Já vím, že jsem praštěná. (A pubertální chvílemi být ale můžu 🙂

Že mě kvůli tomu spousta lidí nenávidí, ale já si nemůžu pomoct. Prostě si dělám, co chci. (Teď, když už konečně můžu.) (Pak je tu ještě větší spousta lidí, kteří mě mají ale rádi 🙂 A pak ta největší, které jsem ukradená 🙂

 

Tenhle článek není ani o vás, ani o transsexualitě, ani o Hance – je sobecky jen o mně! 🙂

Takže ho klidně přeskočte, jestli vás nezajímám 🙂

Právě teď mám radost.

Pravou nefalšovanou ženskou radost, protože jsem si přinesla z pošty balíček, ve kterém byly troje šaty.

Jsem nadšená a šťastná a tohle radování má jen jednu chybu: nemůžu si nechat všechny :/

 

Už když jsem je objednávala jsem věděla, že je to moc peněz a nechám si jen jedny.

Tušila jsem, že určitě jedny z nich mi nebudou sedět a taky že jo, takže se výběr zúžil na dvoje.

 

Vůbec schválně nepíšu o tom, které se mi líbí víc, ale napadlo mě, že můžu vlastně nechat udělat takové hlasování 🙂

O tom, které z nich si mám nechat, protože oboje se zásadně liší – jedny romantické na léto, druhé lehce formální do práce. Potřebuju oboje, ale nemůžu si nechat oboje :/

 

Je to úplně poprvé, co nechávám o něčem takovém hlasovat a jsem zvědavá na výsledek (ke kterému stejně jen lehce přihlédnu 🙂 Ono je to vlastně něco jako hlasovat o jablku a banánu. Dvě odlišná ovoce, obě máme rádi a jednoduše volíme to, na které máme zrovna chuť. Kéž by to bylo i s ostatními věcmi v životě tak jednoduché.

 

V tomto případě nejsem nerozhodná. Jen mě zajímá váš názor.

 

Takže tady jsou 🙂

Které se vám líbí víc?

 

Anketa by měla být pod článkem – až po kliknutí na název článku nebo tady (pod článkem a reklamou).

 

 

Anebo jo. Ještě přeci jen něco připíšu.

Jsem sice ještě z toho zkoušení šatů nadšená, ale ono to vlastně nevadí.

 

Po práci jsem jela do obchodu, zaparkovala jsem a když jsem vystoupila z auta, už ty lidi nějak moc nesleduji, protože oni nesledují mě a jdu si to ke vchodu. Tam ale procházela mladá rodinka a ta slečna/paní šťouchla svého manžela do boku, aby se na mě podíval.

V tu chvíli mi problesklo hlavou: Jak to? Tohle se mi nestalo ani nepamatuju! Všude normálně procházím!?

Trošku jsem zpanikařila.

Měla jsem totiž na sobě sukni a vím, že přitahuje pozornost.

Ale tohle nebylo tou sukní.

 

V podstatě jsem měla dvě možnosti: buď z toho být zoufalá, nervózní a nesvá nebo jít jakoby nic dál svým ladným krokem, usmát se na ně a projít 🙂

 

Vždycky jsou tyto dvě možnosti.

 

Tu slečnu nebo paní ale znám.

A ona zná mě.

Dělá na lince v naší firmě.

 

V tu chvíli mi došlo, že já jsem vlastně pro ně atrakcí. „Hele, to je ta (nebo ten), co jsem ti o ní (něm) říkala, víš? Jak byl(a) předtím chlap.“

 

Ty dvě možnosti, které jsou na výběr, jsou ale dost odlišné.

 

V každém případě je to na nic, že mě takhle někdo někomu ukazuje a chlubí se, že mě zná.

Jenže tohle ovlivnit nejde. Je to součást naší přeměny. Nemůžeme chodit do práce, kde je 300 zaměstnanců (Míša mi včera po sezení vyprávěla, že u nich je těch zaměstnanců 3000! To je paráda :), aniž bychom se pořád někde skrývaly a nikdo nás neviděl.

Takoví lidé nás budou ukazovat ostatním vždycky. Nemůžeme nikdy ovlivnit to, aby tuhle nepříjemnou skutečnost dál nešířili.

Nezbývá nám tedy než to prostě přijmout.

Ovlivňuje to negativně náš život?

Ne.

Mám se kvůli tomu rozbrečet?

Ne.

Kdybych tam šla zrovna s partnerem a on slyšel, o čem si povídají, bylo by mi to příjemné?

… pokud zvolíme tu možnost, že se nikam nestěhujeme a pohybujeme se i po přeměně v původním prostředí, musíme s něčím takovým počítat a nemůžeme to tedy před svým partnerem tajit. To je vyloučené. (Tím si konečně odpovídám na svojí otázku, kterou jsem tu nedávno (a pořád) řešila (Říct či neříct?)).

… pokud ale žijeme stovky kilometrů od svého původního prostředí v novém těle, je úplně jedno, co si ti lidé šuškají, protože si nejspíš šuškají o tom, jak ten pán má vyfouklé kolo u auta nebo jaká je fronta u bankomatu.

 

V obou případech je ale fajn, když to ten partner o nás ví.

Chytne nás ještě víc za ruku a přitáhne. Dá nám jistotu a sebevědomí. My (a celý náš vztah) se pak cítíme neohrozitelní.

Kdyby naši minulost neznal, tak by naší ruku pravděpodobně už navěky pustil a mohly bysme skončit třeba skopané, jako slečna, která tedy ani neměla šanci tomu chlapci říct o své minulosti, protože se znali sotva pár desítek minut na diskotéce, kde jí políbil. (Až takhle rychle bych to partnerovi (a každému na potkání) tedy nesdělovala).

Když mi podává ruku gay, taky u toho neříká: „Dobrý den, já jsem Jarda a jsem gay.“

„Dobrý den, já jsem Tereza a byla jsem chlap.“ 🙂

 

Ta situace slečny z diskotéky byla ale extrémní a nepravděpodobná. Zdravý člověk – potencionální partner – se takhle nechová. Psychopat ano. Gratuluji (biologické) slečně, která si ho nakonec vybere.

 

Tak abych to shrnula.

 

Nebudu z toho dělat žádnou vědu.

 

Nemá smysl za každou cenu bezhlavě utíkat do neznáma jen proto, abychom už nemusely čelit těmto situacím.

Každá atrakce se jednou omrzí.

A některá dřív, než se vůbec stihneme rozkoukat.

 

Odstěhovat se daleko je totéž jako to partnerovi neříct.

 

Dobře, můj partnere, chci, abys to věděl, protože to všechno usnadňuje.

Tak potom ale dobře, nové prostředí, chci, abys to vědělo, protože mi to pak všechno usnadňuje.

(Nevyzdvihuji žádnou variantu (odstěhovat se nebo neodstěhovat?). Je to velmi velmi individuální.)

 

Který strach je větší? Z toho, že budeme prozrazeny nebo z toho, že na nás zase někdo ukáže?

Aby řekl svému manželovi: „Koukni, jak je krásná! A to byla chlap. To je co?“ (To nemyslím mě, ale obecně připouštím u nás i tuhle variantu).

 

Takoví lidé nám přeci nevadí.

Nikdy s nimi žít nebudeme, nebudeme je ani často potkávat ani s nimi trávit večery. Jsou to lidé, které musíme přijmout jako součást naší mezifáze a ne se jich bát, protože je nevygumujeme.

 

 

Zítra mě čeká v práci takové zajímavé setkání. Asi na hodinu přijde studentka ekonomie, kterou posadili ke mě (bezva). Mám ráda setkání s novými lidmi. Ale ona bude sedět v bezprostřední blízkosti – tak blízko, jak mi jednou budou mí potencionální partneři. A tak jsem zvědavá na její chování. Přeci jen dokážeme vycítit od druhých spoustu zajímavých věcí. Je to takový náš šestý smysl, který nám potvrzuje „ano, prošla jsem“ nebo „uf, neprošla jsem“, aniž by dotyčný cokoliv řekl.

 

Zrovna teď mi přišel e-mail z aukra, že se mění obchodní podmínky a pro používání plateb PayU je nově nutná osobní identifikace uživatele na pobočkách aukra. Pokud se neidentifikuji, v září mí zákazníci nebudou moci platit kartami.

Nemohli počkat 9 měsíců? Já tuhle přechodnou fázi prostě v institucích, kterým může být ukradená moje idenita (myšleno pohlaví), řešit nechci. Beztak mi AirBank odmítla k neutrálnímu jménu (na které ale stejně přišli sami – já jim to nechtěla na ten rok říkat – kvůli nové občance nesouhlasící s číslem staré občanky v registru neplatných dokladů) přiřadit „Paní“. Nesnáším to jejich oslovení „Pane“, přestože jsem je (mile) žádala, aby tam operátorka překlikla na „Paní“, že někde to jde. Ale ona si pořád opakovala byrokraticky tu svou: „Máte potvrzení o změně pohlaví?“.

Pan Nikola, Pan Andrea, Pan Maria…

Ale co, ten rok to přežiju 🙂

 

Teď mi došla jedna věc v souvislosti s tou anketou o šatech.

Přišla jsem domů, rozbalila je, navlékla a vyfotila.

Naprosto normální průběh. Co je na něm divného?

No právě ta přirozenost a normálnost 🙂 Dříve, abych mohla takovou fotku udělat, jsem musela strávit 2-3 hodiny zkrášlováním a zženšťováním (a stejně to nestačilo, bojovala jsem s vousy, s parukou, než uschly nehty, které bylo nutné ještě ten den odlakovat…). A to všechno třeba jen kvůli půlhodině, kterou jsem pak pro sebe měla a rychle zase zpátky… tam, kam už se nechci nikdy vrátit…

 

 

Chtěla bych ještě pozdravit Vicky, která má dnes v Praze vystoupení v kapele, se kterou hrála několik let jako muž, ale teď poprvé po dlouhé době dostala příležitost zahrát si tam jako Vicky. Takže držím palce, ať z dnešního večera mají všichni příjemný zážitek. Včetně tebe! 😉 Zítra už budeš mít za sebou zase další poprvé a posune tě to dál.

 

 

Slečna na ulici se snaží navléknout motorkářskou helmu. Přijel si pro ní asi její chlapec. Ta motorka strašně řve. Nejspíš probudila všechny už spící miminka na tomhle sídlišti. Slečna zápolí se svými dlouhými vlasy. Nechce si je totiž rozcuchat :). Chlapec jí pobízí, aby nasedla. Ale ona tam postává a z toho postoje jde vyčíst nejistota. A pak frrrrnk. Drží se ho zuby nehty, protože tak šlápl na plyn, že oba brzy odletí, ale motorka pojede dál. Ne, drží se pevně.

To je kouzlo motorek. Slečny se drží tak pevně svých partnerů, protože oni v tu chvíli mají absolutní moc nad jejich životy.

Může být snad větší pocit bezpečí? 🙂

 

Pro mě ano. Třeba v objetí v posteli.

Nepotřebuji lézt na motorku.

Mám z ní strach. (Ale vy si na ní klidně lezte 🙂

 

Jinak se tu nic neděje. Ospalé líné prázdninové čtvrteční odpoledne.

 

Zítřek už bude jiný. Budu tu mít uprostřed obýváku bunkr a na stole tisíc obrázků na vymalování. Hromadu pěny v koupelně každý večer, parník, delfína a pohádky před spaním, které mě tak krásně uspávají vedle toho mého andílka. Smím ho každý večer pohladit a když otevřu oči, leží vedle mě. Je to ta nejspanilejší princezna na světě. Její dlouhé vlásky jsou tak jemné, když je češu. A na její řasy nemá žádná z modelek Maybelline.

Přichází nejhezčí část roku.

Na kterou čekám vždy 51. týdnů.

Jsou prázdniny, což má jednu fajn výhodu – ti, co studují, nemusí do školy 🙂

Téhle výhody dnes využila i krásná blondýnka Lauren (dříve Sophie, o které jsem tu kdysi psala) a jela s námi poprvé na společné sezení k Hance.

Normálně bych už o takových sezeních nic extra nepsala (pokud by se tam neprobíralo něco vyloženě extrémně zajímavého). Jenže dnešek byl jiný.

Jely jsme do Prahy už čtyři! Čtyři slečny ze severu a Laurinka úplně poprvé. Mě samozřejmě každé „poprvé“ (mé i cizí) fascinuje, takže jsem byla ráda u toho a pořád Lauren přesvědčovala, ať nemá strach.

 

A vzpomínala jsem na sebe ještě před mou první návštěvou Hanky kdysi před lety, kdy jsem četla o skupinových sezeních a představovala si je jako seance u psychiatrů v protialkoholní léčebně, kdy terapeut mluví jako cvok, klienti odpovídají jako cvoci a všichni jsou tak trošku švihlí 🙂

Mám zapotřebí někomu sdělovat své soukromé informace, pocity a sny? To nemůže být k ničemu. Tohle bude hotové utrpení.

 

A nebylo.

Myslím, že neexistuje člověk, který by o takových sezeních prohlásil, že mu nic nedávají nebo že stály za nic. (Ten, kdo to říká, na takovém sezení nikdy nebyl a jeho představy jsou zkreslené.)

 

Netušila jsem, že se mi to bude tak líbit 🙂 Jsem vždycky neuvěřitelně šťastná, když vkročím na půdu země Tolerance, ve které můžete vypadat jakkoli mužně, mít na sobě sukni a nikdo se nám nesměje, neuráží nás, jsme identifikovány správně a veškerý strach je pryč.

Tato země má ale zatím příliš malé území (zhruba pár metrů čtverečních) a nachází se přímo u jedné Rajské zahrady.

Zní to jako pohádka.

A taky to vlastně taková pohádka je. Jenže tuhle pohádku prožíváme každá z nás, která k Hance chodí.

Laurinka jí dnes prožila poprvé, což jsem moc ráda, protože jsem věděla, že z toho bude mít zážitek a bude se jí líbit poznat ostatní holky ve velmi různých fázích od „před HRT“ do „po operaci“.

Do té doby máme totiž strach z toho, jak takoví lidé vypadají. A až když je poznáme zjistíme, že žádný strach neexistuje.

 

S holkama jezdím nesmírně ráda.

Lindu (4 měs. HRT) a Adélku (těsně před HRT) už hezkých pár měsíců znám a vždycky jsem se těšila i na tu cestu do Prahy s nimi. Dnes, když k nim přibyla i nová tvář Laurinky (která je před HRT už tak ženská, že je identifikována správně – někde tu bude i společné foto, až mi ho holky pošlou, což je pro mě rarita, protože trojselfie nebo vůbec nějaké společné foto s holkama od Hanky ještě žádné nemám :). Navíc tyhle holky jsou pro mě kamarádky, se kterými jsme si padly do oka.

Linda i Laurinka měly tílečka (která já se bojím nosit kvůli tomu, že si myslím, že mám širší ramena), moc hezké kraťásky a botky, které jim neuvěřitelně slušely a nebylo pochyb, že jde o slečny na prázdninovém letním výletě do Prahy 🙂

O tobě Adélko bohužel ještě nemůžu napsat, že jsi měla hezké tílečko nebo dámské sandálky! Tak to koukej brzo napravit 🙂

 

A Anito – tady máš tu Lindu, co jsem na ní prý závislá, jak v nějakém komentáři píšeš 🙂

 

 

Mamka s dcerama 🙂

Linda (4 měs. HRT), Lauren (před HRT) a nevím kdo 🙂 (šla kolem, tak jí Adélka taky vyfotila :).

Holkám to prostě sluší 🙂

 

To focení bylo vtipné. 🙂 Biologická slečna vezme foťák, vyfotí se a dá fotku na facebook.

My vezmeme foťák, fotíme, fotíme, fotíme…. fotíme… po dvacáté fotíme… a na každé fotce jsme některá z nás tak, že fotka prostě neprojde naší cenzurou a pravděpodobnost, že se najde fotka, kde budeme spokojené všechny tři, je dost nízká 🙂

Tato fotka je zde jen díky Laurince a není klikací, protože takhle malinká stačí 😀

 

 

Pár slov o Laurince ale musím říct, které stojí za to napsat a je to vlastně důvod, proč píšu tenhle článek (jako hezký příklad toho, jak to v některých rodinách může fungovat).

Má nesmírně velkou podporu rodiny a lidí kolem sebe. Je jí sedmnáct a maminka už jí slíbila, že od září, kdy půjde do školy poprvé jako žena (protože koncem srpna jí začne HRT a bude mít neutrální jméno), jí pořídí šaty a už teď jí spoří na výdaje související s přeměnou. Oni jsou rodiče, kterým záleží na jejich dítěti bez ohledu na to, jakého pohlaví je. Rodiče totiž milují své děti, které budou pořád jejich dětmi.

Když si před dvěma lety Laurinka uvědomila, že asi nebude gay, ale něco jiného a našla na internetu první videa o přeměnách (stejně jako já), navždy to změnilo její život, protože pochopila, kým skutečně je. Řekla to rodičům a maminka si dlouho psala s Hankou, ke které Laurinku maminka nakonec objednala, čímž jí definitivně zbavila nesvobody a věčné masky, kterou teď mohla odhodit.

 

Když slyším některé komentáře holek na společném sezení, jak jim rodiče vtloukali do hlavy, že to, co dělají, je špatné, že je to nemoc, že je to úchylka, že se mají chovat tak, jaké mají tělo a podpora veškerá žádná a pak slyším, co vypráví Laurinka, hladí mě to po duši.

 

Potřebujeme spřízněné duše.

Jsou pro nás nesmírně důležité, protože nám pomáhají překonat 90 % všech překážek, které bychom jinak museli zdolávat sami a to bolí. (Je spousta z nás, které je takto samy překonávat musí.)

A pokud máte kromě rodičů ještě kamarádku, se kterou sedíte v jedné lavici a která je do věcí kolem přeměn zapálená snad ještě víc, než my, která se o všechno tak zajímá a chce jednou následovat kroky Hanky a stát se sexuoložkou, pak nám mohou být všichni nepřátelé ukradeni.

Laurinky spojenkyně se jmenuje Míša. (Tímto tě zdravím, Míšo, ať jsi kdekoliv a příště už s námi, jasné? 🙂 Kromě spojenkyně je to také moc krásná skoromodelka :), která ve všem Laurinku podporuje. Jsou to lidé, kteří většinou nejsou vidět. Jejich podpora také není vidět. Ale my jí cítíme. Potřebujeme vás! A děkujeme vám za to, že jste.

 

I já vás mám 🙂 A děkuji vám z celého srdce, že jste.

 

Moc se těším, až Míšu jednou poznám, protože každý, kdo jakýmkoliv způsobem pomůže někomu z nás, si zaslouží obdiv, přestože mu to může připadat jakkoli normální, že má být na naší straně. Obzvlášť, když jde o biologickou ženu.

 

Je to o štěstí?

Ano. To jsou ty náhody v životě, kdy potkáváme různé lidi, kteří vstupují a odchází z našich životů a máme-li štěstí, můžeme počítat s tím, že náš strach nad námi nikdy nevyhraje.

 

 

Na společném sezení se probíralo téma strach.

Každá jsme měla říct jeden ze strachů, který jsme prožily. Některé se opakovaly (strach z prozrazení byl nejčastější) a bylo jich spousta. Když to tak vezmu, strach je jeden z našich hlavních společníků během přeměny, ale nejhorší je asi ten před tím, než uděláme první krok.

Obdivovala jsem Michelle, která na sezení vyprávěla, že se svým strachem začala bojovat a řekla si, že už nehodlá dál žít ve strachu, který jí negativně ovlivňuje naprosto ve všem.

Můžeme se bát.

Nebo se bát nemusíme.

Obojí je jen v našich rukách.

Strach je totiž něco, co lze překonat.

 

Všimla jsem si ale jedné věci.

Jakmile se něčeho bojím a ten okamžik nastane, ten strach potom zmizí.

Strach je překážka, kterou přeskočíme a jdeme dál.

Strach je tááááákhle obrovský, ale čím víc se k němu přibližujeme, tím je menší a menší až je najednou takhle malinký a my zjistíme, že jsme se bály malinkého broučka místo řvoucí Godzilly.

S Godzillou bych si to nechtěla rozházet. A přesto nás „něco“ nutí postavit se jí vrhat se do kroků, které nám přijdou neuskutečnitelné, složité a těžko zvládnutelné. Jenže ono to tak nakonec není. (Překvápko :).

Schválně si to zkuste. 🙂

Vy všechny, které jste ještě ten první krok neudělaly. Zkuste ho udělat. Jen tak na zkoušku. Zkuste udělat ten první krok, vrhnout se na svou prnví překážku a zjistit, jak je prťavá.

Vždycky je možnost se vrátit.

Ta radost, která vás okamžitě pohltí, je motorem, který vás pak žene dál.

Já přece musím vědět, o čem mluvím 🙂

 

 

Na společných sezeních miluju pozorovat úplně všechny holky ve všech možných fázích. Ale vážně úplně všechny! Od těch šestnáctiletých po ty přes padesátku. Některé jsou vtipné, nad věcí, některé v totální depresi nebo euforii.

Každá vypadá jinak a ty, které jsou těsně před komisí nebo po operaci mě fascinují svými ženskými tvářemi, ňadry i ženským vystupováním, které mě utvrzuje v tom, že TO JDE. Protože to vidím na vlastní oči a mám ráda, když se to podaří.

 

Ale miluju i holky, které tam přijdou v pánském oblečení se zarostlým obočím a bez jediné známky ženskosti (navenek). Uvnitř jsou to ženy.

Otázkou je, jak se cítí, když se jich servírka zeptá: „Co byste si ještě dal?“ místo otázky, kterou použila u nás: „Co byste si ještě dala?“

 

V nedaleké restauraci („LGBT friendly“) si pak sedíme u své kofoly nebo kapučína a povídáme si, jakoby tenhle svět byl „normální“. Jakoby tenhle svět byl bez předsudků, bez homofobie a bez lidí, kteří se za hloučkem podivně vypadajích žen otáčejí. A myslím, že to je smysl těchto sezení. Ne jen předat si vzájemně zkušenosti z toho, jak zvládnout přeměnu a podpořit se, ale také cítit se alespoň pár hodin dobře ve světě, ve kterém žádné nebezpečí nehrozí.

 

Takže společná sezení u Hanky určitě ráda doporučuji. Vyslechnete si sice i skuhrání a černé myšlenky, ale vždycky se najde někdo, kdo je zneguje a vytvoří protiklad 🙂

Tak jako to funguje tady na blogu 🙂

Nemyslím si, že některý z těch názorů je špatný. Je to jen odlišný pohled na věc. Každý se na svět díváme jinýma očima.

 

A konečně jsem dnes viděla Péťu, která je 4 měsíce po operaci a o které kdysi mluvila Linda, že je tak krásná, že si tehdy myslela, že je biologická slečna. Přišla totiž na sezení a její dlouhé vlnité černé vlasy mě naprosto dostaly. Tohle chci! 🙂

Péťa má přítele. Doprovodil ji před ordinaci Hanky a pak tam na ní čekal. Mimochodem moc sympatický chlapec.

Nerozumím tomu, když někdo říká, že je problém najít partnera. Já říkám, že to problém není. Nebo takhle – že je to stejně těžké (nebo lehké), jako bychom byly biologické ženy. Neposazovala bych naši minulost do role nevýhody. Jsme jen jiné, jako každá biologická žena je jiná.

Budu-li jednooká biologická žena, budu taky jiná. Ale i jako jednooká budu mít šanci najít si partnera.

 

Nevím proč, ale s Lindou a Lauren se cítím naprosto skvěle. S Adélkou samozřejmě taky, přestože nás stále doprovází jako bodyguard v pánském, ale my všichni víme, že je to žena. Těším se, až se to rozjede i u ní a u Lauren si nedovedu představit, jak ještě po hormonech zkrásní, když už teď je krásná skoro jako moje milá kamarádka z východu (jo, takhle jí teď budu nazývat :), na kterou jsem dnes moc myslela, protože původně měla jet s námi 🙂

Ale začíná jí 2 měsíce po operaci nový život.

Normální život ženy.

Přítel, práce, každodenní starosti.

Transsexualita je minulost.

Už jí to začalo.

 

Vždy po příjezdu domů, kde holky vyložím a pokračují dál svým autem, ve kterém je rozvážela dnes Linda dál na severovýchod, se najednou ocitnu v prázdném bytě, ve kterém neslyším žádný smích, žádné nadšené vyprávění, žádné sny mých kamarádek, které tak ráda poslouchám.

 

A z toho je mi vždycky smutno.

Je ale normální, že je nám smutno, když nás opustí někdo, koho máme rádi.

 

 

Ráno jsem šla ještě do práce, protože toho mám moc a potřebovala jsem dořešit některé věci. Včera byla u ředitele návštěva z Osramu a protože se to týkalo LED diod, které objednávám, musela jsem být na chvíli u toho. Oba pánové byli moc sympatičtí (toho jednoho bych nejradši snědla, jak se na mě hezky usmál 🙂 a tak jsem se cítila moc příjemně a důležitě. Dnes ráno mi ředitel říká: „Tak Terezo, představte si, asi vás potěším. Ti pánové z Osramu mi řekli, že by nikdy neřekli, čím procházíte. Mysleli si, že jste žena.“

 

Tak.

A teď jsem měla dva absolutně neslučitelné pocity současně. Jeden euforický a nádherný, druhý vztek na říďu 🙂

Musím mu říct, aby mě neprozrazoval na potkání! Musím to říct i kamarádovi a lidem, kteří to ještě sami nepochopili, že není žádoucí, aby to věděli. (Babička u pokladny na svého vnuka, kterého jsem s úsměvem pozdravila, protože je to můj kamarád: „Kdo to je ta slečna?“ „To je kamarádka, babi. A představ si, ona byla předtím muž!“) Aaaach jooooo 🙂 Bez toho dovětku prosím! Tohle už nejde NIKDY vzít zpátky, víte? NIKDY!

Vím, jak je těžké tohle tajemství v sobě udržet. Jak moc se chcete pochlubit, že někoho takového znáte, že prochází nebo prošel něčím tak senzačním, pozoruhodným a jedinečným, že to prostě musíte někomu říct. Ale zkuste se vcítit do naší situace, kdy celým svým srdcem a celý život toužíme být ženou (nikoli člověkem, který ženou nebyl a stal se jí až v průběhu toho života). Cítíte ten rozdíl?

 

Nechci být atrakcí i přesto, že jejich reakce je pozitivní. Že mi vlastně dodávají potřebné sebevědomí a tak důležité impulsy, že je vše vpořádku.

 

Poslední dobou mám ale hodně obchodních schůzek – s muži i ženami – a (probírali jsme to i na sezení) nesmírně mě baví, jak mě muži pouští do dveří, jak mě nechávají jít první do schodů, jak mi poskytují „výhody“ ženství, kterých já si tak cením, užívám a děkuji jim za ně (ačkoli jsou pro galantní muže samozřejmostí).

Jakýkoliv projev ženskosti od někoho cizího je nenabažitelný.

 

A tak jsem si dnes užívala malých střípků štěstí, které dohromady ale dávají pořádný ranec radosti a poselství, které si z dnešního dne odnáším (a o kterém už vím z vlastní zkušenosti dávno) je:

ŽÁDNÝ STRACH! 😉

 

O půlnoci jsem tu zveřejnila článek s názvem „Vraždy transsexuálů“. Ale zůstal tu jen hodinu, protože byl tak hnusný, že jsem ho prostě musela stáhnout.

Zvěrstva, která někteří lidé (jsou-li to ještě pořád lidé) dokáží provést jinému člověku jsou tak příšerná, že jsem jich spoustu nemohla ani zveřejnit. Potom jsem si dala v telce ještě horror a myslela jsem si, jak budu mít černé sny. Vůbec ne. Zdálo se mi o létě, mém dlouhém culíku a krátkých šatičkách vlajících ve větru na hradní zřícenině…

 

Nechám tu jen odkaz na interaktivní mapu světa těchto vražd od r. 2008 pro masochistické povahy, které zajímají detaily. Já tu prostor takovému zlu dávat nebudu. U mapy je poznámka, že uvedené detaily jednotlivých vražd jsou pouze zlomkem skutečných faktů. Pravda je ve skutečnosti mnohem horší.

 

Nejčastější detaily vraždy jsou „Prostitutka – zabita klientem„.

 

Něco bych k tomu ale přeci jen ještě chtěla říct.

 

Co se týče Česka, Slovenska a Rakouska, tak máme zatím čistý štít a doufám, že to tak dlouho zůstane. Polsko (1), Německo (2) a Maďarsko (1) už ne.

 

V Polsku se stala v r. 2011 jediná vražda, kdy si oběť s vrahem vyměňovala SMS a MMS po dobu šesti let, než se sešli. Jakmile vrah zjistil, že oběť byla mužem, pobodal ji.

 

V Turecku v r. 2010 zemřela 35letá zpěvačka a klavíristka Julia Collier. Oběť byla ruského původu žijící se svým britským manželem v Turecku. Její manžel, 40letý Chris Collier, obchodník, ji udusil ve vlastním bytě poté, co zjistil, že jeho manželka prodělala operaci změny pohlaví. Jejich manželství trvalo 13 let. Byl odsouzen tureckým soudem dne 6. srpna 2012 na 24 let vězení.

 

 

Tím chci říct: Vybírejte si své partnery opatrně!

A je to navíc další z důvodů, proč to říct…

Nebo to Julii za těch 13 let společného manželství stálo za to? Kdyby to svému muži řekla hned, žádné manželství by se pravděpodobně nekonalo. (Což by v tomto případě bylo ale asi jedno, protože Julii si Christ „koupil“ na ruském portálu, který nabízí ruské nevěsty a stala by se nejspíš nevěstou nějakého jiného cizince).

 

Včera vyšel na serveru novinky.cz článek Hanky Fifkové „Těžký úděl transsexuálů„.

Napané je to hezky, ale diskuse už od jisté doby nečtu. Nemá to smysl. Nic nám to nepřinese. 95 % lidí bude stále zabedněných a vůbec nepochopí, o co tady jde. (Ještě že je tu těch 5 %, kteří to chápou a někteří se nás dokonce zastávají). Nepotřebuji k životu těch 95 %.

 

Ale pod článkem byly další zajímavé články z části „Vztahy a sex“.

 

Některé se mi moc líbily, takže sem s nimi:

 

 

 

Myslím, že tohle úplně chápu! 🙂 A výsledek? No přeci pohled na spokojeného partnera vždycky stojí za to, ne? 🙂

 

 

 

 

 

 

Z průzkumu také vyplynulo, že Češky stráví denně díváním do zrcadla v průměru 34 minut. Což není mnoho, ženy z ostatních 16 zemí světa pohlížejí na sebe průměrně o 16 minut déle. Jestli jsme ale v něčem výjimečné, tak v kreativitě hledání náhrad, když po ruce není žádné zrcadlo. Rády se prohlížíme ve výlohách obchodů, v oknech automobilů, v metru, ve výtahu či v odrazu slunečních brýlí ostatních lidí.

 

V zrcadlech nás pak nejvíce zajímá, jak máme klenuté bříško (až 21 % z nás donutí odraz v zrcadle zatáhnout břicho), jak vypadáme zezadu či jak vypadáme při nejrůznějších pohledech. Usmívá se na sebe přitom jen pětina z nás.

 

 

Když jsem si domlouvala dnešní (mnou zrušené) rande, měla jsem dobrý pocit. Každé ráno, když se namaluju a upravím, líbím se v zrcadle sama sobě, jsem si tak jistá svou ženskostí, že jdu s vysokým sebevědomím do práce. Během dne ale to sebevědomí z nějakých důvodů kolísá, klesá a zase stoupá. Nechápu, co na to má vliv. A tohle popisují i holky, které vypadají úžasně nebo biologické ženy.

Jakmile jsem přišla domů (to rande jsem si domlouvala v autě cestou z práce, protože mi volal) a prošla jsem kolem zrcadla, měla jsem úplně jiný dojem než ráno. Bohužel zrovna ten horší. Úplně příšerný.

Jak se píše v článku, že ženy zkoumají v zrcadle, jak vypadáme při nejrůznějších pohledech, to jsem dělala taky a neměla jsem to dělat.

Potom, když v noci přišly ty smutné zprávy od kamarádky a hodinu jsme si ještě povídaly, už stačilo málo, abych ráno to rande zrušila.

Napsala jsem mu, že ho vlastně rušit nechci, že nevím co chci, teda že vím, ale že se neznáme a takové ty nerozhodné řeči.

Proč muži nikdy nemohou pochopit, že když někdy žena řekne ne, je to vlastně ano?

Sice jsem to zrušila, ale spoléhala jsem na to, že stejně přijede. Mluvil o tom do telefonu: „co bys dělala, kdybych ti teď řekl, že už jsem ve městě u tebe?“. „No co bych dělala – jela bych za tebou“ :).

Teď se to přímo nabízelo.

Večer jsem už byla zase smutná, že jsem to rušit neměla, ale nebudu přece měnit své rozhodnutí, to bych vypadala jako žena, co se neumí rozhodnout (taky že neumí!).

Mé pokusy o hovor během dne ale troskotaly:

„Jsi naštvaný?“

„Néé nejsem.“ (= „jo jsem“). (Proč lidé neříkají to, co si doopravdy myslí?)

„Je mi smutno.“ (Pokus o vrácení rande do hry.)

„Musím opravit to auto, nemám teď čas.“ (= „Dej mi pokoj, jo?“)

 

„Dobře, nebudu tě zdržovat.“ (Kapitulace)

„Je to tvoje rozhodnutí. Nemůžu ho ovlivnit. Znáš to: Kdo se bojí, nesmí do…. „

„Ale můžeš ho ovlivnit!“ (Pokus o sdělení, že to může vzít do svých rukou, pokud o mě stojí. – Takové pokusy a narážky většinou ale muži nechápou. Neřekneme-li jim přímo „tak sakra přijeď“, nikdy to neudělají. Myslí si, že nechceme, aby přijeli, protože jsme jim to tak řekly.)

 

Výsledek:

Naštvaná jsem já sama na sebe, ale neudělám krok, který by to změnil.

Naštvaný je i on. Jeho hrdost byla pošlapána a on přece nebude ten, kdo za mnou přijede, když to nechci.

A tak oba přestáváme komunikovat, protože jsme naštvaní, čímž dochází ke sfouknutí posledních jiskřiček naděje.

 

Ale co. Takových ještě bude 🙂

Každá bysme si přála muže, který za námi přijede i tehdy, když mu řekneme, ať nejezdí, zatímco to ale myslíme naopak. (Je důležité rozlišit, kdy to tak myslíme a kdy ne.) To je logika, kterou nechápu já sama na sobě, natož pak nějaký muž.

 

On nebojuje.

Nesnáším, když se někdo takhle rychle vzdává.

A to ve mě vzbuzuje pocit doprovázený slovy „ať si trhne“.

 

Přitom to tak vůbec nemuselo být.

 

 

Pokračuji dalšími zajímavými články:

 

 

 

Na druhém místě skončilo Německo, kde je homosexualita morálně nepřijatelná pro 8 % lidí, morálně přijatelná pro 51 % a není morálním tématem pro 38 %.

 

Třetí místo obsadili právě Češi, pro které je homosexualita morálně nepřijatelná jen ve 14 %, pro 56 % je morálně přijatelná a pro 27 % není morálním tématem.

Na opačném konci žebříčku stojí Ghana nebo třeba Rusko, kde považuje homosexualitu za morálně nepřijatelnou 98 % respektive 72 % obyvatel.

 

 

Mám pocit, že to je opravdový pokrok. Ještě před 10 lety by výsledky z ČR dopadly jinak.

Jsem ráda, že alespoň homosexuálové mohou mít menší strach a žít naplno bez toho, aniž by se obávali předsudků.

Kdy tahle vlna pochopení přijde u nás? Řekla bych, že se pomalu přibližuje… ale tak pomalu, že někdy v r. 2100 by tu mohla být.

 

 

 

 

 

Tak teď teda nevím. 49 % je hodně. S mojí ex jsem se přes internet neseznámila. Potkávaly jsme se prostě jen tak na ulici, až to jednou přešlo v úsměvy, pozdravy, zastavení… Ach jo. Teď žádného prince ale nepotkávám. Tak kde ho najít? Chtěla bych se seznámit zase tak spontánně. (Problematice hledání partnera jsem se věnovala (vlastně v té době byl blog zrovna dočasně modrý, takže to psal Tom) v článku „Kde jste potkaly toho pravého“ z května 2013 mým průzkumem na 111 respondentek a výsledky ovšem stále ještě platí: 1. místo – společné zájmové akce, 2. místo – internet.)

 

 

A ještě jeden článek mě hodně zaujal. Přemýšlím nad tím docela dost často, protože já chodím ven sama. Včera večer jsem se byla projít a rozhodně jsem se trapně cítila. Všichni kolem mě chodili v páru nebo ve čtyřech. Jen já sama. Taky na mě zase troubila auta a kluci volali z otevřených okýnek: „Ahoooj!“ 🙂 (To je důvod, proč ráda chodím ven 🙂

 

 

 

Jak to vidí chlap: Když jde žena sama ven, je trapná? Vyrazte v každém případě. Už jsem zde kdysi psal, jak se my chlapi divíme, kde jsou ty ženské zalezlé. Zapomeňte na to, že by vás někdo z mužských odsuzoval jako „zoufalku, která loví“. (Maximálně některá žárlivá manželka přítomného muže.) Naopak oceníme, že něco podnikáte pro vypořádání se s osudem a nakonec je to i v našem zájmu. K naší škodě sedí každý večer tisíce žen samy doma, protože „nemají, s kým by vyrazily“ a „jak by to vypadalo, kdybych šla sama“.

 

Teď jde o to, co nazýváte „do společnosti“. Mlčky předpokládám, že vám jde o takzvanou dlouhodobou seznamovací strategii, tedy o trvalý vztah, nikoli o jednorázovou sexuální avantýru. O tu ovšem půjde většině mužského osazenstva v barech, restaurantech, na plovárnách a podobně. Přesto bych tuto arénu neopomíjel, protože i původně jednorázová „alotrie“ se mnohdy přetaví v trvalý vztah – pokud jste ovšem ochotna tu jednorázovou aférku (opakovaně) zariskovat.

 

Problematiku dvou žen jdoucích do společnosti už mistrně rozebral Milan Kundera (….ta hezčí doufá, že její krása vedle té ošklivější ještě více vynikne a ta ošklivější si myslí, že zkrášlí v odlesku té hezké). Z pohledu běžného single muže, který pozoruje dvě kamarádky u stolku (někde u tance) je trapné jednu k tanci vyzvat a druhou tam (chudáka) nechat sedět. Trapně musí být i té k tanci vyzvané kamarádce před tou druhou, kterou opouští a zanechává u stolku samotnou. Navíc si chlap, rozhodující se, zda ke stolku jít či ne, myslí – a to ho odrazuje – že by mohl dvě dobře se bavící kamarádky rušit.

 

Ideální by tedy byli dva single mani, ale to je a) málo pravděpodobné a b) nastane zde problém s tím, že oba budou chtít tu hezčí. (Pohádku o dvou stejně krásných single kamarádkách na lovu dvou princů přenechme snílkům.)

 

 

Nedovedu si ale představit, jak jde osamocená žena večer do baru temnou ulicí, jak přitahuje pozornost úplně každého muže v okolí svými ťukáním podpatků a krátkými šaty. Chce přeci vypadat dobře a sexy. Jde ulovit chlapa!

Když jdou takhle ženy dvě, už na tom není nic divného. Jaké jsou však šance na seznámení, jsme se dočetli výše…

Další věc je ta, že já vždycky budu ta druhá ošklivější.

 

 

 

Až já se jednou prokecnu! 🙂

„Jééé ahoj kluci! Tak co, jak je? Co šéfka, nezlobí vás?“ 🙂

 

Jo aha, pardon, já vám to neřekla. Já už se vlastně nejmenuju Tomáš a asi koukáte, co mám na sobě… hmm.“ :-/

Kolikrát jsem měla chuť se takhle přihlásit k bývalým kolegům – řidičům sanitek, se kterými byla vždycky legrace a zjistit, jak se jim daří. Potkávám je denně.

Každý den v obchodě také potkám někoho z Tomova života a už už chci nadšeně zdravit, ale… nemůžu!

Chtěla bych ale.

Jenže je to buď a nebo.

Ani bývalý spolužák ani bývalá sousedka mě nepoznávají. Dívají se na mě, míjí mě, jsem pro ně cizí člověk.

Jediným slůvkem „ahoj“ bych narušila svůj ženský svět, který si tu teď tak pečlivě buduji. Jsem si jistá, že by začali teď nebo později pátrat ve své paměti a někam mě dosadit. A je docela možné, že by na to přišli. Obvykle si v obchodech nebo na ulicích lidí moc nevšímáme. Nepozorujeme je upřeně a soustředěně, takže můžeme snadno minout i podivína, aniž bychom zaregistrovali jeho přítomnost. Ale pokud na nás někdo upře zrak, jsou dvě možnosti: buď mě pozná nebo nepozná. To první je pořád ještě pravděpodobnější.

 

Pokud mě ale tito lidé, kteří znali Toma, nepoznávají, je potřeba někam utíkat a začít život na úplně novém místě?

Nikdy jsem utíkat nechtěla, ale je pravda, že minulost tu zůstane zakořeněná na věky věků. Chceme-li začít úplně znovu, je jen jediná možnost – přestěhovat se. Je to výborná příležitost k tomu, jak začít konečně žít podle svých představ.

Přesto bych to ráda zkusila tady. V místě, které miluji, ke kterému mám vztah a chybělo by mi, pokud bych se přestěhovala jinam. Uvidíme, jak moc mě má minulost dostihne.

Pokud ale přijde muž, který si mě odvede k sobě, připouštím i tuhle možnost.

To jsou pořád jen mé sny, o kterých si holky sní před spaním pod peřinou. Nejsou to plány. Na ty je ještě příliš brzy… :-/

Je to čím dál horší s tím nekontrolovatelným smutkem a pláčem.

Stává se mi i dvacetkrát denně, že mám slzy v očích.

Z filmu, z reklamy, z obrázku zabaleného miminka v osušce, z polibku, co dostala slečna na ulici, ze seriálu ve Studiu kamarád, z fotky mé dcery u počítače nebo jen tak bezvůvodně z nevím čeho, často i v noci, kdy se probudím a je mi prostě smutno. (Za pět minut už se ale zase usmívám a za dalších pět minut jsem v tom zas.)

Ale abych tu jen nebědovala, pořád převažují chvíle šťěstí a euforie asi z 90 % 🙂 A to je dost.

 

Dnes v noci nebylo smutno jen mně.

Ve 2 jsem se z ničeho nic probudila a chtělo se mi brečet.

(Nechci brečet!!!)

V tom z ničeho nic ve 2:05 přišla zpráva od kamarádky ze Slovenska, že je jí smutno, protože přišla z venku, kde byla s kamarádkou na skleničce a něco se stalo.

Hodinu jsme si povídaly.

Byl to hodně smutný rozhovor o zážitcích z té noci.

O tom, jak i když můžeme vypadat dokonale žensky, že nikdo nic nepozná, stále můžeme být celý život tam, kde jsme vyrostly, atrakcí a také o tom, jaké to je, když se to dozví náš partner, kterého nade vše milujeme (raději ho kvůli tomu opustit, než mu jednou ublížit?) nebo když krásnou (MtF) slečnu po dokončené přeměně na diskotéce líbá hezký kluk, který když přijde zpátky ke své partě a chlubí se, tak dostane ledovou sprchu: „Co ty to nevíš? Ta holka byla přeci chlap!“ a pak tu slečnu krásně skope…

 

Mé nedělní rande jsem tím pádem zrušila. Mělo to být mé první rande s mužem v životě, které přišlo naprosto spontánně a byla jsem z něj nadšená. Dostala jsem několik rad a všechny se shodovaly v jediném: buď přirozená!

Jsem ráda přirozená. Můžu se chovat tak, jak je mi to příjemnější. Tak, jak je mi to přirozenější.

Ale stačí mi teď v téhle fázi být přirozená?

Mám tak nízké sebevědomí, že nechci zůstat ležet skopaná na parkovišti a počkám si, až dorazí nějaký princ, který mě pozve na rande ne přes internet (jen díky mým fotám), ale v reálu. (Na což můžu čekat roky.)

Nemůžu hledat kluka na internetu, i když už jsem si vyzkoušela, že to jde a je to až příliš jednoduché.

 

Jsem smutná, vzteklá a nevrlá.

To přejde.

Nesnáším tuhle rychlopubertu, kdy bych chňapla po každém chlapovi, zatímco musím dělat, že nejsem laciná, že mi není patnáct a jsem přeci dámou, která má úroveň. Jsem tak hladová po objetí, polibku nebo toho, jak mě muž vezme za ruku a řekne „miluji Tě“, jak mi to píší do vzkazů, že bych se nejradši vrhla kolem krku prvního muže, který mi to nabídne. Ztrácím pak nad sebou kontrolu, ale naštěstí mám kamarádky, které (narozdíl ode mě) nějaké zkušenosti mají a předávají mi je. Ony si svoji pubertu prožily, prožily svůj první vztah s klukem, svůj první sex. Já ve svém věku mám být zkušenou zralou ženou, o které ovšem nikdo netuší, co prožívá, že je právě teprve v pubertě a je vlastně panna.

 

Jediný možný způsob jak tohle meziobdobí překonat je nechat to být. Vrhám se do všeho po hlavě, ale tohle je tak tenký led, že se musím uklidnit a počkat. Došla jsem k nejvyššímu možnému bodu (komunikace s muži po telefonu a po internetu), ale ten další – v reálu – je teprve vytyčován. Ještě k němu (bohužel) nemůžu.

 

To, že jsem to rande zrušila, ranilo mě i jeho. Jak vysvětlit klukovi, který se mi líbí a kterému se líbím já, že se s ním nemůžu sejít, protože si nevěřím?

Zase je mi smutno.

Mělo to být jen kafe a popovídání. Nic víc.

Mám kluka, který se mi líbí, je milý, galantní a sympatický. Já se líbím jemu, hýčká si mě. Když jsem s ním, cítím se šťastná. Tak to by přeci mělo být vše vpořádku? To je úplně normální, že muž flirtuje se ženou, že to jiskří, že je tam to napětí, kdy nemůžeme kvůli němu usnout a provokujeme ho řečmi o svých vlasech, které voní, o svých rtech, které chutnají po jahodách a o svých nohách, které hladké míjejí jedna druhou v krátké sukni na ulici, na které jsem si s ním chtěla dát zmrzlinu a zabořit své prsty do jeho vlasů…

 

Zítřejí rande mělo několik možných scénářů:

1) přijede, uvidí mě, otočí se a odjede

2) přijede, uvidí mě, vystoupí, půjdeme na kafe, popovídáme si, otočí se a odjede

3) přijede, uvidí mě, vystoupí, půjdeme na kafe, popovídáme si, neotočí se, bude se chtít projít, nebude chtít (stejně jako já) odjet, zeptá se, jestli neprocházím přeměnou, odjede jen proto, že musí a pak mi zavolá, jak mu chybím

4) přijede, uvidí mě, vystoupí, půjdeme na kafe, popovídáme si, neotočí se, bude se chtít projít, nebude chtít (stejně jako já) odjet, nezeptá se, jestli neprocházím přeměnou a nenapadne ho nic v souvislosti s tím, jakou mohu mít minulost, odjede jen proto, že musí a pak mi zavolá, jak mu chybím

 

Když jsem si ty scénáře ve své hlavě vytvořila došlo mi, že bod č. 4 si sice přeju ze všech nejvíc, ale (jak mi kdysi řekli na FF UK na přijímačkách) „váš zájem je vyšší, než vaše současné možnosti“.

Jo, to já mám vždycky ten vysoký zájem a možnosti řeším dodatečně. Protože mám zkušenost, že to tak jde.

 

Vlastně bych brala i bod č. 3. Přemýšlela jsem o tom, že to asi nedokážu partnerovi neříct. Ne hned, ale postupem času, až zjistím, jaký je a jak moc silný náš vztah je. Už nikdy nechci svému partnerovi lhát.

 

Třeba ty první dva scénáře tak pravděpodobné zase nejsou? Třeba se podceňuji. (Ale kdo mi to řekne? Jedině muž, se kterým přijdu na rande…)

Ale nechci riskovat.

Byla jsem nadšená, že si to konečně vyzkouším.

Ale ztratila jsem dnes v noci tolik sebevědomí, nadšení a síly, že to nedokážu…

 

 

Nepotřebuji žádné rady ani utěšit.

Není to tak hrozné, jak vypadá.

Chce to jen trpělivost.

Napadlo vás někdy, jak se asi musí cítit celebrita, kterou zná deset nebo třeba sto miliónů lidí a zjistí, že je transsexuál?

Co asi musí řešit, když má být třeba generální velitel Armády ČR příkladem pro všechny ty hochy a přitom doma chodí v sukni a trápí se?

Jak je asi člověku, který veřejně vystupuje denně v televizi a je to jednoznačně (pro diváka) muž nebo žena a on má přitom nutkavé touhy řídit se svou identitou? Představte si, že prezident je transsexuál! Nebo Karel Gott! Miss Europe Monika Žídková! (Cítíte taky to zděšení?)

Jak musí být silní lidé, kteří celebritami jsou a přesto do toho šli?

 

Tyhle myšlenky by mě nenapadly, ale poslední dobou se mi stává, že objevím ve své poště takový milý hezký mailík, který je pro někoho ale jedním z nejdůležitějích v životě, protože si tam vylévá své srdce úplně poprvé někomu na tomto světě a vše, co píše, ještě nikdy nikdy NIKDY nikomu neřekl. (To znám.) A najednou je to venku. V mé poště. V mé hlavě. V mém srdci a taky částečně v mých rukách.

Po třech e-mailech z někoho takového nešťastného toužícího a nespokojeného vypadne, že nikdy do přeměny jít nemůže, protože… má tak vysoké státní postavení nebo je tak veřejně známý, že by to byla jeho sebevražda.

 

Vůbec nevím, co takovým lidem radit. Těm šedým myškám, které nikdo nezná, se radí snadno. Ale tohle je i na mě příliš. Jenže oni se na mě obrací s takovou důvěrou! Nechci je zklamat. Automaticky mi tykají, zatímco vykání by bylo na místě.

Jsem zásadně proti, aby se řešení problému jakkoli oddalovalo. Každý den, kdy se to neřeší je ke škodě. Čas totiž běží. Nemáme ho na tomto světě nekonečně mnoho. Ale poradit prezidentovi, aby zašel k Hance a šel do přeměny… to fakt nedokážu 🙁 (I když se mi ta myšlenka nesmírně líbí.)

 

Způsobuje to ve mě zmatek a zoufalství, že takovým lidem nedokážu pomoct.

Jsou milí, šťastní, že se svěřují, mají moudré myšlenky, ale já jim mohu maximálně říct: „Soucítím s vámi.“

 

Zdravím tímto všechny ty milé velikány tohoto světa, kteří jediní vědí, o kom teď píšu a slibuji, že si jejich tajemství vezmu s sebou do hrobu (jak jsem si to slibovala ve svých 16ti letech sama sobě).

Samozřejmě, že prezident mi nenapsal. I kdyby transsexuální byl, tak to neudělá. Tedy – ono je to tak silné, že by to možná udělal i prezident, ale nepodepsal by se jako prezident. (Jo to jsi ty, Anito. No tak pane prezidente, už se nemusíte skrývat 🙂

 

Jsem ráda, že vím o vás tolik informací. Nutí mě to dívat se na svět jinýma očima, což dělám ráda.

Kdysi jsem byla přesvědčená, že se dokážu přesunout v myšlenkách do jakéhokoliv člověka a vidět jeho očima. Takže vidím, kde zrovna je, co dělá, s kým mluví. Byla jsem puberťačka a vyžadovalo to mé obrovské soustředění, kdy jsem odesílala svou vlastní duši pryč z mého těla a (často a ráda) se vkrádala do těl mých spolužaček. Často jsem jim podsouvala i své vlastní myšlenky (třeba aby na mě v tu chvíli taky myslely a to kupodivu fungovalo).

 

Tuhle teorii se mi ale zatím nepodařilo vyvrátit ani potvrdit. Těžko říct, jestli to, co jejich očima vidím, je skutečnost nebo jen výplod mé fantazie. Jako racionálně uvažující člověk, který na všechno potřebuje vědecký důkaz, v tom vidím samozřejmě svoji fantazii, kterou používám taky moc ráda.

 

Nevím, jak mám celebrity podpořit. Nejsem připravená na komunikaci s nimi o tomhle tématu a jediné, co mě těší je, že jsem aspoň jejich ventil.

Naštěstí jich není tolik, jako těch „obyčejných“, i když také mnohdy „velkých“ osobností.

 

A jak jsem řekla – vždycky odepíšu všem.

I Radovanovi, který o tomhle blogu neví, který si našel Terezu, zamiloval se do ní a se kterým to tak jiskří, že prostě nedokážu odolat všem těm pocitům, které s ním mám. A taky neodolávám. Užívám si to a kašlu na to, že nejsem kompletní a ještě mám před sebou kus cesty.

Opět je to jen virtuální potěšení, protože je 400 km daleko.

Což je vlastně dobře.

Vlastně se bojím (a současně těším) na moment, kdy se objeví někdo, kdo bude odsud daleko třeba jen 4 km… Pravděpobnost, že se někdo takový blízký objeví, s každým vzdálenějším, stoupá. Ale ještě se na to necítím a nemám dostatečné sebevědomí, protože taková situace ještě nenastala a tak nevím, jak by proběhla. To můžu zatím jen tušit a zrovna nějak moc extra si nefandím.

 

 

Pár celebrit, které do toho šly, už tady bylo. Tady jsou namátkou některé z nich. Je jich spousta, tohle je jen náhodný výběr:

 

Luke Anderson, 31, FtM – vítěz britského Big Brothera z r. 2012

 

Chaz Bono, 45, FtM – syn zpěvačky Cher a producenta Sonny Bona

Přeměnu začal ve svých 39 letech.

 

Carmen Carrera (Christopher Roman), 34, MtF – americká modelka, která si nechala zvětšit prsa a předělat nos.

Přeměnou prošla v r. 2012 (alespoň to tak píší) ve svých 27 letech.

 

Anna Grodzka (Krzysztof Bęgowski), 60, MtF, polská politička a aktivistka.

Přeměna proběhla v 55 letech. Operaci podstoupila v Thajsku.

V r. 2011 získala mandát v polském Sejmu a stala se tak první transsexuální osobou Polského parlamentu.

V silně nábožensky založeném Polsku je Anna terčem vtipů (ze kterých je člověku spíš špatně, než aby ho pobavily a takovým věcem tu prostor dávat nebudu), narážek a neustálého ponižování. Přesto se ale nevzdává.

 

Viktoria Kolakowski (Michael Kolakowski), 53, MtF

americká právnička a od r. 2011 také první transgender soudkyně v USA

Přeměnou prošla ve svých 27 letech během 2. semestru studia na vysoké škole.

 

A na konec ještě jedna celebrita – francouzská projektantka, architektka, spisovatelka a transgender aktivistka Olivia Chaumont (kdysi Oliver), nar. 1950, která prošla přeměnou v 55 letech.

Zasloužila se o změnu ve francouzském zákoně, který ke změně úřední identity kdysi vyžadoval operaci.

Olivia Chaumont: „Změna pohlaví je největším štěstím mého života.“

 

České transsexuální celebrity existují také, ale většinou je to tak, že se celebritami staly právě proto, že prošly přeměnou. Tenhle článek má být o celebritách, které bojovali se svou identitou a našli v sobě tolik odvahy, že se ukázaly světu.

 

Přesto tu dvě české celebrity uvedu 🙂

Tu první nemám moc ráda. Nesedí mi její humor. Je takový zesměšňovací. A také je díky tomu vždycky označována jako „transsexuálka Brokešová“. Navždy s tím přívlastkem „transsexuálka“. Což jí osobně nevadí, ale já na to mám jiný názor.

 

Jaroslava Brokešová (Jiří Brokeš), 49, MtF

Pracuje jako řidička tramvaje v Pražském dopravním podniku.

Proslavila se tím, že jako transsexuálka žádala o vstup do Armády, která jí ale odmítla z důvodu transsexuality, což si Jarča nenechala líbit 🙂

Přeměnou prošla ve svých 38 letech.

 

Olívie (Štěpán Turek), 37, MtF, vystudovala VŠE

Zazářila v r. 2005 v Superstar se svojí Stávkou dýdžejů a nikdy přeměnu s pomocí sexuologů nezahájila a ani nezahájí.

 

 

Tak názory Olívie nebudu komentovat a úplně převrátím téma 🙂

 

 

 

Dnes přišel další velký den, kdy mi dorostla ofinka do takové délky, že jsem si jí konečně mohla načesat přes celé čelo na bok a ne rozdělit na půl!

Přišel den, kdy si část ofinky můžu strčit za ucho a ještě bych nejradši ty vlasy aspoň o centimetr natáhla, ale za měsíc už budou zase delší…za dva měsíce ještě víc a za půl roku už bude můj první pořádný culík 🙂 Myslím na ten den, kdy udělám svůj první velký culík, denně. A rozhodně ten den neunikne mému nadšení 🙂 Všechno směřuje k únoru 2015. V ten měsíc se toho má stát tolik!

 

 

Když jsem přišla z práce domů, našla jsem ve schránce dopis.

Vůbec jsem netušila, od koho je.

Ale hned v první moment mě ta obálka tak zahřála u srdce, protože přeci jen rukou psané dopisy člověk dnes už dostává zřídka a já je měla vždycky tak ráda. Do těch řádků jsou totiž obtisknuté doteky toho člověka, jeho dech, prostředí, ve kterém píše. To všechno se podílí na celkovém vzhledu toho dopisu. Nemusí vonět. Ale je to něco tak osobního!

Na obálce bylo moc hezky napsané oslovení „slečna“. 🙂

 

Měla jsem takovou radost! I ve chvíli, kdy jsem ten dopis rozbalila…

 

 

Byl totiž od Danyho (FtM), se kterým jsem se viděla v Praze a který mi kdysi napsal moc hezký e-mail o svých prvních klučičích krůčcích. Teď chodí k Hance a čeká na začátek HRT.

Někdy mám pocit, že mu není 17, ale 25, jaké má názory. Bude z něj moc šikovný kluk!

 

Je to úplně normální hezký dopis z tábora (který jsem ale nečekala a moment překvapení byl skutečně intenzivní), ve kterém zmiňuje, jak je šťastný, když si každý mohl vybrat přezdívku a on si vybral samozřejmě klučičí nebo jak ho kámoš představil jako kluka (což myslel sice z legrace, protože jako kluk vypadá, zatímco jméno má dívčí, ale my všichni víme, jak nás tyhle drobnosti těší).

 

Nevím, co mám udělat se všemi těmi mými starými dopisy, které jsem dostala v dobách, kdy ještě neexistoval internet. Je mi líto je vyhodit, jsou to hotová umělecká díla, ale nejspíš to tak dopadne, protože jsou mezi nimi i dopisy od mojí ex z doby, kdy jsem byla nejšťastnější v životě (než se zase probudila Tereza a všechno všem zničila). A ty je potřeba zničit.

Koupím si buřty a udělám ohýnek. Dá si někdo se mnou? 🙂

 

 

Přes silnici ke kontejneru na papír běží maminka s obrovskou plnou krabicí. Nemůže ji unést, tak ji pokládá na asfalt a pomalu šoupe. Kolem profrčí auto jakoby nic. Metr za ní jde rozverně hodně malá holčička. Má taky krabici, ale malou. Nic v ní není, ale taky jí šoupe, jako její maminka 🙂

To jsou ty naše děti, naše zlatíčka. Chtějí být jako my…

 

Tak a jde se žehlit.

Kdy už na té hromadě přibydou taky pánské košile?

Když se jednou za 14 dní vracím od Kačenky do prázdného bytu, snažím se nedívat se na její bunkr postavený ze židlí a deky uprostřed obýváku, na její rozrochňanou postel se šmudlinkou (bavlněnou plínkou, ke které se tulí už od narození) ani na nedopitou šťávu. Nechci se na to dívat. Chci to ignorovat, jakoby to tu nebylo, ale stejně vím, že to jednou musím uklidit. Ten proces toho uklízení je nejtěžší, proto ho tak oddaluji. Během něj je mi ukradené všechno a jediné, co v tu chvíli potřebuji, je aby tu byla ona – moje dcera.

 

Byly jsme si zaskákat na trampolíně. Chlubila se nalakovanými nehty. Je to prostě ženská jak má být 🙂

Teď bude zase u babičky, které já nemohu konkurovat.

Babička má dvě zahrady, psy, koťata, stromy s červenými jablky, dozrávajícími třešněmi (které já musím kupovat v supermarketu, ale ze kterých jsme s Kačenkou stejně upekly výbornou bublaninu), keři s angreštem, rybízem, malinami, borůvkami… (Vždyť já už nikdy neochutnám angrešt! Nikdy jsem ho v obchodě neviděla a nemám nikoho se zahradou. Ani ta angreštová marmeláda se nedá všude koupit.)

Co já zmohu tady v tom bytě s jedním truhlíkem lesních jahod a květináčem rozkvetlých aster, které si na jaře Kačenka vybrala zasadit? :-/

 

Snažím se co můžu, ale tolik jí dát nemůžu.

Jsem šťastná, že má babičku se zahradou, po které může jezdit na tříkolce, hrát si na písku a krmit psy, mezi kterými vyrostla od mala.

Jsem šťastná, když mi vypráví o malém Míšovi, do kterého se zamilovala nebo o výletě, který podnikli s maminkou a jejím přítelem. On je na místě Toma, žije jeho naplánovaný a spokojený život a přesně tak to má být.

 

Co se vlastně stalo ve 4. měsíci těhotenství našich matek?

Došlo k hormonální nerovnováze – ale v jakém smyslu?

Měla jsem být dívka, ale vlivem androgenů, které tam neměly co dělat, se mi vytvořil pindík a šup testosteron na věky věků nebo jsem měla být chlapec, ale vlivem estrogenů se mi vytvořila ženská identita?

Myslím, že první varianta je správná. Ono je to teď stejně jedno. Jen jsem se tak zasnila, jaké by to bylo, kdyby k té hormonální nerovnováze tehdy nedošlo… Ať už by byl ze mě muž nebo žena, žila bych si svůj konečně opravdu spokojený život a tenhle blog by neexistoval.

 

Neměly byste se s kým dohadovat o tom, jak jsem naivní, jaké mám názory, za kterými si stůj co stůj stojím, nevěděla bych, kdo je Linda, Adélka, Lenička, Lucka, Dájuška, Danielka, Sophie, Vicky, Šárka, Janička, Péťa, Marcel, Dany, Weiss… (nejde to ani všechno vyjmenovat) …Hanka Fifková. Nežila bych 30 let ve strachu, že bude odhaleno něco, za co se nesmírně stydím, co (tehdy) považuji za úchylku a nemoc a řešila bych starosti, které si moc dobře dovedu představit. Buď jako matka v rodině nebo jako otec. A pokud jako otec, seděla bych ještě teď v tuto chvíli pravděpodobně na zahradě Kačenky babičky, kolem mě by běhala Kačenka s červenou pusinkou od malin a já bych ležela vedle mé manželky, které jsem před chvílí přinesla čaj a bublaninu. Do práce bych jela od nich s manželkou, protože pracujeme kousek od sebe a jeli bysme až ráno, protože tu Kačenka zůstává na prázdninách a chceme si to léto konečně na téhle zahradě užít. Děda Kačenky by zapálil gril a teď bych si nejspíš dávala jednu z klobás, k tomu nakrájená rajčata a smáli bysme se vtípkům, které by děda pronášel. Kačenka by odháněla černého kocoura, který běhá za našima kočičkama. Začalo by mi být chladno, tak bych přinesla svetry mě, manželce i Kačence. A pak večer, až bych Káťu vykoupala, uložila a přečetla pohádku, bych se vrátila k mojí manželce a šeptala bych jí do ouška, jak je pro mě po 14 letech důležitá a jak vedle ní chci zestárnout. Objala by mě a řekla: „Ty jsi ten nejlepší táta Kačenky a nejlepší manžel, jakého jsem si mohla přát.“

A já bych byla na to co řekla tak pyšná.

Vůbec bych neřešila, kdy zase budu mít chvilku jen pro sebe, abych si mohla namalovat oči.

Byla bych mužem, tátou a manželem a všechno by bylo v nejlepším pořádku až do konce života.

 

A nebo bych byla žena a seděla bych na úplně jiné zahradě a u mě by byl muž, kterému bych šeptala do ouška, jak je tím nejlepším manželem a otcem na světě…

 

To, že se to neděje, ale sedím teď před obrazovkou, které musím sdělit všechny své pocity, jsem si nevybrala. Ale přesto máme něco v našich rukách, ať už máme jakkoli pochroumanou identitu nebo tělo (nebo co vlastně). Identitu máme všichni správnou.

 

Byla bych vůbec stejná? Měla bych stejné vlastnosti? Jak moc naše identita ovlivňuje naše chování?

 

Tyhle hypotetické otázky je nesmysl si pokládat. Nikam to nevede. Ale ta představa se mi líbí, že slovo transsexualita prošlo kolem mě jen oklikou a bůhví jak bych se na takové lidi dívala.

Jsou ale chvíle, kdy mi to celé přijde jako dar. Tohle není prokletí. Měla jsem už teď možnost prožít tolik zajímavých a vzácných okamžiků, že svoji přeměnu nedokážu vnímat negativně.

 

 

Myslete si o mně co chcete. Že jsem úchyl, že jsem chlap, že jsem transvestita, že jsem naivka, blbá, trapná, hnusná, mužná, klokan… je mi to fuk.

 

Já jsem šťastná (až na pár nedělních podvečerů jednou za 14 dní, které jsou pro mě nejtěžší a nikdy si na ně nezvyknu). I kdybych měla chodit v létě v kulichu nebo celý rok s tyčí zabodnutou v noze, když mi to bude příjemné a budu šťastná, kašlu na všechny ty připomínky kolem, že nejsem normální.

Nedokážu se na svět dívat jinýma očima, než těma, které mám. Nedokážu změnit názor jen proto, že mi někdo říká, že to může být jinak. A pokud mě má moje nerozvážnost přivést do záhuby, potom tak skončím a nikdo mě před tím nemůže ochránit.

Jen ten jediný, který má právo spolurozhodovat o mém životě, protože i já rozhoduji o jeho a jehož věta: „Tam nechoď, tam mi to přijde nebezpečné, lásko“ jako jediná nevlétne jedním uchem dovnitř a druhým ven, přebírá navždy odpovědnost za nás stejně, jako i já přebírám odpovědnost za nás za oba.

 

Do té doby jsem zodpovědná za své činy, za své štěstí (i neštěstí) i za to, kdy uklidím Kačenky byteček „3+1“ s výhledem na televizi a ložnicí pod růžovým deštníkem a výtahem z kartonové krabice.

 

Nemohu se zavděčit všem. Nemohou mě mít všichni rádi. Nemohu mít názory, jako všichni ostatní.

 

A i když tu ráda prožívám všechny ty výměny názorů, u kterých vás pozoruji, s jakou energií a silou se zase vy držíte svých myšlenek, jedno máme přeci jen společné: jsme lidé, kteří mají svoji hlavu. A k této vlastnosti vám gratuluji.

 

 

 

V dnešním třicetistupňovém horku chodí slečny v sukních a kraťáskách po ulici se zmrzlinou. Už jim nezávidím. Jsem stejná. Ale pokaždé si uvědomím, jak těžko mi bylo, když jsem to nesměla. Když jsem jim záviděla jakýkoliv projev ženskosti – sponku ve vlasech, lesk na rtech, prstýnek s perlou nebo boty na podpatku.

Nejsem ještě vůbec na konci, ale můj život už je teď tak naplněný, jak jen může v tuto chvíli být.

 

Jaroslav Vrchlický – část z básně, kterou si pamatuji od svých studentských let:

Když nebe je dobré,

chodí tu andělé bílí

odvázat hroby,

které se ještě nezajizvily.

Promluvit s třemi čtyřmi stařenkami

největšími broučky v této zahradě.

Do očí se jim posadí

to nejsou slzy

to jsou andělé

a říkají:

Na této zemi nejsou mrtví.

Jsou jenom staří a mladí.

 

A já dodávám:

 

 

 

 

Na zámku Loučeň je celé léto Robin Hood se svojí družinou. (Foto č. 138) V jednom z labyrintů jsme s Kačenkou na Robina narazily, jak se fotí s Bílou paní. Asi spolu něco mají 🙂

Stává se běžně, že narazíte na Robina Hooda s Bílou paní, ale i tak jsem popadla foťák a Kačenku s nimi vyfotila. (Na téhle fotce je jen kousek její botičky, protože chráním její soukromí, zatímco na jiných ryze ženských profilech mám tuto fotku celou).

Byl u nich fotograf a když mi Robin řekl: „Pojďte slečno ke mě.“, slečna neváhala a šla. Byla vysmátá, protože Robin měl úžasný ohon, který Bílá paní neustále komentovala (hlavně, ať je na fotách vidět), nasadila svůj uhrančivý úsměv, kterým láká návštěvníky na cimbuří a tam… jim vypráví tajemné příběhy, které děti poslouchají a dospělí dělají, že jsou na ně už velcí, ale ve skutečnosti je poslouchají také.

 

Toto je moje první fotka s mužem 🙂

A taky mé první rámě, které dal Robin jako pravé dámě 🙂

Byl to okamžik, kdy se ta scénka odehrála a také to byl okamžik, kdy se mi v mozku přehodil desítky let zažitý zvyk „vodit dámu“ na „být vozena“ 🙂 Přeskočilo to samovolně a přirozeně jako nic.

Stejně tak předpokládám i následující úspěšné okamžiky v dalším přehazování na ženskou stranu, která se od té mužské liší. Nedělá mi to problém. Dělá mi to radost. Lichotí mi to. Je mi to příjemné. Jsem šťastná. Po boku muže i po boku Robina Hooda, který sám mě přizval k boku svému.

Bylo to dokonce tak příjemné, že se mi rozplétat ruku z Robinovy nechtělo. Cítila jsem se tak, jak jsem se ještě nikdy necítila. Tak, jak jsem o tom dosud jen snila. A dostala potom ještě větší chuť to zase někde s někým zopakovat…

 

Ne s někým, kdo si chce jen zapíchat (jak tu někteří píšete). Ne s někým, kdo je úchylný na transsexuálky (jak tu někteří píšete) a ne s někým, kdo není normální, protože kdyby normální byl, tak o mě ani nezavadí.