otєrєzє.cz

Zase jedno poprvé

Včera jsem prožila zvláštní novou zkušenost. Sešla jsem se s mužem, kterému jsem se v profilu na internetu líbila a o mé minulosti nevěděl nic. To jsem ještě nikdy neudělala. A ani jsem to udělat nechtěla! 🙂 Neplánovala jsem to, ale byl tak milý, roztomilý, romantický a neustále mě tak hezky motivoval a přesvědčoval k tomu setkání, že jsem na něj nakonec kývla. Aspoň si to vyzkouším, jsem si řekla, i když jsem se na to moc necítila a hlavně to byl ten muž, o kterém jsem psala na konci minulého článku, když jsme řešili, zda bych si měla přilepit chobot a chodit po čtyřech, pokud si myslím, že jsem slon, přestože to společnost považuje za nevhodné a on odpověděl, že pokud bych byla jako slon šťastná, tak proč ne, že to schvaluje. (Neprobírali jsme ani náhodou TS, ale moji odvahu se sejít).
Z důvodu obav o prozrazení jsem prozíravě škrtla jeho plány na víno, film, atd. a nechala jen krátkou co nejméně osobní procházku. Navíc večer.
Udělala jsem dobře.
Když přišel, dostala jsem pusu na uvítanou 🙂 Byl ještě hezčí než na fotkách. Já byla jako ve snu a už několikátý den tak šťastná… Prožívala jsem přesně to, po čem touží většina žen. Byli jsme naladěni na stejné vlně a nemělo to chybu.
Asi v půli cesty se mě začal ptát na otázky směřující k mé minulosti. Takticky jsem se jim vyhýbala, ale už jsem věděla, že něco tuší a u vchodových dveří se mě zeptal, zda mi může položit jednu otázku. Odpověděla jsem mu, že ne, protože jí stejně znám a on na ní zná odpověď.
Popřála jsem mu dobrou noc, poděkovala za hezkou procházku a už smutná zmizela domů. Hned jsme pokračovali v psaní sms.
Jeho reakce na můj stav byla nesmírně milá. Zajímalo ho to, začal to řešit, ale já nechtěla, protože ač byl v pohodě, jako o muže jsem o něj přišla.
Zeptala jsem se ho, co mě prozradilo.
Vyjmenoval mi několik věcí, z nichž na prvním místě byl hlas. Ale podotkl, že se moc bál se mě zeptat, aby mi neublížil, pokud by to nebyla pravda. Což mi lehounce to na dno propasti spadlé sebevědomí nadzvedo.
Možná jsem se až příliš snažila mluvit žensky a tak to znělo nepřirozeně.
Řekl mi, že na fotkách by to nikdy nepoznal…
Jenže na fotkách jsem já.
Ty fotky neretušuji ani nijak neupravuji.
Myslela jsem si, že to, co vidím na svých fotkách já, vidí i ostatní. Jaký je tedy rozdíl mezi fotkou a skutečností? Je to opravdu můj hlas? Chování? Pohyby?
Zřejmě je tam nějaká odlišnost a já pátrám po tom, kde dělám chybu, na jejímž odstranění budu tvrdě pracovat, včetně svého hlasu.
Kdyby mne odmítl jako ženu, pak mi to nevadí, ale byla jsem odmítnuta jako někdo jiný, o koho “muži nemají zájem, protože ti chtějí opravdové ženy”, jak mi bylo řečeno. Přála jsem si v tu chvíli vypadat, jako ta slečna, kterou jsem vložila do obrázku k tomuto článku. Chtěla jsem říct: Nebo aspoň jako já na fotkách, když tam jsem se mu líbila. Jenže to jsem já! :/
Z nějakého důvodu to poznal a díky tomu jsem dostala košem. Ne žádným strašným způsobem, ale velmi citlivě, takže jsem ho za to vlastně musela ještě pochválit 🙂
Kdybych byla biologická žena, teď bych pravděpodobně byla u něj a hladila si jeho kočičku… Jenže já biologická žena nejsem, takže tu teď sedím, píšu tenhle blog a vy ho musíte číst 🙂
Jasně, že je pro mě lepší ta první varianta – narodit se jako biologická žena, ale… poslední dobou přemýšlím nad tím, zda je to opravdu až tak strašné nenarodit se jako biologická žena.
Představte si, že jste se ještě nenarodili, ale Bůh by se vás zeptal, zda chcete vstoupit na tento svět, narodit se a žít život, který ale jednou skončí vaší smrtí nebo se vůbec nenarodit. Myslím, že většina zdravých lidí by teď okamžitě Bohu odpověděla, že by zcela jistě na světě být chtěla, že to stojí na těch pár desítek let být tady.
A teď bych tu otázku Boha trochu zmodifikovala:
“Představte si, že se můžete narodit, ale jako transsexuál. Chcete se narodit nebo ne?”
Já tedy bez váhání odpovídám, že ano.
Není to tak nesnesitelně těžké břímě, které bych nebyla schopna nést. A to proto, že jsem tam, kde jsem. Přestože potkávám muže, kteří mi dávají košem, ale to je naprosto přirozená a očekávatelná reakce, se kterou musím počítat, stejně jako s ní musí počítat všechny biologické ženy. Tak to prostě je.
Pokud by otázka Boha zněla: “Chcete se narodit jako transsexuál, který ale nikdy nebude ve správném těle?”
Pak bych odpověděla, že nechci. Nechtěla bych se vůbec narodit, protože takový život nestojí za nic a je plný každodenního celoživotního trápení.
S Martinem jsme si všechno už vyříkali. I to, proč jsem mu to neřekla hned a že jsem se vlastně původně vůbec sejít nechtěla, ale byl tak fajn, že mi to nedalo.
Profil na Badoo jsem zmrazila, protože těch kluků, kterým se líbí moje fotky je příliš a já rozhodně nechci nikomu z nich už ublížit. Když tedy na fotkách jsem někdo jiný, než ve skutečnosti.
Musím tedy říct, že mi jeho zprávy neuvěřitelně chybí. Je to vždycky několik dní, které jsou doslova smrští do sebe dokonale zapadajících myšlenek, které logicky chtě nechtě musí vyústit v reálné setkání, když se najednou z ničeho nic vše zmrazí a probuzení po takovém setkání je velmi velmi velmi prázdné a osamocené.
Líbila se mi jeho pozornost, jeho úsměv, který vyvolával i u mě, jeho vyprávění, co vidí, když jede vlakem a u toho myslí na mě, na jeho sny a plány, na svojí kočičku, které už řekl, aby nežárlila, pokud by si do bytu přivedl mě, atd. atd.
Vím, že bych neměla kývat na osobní setkání. Že si to vlastně dělám sama. Ale to, co tomu předchází je tak krásné, že nejsem schopná takovým věcem odolat. Prostě to nejde, tak mi tu prosím neraďte, že jsem moc hrrr a že dělám pořád tutéž chybu. 🙂 To já přeci vím. Ale jsem taková, že do toho jdu a pak nesu následky. Nesedím v koutě a nečekám, až si usmyslím, že to půjde. V koutě tyhle zkušenosti nezažiju. A i tak to za to stálo. Za těch pár dní pravého ženského štěstí… Které věřím, že jednou nebude několikadenní, ale několikaleté.
Teď snad nějaký čas na žádné setkání nekývnu 🙂 Opravdu mě to nebaví řešit. Badoo byla sice příjemná věc, ale ono ještě půl roku vysvětlovat, že nejsem ta, za koho mě považují (tedy vlastně jsem, ale podle nich nejsem) není zrovna jednoduché a může to dost ublížit.
Nejsem tedy “zralá” na vztah (nebo oni nejsou zralí na vztah se mnou? 🙂
Jak se znám, stejně to dlouho nevydržím, ale aktivně nikoho nehledám a ani jsem (aktivně) nikdy nikoho nehledala. Oni si to ti kluci vlastně dělají sami :)))
Jak je vidět, nestačí být pouze neaktivní. Je třeba se vztahům dokonce bránit, abychom se vyhnuly nepříjemným situacím! (To je samozřejmě vtip. S opatrností a ženskou intuicí bych se do vztahů pouštěla dál, protože to prostě jednou vyjde 🙂
Ale teď ne.
Blíží se den, kdy se musím (a chci) objevit na příjmu FN v Hradci Králové.
Zjišťovala jsem si u holek, které tam už byly, jak se tam dá parkovat dva tři dny, protože na nemocničním parkovišti se platí 10 Kč / hod., což by při třech dnech dělalo 720 Kč. Děkuju pěkně.
Odpovědi ale byly: “Mě tam odvezl přítel.”, “Mě tam odvezl brácha.”, “Já tam jela autobusem”…
Faaaaajn! Zase si to musím zařídit sama :/
Já bych tam taky jela autobusem, ale zpátky se mi se zafačovaným krkem v narvaném dopravním prostředku dvě hodiny na stojáka nechce.
Tak jsem skočila na votocvohoz.cz, vyhledala si první (neznámou) slečnu z Hradce Králové a normálně jsem jí poprosila, jestli by mi neporadila, kde se dá tři dny u nemocnice parkovat zadarmo, že tam jedu na takový malý zákrok.
Velmi milá slečna mi hned odpověděla, začala mi nadšeně radit, popisovat místa, kde to lze (u paneláků poblíž nemocnice) a na konec mi popřála, aby vše dobře dopadlo a že doufá, že budu vpořádku.
Proč tu o tom píšu? 🙂
No protože je tu vidět zase ten krásný rozdíl mezi mužem a empatickou ženou.
Mužova odpověď by byla: “Jasně, zaparkuj v ulici XY vedle vysokého paneláku.”
Odpověď ženy je rozvinutá, citlivá a velmi empatická, protože na konci vyjádřila své obavy o mé zdraví a popřála, ať to dopadne dobře. Tedy úplně cizímu člověku, kterého nikdy neviděla!
S nemocnicí mám trošku problém. Tím, že jsem v ní 25 let nebyla ubytovaná řeším základní věci, které pravděpodobně každý zná, ale já prostě ne.
Mám si vzít župan? Nebo ho tam dostanu, jako v některých nemocnicích? Můžu spát ve svém pyžamu? Jaké tam dostanu pyžamo? Noční košili nebo jen andílka? Mám se převléknout hned, jak přijdu na pokoj? Nehty už vím, že nalakované být nesmí, protože se přes něj sledují pomocí přístrojů některé životní funkce. Make-up samozřejmě taky ne (stejně si ty linky u očí slabounké udělám a na rty si dám balzám, ale nic víc :). A je jedno, jestli mě strčí na mužský nebo ženský pokoj. Na jakémkoliv se budu chovat dál tak, jak už se dávno chovám bez ohledu na to, jestli vedle mě leží chlap, kterému můžou vypadnout oči z důlků nebo nějaká budoucí kámoška 🙂
Nejvíc ze všeho mě ale rve srdce, že budu muset z nemocnice čerpat svůj vlastní datový limit v mobilu, přes který se musím připojit z notebooku do práce a normálně pracovat, protože někdo ty objednávky udělat musí. Tohle by mi samo o sobě nevadilo, nemám problém s prací mimo kancelář, když je to potřeba. Přeci se kvůli mě nezastaví výroba nebo nepřidělám práci kolegyňce, ale dva tři dny budu pracovat úplně zadarmo! Kdo dnes pracuje zadarmo? :/ Ty peníze mi budou chybět. První tři dny nemocenské se totiž neplatí a dovolenou si vzít nesmím. Doufám, že už zase dlouho v žádné pracovní neschopnosti být muset nebudu (kromě té, na kterou se vyloženě za půl roku těším :).

52 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.