V roce 1975 si všiml této prezentace P. Roy Vagelos, který byl členem výzkumného týmu výrobce léků Merck. Zaujala ho představa, že snížení hladiny DHT vedlo k redukci velikosti prostaty. Dr. Vagelos se pak snažil vytvořit lék, který by napodoboval stav nalezený v tělech těchto dětí k léčbě starších mužů, kteří trpí benigní hyperplazií prostaty.

V roce 1992 byl finasterid (5 mg) schválen organizací US Food and Drug Administration (FDA) pro léčbu benigní hyperplazie prostaty (BPH), který Merck uvedl na trh pod obchodním názvem Proscar.

V roce 1997 byl Merck úspěšný při získávání povolení FDA pro druhou indikaci finasteridu (1 mg) – pro léčbu mužské plešatosti (MPB), který byl uveden na trh pod obchodním názvem Propecia.

V roce 2005 Světová antidopingová organizace zakázala finasterid, protože laboratoř v Německu zjistila, že tento lék by mohl být použit k maskování požitých steroidů. Mezi vyřazené sportovce tehdy patřili i sportovci užívající finasterid na vypadávání vlasů (skeletonista Zach Lund, sáňkař Sebastien Gattuso, fotbalista Romário a hokejový brankář José Théodore.)

Finasterid byl klinicky testován na plešatost u žen. Výsledky nebyly lepší než placebo.

Na foniatrii mě čekalo velmi zvláštní vyšetření, které jsem za svůj život ještě nezažila. Paní doktorka si mě posadila na židli, řekla mi, ať otevřu pusu a vypláznu jazyk, který mi poté chytla, abych jim nehýbala. Bylo to trošku nepříjemné, ale dalo se to vydržet. Sranda přišla až tady. Paní doktorka mi do pusy strčila zvláštní nástroj, který připomínal kovový zubní kartáček a ten mi zastrčila co nejdále to šlo. Já mám velký dávivý reflex, ale i přes to vše, jsem to přežila a viděla poprvé v životě, jak to v mém krku vypadá.

K dalšímu vyšetření mě paní doktorka doprovodila do vedlejší vyšetřovny, kde mě posadila na hypermoderní křeslo a vytáhla sondu, což je velmi tenoučká hadička s kamerkou a světlem. Tu mi zasunula do nosu a dávala si pozor, aby nezavadila. Vůbec to nebolelo, jen jsem měla tendenci polykat sliny a to potom trošku zabolelo, ale stěží jsem si toho všimla.

Po dokončení sondáže jsme společně šly zpět a paní doktorka mi nasadila čelenku s mikrofonem a já četla, mručela, zpívala a povinně volala čím dál tím hlasitěji „Mamííí, MAMÍÍÍ!“. Vše pro to, aby mi zjistila polohu mého hlasu.

To bylo ze dnešních vyšetřeních úplně vše a i když paní doktorka kroutila hlavou, že mě její kolegyně poslaly na mužské oddělení, tak mě tam odnavigovala a já se na lůžkovém dozvěděla, že Cartman ze South Parku měl pravdu, ony existují trans privilegia – dostala jsem samostatný pokoj, bohužel ne i záchod :-).

Po 14:00 jsem se vydala za panem doktorem Chrobokem, který společně s cca 10 dalšími doktory seděl ve vyšetřovně a přísně mi vysvětloval, že doposud dělal operaci hlasivek jen u lidí, kteří mají F v občancě a je všechno za nimi. (Tady si (já Tereza) dovolím podotknout, že to není pravda 🙂

V 8:45 za mnou na pokoj přiběhla sestřička a byla mile překvapena, že si nasazuji punčochy a mám připraveného andílka, protože mě volají na sál. Ach jo, tak já tedy jdu polknout prášek na uklidnění a čekám další minuty, než pro mě přijde sanitář. Doufám, že se mu tak říká :-). Ten mě převezl na operační sál, který byl kousíček od mého pokoje a já si přelezla na operační stůl, na který mě hodné sestřičky/doktorky zafixovaly a přátelsky mě pozdravily.

Sestřička vytáhla mou pravou ruku, na kterou mi nasadila přístroj pro měření tlaku a nalepila na mé tělo elektrody pro měření tepu. Jediné, co scházelo bylo zavedení kanyly, o které jsem se už rozepsala výše.

Vše bylo připraveno k operaci a anestezioložka mi dala nadýchat se čistého kyslíku, který voní prazvláštně, a sestřičce dávala pokyny, co mi má zavést do kanyly. Po aplikování sedativa do kanyly jsem jen postřehla pana doktora Chroboka prohodit pár slov, které si už nepamatuji a upadla jsem do naprostého bezvědomí.

Na dospávacím pokoji jsem se okolo 12 hodiny probudila a začala se se žízní a prapodivným pocitem v žaludku vzpamatovávat. Ten pocit jsem již znala – nevolnost z anestezie a asi po 20 minutách jsem se trošičku vyzvracela. Sestřička mi nabídla čaj, abych se napila, ale já jsem jej ze strachu nechala nedotčený, i když jsem měla příšernou žízeň. Okolo 14 h. mě sanitář převezl na pokoj a až na něm jsem se napila mé připravené vody.

Minimálně do 15:30 jsem se ještě úplně vzpamatovávala a zvykala na prazvláštní bolest v krku, kterou jsem neznala. Trošku mi dělalo problém polykat, ale byla to nakonec jen otázka zvyku než čehokoliv jiného. Za poslední půlrok jsem vymetla několik nemocnic i soukromých klinik a v Hradci vaří nejlépe, tak jsem jídlo prostě sníst musela :-).

Kolem večera za mnou přišla sestřička a dala mi do kanyly antibiotika, která né a né kapat, ach jo :D. Naštěstí se po různém cvičení s rukou podařilo.

Po snídani si mě zavolal doktor na převaz a vytáhl mi dren, o kterém jsem vůbec nevěděla, že jej mám a poslal mě na foniatrii. Před tím, než jsem se na ní vydala, jsem přišla zpět na pokoj se napít. Tam mě přepadly sestřičky s prosbou o přestěhování na jiný pokoj, protože mají někoho infekčního, ach jo. Přišla jsem o svůj pokoj a přestěhovali mě ke dvěma třicátníkům.

Vše jsem si na novém pokoji uložila a vydala se na foniatrii, kde se mě paní doktorka zeptala proč nemluvím, když můžu. Tak jsem začala chrčivě mluvit, můj hlas zněl výše, ale příšerně zvláštně. Však nebylo se čemu divit :-).

Na foniatrii jsem prodělala pár menším vyšetření, při kterých se paní doktorka podívala na mé hlasivky onou železnou trubičkou a já ji řekla o svém záměru zítra odejít na reverz, protože je mi už dobře a velmi špatně snáším pobyt s někým na pokoji, koho neznám a ona mi přitakala s ohledem na mou situaci.

Odešla jsem po vyšetření na svůj pokoj odložit si věci a cestou jsem si odchytila sestřičku, které jsem řekla svůj záměr opustit v sobotu nemocnici. Na pokoji jsem zůstala do oběda a těsně před jeho dojezením za mnou přišel doktor, který mi řekl, ať se za ním zastavím a probereme propuštění.

Rychle jsem dojedla oběd a šla jsem za panem doktorem do ošetřovny. Tam jsem mu vysvětlila svou situaci a on trošku skepticky řekl, že rozhodnout musí foniatrička, ale s tou jsem se už bavila :-).

Zítra tedy jedu domů a celkový pobyt v nemocnici: 3 noci :-).