• otєrєzє.cz

    Julie z Čečenska

    Už vím proč jsou všechny společenské obleky mužů (převážně) černé a šaty žen barevné.
    To je totiž záměr.
     
    Dívala jsem se na ruský dokument o kostýmech z 18. století a nějaká odbornice přes kostýmy to tam vysvětlovala.
     
    Muž měl černé sako proto, aby vedle něj vynikla jeho partnerka.
    Ta měla šaty barevné, s velkou dlouhou skládanou sukní, která se při tanci roztočila.
    Jde tu o ten kontrast.
    Ženy mají být prostě ty krásné 🙂
     
    Shodou okolností jsem druhý den koukala zase na ruský dokument – o Čečensku.
    Nebylo to ani tak politicky myšlené, jako o běžném životě v dnešním hlavním městě Grozném.
     
    Když jsem to na ten dokument přepnula, už jsem to nemohla přepnout zpátky, protože všude – ve městě, na ulicích, v mešitách, ve školách, které ukazovali – všude byli JEN muži!
     
    No teda! Kde jsou ty ženy?
     
    V moderní části Grozného vyrůstají mrakodrapy a luxusní nákupní centra. Mají tam také dva zimní stadiony s kluzištěm. A víte proč dva?
    Jeden pro ženy a druhý pro muže!
    (Sestra vtipně poznamenala: „No když na to maj!“ :))
     
    Tak jsem začala přemýšlet, kde tedy dojde k tomu, že se muž setká se ženou?
     
    A hned tam byl záběr na čečenskou mateřskou školku, která byla docela podobná té naší (barevná, čistá, útulná), ale hned první komentář mě zmrazil úsměv na tváři. „Už dětem od 4 let je vštěpováno, co má nosit muž a co žena. Jaká mají práva a povinnosti a jak jsou jejich životy odlišné.“
    Malé holčičky měly přes hlavy šátky (ale byl jim vidět celý obličej), kluci měli vysoké límce, které je musely tlačit do krku, ale to očidivně nevnímali, protože oddaně citovali pasáže z koránu.
    Důležitá je disciplína.
     
    Malí šestiletí kluci ve škole (pouze pro kluky) čtou povinně 3 hodiny z koránu. Redaktor se jednoho chlapce ptal, jestli rozumí tomu, co čte a ten mu odpověděl, že většinou ne.
     
    V dokumentu byly ale také ženy. Nacvičovaly spolu s muži společný tanec. V Čečensku se ale při tomto tanci nesmí muž dotknout ženy, takže to vypadalo, jako když se 50 mužů snaží organizovaně dohonit 50 žen, ale nikdy je nedohoní. Pokud bych to přenesla do běžného života, jak se ti Čečenci rozmnožují?
     
    Kdy a kde se tedy ti dva dotknou jeden druhého? Jak to, že se žení a vdávají?
    Nešlo mi to do hlavy.
    Ten dokument byl vyloženě zaměřený na muže, protože ženy jsem téměř neviděla.
     
    Musí být „výborné“ narodit se ve špatném těle právě v Čečensku. Obklopená kavkazskými zeměmi nebo Ruskem, kde situace není o moc lepší.
     
    Tak jsem se pokusila nějakého čečenského transsexuála najít, protože mě to prostě zajímalo… a našla jsem článek z The Moscow Times z r. 1999.
    Trochu se omlouvám za smutný článek, ale z téhle části planety asi nikdy žádný pozitivní nenajdu. Jen jsem tím chtěla poukázat na to, abychom byly vděčné za to, co máme tady, v naší krásné zemi České uprostřed Evropy…
     
    „Julie se bojí smrti, pokud bude přinucena k návratu do Grozného. A to nejen kvůli válce.
    Julie, která se obléká jako žena, je nepochybně ženou i na první pohled. Podle její chůze, dlouhých pěstěných nehtů, ale teď je ještě oficiálně Dmitrij s diagnostikou transsexuál, čekající na operaci změny pohlaví.
    Bombové útoky v Čečensku zvýšilo napětí a policejní násilí proti Čečencům v Rusku a tak se život v Moskvě stal pro ni nesnesitelným.

     

    Ačkoli Julie, jejíž matka je Běloruska, nevypadá podle oblečení jako čečenská žena nebo muž, její pas ukazuje, kde se narodila a to se policii nelíbí.

    „Rusové mě chtějí zabít, protože jsem Čečenka a Čečenci mě chtějí zabít, protože jsem transsexuál,“ řekla Julie, když žádala o azyl na německém velvyslanectví. Ale byla odmítnuta.

    Pro Julii, která vypadá starší než na svých 29 roků, je to jen poslední v řadě tragických událostí. „Všechny transsexuálky jsou sestry v neštěstí,“ řekla Julie, která se pokouší najít někoho, kdo by za ni zaplatil 5000 USD (105.000 Kč) jako náklady na operaci, která se provádí v Rusku.

    (U nás je vyčíslená cena na jaře 2014 na cizineckém oddělení v Motole na 126.000 Kč a předpokládám, že v Rusku se cena rozhodně od r. 1999 zvedla.)
     
    „Nezbývá mi, než se vrhnout na divadelní prkna a bavit veřejnost jako transvestita, abych si na to vydělala.“

     

    Dmitrij věděl, že je jiný, už ve velmi mladém věku, když ve školce s dívkami vyměňoval svá autíčka a zbraně za panenky. Dmitrij si byl jistý, že není jen gay. Po pokusu o sebevraždu byl umístěn do psychiatrické léčebny v Moskvě, kde se setkal s pochopením lékaře, který mu diagnostikoval akutní transsexualitu. Po třech letech psychiatrického poradenství dostal povolení k zahájení hormonální léčby a možnost připravit se na operaci.

    (Doba poradenství před zahájením HRT:
    Česko: není stanoveno (2014)
    Slovensko: 1 rok (2014)
    Rusko: 3 roky (1999)
    Chtěla bych slyšet mé oblíbené negativisty, co by mi psali do komentářů, kdyby proces přeměny prožili v Rusku. O tom, jak špatný je ten systém. Očividně zas tak špatný u nás nebude, i když není dokonalý, ale to není nikde. Proto si vážím toho, že jsem Češka a jsem ráda za to, co mám).

     

    Mezitím se Julia zamilovala do Michaila, který byl ale lupičem.

     
    „Bylo to děsivé, ale současně romantické. Jednal se mnou jako se ženou, kupoval mi květiny, dával mi komplimenty. Bylo to poprvé, co se ke mě někdo choval jako k ženě.“

     

    Ale problém nastal, když se Julia účastnila jedné loupeže. Když se snažili z místa činu utéct, Julii se zlomil podpatek a spadla. Julie pak řekla policii, že byla jediná, kdo se podílel na loupeži a byla odsouzena na 8 let.

    (Z toho vyplývá, že loupit v podpatcích je nesmysl. Ale nechci to zlehčovat.)
     
    Butyrská věznice (Butyrka) z r. 1771 proslula jako nejtvrdší kárné zařízení v Rusku. Dnes je jedním z nejvíce přeplněných věznic v této zemi. Limit věznice je 2190 osob, je jich zde ale přes 5000 (r. 2000).
     
    V Butyrské věznici úřady nevěděli, kam mají Julii/Dmitrije zařadit. Do ženské nebo mužské části? A tak zvolili jako kompromis samotku po dobu jednoho roku. Zpráva, že Julie je transsexuál, se rychle šířila vězením a vězni (muži) začali soupeřit o náklonnost Julie zasíláním dárků jako byla čokoláda, cigarety, dokonce i drogy nebo domácí alkohol.
    Přežila pod ochranou jednoho člena gangu, který se stal jejím milencem, na oplátku odvracel zájem ostatních a na Mezinárodní den žen se domluvil se strážci na doručení velké kytice růží.

     

    Tato „idylka“ skončila, když byla Julia náhle převezena do zajateckého tábora v Penze v Rusku. Během této doby se Juliina matka vrátila do Čečenska pracovat jako dobrovolnice Červeného kříže, kde byla ale zabita. Julie nedostala povolení jít na její pohřeb.

     
    „Byla jedním z mála lidí, kteří mě podporovali. Řekla mi: Nezáleží na tom, zda jsi můj syn nebo dcera. Ty jsi moje dítě.“
     
    Život venku byl pro Julii ale ještě horší, než ve vězení. Její milenec Michail jí nikdy nenapsal, začal brát drogy a prodal svůj byt.
     
    „Když čtu noviny nebo sleduji televizi, mám slzy v očích,“ řekla Julie. „Miluji Čečensko i Rusko, ale oni mě nemilují.“
     
    Kde je Julia teď v r. 2014 se mi už najít nepodařilo.
  • otєrєzє.cz

    Dívám se z okna a poslouchám

    Leničko, že se na mě nebudeš zlobit, když si tvou poslední krásnou sms, která mi teď přišla, schovám tady? A rovnou ti na ní odpovím.
    Taky tady 🙂
    Je to trochu netradiční způsob, ale tak ať.
    Stejně jsme obě už od narození dost „netradiční“ 🙂
     
    Tady mi totiž zůstane navěky schovaná i se všemi tvými a mými pocity, i se všemi nadějemi a sny, které do příštích dnů vkládám…
     
     
    „Ahoj Terezko, Tak mě napadlo, že léto pomalu končí, po něm sychravý podzim a v zimě – zatímco většina tvorů živých i neživých bude spát zimním spánkem, ty budeš jedním z mála, kteří budou i pod sněhovou peřinou rozkvétat a vesele kvést. Kolik z nás má tu moc takto obelstít matku přírodu … 🙂 … Mám na tebe opět jednu prosbu. Mohla by jsi mi poslat, případně vzít s sebou, pokud přijedeš, dva velké šamponky? Měj se hezky a opatruj se. Myslím na tebe! Lenka“
     
    Odpověď, kterou jsem pro tebe měla připravenou původně taky jen jako SMS:
     
    „Ahoj Leničko,
    ty vždycky, když se ozveš, tak to stojí zato! Musím opravdu v jednu sobotu naplánovat cestu k vám. Teď bych z fleku řekla „co třeba tu příští“? Jenže je tu jedno jenže. V pátek navečer mám jedno velké rande. Velké a první a s mužem, který mě chce takovou, jaká jsem a přesto na mě obdivuje ženskost. Nebo to aspoň tak říká a já mu věřím, i když bych tolik neměla. A tak nevím, jak to celé dopadne (tolik si nevěřím, i když víc už mě utěšovat nemůže a tak jsem si řekla, že to nikdy nevzdám). Když už mi potom nezavolá (jak se říká), pak bych moc ráda přijela, abych přišla na jiné myšlenky. Jaká je pravděpodobnost, že mi zavolá, to nevím. Opravdu to nevím, protože tohle rande je první a jak to tak vypadá, tak k němu opravdu dojde, protože tenhle muž není srab ani vyjukaný zajíček. Jak moc jsem ženská se dozvím v pátek. Protože to bude ten největší test, jaký mohu zažít. Naživo, zblízka, s mužem. Nechci ho zklamat, ale copak na to rande můžu jít s jistotou, s jakou na něj chodí jiné ženy, když je mé první? To nevadí. Jde o to užít si tu naději, ať už je výsledek jakýkoliv. A tu bezstarostnost těchto chvil. Chtěla bych také jednou vidět, jak rokvétáš… Velké šampónky teď nemám, můžu ti poslat tři malé nebo je v sobotu (možná) přivézt ;)“
     
    A ještě jeden vzkaz, který napsat musím.
    Michalovi:
    Budu dělat, že to nečteš 🙂 I když tu teď prozrazuji, co se mi odehrává v myšlenkách, což trošičku chci a nechci. Měla bych si nechat nějaké ty nevyřčené sny. Udělám to jen teď a tady, protože je pátek, já jsem doma sama a tvá slova mě dostávají někam, kde jsem neměla ani tušení, že se teď ocitnu. Přála bych si, abys nebyl jeden z mnoha. Ale ten jediný.
    Abys nebyl pokus, ale zaručený výsledek.
    A abych se v neděli mohla dívat z povzdálí na tu úžasnou práci, kterou tak rád děláš a byla nadšená z výsledku stejně, jako ty.
     
     
    Lidé vstupují do našich životů každý den a neustále.
    Někteří nám jen prodají rohlík, cestují vedle nás v autobuse, někteří se na nás usmějí jen tak na ulici a zase zmizí nebo pošlou jen tak z ničeho nic jednu hezkou písničku…
     
     
    (Chtěla bych, aby se tahle písnička pouštěla sama na youtube pořád dokola.)
     
    Proč si jí pouštím už po sté?
    A proč v ní slyším tebe?
    Proč mám chuť nebýt teď tady, ale úplně někde jinde?
    A proč mám chuť na další tvojí písničku?
     
     
    Za borovicovou větví nevidím vám do tváří.
    Ale poznám tě v té červené bundě z dálky z jakéhokoliv úhlu.
    Stojí tam pán, co kouří cigaretu a mává rukama, jak ti něco vypráví.
    Nemám ráda tyhle vytahané oranžovohnědé kalhoty.
    Pak odchází a pořád mává rukama.
    Vždyť on se k tobě vůbec nehodí!
    Stojíš za autem, aby tě nikdo neviděl.
    Prohrábneš si vlasy, ale svou tvář necháš už v dlaních.
     
    Ty pláčeš…
     
    Nepotřebuji vás slyšet, abych věděla, o čem si povídáte.
     
    Jen jsem se koukla z okna, jestli ještě prší.
    Dívám se z okna a poslouchám „Já nevěřím, že někdy najdu tě…“.
     
    Dvě slečny v minikraťáskách kráčí zmrzlé v mikinách s kapucou přes hlavu a nataženými rukávy až ke konečkům prstů po mokrém chodníku. Sluší jim to, i když mrznou.
    Co na tom, že je nám zima?
    Ta zima je úplně stejná, ať mám rifle nebo šaty, tak co.
    A zrovna dnes – celý den v práci poprvé v šatech – jsem si už ženštěji ani připadat nemohla. Děkuji mé milé kolegyňky i kolegové, kteří jste svým pohledem sjížděli neustále na můj výstřih (udělala jsem to dnes ostatně několikrát i já sama 🙂 nebo při pohledu z dálky na moje nohy. Víte, já vaše oči vidím. Dívám se vám do nich. A do mých očí se nedívaly, ačkoli se o to pořád snažily 🙂 To jste vy, muži 🙂 A nám se to vlastně tak líbí. Kdybyste byl jen jeden, ale takhle jste mi udělali opravdu velkou radost 🙂
    V kombinaci se slovy, kterými jsem byla dnes zasypávána jako růžovými kvítky, byl dnešní den pohádkou, ve kterém jsem byla já ta princezna a celý svět mi připadal dokonalý. I přes černé nebe a spoustu práce. Najednou se stalo všechno jednodušší a hezčí. A velký problém byl malý problém, velká starost malá starost.
     
    Ještě se dívám z okna.
     
    Proč jdou všichni tak zpomaleně? Proč je všechno tak ospalé, mokré a studené?
     
    Už neprší.
     
    Zachumlám se do deky a nechci do tohoto okamžiku pouštět ani minulost ani budoucnost.
     
    Chci usnout a probudit se vedle tebe… S písničkou o havranech a o tobě.
     
     
    A když už jsme dneska u těch vzkazů.
    Kačenko, máš tu ještě nedomalovaný hrad, zlatou hvězdičku, co sis chtěla odvézt a lesní jahody, které zrovna dozrály na balkóně a které mají být konkurentem obrovské zahrady plné letního ovoce, pejsků a kočiček.. :/ Ty tu nejsi a mně je tu bez tebe smutno. :/ Měla jsem dneska usínat vedle té nejspanilejší princezny na světě. A bez toho pohlazení jejích vlásků teď neusnu. Tak snad zítra.
     
    Snad ten příští pátek bude veselejší, než ten dnešní.
     
     
    Možná ještě jeden vzkaz bych měla.
    Není to osobní.
    Ty IRELEVANTNÍ komentáře mažu. Nebaví mě totiž
    R
    O
    L
    O
    V
    A
    T
    a zjistit, že nevím, o čem to bylo!
     
    Má trpělivost is IN THE FINISH, baby.
    (Ty Šárko klidně piš dál.)
     
    A jestli si někdo myslí, že je to nuda během měsíce psát o třetím chlapovi… – nejdřív Majo, potom Robin a teď už ZASE někdo – tak ať to nečte.
     
    Znáte tu Angličanku po přeměně, co se nemohla nabažit svého ženství a tisku uvedla, že měla sexuální styk s 500 muži za rok? Jednoduše proto, že jí to prostě baví! Pro někoho nuda 🙂
     
    Tak já to mám v plánu taky!
    (To jsem nemyslela vážně :).
    Mě zas baví psát stokrát o mých snech, klukách a přeměně, která mi vůbec není nepřijemná, celý systém mi nepřipadá postavený na hlavu, žije se mi krásně a nikdo nikomu někam neleze, aby si mohl koupit pilulku.
    A o klukách budu psát víc a víc, protože existují, žijí tu s námi, jsou na zabití, ale jsou taky k pomazlení a potřebují nás stejně, jako my potřebujeme je.
     
    Bohužel množství pokusů je závislé na výběru použitého vstupního vzorku a nemůžu za to, že všechny vzorky se vypařily, což je ovšem (z dnešního pohledu) ta nejlepší varianta, jaká se mohla stát.
     
    V žádném případě tím nenaznačuji, že někdo je jen nějaký „vzorek“. To byla metafora a přiznávám, dost blbá.
     
    Chtěla bych se projít po Karlově mostě, i když tam jsou ty příšerné kočičí hlavy, a i když je to tak obyčejné neoriginální přání…
    Možná vymyslím jiné. 😉
  • otєrєzє.cz

    Privilegium prvního rande

    První věta, kterou mi dnes řekli lidé, kteří mě minimálně měsíc neviděli, byla: „Ty máš už dlouhé vlasy!“
    Taky jsem si toho všimla 🙂
    Podezřívám právě vlasy, že mohou za to, že se cítím tak sebevědomě a hezky. A pořád rostou! Dělají mi takovou radost. Jen tak dál.
    A asi opravdu povyrostly, protože zažívám poprvé noční děsy ze šimrání vlasů na mém obličeji, když se převracím ze strany na stranu, ale nesmírně si to užívám 🙂
    Když jsem dnes viděla dlouhý culík Lindy, hned jsem jí ho záviděla. Snad taky jednou budu mít takový…
    Dopoledne jsem strávila v práci, ale pak jsem už běžela rychle domů převléknout se do černobílých šatů, které jsem si dnes chtěla vzít, i kdyby sněžilo a šup do Prahy s Lindou.
    Naštěstí je srpen a nesněžilo. Odpoledne vykouklo i sluníčko, takže bylo krásně teplo.
    Tedy kromě momentu, kdy se zrovna nad Malou stranou nakumuloval nějaký strašný černý mrak a nehnul se hezkou chvíli z místa. Mrak nad Malou stranou by mi byl dnes za normálních okolností ukradený, ale pod tím mrakem jsme seděly v kulturním centru Containall pod širým nebem my.
    Byly jsme ještě s Danym (FtM před HRT), kterého vždycky ráda vidím, na transgender eventu v rámci programu Prague Pride právě na Malé straně. Linda mě tam vytáhla s tím, že tam bude nějaká zajímavá diskuse.
    Diskuse nakonec probíhala tak komorně, že jsme si jí ani nevšimly a diskutovali všichni tři sami, k tomu popíjeli šípkový mošt, přičemž se spustil déšť, mé obavy, že mi bude v šatech zima se lehce začaly vyplňovat a tak nezbývalo, než se přitulit ke skupince lidí ze současně probíhajícího workshopu s milým sympatickým usměvavým veselým vousatým dlouhovlasým účastníkem, který nás vyzval, ať se také připojíme k vytváření koláží.
    Měla jsem strach, že se mi rozmažou oči, jak jsem se chvílemi smála až k slzám 🙂
    Hlavním tématem tohoto uměleckého počinu bylo totiž porno v kombinaci s cyklistickými potřebami, tzv. cyklofetiš.
    Naše výsledky se všem moc líbily. Hlavně Lindy obrázek jízdního kola, které mělo místo sedla pánské přirození ve svislé poloze.
    Já jsem zase cyklistovi na cestu naházela pod nohy „klacky“ 🙂
     
    Jako správné umělkyně jsme si svá díla podepsaly a přenechaly je ke zhlédnutí veřejnosti.
    Tohle je umění. Ne úchylárna! 🙂
    Takže to bylo opravdu podařené neplánované setkání 🙂
     
    Pane v podzimní bundě. Je srpen a já jsem se před vás postavila v minišatičkách, tak tu nevyvolávejte paniku, že byla zima, ano? I když po tom deštíku bych potřebovala trochu zahřát…
    Zrovna jsem na Malé straně chytla půvabnou pražskou tramvajku s honosným Pražským hradem v pozadí. Nevšimla bych si toho pohledu, ale cizinci tam pořád něco fotili, tak jsem si to musela vyfotit taky 🙂
    Pro někoho normální pohled na každodenní Prahu, pro mě nejromantičtější část dne s nejromantičtějším hromadným dopravním prostředkem.
    (Paní Jaroslava Brokešová měla službu asi zrovna na jiné lince 🙂
     
    Cesta tam narvaným metrem. Já poprvé v šatech v narvaném dopravním prostředku. A pocity? No jak mi asi mohlo být? 🙂 Vznášela jsem se blahem. Miluju ty letmé pohledy cestujících, kteří mě sjedou od hlavy až k patě a zase se dál věnují nudnému pohledu do země nebo do okna. (Čili: „Hm, ženská. A co jako? Kdo přistoupil další?“) 🙂
     
    Cesta zpět narvanou tramvají. Všechny tramvaje mají dva vozy, jen ta naše č. 5 měla jen jeden! To je logické, protože kdyby měla dva, všichni lidé by seděli a to asi není žádoucí.
    Stály jsme za poslední sedačkou skoro na konci vozu a za mnou se bavili dva pánové: „Hele, viděls ty její prsa? Ty byly co?“ „Jo toho výstřihu jsem si fakt všiml. Paráda!“ (To se nebavili o mě! :).
    Ale v tom byla právě ta krása toho rozhovoru. Můj výstřih sice byl taky patřičně vidět, protože tyhle šaty jsou zatím s největším výstřihem, jaký jsem kdy nosila (už si to můžu pomalu dovolit, takže v nich jdu zítra i do práce :), ale ti pánové neřešili mě. Jsem si jistá, že kdybych zaujala něčím jejich pozornost, že by se nebavili o poprsí jiné slečny. Opět: „Hm. Ženská. A co jako?“ 🙂
    Snad.
    Měla jsem z toho tenhle pocit.
    Naštěstí v přítomnosti Lindy a Danyho nemám čas řešit okolí a to tím pádem neřeší mě.
     
    Všimla jsem si, kolik žen vypadá, jako kdyby kdysi byly mužem. Ale jsou to biologické ženy! Proč na tyto nikdo v parku nekřičí? Proč nesráží jejich lidskost tím, že je označují za buzny nebo transky? Čím se lišíme my od těchto typů žen?
    A Linda mi na to odpověděla moc hezky: „Rozdíl je ten, že my k tomu máme navíc ten strach a obavy, který z nás vyzařuje.“ A oni to vycítí.
     
    Odpoledne bylo báječné, i když se na mě Robin vykašlal, protože dostal strach. (Normální chlap prostě :). Teď je řada na něm, jestli se ozve. Ale mě to tak nějak přestalo vadit, protož jsem měla plnou hlavu toho příštího pátku. Jak to tak vypadá, tak privilegium prvního rande nakonec bude mít opravdu galantní pan fotograf a já jsem jenom ráda. Protože to je muž, který o mě stojí a dává mi to najevo. Stále si vykáme. Já vím, že tykání je na mě, ale mně se to líbí 🙂 Má to takový úplně jiný nádech.
    To, zda to tak doopravdy je, že o mě stojí a zda jsou za tím jen čisté úmysly, ukáže čas, ale zatím mám takové indicie, které mi to jen potvrzují.
    (Jde vlastně vůbec o privilegium?)
    (Omlouvám se, Michale, ale jednou vaše dráha života protla tu mou a tím jste se stal součástí mě už navěky. Stejně jaké ostatní lidé, které potkáváme a ovlivňují náš život tak, jako my ovlivňujeme ten jejich. Takže se tu o vás prostě alespoň zmínit musím.)
     
    Dnes jsem slyšela jednu z nejhezčích vět, jakou mi kdy nějaký muž řekl.
    Zeptala jsem se narovinu, zda na mě obdivuje tu ženskost nebo právě to „mezi“. Protože jsem si myslela, že když mě muž poprvé uvidí tady na blogu a napíše mi, že k tomu má určitý důvod.
    Odpověď byla: „Terezko vnímám vás jako ženu. Jako krásnou, milou, inteligentní ženu. Termín „mezi“ prosím už nikdy nepoužívejte.
    (Nezlobíte se na mě, že jsem vás tu citovala, viďte? Když ono to stojí zato. Ostatní věci si už nechám jen pro sebe, slibuji.)
     
    A tahle věta se nesmírně líbila i Hance. Připomněla mi ji ještě, když jsem odcházela. Že je to vážně dobré.
    Ano. Tohle je vážně dobré.
    Termín „mezi“ tedy navěky věků zahazuji a vypouštím z hlavy a místo toho si užívám něčeho úplně nového, nepoznaného a moc krásného. Nehodlám se nazývat něčím nejasným, když jsem přeci žena!
     
    Tak kdyžtak udělám bác na zem no. A co. Nikdy nejdu do ničeho s tím, že to nevyjde. A první rande je jen jedno. Bez něj nebude to druhé nebo třetí. Musím ten krok tak jako tak jednou udělat. A s podporou od Hanky jsem si byla najednou zase jistější a nadšená.
    Když mě už po druhé chválila, jak mi to sluší (což nesu těžce a s Lindou jsme se shodly, že neumíme přijímat lichotky), zmínila jsem se jí o minulé středě v Hradci Králové a negativní zkušenosti s dvěma chlapci, kteří na mě už z dálky pokřikovali ty své nesmysly.
    Ptala se mě, jak jen na to mohli přijít? (Tu otázku jsem si taky pokládala.)
    No asi proto, že jsem teprve 6 měsíců na HRT, paní doktorko 🙂 Ale těší mě, že se na to ptáte a máte pochybnosti o jejich dobrém zraku 🙂
    Ujistila jsem jí hned ale, že tato zkušenost mi po chvíli začala být ukradená, protože přicházely další zkušenosti, avšak pozitivní.
     
    Toto odpoledne bylo báječné ještě z jednoho důvodu. Hned tři lidé mi řekli, jak mi to v těch šatech sluší! 🙂 (Přála jsem si, abych se líbila. Přeci na první rande nepřijdu v riflích!) Tohle se tak hezky poslouchá (i kdyby to nebyla pravda :). Moc tímto děkuji mé dlouholeté kamarádce a spojenkyni Anetce z Moravy, která stojí vždy věrně při mně a kterou považuji za velkou znalkyni světa, do kterého teď vstupuji a vždycky mi dobře poradí. Kdybych mohla, tak jí obejmu… Tak aspoň takhle na dálku, ano? 🙂
     
    A taky Hance, se kterou jsem si dnes moc hezky popovídala. Vždycky se na ta setkání s ní těším. Když se mě zeptá, co je nového, tak jí nadšeně převyprávím mé zážitky za poslední měsíc, nevím kdy přestat a často se i zasmějeme tak, že vycházím naprosto vysmátá (což jsem stejně pořád :). Nemám žádný problém, nic mě netrápí, už jen čekám a tak probíráme věci, které mě zajímají nebo které zajímají Hanku.
    Dnes jsme poprvé otevřeně probíraly i tento blog 🙂 Zeptala se mě na něj, tak jsem jí odpovídala. Nemyslím si, že je populární 🙂 Ale jsem ráda, když vidím, jak někomu pomůže popostrčit ho o kousíček dál… třeba právě k Hance a tam už se otevírá země zaslíbená.
    Moc mě potěšilo, že má ve své ordinaci na takovém čestném místě zarámovaný barevný obrázek, který jí posledně namalovala a osobně předala Kačenka. To je ten nejbarevnější ze všech (až tam někdo půjdete ;).
     
    Říkala mi, že už se sestřičkou objednávají nové klienty až na prosinec! To je až za 4 měsíce. Hned jsem si vzpomněla, jak těžké a dlouhé je to čekání, během kterého to spousta z nás ještě stokrát vzdá a zase se objedná, než skutečně doopravdy ten krok udělá a přijde.
     
    To, že nemohu v práci do výrobní haly z bezpečnostních důvodů v sukni zítra ignoruji. (Stejně jako moje kolegyňka, která je mi inspirací a těším se, že zítra jí trumfnu já a budu mít šaty, zatímco ona výjimečně ne :).
    Do těch černobílých šatů jsem se totiž zbláznila (už dřív, ale po dnešku totálně!) a pokud příští pátek dojde skutečně k prvnímu rande, vím už zcela jistě, co budu mít na sobě, včetně krásných černých doplňků od mé sestřičky z Laser klinik, ze kterých jsem taky unešená a tak už jen zbývá být unešená nějakou milou společností na procházce vedle někoho, kdo neuteče, nezmění názor a bude pokračovat v rozfoukávání té jiskřičky naděje, což se mu neustále tak neskutečně daří.
     
    Já nevím, proč jsem pořád tak nadšená.
    Jsem prostě taková.
    I Tom byl nadšený ze všeho, z každé maličkosti. Zajímalo ho všechno a radoval se ze všeho. To Tereze předal.
     
    Vyskytly se názory, že bych měla upravit nadpis tohoto blogu z „O Tereze a o Tomovi“ jen na „O Tereze“.
    Já bych nad tím nijak nepřemýšlela, protože si myslím, že ačkoli je teď tenhle blog už opravdu jen o Tereze, starší články jsou i o Tomovi. Ale nedávno se mě jeden zvídavý kluk (který několik týdnů nic netušil, dokud jsem mu to neřekla), jak jsem se jmenovala předtím.
    A já mu na tuhle otázku odpovědět nechtěla.
    Nechci, aby to věděl, protože Tom neexistuje a ani nikdy neexistoval.
    Nebudu mu do hlavy vkládat myšlenky na něco, co je nepodstatné a nedůležité.
    Stejně jako mi kdysi Danielka řekla, že mi nikdy neukáže fotky z minulosti ani neprozradí své původní jméno.
    Pochopila jsem, proč to nechce.
    Ani já to nechci vědět a už mě to nezajímá.
    Důležité je, co je teď a co bude zítra.
     
    Pavel, Majo i Robin privilegium prvního rande propásli. (U Robina za to můžu tak trošku i já, protože jsem naše potencionální první rande před měsícem a půl zrušila z mé strany jen proto, že jsem dostala strach a teď zase Robina chápu, proč nepřišel. Možná nechápu, proč chce přijít pan fotograf 🙂
     
    (Text níže kdyžtak, Michale, nečtěte ano? 😉 Kvůli vám se teď na svět zase culím tím svým nekonečným úsměvem a nemůžu si pomoct, já to sem napsat musím 🙂
    Kéž bych pro něj byla doopravdy tou, kterou mi tak hezky popisuje ve svých smskách a e-mailech. (Tím mě opravdu dostává!)
    Pokud ano, pak mu toto privilegium zaslouženě náleží.
    Pokud ne, pak je to stejně jedno, protože ho chci tak jako tak poznat. Ale to ještě stále neví, protože jsem ten pátek schválně nepotvrdila. (A dělejte prosím, že to stále nevíte, ano? 🙂
     
    Já za nikým z těchto můžu nepřišla. Oni přišli za mnou.
    A přesně takhle si to představuji.
    Pokud chce muž nějakou ženu, vždycky podnikne ten první krok on a vymyslí, jak ji zaujmout.
    Už vím, jaké to je, holky, když vám všem zamotá nějaký kluk hlavu 🙂
     
    A ne a ne a ne. Nenechám si jí zatím rozmotat 🙂
     
    Ať už je ráno!
    Nemůžu se dočkat, až půjdu do práce. Namalovaná, načesaná, voňavá, V ŠATECH!
    Je pátek a já si takhle pojedu i pro Kačenku, pak s ní sjedu pro pár dobrůtek k večeři a v sobotu budu myslet na holky, co jdou na Prague pride (zamávejte mi do kamery, až budete ve zprávách, ano? :). My v tu chvíli budeme v kině na krásné nové české hudební pohádce Tři bratři, na kterou se už moc těším a Kačenka taky.
     
    A princeznám budu zase závidět jejich šaty, které si už ale narozdíl od dřívějška, můžu kdykoliv obléknout taky, když budu takové mít.
  • otєrєzє.cz

    Mírně z rovnováhy

    Jsem roztržitá, nesoustředěná, jiná, nemůžu se přestat usmívat a klikám na svou e-mailovou schránku s netrpělivostí puberťačky každé tři minuty. (Co to proboha dělám? A co to proboha děláš? Tohle nemůžeš! Tak snadno si na to zvyknu…).
    Mírně z rovnováhy. (Ve skutečnosti to „mírně“ tam být vůbec nemá. 🙂
    Ale to je normální 🙂
    Jsem vykolejená. (Jasně, že mám nad tím nadhled… jen nevím, kde teď zrovna leží (ten nadhled). V kabelce ho nemám.)
    Nevykolejila mě celodenní túra, celodenní úklid, práce, doktoři ani sousedi nebo sbírání borůvek v letním parnu.
    Jsem v oblacích ze všech těch událostí, které se dějí a z toho, jak někteří lidé vstupují do života z ničeho nic nečekaně a překvapí nás něčím, co jsme nečekali.
     
    Na člověku, který ví, co chce a od první chvíle ví všechno, aniž bych mu cokoliv říkala, protože tenhle blog si prostě může přečíst celý svět (naštěstí to ten svět nedělá, protože má úplně jiné starosti) je spousta úžasných věcí: Nemusím nic skrývat. Nemusím se bát a nemusím nic vysvětlovat.
    Karty jsou rozdány.
     
    Jaké je jiskření mezi mužem a ženou z „téhle“ strany?
    Nepopsatelné, nenabažitelné, překvapující, krásné…
    A jaké je ve skutečnosti, když je ten muž nablízku?
    Neodhalené, nepředvídatelné, osudové…?
    Jsem zmatená, protože nevím, co dělám. Protože ztrácím kontrolu a nejhorší na tom je, že mi to vůbec nevadí, protože si to užívám.
     
    Ne, ještě mi nebyl žádný muž, kterému se líbím a který se líbí mně ve skutečnosti nablízku, ačkoli pár adeptů tu už bylo, ale šance jsem zahodila já svojí vlastní vinou a strachem nebo se mi podařilo vyděsit jeho.
    Jen opět cítím, jak moc jsem tomu blízko. Jak moc jsem blízko té romantice, kterou mě dostává a úplně nejpitomější ze všeho je, že až dosud byl tento blog mou vrbou, jenže teď, když ho on čte, sem všechny své pocity napsat nemůžu.
    Chci to říct, ale nemůžu to říct!
     
    Nastává situace, která mě nikdy předtím nenapadla.
     
    A tak budu mluvit v hádankách a tohle své tajemství si zatím schovám do chvíle, než mě to úplně celou pohltí nebo nepohltí.
     
    Mohu si vybrat JAKÉKOLIV místo v ČR na podvečerní romantickou procházku. Přijede kamkoliv. Je to jen na mně. Můžu cokoliv si jen budu přát! A to jsem si myslela, že svobodnější už být nemůžu.
    Kdo jsem, že mám taková privilegia královen nebo princezen?
     
    Přirozeně se potom musím cítit nadšená a šťastná.
    Nechci přestat.
    Chci v tom zůstat už navěky.
     
     
    Mám před sebou cestu do Prahy s Lindou, kterou napadlo, že bychom si zašly na transgender event na Malé straně v rámci programu Prague pride (na kterém jsem ještě nikdy nebyla a nevyjde mi to ani letos, protože budu mít Kačenku, která má privilegia nejvyšší ze všech). (A samozřejmě bych měla v Praze řešit mé první rande, které v tuto chvíli není ale na pořadu dne, jelikož jsem z Robina nedostala kloudnou odpověď a vnucovat se nebudu, přestože je milý. Uvidíme zítra. Mám k tomu ale i ještě jeden důvod nevrhat se kolem krku zrovna jemu…)
     
    Na Slovensku působí očanské hnutí TransFúzia, které pomáhá transgenderovým osobám a jejich rodinám.
    Podobné hnutí ale funguje od 1.1.2014 i u nás s názvem TransFusion (http://www.trans-fusion.org/). Jeho cílem je pomáhat těm, kdo pomoc potřebuje a kdo si o ní řekne.
     
    I bez účtu na facebooku je možné přečíst si zajímavé články a informace týkající se tohoto tématu.
     
    Trochu (víc) jsem se začetla 🙂
    Ale už jsem zpátky a důvod, proč píšu tenhle článek je také ten, že mám jedno malé překvapení.
     
    Týká se COGIATI testu, o kterém jsem psala v předchozím článku a dávala odkaz na PDF verzi přeloženou do češtiny, která ale vyžadovala zapisování výsledků na papír a poté si musel každý vypočítat výsledek sám.
     
    Tímto bych chtěla poděkovat Edovi a Emě, kteří prostě sedli k počítači a tento test z mého překladu naprogramovali tak rychle, že jsem ani nestihla dvakrát mrknout a zde je výsledek:
     
    (2021: Odkaz už je bohužel nefunkční a nevím, kam se test rozhodl odejít. 🙁   )
     
    Eda a Ema je dalším z moc zajímavých človíčků téhle planety, který mi dal tu šanci, abych ho prostřednictvím tohoto blogu poznala. Mám ráda střety s úplně neznámými lidmi, ke kterým tady dochází, aniž bych to kdy plánovala. A kteří už po pár dnech přestávají být neznámými.
     
    Byl jednou jeden blog, který psala jedna smutná duše, protože to neměla komu říct. Ale začalo za ní chodit tolik lidí, že už přestávala být sama, to jí moc pomáhalo a rozhodla se, že na oplátku bude zase pomáhat ona. Její nadšení se totiž začalo stupňovat a když viděla, jak se někteří trápí, chtěla jim říct: „Pojď za mnou. Bude to lepší.“ A snažila se jim podat ruku, protože ona sama cítí, že tohle je ta nejúžasnější a nejlepší věc, kterou v životě udělala.
     
    Aniž by to chtěla, spojilo se tak dohromady tolik lidí, že už nebyla jen jeden člověk na téhle planetě, ale byla to skupina. Vznikla síla, která má obrovskou moc. Ale té zatím ještě úplně nevyužila.
     
    Tou silou jste vy.
     
    Já jsem jen takhle malinkatou kostičkou z téhle stavebnice, kterou stavíte se mnou a nenechám jí nikdy nikým zbořit.
    Vše, co tvořím, má za cíl povzbudit ty, kteří potřebují pomoc. Demonstruji na sobě, na vás, na úplně cizích lidech, že z tohoto světa ještě štěstí, odhodlání, nadšení, lidskost a chuť žít ještě nezmizela.
     
    Každý něco přináší. Už dávno nejen do mého života.
     
    A to je něco, co se mi na vás moc líbí.
     
     
    Teď fakt úplně otočím téma, ale já to musím říct 🙂
    Včera jsem s kolegyňkou řešila kostýmky do práce.
    Tvrdila mi, že by je moc ráda nosila, ale připadala by si tu v nich divně, protože všichni jsou tak jako sportovně oblečení a ona by vyčnívala.
    Tak jsem jí řekla, že když je začne nosit, začnu je nosit i já 🙂
    A domluvily jsme se, že zhruba za rok to provedeme 🙂 (Za rok proto, že bych měla být už bez problémů schopná takové krásné věci nosit, aniž bych cítila, že styl sekretářky se na mě ještě nehodí. Mám ráda i sportovní styl nebo rifle a tričko k balerínkám, ale proč se někdy neobléknout extra-elegantně? (Nikoliv nevkusně a přehnaně.)).
     
    Stejně to bude dřív, než za rok, protože já si vždycky něco naplánuji a nakonec do toho skočím po hlavě dřív.
    Jako například můj full-time, který byl v práci naplánován na červenec!!! 🙂 (Teď se tomu směju, protože červenec byl před pár dny a představa, že jsem to udělala až teď, je příšerná. Bylo to moc dobré rozhodnutí skočit do toho co nejdřív (už 8.4.)). Přišla bych o tolik krásných dní ve vysněném světě.
     
    Já si tyhle věci s kostýmkem ale pamatuji, takže to kolegyňce moc ráda připomenu.
    Ona má teď přes léto každý den jiné šaty a moc jí to sluší. Snažila jsem se jí (v těch vedrech) dohnat sukněmi, ale teď, co jsou ty deštivé dny, jsem úplně neschopná jít ven s holýma nohama, celý den mám v práci ledové ruce a těším se do auta, protože v něm je vždycky teplo.
     
    A už zase se blíží sychravý podzim. Co budu dělat?
    Možná by to chtělo nějaký biologický zahřívač 🙂
     
    Včera jsem měla ještě jeden milý krátký zážitek.
    Tom míval pánskou kadeřnici. Byla to starší paní před důchodem, ke které chodil vždycky jeho táta a protože Tom kadeřnice vždycky nesnášel, byl rád, že ta paní je starší a že už bez ptaní ví, jak chce ostříhat. Nechával se tak stříhat roky pořád stejně.
    Tomova kadeřnice ho velmi dobře znala a často, když se potkali ve městě, se ho při pohledu na dorůstající vlasy ptala, kdy zase přijde.
     
    Včera jsem potkala Tomovu kadeřnici 🙂
    Šla proti mě celou nekonečně dlouhou chvíli a v momentě, kdy jsem čekala (protože jsem si myslela, že mě pozná), že na mě kývne nebo pozdraví nebo se na mě zahledí, na mě jen mrkla jako na milión ostatních kolemjdoucích a šla dál.
    Prostě nezájem.
    Tohle není Tom 🙂
     
    Ne, tohle opravdu není Tom.
     
    A tak mě napadlo, jak moc hraje roli přeměna v souvislosti s prostředím, ve kterém žijeme a s lidmi uvnitř toho prostředí? Několikrát jsme tu řešili, že celé město ví, kým jsem byla a kdo jsem teď.
     
    Ale teď jsem zjistila, že Tomova kadeřnice Terezu nezná.
     
    Kolik takových lidí tu ještě žije, u kterých se Tereza nemusí bát, že „neprojde“, přestože znali Toma?
     
    Přeskočila jsem do vysněného světa tak rychle a nenápadně, že to mnozí nestačili ani zaregistrovat. 🙂
    Jasně, že je tu spousta lidí, kteří to vědět museli, protože jsem s nimi přišla nevyhnutelně do styku, když se „to stalo“ (např. 300 dělnic v práci).
    Pokud se o mně každá doma zmínila, už je to zhruba 600 lidí, z nichž to každý druhý řekl dál a tak ten počet lidí narůstá.
    Ale, víte, já už jsem je začala tak trošku nudit 🙂
    Ano, v práci na mě koukají vězni s otevřenou pusou (tak, jako koukají na všechny kolemjdoucí slečny a ženy) a holky z výrobní linky, které mě viděly za celou dobu tak 2x se vždycky podívají. Ale já se na ně usměju a jdu dál. S některými mluvím, řeším věci bez ohledu na to, co „se mi stalo“ a tak jsem přinejmenším tiše tolerována.
     
    Nikam neutíkám. Zůstávám ve svém městě, ve své práci a u své rodiny. Tady jsem doma. A Tomova kadeřnice se teď ptá, co se stalo, že Tom po tolika letech už u ní tak dlouho nebyl…
     
    Neví, že už k ní nikdy nepřijde.
    Nikdy.
  • otєrєzє.cz

    Rozkvetla mi orchidejka

    9.8.2014
    Ještě jsem nepřišla na to, čím to je, že i když se mi zdá třeba příšerný psychosen o ex, po kterém jsem se rozbrečela, stane se celá sobota tak kouzelnou a já se vidím tak hezky :). Jak to, že se někdy líbím v zrcadle sama sobě a jindy se na sebe nemůžu podívat? Dost mě ty rozdíly ve vnímání sama sebe rozčilují, znepokojují… nemohu se podle nich orientovat a jsem potom tak akorát pořádně zmatená.
    Neplánovala jsem dnes, že se budu v zrcadle po ránu líbit. Spíš jsem čekala opak. Byla jsem otrávená z toho snu. Už zase manželka stála ve dveřích, tentokrát zmoklá s Kačenkou a připravená se vrátit a já tu ani neměla nic k jídlu. Nechtěla mě pustit na nákup a já se bála odjet, abych se zase nevrátila do prázdného bytu. Klasika. Ale dnes už se tyhle sny dají přežít a mávnu nad nimi rukou.
    Tenhle sen se mi zdál proto, že když jsem se včera vracela z Německa kolem domu, ve kterém je Kačenka na prázdninách u babičky a kolikrát jí tam i vidím, jen nesmím zastavit, myslela jsem na to, jaké by to bylo vracet se domů s někým (jako dřív s manželkou) a probírat úplně primitivní věci typu: „jaký si dáš čaj?“, „co mám upéct v neděli? nebo „jaký film si dneska pustíme?“. Sednout si na gauč (který nemám) a přitulit se k někomu. Ale pak jsem si uvědomila, že to, co mám, je taky fajn. Je to prostě jiný typ štěstí.
    Seděla vedle mě v autě Nikča (to není MtF a nemůžu za to, že má zrovna takové transsexuální jméno 🙂 a povídaly jsme si o klukách, snědly v autě dobroty koupené v Německu a bylo nám hezky. Užily jsme si ten výlet. Proto mi v noci vlezla ex do hlavy, ale po probuzení jsem byla ráda, že to byl jen sen, i když moc smutný. Když jsem se zorientovala, měla jsem radost, že jsem, kdo jsem a kde jsem a nemusím zase nic skrývat, což jsem řešila v tom snu: „No jo, ale kdy budu moct zase být Terezou?“.
     
    Hned jsem se začala malovat a oblékat, protože jsem musela na poštu.
    Malovala jsem se normálně jako vždy. Mamka mi vždycky říká, že se maluju hezky. Ach ty maminky…
     
    Venku bylo už po ránu teplo a sluníčko, měla jsem připravenou sukni, ale byla jsem ještě pořád otrávená, tak jsem si natáhla v rychlosti rifle (chtěla jsem se odbýt a věděla jsem, že zas budu venku jediná žena v kalhotách :/ ) a nové zelené tričko a… koukám na sebe, jak jsem se hezky namalovala, učesala… jak jsou ty kalhoty super a k tomu balerínky a nemohla jsem se vynadívat :). Nějak jsem si připadala najednou hezčí, než jindy. Čím to bylo?
    S tím jsem nepočítala a potěšilo mě to.
    A na poště potom taky – v odrazech výloh – nějak se mi najednou chtělo mezi lidi. Jako kdybych byla pět let po přeměně 😀
     
    Nechápala jsem ani samu sebe.
    Popovídala jsem si se sousedkou a přemýšlela, kam ještě jít, protože domů se mi rozhodně nechtělo.
    Ale nakonec jsem domů šla, protože mě zajímal ten COGIATI test.
     
    Jenže… 🙂
     
    Jak jsem vešla do dveří bytu (ještě s kabelkou přes rameno), řekla jsem si, že když je tak úžasná sobota a já už dlouho neudělala žádnou fotku, že je k tomu dnes ideální příležitost. 5,5 měsíce na HRT. Udělám si JEDNU fotku…
     
    Rozkvetla mi orchidejka.
    Má 12 květů a nádherně voní. Takhle mi ještě nikdy nerozkvetla. Chtěla jsem si jí vyfotit. (foto č. 120)
    Chtěla jsem se vyfotit s ní. Chtěla jsem si dát jeden kvítek jako za ucho a začala jsem si s ní hrát, různě jí aranžovat a fotit se v její blízkosti. Miluju květiny, které kvetou. Byla jsem tak ráda, že mi tu radost svými bílo-fialovými květy udělala. Byla tak něžná a fotogenická! (Ale ještě nemám žlutou variantu, kterou bych taky moc ráda).
     
    Z jedné fotky bylo nakonec fotek 200. 🙂
    Když už jsem si myslela, že bylo focení dost a svlékla si rifle, že se hodím jen do domácí bílé sukně, tak když jsem procházela kolem zrcadla, musela jsem si dojít pro foťák znovu 🙂
    Následovalo dalších 200 fotek, takže jich nakonec bylo něco přes 400.
    Schválně jsem to spočítala, protože mě zajímalo, kolik z nich jich vyřadím.
     
    V prvním kole jsem smazala opravdu ty nepovedené nebo rozmazané a tak mi jich zbylo použitelných 55 %.
    Více než polovina! Jůů! Buď jsem začala být slepá, neobjektivní nebo mi narostly vlasy? Nevím.
    Ale moje cenzura je dost přísná, takže jsem z těch 55 % vybrala opravdu jen ty, které se mi líbily nejvíce.
    A zbylo mi jich 21 % (celých 85 fotek).
    Nejspíš za to může ta orchidej.
     
    Takové „skóre“ jsem ještě nikdy nezaznamenala a vlastně doteď nevím, čím to bylo.
    Vím jen, že je neděle a já se toho bezva pocitu ještě nezbavila. 🙂 Před chvílí jsem přijela od jezera z Německa (zase jsem si aspoň trošku opálila nožky, když už pomalu končí léto), kam jsem vytáhla i Nikču a jejího malého brášku a teď tu sedím celá šťastná vysprchovaná a mám ohromnou radost ze života…
    A do toho mi píše Robin, jak by chtěl být zrovna u mě a je mu smutno. Ale o něm až dál 🙂
     
    Do veřejného fotoalba tyto fotky přidávat nebudu, ale sem je dám 🙂
     
    Jasně, teď už budou všechny fotky bez hlavy 🙂
    Néé, tuhle jsem si udělala proto, abych nafotila, jak se po půl roce na HRT začínají měnit tělesné proporce 🙂 Jsem z toho nadšená!!! Ještě prosím zvětšit zadek ano? Děkuji 🙂
    Prsa jsou má vlastní 🙂
     
    Nejdřív v riflích, ve kterých jsem šla ven schválně na poštu, přestože bylo vedro, až jsem se potom převlékla doma do sukně a začalo další neplánované focení :). (119)
     
    (Fota č. 121, 122, 123)
     
    Mamka mi říkala, že jí sousedka vyprávěla, jak jí fascinuje moje přeměna. Jak na mě ve středu koukala, když jsem šla do auta a nemohla uvěřit vlastním očím, jak mi to sluší. Ach… to tak potěší tyhle pochvaly. To místo je asi začarované, protože mě tam minule pochválil i jiný soused a mamka mi dnes řekla, jak jsem hezká, jenže od maminky to nepovažuji vůbec za objektivní, i když mi tvrdí, že to objektivní je :). Navíc to tak dokonalé nemůže být, protože to sama vidím a středeční procházka Hradcem Králové mi to vše jen hezky natvrdo potvrdila, což je dobře, protože jinak by mi až příliš narostlo sebevědomí.
    Nad tím jsem už ale taky mávla rukou, protože MUDr. Chrobok mi udělal radost, kterou nemohl ten den zkazit vůbec nic a nikdo.
     
    Při odchodu od mamky se mě ptala, jak si vytrhávám chlupy z nohou. Já je měla zrovna neoholené, tak jí říkám: „Vytrhávám si je epilátorem, ale teď je mám zrovna neoholené. Koukni, mami, pamatuješ, jak jsem měla vždycky tlusté husté chlupy? To bylo příšerné! Tohle z toho udělaly hormony…“ A ukázala jsem jí nohy, na kterých nebyly chlupy skoro vidět, jak jsou slabounké a řídké. Pouze z blízkosti asi půl metru to na silném světle bylo vidět. Mám ženské chlupy na nohách! 🙂 Ale i tak je budu škubat dál. Mám ráda nožky hlaďoučké a lesklé.
    Totéž platí i o chlupech na rukách.
    V tomhle po půl roce hormony opravdu zapracovaly hodně a mám z toho neuvěřitelnou radost. Dokonce bych řekla, že moje černovlasá kolegyně má chlupy mnohem viditelnější.
     
    Příští týden jedu k Hance a jako na potvoru mi z ničeho nic napsal Robin (pražák), jestli náhodou nejedu do Prahy.
    Tak jsem mu napsala, že jedu.
    🙂
    Jak tenhle rozhovor asi tak mohl dopadnout?
     
    Jenže jediný muž, který to o mně ví, je Majo. Na toho teď čekám, až se mi po končící dovolené v jižních Čechách bez internetu dnes nebo zítra konečně ozve. Přála bych si to.
     
    Robin neví nic. Snažila jsem se mu to nenápadně naznačit (vím, že mužům se musí říkat všechno narovinu, ale já nechtěla), jenže on mi na to jen řekl, že má nějaké tušení, protože je dost vnímavý. Jaké tušení to je mi ale říct nechce. To nic nemění na tom, že s ním mám rande, protože ho chce a já taky :). Ve skutečnosti to není rande, ale normální setkání. (To s Majom by to rande bylo).
     
    Mám být v půl třetí u Hanky a on zrovna v půl třetí končí v práci v Praze, což je úplně ideální.
    Řekla jsem mu, ať si od toho nic neslibuje, ale že bych ho opravdu moc ráda viděla, protože jde o kluka, který patří mezi ty, co ženu chrání, obdivují, hýčkají a není pro ně kus hadru.
     
    Tak já se tu snažím o Maja, jsem k němu upřímná a místo prvního rande s ním, na které se během dovolené nerozhoupal, mě čeká rande s jiným. Já vím, vypadá to divně. Nehraju to na dvě strany. Ale k žádnému z nich nemám odpovědnost. Nechodíme spolu. A jsme přeci dospělí.
    Nedokážu to odmítnout. Mám jen proto, že nezná moji minulost?
    On je člověk, kterého mám ráda a chtěla bych ho poznat i ve skutečnosti, protože prostě chci. 🙂
     
    Když jsem viděla, jakou měl radost, když jsem mu řekla, že bych se stavila nenápadně u něj v práci (on pracuje na veřejném místě v Praze), tak mi došlo, že pro něj asi něco znamenám.
     
    Buď přijde a hned se otočí (aspoň na mě Linda, kterou beru s sebou pro pilulky, nebude muset tak dlouho čekat) nebo z toho budou 4 hodiny. Předpokládám první variantu, ale stejně ho chci vidět. Ne kvůli tomu, abych si něco dokázala (i když to je taky důležité), ale proto, že je fajn a nechci se omezovat kvůli tomu, že jsem v nějaké pitomé mezifázi, kterou už stejně dávno jako mezifázi nevnímám.
    A Robinovi zrovna nic říkat nebudu. Majo byl ten první průkopník, kterému jsem to řekla, Robin bude první průkopník, kterému to neřeknu. Beztak to určitě tuší a stejně je pro se sejít (pokud to tuší správně) a jelikož jsme se domluvili, že to bude úplně nezávazné setkání bez vnímání toho druhého jako potencionálního partnera, že se sejdeme jako dva obyčejní dospělí lidé, tak se tím snížilo riziko bolesti z toho trpkého překvapení. Protože už si přeci jen pár měsíců píšeme.
     
    Jen mě mrzí, že už se má od příštího týdne ochladit. Chtěla jsem si vzít ty černé šaty. I Robin říkal, že by mi to v nich v ten den moc slušelo. Tak kdyžtak hold budu mrznout 🙂 Já jsem taková divná osoba. Když je vedro, tak jsem jediná v kalhotách ve městě a když je zima, tak jsem zase jediná v šatech 🙂 Ještě jsem se s těmi teplotami nějak nezkoordinovala 🙂
     
    Takže příští týden začíná být pro mě opět velmi napínavý.
    Těším se.
    Zapomínám, že nejsem ještě kompletní žena.
    Vnímám už celý svět, sebe, okolí i ostatní muže, jakobych už tou kompletní ženou byla. Může za to real life test – tedy to, po čem jsem tak toužila. Žít už navěky v téhle roli (která vlastně není rolí, protože tou rolí byl Tom). To je přesně to, co mi vyhovuje a nechci už to nikdy změnit.
     
    Když tu u mě byla Darinka a jely jsme po práci spolu pro šroubky do firmy, ve které jsem kdysi pracovala, byla jsem nesmírně nervózní, protože jsem tam takhle ještě nikdy nebyla. Snažila jsem se tu nervozitu potlačovat a myslela jsem si, že mi to šlo, ale za pár dní se mě Darinka zeptala: „Co to bylo za tu firmu, jak jsme tam tehdy jely a ty jsi byla tak strašně nervózní?“
    Z toho jsem se ponaučila, že nervozita dokáže příšerným způsobem ovlivnit pohled okolí na mě. Že to prostě poznají, i když si myslím, že ne. Zatímco kdybych vystupovala sebejistě, jak to někdy někde umím, pak bych žádnou pozornost nepřitahovala.
     
    Můj vnitřní pocit odráží mé chování a také chování okolí ke mě.
    A to tak, že velmi.
     
    Dvě slečny ve vlaku do Hradce Králové ho ovšem neodrážely. Byla jsem v to ráno naprosto sebejistá, nadšená, usměvavá a šťastná, že jedu za Chrobokem. Ony na mě taky neútočily. Vlastně bych řekla, že byly na mé straně, ale každopádně mě řešily.
    Proč se tuto sobotu cítím najednou úplně jinak a proč mi k fotkám na facebooku píší kluci (protože ten profil mám ryze ženský, nikoli transsexuální), že jsem princezna, nevím.
    Já chci být princezna.
    A každá princezna hledá svého prince.
    I ta ošklivá 🙂
     
     
    V květnu 2012 jsem napsala článek s názvem Den matek, můj coming out a malá Markétka.
    To byl takový dost zásadní článek, protože popisoval můj coming out u mamky, ale také setkání s malou okatou černovlasou Markétkou (8 let) – vnučkou sousedky – která tam jednou za rok přijede a občas zajde i k mé mamce na návštěvu.
    Markétka je podle mě ale jasně a nepřehlédnutelně transsexuální a chce být klukem.
    To proto jsem letos na jaře na semináři tak hltala přednášku Hanky Fifkové o transsexualitě u dětí a nechala si pak od ní poslat metodický pokyn pro dětské obvodní lékaře. Markétky maminka totiž o nějaké transsexualitě nechce ani slyšet. Dítěti v žádném případě v ničem nevyhoví a nepovoluje mu vůbec nic v souvislosti s touhou po chování v roli opačného pohlaví.
    Na přednášce jsem se ale také dozvěděla, že u dětí nebývá transsexualita tak jednoznačná (až na výjimky, kterou si myslím, že Markétka je). Důležitým znakem je, aby u takto malého dítěte přetrvávala touha po životě v opačném pohlaví minimálně 6 měsíců. Já jí ale od května 2012 neviděla a tak jsme s mamkou domluvené, že jakmile přijde na návštěvu, dorazím tam taky.
    Nechci a nebudu si tu hrát na odborníka, který jí může pomoct. Nemůžu ani zasahovat do jejího života, nad kterým je zodpovědná její matka. Chci pomoct jen jí a naznačit jí, že pokud touží po tom, abychom jí říkali klučičím jménem, tak jí tím jménem říkat budeme. Že pokud si nechce hrát s panenkami, tak si budeme hrát s autíčky a s největší pravděpodobností si na mě vzpomene, protože tehdy (v mých začátcích pokusu o přeměnu v r. 2012, kterou jsem pak přerušila), jsem vypadala opravdu jako někdo totálně mezi (ještě bez hormonů) a pamatuji si, jak mě řešila a ptala se na mě, jak to, že můžu nosit holčičí věci.
    Její babička jí chce vzít na nácvik mažoretek – jako diváka. Vyzoušet, jestli se u ní projeví nějaký zájem.
    Je někdy tak zvláštní, jak rodiče i okolí záměrně přehlíží přání, která se nám naše děti snaží říct… A přitom jsou tak viditelná a jasná.
     
    Teď uvidím Markétku po dvou letech.
    A těším se, pokud její touha nepolevila, jak jí udělám něčím radost, protože vím přesně, jak se takové dítě musí cítit. Zaslouží si přinejmenším porozumění.
    Po týdnu odjede zase do svého světa v Praze domů a bude se muset trápit další rok svými představami, o kterých je ujišťována, že nejsou správné. Bude mít v hlavě ale jednu malou naději, kterou bych jí ráda dala já. A klid v duši, že některé myšlenky, které má, nejsou zlé a špatné, ale naprosto přirozené, a že za ně nemusí být kárána.
    A budu při tom nesmírně opatrná.
     
     
    ————-
    po hodině
    ————-
    Já tu vždycky něco napíšu a ono je to za pár minut jinak.
    Robin to ze mě vytáhl. Normálně jsme spolu flirtovali tak roztomile a hezky něžně a já zase nakousla to své „nebudu se zlobit, když na to naše setkání přijedeš a hned se otočíš zpátky“.
    Řekl, že bych mu to už měla konečně říct.
    Nechtěla jsem.
    Psala jsem mu, že jsem si chtěla užít pár minut nebo vteřin normálního setkání, jaké prožívají všechny holky.
    Ale chtěl to slyšet, tak to má.
     
    🙂
     
    Nevím, jestli to těm klukům vždycky nedochází… Říkal, že nikoho takového nezná osobně, že se mě pokouší pochopit a pak mi popřál dobrou noc, hezké sny a že se těší, jak si zítra napíšem a ať se nebojím.
    Ptal se mě, jestli se může ptát na spoustu otázek, ale že se bojí, aby mi to nebylo nepříjemné.
     
    Hm, to je sice fajn, ale já bych potřebovala konečně taky nějaké osobní setkání a reakce. Tohle mi moc nepomůže. Kluci toho napovídají…
     
    Tak jsem zvědavá, jak tohle dopadne…
     
     
    Před chvílí mi kamarád, co bydlí o pár ulic dál a známe se asi dva roky napsal, že když mě před pár dny naposledy viděl u auta, že kdyby nevěděl to, co ví, že si myslí, že jsem normální ženská, které to sluší. I jeho babička si to myslí, když jsem je potkala v obchodě.
    Tak já už vážně nevím. Mám během týdne tolik extrémně rozporuplných reakcí. Jde mi ale o 100% správnou identifikaci a dokud nebude 100%, nebudu spokojená.
    Ačkoli já už jsem vlastně spokojená teď.
    Mám téměř všechno, po čem jsem kdy toužila. Už tohle je pro mě tak velké štěstí a dar, že bych neměnila ani za nic. Stále se toho štěstí nedokážu nabažit. A vší té ženskosti, která je mi dopřávána a na mě akceptována, nikoliv zatracována a vyčítána.
  • otєrєzє.cz

    COGIATI test

    Nechápu, jak se po dvou letech brouzdání o téhle tématice po netu a vstřebávání informací od vás všech mohu dozvědět ještě o něčem novém a přitom tak zásadním, jako je COGIATI test. 🙂 Děkuji tedy jedné dobré duši, která mi nedávno napsala, za tuto zajímavou informaci 😉
     
    COGIATI test (COmbined Gender Identity And Transsexuality Inventory) vymyslela a naprogramovala Jennifer Diane Reitz (nar. 1959), americká spisovatelka a programátorka. Je vlastníkem domény transsexual.org (mimochodem s grafikou tak z r. 1900 – ale zde převažuje obsah nad formou :). V r. 1981 vymyslela spoustu videoher a animovaných komiksů. V jednu dobu byla její stránka Happy Puppy nejnavštěvovanější stránkou s hrami na internetu (již neexistuje, ale je možné okouknout starý archivní otisk od r. 1996 do r. 2007, pokud to někoho zajímá).
    Ostatně na stránkách WayBackMachine si můžete najít jakoukoliv stránku, která je do tohoto archivu průběžně ukládána již od r. 1996 včetně podstránek a u některých (i českých) stránek je to opravdu zábava sledovat, jak vypadaly před 18 lety 🙂
    Byla jsem zvědavá a tak jsem si do tohoto „stroje času“ zadala i adresu mého blogu a je tam otisk z 13.8.2007, kdy nějaká slečna psala na téhle adrese svůj blog, který byl ale nakonec zrušen.
     
    Reitz je MtF, která podstoupila SRS v r. 1982. Než prošla přeměnou, žila v polyamorním* vztahu se třemi manžely.
     
    *Polyamorie – osoba žije v několika milostných vztazích za vzájemného souhlasu všech zúčastněných a nejde tedy o nevěru.). (O polygamii jsem slyšela, ale o tomhle slyším prvně :).
     
    Nyní se popisuje jako agnostička*. (to je nových slov dneska 🙂
     
    * Agnosticismus je názor, že pravdivost některých tvrzení, zejména těch, která se týkají existence či neexistence jakéhokoliv boha, se nedá prokázat ani vyvrátit a že totéž platí i pro další, zejména náboženská a metafyzická tvrzení.
     
    A identifikuje se jako bisexuálka inklinující k lesbismu.
     
    COGIATI test je test pro MtF (nebo pro ty, co si myslí, že jsou MtF) a má pro nás Čechy jednu nevýhodu – je pouze v angličtině, polštině, španělštině a francouzštině. (Né, tak v polštině už test není, stránka byla zrušena. On je to test z 90. let, takže odkazy na něj jsou opravdu velmi neaktuální, ale našla jsem polskou stránku z r. 2004, kde zůstal alespoň samotný překlad bez testu, který mi pomohl v překladu. Němčina a holandština už to taky vzdala.)
     
    Oficiální stránka tohoto testu na stránkách Jennifer je: http://www.transsexual.org/TEST0.html
    Nebo přímo na anglickou verzi (s chybami ve dvou otázkách – což je zanedbatelné) ZDE.
     
    Na českém a slovenském internetu jsem se dočetla, že každého druhého napadlo test už přeložit do češtiny, ale ještě to bohužel nikdo neudělal, takže to zase zůstane na mně 🙂
    Fakt co si člověk neudělá, to nemá.
    Na problém zřejmě narazil každý nadšenec, který se o překlad pokusil, se složitými překlady některých otázek, ale hlavně jen nepatrně od sebe se lišících odpovědí. Ale od čeho mám sestru učitelku angličtiny studující angličtinu na VŠ a mé znalosti z polské filologie z minulosti, že? 😉
     
    Jelikož teď ale nemám čas ten test naprogramovat a hodit do online podoby na web, jak jsem si hezky naplánovala, zatím si skóre z jednotlivých odpovědí budete muset zapisovat na papír a poté sečíst.
    Nebo vytisknout, kroužkovat odpovědi a poté sečíst.
     
     
    Pokud v něm najdete nějaký překlep nebo chybu, tak mi prosím napište. Nekontrolovala jsem těch 17 stránek po sobě, ačkoli to běžně dělám, ale mám tu večeři od maminky a tu bych si dnes ráda totiž ještě snědla, takže priority jsou jasné 🙂 Ta večeře je totiž specialita, kterou mi udělal naposledy můj děda, když jsem byla malá. Takže taková trošku nostalgická večeře.
     
    Ale protože se vždy najde nějaká dobrá duše, která dobrovolně udělá dobrý skutek, tady je ONLINE COGIATI TEST v ČEŠTINĚ:
    (2021: On-line verze testu již bohužel není dostupná. Lze ji pouze stáhnout offline výše.)
     
    A děkuji tímto opravdu moc Edovi a Emě 😉
     
    COGIATI test neměl žádné vědecké ambice, ale v Pákistánu je používán jako oficiální diagnostický nástroj. Občas je také zpochybňován, ale všech 65 otázek je přesně mířených na rozdíly mezi mužským a ženským myšlením
     
    Proto je také důležité neodpovídat tak, jak byste chtěli, aby to bylo, ale tak, jak to skutečně teď aktuálně cítíte.
    (Například je známé, že ženy mají menší prostorovou představivost, proto se jim hůře parkuje. Na otázku, jak snadno zaparkuji mezi dvě auta tedy neodpovím „nesnadno“ jen proto, že vím, že ženy nesnadno parkují, ale tak, jak teď doopravdy parkuji. Některé odpovědi totiž přímo lákají k označení jen proto, abychom měly co nejlepší vytoužené výsledky, i když jde jen o přání, nikoli o skutečnost.)
     
    Test jsem si samozřejmě dala i já.
    Protože jde o test z 90. let, je v něm ještě kladen důraz na heterosexualitu (čili aby MtF sexuálně preferovala muže (na Slovensku i dnes bohužel stále poměrně aktuální podmínka)) a lesbám snižuje skóre. (Ale nepatrně a zanedbatelně a na výsledek to nemá téměř žádný vliv.)
    Pár otázek bych klasifikovala úplně jinak, protože neprozrazují nic o naší identitě ani ženském nebo mužském myšlení.
     
    Otázka č. 16 byla za trest! 🙂 Pro mě nejtěžší a nepřekonatelnou otázkou 🙂 Zabrala mi půl hodiny a snad jí pochopíte, protože překlad je správný. Otázka něco v tom smyslu: Stojíte a před vámi je jedna krabička, co se vznáší před druhou, která je modrá, ale je vzdálenější, přičemž se roztočí, ale jen třikrát a obě krabičky jsou spojené tyčí, takže otázka zní, kde se teď nachází červená krabička. Uf.
     
    Mnoho otázek je podobných a tím, že se opakují, jen násobí výsledek.
     
    Nad otázkou č. 32 stále přemýšlím a je velmi nejednoznačná.
    V této otázce byl naznačen svět, kde jsou všichni lidé stejní, bezpohlavní (nebo spíše oboupohlavní) a neexistují rozdíly mezi mužem a ženou.
    To, že se cítím a vnímám být ženou je v mé hlavě. Ve světě androgynních oboupohlavních lidí nerozlišujících ženy a muže by mě můj mozek stále identifikoval jako ženu a „nutil mě“ chovat se, oblékat a žít jako žena. Aspoň myslím. Nevím. Pořád nad tím přemýšlím. Těžko se mi změní myšlení jen proto, že se změnil svět.
     
    Téma otázky č. 35 (kdyby existoval lék, který z nás udělá spokojené muže netoužící po ženském těle) jsem řešila už kdysi a ztvárnila ho svým rádoby komiksem s názvem P.P.P.I. (Pilulka Proti Poruše Identity – anglicky P.A.I.D. (Pill Against Identity Disorder)). Proklínala jsem totiž tehdy to, co mám v hlavě a přála si, aby někdo takovou pilulku vymyslel, která by srovnala tělo s duší a já už se nemusela trápit. A bylo by mi tehdy jedno, jestli bych zůstala mužem nebo ženou, protože by duše byla v souladu s tělem a netrápilo by mě vůbec nic. O transsexualitě bych nejspíš jen okrajově někde slyšela nebo četla. Snažím se zmírnit to utrpení dané nesouladem. Pokud by ten nesoulad zmizel, nebylo by co řešit. Jenže žádná taková pilulka neexistuje a to nutkání mám pořád.
    Takže odpovědi u otázky č. 35 jsou tak trochu sporné, i když vím, kam míří.
     
    Č. 41 – migrény. Nemám migrény. Nejsem tedy plnohodnotná žena? 🙂 Ubralo mi to skóre, tyjo.
     
    Č. 45 – upřednostňování osob se sebevražednými sklony. Nikdy bych tak sobecký čin neudělala. Moje dcera i rodina by se do smrti trápila, jako bych se trápila já, kdyby někdo z nich udělal totéž. Sebevražda je ten nejsobečtější čin, jaký znám, který osvobodí jen sebevraha, ale veškeré okolí vrhne do věčného smutku.
     
    Výsledky jsou počítány ve velmi širokém rozpětí, takže je prostor na mírné odchylky a ty pak nemají vliv na konečný výsledek.
     
    Test jsem si tedy udělala a výsledek (který mě vůbec nepřekvapil) zní: Mám neprodleně kontaktovat nějakého sexuologa. Situace je vážná 🙂
     
    V PDF souboru je pár otázek hnědým písmem. To proto, že jejich odpovědi jsou podle mě nejednoznačné a do poznámky jsem si dovolila uvést jejich alternativu, o které si myslím, že je správná.
     
    Nechci tento test vyloženě propagovat jako jasný a jediný diagnostický nástroj, ale za zmínku stojí.
     
     
    Neexistuje polotranssexualita ani něco mezi. Transsexualita je jen jedna.
    Vy všichni, co se bojíte, zda nejste transsexuální, můžete tento test použít a snad vás uklidní 🙂
    S největší pravděpodobností půjde třeba o transvestismus dvojí role, kdy člověku vyhovuje obojí. Ale tento test by měl odhalit alespoň z části vaší genderovou identitu.
    Vám všem, co si naopak přejete, aby to transsexualita byla, vám test ukáže, že to transsexualita je. 🙂
     
    Test je na mém vlastním serveru a bude tam navěky věků (dokud budu platit účty za webhosting) 🙂
     
    Tak. A mám radost. Že ten test je v češtině a taky mám radost z fotek, které jsem si dneska neplánovaně z ničeho nic udělala. Šla jsem původně fotit jen mojí rozkvetlou orchidej. Ale o tom až jindy 🙂
    Jo a venku jsem taky byla, když je tak krásně léto, srpen, sluníčko. Jen ráno už vstávám do pološera 🙁
    Ale mně to vůbec nevadí. Podzim a zima totiž jen signalizuje, že čas letí. A to já teď výjimečně potřebuji.
     
    Doufám, že příští týden bude hezky. Ráda bych jela k Hance v šatech. V těch černých. Protože je léto! A protože můžu!!! A z toho mám vlastně taky radost 🙂
    Ještě barvu na hlavu, nové boty k těm šatům… (Kolikáté už? 🙂 a spoustu dalších velmi důležitých věcí.
     
    Hezký večer.
  • otєrєzє.cz

    Taková divná neexistující země: Neznámo

    Dostala jsem od ségry Mixle pixle pro holky 🙂
     
     
    Jsou růžové, fialové, romantické, ženské a PRO ŽENY. 🙂
    A co je ještě lepší – mužské neexistují! Je to něco, co někdo vyrobil jen pro nás! Jupí 🙂
    Když jsem dnes přišla z práce domů, snědla jsem kalhotky a pudlíka.
     
    Už jsem tu v červnu dělala reklamu malinovce (alias mrkvovce) z Lidlu, ale teď musím udělat další (ovšem bez videa, které teď hodně dlouho nenatočím). Ty bonbóny mě nadchly! Je to tak jednoduché – a přitom tak vtipné a nápadité.
    Zase jsem se o kousek víc cítila žensky, když jsem si je rozbalovala a snědla první kabelku 🙂 A přitom stačí na obal napsat „pro ženy“. 🙂
    Klidně bych si kupovala i rohlíky pro ženy, brambory pro ženy nebo minerálku pro ženy. Člověk se hned cítí lépe zařazen mezi své 😀 Chce někam patřit. A ty bonbóny mu k tomu dopomohou! 🙂
     
    Dnes jsem neměla v úmyslu nic psát. Ale najednou se mi prostě chtělo napsat o bonbónech.
    Abych nemusela skenovat obal, snažila jsem se najít nějaký hezký obrázek a při jeho hledání jsem narazila na blog jedné slečny (Týnka Třešničková :), která je moc krásná a ženská, píše o líčení, o módě a najednou na mě vyskočil její přítel s make-upem. Trochu jsem se lekla.
    Ta slečna točí i videa na youtube, takže jsem se s chutí dívala 18 minut na to, jak otrávený přítel sedí vedle ní a nechává se líčit. Zatímco přítel byl otrávený, jeho půvabná přítelkyně si to vyloženě užívala, několikrát mu řekla, jak je krásný, políbila ho a měla radost ze svého výsledku. Nechávala ho vybrat rtěnku, řasenku… ale jakmile dořekla: „Vyber si, miláčku“, tak dodala, kterou mu doporučuje 🙂
    Když video skončilo, nabídlo mi to další tisíce videí s názvem „Dělám make-up svému příteli / I do my boyfriend’s make-up“.
    Namátkou jsem v rychlosti na některá koukla a polovina těch kluků má tak ženský obličej, že po nalíčení vypadali moc hezky žensky. Zmiňovali to i diváci v komentářích. I já si kolikrát třeba na ulici řeknu: „Ach, z něj by byla tak krásná slečna!“ Ale také si kolikrát řeknu: „Není ta žena chlap?“ A říkám si to poměrně často.
    Nechci si to říkat a nechci lidi vnímat tímto způsobem :/ Ale toho se asi nezbavím.
     
    Vím, že líčení svého přítele na videu je druh zábavy. A taky vím, že hodně dívek minimálně jednou nalíčilo svému příteli aspoň rty nebo nalakovalo nehty. To bych si já od své tehdejší přítelkyně nikdy udělat nenechala, protože jsem se zarputile bránila všemu ženskému ze strachu, aby to na mně náhodou někdo nepoznal. Já a namalované nehty? Co blázníš! To já nikdy!
    Ačkoli jednou (1996) se mi to stejně na jedné ostravské VŠ koleji poštěstilo a ten moment jsem nedokázala potom několik let vymazat z hlavy. Až po letech jsem se bývalé přítelkyně zeptala, co to mělo tehdy znamenat a ona se přiznala, že to byl takový experiment, který chtěla zkusit a navíc se jí líbily i ženy, tak chtěla při líbání cítit ženské rty s rtěnkou. (Ani tehdy samozřejmě ze mě nic ohledně Terezy nevypadlo ven. Dál jsem říkala „fuj“ a „to je děsný“. A přitom jsem byla blahem bez sebe.)
     
    Včerejší negativní nálada je pryč.
    Nebaví mě být negativní.
    Jen co jsem přišla do práce, už se na mě vrhly kolegyně a ptaly se, jak bylo v Hradci a jestli mě p. Chrobok neposlal domů. To je od nich tak hezké, jak to se mnou prožívají. Občas mě to dojímá a zase bych objímala kde koho.
    Představa, že ležím na ženském pokoji s ostatními ženami (ať už budou jakkoli otravné nebo milé) mě tak nadchla, že se na to těším skoro stejně, jako na to, až mi zmizí ta otravná boule na krku.
    A pak už zbývá odstranění jen té poslední boule 😀 (A pár drobností, ohryzkem v prosinci počínaje).
    Už se to taky blíží 🙂
     
    V duchu jsem si během dne asi stokrát plánovala celý ten den, kdy přijedu na příjem, co budu mít na sobě, jak se mi pojede, jestli už bude sníh, kde zaparkuju, kdo bude ležet vedle mě, atd. atd.
    Jasně že to prožívám! Protože to nejde neprožívat! Mám z toho radost.
    Jíťa mi dnes při odchodu domů řekla, jak to, že jsem každý den tak veselá.
    Tak jsem jí to prozradila: že jsem pod vlivem (pilulek).
    Je pravda, že i když mě něco nebo někdo rozladí, stejně mi ten den udělá radost pohled do zrcadla, když se ráno namaluju nebo nové tričko, ve kterém mířím do práce. A zítra taky. A tak to jde pořád den pod ni už od 8.4., kdy jsem nejsvobodnější ve svém životě. Stačí, aby mi někdo řekl Terezo nebo v obchodě „prosím slečno“ a tohle dokáže dobít baterky na hodně dlouho. Nebo když mi dodavatel píše „sl. Nováková“. Nebo když mě volá slečna z firmy, která nám dodává diody a komunikujeme spolu jako dvě ženy, protože my jsme ženy. Protože já patřím na tuhle stranu a dnes a denně mě to dokáže tak nadchnout, že už si na Toma nikdy nevzpomenu. On už opravdu neexistuje. (On neexistoval nikdy).
    A ta svoboda – i přes překážky, hrubiány, neomalence, idioty a homofoby (na které jsem zatím neměla až na malé výjimky štěstí) – je tak úžasná, že veškeré obavy, které jsem měla na začátku a strach z toho, jak to celé dopadne, zda to ustojím a zda to ustojí okolí… je pryč.
    Ještě teď si živě pamatuji svůj strach a obavu při pravidelné čtvrteční poradě vedení obklopená převážně muži ve vysokých pozicích, kteří se místo na Toma budou najednou dívat na nějaký pokus o ztělesnění ženy. „To nemůžou rozdýchat. Ani mě nikdy přijmout. Budou se mi smát. Budou na mě oškliví…“ Bála jsem se v době, kdy už jsem věděla, že do toho jdu, ale ještě v práci neproběhl coming-out.
     
    Dnešní porada byla jako všechny předtím. Přišla jsem, sedla jsem si a řešili se pracovní věci. Na pár věcí jsem odpověděla, byla jsem oslovována jako vždy všemi bez jediné chybičky už čtyři měsíce ženským rodem a „Terezo“ a nikdo z těch pánů nemá sebemenší problém s přijetím mé pravé identity. A i kdyby ji měl, nedává mi to najevo, nesráží mě na zem, ale akceptuje to, kým doopravdy jsem.
     
    Je to stejné, jako tu o tom psala v posledním článku komentář kiwi. Jak mladý muž ve vlaku studoval velmi důkladně její kolegyni a ta si kvůli tomu myslela bůhví co. A zatím šlo jen o to, že zná jejího syna a jsou si neuvěřitelně podobní.
    Taky měla strach, který v sobě dost řešila.
     
    Ale to je ten strach z nepoznaného. Když nevíme, co tam je, jaké to tam je nebo co nás tam čeká, tak se přirozeně bojíme. Strach z neznáma. Ten se tu všem ale snažím vytlouct z hlavy, protože „neznámo“ přestává existovat tím, že ho tu popíšu. Mé další neznámo (jen představitelné) je ještě nějaké přede mnou, ale to taky zničím, protože jím projdu (ať už mám z něj strach jakýkoliv – ačkoli teď už vlastně strach necítím) a zanechám tu po sobě tenhle odkaz, který neznámo mění v poznání 🙂
     
    Ono to neznámo je opravdu zvláštní, že nám působí tolik obav a kolikrát je to jediný důvod, proč neuděláme ten první krok. Ale my ho udělat musíme, jinak nad svým strachem nikdy nezvítězíme.
     
    A teď už jen ve zkratce:
    – taky čekám, až se Majo rozhoupe na první rande 🙂
    – čekám už teď ale i na jiné rande, ke kterému se ale Robin (kvůli mým intervencím) asi nerozhoupe, ačkoli to včera večer vypadalo, že ano
    – třetího nápadníka odmítám, protože si mám vzít tepláky, baťoh a jít s ním do lesa s kytarou k táboráku. To bych se mu asi moc nelíbila :/ Nemám nic proti táboráku. Jen teď opravdu nepotřebuji vypadat jako zálesák, když se snažím ze sebe udělat princeznu
    – čtvrtý nápadník plánuje svázání izolepou, protože se stydí to své přítelkyni říct… Kde to jsme? Náš partner je přeci jediný člověk na světě, kterému můžeme věřit. Plánujeme s ním být celý život (a ze 48 % to tak dokonce i dopadne), proč se stydět? (Asi jako proč neříct své manželce: Já chci být žena, protože jsem žena…) :/
    – zbylé vzkazy od 89 nápadníků zůstávají nezodpovězené, protože nejsem ústředna, abych si se všemi povídala najednou, i když bych samozřejmě chtěla. Těch ostatních 350 chlípníků jsem zablokovala preventivně rovnou.
     
    První rande – to je pro mě taky takové neznámo. Proto se ho tak bojím. Ale co se může stát? Nechci se bát věčně. Jdu do toho. Stačí říct 🙂
    Já jako žena navrhovatelkou ale nebudu, ačkoli bych stokrát chtěla.
    Vždyť tohle celé je neuvěřitelné dobrodružství! Je to druhá šance. Druhý život. Nový začátek, který většina lidí na téhle planetě nikdy neprožije.
     
    Vy všichni, co mi píšete a máte své strachy: Taky jsem je měla. Úplně stejné. Jakobych slyšela sebe. Ale to se změní 😉
    Všechno se změní. A jen k lepšímu. Vypadám snad, že bych se hroutila, žila v permanentní depresi a stěžovala si na každém rohu na všechny a na všechno?
    Nic z toho, co mám za sebou, mně nepřišlo špatné. Dokonce ani ten rozvod ne, protože byl součástí téhle cesty. To, že nevidím svojí Kačenku denně sice bolí, ale nikdy o ní nepřijdu. Jsem součástí jejího života stejně jako ona toho mého.
    Všechno má a mělo svůj význam. A všechno je tam, kde má být jen proto, že jsem ten první krok udělala a vkročila do neznáma.
     
    Tak vás tu vítám 🙂
     
    (Byl čas opět na nějaké to povzbuzení 🙂
  • otєrєzє.cz

    Hradecká procházka za hezčím krčkem

    Téměř před třemi měsíci jsem popisovala Lindin (tehdy 3 měs. HRT) pokus o domluvení operace hlasivek s MUDr. Chrobokem (článek „Návštěva v Hradci„), který jí ale nepřijal. Řekl, že je Linda na hormonech příliš krátce a má se zkusit objednat za 6 měsíců.
     
    Dnes jsem šla v jejích šlépějích já, ačkoli jsem netoužila po operaci hlasivek, ale o redukci chrupavky štítné, která mi začala neuvěřitelně vadit, i když je jen „mírně prominující“, ale v mých očích je „prominující extrémně“. Potřebovala jsem to řešit co nejdříve, pokud možno ještě před mým prvním rande (což byl ten nejdůležitější důvod).
    Sestřička mě sice neplánovaně objednala už za týden do poradny k MUDr. Chrobokovi (právě na dnešek), ale u něj už se čas nepočítá na dny nebo týdny, ale na měsíce…
     
    Vyjela jsem už den předem se ségrou, která tam jela ke kamarádce Lence do Pardubic, kde jsme přespaly. Bylo to tam tak pěkné a ona i její manžel byli tak pohostinní a milí, že jsme povídali do dvou v noci a ráno se nám nechtělo vstávat. (Proč není svět jako u nich? Plný porozumění a nadšení?).
    Mám ráda tahle posezení s přáteli nebo s rodinou, i když nejsem extrovert ani bavič. Ale prostě si povídám (a poslouchám) ráda.
     
    Ráno jsem jela vlakem z Pardubic do Hradce, kde jsem byla objednaná na 11:30. Z nádraží jsem šla pěšky, ačkoli jsem měla tak nesnesitelně těžkou tašku přes rameno! Vůbec nechápu, proč byla tak těžká. Vždyť jsem v ní nic neměla!
     
    V Hradci před nádražní halou v terminálu HD foukal vítr a bylo asi 20 stupňů s černými mraky. Já se ovšem cítila, jakoby bylo těch stupňů 15. Ale sedělo se tam na lavičce moc hezky.
    Terminál HD není terminál ve vysokém rozlišení, ale nový název pro „autobusové nádraží“. V Hradci je název „autobusové nádraží“ totiž přežitek. Teď se to jmenuje „Terminál Hromadné Dopravy“. Tím pádem do toho vlastně může být zahrnuta i doprava vlaková.
     
    Jen jsem vylezla v Hradci z nádražní haly ven, na lavičce seděla osoba v blond paruce a rukama se hrabala ve své halence, ve které si upravovala prsa.
    Hned jsem si vzpomněla na úplně první radu, kterou jsem dostala předem (tehdy od Janičky): Nikdy si neupravuj podprsenku na veřejnosti! Tohle žádná žena nedělá! Nikdy nevíš, kdo se na tebe dívá.
     
    A je to pravda.
     
    Prošla jsem kolem ní, dívala jsem se na ní, ale ona mě jen sjela pohledem a nereagovala. (Což mě potěšilo, protože jsem nestála o jakýkoliv kontakt a také jsem jí nezajímala, což mohlo klidně znamenat, že jsem u ní prostě jen prošla, jako to ráno u dalších pěti set lidí (kromě čtyř z nich + desítek, kteří mě neřešili a nezajímala jsem je)).
     
    To ráno nebylo dobré.
    Měla jsem připravené černé šaty, které jsem si chtěla na sebe vzít, abych na MUDr. Chroboka udělala dojem a přijal mě k redukci chrupavky štítné na ženské oddělení (kde jsme my i v této mezifázi ubytovávány) a neposlal mě domů. Ale byla zima, takže jsem zvolila plán B, na který jsem byla připravená a tím byly bílé kalhoty a tyrkysové tričko s kytičkou – tedy kombinace, se kterou jsem zabodovala u našeho foniatra. (A řekla jsem si, že tedy logicky musím zabodovat i tady.).
    Nakonec jsem byla ráda, že jsem si ty šaty nevzala, protože se mi to ráno tak neuvěřitelně sráželo sebevědomí, že bych ty pohledy lidí v šatech nevydržela a to mě čekala ještě 3hodinová cesta autobusem z Hradce domů. (Narvaným autobusem. Ale to jsem ještě nevěděla).
     
    Došla jsem do fakultní nemocnice a hned za rohem našla pavilon 4/B – Kliniku ORL a chirurgie hlavy a krku.
     
    Od Lindy jsem věděla, že nemá smysl sednout si ke dveřím poradny MUDr. Chroboka a čekat, až přijdu na řadu, přestože jsem objednaná.
    Věděla jsem, že se musím nejprve hlásit v kartotéce, která je v téže chodbě (ale taky by mě nenapadlo se tam jít hlásit předem).
     
    Sestřička byla opravdu fajn a usměvavá. Sice jsem byla objednaná a oslovovaná ženským jménem, k MUDr. Chrobokovi už mě zaznamenala do PC pod jménem neutrálním (prý by jí v účtárně dali, kdyby tam dala ženské). Takže mě volali (asi po hodině) „paní Nováků“.
     
    (Vpravo na fotce je okénko s kartotékou).
    Prof. MUDr. Viktor Chrobok, CSc. Ph.D. šel rovnou na věc. Posadil si mě do lékařského křesla a ptal se mě, co si od nich žádám. Řekla jsem, že redukci chrupavky štítné, že tam je (otočila jsem se tak, aby jí viděl), osahal si jí, vzal do ruky ten hnusný drát se světýlkem, který mi strčil do krku a chtěl, abych u toho ještě říkala éééé.
    Pak se zeptal, jestli už jsem po konečné operaci. Vysvětlila jsem mu, že to teď bude 6 měsíců na HRT, že chodím k MUDr. Fifkové a spoustu dalších detailů, které už ho ale nezajímaly, včetně mého nejdůležitějšího důvodu k redukci chrupavky štítné.
    Pronesl, že to nebude problém, že to seříznou a sestřička mi dá termín, kdy přijdu na příjem. Ale že už objednávají na příští rok!
    Nakonec se mi s nimi podařilo domluvit na začátek prosince. Tj. za 4 měsíce!
     
    Opět se potvrzuje, že nemá smysl na něco čekat. Stejně všude všechno tak dlouho trvá (mnohdy i běžně půl roku) a ten čas tak neuvěřitelně rychle letí.
     
    Kromě redukce ohryzku se mě ještě zeptal, zda k tomu rovnou nechci operaci hlasivek, že mi jí klidně udělá. Tu jsem odmítla, protože jí nechci.
     
    MUDr. Chrobok je sympatický lékař, ale (jako všichni tito mistři) stále ve spěchu.
    Byl velmi stručný, velmi strohý. Přesto se i usmíval. Působil na mě dojmem profesionála, ale ono stejně není na výběr, protože nikde jinde mi ohryzek v naší zemi před operací neseříznou (po operaci to umožňují udělat v Motole).
     
    Tato operace je hrazena zdravotní pojišťovnou. Vím proč, protože to mám ve zprávě od MUDr. Chroboka, ale nebudu to tu psát, protože si myslím, že je to běžný způsob, kteří lékaři používají v případě, že chtějí pacientovi zajistit proplacený úkon pojišťovnou a nerada bych dělala někomu problémy.
     
    Sestřička u MUDr. Chroboka je taky v pohodě. (Pacienti taky :).
    Už jsem nezáviděla jedné slečně v úzkých kalhotách, že je takto oblečená, protože já takto chodím už taky. Můžu si nosit, CO CHCI. Tohle si uvědomím pokaždé, když vidím hezky oblečenou ženu a už to ve mě nevře, jako kdysi, protože VŠE je mi dostupné! To je tak nenabažitelný pocit svobody a štěstí. Mám radost. Pořád.
     
    Ptala jsem se ho ještě, zda mě bude řezat v lokální anestezii přímo on. Říkal, že se uvidí podle toho, jestli v tu chvíli bude přítomen nebo ne, ale že to zvládnou i jeho kolegové.
    V prosinci po Mikuláši mám přijet ráno lehce nasnídaná a šoupnou mě na ženské oddělení. (Jééé! Na to se těším 🙂
    Buď mě stihnou „udělat“ ještě ten den a druhý půjdu domů, nebo až ten další den a domů půjdu v třetí den. (To budou v práci „nadšení“ :/)
     
    V čekárně před poradnou MUDr. Chroboka byla spousta lidí, ale ti brzy zmizeli, protože mnozí z nich šli do vedlejších ambulancí a šlo to rychle.
    Opět jsem byla součástí všech těch čekajících pacientů, žádné civění, žádné strachy, navzdory rannímu zážitku.
     
    Kdo ví, jak to s tím mým prvním rande bude.
    Svět mi dal dnes najevo, že o Maja přijdu v momentě, kdy se poprvé uvidíme. Ale přesto to (zrovna u něj) nevzdám a budu ho podporovat v myšlence osobního setkání, přičemž mu řeknu, že by bylo dobré být upřímní hned od první vteřiny a co může čekat. Nechci a nemohu ho do ničeho nutit. Jen chci, abychom se viděli, protože je moc fajn a už to, jak se ke mě zachoval bylo tak hezké, že si zaslouží splnit mu tohle přání, přestože bude znamenat konec.
    Přišel prostě moc brzo.
     
    Dnes jsem dostala druhou nabídku na rande od kluka, kterého jsem asi před měsícem ze strachu odmítla.
    Napsal mi zrovna v autobuse a já jak jsem se nudila, tak jsem se zase zapovídala 🙂
    Ještě jsem ten rozhovor vlastně nedokončila, protože se mi vybila baterka.
    Navíc pak z ničeho nic přistoupila Nikča (moje kamarádka – biologická žena), která tam byla za svým klukem a tak jsme zbylou hodinu propovídaly (a celou dobu o klukách! :).
     
    Super na tomhle blogu je, že díky němu vás znám tolik, že jste všude. Kamkoliv jedu 🙂
    Jen mě mrzí, že jsi, Janičko, neměla dnes v Hradci čas a tolik se podceňuješ. Víš, že pro mě jste ženy všechny.
    Už teď se těším, kam zase vyrazím příště a potkám tam některou z nás 🙂
    Bylo by na čase dorazit taky na Moravu! 😉 Anetko, Leničko, Kačko, Marcelo, Lucko I. i Lucko II.
    (V Havířově už mám dokonce (možná! 🙂 připravený VIP hrníček! :)))
    Je s vámi legrace, holky.
     
    Cesta domů byla celá fajn, protože jsem si v Hradci sice zoufala, jak jsem zase sama, ale někdo mě asi vyslyšel a z ničeho nic mi napsala Adélka (MtF před HRT), že jede z Brna a je u Hradce, tak mě vezme směrem domů, kde nastoupím na můj autobus, ale mezitím si aspoň popovídáme. Takže jsem hodinu jela autem a měla radost, že si mám s kým povídat.
     
     
    Cestu veřejnými dopravními prostředky jsem zvolila záměrně. Až dosud jsem všude jezdila autem (a nemusela tahat tu těžkou tašku), ale chtěla jsem si na lidech ověřit to, co tak ráda dělám i všude jinde. Když proti vám sedí půl hodiny někdo ve vlaku, už si vás tak trošku „přečte“ a ta blízkost je dost důležitá ve správné identifikaci. A z té jsem nadšením nejásala.
     
    Jak jsem řekla, ten den bylo 500 lidí v pohodě, ale 4 ne. (Dvě slečny ve vlaku a dva kluci v Hradci na chodníku).
     
    Ale nemohu se na ně zlobit.
    I oni jsou mým obrazem.
    Ušetřili mě krutého zklamání z prvního rande, kterému bych přikládala tak obrovskou váhu, že bych si pak namlela a to zklamání by bylo (oboustranně) ještě větší.
    Jo, jdu do všeho po hlavě a taky že půjdu pořád, ale zrovna první rande po 6 měsících HRT není úplně ideální akcí.
    Majo vklouzl do mého života z ničeho nic a sám. Chňapla jsem po něm, protože si mě získal a úplně přirozeně jako muž a žena spolu komunikujeme. (To se mi na tom tak líbí!).
    To, že první rande nemůže dopadnout dobře je v této fázi normální, protože Majo je heterosexuální muž, který na ženách miluje ženskost.
    Třeba můj ohryzek (který není tím důvodem) se ztratí až o vánocích. A ostatní věci až po roce, po dvou…
    Kde je ta ženskost, po které touží?
    Na webkameře, na které jí vidí?
    Čím se liším na webkameře od skutečnosti???
    Už neexistuje vyšší level, při kterém bych se mohla otestovat. Už je jen osobní setkání. Nic víc.
    To je něco, nad čím přemýšlím pořád.
    Řekla bych, že skutečnost se od webkamery neliší ničím.
    Protože tak, jak ho na webkameře vidím já, takový on je. Jsem o tom přesvědčená a nepochybuji o tom.
    Stejně tak tedy vidí i on mě a taková tedy jsem.
     
    Pokud striktně heterosexuální muž tvrdí, že ve mě vidí ženu, pokud jí ve mě vidí foniatr, soused, dodavatelé, jiní kluci, pak se ptám, proč jí ve mě dnes 4 lidé neviděli?
    Čím se liším od obrazu z webkamery?
     
    Nebo jsem udělala nějakou chybu?
     
    Já vím, že nejsem dokonalá a dokonale ženská, ale tak negativní reakci jsem dostala poprvé od chvíle, co žiju. Zrovna v momentě, kdy jsem si šla na důležitou schůzku s MUDr. Chrobokem, u kterého jsem chtěla jako žena uspět. Věděla jsem, že pokud mi seříznutí ohryzku schválí znamená to, že vypadám tak, že mohu být ubytována na ženském pokoji s ostatními ženami – tzn. že projdu.
     
    Abych to zjednodušila. Já tu neřeším svůj vzhled, který je nedokonalý.
    Já tu řeším mého Maja, pro kterého jsem žena a je mi smutno z pomyšlení, že stejně jako mě dnes viděli ti 4 lidé, mě může vidět i on.
     
    Adélka mi v autě moc pomohla. Když jsme zaparkovaly v Jičíně a ještě chvíli si povídaly, prošla kolem slečna v minišortkách s velmi velmi velmi širokými stehny.
    Hned jsme obě řekly: „Koukej…“ a už jsme věděly, co myslíme.
    Řekla mi, že tuhle slečnu dnes řešilo mnohem víc žen a mužů, než mě za celý týden.
     
    Bus jsem už neřešila vůbec. Byl narvaný, já se prodírala uličkou dozadu k jednomu z posledních volných míst vedle slečny se sluchátky a nepřipadala jsem si nijak divně. Žádné bodavé pohledy spolucestujících.
     
    Je zvláštní, kolikrát za den dostávám dobrou zpětnou vazbu a kolikrát tu špatnou. Ten poměr je naštěstí nevyvážený a z 90 % je to ta dobrá (nebo neutrální) reakce, zatímco zbývajících 10 % má nějaké zvláštní vnímání, protože se liší od toho zbytku a dodnes nevím, čím to je.
     
    Dál budu chodit mezi lidi a jezdit veřejnou dopravou. Dál budu čelit náhodným kolemjdoucím idiotům (přestože tito byli první – tak konečně to přišlo – i když v momentě, ve kterém jsem to nečekala) a dál si budu povídat s Majom tak, jako doteď.
     
    Protože mám ráda, když je spokojený a já jsem spokojená taky.
    Protože když jsem doma zaparkovala (auto jsem si nechávala u mamky, která mi ještě dala výbornou večeři), šel proti mě pár za ruku a já si tolik přála být na jejím místě! Nemohla jsem od nich odtrhnout oči. Kdy se mě tohle začne týkat? :/
    Mé nadšení sice přesahuje mé možnosti, ale jednou to vyjde.
    Majo má tu smůlu, že přišel teď. A já vlastně taky. :/
    Než vysloví slovo „rande“, budu si své ženství ale užívat plnými doušky.
     
    A zítřek v práci nechci vidět.
    To bude záplava adrenalinu po jednom chybějícím dnu. A což teprve ty dva nebo tři v prosinci?
     
    ——————–
    Před pár desítkami minut jsem odmítla rande s Robinem. Napsala jsem mu upřímně, že to nedělám proto, že bych to rande nechtěla, ale že nechci nikoho zklamat.
    A navíc Majo by byl smutný – pokud by tedy byl smutný. (Co to tu řeším? Já v mé pozici si můžu ještě vybírat? To se někde asi stal nějaký error.)
    Ale Robin mi na to odepsal: „Víš, už delší dobu mám takové tušení, bývám dost vnímavý. Tak si hezky odpočiň a dobrou noc, usínám.“
     
    No a usnul!
    Takže z něj teď nic nedostanu 🙂
     
    …nemůžou mi ti kluci dát chvíli pokoj?
    Kdo jim má pořád odolávat? Na některé z nich jsem opravdu slabá ignorovat je.
    Už takhle to mám komplikované, natož s jejich zájmem a touze po nich.
  • otєrєzє.cz

    Krátká poznámka o komplimentu

    Jen taková krátká poznámka (takhle začínám většinu článků a pak tuhle první větu musím smazat :).
     
    Kačenka tu se mnou ještě není, ač jsem pro ní měla připravený takový hezký program na celý víkend. Není jí dobře a spinká, takže si pro ní pojedu ráno, pokud jí bude už lépe. Je tu bez ní tak prázdno.
    Ještě odpoledne jsem byla veselá, šla jsem k mamce, kde se dodělával jablkový džem a těšila se, až si pojedu pro to moje sluníčko.
     
    Velikou (ale opravdu obrovskou) radost mi udělal soused, co bydlí ve stejném vchodě jako mamka. Já jsem se před jeho rodinou poslední měsíce vždycky skrývala, nechtěla jsem s nimi být v kontaktu a myslela jsem si, jak mě vždycky pomlouvají za oknem, kde jsem slyšela hlasy, když jsem vcházela k mamce.
     
    Přijela jsem však autem zrovna ve chvíli, kdy přijel i soused. Ale řekla jsem si: „No co, vylezu ven a půjdu. Přece se nebudu celý život skrývat. Tak se podívá, no! Stejně mě jednou uvidí.“
    Příjemné mi to nebylo (což se ale brzo změnilo), protože jsme se střetli přímo před vchodovými dveřmi oba dva. Já tam byla o vteřinu dříve, tak jsem odemykala a držela dveře. Skoro jsem se na něj nedívala, byla jsem nervózní a snažila se co nejdřív zmizet.
    Šla jsem i do schodů první a on na mě najednou: „Sluší ti to!“
    Otočila jsem se na něj a ptám se ho nevěřícně: „Co?“
    „No fakt. Sluší ti to!“ A zašel do svého bytu, jen jsem stihla říct celá rozzářená „děkuju“. 🙂
     
    Okamžitě jsem na něj změnila názor, zvedlo se mi zase sebevědomí (jak málo stačí) a musela jsem se dívat u mamky do zrcadla, jak je možné, že mi tohle řekl?
    Bylo mi totiž hezky ještě z jednoho důvodu. Pokud si skutečně tento soused myslí, že mi to sluší, pak je tu určitá šance, že by si to (při skutečném setkání) mohl myslet i Majo! 🙂
     
    To mě vážně nadchlo!
     
    Ale dnes ho asi neuslyším.
    Omlouval se mi, že toho nebude schopný, protože mi narovinu řekl, že ho v jižních Čechách chtějí všichni přivítat posezením, ze kterého se jen tak za mnou nedostane.
    Proč nevymyslí první rande během jeho dovolené?
    Nechci být ta, která to navrhne první. Chci cítit jeho zájem. A tak se pokusím ho trošku provokovat (trošku! :), aby to už beze mě nemohl vydržet a čekat, jestli ho to napadne nebo ne.
    Vždycky to jde přeci nějak udělat.
     
    Je pravda, že dnes mělo být původně naše první rande (takové hezké datum, to by se to slavilo každý rok 1.8. 🙂 Tak nic no.), ale já mu musela hold všechno hned vyklopit. Bůhví, jak by dnešek dopadl, kdybych mu to o sobě neřekla 🙂
    Asi bych tu teď bulela, jak jinak.
    To, že dnes rande nemám ale tak trošku i vítám. Po pondělním laseru to prostě ještě není úplně ok a vousy začnou vypadávat až 11. den (dříve 13., teď už 11. :). Tzn. příští týden.
     
    Tak jsem tu osiřela.
    Bez Kačenky, bez Maja. Jen s tou radostí z odpoledne, kterou mi udělal mamčin soused.
    Kéž by tak měl pravdu. Že mi to sluší. Aspoň trošičku. Ale on není tak objektivní, protože to o mně ví. Zná mě z dřívějška a tohle byl můj úplně první přímý (navíc tak blízký) kontakt s ním od doby, co jsem Terezou.
     
    Nemá smysl se lidem vyhýbat.
    Bála jsem se ho a místo toho mi dal kompliment.
     
    To jsou takové hezké maličkosti od vás – od všech, které tu denně nebo nárazově potkávám fyzicky na ulici, v obchodě nebo v čekárně – a tak hezky nám dokážete změnit celý den k lepšímu!
     
    Kdybych zůstala doma, nic takového by se mi nestalo.
     
    Tak co, je to jen krátká poznámka? 🙂 (Dnes tu první větu výjimečně nesmažu 🙂