• otєrєzє.cz

    Oči italského praporečníka

    14. 6. 2014 / 21:07 / 15 Comments
    Byla jsem pozvaná k mamce na oběd.
    Myslela jsem si, jak přijdu včas. Ještě hodinu před odchodem jsem všechno stíhala.
    Jenže… 🙂
     
    Co se asi stane, když se ženě dostanou do ruky úplně nové věci na sebe?
     
    Zapomene na čas! 🙂
     
    Dopoledne jsem byla na poště pro dva balíčky. Koupila jsem si na votocvohoz.cz letní šaty, sukni a šortky.
    Chtěla jsem nějaké hezké holčičí šortky, pokud možné krátké a nebylo vůbec jednoduché je vybrat, protože dámské šortky jsem ještě nikdy na sobě neměla, ačkoli jsem tušila, že se budu vznášet blahem i v nich.
     
    A taky že jo.
    (Jsou na obrázku vlevo.) (Foto č. 140)
    Hned jak jsem si je oblékla, tak mi padly a kdybych neměla před sebou ještě zkoušení sukně a šatů, tak jsem si je už nechala.
     
     
     
     
     
     
    Jak bylo teď nedávno to horko, moc jsem zatoužila po šatičkách. Nějaké dvě sukně, které mi teď jsou, už mám, ale zbylé musím prodat, protože mi jsou už velké. Z vel. 42-44 mám teď 38-40. Z „L“ka je najednou „S“ (občas „M“).
     
     
    Chtěla jsem šaty na léto, jen tak na procházku do města, na diskotéku (až půjdu s holkama :), na koncert, do divadla… Nechtěla jsem dlouhé a všechno co je ke kolenům a níž vždycky hned zavrhuji.
     
    Takže vyhrály tyhle kratší šaty. (fota č. 141, 142)
    Já vím, že jsou kratší, ještě povolím ramínka, ale když se ohnu, zadeček mi není vidět, fakt 🙂 Jenže mě v nich bylo tak krásně, že jsem zapomněla na čas, nechtěla je ze sebe sundat a začala si v nich dělat fotky, abych si je dala na svůj profil, kde jsem chtěla provokovat kluky.
     
    Tvář zpustošená po včerejším laseru už mě vůbec netrápila 🙂 Šlo to celkem dobře zamaskovat a mé obavy, že nebudu moct zase týden mezi lidi se nenaplnily. Je to prostě čím dál lepší. I proto jsem se ráno odhodlala na poštu a taky do obchodu i k mamce. A odpoledne ještě někam mezi hooodně lidí, ale o tom jsem teď ještě neměla tušení.
     
    Jeden z balíčků byl napsaný na jméno „Terry Nováková“, přestože jsem slečně psala adresu „Terry Nováků“ 🙂
     
    Pošťačka dělala zase kina a nechtěla mi to vydat, když mám v občance „Nováků“.
    Kladla mi na srdce, ať všem odesílatelům říkám jméno „Nováků“, že takhle mi to příště nevydá, ale že teď se tam sešly dva balíčky na křestní jméno Terry, tak mi to dala.
    To je pošťačka, která o mně všechno ví a mám jí ráda. Snaží se mi vždycky nějak pomoct, ale s tím „-ová“ má prostě problém :/
    Budeme to ten rok nějak muset vydržet (jsem jí řekla) 🙂
    Tím jsem si tedy vyzkoušela, že pošťačku na „Terry Novákovou“ neukecám a že striktně vyžadují „Terry Nováků“, což se mi ale nelíbí, takže jako odesílatele používám zásadně vždy „Terezu Novákovou“.
    K čemuž měla taky výhrady, že když se ten balíček ztratí, tak vlastně nemůžu uplatnit reklamaci… Ach jo.
    Ale ten rok uteče.
     
    Jsem tak nadšená z těch věcí! Radovala jsem se jako malá.
     
    A když si k tomu představím ještě dlouhé havraní vlasy… 🙂
     
     
    Zatímco včera mi řekla paní v Praze před hlavním nádraží „pane“, což ani jinak nešlo, když máte tvář plnou vousů, tak dnes už bylo zase vše vpořádku.
     
    Před chvilkou jsem přijela ze slavností z takového krásného městečka 20 km odsud, kam mě vytáhla ségra.
    Jsem jí za to vděčná, protože přesně to jsem potřebovala.
     
    Hned popíšu ten důvod, proč tak ráda chodím mezi lidi. Mezi co nejvíc lidí. A dělá mi to dobře.
     
    Přijely jsme tam hlavně na vystoupení italských praporečníků sedmi krajů (tak si říkají) – bylo to tak 10 kluků a mužů (+ 7 bubeníků), kteří měli obrovské barevné prapory, se kterými dělali přímo divy. Všelijak si jimi házeli a prohazovali mezi sebou do výšky, což jsem v životě neviděla, tajil se mi z toho dech a těm snědým usměvavým veselým italům jsem tleskala jako malá holčička 🙂
    Když jejich představení skončilo, neodešli kamsi, ale vmísili se mezi lidi. Což bylo úžasné, protože se s nimi chtěl každý (hlavně holky) fotit, tak jsem řekla ségře, že jí taky vyfotím – a to dokonce s tím nejlepším ze všech, který jako jediný házel se čtyřmi prapory najednou (včetně házení nohama). Těžko se to popisuje 🙂
     
     
    Ten jeden Ital byl vážně moc hezký, chtěla jsem se s ním vyfotit (ta představa, že mám první fotku s mužem mě tak lákala!), ale za prvé jsem na to nenašla odvahu, tak jsem s jedním z nich vyfotila jen ségru a za druhé ti kluci si všichni zapálili cigarety a bylo to tak nechutné (jak jim neslušely), že jsem to vzdala. Je zrovna na fotce výše, ale nebudu prozrazovat, který to byl, co mě svým pohledem uhranul 🙂
     
    O své touze po muži už nepochybuji. Jen jsem ještě pořád ve fázi, kdy si nemůžu dovolit vztah, když bych každých 6 týdnů musela někoho děsit svým strništěm. (Stačí, když to děsí mě).
    Je zvláštní, jak najednou funguje chemie úplně obráceně, než jsem byla dosud zvyklá.
    Cítila jsem přesně to, o čem mluvila na sezení Darinka. Že kolem mě je tolik konkurence! A že já jsem až ta úplně poslední, za kterou by se ohlédl. Darinka se ale dostala do fáze, kde po ní kluci šílí sami a má problém se jim bránit 🙂 Ale i ona byla ve fázích, které teď prožíváme každá z nás.
    A kde je teď? 😉
    Chtěla jsem, aby nebyla motivací jen pro mě.
     
    Oči italského praporečníka způsobily, že jsem byla rázem na italské pláži, kde mi mazal záda, já tam ležela, on se dotýkal svými prsty mého těla a nosil mi vychlazené drinky, zmrzliny, obletoval mě a když nastal večer, viděla jsem se na molu, kde mě přitiskl k dřevěnému zábradlí, mé letní šaty vlály v lehkém vánku, má kůže byla rozpálená ještě z odpoledního sluníčka, občas jsem cítila na sobě ještě tu mořskou sůl… a taky na jeho těle, které se ke mě tisklo víc a víc, až jsem to nevydržela, pokročila své opálené kolínko a tou nohou jsem si ho mírně tlačila k sobě. Chtěla jsem ho cítit, chtěla jsem ho mačkat a chtěla jsem vědět, jaké to je líbat jeho rty.
    Myslím, že to jsou úplně normální představy naivní holky, které se nikdy nesplní. Takových ještě bude. 🙂
    Ale Darinka mi dnes vyprávěla o tom, jak jí příjemně brní celé tělo, když jen pomyslí na to, že bude spolu se svým klukem. Ty myšlenky dokážou tolik! Je v nich síla, o které mnohdy ani nevíme.
     
    A přála jsem si být po boku toho muže. Přála jsem si, aby mě držel za ruku tak pevně, že bych mu jen tak nevyklouzla a občas mě majetnicky přisunul k sobě. Přála jsem si cítit jeho vůni a mít své DLOUHÉ vlasy zamotané na jeho tváři. Jen mě za ně chyť!
     
    Omlouvám se. Tohle sem nepatří. To je román od Daniely Steelové „Ital a havranice“ 🙂
     
    Ale proč o tom vystoupení vůbec píšu.
    Ségra je taková dravá. Pořád dobře neviděla, tak se hrnula dopředu a když jsme měly pěkný výhled a začala fotit, tak za mnou slyším pána, jak říká: „Holky, mohly byste trochu uhnout? My tady nevidíme.“
     
    🙂 Uhnout nebylo kam, tak ségra zůstala, kde je, ale já se snažila nahnout k paní vedle, protože jsem měla takovou radost, jak mě ten pán oslovil!
     
    Když praporečníci odešli a měl přijít na řadu orchestr s jedním známým zpěvákem, přišel k nám zvukař a povídá: „Slečny, tady nesmíte stát, my potřebujeme vidět na zpěváka.“ 🙂
     
    Dostávala jsem takhle jednu dávku sebevědomí za druhou.
    I kdyby se na mě někdo zlobil, vztekal nebo byl ošklivý, ale oslovil mě „slečno“, tak bych mu snad i poděkovala 🙂
     
    Vrátilo mě to zpátky zase na správnou stranu do života, na který už jsem si zvykla a přeji si, abych minimálně dalších 6 týdnů neslyšela slovo „pane“.
     
    Hlavně, že jsem říkala, že už sem nebudu dávat další fotky 🙂
     
    A to říkám zase. Nebudu 🙂
     
    ———————-
    Teď mi přišla hezká zpráva od kamaráda Radka 🙂
    Dnešek je fakt úžasný.
     
    Sešli jsme se totiž v supermarketu, kde byl ve frontě u vedlejší pokladny, takže jsme se aspoň pozdravili a byl tam s babičkou (babička mě viděla poprvé a nic o mně nevěděla):
    „Ahoj, vypadáš fakt hezky! Jak jsem tě pozdravil, tak se mě babička ptala: „Co to je za slečnu?“ 🙂
    A já pořád čekal, až se dostaneš na řadu a řekneš „dobrý den“ a nedočkal jsem se 😀 Já jsem pořád zvědavý na ten hlas.“
     
    (A to jsem pokladní normálně pozdravila a řekla „budu platit kartou“ 🙂 To už mám natrénované 🙂
     
    Vím, že starší lidé nemívají tak dobrý zrak. Ale byla jsem jen u vedlejší pokladny a babička měla brýle 🙂
  • otєrєzє.cz

    Pátý laser

    13. 6. 2014 / 21:51 / 22 Comments
    Trochu jsem si dnes vyvětrala hlavu cestou do Prahy a zpátky na pátý laser.
    Vlastně tam vždycky jezdím ráda (i když to tak kvůli vousům nevypadá).
    Ale začnu ještě odjinud.
     
    Často se tu píše o nezaměstnanosti transsexuálů, jak je velká a jak jsme diskriminovaní. Nezpochybňuji, že někteří z nás jsme.
    Napsala jsem si tedy o data přímo k několika (abych nebyla nařčena ze zaujetí jen na Hanku Fifkovou) zdrojům, protože mě to zajímalo. Zrovna po příjezdu z Prahy jsem našla odpovědi ve své poště, takže je tu aspoň hned zveřejním:
     
    Počet nezaměstnaných transsexuálů procentuelně nijak významně nepřevyšuje nezaměstnanost v běžné populaci.
     
    (V ČR je míra nezaměstnanosti kolem 8 %.)
     
    Tak kde je tedy ten problém?
    Takhle se může zdát, že všichni nezaměstnaní tedy musí být zákonitě transsexuálové, ale …
    … 12 let jsem pracovala na Úřadě práce, z toho 3 roky přímo na recepci a 7 let jako zprostředkovatelka (zbývající dva roky jsem byla statistik úřadu a „odpočívala“ jsem od lidí).
    Za celých těch 10 let kontaktu s lidmi, kdy mi jich prošlo před očima neskutečných 30.000, byl mezi nimi jen JEDEN JEDINÝ transsexuál (FtM).
    Mladý chlapec po vyučení, který vždy chodil s matkou.
     
    Nemůže se mi tedy potom nikdo divit, že mé vlastní zkušenosti a zážitky ovlivňují pohled na to všechno.
    A takhle to mám prostě se vším.
    Vše je ověřeno a otestováno na mě. Nevycucávám si ty statistiky z prstu, abych tu přeháněla s nějakým optimismem.
     
    To je prostě fakt.
    Tak, jako něco říkají statistiky na internetu, já říkám tohle a je jen na čtenáři, aby si zvolil výsledek, který má větší vypovídající hodnotu.
     
    Oživili jste (oživujete) můj blog jinými pohledy a já vám za to děkuji. Protože takhle ten blog nebude aspoň jen můj, ale i váš. Jako už mnoha holek je, protože už dávno není jen o mě a o mých pohledech.
    A kolik lidí, tolik pohledů.
     
    Teď budu psát o vousech, takže úplně odbočím z řešení všech problémů tohoto světa.
    Doufám, že to nebude nikomu vadit. (Kdybych chtěla psát o mravencích nebo o červené řepě, tak budu, protože můžu.)
    Já jedu dál 😉
     
    Budu psát o tom, jak jsem šťastná, když likviduji ty hnusné vousy. Jsou příšerné! A mám radost z každého vousu, který už nikdy nevyroste. Nemůžu za to, že vy, FtM, to máte naopak. Vy se radujete z odstranění prsou, pro které bychom my daly cokoliv, ale nestěžujeme si.
     
    Řekla bych, že je vážně docela důležité začít s laserem brzo. Já začala vloni v prosinci, teď jsem 4 měsíce na HRT a stejně to vidím minimálně do konce tohoto roku tak na 10-14 sezení.
    Jsem ráda, že jsem začala už v prosinci, ale měla jsem začít ještě dřív.
    Protože člověku, který je v RLT, tohle „vybočení“ z každodenní ženské reality dělá dost potíže.
    Po 6 týdnech se musíte proměnit v něco špatně identifikovatelného. Alespoň já jsem se dnes v metru cítila jako obluda – špinavá ve tváři – od motorového oleje, který nejde umýt.
     
    Dva dny před tím jsem se neholila, aby vousy byly dlouhé tak 1-2 mm. Bohužel to už je taková délka, že dnes ráno mi to dalo velkou práci zamaskovat. Úplně je to nemožné, protože bych musela mít na sobě 2 mm make-upu, což nejde, ale tím, že používám make-up s nejvyšší kryvostí v ČR (Dermacol Filmstudio Barrandov Prague Make-up Cover – odstín 215, který patří mezi ty světlejší, i když je pořád dost tmavý), tak se ty vousy krásně zapatlaly a obarvily do neviditelné barvy pleti.
    Z dálky (nebo i z metrové vzdálenosti) je to ještě OK, ale když s někým mluvíte tváří v tvář nebo sedíte u stolu s polévkou, tak jsou ty vykukující špičky vousů (prostě odporné strniště, které na mužích odporné není vůbec, ale na ženách poněkud ano) opravdu vidět.
     
    Ale jeden den se s tím přežít dá.
     
    Z práce jsem letěla rovnou do Prahy, ale ještě jsem se v autě před odjezdem kompletně odlíčila (na tváři nesmí být make-up a i když jsem se hodně snažila, drhla to (a nesnášela potom ten pohled v autě do zrcadla), pod bradou pak sestřičce dělaly zbytky make-upu potíže – víc to pálí (protože se pečou i ty jeho zbytky) a hůř reaguje. Říkala mi taky, že není problém se odlíčit až tam, že to také běžně dělají, protože ženy přijdou na kliniku prostě nalíčené). V autě jsem si ještě svlékla podprsenku, náušnice, prstýnek… Holčičí věci jsem si na sobě nechala – mám sice doma ještě jedny staré Tomovy kalhoty, ale ty rozhodně odmítám nosit i kdyby mě mučili. Už nechci přeskakovat jen kvůli vousům, jenže jak to udělat, když máte tvář opatlanou černými fleky vousů a vypadá to strašně?
    No nijak. Máte dvě možnosti – buď se přehodit do chlapa nebo tam jít prostě tak, jak chodíte doteď.
    Já se snažila na sebe – jakožto na vousatou ženu – moc neupozorňovat, ale vlasy mi zůstaly dlouhé v ženském účesu, červené nehty (které mi pak sestřička Péťa pochválila 🙂 jsem si odmítla odlakovat a samozřejmě nejmarkantnější byla má prsa, která pod tričkem prostě neskryju, ani kdybych se zbláznila (z čehož jsem vlastně měla radost, ale současně velkou zlost na ty vousy).
     
    Laser je jedna z mála věcí, o kterých víme, že nám pomohou, ale chodíme tam nerady.
     
    Tolik jsem se těšila na tu bolest, až zase ucítím, jak laserový paprsek likviduje vous po vousu, jak ničí jejich cibulky a i když to pod nosem bolelo, dalo se to vydržet, protože ta radost nad zničením nepřítele byla větší.
     
    Nejhorší byla cesta ze záchytného parkoviště do centra metrem.
     
    Vím, že holky, které mají ještě výrazné mužské rysy a chodí přitom v dámském, si zaslouží náš obdiv. A taky ho mají. Ale já taková prostě nejsem. Nedokážu být „muž v dámském“, vadí mi to a necítím se dobře. Nedovedu se vykašlat na okolí, na ty pohledy… Já chci být normální žena, která nepřitahuje pozornost svým mužstvím. Proto jsem nikdy jako vousatá ven nešla.
    Ale dnes poprvé ano.
     
    Sedla jsem si v metru do rohu tak, aby na mě nikdo neviděl a já neviděla na ostatní. Koukala jsem do země a do odrazů v okně, kde jsem zase já na oplátku pozorovala ty, co pozorují mě, ale přímo – ne v odraze a tak netušili, že se na ně dívám.
    Nešlo to jinak udělat, tak jsem musela zatnout zuby a těch 20 minut prostě dojet.
     
    Nejhorší to bylo na hlavním nádraží, které bylo narvané lidmi a ještě víc venku.
    Ještě u východu metra v hale mě začal otravovat nějaký chlap. (Asi je teď přitahuju :). Tak jsem se sebrala a šla rychle ven, ale tam se na mě vrhla prodavačka zvířátek na charitu a řekla: „Pane, nechcete si koupit?“
     
    Tohle mě vždycky přivádí k pláči. Koukala jsem do země a procházela těmi davy směrem k Laser klinik, abych byla na bezpečném území co nejdříve. A bylo mi do breku, protože po dvou měsících jsem poprvé slyšela to pitomé slovo „pane“.
     
    Ta paní za to nemohla. Já mám zrovna vousy tvrdé, černé a husté, takže se nedají ani za nic přehlédnout. (Ale výhodou je, že zrovna takové vousy laser přímo miluje a úspěšně jednou zničí, takže moje tvářičky budou jednou krásně hebké a hladké – třeba jako ty Danielky 🙂
     
    Stala se mi ale taková zvláštní věc.
    Tenhle pátý laser byl jiný, než ty předchozí.
     
    U předchozích procedur byla znatelná ta klesající tendence impulsů i vousů. Ty stále ubývaly (docela úspěšně) a já měla radost.
    Už asi před 14 dny jsem si ale všimla, že vousy začaly růst pod nosem i na místech, kde tři měsíce nevyrostly! Prostě se ty jejich cibule probudily a řekly si, že musí na svět!
    Takže se stalo to, že v páté proceduře jsem měla víc impulsů (a víc vousů), než ve čtvrté.
     
    To jsem tak trošku nečekala, ale prý je to normální. Obzvlášť v prostoru pod nosem, který odolává nejvíce a nejdéle.
     
    Je ale fakt, že ačkoli se tam zase hustě vyrojily, tak je laser celkem snadno zničil. Žádné spálené zbytky, jako u těch silnějších, které ještě laser nezničil.
    A další poznatek je ten, že nad horním rtem je asi sedmimilimetrový proužek, který je absolutně hladký bez vousů.
    Sestřička říkala, že takhle to běžně ustupuje od sdola nahoru.
     
    Půl roku jsem měla takovou radost, jak tam ty vousy mizí… jak už mám hladkou pleť i pod nosem… a najednou taková úroda.
     
    Ale to je dobře. Aspoň dnes laser zničil další aktivní cibulky.
     
    Pak mě čekala už jen cesta zpět metrem. Držela jsem se zase co nejdál od lidí. Nejen proto, že jsem měla lehce napuchlou a začervenalou tvář, ale taky proto, že ty spálené vousy jsou docela dost cítit. A cítím je většinou ještě druhý den, i když si tvář myju.
     
    Stála jsem u dveří a koukala zase směrem do skla, ve kterém jsem si v odrazech prohlížila spolucestující. To mě baví 🙂
    Jen jsem se jim nemohla podívat do očí, ačkoli cesta tam byla horší, protože teď ty spečené vousy nebyly až tak viditelné, jako když jsem si je vezla dvoumilimetrové do centra.
     
    Nesnáším vždycky tenhle den. Vím, že to musím podstoupit, ale je to tak ponižující, asi jako pro každou ženu, která má vousy.
     
    Teď už jsem doma, čtu si ty vaše výborné komentáře a jsem už v klidu, protože teď mě nikdo nevidí a za pár dní to bude zase OK. Vlastně čím dál lepší.
     
     
    Dnes mi udělala takovou radost Štěpánka, když v práci tiskla samolepky s našimi jmény a ptala se mě, jestli tam chci napsat Tereza nebo Terezka 🙂
    Jééé.
    Tak jsem jí řekla, že Terezka, ale že je to vlastně jedno, protože všechno je lepší, než to předtím 🙂
    Nakonec tam nechala Terezu, ale to se mi líbí taky.
    Jenže mě mnohem víc potěšilo, že se na to zeptala. Pro ní jsem už Terez, Terka, Terezka, stejně jako pro všechny ostatní mé kolegy, kteří si tak úžasně za ty dva měsíce zvykli mě takhle oslovovat, že mi to dělá dobře.
     
    Tuhle pan ředitel telefonoval přímo přede mnou do Číny a říkal: „Tereza will send you it. She knows the quantity. She will write you.“
    Prostě jsem úplně normální she (ona).
    Ani pan ředitel se už neplete.
     
    Proto mě dnes u východu z hlavního nádraží rozbolelo srdce, když mi ta paní řekla „pane“. A to jsem se snažila lidem vyhýbat.
     
    Proč se ke mě takhle nehrnou, když jsem nalíčená, načančaná a dostatečně ženská? 🙂 Klidně bych nějakou tu milou mužskou společnost uvítala. (Asi by se mi pořádně rozklepala kolena, ale dělalo by mi to dobře.) (Pokud by to samozřejmě nebyl úchyl ve stříbrném Renaultu před ordinací Hanky 🙂
     
    No a zrovna já hledám partnera, když musím jednou za 6 týdnů odkrýt tu hrůzu na obličeji a být znechucená sama nad sebou, natož pak co chudák ten partner? 🙂 To kdyby viděl, tak se lekne a uteče. 🙂
    A já nechci partnera, co mě bude brát jako transsexuálku. To už jsme tu taky řešili mockrát. Protože my jsme ženy.
     
    Ale to uteče a dočkám se (jak mi říká sestřička Péťa, která už měla krásné kulaťoučké bříško a v něm zatím 400g chlapečka). Dostala jsem od ní zase troje krásné náušnice a přívěšek na krk, což mi udělalo velkou radost, protože na krk mám jen přívěšky tři, což je samozřejmě málo a zjistila jsem, že i těch mých 15 náušnic je MÁLO! 🙂
     
     
    Dnes má moje ex narozeniny.
    Je pátek třináctého a ještě k tomu úplněk. Dost divný den. Cestou do Prahy to byla samá ošklivá bouračka, až mi z některých bylo špatně.
     
    Na narozeniny mojí ex jsem si úplně náhodou omylem vzpomněla v práci, protože se mi včera zdál zase jeden z těch „úžasných“ psychosnů, kdy se moje ex ke mě tiskne, sluší jí to, usmívá se a říká mi: „Budeme spolu 14 dní, abychom k sobě našli zase cestu zpátky.“
    Sice se co nevidět probudím, ale tyhle věci z hlavy jen tak nepadají, takže jsem ten pocit dostávala ze sebe během celého dne. Jaký to byl pocit?
    Strašný. Nechci, aby se mi o ní zdálo a už vůbec ne o tom, jak říká tyhle věci.
     
    Ale jinak mě to zas až tak nevykolejilo.
     
    V práci jsem si ale hned vybavila, jak jsem jí nosila květiny a taky, jak budou mít teď v sobotu oslavu. Sejde se celá rodina, bude veselo, povídá se, baští… Kačenka tam všude kolem vesele pobíhá. To jsem měla vždycky ráda. I tu rodinnou pospolitost.
    Dostala jsem chuť na ty dobrůtky, co dělala její babička a které už NIKDY nebudu smět ochutnat ani si se všemi popovídat.
     
    Tak si ty dobrůtky udělám sama.
    A hotovo 🙂
     
    Mám zase jiné věci a splněné sny a nemůžu mít všechno.
     
    Kdyby tu už byl aspoň někdo, komu bych mohla všechny ty dobroty péct… A když ne nějaký pořádný jedlík se strništěm, tak aspoň Danielka, která je taky jedlík (i když to na její dokonalé postavě nevypadá) a navíc moc fajn a veselý.
     
    Jdu uklidit granko, co jsem si před chvílí nasypala do jogurtu, letím do sprchy, namazat tváře a spát.
    A těšit se na 13. den ode dneška, kdy si pohladím svou tvář a všechny vousy začnou vypadávat.
     
    Tak je to se vším. Abychom se dostali ke svému cíli, musíme občas podstoupit něco, co je nám nepříjemné.
    Abych se zbavila svých vousů, musím si je jednou za 6 týdnů nechat narůst do strniště…
  • otєrєzє.cz

    Chci být žena. Není to má volba.

    12. 6. 2014 / 19:59 / 68 Comments
    Někdo už ten dnešní článek z MF DNES máte určitě přečtený, ale pro ty z vás (včetně našich milých slovenských sousedů), kteří ho ještě nečetli, tu dávám celý článek naskenovaný, jak jsem slíbila.
     
    Jde o článek, o kterém se zmiňuji v příspěvku ze 7.6.2014 mf-dnes-ctvrtek-12-6-2014
     
    Po kliknutí na jednotlivé stránky, se vám otevřou v novém okně v dostatečné velikosti.
     
     
     
     
     
     
    Chtěla jsem okomentovat tuhle statistickou vsuvku v článku (obrázek vlevo), protože je to informace, kterou jsem nevěděla. Myslela jsem si, že změna orientace během HRT se týká max. 20 %. I to mi přišlo hodně. Vezmu-li v potaz, že je tu velká většina už původně heterosexuálních osob, která žádnou změnou orientace neprochází, pak je 60 % vysoké číslo.
    Zjistila jsem, že se vlastně pořád tak trochu stydím za to, že by mě mohli přitahovat muži a tak si ty pocity nechávám pro sebe, nekřičím je do světa, přestože bych mohla, když jsem žena a navíc jsem ženou nezkušenou. (Ano, já jsem žena (už od narození) a hlavně budu i fyzicky 100 % žena – tedy 99%, jelikož nebudu mít pouze vaječníky. Žádný jiný rozdíl proti biologické ženě tam nebude. 🙂 Prostě nebude! 🙂 Už jsem to tu několikrát vysvětlovala a je to přeci tak jednoduché a pochopitelné.
    Svoji orientaci si nevybíráme dobrovolně.
    A moc dobře teď začínám vnímat, jaké to je být heterosexuální, přestože se mi až donedávna líbily ženy.
    Kdyby vedle mě ležela krásná žena a muž, obrátila bych se k tomu muži. Žádná Darinka mě nenakazila svou heterosexualitou 🙂 Žádná touha zkusit to ani zvědavost. Z ničeho nic jsou mi ty představy už delší dobu příjemné a jsou tak živé a barevné, že já rozhodně o mužích nemohu prohlásit, že je to ta nejhorší polovina lidstva. Nechci si nic dokazovat, protože to nepotřebuji. Kdybych chtěla, udělám si profil, ve kterém napíšu, že hledám ženu a bude mi to příjemné. Ale ono je mi příjemné dívat se právě na tu druhou stranu, ačkoli jsem se to snažila nějakou dobu nepřijmout…
     
    A teď zpátky k článku. Budu hodně mluvit k Anitě a Michalovi, aby si to někdo ostatní nebral osobně. Snad si tím proti sobě nepoštvu půlku národa 🙂
     
    Hezky si ten článek okomentuju. (Je to tedy můj názor, který nemusí vyjadřovat názor ostatních.) Protože tenhle blog je ještě pořád mým deníčkem, kterému se svěřuji a můžu si do něj psát, co chci (od toho tu taky je).
    Ale stejně tak do něj můžete psát i vy, co chcete. Protože nesnáším cenzuru a odmítání někoho jen pro jeho názory.
     
    Necítím z toho článku žádnou senzacechtivost ani bulvárnost. Nepřipadá mi, že ten milý pan redaktor, kterého bych spíš označila za nadšeného, překvapeného, zvědavého, vypadal jako novinářská hyena. A jestli to někdo tvrdí, tak by měl přemýšlet, proč si to automaticky myslí o všech a neoddávat se svým mylným konspiračním teoriím, které nejsou postavené na rozumném základě, ale na vlastním pocitu nenávidět všechno a všechny a tím být zajímavým. Tím nejste zajímaví. Tím si akorát všechny poštvete proti sobě.
     
    Článek nevysvětluje, co, kdy, proč v našem mozku vzniká a samotnou podstatu transsexuality. Dívá se na nás tak, jaké doopravdy jsme a popisuje jen to, co jsme si na sezení řekly. Je to taková „fotka“, která neprošla ani photoshopem.
    Redaktor si k tomu nepřidává nic senzačního, jen nás doplňuje svými úsměvnými poznámkami, které mají beztak i některé z přítomných holek.
    Všeobecně ale ukazuje na to, že mezi námi panuje dobrá nálada a nadhled nad životem.
    Nezobrazuje nás jako zádumčivé, otrávené a navždy zhrzené osoby, které bědují nad svým životem, které kritizují Hanku, zdravotnictví, novináře, Český stát, Evropu, celý svět… možná i celý vesmír – tam se určitě také brzo všichni pesimisté dostanou. Ten Měsíc je moc kulatý a to Slunce moc hřeje. Ten vesmír je moc hluboký a ty hvězdy – těch je nějak moc.
     
    A já bych se přitom na ty hvězdy dívala hodiny položená do voňavého sena na svahu za chalupou, kousek od lesa, ve kterém houkají sovy a támhle daleko jsou vidět světla aut prořezávající tu hlubokou tmu, nemít ani hlad, ani nebýt přejedená, nemít ani žízeň, nemít strach ani obavy z toho, co bude. Ležet tam, vychutnávat si tu červencovou přítomnost a dívat se na propletené prsty v měsíčním světle, jakou mají zvláštní modrobílou barvu, jak se ty prstýnky s kamínkem třpytí… Tři prstýnky od Tebe.
    Až když se člověk vrátí dolů do chalupy a z ní potom druhý den do města zjistí, že tohle byl okamžik štěstí, který se už nemusí nikdy opakovat.
     
    Teď už si nestěžuji. Dost jsem se vyvztekala sama nad sebou během 15 měsíců po rozvodu s mojí bývalou manželkou, takže se to tu ani nedalo číst. Nerada se k tomu vracím.
    Nestěžuji si ale ne proto, že bych neměla proč (i když teď opravdu není proč :), protože ke stěžování a kritizování všeho kolem nás se vždycky nějaký důvod najde, ale proto, že prostě taková nejsem.
     
    Radši tenhle blog budu mít dál „sluníčkový“, jak sarkasticky poznamenal Michal v jednom z komentářů a čekám, že bude svým anarchistickým přístupem (všichni proti všem a proti všemu) zase reagovat.
    Nebudu mazat ani jeden komentář. Nechci nikoho blokovat. Tak prosím buďte slušní a snažte si zachovat určitou úroveň.
     
    A to platí i pro Tebe, Anito.
     
    Ano, usmívám se, protože mám k tomu důvod. Často mi byl můj úsměv jako klukovi už od malička vyčítán. Jenže já za něj nemohla. Neuvědomovala jsem si, že se usmívám, když je mi dobře.
    Protože jsem šťastná.
    Protože nežiju v bublině, jak píšete, ale dívám se kolem sebe. A to co vidím mě taky těší.
    Měla jsem hold to štěstí, že jsem ještě téměř nenarazila na pesimisty, kteří se mi dosud asi vyhýbali obloukem nebo se mi je dařilo vždy obrátit na „svojí víru“ – víru v to, že se všechno podaří, že hůř už nemůže být (ono skutečně už hůř nemůže být i přesto, že někteří transsexuálové přichází o práci, že nás nutí do kastrace, že se musíme před přeměnou pohlaví rozvádět… To všechno plně akceptuji, protože já mám jen jediný cíl – být úředně i tělesně ženou a je mi jedno, jestli budu vykastrovaná nebo s utrhnutou rukou, pokud by to zákon vyžadoval (když to přeženu)). Tohle mi ke štěstí stačí. Vám ne?
    A tohle všechno tady si nevymýšlím jen proto, abych to tu tloukla někomu do hlavy. To všechno vám předávám skrze mě, mé vlastní pocity, které mám a které jsem si nevycucala z prstu nebo z nějaké bubliny.
     
    Stála jsem až doteď opodál, četla vaše příspěvky, přemýšlela o vašich názorech i myšlenkách, snažila se je pochopit a tím i pochopit vás. Mnohdy se mi to i dařilo, ale jsou určité hranice, které se prostě nepřekračují.
     
    Jenže jakmile je někdo překročí, nesnesu, aby někdo šířil blbou náladu jen proto, že je takový a líbí se mu, když jsou všichni kolem taky naštvaní. Překročení hranice se netrestá. Překročení hranice si žádá tenhle článek, proto chci obecně reagovat na ty pesimistické a znechucené názory, které jste tu za dva dny vtiskly do mého „sluníčkového“ blogu, jakoby se sem ani nehodily.
     
    Ale i přesto říkám, že se sem hodí. I vy se sem hodíte. I vy reprezentujete nás. My všichni jsme na jedné lodi, chápete to?
     
    Můžu se na svět dívat černě, bíle, žlutě, růžově… je to jen na mě, jak se budu kolem sebe dívat, jak budu vnímat ostatní lidi a jak na ně budu reagovat. Jaké signály k nim budu vysílat já a jaké se mi od nich tím pádem budou vracet.
    Když vejdu do obchodu připravená se hádat, tak se pohádám. Ale proč bych to proboha dělala?
    Když vejdete na blog a první myšlenka, kterou napíšte je, že všichni novináři jsou hyeny, tak to je váš subjektivní názor (stejně jako tady ty mé), za který vás nemůžu kritizovat, neboť na něj má právo každý, ale tímhle přístupem se z toho svého dna nemůžete nikdy dostat.
     
    Anito, Tvé komentáře jsou mnohdy zcestné, promiň. Ty jim rozumíš, ale my ne. Vím, že nejsi hloupá holka, ale hledat v nich podstatu věci zabere docela dost úsilí. Mám pocit, že to Ty žiješ v bublině, která představuje stále totéž – sebelítost, navždy ztracenou víru ve štěstí, neustále řešíš peníze a kolikrát jsme se tu snažily (nejen já) uvádět věci na pravou míru. Vyzpovídala jsem pár slovenských MtF, aby Ti pomohly a předaly tu informaci, že peníze jsou sice důležité, ale i bez nich to jde, protože kdo jiný by to měl vědět, než holky ze Slovenska!? Že Tě přeměna nestojí sto tisíc ani milión. Mám pocit, že se pořád něčeho bojíš. Jsi uvězněná a nemůžeš vykročit ven. Jen prostřednictvím Tvé klávesnice se Ti to daří – tady a třeba někde jinde. Co takhle se sebrat a jít za tou věčně kritizovanou MUDr. Caisovou?
    Fifkovou taky kde kdo kritizuje, takže si nevybereš, ale pořád lepší, než sedět doma a nemít žádnou radost. A vždycky ten krok vede k dalšímu kroku a ten krok nakonec až k cíli, po kterém toužíš. Nebo ne???
    Jo, máš nemocné oči. Nezlehčuji to. Respektuji osud každého z nás. Nesoudím. Snažím se chápat.
    Život není o tom všechno kritizovat (včetně sebe). Život je takový, jaký si ho uděláme. Každý ho máme ve svých rukách a máme tu možnost s tím něco udělat. I ten blbý malý minikrůček směrem k Caisové, která je sice tvrdá, ale důležitý je výsledek – a ten je stejný jako u Hanky.
     
    Společnost nese vinu za to, že se chcete věšet?
    To vy (a JEN vy) si rozhodujete o svých životech.
    Myslíte si, že všichni jsou proti vám a přitom je tu tolik lidí, kteří jsou schopni a ochotni vám pomoct.
    Ale co děláte vy?
    Jste proti všem, takže odmítáte jakoukoliv pomoc. Žijete v představě, že nabízená pomocná ruka je špatná, že všechno je špatné, jste tedy i vy špatní?
     
    Nemůžete mě soudit, protože mě neznáte. Tenhle blog sice odráží kus mého života, mé pocity, mé sny a zážitky mýma vlastníma očima – je to tedy dost obsáhle odražené mé já a taky čistě můj subjektivní pohled (ačkoli se snažím některé informativní články pojmout obecně), ale tenhle pohled je SKUTEČNÝ.
    Je skutečný, protože si ho nevymýšlím. Vkládají ho sem mé ruce skrze mě, skrze mé zážitky a pocity.
    Všechno, co tu popisuji je „sluníčkové“ jen proto, že taková skutečnost opravdu je!
    Ano, přeměna je fajn. Říkám to proto, že to tak cítím. Jako to řekla spousta holek a kluků přede mnou. Zatímco ti ostatní jen poslouchali.
    Tak neříkejte, že žiju ve světě, který neexistuje.
     
    Já se nemám z čeho probudit, protože vím moc dobře, kde jsem, co dělám a uvědomuji si následky svých činů. I to, že my bysme si měli navzájem pomáhat a řešit ty naše povzdechy, které občas každý máme (někdo stále), protože máme tu sílu si navzájem pomoct. Nikdo po mě nemůže chtít, abych jásala nad tím, že tu někdo rozsévá své pesimistické myšlenky. I přesto je ale poslouchám a vnímám. Ačkoli o to nestojíte a stejně si jedete tou svojí cestou dál. Jste tak neovlivnitelní a hrdí na to, že máte svůj názor!
    Ta hrdost vás ale sráží ke dnu.
     
    PŘEMĚNA NENÍ O TOM, JESTLI NÁM NĚKDO POMŮŽE.
    PŘEMĚNA JE O TOM, CO PRO TO UDĚLÁME A JAK SE K TOMU POSTAVÍME MY SAMI.
     
     
    Je mi líto, že prožíváte svůj život zrovna takhle. Máte prostě svůj vlastní pohled a názor, který se extrémně liší s tím mým.
    Ale neházejte univerzálně na celou věc ten paprsek zoufalosti, který může v mnohých vyvolat slepotu a uvěří tomu, že nebude lépe. To může mít katastrofální následky, které bych nepřála nikomu.
     
     
    V dnešním článku v MF DNES je rozhovor s Mikem Perry. Přeměnu z ženy na muže prodělal po padesátce.
    Kdyby přemýšlel jako vy, nikdy bychom si tu tenhle jeho rozhovor nepřečetli…
     
    Mike Perry tam říká jednu hezkou věc:
    „Chtělo se vám na skupinovou terapii?“
    „Návštěvu skupin jsem dlouho odmítal. Říkal jsem si: Mám sám co dělat se sebou, ustát svoje depky, a ještě vidět trápení druhých, babrat se v tom? Díky, nemusím mít všechno. Když jsem se k tomu konečně odhodlal, stalo se něco neočekávaného: tolik energie, odvahy a motivující víry jsem v životě nepotkal.“
     
    Nedá se říct, že mu ta energie, odvaha a motivující víra nějak ublížila 😉
     
    Všichni novináři nejsou hyeny, všichni transsexuálové nejsou nešťastní, všichni transsexuálové nepřichází o práci, všichni nejsou proti Hance Fifkové…
    Je to stejné, jako u zbytku populace. Máme své názory a tím se také odlišujeme jeden od druhého, ale to, zda jsme transsexuální, homosexuální nebo třeba tetovaní s tím nesouvisí. Občas se stane, že dojde ke střetu těchto dvou odlišných názorů. Ale vždycky to bývá pro obě strany nějakým způsobem přínosné. Třeba už jen tím, že díky tomu víme, že také nějaká druhá strana existuje.
     
    Tak, jako jste mi teď dali možnost podívat se na tu vaší, vám dávám já možnost podívat se na tu mou.
    Tak mi jí nechte a já vám zase nechám tu vaší.
    😉
  • otєrєzє.cz

    Transsexualita u dětí aneb poslouchejte své dítě

    11. 6. 2014 / 23:36 / 45 Comments
    Na začátek ještě mimo téma.
     
    Telefon v práci:
    Já: „Nováková, XY s.r.o., dobrý den.“
    „No dobrý den. Tady Novotná Celní úřad. Teď nevím, jestli jsem se nepřeslechla. To je pan Novák?“
    „Ne, říkala jsem Nováková. Pan Novák už tu nepracuje.“ 🙂
    „Aha, jé, to jsem nečekala. Víte, já jsem po panu Novákovi vždycky chtěla…“
    „Já vím, pan Novák mi všechno předal a řekl. Můžete se klidně ptát.“ 🙂
    „No dobře. Tak já bych potřebovala vědět… … a pan Novák mi to poslal vždycky v excelové tabulce.“
    „Nebojte, i já vám to pošlu v excelové tabulce… …těšilo mě, nashledanou.“ 🙂
     
    Tyhle situace mě vždycky rozesmějí.
    Jak to, že v telefonu nikomu nepřijde divné, jaký mám hlas? Za pár dní mě čeká první schůzka kvůli hlasu s hlasovým terapeutem, tak mu chci říct, že absolutně nechápu, jak krásný ženský hlas může jít natrénovat, ale že jsem slyšela výsledky, které mě přesvědčily a že to chci taky.
    Pak se tu o tom s vámi nějakým způsobem podělím, protože když to bude fungovat na mě (a na spoustě holek přede mnou), musí to přeci fungovat i na vás 🙂
     
    Jíťa mi včera řekla věc, nad kterou jsem předtím nikdy nepřemýšlela.
    Vím, jak některé mladé bezdětné MtF touží po dětech. Vidím na Danielce, jak ráda by prožila těhotenství, porod, jak by chtěla porodit své vlastní dítě s nějakým tatínkem. Ten ženský pud je někdy tak obrovský.
    Navíc, když jí partner vypráví o dětech, plánují si budoucnost, jako každé jiné „normální“ páry…
     
    Jíťa nad tím přemýšlela a došla k tomu, že po mě nikdo už v mém věku dítě chtít nebude. Což má být výhoda. A taky jaká je výhoda, že už mám Kačenku. Vlastní děťátko. Ona je moje všecko. Ten nejdůležitější človíček na světě. Dítě dvou žen 🙂
     
    Teď jsem přišla ze sprchy celá pokochaná, jak zase povyrostla prsa 🙂 Pořád mám v hlavě endokrinologa Weisse, jak mi před zahájením HRT při pohledu na má prsa řekl: „No něco tam je. Aspoň bude na čem stavět!“ 🙂
    Tak honem na stavbu, ať jsou ty kopečky pořádné. 🙂
     
    Ten vítr venku před bouří, když jsem se vracela domů v lehké bílé letní sukni, která sama o sobě tak krásně vlála, mi jí neskutečně zvedal nahoru, až byly občas vidět i mé hvězdičky na kalhotkách 🙂 A nebyla jsem jediná. Sukně se dnes odpoledne zvedaly všem slečnám a ženám, které měly sukni (což byla většina).
     
    Zítra už nebude takové horko, ale mě ty sukně nějak chytly, takže v ní ještě půjdu. Snad nezmrznu 🙂
     
    A vrhám se na poslední přednášku pátečního semináře, kterou měla Hanka Fifková o transsexualitě u dětí, která byla primárně určená dětským praktickým lékařům.
    Tím posouvám předchozí článek o jedné vagíně trochu do historie, i když ta diskuse pod ním byla opravdu bouřlivá.
     
     
     
    Úvodní text je z oběžníku pro dětské praktické lékaře:
     
    Hlavním faktorem sexuální diferenciace při feminizaci nebo maskulinizaci genitálu probíhající ve druhém a počátkem třetího měsíce těhotenství je testosteron.
    Pokud dojde k jeho sekreci, genitál se vyvíjí mužským směrem, bez jeho přítomnosti směrem ženským. Působením
    fetálních androgenů se vytvářejí základy pohlavní identity v hypothalamu.
     
    Pohlaví každého člověka je určováno na několika úrovních. Základní je pohlaví genetické (chromozomální), které je dáno pohlavními chromozomy. Na těchto chromozomech se nacházejí geny, které rozhodují již v rané fázi embryonálního vývoje o formování pohlavních žláz (varlat u mužů a vaječníků u žen) z původně indiferentní genitální lišty. Pohlavní žlázy jsou již během nitroděložního života aktivní a jimi produkované hormony se podílejí na utváření vnitřních i zevních pohlavních orgánů, tedy na formování genitálního nebo fenotypického pohlaví. Podle vzhledu zevního genitálu se zpravidla po narození určuje pohlaví novorozence, tedy pohlaví matriční úředně přidělené.
    Psychické pohlaví pak vyjadřuje skutečnost, zda se člověk cítí být mužem nebo ženou.
     
    Sexuální identifikace (identita), tedy pocit příslušnosti k určitému pohlaví, se vytváří na základě genetických a fetálně gonadálních determinant zprostředkovaných organizačním vlivem sexuálních steroidů na centrální nervový systém
    ve druhém trimestru nitroděložního vývoje. Její definitivní formování pak probíhá po porodu součinností této predispozice s vlivy prostředí.
     
    Pro vytvoření pohlavní identity je pravděpodobně rozhodující věk do 18 měsíců. Jak ukazují výzkumy na hermafroditech vychovávaných v opačné sexuální roli, než by odpovídalo jejich chromozomálnímu pohlaví, v pozdějších měsících života pravděpodobnost úspěšné změny pohlavní identity progresivně klesá.
     
    Typickými psychologickými rysy přisuzovanými (ať už objektivně existujícími nebo vytvořenými na základě kulturních stereotypů) maskulinitě jsou dominance, asertivita, prostorová představivost a schopnost rychle se rozhodovat, pro ženy jsou pak v tomto pojetí typické submisivita, emocionalita, empatie, lepší verbální dovednost.
     
     
    Chlapci genderově nekomformní (v anglosaské jazykové oblasti se pro ně vžil název sissy boys) například malují princezny, hrají si s panenkami, na domácnost, upřednostňují dívčí společnost, rádi se oblékají do dívčích šatů a krášlí, někteří
    hovoří vyšším hlasem. Dívky nesplňující rodová očekávání (tzv. tomboys) preferují společnost chlapců, účastní se s nimi fyzických soupeřivých her. Brání se oblékání do dívčích šatů, nechtějí se stát matkami.
     
    Pro tyto výraznější projevy rodové nestereotypie je v diagnostickém manuálu ICD 10 uvedena diagnóza Porucha pohlavní identity v dětství (F 64.2), která zahrnuje: touhu být příslušníkem opačného pohlaví, oblékání do oblečení příslušného pro opačné pohlaví, vyhledávání kolektivu vrstevníků opačného pohlaví (tedy heterofilie), preference zájmů typických pro opačné pohlaví. Objevuje se před nástupem puberty, nezřídka už v předškolním věku, kolem 5. roku života, a trvá alespoň šest měsíců. Má odlišná kritéria pro chlapce a pro dívky
     
     

    Nikola, 19 let, FtM

    se na nás obrátil spolu se svou matkou o pomoc před sedmi lety, tedy v době, kdy mu bylo dvanáct a byl žákyní šesté třídy základní školy v malém městečku na severu Čech. Již tehdy vypadal jako chlapec, oblékal se jako chlapec a mluvil v mužském rodě. Žil pouze s matkou, otec se k nim nikdy nenastěhoval a nestýkali se. Klukem se cítil takřka odjakživa.
     
    V první třídě nechtěl jít do školy v sukni, protože by se mu děti smály. Matka to tehdy nemohla pochopit. Až o něco později, když se jí Nikola se vším svěřil, si uvědomila, že pro někoho, kdo se cítí být klukem, je zhola nemožné se oblékat
    do sukně jako nějaká holka. Díky otevřenému vztahu, který spolu měli, mohl Nikola bez obav hovořit o tom, co cítí. Matka se sice nějaký čas snažila své dítě přesvědčovat, že to přejde, ale velice záhy pochopila, že vede zbytečný boj,
    který potomka jen frustruje. Podvolila se, zača la nakupovat chlapecké oblečení včetně slipů a doma umožnila synovi mluvit v mužském rodě. Ještě na prvním stupni základní školy se pustila do odvážného boje za akceptování Nikolovy
    identity, a to nejprve v příbuzenstvu. Mnohokrát si vyslechla, že by dítě neměla v jeho rozmaru podporovat a spíše ho přísností a zákazy vracet zpátky do role dívky. Pak se jí povedla neuvěřitelná věc – získala podporu vedení školy, kam Nikola chodil, a on mohl postupně začít žít v chlapecké roli i tam. Na matrice vyjednala změnu jména a příjmení na neutrální tvary. Průběžně postup konzultovala s psychology a i zde musela čelit různým obviněním například z toho, že si z dcery vychovává syna namísto chybějícího partnera.
    Když Nikolovi začala růst prsa a blížila se první menstruace, vypravila se se synem za námi. V následujících letech pak s Nikolou a jeho matkou spolupracoval neformální tým, skládající se ze sexuologů, psychologa, dětského psychiatra, ro-
    dinného terapeuta a endokrinologů. Po dokončení diagnostického procesu a ověření diagnózy transsexualita FtM začal Nikola užívat triptorelin (Decapeptyl) za účelem zpomalení pubertálních tělesných změn a zmírnění utrpení, které
    mu menstruace a rostoucí prsa působila. V šestnácti letech pak byla farmakoterapie změněna na maskulinizující (Sustanon, Undestor) a Nikola podstoupil zmenšující zákrok na prsou. Mezi tím se úspěšně dostal na gymnázium, kde působil od samého začátku v chlapecké roli. V osmnácti letech mu byla odstraněna děloha a vaječníky a dokončena redukční mammaplastika. Hned poté se stal chlapcem i úředně. Letos maturuje, hlásí se na vysokou školu a chodí s děvčetem.
    V průběhu procesu přeměny pohlaví byl pravidelně kontrolován jeho fyzický i psychický stav.
     
    Dnes je z něj 185 cm vysoký hezký vousatý mladý muž – vděčí za to především matce, která záhy pochopila problém svého jediného dítěte a bojovala za něj, lékařům a psychologům, kteří se rozhodli v týmu spolupracovat a ve své práci
    se řídili především mezinárodními standardy péče, a samozřejmě sám sobě, protože musel projevit velkou statečnost, vytrvalost a odolnost.
     

    Výskyt

    Podle Cohen-Kettenisové a Pfaefflina zatím nejsou k dispozici žádné epidemiologické studie, které by zjišťovaly pravděpodobný výskyt poruchy pohlavní identity u dětí. Jedna genetická studie provedená na dvojčatech, která se za-
    měřila na chování 314 dětí a dospívajících, odhaduje její výskyt na 2,3 %. Ještě důležitější je však v této souvislosti skutečnost, že většinu prepubertálních dětí trpících poruchou pohlavní identity tvoří budoucí homosexuálové, nikoliv
    budoucí transsexuálové (tedy že z dětí trpících poruchou pohlavní identity se mnohem častěji vyvinou lidé homosexuálně orientovaní než transsexuální jedinci). Podle studií provedených na chlapcích trpících poruchou pohlavní identity (včetně neléčených) z 99 zkoumaných osob se transsexualita nakonec projevila u pouhých šesti procent.
     
    Děti mohou mít menší motivaci ke školní práci, mohou se stávat oběťmi školní šikany, trpí osamělostí. Roli může hrát i postoj rodičů, kteří mohou na genderově nestandardní chování potomka reagovat úzkostí a studem. V průběhu dospívání většinou výrazné projevy mizí a pouze u malého počtu dětí se ukáže, že porucha identity je zásadního charakteru.
    Lékař nebo pedagog by se neměl snažit chování dítěte měnit, ale měl by plně chování akceptovat a podporovat. Podobně by měl pracovat i s rodiči dítěte. Pediatr by však měl ve všech těchto případech konzultovat postup
    se sexuologem. Úkolem lékařů a psychologů u dětí s poruchou sexuální identity není vyléčit nebo napravit nesprávnou identitu, ale pomoci jim uvědomit si její skutečnou podobu, ať už je jakákoli. Pokud pak tato porucha přetrvá
    i do dospělosti ve formě pravé transsexuality, tedy plného rozpojení biologického a psychického pohlaví, naše zákony umožňují úplnou přeměnu pohlaví, včetně pohlaví matričního.
     
    Pohlavní identita, tedy prožívání sebe sama jako muže nebo ženy, je jednou ze základních charakteristik člověka. Ovlivňuje naprosto zásadně sebepojetí jedince i jeho sociální vztahy. Při poruchách této identity dochází často i k závaž-
    nému narušení psychosexuálního, osobnostního i sociálního vývoje dětí a dospívajících. I z tohoto důvodu by měli být pediatři a dětští psychologové citliví a vnímaví na signály, které by mohly svědčit o přítomnosti poruchy pohlavní identity
    u jejich pacientů.
     
    Coy Mathis (MtF), Colorado, 6 let
    byla neustále vyhazována z odpočívací místnosti pro dívky na základní škole
     
     
    Přímý zápis přednášky:
    Pohlavní nekomformita – týká se velkého množství dětí, kteří nesplňují genderové stereotypy, které jsou od jejich biologického pohlaví očekávány. Zdaleka ne všechny děti, kterým pohlavní nekomformita činí potíže, jsou děti, u kterých lze později vyslovit podezření na poruchu pohlavní identity.
     
    Tyto děti ale ani za nic neudělají cokoliv, co by jejich pohlavní identitu prozradilo:
    „Maminka mě vzala do prodejny obuvi, kde jsem se měla rozhodnout, zda chci modré nebo růžové boty. Já jsem tak strašně toužila po těch růžových, ale ani za nic na světě bych to neřekla, protože ono by se to prozradilo.“
     
    Je tedy skupina dětí, která se za to stydí a jakékoliv viditelné nebo rozpoznatelné příznaky na nich vidět nebudou.
     
    Podle odhadů se pohlavní nekomformita týká asi 12 % dívek a 6 % chlapců.
    Proč je těch dívek víc? Odpověď je jednoduchá: Holky, které mají klukovské zájmy, to mají jednodušší. Ony si můžou dovolit víc ty zájmy projevit. Holka, která chodí hrát s klukama fotbal, nemá velký problém.
    Kluk, který vaří s holkama v kuchyňce, problém může mít.
     
    5 % dívek a 1 % chlapců občas vyjadřuje touhu stát se příslušníkem opačného pohlaví. Ale to jsou většinou děti, které to vyslovují jako povzdech a nemyslí tím, že chtějí měnit své pohlaví.
     
    Většina dětí, o kterých je tu zatím řeč, ale později netrpí diagnózou porucha pohlavní identity.
     
    Počet dětí (a rodičů těchto dětí), kteří se na nás obrací o pomoc, se stále zvyšuje. Proto byl vypracován doporučený postup pro dětské praktické lékaře. Není možné, aby před tímto problémem zavírali oči a dělalo se to tak, jako třeba před dvaceti lety, kdy se rodičům řeklo: „Maminko, to přejde. Nevšímejte si toho.“
     
    Odborná veřejnost pomalu mění postoje.
    Před 8 lety jsem přednášela na sexuologické konferenci o poruchách identity u dětí a setkala jsem se s absolutně negativní reakcí i z řad odborníků (jakoby bylo nepatřičné bavit se o tom, že vůbec může existovat nějaká porucha identity). Ale přitom je to tatáž transsexualita, jakou známe u dospělých. Vy všichni jste byli dětmi, tak víte, o čem mluvím.
     
    Nemáme žádný systém péče o děti s poruchou pohlavní identity. Takže byly po dlouhé době na základě standardů v zahraničí vytvořeny české standardy péče o tyto děti a dospívající.
     
    Doporučený postup péče obsahuje například:
    – cílem je poskytovat komplexní péči dítěti a jeho rodině a tato péče by měla tomu dítěti umožňovat bezpečně svoji identitu prozkoumávat, protože jsou třeba holky, které v šesti letech řeknou: „Já chci být klukem.“, a je evidentní, že to tak je. A děti, které to sice řeknou, ale nejde o poruchu identity.
     
     
    „Chci se zabít…“ – dopis napsaný devítiletým dítětem
     

    Víťa

    Jednou mi zavolali rodiče: „Máme doma holku, Aničku, je jí šest a cítí se být klukem. Pořád říkala, že je kluk, tak jsme tomu chvíli nevěřili, ale pak jsme to začali brát vázžně.“ Ti rodiče udělali spoustu důležitých kroků. Už v tom předškolním věku mu pomohli, aby jako kluk vypadal, což se klukům dělá snadno – klukovské oblečení, klukovský sestřih, ale šli ještě dál a přesto, že byli z malého městečka ve východních Čechách, domluvili to ve školce a potom v první tříde ve škole, kde už ho také brali jako Víťu.
     
    Ti rodiče volali ve chvíli, kdy říkali: „My jsme vlastně udělali všechno (včetně změny jména na neutální), ale nevíme, jestli jsme udělali dobře a nevíme, jak dál.“
     
    Domluvili jsme si tedy schůzku i s Víťou, který se moc těšil, že už se něco bude dít. Nohy mu čouhaly kousek za okraj křesla.
    Ptala jsem se ho, jak dlouho ví, že je kluk. „No já to vím od jakživa, ale čekal jsem, až začnu mluvit, abych to mohl začít říkat.“
    Nikdo nemohl pochybovat o tom, že je to dítě s vrozenou poruchu pohlavní identity u dětí.
    To bylo před několika lety.
    Začal užívat blokátor testosteronu, aby mu nevyrostla prsa. A ve chvíli, kdy bude dítě dostatečně zralé, se vše promění v klasickou hormonální terapii.
    Samořejmě ve spoustě rodin to takhle ideální být nemůže. Ti rodiče mi vyprávěli, že se setkávali s potížemi. Že přibuzní byli proti tomu: „nekupujte mu to klučičí oblečení, vy ho v tom akorát utvrzujete“. Tak si pak nebyli jistí, jestli dělají správně.
     
    A já všem těm rodičům říkám, že člověk je kluk nebo holka je od narození. Ten pocit je skutečně vrozený.
    Ti rodiče mají jen dvě možnosti: buď mají doma holku nebo kluka.
     
    Pokud mají doma kluka, jako rodiče Víti, tak dělali vše dobře a kdyby se náhodou Víťa speltl a byl holka, tak ono by se to časem ukázalo, protože ten pocit nejde vychovat, ovlivnit ani změnit.
    Tohle základní ujištění rodiče potřebují a ten lékař jim ho může poskytnout.
     
    Diagnostika je někdy jednoduchá jako u Víti.
    Někdy je ale diagnostika dlouhodobý proces, kdy to dítě nebo dospívající dochází k nám, bavíme se o tom a teprve to uvědomění vzniká.
     
    Pro dítě s transsexualitou je důležité, aby na jednu stranu mělo co největší prostor, kde může být samo sebou a na druhou stranu ale, aby zase nenaráželo na problémy nějak víc, než je nezbytně nutné. Ne každá škola je jako Víťova. Je to taková určitá nevýhoda holek. Když se budeme snažit vytvořit prostor nějaké Aničce a budeme se snažit o její začlenění, bude to trošku společensky komplikovanější.
    Proč, to je na další velkou diskusi.
     
    Další věc, na kterou se nesmí zapomínat je komunikace s tím dítětem. Rodič a pediatr by měli najít nějaký způsob, jak dítěti sdělovat, co se to vlastně děje.
    Když vám bylo šest, co si asi člověk myslel, že se s ním děje?
    Je to otázka podání informací nějakým vhodným zppůsobem a vytváření prostoru v rámci rodiny k nějaké hodně otevřené komunikaci mezi dítětem a rodičemi.
     
    Jazz (MtF), USA, představa sebe samé nakreslená v 10ti letech
     
    Tělesné zákroky u dospívajících – blokádní terapie zmírní pubertální primární a sekundární znaky před hormonální terapií.
    Následuje hormonální terapie, která mnoha dospívajícím výrazným způsobem může zlepšit kvalitu života.
    Chirurgické zákroky jsou u nás možné od 18 let, ale u kluků, pokud někdo z nich žije dlouhodobě v klučičí roli např. od 14-15 let – a nechce čekat další 4 roky na nějaký další krok (protože potřebují, aby se něco dělo) – je např. chirurgické odstranění prsou povolováno.
     
    Dětští doktoři jsou docela důležití doktoři. Znají své rajnóny, obzvlášť na menších městech a měli by působit osvětově. Měli by se snažit pomáhat.
     
    Nejzásadnější ze standartů i v zahraničí jsou tyto dvě věci:
     
    Léčba usilující o změnu psychické pohlavní identity ve smyslu jejího sladění s pohlavím biologickým byla v minulosti uplatňována bez úspěchu a v současnosti je považována za neetickou.
    Divli byste se kolik odborníků, psychiatrů, sexuologů nevěří na to, že transsexualita vůbec existuje, že je to vrozená porucha a budou do nekonečna řešit, kde se stala chyba. Budou to dítě týrat přesně obráceným způsobem a umíte si představit, co to může způsobit, když budete říkat, že tohle díte má problém, protože vy jste špatná rodina. Patologizuje se dítě i normální rodiny, které jsou vpořádku.
    Tomu dítěti se nebude dařit, bude víc a víc frustrovanější a bude mít pocit, že selhává.
     
    Zamítnutím včasného lékařského zákroku u dospívajícího se může zvyšovat míra jeho psychického utrpení. Oddalování zákroku není v případě dospívajícího neutrální variantou řešení.
     
    Dát to k ledu, říkat, že počkáme, budeme to pozorovat, za dva roky uvidíme – není neutrální forma řešení a doktoři by to takhle dělat neměli.
     
    Ti doktoři jsou v první linii. Doufám, že budou čím dál tím víc připaveni – to může být třeba i jen jednou dvakrát za jejich praxi – že se objeví rodič, který může říct, moje dítě má nějaký problém.
    Stačí zavolat a předat na někoho kontakt.
    Ti pediatři jsou pro nás hodně důležití partneři.
     
    Začali jsme se domlouvat mezioborově mezi sebou – zejména dětský psychiatr, dětský psycholog, dětský endokrinolog (v endokrinologické obci zdaleka nepanuje konsensus na zahájení blokádní terapie i u dospívajících)
     
    Našim společným cílem by mělo být zvýšení kvality života dítěte a dospívajícího, který trpí poruchou pohlavní identity.
    To jaké to je, když dítě a dospívající trpí poruchou pohlavní identity… tak o tom vy toho víte asi tisíckát více než já.
     
    Hlavně ti staří lékaři-kolegové to těm mladším rozmouvají, žes to nemá řešit a tak dále.
     
    Tyto standardy se dají používat i pro děti s intersexualitou.
     
    To jsou děti, které se narodily s pohlavními orgány, podle kterých nelze jednoznačně říct, jestli je to kluk nebo holka.
    U transsexuality už vůbec nemůžeme říct, jestli je to kluk nebo holka, ale u intersexuality jsou děti, které podle nějakých kritériií zařazujeme mezi kluky nebo holky a často se ukáže, že špatně.
    Pokud se ta chyba udělá, používá se stejný postup jako u dětí s transsexualitou.
    To je spolupráce, která se teď daří rozvíjet.
    Porucha, za kterou nikdo žádným způsobem nemůže.
     
    Jde třeba jen o nějakých 6 – 7 dětí za rok – i u těch 7 je dobře, že je pro ně připravený nějaký systém péče
     
     
    Zeptala jsem se na sexuální výchovu na základních školách, protože vím, jak málo se tam věnuje transsexualitě, že žáci vlastně vůbec netuší, co to je (ačkoli je tomu věnována jedna půlstránka).
    On je to vlastně paradox, protože transsexualita nepatří vůbec do sexuální výchovy a nemá s ní nic společného.
    Transsexualita je věc identity, není to věc sexuality a sexu už vůbec ne.
     
    Lidé, kteří řeší problém identity, za mnou nechodí jako za sexuoložkou, protože se nebavíme o sexu a řešíme nějaké sexuální problémy, ale chodí za mnou jako za terapeutkou.
    Je to zařazení tedy trošku nešťastné, protože ten termín tím sexem doslova zavání.
    A všichni lidé pak hned vidí nějaké sexuální úchylky, protože se to kolem té sexuologie motá.
     
    Je to ale vždycky otázka klimatu na té dané škole a otázka vstřícnosti k této věci.
  • otєrєzє.cz

    Dnes nejslavnější vagína v ČR

    11. 6. 2014 / 12:27 / 70 Comments
     
     
    Přišla jsem po obědě do kanceláře, Zdenda už pracoval (fakt pracoval! 🙂 a najednou mi říká: „Teď čtu tady na internetu o nějaké Michaele, co má krátkou vagínu…“ 🙂
    Hned mi to bylo jasné.
     
    Honem jsem se koukla na idnes.cz a samozřejmě pan redaktor ze společného sezení použil zhruba před třemi hodinami zrovna tohle téma na hlavní stránku internetového magazínu OnaDnes.
    Mám tu hlavní aktérku on-line, tak jí to píšu.
    Teď ale zrovna nemá čas, protože vaří banánový puding.
    Mňam.
    Piškoty do něj prosím. 🙂
     
    Zítra vyjde delší článek v tištěné formě MF DNES, tak jsem zvědavá na jeho konečnou verzi. To bude překvápko.
    Ten článek naskenuju a hodím sem.
    Doufám, že mi ho tu zkritizujete zase jako teď u tohoto „předčlánku“ 🙂
    Nevadí mi úplně odlišné názory. Jsem ráda, když všichni tupě nestojí za mnou a mají svou hlavu.
     
    Teď už tu čte ten článek celá má kancelář…
     
    Jen škoda, že tam nemůžu pod článkem přispívat do diskuse. Baví mě číst ty obavy mužů z toho, že když rozdíl mezi biologickou vagínou a neovagínou nepozná na první pohled ani gynekolog… tak co teprve oni samotní? Proboha! Co když někdo z nich spí s takovou ženou?
     
    A není to právěže totéž? Žena jako žena. Říkám to pořád.
     
    Článek v zítřejší tištěné podobě jsme před vydáním autorizovaly my všechny, které jsme ho autorizovat chtěly. Včetně Hanky.
  • otєrєzє.cz

    Vy budete ženou!

    10. 6. 2014 / 19:59 / 15 Comments
    Právě jsem přišla domů a dávám si vanilkovo-višňovou zmrzlinu s kousky bílé čokolády a se šlehačkou. Vychutnávám si jí (ačkoli mi není horko, jako mým kolegům celý den) a jsem tak spokojená…
    Těšila jsem se na tuhle chvilku se zmrzlinou celý den.
    A na tenhle den jsem se zase těšila celý život.
     
    Nevěřím, že jsem žila přes 30 let s maskou, ve lži a sebezapírání.
    Jak jsem si mohla myslet, že takhle se dá celý život přežít až do konce?
    Tak snadno a rychle zapomínám na svoji minulost. Jakoby neexistovala. Kdo je to Tom? Nebo spíš, kdo to byl?
    Byl vůbec? Nebyl to jen výplod fantazie Terezy, která si nedobrovolně hrála na muže? Protože ona je tady už od narození.
    Tohle je jiný život. Mám pocit, jakobych ho opravdu žila od začátku takhle. Tak rychle zapomínáme na to zlé a uchováváme si v paměti jen to dobré.
    Nemůžu uvěřit, že v tomhle světě žiju, že se ráno učešu, namaluju a vybírám si, jaké tričko k sukni si vezmu. Nemůžu uvěřit tomu, že tomu pořád nemůžu uvěřit 🙂 (Ráno jsem si své bílé tričko s výstřihem připravené k sukni samozřejmě umazala od make-upu, který si ještě musím dávat, protože mě teď čeká pátý laser a tak byla ještě trošku stresující převlíkačka 🙂 Ale měla jsem radost z toho, že si můžu namalovat linky včera koupeným novým černým fixem Rimmel Scandaleyes, moc krásně celý den držely tvar a ani se nerozmazávaly. Potřebovala jsem nějakou voděodolnou linku.)
    A pak jen co vejdu do práce plné lidí, hned mě kolegyně sjede pohledem od hlavy až k patě a říká: „Dneska v sukýnce jo?“ 🙂
    Jo!
    To už jsem se vznášela.
    Hormony mi pomohly zjemnit ty hnusné chlupy na nohách, které jsou teď po včerejší epilaci v koupelně heboučké a to mi taky nesmírně usnadňuje situaci. Přesně tohle potřebuji. Přesně tohle potřebujeme my všechny… být ženštější a ženštější. Tak proč tomu trošku třeba právě tou sukní nepomoct?
    Jíťa mi napsala mail, že se těší, až půjdu do kantýny plné lidí 🙂 A pak mi napsala mail, že mi to moc sluší, že jsem štíhlounká a ta sukně je pěkná.
    Povídaly jsme si o tom a říkala přesně to, co mám celou dobu na mysli taky:
    Že dnes je to mé „poprvé“, ale že od teď už si můžu vzít jakoukoliv sukni nebo jakékoliv šaty a bude to normální. Nikdo to nebude řešit. (Ani to nikdo řešit nechtěl.) Ten první krok už mám zase za sebou.
    Připadala jsem si jako královna, když jsem všude procházela, jaké jsem měla vznešené pocity 🙂
     
    Obědvat jsme šli s kolegy ven. Máme tam lavičky a stolky a bylo fakt krásně. Mám výhodu, že tím, jak je mi pořád zima, tak v tom vedru je mi akorát 🙂 Zato z kanceláře s klimatizací bych nejraději zimou utekla, ale ostatním je tam příjemně. I když v jednu chvíli Štěpánka v černých šatičkách na kolegu prohlásila: „Dělej, vypni to. Jí (jakože mě) je taky zima!“ 🙂
     
    Jíťa mě taktně upozornila, že se nesmím moc ohýbat. Stačí jen opření o stůl a vyšpulená prdelka je hned veselejší o obrázek na mých kalhotkách 🙂 Nebo když si beru něco ze země, tak nikdy ne ohybem, ale pokrčením v kolenou. Hezky vzpřímeně. Je fakt, že jsem si vzala zrovna tu nejkratší sukýnku, co mám (ale zas tak krátká není – 32 cm). Když mě se ty dlouhé ke kolenům a pod ně nelíbí.
    Líbí se mi ukazovat nohy a kolínka 🙂 A líbí se mi chodit v té sukni mezi lidmi. V práci, ve městě, na poště…
     
    Po obědě mě volal kolega na nějaké jednání zástupců firmy, u které objednávám vodiče. Potřeboval něco doplnit. Prošla jsem kolem venku sedícího hloučku skladníků a kluků z kovodílny, kteří si dávali své poobědové cigárko… ty pohledy se nedaly přehlédnout 🙂 Bylo mi ale jedno, jestli se usmívají proto, že řeší, kdo jsem nebo proto, že se jim líbí třeba moje nohy 🙂 Ať si zvykají.
    Těší mě, když se muži dívají. Vnímám to jinak – ne jako posměch (i když to tak může taky být). Představuji si, že se na mě dívají jako na objekt svého zájmu… prostě tak, jak se muži na ženu dívají…
    Ale samozřejmě vnímám i pohledy žen. Ty jsou jiné, ovšem vůbec ne méně intenzivnější 🙂 Jsme si přeci vzájemnou konkurencí v tomhle světě boje o muže 🙂 (a někdo i o ženy).
     
    Kolega mi cestou do zasedačky řekl, že z té firmy přijeli celkem čtyři lidi. Takže jsem se nadechla, vypla prsa, nasadila vyšší hlásek a … vešla! 🙂
    Pochybuji, že by jim obchoďák (který mě zná už přes rok) v autě neřekl, čím procházím, ale i tak mi to bylo příjemné, jak jsem se mohla představovat svým ženským jménem a všichni mě potom tak i oslovovali. Očividně s tím neměl nikdo žádný problém. Zástupce zákaznického oddělení byl moc sympatický brýlatý mladý pán, který se sice rád poslouchal, ale já pořád pozorovala jeho rty…
    Usmívala jsem se na něj a on se usmíval na mě. Po půl hodině povídání jsme se rozešli. Ale bylo mi to moc příjemné. Ještě k tomu takhle letně v sukni. Seděla jsem si tam mezi těmi muži a jednou paní s nožkou přes nožku a odpovídala na jejich otázky…
     
    Kolegyně ráno u píchaček nebyla jediná, která okomentovala mojí sukni 🙂 Ale vždycky to byl příjemný komentář.
     
    Udělala jsem další krok, který mi otevírá jedny z posledních dveří do ženského světa – v sukni v práci. Ženštější už můžu být jedině na nějakém plese v šatičkách a hezky načesaná nebo potom dalšími neotevřenými dveřmi jsou ještě ty, které vedou k mému budoucímu partnerovi… tam je to ještě na dlouho, než se otevřou… Ale představuji si to už teď.
     
    Dnes tu opět někde v komentářích proběhla diskuse o tom, že MtF vlastně nikdy nebudou ženou.
    Vždycky tenhle názor někdo vysloví a já přemýšlím, proč ho vyslovuje? Co tím sleduje? Co nám tím chce říct?
     
    Cítíte-li se být ženou, pak jste ženou. A vnímá-li vás okolí jako ženu, pak prostě jste ženou!
    Dáme-li vedle sebe vlastnosti muže a ženy a naše, skončíme s rozdílem proti biologickým ženám už zase jen u těch chybějících vaječníků.
     
    Proč MUDr. Caisová v Košicích říká svým klientkám, že nikdy nebudou ženou, že „ještě počkáme… a uvidíme“… to už jsem pochopila. Je to metoda vyčkávání, která se používala ještě nedávno i u nás jinými sexuology. Funguje to tak, že rok vám bude někdo říkat, že transsexuál nejste a pokud to ten rok vydržíte poslouchat, pak jím jste. Protože transsexuál se nevzdá, pokud transsexuálem je. Pokud jím není, tak odejde… Ale Hanka říkala, že taková metoda bohužel odradila i spoustu opravdových transsexuálů. Vydržet totiž takový psychický nápor zrovna v téhle situaci, kdy potřebujete vše rychle řešit, není jednoduché.
    Proto MUDr. Caisová stále tak vyčkává, přehrává téma na jinou kolej, neřeší podstatu věci, kvůli které jste tam přišli. Musíte jen vydržet. Nic víc.
    To, že ztratíte rok svého života nikoho nezajímá.
     
    Vrátím se ale k tomu, proč nám říkají, že nikdy nebudeme ženou.
    Nechápu to.
    Vždyť ta informace je úplně mimo mísu. Nikomu nepomůže, akorát naštve ty nerozhodnuté a jediný, kdo si ulevil byl ten, kdo tu zprávu do světa vypustil: „Cha chá, konečně jsem se vám pomstil, vy tranďáci! A teď vám bude blbě, jako mě, protože já jsem hnusná, zlá a zákeřná.“
     
    To je tak strašně relativní, kým jsme!
     
    Na kolik procent jsou ženou biologické ženy?
    Jsou opice vůbec opicemi? Co definuje opici opicí? 🙂
    Co když je to jen chlupatý člověk?
    Našla jsem, že průměrné IQ gorily je 65-95.
    Najděte pět rozdílů mezi opicí a člověkem…
    Čekám 🙂 Ale pět! Néé, chlupy jsou jen jeden. Chci další.
    Kým je tedy opice?
     
     
    A tak bych chtěla říct, abyste tuto informaci ignorovali. Kluci i holky. Všichni. Uslyšíte jí možná ještě někdy někde… ale nemá absolutně žádný význam. Vy všechny MtF budete ženou, nebojte.
     
    To, že nás v tom podporuje i Hanka není mazání medu kolem pusy. Zastává prostě stejný názor jako já. Dívejte se na to, jak chcete…
     
    Nehledě na to, že autorka té věty se nikdy nesetkala s Darinkou. Pokud by se s ní totiž setkala, tak by tohle už nikdy neřekla. Ženštější ženu jsem ještě nikdy neviděla. Ženu!
    Proto mě udivuje, že tuhle větu říká i MUDr. Caisová, ke které Darinka dva roky docházela… Chtěla bych, aby jí to teď řekla do očí, že není ženou, když to tvrdí.
    Na Slovensku nepředepisuje hormony sexuolog, ale endokrinolog, takže k ní Darinka už naštěstí nemusí.
    Snad jsem to tedy dostatečně vysvětlila 🙂
     
     
    Konečně mi došly fotky od sestry z nedělního výletu k lesní přehradě a k (ledovému) potůčku, ve kterém jsme si všechny holky svlažily nožky… Byla to moc příjemná procházka.
    Fotky jsem udělala klikací speciálně pro Tebe, Moní 🙂
     
    (foto 143, 144, 145)
     
     
    Je zvláštní, že zatímco tak před rokem bych vyřadila své ženské fotky úplně všechny (protože by se mi nelíbily), teď nemusím vyřadit ani jednu. Mám jich z toho výletu asi dvacet a když mě sestra fotila, říkala jsem si, jak z nich budou použitelné zase tak dvě tři maximálně. Už když jsem průběžně kontrolovala na displeji, jak se fotky povedly, jsem ale věděla, že mazat nic nemusím 🙂 Z čehož jsem měla radost. Buď už jsem tak otupělá a nesoudná nebo ty hormony fakt účinkují 🙂 Protože má cenzura při výběru fotek bývá vždycky krutě přísná.
    Dala jsem si ty fotky na pokec.sk, abych zjistila, jak mi to prochází 🙂 A ono to fakt prochází! Nevím komu dřív odepisovat. 🙂 Nechápu to. Já se sama sobě nelíbím. Ale rozhodně se sama sobě líbím víc než před rokem s krátkými vlasy a vytahanými riflemi…
     
    Cítím, že fotek na tomhle blogu bude ubývat… To znamená, že se blíží moment, kdy je znepřístupním. (Ale ten rok tomu ještě možná dám).
    Váhala jsem, jestli sem mám vůbec dávat tyhle, protože nechci být spojována s tímto blogem a ráda bych si začala chránit své soukromí. Ale ještě je sem dám, protože z nich mám radost a žádného partnera nemám. S dlouhými vlásky mě tu ale už nikdy neuvidíte… Ne že bych nikdy dlouhé vlásky neměla (na ty se chystám v červenci), ale to už budu přeci já – Tereza – žena – ne „někdo mezi“… (i když „mezi“ ještě pár měsíců budu).
    Představa, že se seznámím s mužem, který náhodou narazí na tento blog a najde tam tytéž fotky, co mám v normálním ženském profilu jinde, mě děsí.
    Navíc hodně fotek už mám s lidmi, kterými jsem obklopena, ale ty do tohoto blogu zatahovat nechci už vůbec. Chci chránit i jejich soukromí.
     
    Mimochodem v téhle sukni jsem byla i dnes v práci 🙂
    A zítra jdu buď ještě v té samé nebo v takové letní nařasené bílé. Musím honem rychle nějaké dokoupit 🙂
     
    Vzduch tak krásně voní létem… Mám chuť na procházku. Mám chuť si sednout na lavičku a povídat si s někým. Mám chuť nechat se hýčkat. Vonícím větrem, pohledem na hvězdy, na svítání a prvním ranním zpěvem ptáků. Hřející mikinou, kterou jsi mi půjčil…
     
    Sedím tu v sukni před prvním létem mého života, kdy poprvé mé sny dostávají svou jasnou podobu…
  • otєrєzє.cz

    Seminář o transsexualitě ve Vondráčkově posluchárně

    9. 6. 2014 / 23:58 / 32 Comments
    Fajn. Teď ve 22:18 je na balkóně 25,4 stupňů, přes den vedro, že lidi skákali do přehrad a koupališť, jenom já jsem se musela před chvílí vyhřát v horké sprše, protože mi byla zima. Zima je mi stále a jediné místo, kde jsem se konečně ohřála, bylo dnes rozpálené auto, ve kterém mi teploměr ukazoval + 47 stupňů (aha, tak to je ta moje optimální teplota :). Když jsem do něj vlezla, cítila jsem, jak se krásně prohřívám :).
    Kdy už se najde konečně někdo, kdo mě zahřeje? 🙂
     
    Jsem teď úplně hlaďoučká a heboučká a ten tělový krém tak krááásně voní, že musím mít pořád nos na svém koleni, které mám skrčené na kancelářském křesle. 🙂
     
    Chtěla bych konečně napsat o pátečním semináři, který pořádala Hanka Fifková v posluchárně Psychiatrické kliniky VFN v Praze. Tento seminář se koná jednou ročně.
    Ta posluchárna se jmenovala Vondráčkova posluchárna. Byli jsme v Psychiatrické klinice, takže jsem se nedivila ani tomu, že i pultík pro přednášející měl své věnování některému ze zřejmě velmi vážených a chytrých pánů působících kdysi na této klinice.
     
    Na seminář jsem se moc těšila.
    Plán byl takový, že nás zase vyzvedne Adélka svým fárem, která bydlí 60 km ode mě na východ a musela to ještě vzít obloukem na sever pro Lindu a pak teprve pro mě.
    Adélka je ve fázi po první schůzce s Hankou před Weissem, Linda je ve fázi pořád měsíc za mnou 🙂 (Teď už tak trochu dva, protože ne a ne skočit do RLT, přitom nejsem jediná, kdo jí říká, že už klidně může… a hlas bych řešila v průběhu…) Já jí totiž pořád utíkám 🙂 A to jsem si myslela, jak spolu budeme za rok ležet v Motole :/ No budete tam místo ní muset zaujmout místo některá z vás 🙂 A budeme se všechny společně šourat chodbou do dilatační místnosti :))
     
    Lindě to moc slušelo, i když si pořád myslí, že ne a Adélka byla zase moc milá – moc se těším, až se do toho všeho ponoří jako my.
     
    Praha kolem 9 h. je ovšem hrůza. V zácpě jsme vydedukovaly, že ti, co jedou (tedy stojí) vedle nás jsou lidé, kteří vstali v 6, aby dojeli na 10 h. do práce. Zatímco ti, co jeli do práce na 9 h., tak ti vyjeli o hodinu dříve a už jsou na místě. My jsme na místě nebyly.
     
    Když jsme zaparkovaly v ulici Ke Karlovu, musely si holky dát ještě čmoudíka. No jo, kuřáci (a já abych si do nich nešťouchla :). Přitom jsem se tolik těšila na první přednášku prof. Weisse, která bývá vždy zajímavá.
    To byl taky nápad dávat nejzajímavější přednášku hned jako první (taky jsem to pak Hance napsala jako zpětnou vazbu, kterou po mě chtěla + pár dalších postřehů, které bych změnila). Když můžu, tak do toho někomu ráda povídám 🙂
     
    Do posluchárny pana Vondráčka jsme dorazily asi v 9:22 a zdaleka jsme nebyly poslední.
     
    Prof. Weiss už nadšeně přednášel… na těch lavičkách se sedělo strašně, tak jsme se pak asi v polovině semináře přesunuly na přední měkoučká křesílka a tam už se sedělo hezky, navíc jsme dobře slyšely i viděly na přednášející a připadaly jsme si důležitě 🙂
     
    Nebudu komentovat úplně všechno. Ale dělala jsem si poznámky, takže sem to (podle mě) nejzajímavější napíšu. Ono co zajímá mě, nemusí zajímat vás, ale mě vlastně zajímá všechno, takže si z toho budete muset vytahat jen to, co zajímá vás, aby vás ty moje poznámky nenudily 🙂
     
    • Prof. Weiss mluvil o zajímavém jevu, který nastal v zemích východního bloku (Československo, Polsko, Maďarsko) před pádem komunismu.
    Zatímco v západních zemích v 80. letech byl počet FtM a MtF vyrovnaný, u nás nikoliv. Extrémně převažoval počet FtM. Zdůvodňoval to tím, že v tehdejší době bylo u nás pro MtF nesmírně těžké ze společenského hlediska přijmout ženskou roli, zatímco na západě byla společnost otevřenější.
    • přeměna pohlaví byla u nás uzákoněna v r. 1974, ale např. estrogenová léčba existuje už od r. 1942
    • od 70. let se stal právě hned v 70. letech pouze jeden omyl. Prof. Weiss zdůraznil, že žádný jiný lékařský obor nemá tak vysoké procento úspěšné diagnózy – 99,9 % 🙂
    Ten jeden omyl byla MtF, která si nakonec řekla, že vlastně ženou být nechtěla a podala si žalobu. Soud prohrála, ale teď po 40 letech si podala žalobu znovu! Takže bych řekla, že to možná proběhne i v médiích, jelikož je to jediný případ u nás. Fakt by mě zajímalo, kdo to je! 🙂
    Já osobně nechápu, jak někdo může dojít tak daleko a pak zjistit, že se zmýlil. Ale líbí se mi, že těch ostatních přes 1000 přeoperovaných transsexuálů u nás problém se svým novým fyzickým pohlavím nemá.
    To číslo přes 1000 operací za celou historii mi nepřijde až tak vysoké.
     
    • Do konečné fáze přeměny pohlaví nesmí nikdy přijít pacienti se schizofrenií. Jde o to, aby se to nezaměňovalo, protože schizofrenik není transsexuál. Ale Weiss uvedl, že v historii se už dvakrát stalo, že byla diagnostikována schizofrenie současně s transsexualismem, takže tyto dvě pacientky zdárně dokončily změnu pohlaví a došlo i ke zmírnění projevů schizofrenie.
    • Pak mě zaujala statistika, že jen polovina pacientů léčbu změny pohlaví dokončí (budu nám říkat pacienti, když je to léčba, i když mi to jako nemoc nepřijde, ale zaplať pánbůh, že to je definováno jako nemoc, protože jen díky tomu můžeme mít hrazenou operaci, která jinak vyjde na 116.000 Kč (beru to podle sjetiny veškerých úkonů spojených s operací, kterou dali Darince v Motole pro její pojišťovnu na Slovensku).
    Jen polovina… co teď asi dělá takhle polovina, co to vzdá?
    Nechci to raději domýšlet. Pamatuji si ty stavy až moc dobře.
    Takže holky! Ne že budete patřit do té špatné poloviny! Bez tak vás to jednou zase dožene vrátit se a dokončit započaté dílo 😉
    • Weiss uvedl, že každý pacient si určuje rychlost a postup sám. Pokud chce někdo zůstat celý život někým mezi, tak s tím většinou nebývá problém. Jsou zase lidé (jako já), kteří chtějí všechno hned a jsou pevně rozhodnuti, co chtějí. Myslela jsem si, že si nemůžeme říct: „Tak a teď chci s přeměnou počkat, ale vracet se nechci.“ Že je potřeba léčbu změny pohlaví (jak se tomu teď říká) dokončit.
      Jsou totiž lidé, kteří nejsou nespokojení s vlastním anatomickým pohlavím, ačkoli to patří mezi základní znaky při diagnóze transsexuality. Vlastně to nechápeme. Mluvily jsme o tom v autě cestou zpátky i dávno předtím s Darinkou – jak může někdo chtít stát se ženou, ale nechat si mužské pohlaví? Ale stejně, jako jsme nepochopitelné my samy, jsou nepochopitelní i tito lidé.
     
    • Na přednášce MUDr. Heresové o hormonální terapii jsem se taky dozvěděla zajímavé věci. Věděla jsem, že estrogeny se dříve vyráběly z moči březích klisen, ale tento preparát byl u nás v 90. letech zakázán, zatímco v USA je stále dostupný. Američané jsou prostě koňští barbaři. I když mě by bylo asi jedno, že estrogen je z koně (teda z klisny), která se jen vyčůrala.
    • Mluvila o fytoestrogenech (přirozeně se vyskytujících rostlinných estrogenech), které mají ale 1000x menší reakci, než syntetické estrogeny, které teď baštíme.
    • K poruše identity dochází u plodu mezi 4. – 7. měsícem těhotenství matky. To jsme věděly, ale nevěděla jsem, že k té hormonální nerovnováze, která poruchu identity způsobí, dochází následkem stresu matky. Proto za války, kdy byly matky velmi stresovány, docházelo potom k vyššímu výskytu transsexuálů.
      Nevím, jestli se někdy zeptám mé mamky, jaký stres to způsobil můj současný stav… ale vím, že se se mnou se mělo narodit ještě dvojče – dívka – která se ale živá nenarodila. Ačkoli… kdo ví… ona se právě možná narodila… Mám ten pocit. To už ale teď nikdo nikdy nezjistí.
    • Zajímavé je, že při vývoji plodu je vždy dominantní ženský směr (kvůli zajištění rodu). Pouze za působení androgenů dojde k tomu, že se z plodu stane muž. Tento dominantní ženský směr mají všichni savci, ale pouze u ptáků je to naopak. Tam se dere kupředu pták-chlap 🙂 Těžko říct, proč příroda chce, aby savci byly ženy a ptáci muži. Hrozná představa téhle genetické kombinace 🙂
    • Počet neuronů v mozku MtF je stejný, jako u biologických žen, zatímco u FtM jako u biologických mužů. Počet neuronů se totiž u obou pohlaví liší až dvojnásobně. Muži jich mají více, ale ženy mají zase početněji větvené dendrity a tedy větší množství propojení mezi neurony.
    • kompletní přeměna pohlaví by z hlediska hormonální terapie měla proběhnout v průměru za 3 roky. Během té doby by se měly stát ty nejdůležitější tělesné i psychické změny.
    • Prsa rostou v průměru do 2 cm za 2 roky. S Lindou jsme ale konstatovaly, že to bude individuální, protože nám rostou nepatrně rychleji 🙂
    • U FtM má testosteron (stejně jako u MtF estrogen) vliv i na mozek, který se u MtF přepne na ženskou a u FtM na mužskou polaritu. Tohle je fakt, který na sobě miluju, protože nejen že pozoruji tělesné změny, ale uvědomuji si, že teď mám i ženský mozek – tedy ne že bych ho předtím neměla, ale teď to mám lékařsky potvrzené :)Testosteron u FtM způsobuje nárůst svalů, ale cévy se nezvětšují. U některých FtM, kteří touží po svalnatém těle dochází k praskání cév, protože ty nerostou.
      (Ještě k těm cévám – byla jsem nadšená, že jsem konečně poznala Danyho (FtM). Takže jsem samozřejmě vyzvídala a ptala jsem se i na to, z čeho jde udělat močová trubice. Nám jí ustřihnou a vyhodí do koše, ale klukům jí potřebují z něčeho vytvořit. Dany říkal, že se to dělá z pokožky na předloktí… Ale je to asi dost komplikované. Tyjo. Močová trubice z kusu ruky! 🙂
    • Zatímco my MtF si vesele užíváme játra nezatěžující estrogel, kluci svůj androgel nemají – není momentálně na trhu.
    • Androcur patří mezi nejúčinnější blokátory androgenů (testosteronu).
    • To, jak nás (MtF) bolí při růstu mléčných žláz prsa, se nazývá mastodynie
    Moment.
    Vybila se mi baterie v telefonu, ve kterém mám poznámky. Ty androidy dneska nic nevydrží :/ Takže si jdu nalít pití a odskočit, než se mi to zase nahodí.
     
    • Dalším výborným poznatkem, kterému jsem až dosud nevěřila a logicky ho nechápu je to, že estrogeny mají vliv na zvýšení hlasu! (Proto se také čeká s operací hlasivek na to, jak zaberou hormony.) Prý záleží na tělesných dispozicích hlasivek a taky na tom, kolik je tam místa (?). Nicméně já to nenechávám na estrogenech, za 14 dní jdu k Hance a potom večer na první schůzku ohledně hlasové terapie. Jupí 🙂 Když jsem slyšela na semináři některé ukázky před a po, narozdíl od Lindy mě přesvědčily 🙂
    • kuřáci mají problém – jejich hlas zůstává hluboký (nebo tedy hlubší)…
    • injekce s estrogeny se u nás moc nepoužívají (u některých sexuologů ano), existuje ale implantát, který se na 6 měsíců vloží pod kůži (Riselle)
    • Průměrná a obvyklá dávka androcuru je 50 – 100 mg denně, přičemž je vhodné začít vyšší (100 mg) a poté ji snížit na dlouhodobých 50 mg. Delší podávání vyšších dávek (i 100 mg) prý vede k opačnému efektu, že se v těle tvoří více androgenů, než by bylo žádoucí.
    • Padla otázka, proč se nepodává další ženský hormon progesteron. (Protože vím, že v Rakousku se podává). Bylo nám vysvětleno, že tam, kde není biologická děloha, není progesteronu potřeba (neboť nemá na nic jiného vliv). Nikita psala, že to má vliv na růst prsou. Ok, tak bez progesteronu teda ještě chvíli vydržím 🙂
    • Průměrná a obvyklá dávka estrogenu je 2 mg denně
     
     
    Program semináře byl následující:
     
    9.00 Pohlavní identita (Prof. Weiss)

     

    10.00 Smutek a nepohoda – kdy vyhledat psychiatra? (MUDr. Lukáčová)

    11.00 Hlasová problematika (MUDr. Čechová)

    12.00 Estetické zákroky (MUDr. Němec)

    13.00 Hormonální terapie (MUDr. Heresová)

    14.00 Chirurgické zákroky u FtM (MUDr. Marešová, MUDr. Frajer)

    15.00 Chirurgické zákroky u MtF (Doc. L. Jarolím)

     
     
     
    Trochu se to ale upravilo, protože bohužel jeden z nejdůležitějších a nejočekávanějších Doc. L. Jarolím nedorazil. Nestíhal dojet ze Slovenska (no jo, zase si ho tam Darinka nechala jenom pro sebe :).
     
    Tahle informace nepadla na semináři, ale připíšu jí sem.
    Na středečním sezení se řešily komise, že jsou jen třikrát v roce a že ta poslední měla 30 žádostí, což bylo až až, aby se to dalo za den vůbec zvládnout. Někdo vyslovil obavu, aby to komise tedy stíhala všechno vyřizovat a Hanka nás ujistila, že to funguje tak, že frekvence zasedání komise na Ministerstvu zdravotnictví se zvyšuje podle počtu podaných žádostí. Pokud je prostě potřeba rozhodnout, tak komise zasedne třeba i pětkrát v roce.
     
     
    • Zajímavá byla ještě přednáška MUDr. Němce – plastického chirurga, který ukazoval i fotky některých plastických operací (zmenšení nadočnicových oblouků, zmenšení brady, nosu, zvětšení rtů, zvětšení lícních kostí… prostě o feminizaci obličeje). Nejprve jsem měla pocit, že ty změny jsou téměř nepostřehnutelné, že jde o posunutí třeba jen o milimetry a nemůže to být ve výsledku poznat, ale pak mě Linda uvedla příklad, jak se změní naše oči, když si na ně namalujeme linku a řasenku? Taková drobnost a jak to vypadá hned jinak… To se mi moc líbilo 🙂 Takže si připravím nějakých 80-120 tisíc a šupky do toho. Všechno se upravuje (posouvá a modeluje) skrz dutinu ústní.
    Bude půlnoc, takže tenhle článek uložím, ať ještě patří do dnešního dne, ve kterém jsem ho původně chtěla mít, ale ještě připíšu o přednášce Hanky o transsexualitě u dětí. To mi totiž přišlo taky moc zajímavé…
     
    Anebo ne. Tuhle přednášku si nechám zvlášť do dalšího článku. Potřebuji si tam totiž urovnat pár věcí v hlavě a některé byly pro mě nové – třeba že existuje tzv. pohlavní nekomformita, kdy se děti hlásí k opačnému pohlaví, ale většina z nich nakonec nikdy o přeměnu pohlaví nestojí. Dětství je tím nejdůležitějším obdobím během transsexuality.
     
    A líbilo se mi, jak Hanka říká rodičům: „Můžete mít doma buď chlapce nebo dívku. Nic jiného!“ 🙂
    Je to tak jednoduché…
     
    Jdu spinkat, abych byla ráno aspoň trochu použitelná a hlavně krásná, když mám ten svůj první den v nejvyšším ženském levelu! 🙂 Nadšením zase ani neusnu 🙂
    A děkuju Darince, že mě tak úžasně nakopla vyjít konečně v sukni mezi lidi, takže mi to teď nepřijde vůbec divné. Těším se moc. Chtěla bych už nosit pořád jen sukně a šaty a rozkvést jak nejvíce dovedu…
     
    A ano – Darinka ovlivnila můj život – má na mě velký vliv stejně, jako by ho měla na každou z vás, kdybyste s ní strávily 14 dní. Tohle je ale můj život a tak si do něj pustím jen toho, koho chci. Bez ohledu na to, že je heterosexuální, že má chlapce, který o ničem neví, což někdo může považovat za lež (zatímco já ne), bez ohledu na to, že je tak krásná, že jí tu krásu může někdo závidět. Já mám svojí hlavu, své názory a jsem dost tvrdohlavá. Takže je jen a jen na mě, kým se nechám ovlivnit, jak a jak moc. A všem ostatním může být přeci úplně jedno, že chci chlapa. Za to Darinka nemůže. Nepřišla, aby mi řekla: „Hele, buď na kluky. Koukej, jak je to příjemné, když si povídám s tím svým.“ To už bylo rozhodnuto chvíli před tím.
    Nemyslím si, že se řítím do záhuby jen proto, že chci muže. To by se potom řítily do záhuby všechny ženy a všechny MtF, které chtějí muže. Tak si myslete, že se do té záhuby řítím, zatímco já si budu říkat opak. Má vůbec někdo právo říkat mi, že muži jsou špatní?
    Polovina žen této planety je zbožňuje. To je snad málo? Lepší důkaz nemám. Amen.
  • otєrєzє.cz

    Přeci v tom horku nepůjdu v kalhotách?

    9. 6. 2014 / 18:37 / 7 Comments
    Zítřek bude moc hezkým dnem. Těším se na něj už 13. hodiny. To jsem se totiž odvážila kvůli zítřejšímu horku (+36 stupňů) zeptat Štěpánky, která mi na začátku mého RLT řekla, ať hlavně ještě nechodím v sukni, jestli už cítí, že je ve firmě takové společenské povědomí, že už si můžu sukni vzít 🙂 Napsala jsem jí, že si sice její názor nebudu brát k srdci, ale zajímá mě.
     
    Ostatní kolegyňky mi říkaly, že rozhodně v sukni ano, ale já to chtěla slyšet od Štěpánky, která je vždy upřímná a kdo jiný by mi měl dát tohle posvěcení, než ona? 🙂
     
    Dnes jsem šla v bílých kalhotách a bylo mi horko. V práci nebyly jen čtyři kolegyně v sukni. Jíťa a já jsme měly kalhoty a jinak zbylé dvě tříčtvrťáky. Jenže ty nemám a nemám ani kraťásky! :/ Je to nesmírně náročné takhle se prostě z ničeho nic „narodit“ v dospělém věku a začínat se vším úplně od začátku 🙂 Ale mě to baví.
     
    Štěpánka mně ale zvedla náladu i sebevědomí:
     
    [13:13:00] Štěpánka: Asi už bych to neřešila a vzala si naférovku sukni, nezapomeň si oholit nohy 🙂 nebo bych to vyřešila kraťasama.. taky volba..
    [13:14:32] Tereza 😀 díky. No ty kraťasy jsem chtěla, ale já žádné nemám. Ok super, tak to mám radost 🙂
    [13:21:13] Štěpánka: kraťasy mají hezký v Takku za 249kč, koupila sem si černé, prý černá zeštíhluje 🙂 no nevím kde, u mě asi tak na kotnících 😀
    [13:21:49] Tereza: 🙂 letím do Takka 🙂
     
    Takže to mám posvěcené. Nemá smysl to dál řešit. Beztak chodím v sukni i venku a práce byla zase tím posledním místem, kde ještě ne. Přitom je to tak jednoduché! (A tak úžasně ženské!!!)
     
    Zařazuji na nejvyšší ženský level 🙂 Zítra 10.6.2014. Poprvé v práci v sukni. Mám z toho takovou radost!
    Pro někoho z vás prkotina, jednoduchá a snadná věc, pro mě největší euforie a nadšení 🙂
     
    Těším se, jak budu ukazovat svoje nohy 🙂
     
    Ještě si vytrhám poslední chloupky a ráno namažu krémem, aby se leskly tou hladkostí a hebkostí…. Aach, to mám tak ráda. 🙂
     
    V Takku jsem nakonec kraťasy nekoupila, protože se mi ani jedny nelíbily, ale nejspíš by mi slušely, jenže já si nechtěla složitě svlékat kalhoty a zkoušet si je, tak jsem hledala sukně nebo šaty, ale ty tam taky žádné hezké nebyly. Musím si doplnit letní šatník!
    Tak, jako jsem si doplnila ten zimní v zimě, jarní na jaře… 🙂
     
    Zbývá pak už jen podzimní na podzim.
     
    A bude to.
     
    Když jsem přišla domů, hned jsem si zkoušela všechny sukně, co mám (asi 10). Jsem posedlá sukněmi. Jenže 8 z nich jsou mi velké – ještě z dob, kdy jsem měla o 15 kg víc 🙁 Takže je jdu nafotit, prodat a rychle koupit nové 🙂 Miluju ten pocit, když si koupím něco nového na sebe. A ještě když v tom můžu potom jít do práce!
     
    Mám jedny moc krásné letní šaty od Bibiny. Zbožňuju je – jak jsou sexy, vzdušné, ženské… ale na pobyt v práci jsem usoudila, že jsou příliš krátké 🙁 (Zatímco na procházku po městě nikoliv :).
     
    K tomu to bude chtít ještě sandálky… Ty taky nemám – všechny ty krásné skvosty skončily kdysi v popelnicích. Několikrát po sobě. Stále a stále… 🙁 Radši na to ani nemyslet, jaké hlouposti jsem dělala ve snaze Terezu zničit.
     
    Ale to vůbec nevadí – mám černé balerínky a taky béžové balerínky na klínku, které si vezmu k béžové nařasené sukýnce (poměrně krátké 🙂 a k bílému tričku. Tím nemůžu nikoho urazit.
     
    No tak jsem se tu samou radostí vypovídala 🙂 A teď už jen dožehlit trička, doholit nohy a dát si malou večeři.
     
    Vylezla jsem na balkón, kde je 31,8 stupňů teď v půl sedmé večer a když jsem tam tak stála, zjistila jsem, že je mi normálně …. zima! Už to ty hormony fakt přehánějí 🙂
     
    A teď šup konečně na ten článek o semináři, co tu pořád tak slibuju 🙂
  • otєrєzє.cz

    Domeček se zahradou

    8. 6. 2014 / 19:29 / 22 Comments
    Tak mám za sebou boření domečku se zahradou, který si tu v obýváku Kačenka tak pečlivě a s nadšením vytvořila ze židlí, deky s kolíčkama a podsedáků, pak v něm bydlela, chovala pejsky, cvičila je, dala dohromady klučičí pejsky s holčičími a pak mě zvala na zahradu (prostor na koberci ohraničený matrací a stolem, kde pořádala piknik. Měla jsem dovoleno si s pejsky taky hrát… Dávala jim různá jména a já bych jí u toho celou úplně umuchlovala.
     
    Už je tu zase jen velká prázdná plocha, ani ty dvě matrace, které tu byly během těch 14 dní, kdy tu byla Darinka, už tu nejsou.
     
    Přemýšlím, jaké by to bylo mít partnera. Mít už ho teď tady, povídat si s ním, schoulit se k němu nebo si spolu dávat čaj u nějakého dobrého filmu. (Musel by mě ale na chvilku nechat, abych si mohla napsat článek na blog :).
     
    A svým způsobem to nemusí být ještě ani partner (muž). Stačila by mi kamarádka, jakou byla Darinka. Taková moje další ségra, která mě dnes trochu šokovala tím, co provádí tři týdny po operaci 🙂 Ale to je prostě celá ona. Řekla bych, že pokud to všechno půjde u nás stejně jako u ní, tak se máme na co těšit 🙂 Konkrétní být ale zase nemůžu, to už bych zase moc prozrazovala její identitu, když má pořád strach, že někdo z jejího okolí může zabrousit na tento blog (čímž se to celé stává ještě napínavější 🙂 Ale jen pro mě asi, pro ní moc ne.
     
    Ten, kdo Darinku viděl na vlastní oči, tak ví, jak dokonale žensky vypadá. Ten, kdo jí neviděl, tak ať si představí krásnou biologickou dívku s něžným hláskem. Ten den, kdy jsem jí vezla do Prahy na autobus domů, jí volal táta…
    Vyprávěla mi, že se mu ještě občas stává, že na ní mluví v mužském rodě, ale po tomhle rozhovoru s ním se rozplakala… Celý ho vedl v mužském, zatímco v chodbě u mě stála krásná slečna, která navíc už měla dva týdny to správné ženské přirození… On to nedělá schválně, ale úplně jí chápu, jak se jí tohle vždycky dotkne. Dotýká se to i mě, protože je to tak obrovský paradox! Ženštější MtF neexistuje! A její táta jí řekne: „Mohl bys…“
    Uf. Silné kafe i na mě.
    Jak to někdy mají složité i ty znás, kteří to mají zdánlivě vše jednoduché. Člověk by řekl, že čím větší ženskost, tím jednodušší to má okolí. Ale ono to tak není. Někdy mají lidé kolem nás tak silně zafixované to staré já, že nikdy na tu správnou stranu nepřeskočí. Ale to bolí!
     
    Naštěstí moje rodina je skvělá. I kolegové. Vše fungovalo hned od první chvíle tak, jak má.
    Ještě bych ale ráda trochu víc té Darinčiny ženskosti prosím 🙂
     
     
    Včera večer jsem si zase nechala puštěný počítač, že k němu přijdu, jakmile Kačenka usne a napíšu článek konečně o tom pátečním semináři… 🙂 Jo, tak plán to byl dobrý. Ale spánek byl silnější. Ani nevím, že jsem usnula a ve dvě v noci se mi k počítači jít už zase nechtělo.
     
    Ale teď jsem tu sama, takže si tu můžu zase povídat se svým deníčkem 🙂 (Který už je ale dávno zhmotněný vámi, holky 🙂
     
    Přes noc jsem zůstala přihlášená i na slovenském pokecu, na který mě přivedla Darinka (stačí zadat pokec.sk, ale vtipně i pokec.cz, protože my Češi žádný pokec nemáme a tak si Slováci zaregistrovali i českou koncovku. Lide.cz nám zrušili a tak zbývá možná tak xchat, který na pokec.sk ale zdaleka svou přehledností a funkcemi nemá).
     
    Ráno tu na mě vybaflo 48 vzkazů od nových kluků!
    Nechápu, co na mě vidí. Fakt to nechápu 🙂 Ale lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi to nelíbí. Je mi to taaaak příjemné! 🙂 Akorátže nestíhám odpovídat a tak si vybírám. Samozřejmě dělám při svém výběru ty největší chyby, protože se orientuji zásadně jen podle toho, jak se mi kdo líbí podle vzhledu 🙂 A dokud si vybírat můžu… Ještě by to chtělo někoho poblíž. To zatím Kežmarok nebo Bardejov zrovna vyloženě není. A tak si zatím užívám jen svých sladkých virtuálních radostí a rozkoší, které snad jednou přejdou ve skutečné.
     
    Napsala mi i jedna lesba, tak to hned hlásím Darince a ona na to: „Aspoň vidíš, že se líbíš i biologickým ženám. To je taky dobré.“ 🙂 To je fakt.
     
    Lindu jsem na tenhle pokec naočkovala taky, ale zjistily jsme, že tam není kolonka „hledám muže nebo ženu“. Takže jsme si to zdůvodnily nakonec tím, že Slovensko je přeci jedna z posledních mála zemí, která nemá (a asi nikdy ani mít nebude, jak to tak vidím) přijatý zákon o registrovaném partnerství a nedávná zpráva o zakotvení tradiční rodiny v ústavě (kdy rodina = muž + žena a nikdo jiný) to jen potvrzuje.
    Nemůžu ten slovenský článek o tradiční rodině najít 🙁 Byl to pohled ze slovenské strany, který ospravedlňoval toto rozhodnutí a kde se psalo, že nemohou přeci schválit svazek muže s mužem nebo ženy se ženou právě proto, že by to bylo totéž, jako kdyby chtěl svazek například bratr a sestra nebo muž a koza… Výborné přirovnání fakt!
    A takovou radost z toho ti Slováci měli, že mají teď tradiční rodinu zakotvenou v ústavě.
    (Já bych tu zemi nazvala prvobytně pospolnou, ale neudělám to, protože v ní žijí lidé, kteří s tím nesouhlasí a které mám ještě k tomu navíc moc ráda.)
    Ale trochu mě to štve za vás.
     
     
    Občas mám ujeté myšlenky, jako třeba teď neustále přemýšlím o tom, pokud by se udělal genetický klon např. z vlasu Darinky, zda by z něj vyrostl opět transsexuál?
     
    Není to dědičné, nemáme porušený gen… je to jen v mozku centrum identity. Mělo by být opět v nerovnováze se skutečným fyzickým pohlavím?
     
    A nemůžu na to přijít.
     
    Jenže ono je to vlastně jedno. Žádné genetické kopie tu dělat nebudu 🙂 Alespoň dnes večer ne 😀
     
    Původně jsem chtěla začít psát o pátečním semináři, ale jdu do sprchy a přepíšu z něj své poznámky i pocity sem až za chviličku. Uklizené hračky už mám, litr a půl pocitvě vypité minerálky v těchhle vedrech taky a teď už jen čekám na fotky z dnešního výlety se sestrou, jejíma dvěma holkama a Kačenkou, který jsme si udělaly k nedaleké lesní přehradě a pořádně si tam v potůčku vycachtaly nožky… Samozřejmě jsme byly všechny v sukýnkách a navzájem jsme se pořád fotily 🙂 Takže jak fotky dorazí, hned se pochlubím 🙂 Jsou to moje první fotky na veřejnosti v sukni!
     
    Tím pádem jsem také vracela Kačenku poprvé v sukni 🙂 Ex jen popadla tašku a zmizela. Ona mi to všechno vyčte zase souhrnně za nějaký delší čas najednou 🙂
     
    Se sukní ovšem také souvisí mé obavy na příští týden, kdy má být ve středu až + 35 stupňů. Už teď je město plné sukýnek, což mě tak těší, protože se „ztratím v davu“ – na courání do města nebo na výlet je to OK, ale do práce si tím pořád nejsem jistá.
    Problém je v tom, že mi zní stále v uších ta věta naší personalistky z dubna, kdy jsem začala RLT: „V sukni bych ale ještě radši nechodila!“. Teď už v tom ale problém nevidím. Darinka mě doslova nakopla a vytáhla ven poprvé v sukni mezi lidi a teď už mi to přijde naprosto normální. Co jiného taky v tom vedru asi holky nosí? (Mimochodem je to naprosto dokonalý nepopsatelný pocit, když je vedro a vám se nic nelepí na nohy, nepaří se vám jakékoliv místo a máte pocit, že jdete po ulici jen v kalhotkách… ve třepotající se vzdušné sukni nad kolena, kterou už při chůzi ani nevnímám (narozdíl od dob, kdy jsem v ní chodila po nocích sama jen proto, abych si té ženskosti taky někdy užila venku). Teď je vše tak normální, jak jen může být.)
     
    No takže zítra zjistím, jak jsou v tom vedru oblečené kolegyně (vezmu si nejspíš bílé kalhoty, to je do vedra takový kompromis) a v úterý to rozseknu 🙂 Problém je v tom, že občas musím letět do výroby a tam nám směrnice nařizuje buď kalhoty, dlouhou sukni až na zem (ála ahoj jeptiško 🙂 nebo krátkou, ale s legínami nebo tlustými punčochami. Jo, v tom vedru výborná věc vytáhnout zimní punčochy.
    Pokud s tím máme problém, máme si brát s sebou do práce kalhoty nebo tepláky navíc a vždy si je obléknout, když jdeme do výroby. To je z toho důvodu, že všude se povalují ostré plechy. Klidně bych si i náhradní tepláky vzala, protože moc o tu sukni v práci stojím (až si teda oholím zase nohy, i když ty chloupky po 3,5 měsících HRT jsou téměř neviditelné a ženské – zblízka viditelné jsou a já chci mít nohy hlaďoučké a lesklé – tak to přímo miluju)… jenže představa, že se tam v kanceláři převlékám je pro mě tak trochu zamlžená a nepředstavitelná… A zase brát si s sebou nějaké hnusné tepláky… :/ To se mi moc nelíbí.
    Proberu to s Jíťou – mojí nej-spojenkyní 🙂 Ze které byla nadšená i Darinka. (Ale ta byla nadšená ze všeho, stejně jako já 🙂
     
    Néé, tak do sprchy ještě nejdu 🙂 Vzpomněla jsem si na něco, co jsem si sem ještě chtěla napsat.
    Když Darinka dilatovala na parkovišti na autobusáku v Praze před odjezdem domů, trošku jsme se nudily 🙂 Ona chtěla tuhle dilataci pro jistotu prodloužit z 15 na 25 minut. (Fascinuje mě ta poctivost a odhodlání dodržet dilatační plán a náhodou se mi to moc líbí. 🙂 Tak mě napadlo udělat si statistiku bot, které holky a ženy kolem nás nosí. Já ven skrz přední okno viděla, takže jsem Darince mohla hlásit průběžný stav.
    A tipněte si, která obuv vyhrála?
     
    Soutěžit mohly pouze tyto tři (protože jiné v tu chvíli ani ženy na sobě neměly):
    – lodičky
    – tenisky
    – balerínky
     
    Výsledek:
    50 % balerínky, 25 % lodičky a 25 % tenisky
     
    Nic překvapujícho 🙂 Já měla balerínky taky a Darinka mi prozradila, že taky konečně vytáhne ty jedny, co si kdysi koupila – začala to být tehdy móda, ale nějak se jí na ní nelíbily 🙂 Na mě se jí ale prý líbily 🙂 Tak mám radost, protože si myslím, že jí slušet budou. A navíc je to vyloženě dámská obuv, ne jako tenisky, i když ty jsou taky fajn.
     
     
    V sobotu jsme jely s Kačenkou do města pro zmrzlinu.
    Bylo už zase vedro, takže jsem si automaticky vzala tu svojí béžovou sukýnku.
    Kačenka se na mě povídá a říká: „Ty půjdeš v sukni? Ale to si každý bude myslet, že jsi žena!“ 🙂
    „No vždyť to já chci, aby si to každý myslel.“ 🙂
    „Jenže když promluvíš, tak si to myslet nebudou!“ 🙂
    Ufff 🙂 Ach ta dětská upřímnost 🙂
    „Tak já budu mlčet ano? A budu vypadat jako žena?“
    „Ano, budeš. Budeš vypadat jako mlčící žena.“ :)))
     
    Fajn.
    Je na čase objednat se na hlasovou terapii 🙂 Stejně jsem to chtěla už před týdnem udělat. A já se tak snažila mluvit žensky i před Kačenkou… Ono mi to jinde jakžtakž prochází, ale chtěla bych mluvit ještě ženštěji, takže si myslím, že s tím určitě něco udělat půjde.
     
    A vůbec. Jdu se tam objednat teď hned.
     
    Poliklinika Mazurská, Praha 8
     
    Nebaví mě čekat. A tenhle rozjetý rychlík rozhodně brzdit nehodlám 🙂
     
    —————
    Tak se musím trochu omluvit. Jsem vás tu namlsala tím článkem o pátečním semináři, mám tolik zajímavých poznámek včetně moc zajímavé Hanky přednášky o transsexuálních dětech, ale trošku jsem se zapovídala s Lindou, s Majom a Silviem, takže to musím odsunout na zítra a jít spát jako vy, co už spíte, abychom měly krásnou pleť 🙂
     
    Po 14 dnech jdu usínat zase sama a poprvé po 14 dnech odcházet do práce bez loučení, bez těšení se na odpoledne, kdy někdo otevře nadšením dveře, ještě než do nich stihnu strčit klíč a bez plánování v práci, co si dáme k večeři, co si upečeme, jestli na mě bude zase někdo mávat v okně v kuchyni, jen co zaparkuji… Je čas jít spát, i když bych klidně ponocovala zase do 2 do rána a pak mi v práci odpoledne padala hlava…
    Ještě pořád tu slyším slovenštinu a taky dětský smích. Stěny tohoto bytu nasákly s radostí naše rozhovory, náš smích a naše nápady a teď mi je tu pouští.
    Tak snadno a rychle si na milé lidi zvykám.
    Ale neměla bych si stěžovat. Měla bych být ráda, že jsem těch 14 dnů vůbec prožila.
    Tak tedy dobrou.
     
  • otєrєzє.cz

    MF DNES – čtvrtek 12.6.2014

    7. 6. 2014 / 13:41 / 31 Comments
    V pátek jsem si jela rovnou ze semináře v Praze pro Kačenku. Tu jsem si hezky vykoupala, uložila do postýlky, přečetla pohádku, uspávala a najednou… spím taky. Probudila jsem se až ve 4 ráno a uvědomila si, že jsem si nechala zapnutý počítač i s nalitým džusem, že si k němu sednu, jakmile Kačenka usne a napíšu článek, protože už mám těch zážitků zase nějak moc.
     
    Chtěla jsem začít psát už o středě, kdy bylo společné sezení, na které se mi podařilo dostat i Darinku (nebo spíš ona z toho byla tak nadšená, že se nedalo odmítnout – vlastně jsme byly nadšené obě). Tolik si přála vidět Hanku a já tušila, že to bude zajímavé, i když jsem taky řešila, že musí 5x denně dilatovat, takže jsme tomu i přizpůsobily auto (vzala jsem složenou deku, aby se mohla o co opřít, dilatační potřeby a něco na zakrytí oken).
    Darinka je prostě frajerka. 🙂
    První dilatace proběhla v pohodě na parkovišti v Motole, kde jsem zaparkovala co nejdál od lidí (byla jsem tam na první (a poslední) schůzce v Centru rodinné terapie, kam mě poslala Hanka kvůli Kačence a ex. Seděla jsem tam spolu s psycholožkou a psychiatričkou. Dámy byly moc příjemné, celý rozhovor byl fajn, několikrát mě pochválily, jak vypadám dobře, jak jsem vlastně šťastná a radily mi, abych svojí ex neřešila. Že nejsem ta, kdo jí může pomoct a že to může trvat roky. Mám zatnout zuby a žít. Usoudily, že další schůzka není nutná 🙂
     
    Druhá dilatace pak proběhla v centru Žižkova kousek od VŠE plné studentů 🙂 Ta ledabyle zakrytá okýnka auta vypadala divně a poutala pozornost víc, než nahá slečna na zadním sedadle strkající si stříbrný vibrátor do své pišulky 🙂 Tohle kdyby točila bezpečnostní kamera na ulici… 🙂
    S Lindou jsme hlídaly kolemjdoucí, ale 20 minut se nám venku být nechtělo a když Darinka řekla, ať jdeme k ní dovnitř, tak jsme šly a dělaly jí společnost. (Povídáním.) 🙂
     
    Na sezení byl přítomen i redaktor MF DNES Jan Malinda. Byl to takový sympatický mladý redaktor s brýlemi, který vypadal inteligentně a moc si toho nepsal.
     
    Jeho přítomnost byla tak trochu překvapením a já byla moc ráda, že jsem Darinku zrovna na tohle sezení vzala, protože teď budou její slova (a slova nás úplně všech!) zvěčněná navždy
    v celostátním vydání MF DNES ve čtvrtek 12.6.2014.
    Článek bude mít zřejmě název: Chci být žena. Není to má volba.
     
    „Noviny, kterým můžete věřit“ 🙂
     
    Rozhodně si to nenechám ujít a vezmu výtisk i Darince. Jen doufám, že pan redaktor si je jistý, že ten článek vyjde ve čtvrtek.
     
    Než článek vyjde, poslal ho těm, kdo chtěl (takže i mě) a musím říct, že je to docela dlouhý článek. A taky moc hezký! Citoval tam opravdu každou znás. Je to tak autentický článek! Žádné předsudky, žádné mlžení nebo převracení.
    Takhle to mám ráda. Narovinu a tu autentičnost taky.
     
    Jména jsou pozměněna, ale myslím, že ti z vás, kteří čtou tenhle blog poznají, která slova patří Lindě, která mluvila o schůzi kolegů ze stejné směny, před kterými všechno oznámila nebo Darinku při vyprávění o rozdílech léčby transsexuality u nás a na Slovensku. Jsou tam samozřejmě i moje slova 🙂
     
    Pan redaktor začal odstavec o Darince slovy: „Na Michaele byste, přísahám, nepoznali, že byla kluk. Krásná holka. Teď mluví a její řeč je důležitá…“ 🙂
     
    Víc prozrazovat nebudu, protože nesmím, ale bavilo mě to číst. Ten článek se mě i Lindě líbil.
     
     
    Miluju dny, kdy můžu být v prostředí s vámi – ostatníma holkama od Hanky a poslouchat vaše příběhy.
    Darinka se na posledním sezení rozvyprávěla o tom, jak to chodí na Slovensku, o své operaci a moc se mi líbilo, jak opěvovala Hanku, jaká je to celebrita 🙂
    Měly jsme se krátce představit, ale Darinka byla tak nadšená (opravdu to nadšení bylo nepřehlédnutelné), tak jí tam začala vyprávět, jak jí na Slovensku všichni znají a jak je ráda, že jí vidí… chtěla pokračovat, ale uvědomila si, že to mělo být jen krátké představení 🙂
    Hanka jí zase obdivovala, že tři týdny po operaci už je tady s námi. Sice se jí nesedělo moc pohodlně, ale to se dalo samozřejmě omluvit.
     
    Po sezení jsme šly do nedaleké restaurace prostě si posedět a popovídat. Byl s námi i Honza (nadšený pan redaktor :). Kdyby Darinka nepotřebovala zase dilatovat, tak jsme tam ještě minimálně hodinu zůstaly. Vůbec se nám pryč nechtělo. Navíc se spoustou holek jsme si ani popovídat nestihly.
    Darinka trošku pana redaktora provokovala: „Vždyť vy tam nic napsaného nemáte!“ 🙂 Dívala se mu na papír, kde byla dvě slova.
     
    Líbilo se mi, jak tam z holek vypadlo, že když vešla Darinka, myslely si, že přišla normální biologická žena: „Co tady tahle holka dělá?“ 🙂
    Vůbec nejlepší ale bylo, když Darinka začala řešit své (údajné) nedokonalosti… Hodně rychle jsme jí uklidnily, že není co měnit, že takhle je krásná, což jí na pár minut zvedlo sebevědomí 🙂 Ale tohle budeme každá řešit asi pořád. (Ovšem u ní mě to fascinuje o to víc, že je dokonalou ženou.) Chtěla bych jí ukázat všem, kdo tvrdí, že nikdy nebudeme 100% ženy… a chtěla bych jim nejprve neříct, kým Darinka byla… Myslím, že ona je ten největší důkaz, jaký jsem kdy viděla a teď už i ostatní holky, které mi to mohou potvrdit.
    Ono vidět Darinku není jednoduché 🙂 Neexistuje na internetu žádná její fotka, ani nikdy existovat nebude. A já rozhodně nebudu ta (pokud jednou budu mít to štěstí, že se spolu vyfotíme), která takovou fotku někdy zveřejní bez jejího souhlasu, který nemám a ani nikdy mít nebudu.
     
    Byl to úžasný den. Jen mě mrzelo, že hned ten další se už Darinka odhodlala odjet domů. Tedy nechtělo se jí. Ani já jí nechtěla pustit a dělaly jsme si do poslední chvíle legraci, že si necháme ujet autobus nebo že jedu schválně do Německa místo do Prahy na autobusák, ať si těch německých nápisů nevšímá, atd. 🙂
     
    Na parkovišti si naposledy zadilatovala a u autobusu už mi bylo smutno, ale snažila jsem se to rozdýchat. Byl úplně plný, takže Darinka seděla u okna a vedle ní nějaký muž. Neviděla jsem už na ní tak zřetelně, protože seděla zrovna u sloupku a navíc autobus měl kouřová skla, ale viděla jsem, když se na mě dívá a mává mi…
     
    Slíbily jsme si, že se zase brzo uvidíme a že domů už odjet musí, protože je v ČR měsíc a touží po ní kámošky, táta, růžičky i její kluk – což jsem samozřejmě respektovala (ale současně jsem měla radost, že se jí ode mě nechtělo). Bylo to příjemné mít někoho tak milého a veselého (ještě z našich řad) doma. Když jsem otevřela dveře, hned za mnou běžela nebo mi mávala u okna, když jsem zaparkovala. Přivítání objetím mi tolik chybělo. A potom ty rozhovory do noci, takže jsem pak v práci usínala, ale vůbec mi to nevadilo 🙂 Nebo vaření, pečení, večerní procházky v ulicích v sukýnkách…
    Nesmírně ovlivnila a obohatila můj život. (Dobrým směrem myslím.)
     
    Teď mám na víkend Kačenku a od pondělka už tu bude zase ticho a budu tu sama.
     
     
    Ve středu jsem měla ještě jeden zážitek, o kterém bych tu chtěla napsat.
    Nebyl vůbec příjemný.
     
    Holky šly zatím do restaurace, zatímco já k autu dokoupit další lístek na parkování, aby mi ho neodtáhli.
    Když jsem se vracela, u dveří Hančiny ordinace už stála jen Majti, která měla za chvíli sezení, tak jsem šla nahoru směrem k restauraci sama. Jenže jsem zahnula o ulici dál… a jak tak jdu v balerínkách na klínku, úzkých kalhotách a bílém tričku celá natěšená za holkama, všimla jsem si, jak před ordinací Hanky stál stříbrný Renault (asi Thalia) a v něm takový snědší muž balkánského typu (přesně těmhle týpkům se pořád líbím :/ ) kolem 45 let se spuštěným okýnkem a popojíždí rychlostí mé chůze vedle mě.
    Pořád na mě mrkal, usmíval se a kynul hlavou, ať jdu k němu. Usmála jsem se jen a šla dál. Jel ale pořád. V tom prudkém kopci u garáže z filmu Vrchní prchni mu zhasl motor, tak na něj troubila ostatní auta za ním, on se rozjel, ale zase jen pomaličku, aby se mnou mohl komunikovat.
    Já se pořád bránila, ale začal na mě křičet: „Dáš mi číslo? Dáš mi na sebe číslo?“
    „Teď nemůžu, spěchám za holkama,“ jsem mu řekla.
    On popojel, zaparkoval a normálně vystoupil ven.
    Pořád se tak strašně úlisně usmíval a kdybych měla špičaté podpatky, asi bych ho mile ráda někam kopla.
    Kdyby to byl totiž normální chlap, který chce holku, tak by mi to nevadilo a ještě spíš lichotilo, ale on vyloženě čekal před ordinací Hanky na jednu z nás. Já jediná šla sama, tak si troufl.
    Ptal se mě, jestli jsem trans. Ptal se mě pořád, protože jsem mu neodpovídala. Tohle nikdy nikomu přeci nepotvrdím.
    Na druhou stranu mi aspoň trošičku lichotilo, že se pořád ptal a nebyl si jistý, i když mi neustále koukal do rozkroku, jestli tam neuvidí bouli.
    Jo boule. Prokletá boule! Jde to tam zamaskovat, ale ne vždy a ne na celý den… naštěstí v tu chvíli to vypadalo jakžtakž dobře 🙂
    Opakovala jsem, že spěchám a že na mě čekají.
    Tak pak nakonec nasedl do auta a asi odjel. Možná šel čekat na jinou, která mu do auta vleze.
    Jenže já tím, že odbočila o ulici dál, jsem nemohla tu restauraci najít a začala jsem být fakt zoufalá.
    Z toho, že nenajdu Darinku, Lindu a holky, že ten transkomil někde na mě čeká a stáhne mě do nějakého opuštěného dvora… a chtělo se mi normálně brečet. Přesně tyhle chlapy nesnáším a nikdy nechci. Nechci být trans. Chci být žena…
    Tak jsem zvedla telefon a zavolala Lindě, aby mi řekla, kde ta pitomá restaurace je, že mě tu honí nějaký chlap v autě.
    Vysvětlila mi to, já holky našla a už bylo zase dobře.
     
    Darinka si nechala škrabkat záda a já měla radost, že je tu s námi pan redaktor, který jistě vymyslí nějaký hezký článek 🙂
     
    Musím říct, že v tom článku jsou postřehy, které jsme si s holkama povídaly i mimo něj. Ale on je zřejmě výborný pozorovatel a posluchač, takže si je zaznamenal. 🙂
     
    Teď je Darinka doma, dospává po trochu delší noci ve společnosti, kterou už fakt potřebovala, jsme stále v kontaktu a já letím ke Kačence domalovat víly Winx 🙂
    Za chvilku pojedeme pro zmrzlinu. Je takové vedro, že to ani v ničem jiném než v sukýnce prostě nejde 🙂 Jupííí.
     
    O včerejším semináři o transsexualitě, který v Praze pořádala Hanka, napíšu v dalším článku, pokud se mi podaří dnes uspat Káťu a sebe ne 🙂
     
    Omlouvám se za tu pauzu ve psaní, ale to fakt nešlo. On ten život mimo PC je totiž taky zajímavý 🙂