Co s tím hlasem IV. (operace hlasivek Ashley)

Blog může mít několik funkcí. 🙂

Mohu ho psát, abych se nezbláznila (rok 2012), mohu ho psát, abych na čtenáře, kteří na něj z nějakého důvodu narazí, přenášela radost a nadšení nebo informace, které si nechci nechávat jen pro sebe, protože mi přijdou zajímavé. A nebo může blog spojovat lidi, kteří si potřebují něco říct, protože nikde jinde je nikdo neposlouchá. Při zakládání tohoto blogu mě tato posledně jmenovaná funkce ani nenapadla.

 

Díky tomuto blogu mi občas v poště přistane nějaký hezký mailík, zoufalá prosba o pomoc nebo osobní svědectví s něčím, co se nás bytostně týká.

 

V únoru a březnu tohoto roku jsem tu začala psát takový malý seriál o tom, „Co s tím hlasem?“.

Tehdy vznikly tři články:

+ článek z listopadu 2013 Reedukace ženského hlasu, kde je možné najít studii pacientů právě po operaci hlasivek.

 

Hned na první článek reagovala Nikča, která tehdy napsala:

 

Ve druhém článku jsem pak zveřejnila její popis, jak její pobyt a operace probíhala.

 

Teď tu mám čtvrtý díl, za který musím poděkovat milé Ashley, která se se mnou podělila o své pocity z pobytu v Hradci Králové a s operací hlasivek před pár dny. Dostala jsem svolení to sem napsat a mám z toho radost, tak tady to je 🙂 Můj pohled na tuto operaci sepsat nikdy moci nebudu, protože hlasivky si operovat nenechám a tak jsem vděčná ostatním holkám, které takovou operaci podstoupily, že se o vše podělily se mnou a posléze i s vámi všemi ostatními. (Já tu v prosinci určitě popíšu pouze banální seříznutí ohryzku na témže oddělení v Hradci Králové, ale to bude ve srovnání s operací hlasivek trochu nuda 🙂 Ale moc mě zajímá, na jaké oddělení (zda ženské nebo mužské) MUDr. Chrobok se sestřičkami pošle mě 🙂

 

Jen pro pořádek.

Nikča byla na ženském oddělení, zatímco Ashley na mužském. Byl k tomu ale takový malý důvod. Ashley ještě nevystupuje jako žena full-time, přestože je 1,5 roku na HRT a má za sebou 6 feminizačních operací obličeje. Mimochodem – na fotkách, které jsem viděla, jsem žádného muže neviděla tak nevím, na co Ashley ještě čekáš! 😉 (Já vím – na ten hlas vlastně! :).

Ashley jela původně do Hradce domluvit jen seříznutí ohryzku, ale později si přes e-mail s MUDr. Chrobokem vykomunikovala i operaci hlasivek.

Zde je vidět, že s každou z nás se postupuje individuálně a nelze tedy říci, že co zažila jedna, zažije i druhá. Záleží to tak i především na nás, jak moc na sobě pracujeme a na naší prezentaci.

 

 

Den 1.
Dnes jsem před devátou ranní přišla na odělení ORL, kde mi přesně po hodině čekání sestřička změřila tlak a po debatě s kolegyní mě daly pokoj na mužském oddělení (M v občance) a následně mě zavedla na oddělení foniatrie, kde mě rovněž po další hodině přijali. Před jednotlivými vyšetřeními se čeká opravdu dlouho, ale není to chyba lékařů, sami dělají, co mohou.

 

Na foniatrii mě čekalo velmi zvláštní vyšetření, které jsem za svůj život ještě nezažila. Paní doktorka si mě posadila na židli, řekla mi, ať otevřu pusu a vypláznu jazyk, který mi poté chytla, abych jim nehýbala. Bylo to trošku nepříjemné, ale dalo se to vydržet. Sranda přišla až tady. Paní doktorka mi do pusy strčila zvláštní nástroj, který připomínal kovový zubní kartáček a ten mi zastrčila co nejdále to šlo. Já mám velký dávivý reflex, ale i přes to vše, jsem to přežila a viděla poprvé v životě, jak to v mém krku vypadá.

K dalšímu vyšetření mě paní doktorka doprovodila do vedlejší vyšetřovny, kde mě posadila na hypermoderní křeslo a vytáhla sondu, což je velmi tenoučká hadička s kamerkou a světlem. Tu mi zasunula do nosu a dávala si pozor, aby nezavadila. Vůbec to nebolelo, jen jsem měla tendenci polykat sliny a to potom trošku zabolelo, ale stěží jsem si toho všimla.

Po dokončení sondáže jsme společně šly zpět a paní doktorka mi nasadila čelenku s mikrofonem a já četla, mručela, zpívala a povinně volala čím dál tím hlasitěji „Mamííí, MAMÍÍÍ!“. Vše pro to, aby mi zjistila polohu mého hlasu.

To bylo ze dnešních vyšetřeních úplně vše a i když paní doktorka kroutila hlavou, že mě její kolegyně poslaly na mužské oddělení, tak mě tam odnavigovala a já se na lůžkovém dozvěděla, že Cartman ze South Parku měl pravdu, ony existují trans privilegia – dostala jsem samostatný pokoj, bohužel ne i záchod :-).

Po 14:00 jsem se vydala za panem doktorem Chrobokem, který společně s cca 10 dalšími doktory seděl ve vyšetřovně a přísně mi vysvětloval, že doposud dělal operaci hlasivek jen u lidí, kteří mají F v občancě a je všechno za nimi. (Tady si (já Tereza) dovolím podotknout, že to není pravda 🙂

Já jsem mu ovšem vysvětlovala, že právě hlasivky tvoří velkou bariéru pro můj přechod do „full time“ ženské prezentace a nemohu bez jejich operace podstoupit další kroky. Chviličku jsme společně argumentovali, až se na mě nakonec upřeně podíval a zeptal se, zda jsem srozuměna s riziky a při mé odpovědi, že ano odsouhlasil operaci. Jen doplním, pan doktor mě oslovoval v mužském rodě, ale to je asi díky mé současné prezentace, která je přinejlepším androgenní.

 

 

Den 2.
Dnes nadešel den operace a já už byla od 6 vzhůru, i když mě měli vzít v 9. No trošku nervy, ale překvapivě jenom ze zavedení kanyly, protože mám tu smůlu, že mi žilky nevydrží. No a to se také stalo, museli mi kanylu napíchnout dvakrát, ale anestezioložka byla naprosto zlatá a velmi mile mě utěšovala. Nebudu ovšem předbíhat.

 

V 8:45 za mnou na pokoj přiběhla sestřička a byla mile překvapena, že si nasazuji punčochy a mám připraveného andílka, protože mě volají na sál. Ach jo, tak já tedy jdu polknout prášek na uklidnění a čekám další minuty, než pro mě přijde sanitář. Doufám, že se mu tak říká :-). Ten mě převezl na operační sál, který byl kousíček od mého pokoje a já si přelezla na operační stůl, na který mě hodné sestřičky/doktorky zafixovaly a přátelsky mě pozdravily.

Sestřička vytáhla mou pravou ruku, na kterou mi nasadila přístroj pro měření tlaku a nalepila na mé tělo elektrody pro měření tepu. Jediné, co scházelo bylo zavedení kanyly, o které jsem se už rozepsala výše.

Vše bylo připraveno k operaci a anestezioložka mi dala nadýchat se čistého kyslíku, který voní prazvláštně, a sestřičce dávala pokyny, co mi má zavést do kanyly. Po aplikování sedativa do kanyly jsem jen postřehla pana doktora Chroboka prohodit pár slov, které si už nepamatuji a upadla jsem do naprostého bezvědomí.

Na dospávacím pokoji jsem se okolo 12 hodiny probudila a začala se se žízní a prapodivným pocitem v žaludku vzpamatovávat. Ten pocit jsem již znala – nevolnost z anestezie a asi po 20 minutách jsem se trošičku vyzvracela. Sestřička mi nabídla čaj, abych se napila, ale já jsem jej ze strachu nechala nedotčený, i když jsem měla příšernou žízeň. Okolo 14 h. mě sanitář převezl na pokoj a až na něm jsem se napila mé připravené vody.

Minimálně do 15:30 jsem se ještě úplně vzpamatovávala a zvykala na prazvláštní bolest v krku, kterou jsem neznala. Trošku mi dělalo problém polykat, ale byla to nakonec jen otázka zvyku než čehokoliv jiného. Za poslední půlrok jsem vymetla několik nemocnic i soukromých klinik a v Hradci vaří nejlépe, tak jsem jídlo prostě sníst musela :-).

Kolem večera za mnou přišla sestřička a dala mi do kanyly antibiotika, která né a né kapat, ach jo :D. Naštěstí se po různém cvičení s rukou podařilo.

 

Den 3.
Dnes mě probudil interkom, ve kterém sestřička ohlásila „změřte si teplotu“ a já poslechla a všem sestřičkám jsem jej ohlašovala pantomimou :-). Musely ze mě mít srandu.

 

Po snídani si mě zavolal doktor na převaz a vytáhl mi dren, o kterém jsem vůbec nevěděla, že jej mám a poslal mě na foniatrii. Před tím, než jsem se na ní vydala, jsem přišla zpět na pokoj se napít. Tam mě přepadly sestřičky s prosbou o přestěhování na jiný pokoj, protože mají někoho infekčního, ach jo. Přišla jsem o svůj pokoj a přestěhovali mě ke dvěma třicátníkům.

Vše jsem si na novém pokoji uložila a vydala se na foniatrii, kde se mě paní doktorka zeptala proč nemluvím, když můžu. Tak jsem začala chrčivě mluvit, můj hlas zněl výše, ale příšerně zvláštně. Však nebylo se čemu divit :-).

Na foniatrii jsem prodělala pár menším vyšetření, při kterých se paní doktorka podívala na mé hlasivky onou železnou trubičkou a já ji řekla o svém záměru zítra odejít na reverz, protože je mi už dobře a velmi špatně snáším pobyt s někým na pokoji, koho neznám a ona mi přitakala s ohledem na mou situaci.

Odešla jsem po vyšetření na svůj pokoj odložit si věci a cestou jsem si odchytila sestřičku, které jsem řekla svůj záměr opustit v sobotu nemocnici. Na pokoji jsem zůstala do oběda a těsně před jeho dojezením za mnou přišel doktor, který mi řekl, ať se za ním zastavím a probereme propuštění.

Rychle jsem dojedla oběd a šla jsem za panem doktorem do ošetřovny. Tam jsem mu vysvětlila svou situaci a on trošku skepticky řekl, že rozhodnout musí foniatrička, ale s tou jsem se už bavila :-).

Zítra tedy jedu domů a celkový pobyt v nemocnici: 3 noci :-).

 

Výsledek je ten, že nenamáhám moc hlas, proto skoro vůbec nemluvím a dnes jsem udělala výjimku, protože jsem si vyšla s kamarádem na procházku. Zpočátku jsem měla hlas zvláštně metalický, potom mi přeskočil níže a pak zase do polohy, kterou bych nedokázala napodobit. Prostě mi lítal a stále lítá. Nemůžu tedy zatím říct, zda byla operace úspěšná. Věřím v to.

Na kontrolu bych měla jet za 4 dny, ale ještě se musím domluvit s paní doktorkou, která mi dnes nebrala telefon.

Řekla bych, že tak do dvou týdnů od operace, ale už jsem si domluvila služby hlasové pedagožky, která na mě bude dohlížet. A to je proces na několik měsíců.

 

 

 

Na posouzení výsledku operace hlasivek Ashley je ještě brzy, ale moc ráda ho do tohoto článku přidám, jakmile mi Ashley napíše, jak to vidí 🙂

 

Jak už jsem tu možná psala, operace hlasivek z hlubokých mužských hlasů nevytvoří krásné jemné ženské hlásky, které tak ráda u některých žen poslouchám, ale rozhodně pomůže takové hrubé hlasy zvednout o půl oktávy výše. I to může být pro některé TS ženy záchrana a obrat k lepšímu. Je nutné na svém hlase ale ještě pracovat. Protože ženský hlas není jen o frekvenci, ale o artikulaci, intonaci, melodii… Ženský hlas je krásný! (Ale mužský má pro mě také své kouzlo – pokud ho neslyšíme z našich vlastních hlasivek :).

 

Na jednom ze společných sezení jsem slyšela slečnu, která byla po operaci hlasivek asi dva roky. Nejprve jsme ji nemohly pochopit, když o tom vyprávěla, protože jsme žádný ženský hlas nezaznamenaly, ale potom jsme se dozvěděly, že její hlas býval mnohem hlubší a tak to, co slyšíme, je vlastně dobrý výsledek.

 

Je tedy na každé z nás posoudit, jak moc důležitá taková operace hlasivek může být a jak moc nám může pomoct. Všeobecně platí, že MUDr. Chrobok přistoupí k operaci hlasivek pouze po vyčerpání všech možností (tj. HRT a hlasová terapie).

 

Jenže (jak již to tak u velmistrů bývá 🙂 MUDr. Chrobok je takový trošku podivín (doufám, že tohle nečte a v prosinci mě neřízne někam jinam :), takže si o všem rozhoduje tak, jak ON uzná za vhodné a neexistují na to žádná pravidla. Řekla bych (podle zkušeností, které měla Linda (článek o tom je zde), když se za ním vydala ještě v uni oblečení 3 měsíce na HRT a s prosbou o operaci hlasivek neuspěla a teď se zkušenostmi Nikči, Ashley a vlastně i mými, protože i já jsem s MUDr. Chrobokem již mluvila osobně), že stále platí to, že nejdůležitější je, jakým způsobem na lidi kolem sebe působíme, jak se k nim chováme a jaké signály k nim vysíláme. Navíc pokud už TS žena vypadá přijatelně, může vám to pomoct, protože MUDr. Chrobok tím má jistotu, že to myslíte s přeměnou vážně. Když mu tam přijde zarostlý chlap, který ho bude přesvědčovat, že jeho hluboký hlas musí za každou cenu být krásný ženský, tak ho asi těžko přesvědčí.

Já si šla k Chrobokovi domluvit seříznutí ohryzku, ale on mi sám nabídl i hlasivky. Potřebuje totiž pacienty a tedy i reference, zkušenosti, slávu (?) :). Nedá se tedy vůbec odhadnout, jak se zachová k ostatním.

 

A jak je vidět, zatímco Nikča byla v Hradci 10 dní, Ashley pouze 3.

 

Minulý týden jsem mluvila s Laďkou, která byla na seříznutí ohryzku před 2 měsíci a tak jsem trochu vyzvídala. Říkala mi, že nešlo vůbec polykat (kvůli bolesti jako při silné angíně) a že druhý den šla domů. Ashley se pustila do jídla hned druhý den bez ohledu na bolest 🙂 Té tam ale vyloženě chutnalo! No není to pozitivní informace? 😉

 

S těmi dvěma dny počítám i já, protože už takhle bude pro mě nejstresovější z celého seříznutí ohryzku připojení k pracovnímu PC z nemocnice a vyřízení urgentních mailů a práce, která nepočká, jinak naše firma nebude mít z čeho vyrábět a na kolegy mojí práci házet nechci. :/ Tři dny chybět nemůžu. Totéž potom příští rok na jaře nebo v létě, kdy se pod vlivem morfia a oblbujících chemikálií budu taktéž připojovat, tvořit objednávky a logicky uvažovat. Na to jsem fakt hodně zvědavá! 🙂 Už vidím, jak místo šroubků objednám kamión injekčních stříkaček a do pracovních e-mailů se budu podepisovat královna Alžběta II. 🙂

 

Ale vlastně se na to (kromě toho připojování do práce) těším. (Což některé mé kolegyně nemohou pochopit. Říkají: „Takhle se nechat dobrovolně řezat!“ :). Ale jinak mě chápou.

Někdo to nazývá zmrzačování, já v tom vidím ale úplně něco jiného. To je ten rozdílný úhel pohledu. Každý detail, který mě přiblíží k vysněnému tělu, mě učiní ještě víc šťastnější, než jsem…

I ten ohryzek, nad kterým koulel říďa očima, když jsem mu nedávno sdělovala, že nebudu v práci dva dny.

Je mi jedno, že je „mírně prominující“. Já ho tam vidím a je pro mě důležité mít krček stejně tak hezký, jako ho mají ostatní ženy a dívky.

A tak se také stane! 🙂