta touha po Tobě přejde, tak mě přejde. Nemůžu si poručit. Nijak Tě to neomezuje ani neubližuje. Už nekreslím grafiti před Tvým domem (mělo to prý vydržet věčně, ale mám takový pocit, že po dvou zimách to zmizí), už Ti neposílám každý týden nějaký dopis. Neexistuju. Ale přeci tu čekám a když budeš chtít, můžeš kdykoliv přijít nebo s námi (se mnou a s Kačenkou) jet na výlet. Zatím nechceš, ale třeba jednou pojedeš. Stejně nemám jinou možnost než čekat.
     
    Jo, Terezu tu mám, ale ona je až na druhém místě. Na prvním jste vy. Mám jí tu, protože tu nejste.
    Mám pocit, že tohle už jsem kdysi slyšel: „Uděláš-li to, udělám to.“ Protože já jí nechci upřednostnit před vámi. Na nový vztah se ženou nebo s ní dokonce zakládat rodinu teď prostě nemám a ještě dlouho mít nebudu. Z toho tedy logicky vyplývá, že mi opravdu zbývá jen tohle.
     
    Budu čekat, až se vrátíte. A když se vrátíte, vrátí se i Tom. Protože ta pravidelná pětiminutová radost každých 14 dní ze setkání s Tebou ho přesvědčuje, že mu na Tobě pořád záleží a staví Tě na první místo. Já si to umím všechno tak perfektně představit! Už bych si tuhle druhou šanci nenechal nikdy vzít. Byla bys šťastná i Ty a tím pádem i Kačenka.
     
    Ale Ty mě tu necháváš jít směrem, kterým Tom jít nechce. Jestli mě v tom necháš, už to po čase nikdy vrátit nepůjde. Já vím, že to víš a stejně je Ti to jedno. Tak krásně bezstarostně nevědomě bláhově jedno.
     
    Ty jsi vlastně hybná síla Terezy. Čím víc mě nenávidíš, čím víc mě nemiluješ, čím víc mě odmítáš, tím víc potřebuji získávat štěstí jinde. Protože zdrojů štěstí je v životě člověka několik. Není omezen jen na jeden.
     
    Přesto pořád říkám totéž. Vraťte se mi, holky moje. Jak dlouho to ještě bude trvat? (Osm deset let?)
    Větší štěstí než rodina neexistuje.
     
     
    Tereza: „Já vím, že mě chceš úplně vyšachovat, Tome. Vím, že je pro tebe rodina na prvním místě, ale první místo je teď neobsazené… tvoje žena tu není. Nechala tě tu. Tak si tu seď a čekej – nebo pojď za mnou. Tam, kde ti je přeci taky dobře. Stejně jiné varianty nejsou. A vrátit se zatím můžeš vždycky. To je na tom to nejlepší. Ještě pořád máte oba spoustu času, i když tu teď budu víc a víc.“
     
    Má ženkost mi pomáhá snášet mé mužské trápení. A tím vznikají zase druhořadá ženská trápení, která jako muž nemám a nemusím je řešit, ale Tereza je řešit musí, protože bohužel není tak ženská, jak by chtěla a tak se z důvodu jednoduchosti vrací zase k mužnosti. A tak se do toho zamotávám a točím stále dokola.
     
    Čas ukáže, která cesta je správná.
    Ale nikdo už nám nevrátí štěstí, o které jsme přišli za dobu, po kterou my tři nejsme spolu.
     
    Potřebuji dalších 5 minut s Tebou.
    Ty mi je nedáváš.
    A tak jde Tereza do sprchy a vybalit své nové heboučké pyžámko…
     
     
    V mém malém e-shopíku koupil před chvílí pán hrozně krásné dětské povlečení. Dala jsem je tam jen na zkoušku a čekám, jak se budou prodávat. Říkám si, jak je hezké, že je někde rodina, kde milující manžel myslí na to, jak své dcerce udělat radost. Jaká je tam doma asi pohoda?
    Normálně to nedělám, ale to telefonní číslo v objednávce bylo tak prominentní, že jsem ho zadala do vyhledávače…
    …a nestačila jsem se divit.
    „Zadaný podnikatel hledá ženu za účelem sexu… Orientace: beru všechno. Děti: nemám.“
     
    Tak fajn.
     
    Co tu řeším?
     
    Čí dcerka má lepší vyhlídky do budoucna?
     
    Rodina už dneska asi pro nikoho nic neznamená.
  • Přeměny

    Katie a Arin

    Tak a rychle změnit téma 🙂
    Možná jste to zaregistrovali v médiích, ale kdo ne, tak ten se může podívat tady.
     
    Článek převzatý z Blesku pro ženy:
    (jakoby to muže nemělo zajímat! 😉 To je pořád škatulkování!
     
    Život někdy dokáže „zrežírovat“ neuvěřitelné příběhy. Mezi takové patří i ten, který prožívají dva mladí teenageři.
    Oba museli se svojí odlišnou sexualitou „bojovat“ celé dětství. Protože byli „jiní“, děti se jim posmívaly, šikanovaly je.
     
    Osmnáctiletá kráska Katie Hill totiž nebyla vždycky roztomilou holčičkou. Prvních patnáct let svého života strávila jako kluk Luke. Narodila se jako jediný syn námořního plukovníka.
    Její přítel, šestnáctiletý Arin Andrews, se zase narodil jako dívka. V těle roztomilé holčičky jménem Emerald exceloval v baletu, vyhrával dětské soutěže krásy.
     
     
    Katie odjakživa měla pocit, že je dívkou uvězněnou v chlapeckém těle, zatímco Arin zažíval opačné pocity.
    „Když jsem byl první den ve škole a všichni říkali, že se mám zařadit k holkám, cítil jsem se zmatený,“ svěřil se se svými pocity usměvavý mladík a dodal: „Holčičí věci mě nikdy nezajímaly. Říkali o mně, že jsem lesbička, ale já se necítil jako holka. Byl jsem kluk, který se nějakým nedopatřením ocitl ve špatném těle.“
     
    Oba mladí lidé se setkali v Tulse v Oklahomě, kam přijeli kvůli změně pohlaví. Okamžitě se do sebe zamilovali.
    „Jsme si souzeni. Skvělě si rozumíme, stále si máme o čem povídat. Je to proto, že jsme oba museli v době dospívání řešit totožné problémy,“ prohlásila pohledná brunetka, která už má díky hormonální léčbě i dokonalá dívčí ňadra.
    Rodiče obou z toho zpočátku nebyli příliš nadšeni. Měli problém přijmout transsexualitu svých dětí. Teď však už pevně stojí při nich.
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
    ——————
    Myslím, že Katie měla štěstí a prošla si změnou pohlaví už v 15ti (Amerika no :). Proto jim to tak sluší. Nestihla si v životě nasekat žádné závazky, neměla žádnou svazující minulost. Ideální stav.
    Tady na youtube je krátká 3minutová reportáž (v angličtině). Můžete tam slyšet i jejich originální hezké hlasy:
     
     
     
    Jsou úplně v pohodě! Líbí se mi!
     
    Výborné jsou ty komentáře pod článkem. Nadšení se nekoná. Je to nemoc, je to nenormální, zvrhlé a já nevím co ještě. Někteří se snaží to překousnout, ale nejde jim to. Chápu je. Nikdy bych nechtěla, aby se o mně vědělo, v jakém těle jsem se narodila… Lidé jsou zlí.
     
    Musím to sem napsat 🙂 To je totiž tak hezkýýýý! Na votocvohoz.cz mi teď napsala po vzájemném poklábosení jedna moooc milá slečna:
    „Jsem ráda že věci prodávam tak užasné hodné slečně jako Tobě :-)“
    To tak potěší!!! 🙂
     
    Dobrou 🙂
  • otєrєzє.cz

    Všudypřítomné vzpomínky

    Jedna strana mi říká: „Ty jsi žena! Chovej se jako žena. Buď úplně v pohodě, nic ti nehrozí a užívej si to!“
    (to říká Hanka a nejbližší)
     
    Druhá strana říká: „Ty jsi netvor. Ani muž ani žena. Co tedy jsi? Je to proti přírodě. Fuj. Hnus.“
    (to říkají kolegové)
     
    Třetí strana říká: „Ty jsi muž! Chovej se jako muž. Buď úplně v pohodě, nic ti nehrozí a užívej si to!“
    (to říkají některé kolegyně a kamarádky)
     
    Mluví na mě tyhle tři strany. A každá zní tak přesvědčivě. Jen si vybrat… Nabídka dne. Proč jsou ty nabídky tři? Proč není jen jedna?
    Co ta taxikářka z našeho města, o které si lidé vypráví? Pořád slyším kolegy, jak znechuceně říkají: „Z dálky dobrý, ale z blízka?“ Jaké jsou šance? A jaké šance má tenhle můj život? Vždyť ani nemůžu mít holku. Pořád bych jí jen ubližoval. 🙁
     
    Tom:
    Chtěl bych říct své ženě: Všecko to hezké, co mohlo být, jsi už teď zazdila jen Ty. Proč? Vím, že jsem udělal chybu, ale napravil jsem jí a chtěl jsem druhou šanci. Přeci jsme se milovali. Máme spolu krásnou dceru. Nechceš jí dopřát zase rodinu? Vzpomínky jsou všude a pořád. Bylo jich totiž tolik. Měli jsme dar prožívat všechno intenzivně a uměli jsme si dělat radost maličkostmi. Denně je mám a denně na ně narážím. Nechci je mít, ale bohužel nejdou jedním tlačítkem vymazat. Bůh nebo kdo nás stvořil zapomněl na tlačítko Delete. (Můžu to reklamovat?)
    Psychika je kurva (pardon). Jde s kýmkoliv a kdykoliv a dělá si co chce. Úplně na vás kašle. Je jí jedno, co pak máte v hlavě.
    Když jedu autem z práce a před bránou na kolegyni čeká manžel. Nechá jí sednout k volantu. Mávají na mě. Oba se na mě smějí. Oni se mají rádi, jako jsme se měli rádi my. Taky jsem na Tebe čekával a pak jsme jeli spolu domů. DOMŮ. Tam, kde jsme byli spolu. Hodili jsme se k sobě. Myslím si to. Víš přeci, jak nám to říkali i úplně neznámí lidé (tenkrát v nemocnici ta babička). Vidím páry, které se k sobě hodí. Tohle nemělo končit. Podle mě je to chyba, ale nedáváš mi na vybranou. Jsi tak chladná a nepřístupná. Odhodlaná mlčet. Absolute ignoration. Jakobych nikdy neexistoval. Nechceš si se mnou ani povídat. Bojíš se? (Pokud ano, je to špatně, protože tomu neutečeš. Pokud ne, jsi za vodou.) Odstřihla jsi mě a já se s tím pořád nedokážu smířit. Miluju naší dceru. Chybíte mi. Chybí mi všechno, co jsme měli a co si tak živě dovedu představit zase. Nedáváš nikdy druhou šanci? To Ti to za to nestojí? Štve mě to. Mrzí mě to. Trápí mě to. Nechápu to. Nikdy to nepochopím.
    Na to se nedá zvyknout nebo se s tím smířit. Ty to máš jednodušší. Tys udělala šmik a hotovo. Neexistuju.
    Tolik se těším, až to šmik udělám taky… Kolikrát jsem už tady tuhle větu pronesl…
     
    Tereza:
    Tak já měla ráno takovou úžasnou náladu a Ty myslíš na tohle? Já vím, že se tomu nedá ubránit. Chápu, že si pořád myslíš, že se jednou vrátí. Máš za sebou 14 měsíců úplně bez nich. Vím, jak Ti chybí. Možná to ještě chvíli potrvá. Já nevím. Tak si třeba mysli, že tohle je stav, který bude trvat celý život. To chceš? Já vím, že ne. Že si nemůžeš pomoct. Myslíš si, že Ti nikdo nemůže pomoct? Říkáš si, že si vždycky se vším poradíš sám? Že všechno zvládneš? Že Ti nikdo nemůže říct nic nového?
     
    Dneska mi napsala Hanka (když budu říkat Hanka, myslím tím Fifková) jednu moc hezkou věc. Nečekala jsem, že mi napíše. Vlastně mě ten názor překvapil! Hrozně mi to pomohlo. Jedna věta, ale mě tak potěšila… Nemám co ztratit. Jen získat. Tak si spolu jen tak popovídáme. Tom nebo Tereza, to je teď jedno. Nejen o Tereze, ale i o manželce, o životě, o šancích, které by se neměly nechávat promarnit. Není si co rozmýšlet, protože se nevrhám pod nůž chirurgovi, aby mi uřízl penis. Je to jen rozhovor, který mi může pomoct se konečně ze všeho vyhrabat… Tak šup šup 🙂 A nikomu to neřeknu! 😀 😉
     
     
     
    **********************
    nechceme vypadat takto…………………………………chceme vypadat takto
     
    Moc se omlouvám australskému surfaři Peterovi Drouynovi (58), který se nechal přeoperovat na ženu, že jsem použila jeho (podle mě před HRT) fotku jako foto ilustrující nedokonalou ženskost. Nechci nikomu ubližovat, jen tu chci ukázat na ten rozdíl… (Už vidím, jak za to budu kritizována. 🙂 Oba chtějí být šťastní, já vím! Já taky nejsem žádná nádhera z druhého obrázku 🙁 A ve skutečnosti už vůbec ne.
    Druhé foto je transsexuál z Itálie. Kdybych to sem nenapsala, tak to stejně nepoznáte…
     
    Obě varianty jsou skutečností. Oba tvrdí, že šťastní jsou. Ale ta druhá je jiná.
    A přišla jsem na to proč.
    Je to věk.
     
    Ale je tu ještě jeden rozdíl. Přirozenost.
    Ta vpravo má vlastní vlasy a tričko, které holky prostě nosí. Ale která z žen se obléká jako Peter? Jde tu o přirozenost. Říkala mi to i Hanka hned na první schůzce. Extravagance je rána do zad, která vás může položit. Nepůjdu ven v podpatkách, když mi ještě rostou vousy, přestože cítím, že to tak chci a je to tak správné. Myslím, že ženu z vás dělá to, jak vás vidí okolí. A já na druhém obrázku ženu vidím.
    A taky je tu ještě jeden rozdíl – testosteron, který denně páchá víc a víc škod. To ale souvisí s tím věkem…
     
    Proč tu píšu zrovna o tomhle?
    Většina lidí nás vidí jako ty na prvním obrázku. Připadáme jim směšné.
    Ta většina lidí ale najednou úplně akceptuje ty z druhého obrázku.
    Tak o co tady sakra jde?
     
    Jdu povečeřet pomelo.
  • otєrєzє.cz

    Píšu (nadšená) ráno z práce

    Nemůžu si vychutnat ten pocit hladkosti po celém těle. Myslím na to od probuzení, cítím to pořád a všude! A to mi má teprve dnes dorazit epilátor, takže jsem večer nohy vzala jen hopem žiletkou, ale v tuhle chvíli (kromě rukou) na mě není jediný chloupek. To je tak strašně příjemné! Ta hebkost a když se mažu nějakým voňavým krémem, jak se tak jemně roztírá a jak je potom všechno hebké a sametové… Ruce musí počkat na epilátor, protože na nich je holení žiletkou vidět, když pak chloupky vyrůstají. Už se konečně zase nebudou nikde povalovat chlupy po bytě 🙂
     
    Proč mám pocit, že se úplně vznáším? Ta hladkost mě fascinuje. Nejen na mě. Miluju pohled na ženu, která vyjde třeba z koupelny a její nohy se doslova lesknou! (Takové krásné je mívávala moje žena.)
     
    Do práce si musím koupit nějaké svetříky s dlouhými rukávy, nechci tu nikoho šokovat žensky hlaďoučkýma rukama.
     
    Blbé je, že ačkoli se připojuji přes nevysledovatelné připojení, sledovací program v práci zaznamenává také veškerý text zkopírovaný pomocí CTRL+C a ten si pak říďa může přečíst. Což je fakt chytré, až na to, že tohle fakt nikomu tady dávat číst nehodlám a přepisovat to přes miniklávesnici mobilního telefonu se mi taky nechce a protože to píšu v Outlooku, ze kterého jsem se chystala to překopírovat, pošlu si to na mail, tam to zkopíruju a vložím v mobilu na blog.cz. Uff.
    Zítra by mi měly přijít nové strašně krásné vlásky! Nebude to blond ani černá, ale bude to nádhera! Objednala jsem si pár úžasných tíleček s kraječkama (našla jsem si na votocvohoz.cz tílka za 20 Kč) a taky slimky za 50 Kč, balerínky za 50 Kč – všechno v mé velikosti. Akorát jedny naprosto dokonalé bílé tenisky s ornamenty z Deichmanna za 100 Kč mi vteřinu před nosem vyfoukla jiná slečna 🙁
    Potřebuju nutně legíny!!!
     
    Jakou barvu? 🙂
     
    Zjistila jsem, že neexistují jen černé, ale taky žluté, červené, růžové, zelené, kytičkované! Tyjo! Dokonce nějaká slečna založila fórum s názvem „Závislost na legínách“ 🙂 A k tomu nějakou tuniku nebo dlouhé tričko a balerínky… ach bože! 🙂
    Joo, hold budu takhle vytrslá z každé pro vás ostatní holky úplně běžné normální věci 😀 To se prostě nedá. Nemůžu si pomoct. To nadšení je obrovské, aniž bych to dokázala ovlivnit. Tohle je fakt posedlost! 🙂 Když opomenu všechny starosti, které s tím jsou spojené a které jako holky máte, tak bych měnila okamžitě. Není mezi vámi nějaká čarodějnice, která by uměla prohodit dvě těla, jak to tak ve filmech bývá? 😉
     
    Jak jsem v předchozím článku „z DMka“ psala o té kolegyni, co má pořád narážky na mojí ženskost (s úsměvem ale právěže, což je úplně jiné a milejší), tak jsem si ještě vzpomněla na to, jak okomentovala můj první vzkaz, který jsem jí tam nechala napsaný spontánně na stole na papírku, když někdo volal a ona tam zrovna nebyla. Prý: „Kdo to psal?“ Říkám, že já. A ona: „To je nějaký divný ne? Tohle je přeci holčičí písmo!“ 🙂 (To mě vždycky tak potěší.)
    Je fakt, že si pamatuju, jak jsem už ve škole zkoušela vyloženě holčičí písmo a hrozně se mi to líbilo… Ráda tak píšu i dneska, když teda zrovna nespěchám a chce se mi 🙂
     
    A pozítří mi přijdou tregíny! Já se tak těšííím! 🙂 Tohle miluju.
    Když já se vždycky tak strašně snadno a ráda nadchnu 🙂
     
    Tak schválně – zase anketa – holky jakou barvu legín nejčastěji nosíte? 🙂
    (Anketu najdete tady – po kliknutí na celý článek pod tou hroznou reklamou.)
  • otєrєzє.cz

    Z DMka

    Včera večer se mi stala zajímavá věc. Byla jsem se podívat na iGirls.cz a byla tam zrovna Katka z Prahy, takže jsme moc hezky pokecaly. Má nový byteček, ve kterém bydlí sama a mám k ní co nejdřív přijet, abysme probraly, co je nového u ní i u mě 🙂 No to je něco pro mě! Paráda! I když naposledy, co jsme se viděly va Varech, to byl Tom, s kým tam byla. Ona to s těma holkama taky nemá jednoduché, až je mi jí někdy líto, ale mám jí hrozně ráda. Je to takový usměvavý milý človíček, se kterým jsme (dá se říct) na stejné lodi, i když máme mezi nohama obě něco jiného.
     
    Ale proč o tom píšu. Na iGirls.cz (obdoba iBoys.cz) určeného pro určitou minoritu vpravo nahoře vyskakují taková okénka s fotkou a místem bydliště, kdo se zrovna přihlásil. No a samozřejmě tam musela skočit fotečka a zrovna město, ve kterém bydlím i já. Tak na to ze zvědavosti kouknu a ona to sousedka, co bydlí přímo naproti mě na patře! 🙂
     
    Tyjo. Taková náhoda. Hned jsem se lekla, co když mě pozná, ale pak jsem se uklidnila, protože kdyby to někomu řekla, musela by vlastně přiznat, kde mě poznala a tím se asi zrovna dvakrát nikde chlubit nebude (podle toho, co měla vyplněné nebo spíš polovyplněné v profilu). Ona je přesně na druhé straně co já 🙂 Tak jsem jí napsala jen takový krátký nenápadný vzkaz: „Ahoj, kde přesně ve městě bydlíš?“, ale myslím si, že se stejně lekla, že jí poznal někdo ze stejného města. Je smutné, jak to pořád všichni musí skrývat.
     
    Už jsem z DMka doma – tam zas byla taková milá usměvavá prodavačka! 🙂 A ještě mi dala za 10 bodů 50% slevu na Niveu – a to byl zrovna ten drahý dvojsložkový odličovač voděodolné řasenky. No nakoupila jsem si toho víc – konečně i holící strojek (dneska po mě chtěl jeden kluk na libimseti fotku výstřihu a já mu jí nemohla nafotit 🙂 Zjistila jsem, že mi zase narostla prsa, mám z toho radost 🙂 No a potom dezinfekci na náušničky, samozřejmě zase další lak na nehty (světlounce nenápadně růžový – podobný, co už jsem kdysi měla, takže se dá nosit i přes den na rukách a už ho mám taky nalakovaný 🙂 jéé to je krása jak se lesknou! Chtěla bych zkusit konečně ten oranžový, co měla kdysi Monika z Rossmanna. A spoustu dalších nezbytných holčičích věcí 🙂 Akorát jsem zapomněla na kosmetickou taštičku zase 🙁 V té krásné zelené Garnier mám totiž kolíčky :/ a už není nejčistší.
     
    Hodně teď řeším vlasy…
    Mám je k dnešnímu dni 13.10.2013 střižené na 2,5cm (teď jsem je měřila pravítkem), což je úplně nejméně, co jsem kdy v životě měla. Všeobecně byl na ně dobrý ohlas, protože vypadají mužně (a né tak zženštěle, jako jsem je měla schválně předtím). Ale překvapila mě reakce jedné mé kolegyně. Říkala, že takhle ostříhané to nosí každý kluk, kdežto já byl před tím originální a líbilo se jí to. Říkala mi Jarka Metelka! :))) Což mě tedy potěšilo, že ten retro účes z 50. let vůbec někdo ocenil. 😀 Když jsem nastoupil do O2, tak mi tam jedna kolegyně (bývalá kadeřnice) řekla, že takhle se to už dávno nenosí, že je to účes ze starých filmů 🙂 Asi hold nejsem jako ostatní no… 🙂
     
    Mám teď dvě možnosti. Takhle krátké vlasy jsou výhodné, když na ně nasazuju paruku, protože nikde nejsou vidět.
    Ale…není nad to mít své vlastní vlásky! (Mám je hodně tmavě hnědé až černé a už tam jsou bohužel i šediny). Jenže v minulosti mi ta délka už potom vadila, když jsem je měla už přerostlé (než se dostanou do té fáze, kdy už vypadají dobře). Možná bych zkusila dojít až k té původné délce, s jakou jsem jezdila do Prahy – prostě „na prdelku“ na obě strany a dlouhé asi pod oči. S tím už se dá totiž hrát, dávat sponečky, čelenky. S tímhle krátkým strništěm ne. Ale vypadá to mužně, což se zase líbí Tomovi 🙂 Ale zjistila jsem na druhou stranu, že takhle krátké vlasy neznamenají, že je to až tak mužné, protože je tak trochu poznat, že nosím paruku (tak jako ostatní, co paruku nosí a mají takhle krátké vlasy, což je typické). Jasně, že bych chtěla mít vlastní dlouhé vlasy! Strašně rychle mi rostou – a navíc mám šampón Elséve Selenium S, po kterém rostou ještě rychleji, proto ho holky taky pořád kupují, i když už se v ČR v kamenných obchodech neprodává.
     
    Před rokem jsem se snažila měřit si délku vlasů a koukat, jak rostou. Pak jsem se po návratu z Baltu naštvala a zašla do kadeřnictví, kde mi sama kadeřnice řekla, že je to strašně přerostlé.
     
    Tak uvidím.
     
    Navíc teď ještě nemám paruku.
    Řeším tři možnosti:
    – blond (jako ta předtím)
    – tmavě hnědá dlouhá
    – černovlasá
     
    (To je tak bezva moment, kdy si můžu vybrat! 🙂
     
    A řeším i délku. Mám ráda dlouhé vlasy, ale zase né moc. Chtěla bych tak pod ramena k prsům. I když u té blond paruky jsem si myslela, jak nebude dlouhá a nakonec ty dlouhé vlasy vypadaly právě moc hezky. Chválily mi to i holky na fotkách 🙂 Ale takové delší mikádo by taky nebylo špatné 🙂 Bez toho totiž nemůžu ven 🙁 V noci ani ve dne, jak bych chtěla. I když v noci už venku sama chodit nechci – došlo mi, jak to mají holky nebezpečné.
     
    To už si vyřeším sama 🙂 Ale těším se, protože je to základ úspěchu – vlasy. Kdo by to byl řekl, jak hodně vás vaše vlasy dělají ženami! 🙂 Krása!
     
    Teď je podzim, takže je fajn, že nějaký ten kabátek nebo bundička schovají i větší ramena, kterých mě můžou zbavit jen hormony (už zase ty hormony – dlouho jsem o nich nemluvila). K těm vede dlouhá cesta přes Hanku a tu jsem si tak trošku zazdila sama 🙁
     
    Jak jsem teď šla do DMka a měla na sobě lehce make-up, měla jsem namazaný nos takovým strašně hezky voňavým krémem Garnier na popraskané ruce. Ta vůně je ale tak úžasná! Strašně mi připomněla moje výlety do Prahy, protože jsem celou dobu cítila tuhle vůni – jako dnes. Je taková intenzivní romantická a svůdná. A opravdu jedinečná.
     
    Tom byl pyšný na to, že je Tereza pryč. Tak bych to udělala tak, že se mu nebudu plést do života. Prostě ať si žije ten svůj život a já zase svůj. A uvidíme 🙂 Žádné násilí hlavně.
     
    A ještě jeden vzkaz bych měla. Od Toma:
    Vím, že tyhle stránky čte někdo jen proto, aby mohl referovat mojí ženě. Chci ti říct, že je mi to jedno. Moje žena už není moje žena. Neexistuje. Rozhodla se sama pro tuhle cestu. Nemuselo to takhle dopadnout a měla tolik šancí na to, aby to bylo zase všechno vpořádku tak, jak má. Mohl jsem jí zajistit na zbytek života a všechno by bylo ideální, protože dvakrát tytéž chyby neděláme. Je to její život. Mrzí mě, že je taková, ale nemůžu s tím nic udělat, ačkoliv jsem se snažil. Je mi jedno, jak moc je ti hnusně, když tohle čteš. Kačenku to neohrozí a čekat na ženu celý život nemůžu. Tak jí to honem nezapomeň říct. Nechápu ale, že jí to vůbec ještě zajímá, když jí do téhle doby pořád tak strašně nezajímám…
  • otєrєzє.cz

    Možnost výběru – růžová

    Když máš chuť se obléknout do černé barvy, tak se do ní prostě oblékneš. Když máš chuť, vezmeš si sukni nebo si můžeš vzít prostě kalhoty. Když se ti chce uplést copánek, tak si ho upleteš nebo si necháš vlasy rozpuštěné. Je to jednoduché. Máme možnost výběru. (Naštěstí aspoň v něčem).
    Tak proč by nemohl i tenhle blog být teď zase růžový jako dřív…? 😉
    Když zrovna chci a růžová se mi líbí?! 🙂
    Je mi jedno, co si o tom kdo myslí.
     
    A je mi jedno, co na to bude říkat Tom. Tereza to tak chce a je to jedna z mála věcí, které může…
     
    Je mi už všecko jedno, protože nemám co ztratit. Neustále něco ztrácíme. A nemělo by se náhodou také něco nacházet? Zákonitě všechno ztracené musí někdy někdo někde zase najít, ne?
     
    A že si už přes půl roku sahám na prsteníček levé ruky, kde podvědomě upravuji svůj prstýnek, který tam už nemám?
    Co dát místo něj jiný – stříbrný – se dvěmi třpytivými perličkami? 😉 A je to.
     
    Tak já jdu do DMka pro odličovací tyčinky Bel s olejíčkem a dvousložkovou odličovací vodu Nivea na oči, jak mi dnes poradily holky na votocvohoz.cz, aby tedy ty oči byly konečně dokonale odlíčené a nemusela jsem poslouchat něco jako „hnusíš se mi“ nebo tak něco, i když už tu (naštěstí) není kdo by to říkal (jo přesně, nikdo tu není – tohle je přeci jen naše království! Dáme si všude kytičky a koupím nějaké hezké třeba fialové povlečení…) a ty Tome zůstaň zatím doma jo? 🙂
    Ale prosímtě – hlavně tu zase neskuhrej nad svojí manželkou nebo o tom, jak jsi sám. To už se fakt nedá číst! Až přijdu, tak sem dáme zase něco k tématu. Když už tu tenhle blog je, tak ať to k něčemu taky vypadá. Kdo má pořád ty Tvoje stížnosti louskat… Tome, Tome… Měl bys pochopit, že manželka se k Tobě už nikdy nevrátí. Že takhle dokonalá varianta šťastného života hned několika osob závisející tak nehorázně sobecky na rozhodnutí jedné jediné se nekoná. A taky to, že Tvoje dcera zůstane navždy Tvojí dcerou a Ty její tátou. Což se bohužel vylučuje s tím, abych ve Tvém životě byla já, ale občas takhle můžeme pokecat, ne? 😉
     
    Akorát jsi mi teda nemusel vyhazovat ty pěkný slimky, ty bílý tenisky z Deichmanna se stříbrným ornamentem, co jsem měla tak ráda, ty blond vlásky, které jsem si tak ráda česala, ty kozačky a sukýnky a tílečka… co mám teď jako nosit? Ani tu blbou čelenku jsi mi nenechal a byla tak třpytivá. No a balerínky, co jsem v nich byla v Praze, ty jsou taky fuč. Tohle už nikdy nedělej, ano? Vím, že se na mě vždycky zlobíš, ale nenič to, neprodávej to, nevyhazuj…
     
    Myslela jsem si, že je to ročním obdobím. Že přes léto všechny ty sukýnky a šatičky, páskové botičky…že to počasí prostě přímo láká k tomu, abych s Tebou byla a že jak přišel podzim, tak to nadšení najednou zmizelo. Byl tam ten vztek, viď? Ta zlost. Ta touha vrátit to zpátky. Touha po rodině, která je silnější než cokoliv jiného a která nepřichází. Není už z čeho brát tu energii čekat. A není to obdobím. Vlastně jsem nepřišla na to, proč někdy odcházím a zase se vracím. Vím jen, že se vždycky musím vrátit. Otázkou je, zda nepřicházím jen proto, abych Ti pomohla utéct do jiné reality, aby se Ti ulevilo. A druhou otázkou je, zda je jiná realita také realitou? Zdá se, že ano.
     
    Je potřeba být tím, kým jsi.
    I když se mezi tím zavřely už spouty dveří. I ty se dají ale ještě otevřít.
     
    O čem tě to tady přesvědčuju, viď? 🙂
    Jen si říkám, proč ne. Stejně nic nemáš (kromě Kačenky, která o tátu nepřijde). Stejně jí nikdy nebudeš mít každý den, jak si přeješ. Ani manželku, kterou stále miluješ. Vždyť se na sebe podívej. Tohle je život?
     
    Měl jsi to dotáhnout až do konce, protože to bylo správné. To si myslím já, i když výsledek je nejistý a pamatuju si, jak jsi mi vyprávěl o tom obědě v kantýně O2, kde si Tví kolegové vyprávěli o lidech, kteří se narodili ve špatném těle a mluvili o nich jako o těch největší zrůdách, jak Ti bylo dobře, když jsi věděl, že Tereza tam nesedí, že tam sedí Tom a že Tereza nemusí vůbec nic řešit. Tereza by to zvádla. Vím, že to vidíš ze svého klučičího pohledu, jak je to děsný vůči okolí, jak se to špatně skousává, jak se to pro někoho nedá strávit ani za měsíc, ani za rok, ale prostě se to děje a kdo chce na Tebe křičet, ten si stejně zakřičí. Ať jsi Tom nebo Tereza. To Ti radím já, protože já si věřím. Vidím to jinak, protože jsem žena, protože myslím jinak a kdybych mohla, mávnu proutkem a je všechno hotové raz dva. To by chtěl každý. Mít všechno hned.
    Víš co? Nebudeme to řešit. Nech to být. Jen už prosím nech minulost minulostí a věnuj se mě. Copak Ti za to nestojím? Mám Tě ráda. Vím, že je těžké se mnou někdy vyjít, ale snažím se. Jsi ponaučený z předešlých chyb, zažil jsi tolik pocitů a zklamání, které Tě dohromady umí postrčit dál správným směrem. Dělej to, co chceš. Neohlížej se. Ty nejsi sobec.
     
    Ty jsi jenom já.
     
    Akorát to mám teď těžší (díky Tobě). Měla jsem práci, kde mě všichni znali (i když mě dva kolegové – muži – odsuzovali). Měla jsem být v srpnu u Hanky, ale nejdřív tu schůzku zrušila ona a pak zase Ty. A zrušil jsi i tu třetí, co byla šance. Teď si v téhle práci neumím představit, že mě ukážeš. To by asi nerozdýchal nikdo. Kromě jedné, u které mám podezření, že něco ví 🙂 Už když jsi nastoupil, tak se ptala, proč máš v pracovním Skypu ikonu žlutých tulipánů. Říkala, ať si tam dáš nějakou zbraň nebo letadlo, jako ostatní kluci. Tak tam máš letadlo. Přišly Ti do práce z Turecka hodinky pro přítelkyni (tu teď řešit nebudu) a hned se ptala, jestli jsou pro Tebe, jestli jsi nějaký „tooo“… a nedořekla to. A takovéhle narážky má pořád. Asi to z Tebe vyzařuje, ačkoli ses nechal ostříhat úplně na krátko, koupil novou slušivou velmi mužnou bundu a černá trička. Nehledě na to, že prostě nemůžeš skrýt svá prsa. A jak Ti dělá dobře, když jsou vidět, viď?
    Za ten rok se toho změnilo tolik. Všechno je těžší. Stárneme oba.
     
    Tome, tohle bude tak jako tak věčný boj. O rodinu nebo o Terezu. To je úplně jedno. Právě proto je jedno, kým jsi. Bojovat budeš muset stejně.
    Nikomu nic nevysvětluj. Prostě žij. A pusť mě k sobě, prosím. Uvidíš, že Ti se mnou bude líp. Když budeš chtít, budu tu. Když ne, buď si tátou, přítelem nebo drsným motorkářem, to je mi fuk. Ale zasloužila bych si trošku pozornosti, nemyslíš? Taky bych si chtěla splnit pár přáníček, jako každý. Tys mi to překazil (nezlobím se na Tebe kvůli tomu, nemůžeš za to). Nikdo Tě teď ale kvůli tomu nemusí brát vážně, víš? Ani někdo důležitý, jako je Hanka.
     
    Jsem zvědavá, kdy tu růžovou zase změníš na modrou! 😉
     
    Ale na druhou stranu jsem ráda, že děláš věci tak, jak je cítíš… Třeba Ti jednou seženu kamarádku, která Tě bude brát takového, jaký jsi. Nebude to tedy snadné a moc takových dívek, které by se dobrovolně připoutaly k člověku, jako jsi Ty, není. Ale hlavně už neskuhrej, nebul, netrucuj a nikomu svoje přesvědčení nevnucuj. 🙂
     
    Čauky.
    Jo a do toho DMka jdu jako ve Tvých teniskách, jasný? Když jsi mi ty moje úžasný holčičí vyhodil! Měl bys s tím něco honem rychle udělat 🙂
     
    Mimochodem – má vůbec smysl jít do DMka pro odličovač očí, který tak dokonale odlíčí oči, že to na nich konečně nebude poznat i v práci, když chceš, abych tu teď byla s Tebou? Není jedno, že to na nich bude poznat? Není to dokonce jednodušší nechat to takhle?
     
    A taky doufám, že jsem na Tebe nebyla dnes moc ošklivá a nevylekala jsem Tě. Když já Ti to všechno musela říct… aby sis už to konečně uvědomil.
  • Přeměny

    Virtuální feminizace obličeje

    Dneska jsem při chuti 🙂
     
    Po dlouhé době něco k tématu.
     
    Tipnete si, který muž je na této fotografii? 🙂
    (Néé to faaakt bohužel nejsem já! 🙂
     
     
    Nebudu prozrazovat v textu. Stačí kliknout.
     
    I to je přeměna, i když pouze virtuální s pomocí Photoshopu. Normálně bych sem něco takového nedával, ale líbí se mi, jak se vlastně v sedmi minutách zdůrazní úplně všechny ženské prvky tváře.
    Čili takto nějak by měla vypadat ženská tvář. Narozdíl od té mužské.
    Chcete-li vidět kompletní (virtuální) feminizaci obličeje, stačí kliknout.
    Je to o detailech, milimetrech, odstínech a zvýrazněných řas, rtů či vlasů. Ale ve výsledku vypadá úžasně. (A ten dubstepový podklad je taky úžasný 🙂
    Ve skutečnosti to bohužel tak snadné není, ale pro ty z vás, kteří sní o takovéhle ženské tvářičce… ani originální ženské tváře nebývají tak dokonalé, jako to umí Photoshop… Jde tu o úplně něco jiného. O vaší ženskost, o vaše chování, vystupování, myšlení a taky nezapomeňte, že šaty dělají člověka.
  • otєrєzє.cz

    Dírky v uších po 14 měsících

    Tak jsem vyzkoušela takový experiment:)
    Co myslíte: mohou dírky v uších zarůst za 14 měsíců nebo ne? 🙂
     
    14 měsíců jsem do nich nedávala žádnou náušničku, ale dneska jsem si v Polsku koupila taková stříbrná srdíčka se třpytivým kamínkem, jsem z nich úplně nadšená a hned jak jsem přišla domů, jsem se na ně vrhla, malilinko bezbolestně zatlačila a už byly zase skrz ouška 🙂 Jako kdyby tam patřily odjakživa…
     
    Obavy dívek typu: „Nesundám je na dlouho, zmenšil by se mi tunel,“ jsou tedy mýtus. Tohle je důkaz! 🙂
    To mě teda vážně potěšilo! Myslela jsem (a četla kdysi na internetu), že po nějaké době ty dírky zarůstají, ale ono ne! Už tam jsou napořád! Tak jsem si udělala takovou radost…
    No a protože jsem věděla, že ve Zhořelci se zase jen tak znovu neobjevím, dokoupila jsem si v drogerii úplně všechno, co mi chybělo (a že toho bylo)! 🙂 A mám z toho taky radost. Prodavačky jsem rozesmála, když jsem sháněla „tyčinky do uší“. Strašně se smály tomu slovu „tyčinky“ (polsky je to patyczki – tak nevím, co je víc k smíchu 🙂 Mám ráda, když se lidé kolem mě smějí. Tom jel se mnou…
     
    …jo jo, to potvrzuju 🙂 Zrovna peču pizzu a Terez se tu zkrášluje! 😉 Moooc hezký lesk na rtech má a zase ta její očička s dlouhýma řasama! Terez? Měla sis ty balerínky za 30 Kč koupit! Tomu říkám letní výprodej v říjnu! 🙂 V Carrefouru byla moc pěkná hosteska s dámskými holícími strojky Gilette. Než jsem k ní ale došel a už z dálky opětoval její upřený usměvavý neodtrhnutelný pohled, vtrhla tam jako uragán úplně fialová hosteska od Milky a ukradla mi jí. Ten její zoufalý pohled vidím doteď… Kolik toho jde říct beze slov… (To je dobře, že mi jí ukradla. Musím se aktivně bránit takovým setkáním. Zajímavé je, že v takových momentech se mnou Tereza nikdy není… ale pak se zase odněkud vyloupne.)
     
    Projeli jsme dneska tři země a ve všech jsme se zastavili. V žádné jiné zemi nenosí balerínky tolik holek, jako v Polsku. Tam je to snad národní obuv! 🙂 Hezké! No a bellindy za 30 Kč mě taky dostaly! 🙂
     
    Všechno se mění… Louka už není loukou, ale stojí tam obchoďák. Místo starých vagónků jezdí po kolejích supermoderní vlak s aerodynamickým předním sklem – vypadá hezky. Zastávka, na které manželka vždycky vystoupila a čekal jsem tam já, už taky neexistuje. Všechno mizí, aby mohlo vzniknout nové. Že by koloběh života? Tak proč nejsem schopný přijmout fakt, že i můj život se změnil? Chci všechno zase zpátky. Přitom všechno ostatní se mění a respektujeme to. Nebo ne?
     
    Možná nám všem v koutku duše vadí, že místo rozkvetlé louky máme nákupní centrum a nostalgicky si zavzpomínáme na to, jak kolem domu, ve kterém jsme vyrostli, rostly stromy. Jsou pryč. Stojí tam domy. Hodně domů. Pořád se něco mění. Ale vztah je něco, co by se měnit nemělo. Měla by to být jistota.
     
    Už bych opravdu potřeboval, aby si moje krásná manželka našla chlapa. Protože pak se změní i její život a někam se to pohne. Podvědomě si to nepřeju, ale na druhou stranu potřebuju, aby si to taky zkusila. Jako já.
     
    Je sobota večer, venku leje. Tereza ven nemůže, protože nemá deštník, ještě pořád vybírá svůj nový účes, nemá ani kozačky a na letní sukni už počasí není, takže má vyhlédnuté moc hezké tregíny z Tchiba (co jedna slečna prodává). A chce to nějaký kabátek… no ona si už s tím poradí. Nikam nespěchá. Navíc to všecko není zadarmo (i když na votocvohoz.cz skoro jo 🙂 Některé slečny jsou fajn.
     
    Tereza si objednala pyžámko 🙂
    (Tereza, ne Tom! Ona může. Ona je žena.
    Ne, já jí nepotřebuji. Mnohem víc potřebuji svojí manželku, rodinu.
    Ale ta mě odmítá.
    S Terezou je mi dobře, i když jsou chvíle, kdy jí nenávidím.
    Tak co mám dělat?)
     
    Jo a pokud budou v některých ze starých článků chybět dost podstatné fotky, tak už jsou navěky fuč… Začátkem srpna prošla Tereza razantní likvidací všeho…
     
    „Tak co nám dneska večer dávaj?“, to byla naše oblíbená věta, kterou už nejspíš nikdy nikomu neřeknu. Ženy nemají rády zženštělé muže. Chtějí Vin Diesely a Dwayne Johnsony. Tomu rozumím, protože stejně tak mě nepřitahují zmužnělé ženy. Přitom ženskost je tak fantastická, krásná a pozoruhodná věc! A tohle ještě zdvojnásobit! No nic. Konec snění.
    V tom lijáku je venku ohňostroj. 12. října. Dávají Avatara. To si Tereza na konci zase zabulí. Už se mi louhuje můj oblíbený černý čaj s mandarinkou. Dnes mi přistál u starého Terezy transition videa na youtube, kde jsem zjistil, že už se blíží 90.000 shlédnutí, tenhle hezký komentář v portugalštině:
     
    „Karafiát, ze kterého stala krásná růže, tak krásná a svůdná, že měla být už od narození růží. Chtěl bych být jejím zahradníkem (jejím mužem), starat se o tu krásnou růži, která se z něj stala.“
     
    Tohle se Tereze na její ženskosti líbí…
     
    Prof. Weiss mi řekl něco, co jsem tu nikdy nikam nenapsala a ani nikdy nikomu neřekla. Ví to jen on, Hanka Fifková a já… Každý den na to myslím. Všem, kdo se na to zeptal, jsem řekla přesně opak toho, co vím a přesně tak se i chovala, takže to nikomu nepřijde divné… Proč má člověk tendenci vždycky volit tu jednodušší cestu?
    Ještě není čas (pokud vůbec někdy bude), tu vyklopit i tohle mé poslední tajemství…
  • otєrєzє.cz

    Verbalizace a kompatibilita

    Takovéhle blbé články se mi podsouvají při čtení novin na internetu.
    „Stále miluji bývalou přítelkyni“
     
    A rada psycholožky Báry?
     
    Ještě blbější. (Z mého pohledu).
     
    „Ani jeden z vás není zadaný a nemá žádné závazky, nevidím proto důvod, proč byste se neměli sejít a zkusit, zda se vám podaří na váš vztah navázat. Určitě také není důvod snažit se váš případný nový vztah uspěchat. Zjistěte nejprve, zda zájem přetrvává i ze strany vaší bývalé přítelkyně, v jaké životní etapě se právě nachází a zda jsou její očekávání (například o budoucím vývoji vašeho vztahu) kompatibilní s vašimi. Mějte dostatek trpělivosti a nechejte vašemu vztahu přirozený vývoj. Netlačte na ni, protože bude pravděpodobně potřeba určitého času, aby si k vám znovu vybudovala důvěru.
    Nebylo by také od věci popovídat si výhledově (přirozeně to zřejmě nebude náplní vaší první schůzky) o tom, co vedlo k vašemu rozchodu. Možná jste si během svého odloučení uvědomili nějaké konkrétní věci, které vám na tom druhém vadily, a pokud je verbalizujete, máte možnost se jich v budoucnu vyvarovat a zbytečně jimi svůj vztah neohrožovat.
    Samozřejmě neexistuje žádná záruka, že pokud spolu začnete znovu chodit, dopadne váš vztah tentokrát lépe než při prvním pokusu. Jak už jsem nicméně zmínila, žádný z vás nemá jinde citové závazky, neexistuje tedy důvod, proč byste se neměli o obnovení vztahu pokusit. Přeji vám hodně štěstí.“
     
    Jo verbalizace. To je ten klíč!
    Já bych to verbalizoval rád, ale samotnému mi to jde dost blbě. Snažím se o to, ale nesmím tlačit na pilu, jak říká paní psycholožka.
     
    Takhle to vypadá tak jednoduše, přirozeně a nadějně. Jakoby se to snad fakt stávalo, že se někdo k někomu vrátí, když se tyhle rady vůbec dávají…
     
    Když už si konečně myslím, že je to nesmysl, přijde nějaký blbec, co mu chybí bejvalka a úžasná psycholožka (v dobré víře) mu dá naděje. Takhle to vypadá, že je výhodné se nevázat, abychom měli později prostor k tomu se vrátit.
     
    Jaký je rozdíl mezí ním a mnou?
     
    Potřeboval bych si s někým zaverbalizovat. Pokud bude tedy kompatibilní.
     
    Dnes jsem se zaregistroval do Stratocachingu. 16. listopadu budu lítat po republice a hledat kybernetická semínka javoru vypuštěná ze stratosféry 🙂 Jupííí 🙂 Mám zrovna Kačenku, tak budeme lítat spolu.
     
    (Tohle je už třetí říjnový článek úplně náhodou uložený ve 41. minutu)
    Takže vyhlašuji číslo 41 číslem pro letošní říjen 😉 Vůbec nevím, co to znamená. 🙂 Že by se ke mě žena za 4 roky (až mi bude 41) vrátila?
     
    Dělám si legraci.
     
    Je to tak strašně vtipný, že jdu z toho spát.