• otєrєzє.cz

    Jak jsem šla poprvé sama nakupovat boty

    Nečekejte žádnou story. 🙂
    Prostě jsem přišla do obchodu, vyzkoušela si 20 párů bot (všechny se mi nesmírně líbily, ale bohužel si můžu před výplatou koupit zatím jen jedny), zaplatila a odešla 🙂
     
    Ale ne.
    Tak samozřejmě to pro mě mělo jisté kouzlo.
    Předtím jsem totiž byla ve dvou supermarketech, kde bylo úplně narvané parkoviště a tak jsem věděla, že tam budou davy. To jsem potřebovala.
     
    No a jelikož mi po dvou nákupech neskutečně stouplo sebevědomí z těch všech neřešivých pohledů, z té normální komunikace s pokladní, s paní za mnou ve frontě, správnou identifikací, rozjela jsem se do Deichmanna, protože už prostě potřebuju balerínky.
    Ta potřeba je tak zvláštně silná a nutkavá, že to ani neumím popsat 🙂 Myslím, že každá žena ví, o čem mluvím 🙂
     
    Už když jsem vešla a začala si vesele prohlížet první botky, přišla ke mě sympatická usměvavá paní prodavačka a říká: „Mohu vám nějak pomoci? Kdybyste potřebovala, tak si řekněte…“
    „Potřebovala“!
    Použila ženský rod.
     
    Ach 🙂
    Jak sladce to zní.
    Čekala jsem na něj. Miluji ho.
    Co nejněžnějším hláskem dovedu jsem jí poděkovala a šla vybírat dál.
     
    Od té chvíle jsem se culila ještě víc a samozřejmě jsem tam strávila asi půl hodiny.
    Těch botek!!! Líbily se mi balerínky na klínku – těch jsem si vyzkoušela asi 10. Moc bych ty jedny chtěla!!! Tak krásně klapaly 🙂 Pak se mi líbily i některé vyloženě ženské tenisky, ale skončila jsem u klasických (černých) balerínek, které potřebuji na běžné nošení (tj. i do práce).
    Tolik se těším, až v nich v pondělí přijdu.
     
    To bude nový (údajně) hezký Nikolaj koukat 😉
     
    (No nejspíš mu budu úplně ukradená a bude mít co dělat se vším okolo, protože bude první den v práci, ale jde o to udělat přeci první dojem!)
    Nebojte, určitě se v pondělí dozvíte, jestli to je opravdu takový fešák, jak popisovala naše paní personalistka.
    Je fakt, že na interpals.net na mě letí kluci hlavně z Alžírska, Turecka a podobných zemí (představují asi 75 % všech vzkazů). Tudíž Bulhar bude zřejmě podobný typ a já třeba jeho?
    Bože co to tady plánuju. 🙂
    Vůbec nic neplánuju.
    Jen tak přemýšlím.
    Má hold tu smůlu, že je první muž v mém životě, který se mnou bude trávit větší část dne, protože se budeme potkávat denně v práci a nebude znát moji minulost (pokud mu to mí milí kolegové neřeknou nebo pokud na to on sám nepřijde :).
    Jsem si jistá, že na jeho reakce vůči mě bude čekat celá má kancelář 🙂 Ti mí kolegové jsou tak nesmírně zvědaví! 🙂
    Chtěli po mě fotku Darinky, když jsem jim o ní vyprávěla. Ale žádná taková neexistuje a získat ji je ten nejtěžší úkol i pro nejzkušenější paparazzi 🙂 Když jsem to Darince psala, tak nahodila smajlík a napsala: „Na co fotku? Já se na ně přijdu podívat osobně!“ 🙂
    Teď se mě každý den ptají, co dělá Darinka, kdy jí to začne, co jí čeká, kdy přijde, co budeme dělat, atd. atd.
    Jsou prostě zvědaví.
    A já se těším na jejich reakce, až jí uvidí 🙂
    Konečně je přesvědčím, že to jde…
    A těší se na ně i Darinka. To bude zajímavá situace.
    Mají hold to štěstí, že jí uvidí, holku jednu slovenskou veselou 🙂
     
    Ale nijak si u Nikolaje nefandím – 2,5 měsíce na HRT…
    To je fuk. I tak se těším 🙂
     
     
    Ladně jsem se v Deichmannovi pohybovala mezi regály spolu s ostatníma slečnama jakoby nic. A co by jako mělo být? 🙂
    Jsem zase zpátky na svých pevných nohách a už to neřeším.
    Mám radost.
     
    Když jsem balerínky platila, paní prodavačka mě zase oslovovala ve správném rodě a nepřišlo jí vůbec nic divné. (Proč pořád čekám, že by lidem něco divného přijít mělo? To je ten zakódovaný strach z minulosti. Ten několikaletý obrovský a nezvladatelný strach, že někdo pozná, že nejsem tím, kým se cítím být.)
    Jediný způsob, jak se ho zbavit je čelit mu. Čím více a intenzivněji, tím lépe.
     
    Ale samozřejmě to chce soudnost.
    Jak jsem psala v článku „Výrazy lidské tváře“, že když vás někdo srazí na zem, je nejlepším lékem jít mezi lidi a „vystavit“ se jejich kontaktu, abychom zjistily, jak na tom jsme, tak ono není dobré tohle dělat za každou cenu.
    Já bych ještě před 3 měsíci takhle nikdy mezi lidi nešla. Nevěřila bych si. Věděla bych, že „neprojdu“. (Ať už by to byla pravda nebo ne, to je jedno. Šlo o můj subjektivní pocit a to ten, že si nevěřím.)
     
    Nevím, jak se to stalo, že se to najednou změnilo.
    I ve mě.
    Protože pokud bych se necítila žensky a nevěřila, že žensky aspoň trochu vypadám (že by to mohlo „projít“), pak bych nikdy do žádného obchodu mezi lidi nevyšla.
     
    Jenže s jídlem roste chuť 🙂
     
    Čím víc vám okolí dává jasné spontánní pozitivní signály, tím jich chcete víc, protože jste je až dosud celý život neměly. Až najednou přijde moment, kdy už bude všechno naprostá rutina a samozřejmost. Kdy vás správně použitý rod od náhodně potkaných lidí už nepřekvapí.
    Tam já ještě tedy nejsem. Ještě pořád si to užívám 🙂
     
    I když je fakt, že vidím i na Darince, jak si to užívá. Tu svoji ženskost. Jenže ona už je za ty dva roky tak přirozená, že se nemá čeho bát (a přesto mívá obavy). Zbytečné ovšem 🙂
     
    Proč se všechny vidíme tak sebekriticky?
     
    A proč mi najednou nepřišlo divné jít si sama nakupovat dámskou obuv?
    Proč jsem necítila strach, ale spíš nadšení a radost?
     
    To jsou ty kroky, které čekají nás všechny.
    (Jo všechny.)
    🙂
  • otєrєzє.cz

    Nový kolega

    V pondělí má do konstrukce nastoupit nový kolega. Bulhar. Prý je to hezký pán, svobodný, hovoří trochu anglicky a máme s ním chodit na oběd, aby se tu trochu „otrkal“. Paní personalistka nás upozornila, abychom nosily prstýnky, jakože jsme zadané, protože je prý opravdu hezký 🙂 Kontrolovala i můj prstýnek 🙂 (Já mám stejně jenom jeden.)
    Smála se té představě, že by se do mě mohl zakoukat. Ne proto, že by nemohl, ale proto, že ještě nejsem tak úplně „dodělaná“ 🙂 Paní personalistka neví nic o Darince, která tohle teď ale vlastně prožívá.
     
    Pro mě je to ovšem moc příjemná situace.
    On bude můj první kolega, který mě nezná z dřívějška. Začínám u něj s čistým štítem. Bude na mě, jak moc žensky se budu prezentovat (v ten den se samozřejmě vyšňořím co nejlépe dovedu 🙂 a vyzkouším si na něm, jak mě vidí někdo cizí.
     
    Třeba budu zklamaná, třeba ne. Myslím, že už si trochu věřím. I s hlasem, i když vedle Darinky to stále není ono. (Když jsme se sešly v pátek v Motole a obíhaly vysmáté kolem širokého sloupu u vchodu, protože jsme se nemohly najít, tak mi řekla, že do telefonu jsem zněla dobře. To mě potěšilo. Zrovna od ní. Ale potom mi to už zase sklouzlo tam, kam nechci. To je tím, že v telefonu na to myslím a snažím se. Kdežto při běžném hovoru si to nehlídám (i když poslední dobou už ano a teď už jde jen o to ještě více vylepšovat tu holčičí frekvenci.)
    O tréninku ženského hlasu se chystám udělat speciální stránku, na které shromáždím úplně všechno, co se mi podařilo dát dohromady (software, učebnici, osobní poznatky, poznatky Darinky, poznatky vás všech :).
     
    Příští týden má Darinka svůj Den D. Takže předpokládám, že zase začnu psát druhou téměř on-line reportáž přímo z Motola 😉 A pak se těšte na další články, protože tu bude u mě na rekonvalescenci a rehabilitaci a doslova lázeňském pobytu 🙂 Ty články budeme psát spolu (pokud bude čas), případně jí nechám, aby nám popsala všechny své zážitky přímo z první ruky. Ať to není jen o mně.
     
    Zjistila jsem, že se na nového kolegu těším víc, než kdyby to měla být nová kolegyně 🙂
    Moc si přeji, abych se mu líbila 🙂
     
    Dnes při obědě mi došlo, jak mám bezva kolegy.
    Je to dnes přesně měsíc (takže takové malé výročí), co chodím všude oblečená žensky, co mě všichni oslovují Terezo a komunikujeme všichni spolu ve správném rodě. Je to měsíc, co si žiju svůj sen, kdy mě všichni přijali snad nejlépe, jak jen mohli, že jsem si to tak ani sama nepředstavovala.
    Mí kolegové se mnou sedí na obědě, řešíme úplně obyčejné věci, co se při obědech řeší, smějeme se, mluvíme spolu. Žádný problém. Nikdo nemá žádný problém. Už ani ve výrobě, kterou teď procházím tak ráda a baví mě, jak mě zdraví třeba i vězni 🙂
    „Teri“, „Terko“, „Terez“… miluju, když na mě volají…
    „Čau holky!“, když vejde vedoucí výroby…
     
    Zapadla jsem 🙂
    Je mi z toho tak hezky.
    Sedím tam, dívám se na ně, jak se ke mě chovají, jak si se mnou povídají a užívám si ten slastný pocit „normálnosti“.
    I když je to normálnost tak trochu navozená uměle (protože jsem je poprosila, aby se ke mě chovali jako k ženě). Jenže jejich chování začíná být spontánní. Kromě jednoho staršího pána, který mi pořád říká v mužském rodě, ačkoli před ním stojím namalovaná, žensky oblečená v balerínkách a mluvím na něj v ženském rodě. Tím ženským rodem ho ale udolám 🙂 Já to nevzdám! (Ten pán totiž nad tím nepřemýšlí. Mluví ke starému Tomovi bez ohledu na to, jak vypadám, protože si ho ve své hlavě takto zafixoval.)
     
    A potěšil mě dnes také pan ředitel. Dostala jsem mimořádnou odměnu (za to, že jsem jednoho dodavatele přemluvila ke snížení ceny některých komponentů), takže budou nové botičky a velký výlet s Kačenkou do pražské ZOO! 🙂 Pojedeme metrem i tramvají a užijeme si to. (Pro Kačenku je to vždycky zážitek a pro mě s ní taky.) A taky bude na oooobrovskou pizzu s Darinkou 🙂
     
    Když jsem jí byla v pondělí ráno vyprovodit k Jarolímovi, ta chodba před jeho ordinací byla zvláštní. Hodně tmavá, ponurá, tichá, starodávná. Nebylo si kam sednout, židličky byly obsazené staršími pány – mezi nimi Darinka se svým blond copem úplně zářila 🙂 Ukázala mi i oddělení, kde budu ležet. Všude tmavě zelená podlaha. Ale i kdyby byla černá nebo zlatá, je mi to fuk. Chtěla jsem tam za ty dveře už utéct. Nebo přijít s Darinkou k Jarolímovi, aby mě jako už vzal 🙂
     
    Takže pokud zhodnotím ten měsíc, co mám za sebou, můžu říct, že jsem moc spokojená.
    Každý den byl krásný.
    Protože žádný den nebyl s maskou, s přeskakováním z Terezy do Toma a nazpátek, se strachem, že mě někdo takhle uvidí. Tomu už je konec. Navždycky.
    Každým tím dnem si všichni zvykali víc a víc, až se ten pohled na mě úplně otupil a pomalu se mi podařilo přehrát všem lidem ten původní obrázek v jejich hlavách na ten nový. Protože jim ho před oči servíruju denně 🙂 To je ta nejlepší metoda, jak je donutit, aby si zvykli.
  • otєrєzє.cz

    Výrazy lidské tváře aneb jak je pěkné být průměrný

    Přemýšlela jsem nad tím, co mi včera (nepřímo) řekla ta holčička (Mami, ta paní vypadá jako chlap.)
    Nemůžu se na ní zlobit, je to dítě a říká, co si myslí, což je dobře – díky za takové upřímné názory bez lítosti nebo předsudků. (I když občas je dobré pozvednout sebevědomí i tehdy, když to tak upřímné není. Ale dělala bych to opravdu jen výjimečně.)
     
    Nemůžu si pomoct – já toho chlapa nevidím 🙂 Ani ze předu, ani z profilu… 🙂 Nastavovala jsem se po příchodu domů v zrcadle, fotila se z profilu (ty fotky se mi nelíbí, ale vypadám tam žensky). To proto toho muže nevidím ani ve výlohách, v prosklených dveřích v Motole, na toaletách v práci…
    Dřív jsem toho muže v sobě viděla pořád a všude, ale teď ne.
    Co se stalo? Proč ho nevidím? Jsem snad SLEPÁ!??? A proč jsem dřív nebyla? Ztratila jsem soudnost? Ach jo.
     
    Ta holčička bydlí o pár pater níž a občas se potkáváme na chodbě. Ten moment, kdy prohlásila tu „slavnou“ větu byl ve chvíli, kdy jsme s Darinkou vyšly ráno z domu k autu a ta holčička zrovna otevírala žaluzie v okně, takže nás asi na vteřinu zahlédla.
    Uvědomila jsem si, že od 7.4. (den, kdy začal můj full time) mě viděla poprvé. Předtím mě viděla mnohokrát jako muže a je tedy na mě mít tu těžkou úlohu jako u všech lidí, co mě znali i předtím, přehrát ten původní obrázek na nový.
    Ona vlastně neřekla: „Mami, ta paní vypadá jako chlap.“
    Řekla doslova: „Mami, ve vchodě s námi bydlí paní, co vypadá jako chlap. Já myslela, že je to chlap.“
    (Mám to doslova z smsky, protože mi to poslala její maminka – Anička – která se mi sem přistěhovala, už jí znám minimálně deset let a vždycky jí potkávám moc ráda. Samozřejmě o mně všechno ví).
     
    Nechci tu spekulovat a rozebírat význam těch vět její dcerky. Ať už to myslela jakkoli, není to zas tak hrozné.
    Přišla jsem totiž na to, jak si ten den zlepšit, když vás někdo takhle „pochválí“ 🙂
     
    Je to vlastně nesmírně jednoduché.
    Pokud jste slepé jako já a myslíte si, že vypadáte žensky, pak nejjednodušší způsob jak si to ověřit je jít mezi lidi. Mezi co nejvíc lidí na co nejdelší dobu a mít s nimi jakýkoliv kontakt (oční, slovní, úsměvem…) Sledovat jejich pohledy, jejich reakce. Vysílat u toho co nejvíce ženských signálů (čím víc si připadám vzhledem jako žena, tím raději, častěji a snadněji se jako žena chovám, chodím, mluvím… nebo se tedy o to aspoň snažím, ale nedělá mi to problém, líbí se mi to. Zpětné reakce nemám, ale můžu je mít, pokud budu mezi lidmi…)
     
    Jsem si jistá, že každá z vás umí číst výrazy lidské tváře a dekódovat je správně.
     
    Mimika člověka je mnohokrát neovlivnitelná, spouští se samovolně, až na pár výjimek se nedá ovlivnit, protože vyjadřuje naše aktuální pocity.
    Tvář je v komunikace velmi důležitá.
     
    Když projdete kolem stovek lidí, se kterými máte jakýkoliv (třebaže jen oční) kontakt, můžete si sami ověřit, zda jako žena „projdete“ nebo ne. A když se k tomu připojí i nějaké to „Prosím, slečno“ od zákazníka nebo pohled muže venčícího psa, který vás sjíždí od hlavy až k patě a vy ten pohled dekódujete správně tak, že nejde o zděšení, ale o přitažlivost, o vaší přitažlivost, kterou jste vy zaujaly toho muže, pak máte vyhráno a jeden upřímný méně pozitivní názor ztrácí najednou svou sílu. Ale nezapomínala bych na něj. Připomíná nám totiž, že je ještě pořád co zlepšovat. Právě tyhle (a jedině tyhle) názory jsou tím motorem, které nás ženou kupředu a nutí na sobě pracovat. Kdyby nebyly, usneme na vavřínech… A to by byla škoda. Ale nemusíme se kvůli nim hned objednávat k psychiatrovi, aby nám předepsal antidepresiva…
     
    A o tom tu chci mluvit.
    O výrazech lidské tváře.
    O zpětné reakci, kterou nám tyto výrazy poskytují. Stačí si jich jen všímat. A pak se z nich radovat, jako já dneska (nebo jít nakupovat až za pár měsíců a do té doby být o hladu nebo o konzervách s fazolemi :).
     
    Viděla jsem záznam z přednášky s názvem Čtení výrazů lidské tváře (Peter Krutý).
    Ne každý má čas 51 minut sledovat nějaké video, ale mě to přišlo zajímavé a tak sem ta nejzajímavější fakta vložím do článku.
    Je to ve Slovenštině (takže žádný boj s angličtinou 🙂 a navíc já už stejně od víkendu s Darinkou mluvím slovensko-česky, aniž bych chtěla, takže je mi tenhle měkoučký jazyk i příjemný 🙂
     
     
    Zaujal mě tam jeden norský test, při kterém 50 mužů a 50 žen sledovalo obrázky, přičemž počítač zaznamenával, jak dlouho, kam a v jakém pořadí se obě pohlaví na obrázek dívají.
    Všichni sledovali tento obrázek plavek z nové kolekce H&M:
     
     
     
    A tady je výsledek. Vlevo pohledy mužů, vpravo pohledy žen.
     
     
    Jak můžeme vidět, tak to jsou překvapivě ženy, které se jako první podívaly na poprsí a až poté na tvář, zatímco muži svůj pohled směřovali přesně v opačném pořadí. Obě pohlaví se pak podívala dříve na nohy a trup a až později na specifikaci výrobku.
    Analýza také prokázala, že muži tvář ženy sledovali o 40 % déle, než ženy, zatímco ženy sledovaly nohy o 20 % déle, než muži. Ostatní části těla sledovala obě pohlaví průměrně stejnou dobu.
     
    Při druhém testu fotografie automobilu Saab se muži podívali jako první na specifikaci vozu a až pak na jeho vzhled, zatímco ženy svůj první pohled směřovaly na to, jak auto vypadá:
     
     
     
    Zajímavý je výsledek u obrázku hráče baseballu, kdy muži sledovali dvě části – tvář a intimní partie, zatímco ženy zajímala pouze tvář:
     
     
    Z nějakého důvodu jsou vlevo muži. :)))
     
     
    Na komunikaci je výborné to, že nejde nekomunikovat. Není možné nebýt účastníkem komunikace.
     
    Fakta:
    – lidská tvář je schopna vytvořit asi 10.000 výrazů
    – tvář má 43 svalů
    – krk má 20 svalů
    – každý člověk má 3 víčka (jako např. žáby)
     
    Toto je tvář průměrného člověka na Zemi.
    Má přirozeně čínské znaky, protože Číňané jsou nejpočetnějším národem na světě.
    Ale není mi jasné proč vypadá spíš jako muž…
     
    Pro zajímavost – průměrné jméno na zemi je Muhammad Lee 🙂
    Takže na tom obrázku výše je Muhammad Lee 🙂
     
     
    Země s vyznačenou převahou pohlaví
     
     
    Průměrný tvář Čecha a Češky.
    (Musím říct, že to oběma fakt sluší 🙂
    Zajímalo mě srovnání s ostatními národy a tak níže najdete průměrné ženské tváře jiných zemí.)
    Výzkum provedla Univerzita v Glasgow.
     
    Ale jak si vlastně dokážeme zapamatovat něčí tvář? Rozeznat jí od druhé?
    Při pohledu na jakéhokoliv člověka náš mozek sleduje, jak je rozdílná právě od průměrné tváře. Vnímáme všechny odlišnosti, které může mít (vysoké/nízké čelo, velký/malý nos, typ uší, rtů…). Pamatujeme si tváře jako karikatury – ty zobrazují právě naše odlišnosti, ale zvětšené.
     
     
     
    Průměrná tvář žen různých národností – obrázky byly složeny počítačem z tisíců různých fotek žen.
    Muže jsem nakonec našla taky 🙂 Byla jsem hodně zvědavá.
     
    Tak tady je máme, kluky naše 🙂
     
     
    Mrzí mě, že tam není Slovakia…
    Ale i tak je z čeho vybírat 🙂 Hezké že? Hmm Hungary… 🙂
    Tak který se vám líbí?
     
     
    A proč se nám vlastně líbí?
     
    Zajímavé je, že čím je tvář průměrnější, tím je hezčí.
    Jednou z vlastností hezkých tváří je symetrie.
    Pěkné tváře jsou symetrické, zdravé (kvalitní pokožka bez defektů).
     
    Existuje tzv. Phi maska, která je postavená na poměru tzv. zlatého řezu, který je v umění považován za ideální proporci mezi různými délkami.
    Tato maska se používá například v plastické chirurgii.
     
    Čím více se vaše tvář přiblíží této masce, tím víc je krásnější (a také průměrnější).
     
     
    Samozřejmě jsem si hned musela tuhle masku vložit na svou tvář 🙂
    Nejsem přímo ideální, ale není to tak hrozné 🙂 Žádná asymetrie tam není.
    Kdyby měl někdo zájem o přiložení masky na vaši tvář, tak mi napište a já vám jí na vaši tvář přiložím.
    (Je to jediná maska, kterou jsem ochotná si na svou tvář přikládat.)
     
    Zrcadlové neurony (Mirror neurons)
    – to jsou neurony, které jsou základem naší empatie.
    Když vidíme někoho, jak trpí, tak trpíme s ním. Když pláče, tak cítíme soucit, když se někdo raduje, cítíme radost… když je někdo nadšený, sdílíme s ním nadšení…
    Až teď jsem pochopila, že to je základ našich coming-outů. Že pomocí zrcadlových neuronů našich „posluchačů“ můžeme ovlivnit to, jak ten sdělovaný fakt přijmou.
    To proto byl můj ředitel nadšený, protože já jsem byla nadšená. Proto byla celá Lindy směna na poradě nadšená, protože Linda byla nadšená. Přenesly jsme na ně naše emoce, protože zrcadlové neurony má každý (zdravý) člověk.
    Kdybychom vše podávaly sklesle, smutně nebo otráveně, nikdo nadšený nebude.
     
    Ráda bych, aby zrcadlové neurony fungovaly i u vás všech, kdo jste narazili na tenhle blog. Ráda bych, aby mé nadšení přeskočilo i na vás, protože potřebujeme být nadšené i nadšení a potřebujeme se konečně radovat ze života, který byl až dosud jako v černočerné tmě.
    Zasloužíte si to všichni a všechny.
  • otєrєzє.cz

    Žiju si svůj sen

    Měla bych to brát už jako úplně normální věc, ale je to tak silné, že prostě musím říct: Žiju si svůj sen.
    Nemůžu necítit tu sílu toho všeho kolem mě, která mě vtahuje do světa, do kterého patřím, ve kterém už jsem, ale ve kterém jsem dlouho dlouho nebyla a dokonce jsem si myslela, že v něm ani nikdy být nemohu…
     
    Před 22 lety ve svých 16 letech jsem seděla sama ve svém pokoji a trápila se myšlenkami na to, jak to udělat, abych byla ženou.
    Nevěděla jsem nic o transsexualitě, nic o chirurgické změně pohlaví, nic o možnostech, které už tenkrát byly, ale nebylo možné si o nich nikde přečíst, protože internet nebyl ještě ani na vysokých školách.
     
    Tehdy jsem si ze zoufalství (a z té krásné představy) vyplnila formulář do inzertního časopisu Annonce a podala si velmi dlouhý inzerát, že hledám kamarádku, se kterou bych mohla chodit ven jako žena, která by mě oslovovala jako ženu a také tak brala. Má naivita v 16 letech neznala hranic. Přála jsem si jediné, ale současně se to přání bála vůbec vyslovit, styděla se za to, zabíjela to, ale nešlo to a tak mě ty představy pronásledovaly všude: Jaké to je být ženou? Já chci být žena. Tou ale nikdy nebudu, protože to je nemožné. Proč mám tyhle otázky?
     
    Tak perfektně jsem se utvrdila v tom, že je to nemožné, že jsem si o tom už jen snila. Mé představy znamenaly útěk ze světa, ve kterém jsem žít nechtěla. Včetně toho inzerátu a naivitě o tom, že by mi vůbec mohl někdo odepsat.
     
    To jsem ale netušila, že za 22 let se to splní…
    Tehdy by mě to vůbec nenapadlo. Připadalo mi to jako sci-fi a já si myslela, že mám jen jedinou možnost – žít v těle, které mám od narození.
     
    Teď tu sedím a vzpomínám na víkend s Darinkou.
    Ona je kapitola sama o sobě 🙂 Je to tak pohodový, veselý, šťastný a milý človíček, který vypadá jako princezna (vážně).
     
    Když jsme šly spolu z oběda u mé maminky městem, s chichotáním si povídaly, zastavovaly se u výloh s botkama, nakupovaly v obchodě nebo skákaly před televizí na úžasné písničky, povídaly si dlouho do noci, zkoušely si jedna druhé make-up, když jsme rozebíraly kluky nebo když jsem jí ráno nezkušeně ale nadšeně pletla cop (který se potom začal uvolňovat, jak jsem ho na začátku málo utáhla (promiň Darinko, příště už bude lepší! :), když jsme se dnes ráno loučily v Motole (vzala jsem si půl den dovolené, abych jí mohla odvézt) a jako dvě kámošky se objaly… (ach bože jak silná jsou pro mě jakákoliv objetí tím, jak je nemám)… uvědomila jsem si, že tohle je ten sen, který se mi zdál před 22 lety. O tomhle jsem si snila, tohle jsem si přála a zoufale volala o pomoc, ale jen sama do sebe, takže mě nikdo nemohl slyšet.
     
    Mého souseda venku nezdravil Tom a Darinka, ani dvě transsexuálky, ale dvě ženy.
    Všechno je najednou tak samozřejmé a přirozené.
    Čím déle jste ve společnosti kohokoliv, kdo vás identifikuje jako ženu, tím více se tou ženou stáváte. (Nebo (později dopisuji) si to aspoň myslíte).
    A nejlepší na tom je, že už se to ale nevrací zpátky. Zůstáváte na té úrovni, na které jste skončily.
    S každým dnem, s každou hodinou jste blíž a blíž.
     
    Asi jsem sentimentální, ale příjemné události a lidi vnímám obzvlášť intenzivně.
     
    Po 22 letech se mi splnil můj sen, který je ale ve skutečnosti miliónkrát hezčí.
     
    Je na čase vymyslet si další svůj sen.
    Moc bych chtěla být za dva roky tam, kde je teď Darinka.
    To znamená být všude 100% identifikovatelná jako žena, jako krásná žena, která se líbí mužům, která má muže a která je jeho ženou (nemyslím teď manželkou)… Nemůžu už ty představy v sobě dál držet. Jsou moje a jsou tam, i když jsou o mužích. A chodí stále častěji. Zamilovávám se… z mé strany na tu druhou…
    ((připsáno později: Jenže vypadám tak, jak vypadám. Smůla. Asi chci všechno moc brzo.)
     
    Přesně, jak říkala Darinka: Nechci se seznamovat s muži jako transsexuálka. Píší mi: „Co takhle zajít večer ke mě? Vínečko, postýlka…“ Já jsem žena. Ne něco jiného. Tak jsem si tu informaci z profilu vymazala… A proto teď se svým klukem řeším to, co řeším… že to neví. Ale takhle to má být.
    Když si hruška bude myslet, že je jablko, nechá si změnit tvary i chuť na jablko i jméno na „jablko“, taky všichni uvidíme jablko a ne hrušku… A ta hruška nebude mít potřebu nikde říkat, že byla hruškou, protože to nikoho ani zajímat nemá, ale hlavně – ona přeci není hruška…
     
    Darinko, jsi pro mě obrovskou motivací. Uvědomila jsem si s Tebou tolik věcí, díky kterým jsem šťastná a taky jsem zjistila, že jsem už opravdu hodně dlouho sama… Protože Tvá přítomnost mi byla opravdu příjemná. Úplně už jsem zapomněla, jaké to je připravovat s někým večeři, smát se u vyprávění zážitků s přítelem, jít se jen tak projít s někým na náměstí a pak si do noci povídat. Nemluvím teď o partnerském vztahu. Mluvím o kontaktu s člověkem. O kamarádce, kterou mám a stejně jako jsem já měsíční předvoj Lindy, ona je můj předvoj dvouletý.
    Neříkám, že budu tak krásná jako ona. Darinka je podstatně mladší (a tedy logicky krásnější), ale musím a chci věřit tomu, že to dopadne dobře.
     
    Legrační je, že já Darinku považuji za nejhezčí MtF vůbec… a ona se zatím vidí tak sebekriticky!
    A to jsem se rozčilovala, že pořád nejsem s něčím spokojená… Když vidím jí, jak s její ženskou dokonalostí (včetně toho půvabného dívčího hlásku, který vždy 100% potvrzuje (narozdíl ode mě), že je žena) řeší na svém těle detaily, říkám si, že my asi nebudeme spokojené nikdy. V tom případě nevím, kde je hranice té ženské dokonalosti, které tak pořád chceme dosáhnout, když nás (Darinku) přitom ostatní vidí tak žensky… dokonce tak moc, že ani vlastní kluk neví vůbec nic o tom, kým jsme byly předtím…
    Tahle skutečnost, kterou Darinka teď prožívá se svým milým klukem, mě fascinuje. Vyvolává ve mě tisíce otázek, řešení a neřešení.
    Měla jsem možnost nahlédnout do jejich konverzace. To byla konverzace mezi mužem a ženou. Hodně jiskřivá. Romantická. Rozverná. Sladká. Hodně ženská z její strany a hodně mužská z jeho. Ta ženskost i mužnost ze strany druhé se mi tak líbila…
    Ležela jsem vedle ní, sledovala jak ťuká písmenka svému milému do notebooku a hltala každé slovo i smajlík.
     
    Tohle znám jen z mých virtuálních schůzek s kluky, kterým se líbím. Nejsem tam, kde Darinka, abych si mohla dovolit první rande…
     
     
     
    Jsem moc ráda, že jsem tenhle text až do této chvíle napsala.
    Protože kdybych ho začala psát až teď, tak bych ho zřejmě takhle vůbec nenapsala…
     
    Je v něm zaznamenán můj (nadšený) úhel pohledu až do chvíle, kdy jsem před chvilkou dostala jednu negativní reakci. Sice je to jen jedna negativní proti stovce pozitivních, ale ono to stačí k tomu, aby nad tím člověk přemýšlel. Všechno to zvednuté sebevědomí, které se pomaličku po kousíčkách zvedalo výš a výš vždycky kvůli jednomu člověku spadne naráz dolů a zbortí se jako domeček z karet. (Linda tohle zná, i když jsem se jí snažila převědčit, že se mýlí, když říká, že ještě není čas na to, aby jí každý říkal Lindo… je v tom bohužel ale trochu pravdy (vezmu-li to i na sebe)).
     

    Pitomé přechodné období :/

    (To bude vtip, až skončí to „přechodné“ a ona stejně žádná změna nenastane)…
     
    Ještě si tak úplně ten svůj sen nežiju. Ještě tomu něco chybí. Ženskost. Dost zásadní vlastnost.
    Člověk si tu myslí, bůhví jak nevypadá dobře… Ta procitnutí bývají bolestivá. Já už to v tuto chvíli lépe nedokážu. Snad mi pomůže čas a kouzelné pilulky, aby nikdo nemusel říkat mamince: „Mami, ta paní vypadá jako chlap.“
    Kdyby aspoň řeklo: „Mami, ten chlap vypadá jako paní.“ V tom by byl rozdíl. (I když pořád přemýšlím jaký 🙂
     
    Do mé dvoudenní euforie s Darinkou mi skočí tohle. :/
    Vůbec se mi to sem nehodí!
    Jo, facka je někdy na probuzení nejlepší.
    Pojďte, budeme se chovat, jakože je to žena, budeme mu tak říkat a oslovovat ho Terezo, aby měl klid, chudák.
     
    Couvat nehodlám a ani nechci.
    Bude si mé okolí hold na tu paní, co vypadá jako chlap, zvyknout.
     
    Na jednu stranu se mě Darinka ptá, jestli jsem už neuvažovala o prvním rande, na druhou stranu tohle…
    Vidím se ve výlohách tak žensky, ve skleněných dveřích v Motole, kde jsem kráčela plnými chodbami lidí celá šťastná z té své ženskosti a celá smutná, že jsme se s Darinkou právě rozloučily, na poštách ve skle u přepážek, v zrcadle, když ráno odcházím do práce… Vidím se tak. A není to tak?
    Jsem zmatená. Není.
    Co z toho je realita?
    Raději věřím tomu horšímu, protože dětské oči jsou tím největším zrcadlem na světě…
     
     
    A ne že tenhle modrý odstavec přebije tu radost, kterou máme z toho, že Darinka za 10 dní bude zase dělat ten svůj poslední krůček!
    Je potřeba se radovat a ne zoufat. (Darinko, ale já tu radost stejně mám pořád – i z toho, jak Ti to dnes vyšlo!)
     
     
    Šťastnou cestu domů, posílám Ti do modrého autobusu, který se právě teď vymotává z Florence…
     
    Stejně mám radost, protože víkend s Tebou byl parádní holčičí „žurka“ 🙂 A hlavně – já to tu musím říct:
    Dnes se Darince podařilo domluvit s MUDr. Jarolímem nový termín, který bude už za 10 dní!
    Takže žádný červen, jak se tak moc bála. Žádná druhá autotransfuze nebo indikačka. Jen ten fortrans znovu hezky vybumbat… To je mi Tě opravdu líto, ale vím, že Ty to dáš, protože tentokrát to prostě vyjde a nikdo Tě domů nepošle.
     
    Darinka mi připravila původně moc hezké překvapení, když mi do práce celá šťatná volala, že má přijít na operaci už ve středu – tedy za dva dny! Takže dnes večer domů nejede a míří ke mě 🙂
    Já celá šťastná, že tu ještě bude dva dny… ale sestřička jí nakonec řekla, že myslela tu další středu, ne tuhle. Takže přeci jen hurá domů 🙂
     
    A když si to Darinka nerozmyslí, poskytnu jí tu na severu Čech dlouhodobou pooperační luxusní péči 🙂
    Byla bych moc ráda.
     
    Letím do sprchy a zachumlat se pod deku. Z těch letošních květnových ranních mrazíků vždycky ne a ne rozmrznout.
     
    A taky jdu přemýšlet nad svou ženskostí… včetně toho, co dělat, když ještě není taková, jakou bych jí potřebovala… přestože jsem si myslela, bůhví jak nejsem správně identifikována.
     
    Dokud se mezi miliónem lidí objeví jediný, který vysloví pochybnost, nebudu nikdy na druhém břehu, na kterém už Darinka je.
    Taky proto mi s ní bylo tak hezky. Protože jsem na ní viděla, jak září a jak se jí to všechno povedlo. To Ti moc přeju.
     
    Opravdu bych vám jí ráda přiblížila – tím jak vypadá nebo i jejím ženským hlasem, ale respektuji její soukromí tak, jak mě o to požádala, takže si všechnu tu krásu musím bohužel nechat pro sebe. Nechci, aby byla jakkoli identifikovatelná. Ono víc nenápadných detailů stejně nakonec vždycky tvoří celek. A to nechci.
    Ale je to vlastně přirozené, že nechceme být spojovány s minulostí. (Některé z nás ano, ale tohle je každého svobodná volba, kterou u Darinky rozhodně ctím).
     
    Na mou otázku, jak se jmenovala před tím mi odpověděla: „To ti nikdy neřeknu.“
    Během pár vteřin jsem to všecko pochopila a už se neptala. Už se nikdy nezeptám. Ani já to nikomu nebudu říkat.
    Já jsem žena. A nikdy jsem žádný Tom přeci nemohla být.
     
    Mimochodem na Slovensku neexistuje zákon (narozdíl od nás), který by transsexuálům po změně jména na jméno opačného zvoleného pohlaví garantoval změnu všech potřebných dokumentů z minulosti, jako např. i maturitní vysvědčení.
    To, co mi Darinka vyprávěla o tom, jak zrovna její škola odmítla vydat její totožné maturitní vysvědčení, ale s novým jménem, mě vážně zvedlo ze židle (i když jsem tedy zrovna kráčela vedle Darinky na ulici). A neudělá s tím nic. Když narazíš na blbce…
     
     
    23.11.2013 jsem napsala článek „Den, po kterém už nikdy nic nebude jako předtím“, protože po návštěvě Andy ve východních Čechách (a mému prvnímu „vystoupení“ na veřejnosti za bílého dne) se změnilo úplně všechno.
    Dnes 5.5.2014 mohu říct totéž. Dva dny, po kterých už nikdy nic nebude jako předtím.
     
    Chce se mi skákat radostí i brečet zároveň.
    A vůbec nevím, co z toho dřív… :/
    Tak to jdu raději zaspat.
    Tentokrát bez povídání s Darinkou.
  • otєrєzє.cz

    Darinka mi obsadila klávesnici :)

    Želám pekný upršany chladný deň zo severu Čiech priamo od Terezky, ktorá sa tu o mňa stará a vykrmuje ma ako svojho domáceho mazlíčka :). Veď ako dôkaz uvádzam, že som včera po tom fortranse vážila 52,5 kg (inak vážim o zopár kilečiek viac takže neviem čo zo mňa všetko vyšlo keď som to preháňado vypila, že som stratila aj štyri kilá :O) a včera ako som sa tu vykrmila tak som hneď nabrala kilečko. Dnes to bude ďalšie kilečko a postupne sa dostanem naspäť na svoju pôvodnú váhu :).
     
    Pred chviľkou sme sa vratili od Terezkinej mamky, ktorá navarila vynikajúce rizito, mňam mňam. Všetci sú strašne tak milí ako sa o mňa starajú :), že už sa mi ani nechce naspäť domov :).
     
    A tento článok hlavne píšem JA kvôli tomu, aby som sa vám poďakovala za podporu a ten empatický prístup ako to prežívate všetko so mnou aj to sklamanie aj to nadšenie. V pondelok si idem osobne za Jarolímom, teda dúfam, že tam aspoň bude a dohodnem si ďalší termín operácie, ktorý dúfam, že už sa neodloží lebo to psychicky už asi prestnem zvládať. Važne ma to včera dosť vzalo, keď mi to prišla sestrička oznámit. Ja som uz v plnom očakávaní sa nevedela dočkat kedy zaklopú na dvere a povedia, že si idú po Darinku a odvezú ma na sálu. Ale v tom zaklopala jedine sestrička, že má pre mňa zlú správu: Keďže vznikli komplikácie na sále a sú už dve hodiny popoludní tak vás nestíhame uspať a zoperovať, takže si budete musieť dohodnúť s panom doktorom nový termin. Tak ale z tohto šoku sa tu u Terky zotavujem, a náladu už mám lepšiu a aj vďaka vám sa mi vracia pozitívne myslenie :).
     
    V prípade nejakých otázok a nejasností píšte do komentárov, v priebehu dňa odpoviem :). Ach cítim sa ako celebrita 😀 Máte možnosť online komunikácie s celebritou 😀 😀 ALe nie len žartujem 🙂 Ešte raz veľká vďaka 🙂
  • otєrєzє.cz

    Dámská jízda s Darinkou

    Ahoj holky 🙂 Mám tu jednu celebritu 🙂
    Zdravíme vás ode mě obě 🙂
    Darinka a já.
     
    Myslím že už Darinka vypadá spokojeněji že?
     
    Darinka: už hej 🙂
     
    Já: Jak ti chutnaly maminčiny utopenci?
     
    Darinka: Vynikajúce. Do noci si ešte jedneho dam 🙂
     
    Potvrzuji, že jí chutnaly. Teď tu sedí a fortrans stále ještě účinkuje (je to slyšet). (Ale nejsou to prdíky – ale zvuk pracujících střev. 🙂
     
    V kolik se chystáš spát?
     
    Darinka: To eště sama netuším. Keď to na mňa príde, tak pôôôôôôôôôjdem.
     
    (Líbí se mi to písmenko ô. Darinka mi tu hned nainstalovala slovenskou klávesnici 🙂
     
    Já: Jak se cítíš? 🙂
     
    Darinka: Už o veĺa lepšie ako predtým a ten vanilkový superčajíček od teba s trstinovým cukrom mi zlepšil náladu.
     
    Takže si tě tu nechám aspoň týden 🙂
    A vy všechny jste zvány 🙂
     
    Darinka bude rozdávat zkušenosti a vyučovat hlasovou výuku s garancí 220 Hz.
    Lucko, ten její hlas by se ti líbil 😉
     
    Jak to, že máš tak krásný ženský hlas, Darinko?
     
    Darinka: Tak to neviem, ale hormonami to určite nebude, lebo este počas čo som ich užívala, tak som mala celkom takový hluboký hlas, aspoň ja si to myslím….a….ehmmm…ehm.. 🙂 A rada si vyspevujem pesničku od Whitney Houston I will always love you 🙂 tie vysoké tóny vás nutia zvýšiť frekvenciu.
     
    Aha, tak to je ten tajný recept. Whitney Houston 🙂
     
    Moment – Darinka zpívá Whitney Houston 🙂
    „If I shouuuuuld staaaaay…. I will always love youuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu…. “ 🙂
     
    Já: Už mě bolí pusa, jak se tu pořád hihňám 🙂 Můžu si dát tu tvojí čokoládu?
     
    Darinka: Hej, daj si.
     
    Darinka se zašpinila jako malé dítě, tři kousky našla na sobě na svých krásných teplákách.
     
    Darinka: Ty tepláky sú moje najoblíbenejšie. Chalan na ulici mi ich chválil a ešte sto metrov za mnou sa po mně obzeral (alebo že by len po mojích teplakoch?).
     
    Omlouvám se za chyby ve Slovenštině. Darinka mě tu sleduje a opravuje mě, ale občas mi něco uteče.
     
    Vidím to na dlouhou noc 🙂
     
    Holky, kdybyste se chtěly Darinky na cokoliv zeptat, tak tu budeme do zítra 🙂
     
    Dobrou noc.
  • otєrєzє.cz

    Poslední krůček Darinky (téměř on-line reportáž z Motola)

    AKTUALIZOVÁNO 2.5. v 16:01 – Den 2. a Darinka jede domů taková, jaká přijela… :/
     
    Mám tu jedno prvomájové překvapení 🙂
    Takový plán.
    Vůbec nevím, jestli se mi podaří, protože mám samozřejmě zase „velké oči“ a nechci ho uskutečnit za každou cenu.
    Naskytla se mi totiž jedna úžasná příležitost.
     
    Darinka se právě ubytovala v Motole a píše mi moc hezké autentické maily plné emocí, vtipných postřehů, detailů…
     
    Tak mě napadlo, že bych jí tu udělala on-line reportáž. Myslím, že právě ta autentičnost, její osobní pohled a aktuálnost toho všeho by zajímala nás úplně všechny, které se na tenhle poslední krok těšíme a představujeme si ho všelijak.
     
    Věděly jste například, že anestezioložka má nádherně zelené oči??? 🙂
     
    Samozřejmě po Darinka nemůžu chtít, aby mi on-line psala úplně všechno…
    „Teď ležím na sále… teď usínám… teď do mě řežou…“ 🙂
    Na 1. místě je odpočinek a já až tak na 179. místě, ale třeba se z toho něco zajímavého sepsat podaří 🙂
     
    Tenhle článek bych si ráda doplňovala v závislosti na tom, co se od Darinky zajímavého dozvím. Dostala jsem totiž její svolení něco na blog dát 🙂
    Takže budeme tak všichni vlastně s ní.
    Držím palce, Darinko!
     
     

    Den 1.

    1.5.2014
    13:04
    Spať sa mi v buse síce nepodarilo, ale možno tak hodinku som spala, ale potom si ku mne prisadol jeden starší pán, ktorý bol strašne opileej a smrdel, no to už som vedela v tom momente, že zaspať už určite nezaspím. A zakúpila som si wifičko v Motole, takže zatial si tu sedím a pijem ten hnusný fortrans, to je to prehanadlo. Vieš ake je to hnusne? Je to odporne, najodpornejšia vec akú som kedy pila. Miešám si to aj so sirupom aj s čajom ale je to fakt na grc. Ale musím pochvalíť personal su zlatí 🙂 A jeden chlapec isiel so mnou v autobuse dokonca az sem. Prišla som do Motola, na urologicke oddelenie, a pozerám a on tu je 😀 Tak sme sa uz zoznamili, potykali si, ze aka nahoda, spoolu sme isli celu cestu a este sa stretneme priamo tady, v Motole a este aj na urologickom oddeleni. A zajtra idem az tretia 🙁 Cize posledna kedze su tu tri postele v jednej izbe. Tak okolo 10:00 to asi vychadza na mna, tak drz palčeky, nech je hlbka najhblsia aku kedy Jarolim spravil 😀
     
    20:00
    Som strasne hladna, najest mi nedali nic, od kedy som pila ten humus tak som uz nejedla nic len taky napoj jahodovy ci co, o piatej som dopila ten odporny fortrans, uz to nikdy nechcem pit. Je mi strasne sladko z neho ble. A uz nemozem nic jest pomooooc, ja to nevydrzim :D. Inak mam tu dobru kolegynku vedla na posteli tak chodime vonku a tak, je tu zatial celkom fajn 🙂 s tym chlapcom sa vzdy smejeme na tom, ze aka nahodicka ze sme spolu prisli vlastne az sem nevediac o tom ani 😀 . A to schvalenie [ptala jsem se Darinky, jestli musí na Slovensku také ke komisi] som nepotrebovala, postacil papier od sexuologa a plastickeho chirurga, u nas takato komisia, ktora by rozhodovala o tychto operaciach, nejestvuje ani :).
     
    Zatial si myslim, ze mam vsetko 🙂 Od damskych vloziek cez kondomy az po sexi dilatator :D. Ach boze zasa to vo mne škvrčí utekám na záchod uz asi dnes po 20tý krát 😀
     
    Dnesny prvy maj je pekny, len keby neprsalo 🙂 Pred chvilkou tu lialo a tak je vsetko mokre hnus, to nemam rada :D.
    A vazne to chutna odporne, musis vypit 4 litre a pocas tych 4 litroch ma asi 5x naplo na grckanie :D. A tak zatial nemam ani o com ti pisat, len si tu lezim a utekam kazdych patnast minut na zachod a chodim vonku sa trosku nadychat cesrveho vzduchu :). Prvy den je fajn, taka pohodicka. Nakoniec som sa dozvedela, ze zajtra idem az okolo jednej na operacnu salu ako posledna bleee. Najradsej by som isla prva, aby som to uz mala za sebou. Bola tu inak anesteziologicka, mila a mala pekne zelene oči, nikdy sa mi nepacila zelena farba oci, ale tak ta farba bola vazne pekna 🙂 Ked nahodou ju budes mat aj ty o rok, tak si to vsimni haha :). Ten kamarat zo Slovenska ma pozval na kávičku, tak ešte to som pila, a inak len pijem vodu, čaj, kavu, fortrans, same tekutiny ble, uz by to chcelo aj nieco tuhe. A kamarat sa vola Jozef, takze typicke slovenske meno 😀 A fortrans si mozes zmiesat s cim chces. Ja som si tam namixovala aj čaj, sirup, citrodeku, skusala som vazne vsetko mozne, len aby to bolo piteľné. A ten fortrans na prvé napitie bol skor taky slanší, ale ked som si davala viac sirupu stale tak uz to bolo furt sladsie a sladsie, mala som pocit ze pijem čistý sirup, ale tak lepšie piť sirup ako samotny fortrans lebo je to ako voda zmiesana v cukrom a solou v pomere 1:1. Nechapem vazne ako to mohlo niekomu chutnať. Mozno mam len ine chutové bunky 😀 Tu kolovu prichut by som brala 😀
     
    Stastna zatial nie som, ani nervozna. Ja len fakt stale riesim tu hlbku, ktoru som prebrala aj so sestrickou, ktora so mnou vypisala nejake papiere, tak vravela ze ked ta hlbka nebude dostacujuca tak potom sa spravi ta rektosigmoidalna vaginoplastika, ale tak ja viem uz teraz, ze nebude dostacujuca ta hlbka, takze rada by som radsej ju podstupila uz teraz ako potom este Z-plastiku a zasa rektosigmoidnalnu, kto na to ma vziat tolko penazi ? A pobyt v nemocnici a tie samotne zakroky predsa len nie su najprijemnejsie. A cez vikend budem na tej JIPce, ale ja ked budem OK a budem schopna zapnut si aj notebook, tak ja ti urcite napisem email, presnejsie ze kedy mi mas priniest tie mandarinky (nechcem pomarance) mam radsej manadarinky 😀
     
    A tak 16 urcite nebude, vyzera to na 8 cm 😀 to je hroza :D. Skusim este rano nejak sa pozhovarat s Jarolimom, nech mi spravi rekto lebo potom mi to poistovna uz nepreplati a ja viem ze tu hlbku dostatocnu z toho co mam nevyčaruje :). Zajtra je totiz velka vizita rano, takze asi tu bude aj on, len neviem ci bude mat cas naladu a chut sa so mou zhovarat.
     
    Zatial ahoj a drz pršteky 🙂
     
     

    Den 2.

    2.5.2014
     
    Nečekala jsem, že mi dnes přijde od Darinky mail…
    Když jsem ho viděla, rozzářila jsem se a smála, že ona na ten sál šla snad s notebookem. Ale ten smích mě hned přešel…
    I tohle se může stát.
    1300 km jen tak pro nic za nic, vyhozené peníze za jízdenky, litry nechutného fortransu, bez jídla, připravená psychicky (ale i fyzicky), před týdnem sem musela ještě kvůli autotransfuzi a najednou „Tak se sbalte a odjeďte, nestihneme vás operovat…“
    Tohle jsem Darince nepřála a musím říct, že jsem naštvaná, zklamaná a smutná taky, protože jsem to celé od první vteřiny prožívala s ní, viděla jsem na ní to nadšení a radost a teď…
     
    15:46
    Takze operacia sa odklada ako som to predpokladala. Som strasne nastvana sklamana smutna ani nemam chut cestovat domov zasa tych 11 hodin bez zmeny, vracam sa taka, ako som prisla len smutnaa a sklamana, och boze co mam teraz robit. Dalsi temin ani neviem kedy mi daju lebo budem musiet v pondlok volat, urcite to bude niekedy najblizsie o dva mesiace, ako ho dali aj mojej znamej. Ta tiez bola zo Slovenska, normalne ju hospitalizovali rano vstala na obed, mala ist na sal a povedali jej, ze sa to odklada lebo boli komplikacie s pacientkou. A odlozili jej to o dva mesiace neskor. Teraz mozem zasa cestovat naspat domov, potom o asi dva mesiace naspat do Motola na autotransfuzi, potom na indikacku, potom zasa domov, o tyzden na to zasa mozem prist na operaciu a mozno mi opäť povedia ze prepacte, ale musime vam odlozit termin 😀 . Ja ani nemam slov. A vies aky je dovod ze mi to odlozili ? Lebo mala som ist o jednej a o druhej prisla sestricka, ze mi nestihnu uspat a ani zoperovat 😀 . To mi pride ako vazne smiesne. Ako ze nestihnu ? Doktori uz chcu ist domov, tak nestihnu ma zoperovat ? 😀 A ja teraz kvoli tomu sa zasa odznova nacestujem jak debil miniem dalsich 200eur na cestovne a zasa budem pit ten odporny fortrans, to snad nie je pravda ani toto 😀 Prefackajte ma a povedzte, ze to je sen, lebo ja sa z toho stale spamatavam 😀 . To ze nestihnu ma uspat a zoperovat, to je vazne taky vazny dovod, ze mi to musia odlozit ? Ja teraz budem mat zasa oplietacky s poistovnou a proste vsetko dokola teraz vybavovat?
     
     
    Tak to byla nečekaně krátká reportáž 🙁
     
    Jaké z toho plyne ponaučení?
    Čím později v ten den máte být na řadě, tím větší je riziko, že se na vás nedostane… :/
     
    Tak a já si pro Darinku do Motola teď jedu a odvezu jí na bus na Slovensko až zítra 🙂
    Už vidím, jak prodebatujeme celou cestu ke mě i celou noc 🙂
    Neuvěřitelně se těším!
  • Přeměny

    Nejženštější měsíc, iiGethii a selfie

    Je 1. máj. (To asi všichni víte.)
    Začal jeden z nejkrásnějších, nejromantičtějších a nejkouzelnějších měsíců v roce. A podle mě ten ze všech nejženštější, protože všude kolem nás je tolik květin, barev, vůní. To je taková krása, že do ní musím vkročit, abych se jí dotkla, přivoněla a byla z toho v sedmém nebi. A za pár okamžiků se zase postavila hezky zpátky na zem, protože pod třešní mě nikdo nepolíbí. Tuším, že nejsem jediná. Tak snad za rok… za dva? Možná za pět. Jak dnes můžu nemyslet na lásku?
    Vždyť ale já se bojím zamilovat… :/
    Život mě naštěstí zatím nestaví před žádné rozhodování o tom, koho k sobě pustit, před zhodnocování všech plusů a mínusů takového vztahu a řešení budoucnosti. I když láska si nevybírá. Přijde z ničeho nic a nedá se jen tak zničit. Nejde ovlivnit. Nemůžeme si říct, že teď jí nechceme 🙂
    A to se mi na ní líbí.
    Proto bych chtěla dnes popřát všem těm z vás, kdo máte vedle sebe partnera nebo partnerku, abyste si vážili jeden druhého a našli ten klíč k lásce, která je věčná (protože i taková může být).
    A vám, co jste na tom jako já (myslím v nepartnerském vztahu) přeji prostě hezký 1. máj! 🙂
    V 1. máji je podle mě stokrát více lásky, než ve 14. únoru, kdy se slaví sv. Valentýn. (A může za to z velké míry i náš milý romantik Karel Hynek Mácha). Možná je pro nás osamocené té lásky všude kolem až příliš, ale přejme jim to. Jednou totiž můžeme na té lavičce v parku v objetí s nádherně vonící kyticí šeříku sedět i my…
     
     
     
    Včera jsem měla chuť podívat se na nová videa přeměn. Jedné zajímavé tam bylo z Francie. Od ostatních se lišilo tím, že tato asi třicetiletá slečna měla jako muž velmi mužné rysy ve tváři a do videa zakomponovala fotky hezky před HRT a potom po měsících HRT i po SRS. Jak tak to video běželo, pořád jsem čekala to rozkvétání, ty obrovské změny, které hormony umí. Ale ještě ani po 12 měsících se nestalo téměř nic! Pořád jsem tam viděla ty mužské rysy. Přesně po 12 měsících na hormonech podstoupila operaci pohlaví (fotila si příjezd do nemocnice, jak leží na lůžku i svůj rozkrok po operaci – tu fotku sem taky nedávám, protože si jistě dovedete představit, jak to si vypadá: dvě nohy, mezi kterými je milión vrstev bílých obvazů 🙂
    Další fotky pokračovaly opět po měsících a pak se to stalo.
    U 24. měsíce HRT a 12. měsíce po SRS její mužné rysy zmizely. Najednou jsem viděla hezkou ženu!
    24 měsíců to trvalo!
    Teď jde o to, jestli je to krátká nebo dlouhá doba… Jak se to vezme. Myslím, že důležité je, že z ní ta žena je. A je jedno, jestli má někdo takové štěstí, že tak vypadá ještě před hormony, jestli to trvá těch průměrných 9 měsíců nebo nakonec až 24. Důležitý je výsledek.
     
    Na to mi to nabídlo časosběrné video iiGethii, které se mi v tom mém přemýšlení o účinku hormonů náramně hodilo.
    iiGethii je Australanka, o které se hodně píše. Je to díky jejímu videu, na kterém během necelých 2 minut vidíme úplně celou přeměnu (celkem téměř 3 roky!). Video je složené z fotek ze stejného úhlu od 0. měsíce až po 32. V každém měsíci je těch fotek několik! Tahle slečna se fotila opravdu často, velmi dlouho a stálo to za to.
    Někde kolem 9. měsíce je vidět to rozkvétání a co následuje potom jsou už fotky normální krásné holky, která se správnou identifikací rozhodně problém nemá. (Už na 18. měsíci je naprosto neodolatelná 🙂 Video má téměř 6 miliónů shlédnutí a otevře se po kliknutí na tenhle obrázek:
     
     
    Výborně zvolený hudební podklad „Girl“ od Beatles.
    Celé se mi to moc líbí. To video jsem si pustila už asi stokrát 🙂
     
     
    Dnes je 1. května (to už jsem tu říkala), ale tenhle den má pro mě ještě jeden význam.
    Je to 13. den po čtvrté proceduře laseru a to znamená, že mé vousy ráno začaly naprosto úžasně dokonale chtě nechtě vypadávat. Těšila jsem se na to celých 13 dní. Miluji 13. dny po laserových procedurách! Sbohem další vousy. Stačí je jen lehce přejet nehtem a hromadně páchají sebevraždu. Vrhají se na mou ruku, do umyvadla a nechci je už nikdy vidět! Never ever. Začíná mi zase měsíc, kdy mi ranní holení zabere maximálně minutu a hlavně si už nemusím dávat tolik make-upu, abych zakryla ta černá prosvítající místa. To mě baví! Jednou bych chtěla mít úplně normální ženskou tvář i bez jakékoliv vrstvy make-upu.
     
    Než půjdu ven (nejspíš neodolám a vezmu si sukni nebo šaty od Bibiny, když je ten 1. máj :), ještě do tohoto článku přidám další dvě videa. (Bude to takový článek plný videí).
    Ta dvě následující už se ale přeměny netýkají. (No dobře, nakonec ta videa ještě budou tři :).
     
    Poslední dobou hrají na Evropě 2 skladbu od Chainsmokers – Selfie. (Je to takový diskotékový hit o moderním způsobu focení, tzv. selfie, kdy každý fotí sám sebe). Nejde mi ale vůbec o hudbu nebo text (který ovšem s tím, o čem chci napsat, také souvisí). Během té skladby sděluje jedna slečna druhé na toaletě před zrcadlem své poměrně dost nepodstatné (ale pro tu slečnu v tu chvíli důležité) myšlenky.
    Nezpívá.
    Mluví.
    Ale… ta melodie jejího hlasu je až extrémně ženská. Takhle prostě muži nikdy nemluví!
    Nejhezčí melodie jejího hlasu je od 1:58. Samozřejmě je to už trochu přehnané, ale ve skutečnosti to ukazuje na jednu z odlišností mužské řeči od ženské.
    V práci už to všichni vždycky tiše poslouchají, když tu skladbu hrají, protože jsem je na tenhle úžasný rozdíl mezi mužem a ženou upozornila.
    Ženský hlas je mnohem melodičtější, než ten mužský. Nejde jen o výšku hlasu. Ona tak nádherně v tom hlase „zpívá“ 🙂 Neuvěřitelná intonace.
     
     
     
    (Nejlepší je tam stejně David Hasselhoff se svým plovákem 😉
     
    Intonace v lingvistice znamená změny tónu (melodie) v průběhu řeči. Intonace na úrovni věty (výpovědi) umožňuje rozlišit otázku, rozkaz nebo přání od prostého oznámení (zejména při volném slovosledu jako má čeština) či vyjádřit citové zabarvení výpovědi.
     
     
    Pro porovnání ještě níže parodie na tuto skladbu od „The Midnight Beast“, kde místo té slečny „zpívají“ muži převlečení za ženy. Tady je vidět přesně ten rozdíl, kdy mluví žena a kdy muž.
    V této parodii má mužský hlas jen jednu tóninu. Melodie chybí…
     
     
    Ten rozdíl mezi mužskou a ženskou řečí mě fascinuje… Ženská je tak krásná, melodická, rozverná… sexy 🙂 Ale jsou i sexy mužské hlasy…
     
     
    A teď mám ještě jednu věc na srdci.
    Když jsem přečetla knihu Pohlavní štvanci (Leslie Feinberg), zaujala mě pasáž, ve které Feinberg (FtM) kritizoval církev. Její postoj, názory, dlouhodobé odmítání jakékoliv známky transsexuality nebo transvestismu. A zmínil tam fakt, že církevní hodnostáři snad sami nenosí velké drahé prsteny? Šperky? Dlouhé sukně?
     
    Nedávno jsem viděla francouzsko-německou verzi Čachtické paní (2009) (v češtině se film nepříliš podařeně jmenuje Hraběnka, ale kopíruje přesně originální název). Moc se mi tato verze líbila a pasáž mezi 10:49 do 11:35 se zrovna týkala tohoto tématu 🙂
     
    Tady je ten výborný rozhovor na téma rozdíly mezi muži a ženami (necelá minuta):
     
    https://www.youtube.com/watch?v=kyoai_mw4J8
     
    Muž: „Je možné, aby mysl ženy byla bystřejší, než mysl muže?“
    Žena: „No jistě. Ano…“
    Muž: „Ale já jsem slyšel, že se ženy řídí především city a to jim zatemňuje mysl i rozum.“
    Hraběnka: „Souhlasím s vámi, že většina žen je slabých a tato slabost má podle všeho příčinu v srdci. Slabiny muže vycházejí z mnohem méně vznešené a níže položené části těla.“
    (Smích).
    Hraběnka: „Muži i ženy jsou si rovni i jsou rozdílní.“
    Biskup. „Rovni? To je velmi odvážné tvrzení.“
    Bratranec hraběnky: „Vy neposloucháte biskupe. Moje sestřenka také říkala „rozdílní“.“
    Teta hraběnky: „Každý máme jiné přednosti a jiné slabiny.“
    Biskup: „Jaké jsou vaše slabiny, hraběnko?“
    Hraběnka: „Jsem žena. Miluji krásné šaty a zlaté šperky… Stejně jako vy, milý biskupe!“
    (Smích).
     
    A já se letím namalovat a ven, než se spustí první májový deštíček. 🙂