• otєrєzє.cz

    PF 2015

    Protože od zítřejšího krásného silvestrovského rána mám svojí Kačenku, tohle bude poslední článek roku 2014.
    Chci se s tímhle rokem rozloučit.
    Když jsem na konci roku 2013 vyslovovala svá očekávání, když jsem první vteřinu nového roku věnovala svému největšímu přání a tak moc jsem si ho přála splnit, věděla jsem, že to bude zajímavý rok.
    Milý roku 2014,
    dal jsi mi toho hodně a byl jsi moc hodný, že jsi mi toho konečně víc dal, nežli vzal. Byl jsi krásný, plný úplně nových kouzelných zážitků, u kterých se mi tajil dech, plný splněných snů, nacházení sama sebe a lidských duší, které vstoupily do mého života s nějakým vzkazem.
    Dal jsi mi také spolu s celou minulostí hodně lekcí a děkuji ti za ně, ale musím vás už opustit.
    Milá budoucnosti, jsem připravená!
    Přichází rok, který bude teprve tou pravou chuťovkou! Mým úplným vysvobozením a znovuzrozením. Těším se. Jsem nadšená. Šťastná. Mám radost. To všechno jsou pocity, které mám už dlouho. Většinu z toho, kvůli čemu jsem se na tuhle cestu vydala, totiž už mám. To poslední, co mi chybí, mi přineseš ty, roku 2015…
    Tak ať je i váš rok 2015 zajímavý, krásný a jedinečný a ať je také plný změn k lepšímu.
    Pro spoustu z vás takový bude. Vím to, protože jste mi dali tu možnost být u toho, když u vás něco začalo, Lindo, Lauren, Dany, Adélko, Michelle, Vicky, Vlasti, TheRess, Dominiko, Sáro, Markétko, Erin, Ashley, Martino…
    Všichni jste to zvládli! (Kvůli tomu jednomu klukovi (Dany :), tam musím mít to měkké i! :).
    Ale změny k lepšímu přeji i těm, kteří “u toho” ještě nejsou a kterým bych přála, aby co nejdřív byli, Léňo, Lucko I. a II., Roberte, Moniko…
    A přání i dík letí i těm, kteří tu byli s námi, aniž by museli a nikdo je nenutil sdílet s námi náš úděl. Naše rodiny, přátelé, kolegové a lidé, kteří místo toho, aby nám podrazili nohy, podali nám ruku… Naštěstí je vás mnoho. Z tohoto důvodu nemohu ani jmenovat, ale vy víte. Jste pro nás důležití!
  • otєrєzє.cz

    Kdo jsou ti lidé?

    Když jsem dnes kontrolovala obrazové materiály na tomto blogu, došlo mi, proč na mě v srpnu v Hradci Králové v parku křičeli dva kluci ta ošklivá slova. Tehdy jsem to tak těžce nesla.
    Teď mi to přijde legrační. Jak si každý měsíc myslím, že “teď už je můj vzhled přijatelný” a když se na ty fotky podívám potom zpětně, je to hrůza.
    Každým okamžikem dochází k nenápadné nepostřehnutelné změně, která je najednou za měsíc větší a za rok úplně velká, ale jinak ji nevidíme.
    To ale vůbec nevadí, protože důležité je, že se to děje. Proměna. Přeměna. Je jedno, jak tomu kdo říká.
    My samy nejsme objektivní. Nejsme soudné a ani být nemůžeme. Proto se opíráme o to, jak se k nám chová neznámé okolí. To je asi jediné objektivní měřítko.
    Tím, jak jsem se probírala některými staršími články jsem narazila na myšenky, se kterými už se vůbec neztotožňuji. Až jsem se některých věcí i lekla! “Tohle jsem vážně řekla já?” 🙂
    Přirozeně se některé mé názory vyvinuly jiným směrem v závislosti na tom, co jsem pochopila, čím jsem prošla a jaké lidi jsem potkala.
    Dochází tedy i k přeměně názorů a našich myšlenek. O to přesně jde – něco pochopit, něco přijmout, něco ze svého života opustit a přivítat nové. A stále se posouvat.
    Po včerejším rozhovoru se Slečnou X jsem přičichla k životu po přeměně. Po ukončené přeměně. A nemůžu na to přestat myslet, protože jsme si popovídaly jako dvě dlouholeté kamarádky, které před sebou nemají tajemství. Byl to jiný rozhovor než s holkama po přeměně uprostřed skupinky u Hanky nebo o kterém se dočítám v časopisech.
    Ač mám určité představy o tom, co se změní a co ne a jaké to bude už nejezdit do Prahy, nehnat se za tím cílem po F v občance a souladu těla s duší, protože všeho už bude dosaženo, není to konec. Je to začátek!
    Ptala jsem se Slečny X, zda o svém “problému” nějak detailně za ty roky s přítelem mluvili.
    Ač o tom věděl, nikdy se na to neptal. Dělali, jakoby to dole tam nebylo. Proč to taky řešit a vracet se k tomu? Beztak je to věc, která jednou pomine. Ta jizva se zahojí. Doslova i obrazně.
    Tudy vede cesta k citlivému sebevědomému ješitnému mužskému srdci…
    Méně (mluvení) je někdy více.
    V poslední době narážím na holky, které mají zajímavý problém.
    Pohybují se na tak vysokých pracovních pozicích, že není žádoucí, aby tam jednou nakráčely hezky v kostýmku jako upravená žena – manažerka – a zůstaly dál autoritou pro ostatní, jako dosud. Vzorem mužských vlastností a kvalit!
    Uf. Tohle je na mě silné kafe, ale musela bych to stejně řešit. Nedokázala bych dál nosit tu masku. Navíc by mi to komplikovalo situaci v tom, že bych nikdy nesplnila podmínku jednoho roku v ženské roli a tím bych se nikdy nedostala do Motola k operaci. Musela bych proto (jako to volí ony) zvolit Srbsko nebo Thajsko, zaplatit si to a paradoxně se tak odebrat na operaci mimo EU, přestože se provádí i u nás.
    Nemůžu v tom najít logiku. (Což u mě nehrozí, že bych někdy našla, ale jaký význam má odepřít operaci někomu, kdo si za ní dojede jinam o kousek dál?)
    Jasně, že nikdo nechce být zodpovědný za stav takového člověka.
    Za dobu existence tohoto blogu jsem měla tu čest poznat top managerky, vysoce postavené představitele armády, vysoce postavené představitele politických stran – ti všichni zůstávají v práci v mužských rolích, někteří již roky na HRT. Přicházejí každé ráno s dlouhými vlasy nebo s mikádem, s gelovými nehty, ale jako muži.
    Jsou to pořád ještě muži?
    Mluví o autoritě, jakou pro ostatní jsou. O vzoru, kterým jsou pro ostatní. O mužském vzoru. Perfektním dokonalém muži!
    A tenhle dokonalý muž se má najednou rozpadnout a stát se z něj křehká žena?
    To je paráda!
    Nedokázala bych to zadržet.
    Musela bych se buď vzdát své mužnosti a nakráčet tam v kostýmku nebo se vzdát své ženskosti a hrát si dále na mistra dokonalého.
    Protože ale tvrdím, že NENÍ JINÉ CESTY, jsem si jistá, že bych tam v tom kostýmku prostě jednou nakráčela. Já nechci žít jako někdo někde mezi. Jednou jsem žena.
    A protože si myslím, že se není čeho bát, vybrala jsem jeden krásný příklad:
    Britská televizní společnost Channel 4 natočila sérii dokumentů o trangender osobách s názvem Patchwork.
    Mezi nimi i díl s názvem Hannah a Mel zveřejněný před pár dny 19.12.2014.
    Kapitánka Hannah Winterbourne (27 let) nastoupila do důstojnické školy v britské armádě ve věku 15 let. Nyní je Hannah velitelkou 100 vojáků. Je také nejvýše postaveným trans vojákem v Britské armádě. S tím, že podstoupí přeměnu v ženu přišla v době její služby v Německu. Byl to šok pro některé její kolegy, ale nebylo možné ji zadržet. Stala se teď zástupcem pro trans osoby v Britské armádě. Navzdory tomu, co někteří lidé o Britské armádě říkají, Hannah prohlašuje, že Britská armáda je fantastickým zaměstnavatelem pro trans vojáky.
    Pomáhá jí Mel, která je nejmladším vojákem sloužícím v Britské armádě. Mel je také trans žena. Zatímco dříve v raných fázích své přeměny bojovala sama se sebou, než našla samu sebe, nyní říká, že její transsexualita nemá na práci vůbec vliv. Kromě pár občasných schůzek s lékaři.
    Kapitánka Hannah
    Hannah před přeměnou
    Mel – nejmladší voják (vojanda) v Britské armádě
    Víc informací o tom není třeba, i když se dají najít i detaily těchto dvou žen.
    Podstatné je to, co dokázaly. Hannah i přes své vysoké postavení udělala to, co bylo nutné. Žádnou autoritu neztratila.
    Obě mají tedy mužský hlas, ale to jim autoritu taky nesnižuje.
    Tím jsem chtěla říct, že by transsexualita neměla mít vliv ani na autoritu, ani na vysoké postavení. Spíše noapak. Takový člověk se pak jeví v očích ostatní jako silný, odvážný a výjimečný.
    Nemyslím si proto, že vysoké postavení je problém.
    Dokonce ani kdyby to byl prezident. 🙂 Naopak – je to výzva! Takový člověk má jen jedinou možnost. Udělat to! A dát světu najevo, že se nebojí.
    Kdyby se z mého nadřízeného stala žena, bude stále mým stejným nadřízeným. Nebo to snad někdo cítí jinak?
    K té armádě a ženám v ní…
    Jsou prostě ženy, které armáda baví.
    Já je sice nechápu, ale je to jejich rozhodnutí.
    Mám asi zažité tradiční pojetí muže a ženy, kdy muž bagruje, svařuje a kalí ocel, zatímco žena šije, vaří nebo se stará o děti v mateřské školce. Nikdy jsem nevykonávala žádné mužské zaměstnání, i školu mám vysloveně pro holky. A proč? No protože jsem chtěla, mohla a šlo to. Někteří zaměstnavatelé kvůli mě museli měnit své předpisy, které byly až dosud pouze v ženském rodě, ale najednou jsem se tam objevila já – ještě v mužském těle a tedy bylo nutné použít poprvé mužský rod. 🙂
    U dvou zaměstnavatelů jsem byla prvním “mužem”, který byl na danou pozici přijat 🙂 Do mého příchodu byly mé předchůdkyně vždy jen ženy.
    A bylo na mně, zda se o takové místo budu hlásit. Neměla jsem s tím problém. Jak jsem zjistila, těm zaměstnavatelům se líbila ta domnělá změna. A mně zase, že jsem ta místa získala.
    Jedna věc je tedy být vysoce postavená s tím, že publicita je nutností, které se nevyhnu. Jsem-li poslankyně Polského sejmu, stejně do toho jdu, ale vím, že to všichni budou vědět. Nejen celé Polsko, ale celá Evropa minimálně.
    Druhá věc je stát se mediálně známou transsexuální osobností dobrovolně.
    Jací jsou takoví lidé? Co je k tomu vlastně vede, že jdou do té televize, poskytnou rozhovor, přijdou do školy a vypráví o sobě?
    Taky ráda pomáhám, ale uvědomují si, jak tím navždy přicházejí o své soukromí? Jak jim to může ublížit?
    Kdo jsou ti lidé? Copak oni se nechtějí zbavit toho “trans” navěky?
    A ještě si nechají na titulní stranu napsat “EX MEN” – nápis jako Brno.
    Vlevo účastnice britské reality show My transsexual summer, vpravo Tara Wells, která měla údajně svést manželka Báry Basikové, což se prý nepotvrdilo.
    Tara Wells není transsexuálka, ale ráda bych tu k tomu něco řekla.
    To je přesně ten problém, který má tahle společnost a ten v ní ještě dlouho bude.
    Jde o zmatek mezi termíny transvestita a transsexuál. Dvě naprosto odlišné věci, které jsou bohužel neustále motány dohromady a dokonce (vlastně i záměrně) samotnými novináři.
    Zatímco se na deseti serverech dočtete o “transsexuálce jménem Tara Wells”, na jednom zjistíte, že Tara Wells není transsexuálka, ale transvestita.
    Však jo, vždyť je to totéž, že?
    No není.
    Tohle je asi marný boj.
    Ale – kdo jsme potom my – transsexuální ženy v očích veřejnosti?
    Já vám to řeknu.
    My samy se známe, ale kým jsme pro tuto společnost?
    (Té to ani nemusím vysvětlovat, protože ta má v hlavě jasno. Jakmile vyslovím slovo transsexuál, hned jsem “transka” (myšleno přímým překladem chlap, co se obléká do šatů a maluje), “chudák”, “muž v dámském”, “chlap s penisem”, “chlap s vousama, co si na něco hraje”, “ubohý travestita”, “jooo, to jsou ty, jak se převléknou a pak zpívají na playback”… ano… to víš že jo.).
    Pro tuto společnost jsme úplně všechny transsexuální ženy TOTO:
    U všech těchto osob byl titulek obsahující slovo “transsexuál”.
    JSTE NORMÁLNÍ, HOLKY? Nevadí vám, že vás takhle vidí celý svět? A vy se necháte ještě točit na díly! Nebo za to mohou peníze? Ráda bych poznala vaše úmysly.
    Nechtěla jsem těmto osobám ublížit. Ale bylo to jejich rozhodnutí, ke kterému já bych se nikdy nedobrala.
    Jen přemýšlím, proč tito lidé tak nadšeně veřejně reprezentují transsexualitu, zatímco ty krásné ženy stojí v tichosti opodál, takže je nikdo nikdy neuvidí? Copak nemají kousek soudnosti?
    V tom případě (a to si řekla asi většina) nechci být reprezentantkou těchto transsexuálních žen.
    To slovo “trans” vyhodím ze svého života hned, jak se dobelhám z Motola domů.
    Byla jednou jedna škola. A protože v okruhu několika desítek kilometrů nebyl žádný transsexuál, než ten jeden jediný, požádala ho ta škola, zda by nepřišel na přednášku. Byla to transsexuální žena. Ta škola přirozeně nevěděla, jak takový transsexuál vlastně může vypadat, zda tenhle je správným příkladem pro ostatní děti. Ale transsexuál jako transsexuál. Tak co.
    Pokud byl v té škole jeden jediný žák, který přemýšlí o své identitě, mohl se na příštích dvacet třicet let po takové diskusi zaseknout, jako jsem se zasekla já v r. 2005, když jsem viděla dokument o holkách od Hanky Fifkové.
    Tím nechci ty holky urážet. Ony jsou samy se sebou spokojené, dosáhly cíle, ale ať se pak nediví, že je lidé i po deseti letech v supermarketu oslovují v souvislosti s transsexualitou. Zbláznila bych se. Ta představa je pro mě tak strašná, že se mi chce někam utéct, ale naštěstí takovou chybu, jako udělali ony, neudělám.
    Média mají vždy tendenci udělat z toho senzaci. Je jim jedno, co ten člověk cítí. Potřebují z té transsexuální ženy i kousek toho muže. Takže jí natočíme, jak hezky opravuje auto, jak se holí (!) nebo jak mluví krásným hlubokým hlasem, ať je krásně vidět, že je to pořád chlap!
    Který muž (nebo člověk) tohle může skousnout?
    Pak zastavím pod oknem Páji, kterému chci zamávat, on ale sejde dolů a já se bojím, že jakmile vyslovím to slovo “transsexualita”, že dostane zatmění před očima a promítnou se mu tyto obrázky nahoře.
    Nedivím se mu. Nemůže za to.
    Proto už vím, že takhle ne.
    Je opravdu důležité se včas od všeho odpoutat a už to nechat u ledu, nepřipomínat to, nemluvit o tom, nechlubit se tím (byť to spoustu lidí fascinuje, což je na jednu stranu dobré).
    To vše co nejdříve to jde.
    To proto jsem od včerejška, kdy jsem si tohle uvědomila, tak nesvá.
    Potřebuji už jít. Potřebuji už žít.
    A taky že jdu! 🙂
  • otєrєzє.cz

    Pohledy za horizont

    Vůbec jsem už dnes nechtěla nic psát.
    Jenže… mívám takové stavy, kdy přemýšlím a přemýšlím a najednou zjistím, že si povídám sama se sebou a to je nejlepší moment začít psát, abych se nezbláznila 🙂 Ale nepřemýšlím jen tak z ničeho nic. Dostala jsem k tomu podnět.
    V momentě, kdy vedle mě bude stát někdo, kdo bude tou největší součástí mého života, nebudu mít pravděpodobně takový čas už přemýšlet. To on bude tím, komu budu ráda věnovat co nejvíce volných chvilek a s kým si budu povídat.
    Někteří zajímavé lidé mi do života vyloženě nakráčeli. Nehledala jsem je, ale oni přišli.
    Neobjevili se však jen tak. Ten prvotní impuls jsem mohla dát i já (např. tímto blogem). Bez něj by pro mě spousta takových zajímavých a důležitých lidí zůstala navždy utajená.
    Musím říct, že mám štěstí.
    Na lidi.
    Jaká je pravděpodobnost, že potkám někoho, kdo jednou za rok přijede do Prahy a já na totéž místo úplně ve stejný čas jednou za půl roku a potkáme se tam? (Teď už tedy do Modřan také budu jezdit jen jednou za rok.)
    No, musela bych se té nízké pravděpodobnosti smát. Přesto se to stalo, protože některá setkání se prostě dějí proto, že mají. Mohu potkat stovky lidí, se kterými se minu a už je nikdy neuvidím. A mezi nimi jednoho, který měl přijít, protože mi něco přináší. Informaci, pocit, zkušenosti, lásku, přátelství, nové obzory… cokoliv, co jsem dosud neměla.
    Mluvím o endokrinologii v Praze v Modřanech, kde se soustřeďuje většina holek a kluků od Hanky a to i po přeměně, kdy je nutné jednou za rok dorazit pro recept a kontrolu právě na tuto endokrinologii. (Není podmínkou zrovna tato, ale většina to tak dělá, když je to jen jednou za rok.) Ještě teď si pamatuji, jak mi Dannie vyprávěla o endokrinoložce z jejího města, která měla jen jednu jedinou takovou pacientku (právě Dannie) a byla v tomto ohledu tak nezkušená, že jí Dannie sama musela vysloveně poučovat o některých věcech. No jo, jsme vzácní :). Což je nevýhoda u malých lokálních specialistů, kteří nás mohou brát buď jako jejich výtečné pokusné králíky nebo si s námi nevědí rady. (Oba přístupy jsem zažila).
    Já věděla, už jak ses na mě na té endokrinologii podívala, slečno X, že tohle neskončí jen pohledem 🙂
    Ano, chci mluvit o ženě. Tu nemohu pojmenovat jejím pravým jménem, protože si nesmírně chrání své soukromí a záhy jsem pochopila proč. Nebude to tedy vyprávění o žádném princi na bílém koni, kterých kolem mě teď jezdí nějak podezřele moc.
    Slečna X je slečna z Čech tři roky po operaci – jedna z nejpodařenějších přeměn, jaké jsem kdy viděla (a nejsem sama, kdo si to myslí). To je také důvod, proč nemohu zveřejnit její jistě jinak motivační foto, ale slovní popis by zněl asi takto:
    Krásné dlouhé hnědé vlasy, ženský pohled, úsměv, velmi ženský obličej, štíhlá ženská postava, kolem 25 let – prostě holka jako lusk 🙂
    To jsem ještě neslyšela její hlas, ale měla jsem tu možnost právě dnes večer. Ač se nerada uchyluji k telefonátům, protože nejsem schopná mluvit stručně a pokud jsme takové obě dvě strany, zaručeně se na pár hodin “zaseknu” a nic neudělám, ale tentokrát jsem byla tak zvědavá, že jsem prostě neodolala.
    Nejen, že je to podařená přeměna, on je to ještě ke všemu podařený ženský hlas! Spolu s Dannie jsou nejženštější, jaké jsem u našich holek zatím měla možnost slyšet. Tak to na svém hlase musela Slečna X asi hodně pracovat, řeknete si (jako jsem si řekla já).
    Nikoliv.
    Slečna X nemá za sebou hlasovou terapii ani operaci hlasivek.
    A tohle se mi musí stávat pořád, že potkávám tak úžasné ženy, které jsou tak spokojené!
    Říkala jsem, že mám štěstí na lidi a nemůžu za to, že nepotkávám zoufalé zombie na ulici, které do mě vrážejí a vysávají energii.
    Slečna X mi žádnou energii nevysála. (Ne, nezamilovala jsem se do ní, i když je krásná. O tomhle tento článek opravdu není – to uvádím pro rýpaly). Důvod tohoto článku je úplně jiný a vlastně řeší muže. 🙂
    Líbilo se mi, že když z těch dveří vyšla, nemohl můj mozek strávit myšlenku, že by zrovna tato žena byla v podobné situaci, jako my teď. Nešlo mi to do hlavy. Věděla jsem, že takový člověk (pokud by skutečně proměnou prošel) by musel u svého okolí naprosto skvěle procházet. To mě vždycky nadchne. Kéž bych na tom jednou byla podobně… Povzdechla jsem si.
    Slečna X mi napsala, já jí a už z toho byly hodiny mého přemýšlení.
    Je nesmírně velký rozdíl mezi tím, když si povídám s někým, kdo je před přeměnou, s někým, u koho probíhá a s někým, kdo už je několik let po ní.
    Pamatuji si hovor s Marcelou, která je 20 let po operaci. To byl moc milý rozhovor, při kterém jsem se dozvěděla, že dříve se netvořila neovagína, ale pouze vnější ženské genitálie, takže to sice vypadalo jako ženský genitál, ale nebyl určený pro sex. Chyběla tam totiž vagína. Čímž sice odpadá potřeba dilatace a hygieny neovagíny, ale dnes už se to takto dávno nedělá. Marcela to myslím řešila novou vaginoplastikou. Ta už ovšem nejde udělat penilní inverzí, protože chybí původní materiál.
    Ráda napíšu o každém takovém setkání se ženou (nebo i mužem), která mě něčím zaujme. Svou odhodlaností, nadšením, pozitivním myšlením, minulostí, přítomností, vírou v lepší zítřky. Nebo klidně i jen tím, jak je krásná. Obvykle je těch důvodů více najednou.
    Slečna X mluvila tím svým naprosto ženským hlasem naprosto otevřeně, takže mě zajímaly hlavně otázky kolem… no čeho jiného, než mužů. No dobře, tak i sexu. To se nedalo nezeptat. Protože takhle dokonale ženská žena bude mít určitě zkušenosti s muži.
    Jenže jde o dost intimní věci, které tu nemůžu řešit veřejně, takže si většinu nechám jen pro sebe, ale třeba jsem se dozvěděla, že když byla v Motole, měli tam problém s jejím dilatátorem, který byl sice pokovený, ale ne celokovový, takže museli shánět ještě na rychlo nový celokovový dilatátor, který stál něco kolem 1700 Kč. Výborně! Trocha stresu navíc před operací neuškodí 🙂
    Rozhodně doporučuji občas potkat někoho, kdo je několik let po operaci a popovídat si, jaké to je 🙂 Většina takových lidí se nechce moc vracet zpátky a mluvit o své minulosti nebo o svém životě v souvislosti s transsexualitou, ale… jednou za čas si o tom každý rád popovídá s někým, kdo mu rozumí. Protože takových lidí v běžném životě ubyde. Zmizí. A nikdo tomu nerozumí lépe, než my.
    (Ach bože, já jsem z jejího výsledku a praktického použití nadšená!!! 🙂 Z toho, jak mluvila o mužích, kteří nic nepoznali, o elasticitě a přirozených vlastností neovagíny, které jí překvapily, o orgasmu… Tohle jsem snad teď raději ještě ani neměla slyšet. 🙂
    Jsem si vědoma rizik, že nic nemusí dopadnout zrovna takhle. Ale věřím. Tak, jako jsem věřila dosud a vše, co jsem si vysnila se mi zatím splnilo nebo jsem se k tomu dostala nějakým způsobem sama.
    Sex pro mě není hlavní motivací, ale stále je motivací. Ten moment, kdy přestanu skrývat své neženství a bude vše tak, jak má být! Kdy si můžu s klidem vzít přiléhavé spodní prádlo, kdy se nemusím bát, že až mě muž uvidí nahou, bude problém…
    Každá jsme jiná, každá budeme mít jistě jiné prožitky, jinak snášíme bolest, bude to i jinak vypadat. Ale mluvím tu o vyprávění jedné konkrétní ženy, která si prošla vším tímhle a je zrovna taková, jaká je. Což se mi přirozeně líbí.
    Tak hezky jsem si s ní popovídala, že jsem nevěděla, kdy přestat. Jsem fascinována povedenými přeměnami stejně, jako čímkoliv jiným povedeným. Náš mozek je přitom totiž odměněn přílivem endorfinů, které říkají: “To je krása. Tohle se tak povedlo!”
    Dostala jsem (její vlastní) radu, jak to tomu muži říct.
    Její rada mi přijde zatím ze všech nejlepší a nejpřijatelnější. Vezmu si z ní příklad, protože vím, že to u ní fungovalo. Musí to tedy zabrat i u mě.
    Až dosud jsem řešila, jak říct muži, že jsem trans.
    Tedy něco, co bych nikdy nejradši ani nevyslovila, protože (jak pořád říkám) nejsme trans, jsme ženy. Ale to bylo špatně.
    Jenže co tedy říct?
    Jakmile vyslovím slovo transsexuál, okamžitě si to většina mužů spojí se slovem transvestita. Se slovem transvestita si okamžitě spojí muže v dámském, který má penis. Muže, který má vousy. Muže, který má hluboký hlas a přitom skáče na pódiu v dlouhých šatech s dlouhými řasami.
    To je pro muže něco absolutně nepřijatelné, co v reálu nemůže přijmout žádný muž. (Dobře, tak 1 % bych tam ponechala, můžou být tací a viděla jsem je u některých slečen jako doprovod. Nelze se spoléhat na tohle jedno procento, když chci mít muže, kterého opravdu chci).
    Co ale může muž přijmout je fakt, že nemůže mít momentálně se mnou sex a to z důvodu, že dole není něco vpořádku. Beztak můj penis nikdy neuvidí. Neuvidí ho nikdo, kromě MUDr. Jarolíma a pak už doufám zmizí jeho větší část z tohoto světa. Na co vytahovat hned termín transsexualita nebo penis? Na co řešit svoji minulost do detailů? Děláme to pro naši budoucnost, díváme se dopředu. Pokud se chceme svěřovat úplně se vším, tak můžeme, ale nemůžeme počítat s tím, že to projde. Chceme, aby se ulevilo nám a o toho muže přišly nebo abychom toho muže získaly a přitom mu nemusely lhát?
    Je třeba to celé zabalit do méně drastické formy. Zbytečně to nerozvádět. Muž nepřijme, že jsem žena s penisem, ale přijme fakt, že po operaci spodku budu mít svůj ženský genitál, který bude vybudován.
    Slečna X mi vyprávěla o svém bývalém příteli, se kterým byla roky a který jí v přeměně podporoval. To se mi moc líbilo. Viděla jsem i fotku a moc jim to slušelo. Jak to, že to fungovalo tak dlouho i v době, kdy byla ještě před operací?
    Jednoduše. 🙂 Hranice tady určovala ona. (Stejně jako Dannie, když mi vyprávěla o svém klukovi před operací, který to ale nevěděl). Jejich tajemství se jim oběma po celou dobu dařilo před svým přítelem skrývat.
    Ono totiž opravdu platí, že co oči nevidí, to srdce nebolí. To je jednoduchá “matematika”.
    Přítel slečny X to tedy věděl, jenže mu to nebylo podáno jako “já jsem hnusná transka s penisem” nebo “hele, já mám penis. Budeš mě milovat?” (jo, teď to vyvolává úsměv na tváři, ale takovou realitu bych vážně zažít nechtěla).
    Jde to i jemněji: “čeká mě teď operace spodku, pak to tam bude všechno jak má být”. Je to v podstatě totéž, ale výsledek je jiný.
    Nevím, proč jsem na to nepřišla dřív a sama? 🙂
    Je mi jasné, že se mnou nebudou všichni souhlasit. S tím počítám. Neohlížím se na to, jestli se mnou někdo bude nebo nebude souhlasit. Vyjadřuji svůj (a Slečny X) názor. Však si můžete vymyslet svůj vlastní postup a řešení. Já na jiné nepřišla.
    Na způsobu našeho podání ale závisí velká spousta věcí během přeměny. Má to zásadní vliv na výsledek.
    Např. coming out můžeme sdělovat sklesle nebo nadšeně. Lidé vnímají, jak se u toho tváříme, jak se u toho cítíme, co jim tím sdělujeme a jsme to my, kdo je přesvědčuje o tom: “Já nejsem zrůda. Jsem člověk.” Nakažujeme je svým nadšením. A mnohdy úspěšně! Celou tou naší motivací.
    Byť je naše přeměna sebefantastičtější, naši potencionální partneři muži si to nemyslí. Pokud to nějakým způsobem skousnou, jde vždy o projev jejich velké tolerance. Nač jim to tedy ještě přitěžovat?
    Záviděla jsem slečně X, že měla přítele, který s ní prošel přeměnou. Byl jí obrovskou podporou. Ale ve výsledku skončila stejně sama z úplně prozaického důvodu, ze kterého končí i jiné vztahy žen s muži.
    O ní však nemám strach.
    Rozšířila mé obzory a nechala nahlédnout za horizont, který jsem ještě před nedávnem ani neviděla. Byla jsem najednou v myšlenkách tam, kde je ona.
    Všechny ty pocity před a po, které měla, všechny ty zkušenosti, které si za ty tři roky nese, to mi teď probíhá hlavou a přivádí k myšlenkám, které pro mě ještě před chvílí neexistovaly.
    Ale jednou bych na ně stejně narazila a musela je řešit.
    Často teď vzhlížím ke své budoucnosti.
    Po Motole to nebude jiné. Já budu pořád já, ale ta jedna poslední fyzická změna způsobí, že zmizí můj strach a písmenko M v dokladech. A s ním zmizí i moment, kdy jsem byla označována bohužel tak nelichotivě jako trans.
    Slečna X kdysi dostala nabídku z České televize natočit o ní dokument.
    Nedivila jsem se, to by opravdu stálo zato!
    Ale (jak už jsme si mohli mnohokrát všimnout) tyhle dokonalé slečny nikdy v médiích nenajdeme.
    Společnost tak bude mít navždy pocit, že neexistují, protože o nich nikdo neví.
    Ale není to tak správné?
    Vždyť ony jsou ženy. Stojí tiše v ústranní a dívají se na dokument o transsexuálech 🙂
    Jednou bych tam v tom ústranní chtěla stát taky.
    A věřím tomu, že budu.
    Konec roku je příhodný moment (i vzhledem k mé blížící se komisi) udělat jednu tlustou čáru (z mnoha, které mohu udělat) a která je součástí odpoutávání se od téhle mezifáze, ze které chci utéct co nejrychleji.
    Opravdu opravdu opravdu nechci, aby si můj budoucí partner jednou našel tenhle blog a dříve, než mu cokoliv řeknu, narazil na mé fotky nebo videa, se kterými by mě identifikoval. Čím blíže jsem ke splnění mého snu, tím reálnější je tato hrozba a už to nemůžu dále odkládat.
    Rozumím všem ukončeným blogům slečen, že z nich zmizely všechny fotky.
    Soukromí je příliš drahocenné na to, abychom jím takhle mrhali. A pořád stojí výše nad skutečností, že takové fotky mohou být motivační pro ostatní.
    Je na čase se začít chránit.
    A ty, můj princi, můžeš už klidně přijít 🙂
    Myslím, že jsem připravená.
  • otєrєzє.cz

    Šťastná Emma

    Přeměna Emmy patří mezi mé oblíbené už dlouho.
    Kdo ví proč?
    Přemýšlela jsem jen chvilku, protože mi odpověď dala hned ona sama:
    23.12. zveřejnila své video s přáním šťastného nového roku všem lidem.
    Vůbec nevadí, že mluví v angličtině. Zatímco jsem se totiž vyloženě kochala jejím krásným ženským hlasem, intonací, ženskými sykavkami (ano, tak je vnímám) a celkově půvabným ženským projevem i vystupováním (a taky culíčkem, na který stále ještě nemám), ve 2:05 to řekla:
    “Mohla jsem být v depresích… ale nejsem! Skutečně nejsem. Rozhodla jsem se totiž být šťastná. A… víte… mé štěstí závisí pouze na jedné osobě: Na mě! 🙂 Mé štěstí nezávisí na žádné jiné osobě na téhle planetě!”
    Jsem z ní nadšená. Tím vším, co dokázala.
    A taky jsem ráda, že už nás – šťastných – je víc!
    Žádné “ale” neberu. A řekla bych, že Emma také ne 🙂
    (Video se otevře automaticky na youtube na pozici 2:05 po kliknutí na obrázek.)
    O Emmě jsem psala v říjnu tady a do článku jsem vložila i její timeline fotokoláž, jak šel čas.
    Přemýšlela jsem, že pokud do mého života vejde jednou muž, který bude stát po mém boku, jaký bude asi jeho vztah k tomuto blogu? Nemohu ho zatajit.
    Pokud mě přijme celou takovou, jaká jsem, přijme i tenhle blog. Pravděpodobně se na něj minimálně jednou podívá, protože se mi nepodaří (a ani to chtít nebudu) ho utajit. Nechci už nic tajit.
    Co na tom blogu najde? Mé pokusy o tom, jak získat muže! Vyprávění o mých schůzkách s nimi, jak byly úspěšné, neúspěšné a pravděpodobně i vyprávění o něm samotném…
    Teď přemýšlím, zda je to dobré nebo ne, aby to věděl.
    Myslím, že není třeba něco tajit. Beztak bude vědět už předem z mých slov úplně vše o tom, jak jsem se dostala až k němu, co jsem u toho cítila a jak moc jsem se bála, že o něj přijdu.
    Nikdy jeho identitu neodkryju.
    Pokud tedy svým pubertálním přístupem nebudu psát každý týden o jiném a nebudu se chovat jako utržená ze řetězu 🙂
    To bych byla sama proti sobě. Taková ani být nechci. Jsou to moje křehké začátky, ve kterých se hledám (a nacházím) i já sama. Je tedy pochopitelné (to píšu, abych omluvila samu sebe :), že jsem z toho všeho tak trochu rozpačitá, než se rozkoukám. A pokud píšu, že mě nějaký muž přitahuje, pak to tak je, ale neznamená to, že jsem se s ním vyspala.
    Ještě bych ráda řekla něco, co už jsem tu řešila kdysi hodně dávno (už ani nevím kdy).
    Teď už se to netýká přímo mě, ale některých z nás ano.
    Pokud půjdu mezi lidi oblečená unisex, nemohu očekávat, že mě okolí samo zařadí správně. Nedávám mu jasnou informaci, kam mě má zařadit a je pak zmateno. Samozřejmě očekávám, přeji si a moc chci, abych pro to okolí byla (i v unisex) ženou, ale takhle to nefunguje. Dokud nedáme okolí jasně najevo, kým jsme, nikdy nás správně nazařadí.
    Nemám ráda unisex oblečení. Beru (a vždycky jsem ho brala) jen jako nutnou “berličku”, kterou jsem použila, když jsem cítila, že nedokážu už na sebe vzít nic pánského, ale současně jsem neměla dostatek odvahy na to, abych si vyšla už vyloženě v dámském.
    V tom mi nesmírně pomohla jedna má kolegyně, která týden po mém vyhlášení full-time (kdy jsem ale chodila unisex v domnění, že mě budou indentifikovat správně) prohlásila: “Terezo, jestli chcete, abych vám říkala Terezo a používala ženský rod, musíte jako Tereza vypadat a obléknout se tak.”
    Ostatní neměli problém, přehodili si to i tak, protože jsem je o to požádala, ale tohle mě vyloženě “nakoplo”.
    Po neděli jsem přitvrdila a už to šlo samo. OČEKÁVALO SE TO ODE MĚ! Nebyl důvod nosit unisex.
    Všechny ty věci z období “mezi” už jsem prodala. Nemohla jsem se na ně ani podívat (ačkoli nebyly vysloveně pánské, byly prostě uni 🙂 Mimochodem – ty věci koupily na votocvohoz.cz ženy. 🙂 Je to důkaz toho, že unisex je vlastně ženská záležitost. Většinu unisex oblečení koupíte zase jen v dámském oddělení. Chlapi unisex nenosí. Myslím praví chlapi – samci. 🙂 Hrozí totiž, že by v nich mohli vypadat tak nějak žensky. 🙂 A to je pro muže nepřijatelné, neskousnutelné a bojí se toho, protože by je nedej bože mohl někdo spojovat s homosexualitou! (Muži jsou zvláštní. Ale to je činí zajímavými. Ta ochrana sama sebe před čímkoliv nemužským. Čímž dávají jiným ženám najevo, že jsou tu pro ně. Protože většina žen, které chtějí muže, chtějí mužné muže. 🙂 Jestli jsem to řekla srozumitelně… Ač jsem přesvědčená o tom, že nejsem homofob, rasista ani netolerantní osoba, že ráda podporuji menšiny a snažím se pochopit každého, nesnesla bych vedle sebe zženštělého muže. Tím nepopírám samu sebe, protože já nikdy zženštilý muž nebyla. Já jsem byla (a jsem) žena. To je rozdíl.
    Dejme tedy okolí jasně najevo, kdo jsme. Jinak jim způsobíme v hlavě zmatek a zbytečně na sebe poutáme pozornost. Přijatelnější je vidět ženu s mužnými rysy (kterých je i biologických spousta), než někoho “mezi”. To “mezi” je pro lidský mozek tak nepřijatelné, že působí rozpaky téměř u všech. Žádná z nás nechce ustrnout v téhle mezifázi. Je potřeba se od ní včas odpoutat. Uni ano, ale na co nejkratší dobu. Uni není řešení.
    Proto se vždycky těším z pohledu na některou z nás (např. na skupince), která už nechala své unisex věci ve skříni a přišla vyloženě žensky oblečená!
    Pokud máme rodinu, jejíž vzdálenější část to o nás ještě neví a přijde na návštěvu, pak je samozřejmě příhodný moment unisex oblečení použít. Od nich totiž nikdo nečeká, že nás bude identifikovat špatně. Od nich se to přímo předpokládá.
    Nejhezčí jsou ale vždycky reakce cizích lidí.
    Těch si pořád opravdu užívám.
    Stačí jít třeba jen pro chleba 🙂
    Dívám se na český film z r. 1952.
    Mladí lidé jdou na výlet na zříceninu. Slečny v dlouhých šatech a sukních 🙂
    Hmm.
    A říkám si – ty bílé sandálky s modrýma pruhovanýma ponožkama – to je fakt krása! 🙂 Naštěstí jen u paní učitelky 🙂
    Ty ponožky přežily dodnes! 🙂 Ale už jen u mužů.
    Můj názor na ně?
    Ať si každý nosí, co chce! 🙂
    A kupodivu tato myšlenka začíná být běžná i ve společnosti.
    Americká televize ABS má pořad s názvem “Co byste udělali?”.
    Naaranžuje herce do různých situací a nenápadně umístěnou kamerou sleduje reakce lidí.
    Tentokrát se vydali s mladým hercem, který jako reprezentuje transgender dívku Lisu, vybrat šaty na maturitní ples.
    Jeho herecká matka měla Lisu podporovat, zatímco do děje měl vstoupit rozčilený herecký otec, který Lisu přede všemi konfrontuje.
    Jak se zachovalo okolí?
    🙂
    Byla jsem překvapená. Ne, tím, že se tam objevili lidé, kteří vyjádřili Lise podporu, ale tím, že se neobjevil nikdo, kdo by s ní měl problém.
    Ta situace, kdy se přiřítí naštvaný otec k Lise je opravdu nepříjemná. Určitě bych nevydržela a Lisu bych podpořila. Tohle nepochopení přímo nesnáším.
    První scéna je s černošskou matkou své dcery, která si přišla vybrat šaty. Řekne otci, zda si s Lisou zkoušel už v klidu popovídat, že by to měl udělat.
    Druhá scéna je s babičkou, která doprovází vnučku. Řekne otci, že má v rodině také někoho, jako je Lisa. Že proti tomu neudělá nic a musí se s tím vypořádat.
    Třetí scéna je s mladým partnerem slečny, kterou doprovází. Člen fotbalového týmu nedaleké školy. Nejprve se pokouší mluvit s otcem, poté podpoří Lisu.
    Komentátor ke konci pořadu uvedl, že stejně, jako tyto tři se zachovali i všichni ostatní lidé.
    Čekala jsem negativní reakci. Čekala jsem i neutrální, protože kdo by se do takového sporu angažoval? Ale jak je vidět, takhle to vypadá, že se blýská na lepší časy!
    A ještě zajímavost uvedená v pořadu: americká rodina utratí pro svého syna nebo dceru na maturitní večer průměrně 1.078 dolarů (tj. přes 22.000 Kč). Holky, umíte si představit ty šaty?!!! 🙂
    Už mě zase chytá ta moje posedlost po plese a nemůžu se dočkat.
  • Přeměny

    Byl jednou jeden pán: Anna Ariel

    Kdo říká, že to nejde?
    Kdo říká, že to po věku 30 let nejde tak snadno, že výsledky jsou neuspokojivé?
    Kdo říká, že to po čtyřicítce nemá cenu?
    Vy jste si dělali nějaký průzkum? Že to někde píší?
    Ano, i já jsem na tenhle názor narazila, ale přesto si myslím (a mám na to jiný názor, stejně jako ho můžete mít klidně i vy), že chemie je prostě pořád jen chemie. A reakce na ní je v každém těle jiná.
    Kdo říká, že bez vlasů to půjde jen těžko?
    Anna začala přeměnu ve 42 letech a je už několikátá, kdo během svého testosteronového období poztrácela většinu svých vlasů. Jak se k tomu Anna postavila? Jako všechny ostatní, které se tomu postavit chtěly a neviděly v tom problém. Ano, je lepší, když se jdu v létě koupat k rybníku a mám vlastní vlasy. Je lepší, když je horko a mám vlastní vlasy. Je lepší, když jdu na pouťové atrakce a mám své vlastní vlasy, ale když je nemám, zabrání mi to v tom, abych se vydala na svou cestu? Jak si na tuhle otázku asi odpověděla Anna? A Sona Avedian? A spousta dalších?
    Anna vykoukla na mě dnes, když jsem přišla od mamky. Lehla jsem si a měla chuť si s někým povídat. Jenže jsem byla sama, kdo tu chuť měl. Tak ráda bych se teď o někoho jen opřela a povídala. O čemkoliv. O Juliet, o Vánocích, o chumelenici venku… Jen tak cítit někoho blízkost. A tak mě napadlo podívat se na youtube, jestli se tam zase neobjevila nějaká nová přeměna.
    Tahle není nová, ale její “pánské” fotky jsou nově zveřejněné a tak jsem je sem hned vložila jako inspiraci pro ty znás, kterým je nad 40. Nic není ztraceno, holky!!! 😉
    Trochu mě mrzí, že jsem tímto článkem odsunula z hlavní strany mou Juliet, kterou jsem si zamilovala. To ale neznamená, že zmizela z mých myšlenek.
    Ve skutečnosti to byla ona, kdo mě dnes přiměl k tomu, abych muži, který mě okouzlil, poprvé uprostřed rozhovoru řekla “odcházím” já. Jinak bych na něm zůstala pravděpodobně nalepená, otravná a nesnesitelná jako těžký balvan, kterého se nemůže zbavit. Nemyslím si, že někdo, kdo mi ani nepopřeje dobré ráno je člověk, se kterým bych měla strávit zbytek života, ačkoli on si to myslí a stále má pocit, že když 99 % párů skočí do postele po prvním rande, on musí být také takový. Přesto má chvilky, kdy mi tvrdí, že stačí, abych tu jen byla. Aby neměl pocit, že je sám a já nemusím nic. Můžeme si jen povídat a třeba jeden z nás nebo oba usneme, ráno se probudíme pod jednou dekou, ale k ničemu nedojde.
    Touhle představou mě dostal.
    Juliet označila sex na prvním rande za největší chybu, kterou ženy dělají a potom se cítí nespokojené.
    Chci muže, který se bude ostýchat mě políbit a na čtvrtém rande to budu já, kdo mu dá polibek – protože na něm uvidím a vycítím srdcem, že o něj stojí, že po něm touží a tolik si ho přeje, jenže není schopen se odhodlat. Chci muže, kterého budu cítit vedle sebe, o kterém budu vědět, že je tady a kterého si budu vážit. Nemohu se vrhnout na prvního muže, u kterého projdu a který mě (pro mě nějakým záhadným způsobem) identifikoval správně jako ženu jen proto, že si naivně mohu myslet, že je jediný a poslední, který tak činí.
    Ano, je první. Ale to ještě nic neznamená.
    Líbí se mi, přitahuje mě, ale necítím z něj tu vášeň, tu radost, energii, kterou by do mě vkládal, jen aby mi mohl popřát hezké sny.
    Ty víš, že bych ti je tak ráda posílala i já, ale nedělám to, protože cítím, že o ně nestojíš. Že jsem na druhé koleji, na které být rozhodně nechci. Přesto na tu večeři s tebou půjdu, když o ní (jak říkáš) tak stojíš, protože je mi příjemná tvá přítomnost a projevy tvé mužnosti vůči mému ženství, po čemž jsem tak nesmírně toužila. A stejně jako ty respektuješ, že se mnou nemůžeš mít půl roku sex, já zase musím respektovat, že tě přestanu bavit. Nemohu se na tebe zlobit. Nemohu chtít všechno jen já.
    Vím, že muži jsou jiní než my. Že mohu být ráda za projev něžnosti jednoukrát týdně. Ale přesto – potřebuji alespoň cítit, že jsem milována. Vědět, že o mě někdo stojí. A kromě toho si za pár let třeba vybavit s nadšením a radostí místa, která patří jen nám, protože se na nich “něco” mně i tobě stalo. Něco krásného, jako to popisuje Juliet o Tomovi.
    To už ale pomaličku přestává souviset s mojí cestou, na kterou jsem se vydala a kterou tady popisuji. Je to už něco, co patří do světa všech ostatních žen, které řeší muže (nebo ženy), jejich pozornost, partnerství, nenávist, lásku.
    O tom se mi ani nikdy nesnilo, že se dostanu tak daleko, abych směla řešit tohle. Všechno to, co patří k ženám.
    Nebo tedy – netušila jsem, že se k tomu dostanu tak brzo.
    Ale za to může on.
    Kdykoliv si řeknu, že jsem v klidu a nad věcí, že je mi ukradené, zda mě bude chtít vidět nebo ne, tak se na mě usměje ze své fotky a jsem v tom zas až po uši. Říkám mu: “Teď nemůžu, jdu k mamince.” On na to: “Vyfoť se mi!”. Tak mu pošlu fotku v šatech a vznikají tak fotky, které bych jinak neudělala. Které se líbí i mně a mám radost, že ho podoporuji v tom, že jsem žena, ačkoli se jednou musí dozvědět, že mé ženství nebylo dlouho tak samozřejmé.
    Vlastně ani nevím, proč to dělám, že mu posílám své fotky. Vymámil ze mě i fotku ve spodním prádle. Odmítala jsem to! Ale on mě prostě tak hezky přemluvil, že jsem si řekla, že je to výzva. Že to poprvé udělám!
    Ty fotky se mi moc nelíbily. Nebyla na nich extrémně viditelná mužnost, ale nejsem žádná modelka.
    Byl z nich vedle. Chtěl další a další.
    Ptám se sama sebe: Jak to, že mě vidí jako ženu, zatímco já sama si připadám na něco takového nedostatečně ženská? Nikdy bych neřekla, že v tu středu na prvním rande projdu. Stále to řeším. A stále tomu nemohu uvěřit, proto mu posílám další a další fotky a tím ho zase jen ujišťuji, jaká jsem žena. Vždyť je to hotový paradox!
    A dost!
    Měla bych už konečně pochopit, že JÁ JSEM ŽENA. A nikdo jiný. Bez ohledu na to, kdy mám komisi, kdy mám operaci, co mám za sebou.
    A neřešit tohle.
    Často mi říká: “Ty jsi zase přemýšlela, viď?”
    To proto, že mu napíšu dlouhý vzkaz, ve kterém se snažím od něj oddálit. Říci mu, aby ani on se ke mě tak nevázal. Protože mám strach.
    I přesto, že se mi líbí, jak obdivuje moji ženskost. Je to ten nejopojnější pocit, jaký mohu zažít. Chci ještě!
    Sama svou ženskost tolik nevidím, ale on mi jí přináší po hrstích přímo ode mě. Odkud jí bere? Odkud bere tu jistotu, že se mu líbím? Že mě chce držet za ruku, objímat, líbat na krk, strávit se mnou noc třeba jen povídáním?
    Je tak bezstarostný a nezasvěcený do mých starostí…
    Juliet mi dnes ráno ve své knize poradila, jak zvládnout strach.
    A já mám aspoň příležitost to vyzkoušet 🙂
    Sebevědomí je to, co nám pomáhá. My ho potřebujeme, protože bez něj jsme hromádka neštěstí a ta je až příliš nápadná pro své okolí.
    My nápadné být nechceme.
    Chceme být úplně obyčejnými ženami.
    10 měsíců HRT (foto 124)
    Póza pro Páju v příjemné vodorovné poloze.
    Chtěla bych… se jen tak o někoho opřít a poslouchat, co říká…
    Ne virtuálně na monitoru počítače, ne bez intonací našich hlasů a rezonance toho jeho, která prostupuje celým mým tělem, až to příjemně šimrá, jak jsem blízko.
    Za okny sníh, doma teplo, vůně cukroví a horkého čaje s medem.
    A když náhodou usnu… probudím se – ne sama.
    Už mi ta samota leze na mozek.
    Ale to přejde.
    Nemám nárok.
  • otєrєzє.cz

    Dárek, který jsem dostala: Juliet a ta druhá

    Milá Juliet,
    mám pocit, že Vás znám. Že jste to všechno říkala jen mně, já Vás poslouchala na louce nedaleko Sentivánské doliny a teď jste moje přítelkyně. Nemohu se zbavit dojmu, že některá Vaše tajemství znám jen já a přitom jsou tak jasně popsána v knize, která teď leží vedle mě na pohovce. Držela jsem jí několik krátkých hodin v rukách, nemohla vnímat svět okolo a samotný fakt, že jste jí držela v ruce i Vy a ještě člověk, který mi Vaši knihu daroval, z ní činí poklad. I díky Vašim věnováním. To nejsou jen slova. Jsou to Vaše doteky na stránce, na kterou bylo přiloženo Vaše pero Vaší myslí, silou a ženskou energií. Pro mě. Tu energii z těch stránek i celé knihy cítím. A slova, která na následujících stránkách následovala si vztahuji také k sobě, ač jsou určena všem, kdo touží poznat kouzlo ženskosti, něžné ženské duše a něčemu, co bych si troufala říci, že mezi muži neexistuje. Co dokáže napsat jen žena.
    A já to všechno směla poznat!
    Jsou situace, které prožíváme se zatajeným dechem. Zatajený dech je něco, co nelze vyvolat uměle. Musí přijít sám a zpravidla vychází spontánně od srdce, odkud se velmi rychle rozšíří po celém těle. Jeho kouzlo je v tom, že nikdy nevíme, kdy přijde.
    V posledních měsících svého života prožívám některé situace tímto způsobem, ale tahle byla jiná. Když jsem Vaši knihu rozbalila pod stromečkem, nevěděla jsem, co se mnou udělá, až ji dočtu.
    Cítím se, jako když skončí film, na který jsem se moc těšila. Néé, ještě nekonči. Nechci titulky! Sedím a koukám do černého plátna – sama uprostřed kinosálu.
    O tomhle “filmu” jsem ještě před pár dny ani nevěděla. Ale je to tak, jak píšete: že pokud někoho hledáme, není třeba ho hledat, neboť stačí počkat na setkání s ním, protože máme-li se s někým setkat, ten okamžik jednou přijde. Stejně tak přišla i tahle kniha v tu pravou chvíli a s ní i Vy. Aniž byste to možná plánovala, dala jste mi odpověď na několik mých současných otázek a pochopila jsem, že někteří lidé (ať už muži nebo ženy) vstupují do našich životů s určitým cílem, ale že je na nás, abychom tyto cíle rozeznali.
    Měla jsem při čtení tolikrát chuť, aby se to stalo. To, na co myslíte, co si představujete, ale nemůžete to udělat…
    Moc se mi líbil třeba Váš rozhovor se Sárou o lahvi plné vína.
    Pokud si vytyčíme cíl, že vypijeme celou lahev, určitě se stane to, že vypijeme alespoň dva tři pohárky. Nemusíme jí vypít celou. Ale je důležité chtít. Mít cíl. Věřit, že se náš cíl splní. I kdyby jen z části. Nemůžeme živit myšlenku toho, že to nevyjde jen proto, že se v minulosti několikrát stalo, že náš záměr nevyšel. Podvolit se strachu.
    Opravdu nerada se vzdávám svých cílů předem. Mnozí kolem mě říkají: “Já už si raději nic nepřeji, protože se mi to stejně nesplní.” A tak si sami v sobě krásně podporují myšlenku, že se jejich přání nesplní, místo toho, aby věřili, že ano. Svou energii vkládají do nesplnění, místo do splnění.
    Přicházejí o radost z toho, že to vyjít může. Ono to opravdu vyjít může! Jde o to, jak se na to umíme dívat. Nejde o zkušenosti z dřívějška, které nám říkají, že to vyjít nemusí.
    A jak jste si potom povídala sama sebou v zrcadle. Jak jste objevila samu sebe, Vaši ženskost, Vaši ženskou energii.
    Jsem plná myšlenek z Vaší knihy. Některé jsou tak univerzální, že bych je mohla (a chtěla) vložit i sem a podpořit tak ostatní slečny a ženy, které prochází něčím podobným, jako já. Hlavně ty o lásce k sobě, o bohyních v každé ženě (i těch neobjevených), o cestách, na které se vydáváme a na kterých k nám přichází lidé, na které jsme čekali, aniž bychom o nich věděli předem.
    Teď víc, než kdy předtím vím, že mezi pojmy erotický a sexuální je velký rozdíl. Že ženskost je absolutně odlišná od mužnosti, že má svá tajemství, nepoznaná zákoutí, o kterých ani spousta žen neví.
    Dojímaly mě Vaše vsuvky o myšlenkách na Vašeho manžela Toma, které vždycky přišly z ničeho nic a já chtěla v tu chvíli mít vedle sebe také takového Toma. I s těmi všemi Vašimi otevřenými pocity, které nesmírně lahodily mému srdci, když jste popisovala Vaše milování právě v Sentivánské dolině, v nové chaloupce nebo jak jste šli s Tomem nakupovat dárek pro Vaši starší dceru. Ta touha “chtít být nablízku” a současně “být nablízku” svému muži je krásná a způsob, jakým ten den skočil ještě krásnější.
    Už od malička mě Slovensko přitahovalo. Když mi totiž bylo šest let, odjeli jsme s rodiči do zapadlé chaloupky na úpatí nějakého příkrého kopce Nízkých Tater, kde nás každé ráno budilo cinkání zvonů oveček a jejich bééé bééé, které bylo pro nás, děti ze severních Čech, velmi legrační, nepoznané a to obrovské stádo s pobíhajícím psíkem a pasáčkem v typickém klobouku a holí působilo na nás přímo pohádkově. I čištění zubů v nedalekém ledovém potůčku a krajina, kterou jsem už tehdy vnímala jako neskutečnou.
    Nezapomněla jsem na ty obrázky nikdy. A vy do svým srdcem psaného příběhu ještě vložíte obrázky z Vašeho slovenského prostředí, vašich nekonečných zelených luk, dřevěných chaloupek a zapomenutých míst, kde se člověk musí zastavit nad tou krásou, co stvořila příroda. Nejradši bych se teď hned sebrala a rozjela se po stopách Vás i Sáry a viděla aspoň kousek z toho, co nadchlo i Sáru a po čem mé oči i srdce už hezkých pár let touží.
    Teď to nejsou jen zelené louky plné čarovných bylin. Teď už mají navždy svůj příběh. Díky Vám.
    Zbývalo mi ještě pár stránek, než jsem Vaši knihu celou dočetla, ale už jsem nevydržela a musela si začít psát, protože jsem toho plná. Protože tohle sem patří, neboť je to o něčem, co je pro mne stále ještě posvátné (a dlouho zůstane) – o ženskosti.
    Jsem z ní (z knihy i z ženskosti) zase plná obrovské euforie, z radosti nad životem, nad krásami přírody, lidí a životní energie lidí, kteří dokáží sednout v obýváku na svou oblíbenou pohovku a napsat tuto knihu.
    Věděla (nebo spíš tušila) jsem, že být ženou je výjimečné. Ale nevěděla jsem, že mi to právě dnes, na 2. svátek vánoční, potvrdíte zrovna Vy 🙂
    Prozatím Vaši přečtenou knihu odkládám na čestné místo se záložkou s dětským nápisem mé dcery “pro tatínka” a vstřebávám vše, co jste mi dnes řekla.

    “Je tak krásné být ženou.”

    Ještě donedávna (zhruba dva roky zpátky) chyběl mému životu tento ženský rozměr. Moc mi chyběl. Tak, že už se nedalo dál žít!
    O to víc mě těší, že “je krásné být ženou” jste řekla i Vy. Tedy žena, která měla to štěstí, že se ženou narodila.
    Tahle cesta je ta nejhezčí, po které jsem se zatím kdy vydala.
    Není to jen díky pozoruhodným zázrakům, které na ní zažívám nebo kvůli krásám, které kolem sebe vidím, ale také kvůli lidem, které jsem na téhle cestě potkala a které ještě potkám.
    Venku dnes napadl sníh. Jsem hned jako v jiném světě. Ale to už jsem od rána…
    Ve skutečnosti to není jiný svět. Je to ten, ve kterém žijeme. Jen jsem se na něj podívala jinýma očima a na chvíli zpomalila.
    Drahá Dájuško, děkuji za hezký dárek, který se mi ani nemohl nelíbit – kousek ženskosti od někoho, kdo jí má na rozdávání a děkuji i Vám, Gábinko, za hezký zážitek, který bych si přála prožít ještě jednou i za věnování. To sluníčko jste Vy. Přeji Vám, aby Vás nikdy neopustila ta radost ze života, z vlastních pocitů a snů o létání, do kterých jste mi dala možnost nahlédnout.
    Tohle je svět, ve kterém chci už navěky zůstat.
    Cítím se pohlazená, rozmazlovaná, je mi hezky. A může za to žena.
    Mám z toho chuť někoho obejmout.
  • otєrєzє.cz

    Stop pánským dárkům!

    Chtěla jsem tu mít jen krátké přáníčko, ale to už jsem na blog dávala 13.12. V tenhle sváteční Štědrý den se tu ani nechci vůbec rozepisovat, ale jak jsem zjistila (není to naštěstí už můj případ), stále jsou mezi námi slečny a paní, které (díky své fázi před HRT a mnohdy i před coming outem) dnes dostanou pod stromečkem stále ještě dárky pro pány. To, že tomu tak je má svůj důvod. Nikdo neví, co cítíme uvnitř a tak máme radost z nové kravaty nebo “úžasného” pánského svetru. Svým způsobem si za to můžeme sami, ale…
    …PROSÍM NEDÁVEJTE NÁM PÁNSKÉ DÁRKY, když už dávno víte, kým doopravdy jsme.
    Je to trapné, nevhodné, smutné a naprosto zbytečné. Těmito akcemi nás na druhou stranu nevrátíte ani nepřimějete k tomu ten pánský svetr nosit. Možná je to váš poslední pokus o zachování mužnosti vašeho partnera. Věřte mi ale, že je naprosto zbytečný. Je to jakobyste po něm chtěli do konce roku osídlit Mars. To se prostě nestane.
    Přivádíte nás do situací, kdy se máme radovat nad dárkem od někoho, koho milujeme, ale nejraději bychom vám do pěkné úhledně zabalené krabičky zabalily pánské boxerky a pánský parfém, abyste věděly, jaké to je dostat zrovna tohle.
    Ve skutečnosti je to jednodušší, než si myslíte. Stačil by jeden jediný holčičí dárek (lesk na rty, lak na nehty, dámské ponožky, dámský parfém, růžová gumička do vlasů! Nebo jen obyčejná klíčenka s naším ženským jménem! Cokoliv! Jakákoliv maličkost, ale holčičí!!!) a my budeme zářit štěstím tak, jako jste nás ještě nikdy neviděly.
    Všechno je jednoduché. I Vánoce! Netřeba o tom dlouze přemýšlet.
    Tak ŠŤASTNÉ A VESELÉ! 🙂
    A buďte na sebe hodní!
    Já se běžím rychle namalovat a do šatů, na což už se nesmírně těším. Dnes je Štědrý den a věřím, že budete krásné úplně všechny. I vy, co máte svá tajemství pevně ukrytá kdesi v hloubi své duše a dostanete nový pánský svetr…
  • otєrєzє.cz

    Konec akce Hradec

    Před dvěma hodinami jsem se vrátila z Hradce a tím definitivně skončila celá má “akce Hradec”. Jela jsem tam na kontrolu mého ohryzku, který mi tu před 14 dny tak hezky opižlali 🙂
    Bylo zvláštní objevit se den před Štědrým dnem v nemocnici. Celou cestu jsem v autě poslouchala vánoční písničky o tom, jak se mají sliby plnit o Vánocích, jak Vánoce přicházejí nebo jak někdo sní o Vánocích bílých. (Mně tedy dnešních +12 stupňů vyhovuje, taky jsem si vyjela hezky v sukni, ale dětem bych sníh přála).
    Vjela jsem na přeplněné parkoviště naladěná vánočně (což mi ještě pořád zůstalo) a po chvíli kroužení jsem našla místečko. Tolik nemocných den před Vánoci!? Myslela jsem, že tu žádné auto nebude.
    Na pana doktora Černého jsem se moc těšila. Měl mi osahat krček a měla jsem pro něj připravený dáreček. Také jsem měla spoustu otázek, včetně otázek nesouvisejících s výkonem. (Prostě jsem byla zvědavá, no :).
    Jak bylo domluveno, hlásila jsem se raději už za pět minut osm v kartotéce, před kterou sedělo asi deset lidí a říkám sestřičce, že jsem objednaná na kontrolu k panu doktorovi Černému.
    “Pan doktor Černý tu ale není! To už jste dnes ráno druhá, kdo ho shání! Počkejte…”
    Tyjo. Tak já se sem plahočím přes sto kilometrů a on si hezky zmizel? Ale hned jsem dala na svůj vlastní pocit, který mi říkal, že tohle by neudělal. Obzvlášť po předchozí výměně několika e-mailů, kde mě ujišťoval, jak se na dnešní den těší 🙂
    “Danooo, prosímtě zavolej Černého, jestli tu je. Má tady PANÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!”, volala sestřička na jinou sestřičku, která už mě znala z minula a mile se na mě usmívala. Hradec jsem si opravdu zamilovala. Nikdo tu neměl sebemenší problém.
    🙂
    Já už se culila taky, protože tím oslovením “paní” (ačkoli je to už nuda, já vím 🙂 mi prostě udělala radost. Vlastně jsem už nic jiného ani nečekala, ale vždycky mě baví, když to někdo řekne nahlas a ještě před lidmi. Stále je mi to příjemným pohlazením a vždycky bude.
    “Pan doktor si pro vás za chvíli přijde. Posaďte se tady.”, řekla mi sestřička a já seděla, čekala, prohlížela si zeď přede mnou, dveře, podlahu, Muchův obraz, zase zeď přede mnou, lidi kolem mě, kteří místo toho, aby připravovali bramborový salát nebo nakupovali dárky, sedí tady se mnou na ORL a tváří se otráveně.
    Za dvacet minut se ten můj doktůrek po noční přiřítil, zaplul do ordinace, ve které jsem ho ještě neviděla a za chvíli volal: “Slečna Nováků prosím!” (Už zapomněl, že jsem chtěla, aby mi říkal Nováková, ale tím “slečno” si to vyžehlil. :).
    V ordinaci nebyl bohužel sám, ale seděla tam s ním sestřička, takže jsem se nemohla tak volně ptát, jak jsem chtěla a jak jsem si s ním popovídala při příjmu před 14 dny, kdy jsme byli v ordinaci sami.
    Jizvu pochválil (byl z ní nadšený jako já! :), hezky promasíroval, řekl ať to mažu, masíruju (předvedl názorně velmi intenzivně) a 6 měsíců nevystavuji slunci.
    Zeptala jsem se ho, kdy to bude KRÁSNÉ, abych si to mohla vyfotit, protože jsem si vyfotila stav před a ráda bych to porovnala.
    “Asi tak za měsíc už ta jizva nebude červená a zhruba za 6 měsíců už by to šlo vyfotit.”
    Věděla jsem, že to bude na dlouho, ale takhle tu zveřejním fotky před a po až bude úplně po všem někdy v létě.
    (Bluemoon, už jsem jim tam řekla, že se na ně těšíš, tak se těš! 🙂 Pan doktor měl radost, že přijde další zájemkyně 🙂
    Ještě mi řekl, že ten vyloženě pánský ohryzek ořezal docela dost, já se s ním rozloučila (s doktorem i s ohryzkem :), vyjádřila přání, že bych ho chtěla ještě někdy vidět (doktora) a odjela s tím, že už ho nikdy neuvidím.
    Ach. 🙂
    Teď mě čeká ještě výroba dvou vánoček, zabalení dárečků a zítra se budu těšit ve svých nových černofialových přiléhavých šatičkách k mamce, holkám mé sestry a jejímu příteli, který za ní přijel z Olomouce na Vánoce. Takže bude veselo.
    Na Štědrý večer mě pozvala kamarádka Nikča na pokec při procházce městem. Už měsíc jsme se neviděly a má nějaký nový objev (což já taky! :). Jenže mi řekla, že se k ní připojí ještě její dva kamarádi. (Samozřejmě o mé minulosti nikomu neříká. To je hodná.) Takže jsem zvědavá! (Na kamarády.) Shodly jsme se, že jsme na tom co se pubertálních nálad týče asi stejně. Jenže jí je 19 :). I tak jsem se od ní ale taky hodně naučila 🙂 A pak mám ještě jednu kamarádku z Moravy – už 10 let se známe – kterou nemít, tak už jsem se utrhla ze řetězu 🙂
    Ale jinak mám vlastní hlavu a některé rady si k srdci neberu, ačkoli bych měla 🙂
    Na Evropě 2 dnes ráno říkali, že Elton John se včera omužil 🙂
    Prostě si vzal svého přítele a redaktor Blesku použil tento novotvar, který vznikl stejně, jako slovo “oženit”.
    To se mi moc líbilo, že to někdo takhle nazval.
    Mareš totiž zmínil včerejší film Láska nebeská, který už jsem viděla asi stokrát a prostě ho miluju. Neznám film, ve kterém by bylo víc lásky. Jak tam ten chlapec točí tu slečnu na její svatbě, protože je do ní zamilovaný a když jí dá videokazetu, je na ní jen ona a jí dojde, že jí miluje, nebo jak jí potom sděluje ten vzkaz o tom, jak jí miluje, prostřednictvím velkých popsaných papírových archů, aby to neslyšel její manžel. Nebo jak ten malý chlapec bubeník běží za svou vysněnou láskou – zpěvačkou – přes celé letiště a přeskakuje kontroly a jeho tatínek mu v tom ještě drží palce. A když přiletí jeden muž za svou služebnou a v portugalštině jí požádá o ruku se zástupem celé její rodiny za svými zády v kavárně, ve které ta slečna pracuje, tak už nejsem schopná se od obrazovky odlepit.
    No nic 🙂
    Takže jsem si zase zabrečela a přála si na ten film koukat s někým… ale bůh ví, jestli by ho takový film vůbec bavil :/
    Když se ještě vrátím ke slovu “omužit”, tohle se vlastně řeší jen u mužů. Ti se žení a muží 🙂 Zatímco žena se pouze vdává. Ať už s mužem nebo s ženou. (No prostě zase máme něco jednodušší :).
    Poslala jsem také přání kamarádce Vlastě (MtF před HRT) k dnešnímu svátku a ta mi odepsala, že jsem bohužel druhá, protože mě už půl hodiny po půlnoci předběhl její šéf. (Supeeer! Takový šéf stojí za pochvalu! :). A napsala mi, že se hihňá u rádia, kde volají lidé, jaké pochoutky na Štědrý den jedí a jedna rodina prý tradičně opéká buřty! 🙂 Tak to mě rozesmálo taky.
    Ještě k tomu úvodnímu obrázku u tohoto článku – ten jsem si nafotila před 14 dny před odchodem domů z ženského oddělení ORL, kde mě ubytovali. Nemohla jsem se od té cedule odtrhnout… Kdyby tam byla volně, tak jsem si jí snad vzala domů! 😀
    Z akcí, jako byla “akce Hradec” už mě čeká jen jedna: “akce Motol” 🙂
    Už jí mám na dohled! 🙂
    Odpoledne mi sousedka odnaproti v patře přinesla talíř dokonalého cukroví (včelí úly už jsem vyjedla :).
    Ona nám ho nosila každý rok, ale pak přišel dvouletý výpadek, který byl právě teď ukončen… Pro mě to dnes není jen talíř cukroví, ale fakt, že mě tu přijímají. Život se zase vrací do normálu. A tahle skvělá rodina s dvěma dětmi mi to dnes dala s úsměvem najevo. Tím cukrovím mi řekli: My se tě neštítíme. Pro nás nejsi zrůda. Pro nás jsi naše sousedka. Stejně jako pro souseda v patře pode mnou, který mi před pár týdny nesl klíče od úklidové místnosti a přivítal mě jako novou obyvatelku tohoto domu.
    Mělo by to být běžné a samozřejmé, ale není. To proto si vážíme každého z vás, kdo nám dá najevo, že jsme pro něj lidská bytost stejně jako ostatní.
  • Přeměny

    Pár přeměn z reddit.com (Nemažte své blogy!)

    Konečně jsem se dostala k odkazům, které mi poslala Terezka 🙂 (Jooo mám ve skupince jmenovkyni – a ne jednu :). Ale to procentuelně odpovídá rozložení v běžné populaci 🙂 Terezka je Andy, ale já ta neutrální jména nějak nemusím, pokud si slečna vyloženě nepřeje takhle oslovovat nebo neplánuje použít své neutrální jméno i v budoucnu jako své konečné. Respektuji to, které si vybrala. A pokud ho často mění, mám v tom potom bezva hokej 🙂
    Bude mi chvíli trvat, než se tím obrovským množstvím odkazů zase prohrabu, něco sem ale vložit musím hned.
    Výběr toho nejlepšího 🙂
    Jen foto, žádné video. MtF, 40 let
    Nenašla jsem vhodná slova! 🙂 Jsem prostě nadšená. Jde to nebýt?
    Až mě z toho pošimralo na zádech 🙂
    MtF 20 let, 8 měsíců HRT
    Když vidím, jak jsou ty holky (nebo i kluci FtM) šťastní, jsem šťastná normálně s nimi 🙂 To je to, co mě na tom tak baví. Jak snadno se to přenáší na ostatní…
    Je to stejné, jako když vidím západ slunce, rozvetlou růži, štěně, hezkého kluka…
    …musím říct JÉÉÉÉ! 🙂
    Pozornost si ještě zaslouží ale ještě něco.
    Z dob, kdy jsem já začala psát tento blog (2012) se moc jiných blogů nedochovalo. Jen dva. Oba skončily v r. 2012. Anniin blogový svět a Psáno gekonní tlapkou.
    Gekonní tlapku (zpověď od r. 2008 do 2012) jsem tehdy měla přečtenou během pár nocí, ale pak zmizel a já si myslela, že už je pryč navěky. Jenže Terezka Andy je taková trošku FBI, takže ho našla přesunutý jinam.
    Tento blog si rozhodně zaslouží pozornost, přestože na něm nenajdete fotky té slečny. Je ale tak svérázný, hezký a dojemný, že mě tehdy prostě musel ovlivnit.
    Jeden z mých nejoblíbenějších článků: “Poprvé venku nakrásno…”
    (úryvek)
    Není asi moc zážitků, u kterých věřím, že na ně budu vzpomínat celý život… ale těch prvních hodin nakrásno k nim určitě patří. Když nad tím uvažuji tak tím vlastně odstartovalo zatím nejintenzivnější období mého života a jestě se zčásti na té vlně vezu. Nakrátko jsem se vynořila nad hladinu abych se nadechla… a bylo to tak super! Konečně jsem začala mít pocit, že jsem naživu. S konečnou platností jsem si uvědomila, že už se do toho pochmurného světa pod hladinou nechci vracet. Možná to byl jen malý krok pro lidstvo, ale velký skok pro jednoho člověka (tj. mne)…
    “Nakrátko jsem se vynořila nad hladinu abych se nadechla… a bylo to tak super!”
    Moc dobře si pamatuji podobné pocity u mého “poprvé venku nakrásno.”
    To jsou slova, která potvrdí určitě každá z nás a ty, které tohle teprve čeká se mají na co těšit 🙂
    Jsem ráda, že tenhle blog nezmizel.
    Nemažte své blogy!
  • otєrєzє.cz

    Jeden stůl a čtyři židle

    Během uklízení hraček po Kačence (po celém obýváku jsou rozprostřené vystříhané potraviny z letáků, které paní prodavačka Kačenka prodávala a já nakupovala) jsem zjistila, že ty čtyři židle u jednoho stolu asi ještě dlouho zůstanou neobsazené. Přitom tu bývávalo tak živo.
    Že nehrozí velké společné rodinné večeře, společné nedělní obědy a v tomhle bytě je život jen když je tu Kačenka. Ona je také jediným člověkem, který mi dává lásku (byť lásku dcery) aktivním způsobem (objetím, pusinkami, slovy nebo jen tím, že ráno vstane a slyším jí v koupelně, jak si zpívá… vím, že je spokojená a taková rána jsou pak nejhezčí, jaká znám).
    Pokud je můj život v mých rukách, pak je i v mých rukách to, jak dlouho budou ty čtyři židle tady opuštěné.
    Jenže (ve snaze být rozumná) se do ničeho nehrnu. Dokonce i s Pájou, s nímž jsem se ve středu procházela po městečku, kde bydlí a byla jsem tak šťastná, se musím chtě nechtě brzdit a střídá se u mě neuvěřitelným způsobem touha jít dál se strachem, který má chuť poslat mu smsku typu: “Promiň, já nemůžu, věř mi, že v tuhle chvíli je pro mě i pro tebe jednodušší to ukončit teď hned.”
    Bez žádného dalšího vysvětlování.
    To je varianta, která je určitým způsobem vysvobozením (pro něj plným otazníků), ale také vzdáním se naděje na něco hezkého.
    Ale jak si vůbec mohu myslet, že by mohlo být něco hezkého? To je až příliš nepoznaný svět, který sice nemám možnost jiným způsobem vyzkoušet, ale vždycky k tomu může být příležitost i v budoucnu. Nemyslím si, že on by měl být tím posledním mužem, který mi do života vkročil. (Přestože by jím být klidně mohl.)
    Co když mě uvidí odlíčenou?
    Co když mě uvidí z úhlu, který něco naznačí?
    Co když mě uvidí nahou?!
    Samozřejmě, že mě takhle uvidí!
    Takových otázek mám milióny. Bojím se. Nadšení a radost z jeho přítomnosti se střídají s obavami a zase tím strachem, na který prostě ještě nemám ho zvládnout. (Jenže já jsem tak hrrr, že jsem nezastavitelná – strach nestrach). A čím víc se mu chci (nebo spíš musím) vzdalovat, tím víc se on přitahuje ke mně. Radikální řez znamená jeho radikální reakci. Může se tu objevit z ničeho nic a ptát se. Už teď se mě ptal, co mám za trápení, když jsem jela na redukci ohryzku. Vysvětlila jsem mu (stejně jako ostatním holkám na pokoji), že jdu na seříznutí části vyčnívající z chrupavky štítné, která tam být nemá a vadí mi to. Že to tam narostlo, což se někdy stává. Nechtěla jsem mu lhát. Ani nikomu jinému. Ale říkat, že jdu na seříznutí ohryzku jsem říkat taky nechtěla.
    Pochopil to a řekl mi: “Proč jsi mi to neřekla dřív? Chtěl bych být u toho s tebou a podporovat tě.”
    Hm. Tahle věta zní kouzelně. Obzvlášť pro nás.
    Nečekám, že pokud objeví to tajemství, že ji zopakuje…
    V tomhle jediném tedy optimistka ani být nemohu a je to tak lepší.
    On si teď někde sedí, povídá s rodiči, připravuje na Štědrý den, u toho myslí na mě a píše mi. Nemá absolutně tušení, že jsem tu o něm napsala “román” a že je teď hlavním hrdinou posledních dní.
    Ségra i mamka byly zvědavé, jak vypadá, tak jsem jim ukázala fotky.
    Líbil se jim (to jsem ale věděla, že se jim líbit bude :).
    Jenže on tam má spoustu starších fotek se slečnama např. z plesu, které jsou tak krásné… Mé sebevědomí je vůči nim na nule (0,000001). A to je málo. Ačkoli bez mužů, jako je on, své sebevědomí nejsem schopna pozvednout, měla bych tu romanci ukončit dřív, než začne. I když už ve středu začala (navzdory mým představám a plánům). Ale tomu se nebylo možné ubránit.
    Chtěla jsem (ale absolutně nečekala), abych vystoupila z auta a on uviděl ženu, což se také stalo. Teď nejsem schopna nést ten náklad, co jsem si naložila. A s jeho pomocí prostě počítat nemůžu, ač bych tak ráda a tak bezstarostně a nezasvěceně mi to nabízí. 🙁
    On se nikdy nic nedozví, protože to skončím. (Budu k tomu hledat sílu, protože to udělat je tak strašně těžké a je mi z toho do breku). Nechat si tak ještě pár vteřin toho nejkrásnějšího pocitu, co znám – když mě chce muž jako ženu. Nechat si jich co nejvíc, co nejdéle to protahovat, než řeknu dost.
    Čím víc se o to snažím, tím víc je to těžší. Nedokážu najít tu správnou výmluvu a důvod, který by pochopil (protože veškeré jiné než ty pravé důvody jsou lež, kterou musím vyslovit).
    Není to tím, že nevím, co chci. Já to vím moc dobře. Chtěla jsem přesně to, co mám teď. Muže, který po mě touží jako po ženě a který se líbí i mně. Který mě pozve na večeři (což už udělal) a já to pozvání přijmu (což jsem udělala, ale budu muset couvnout, ačkoli tak nechci). Je to jediné logické, přirozené a správné rozhodnutí. Vše ostatní spěje ke katastrofě a zklamání.
    Teď zrovna – v neděli večer – to vzdávám. Tedy teprve se na to připravuji.
    Do chvíle, než zase napíše nějakou jeho hezkou zprávu… Budu v tom zase až po uši a nebudu schopna říct ne. Protože prostě nechci říkat NE! Jen proto, že jsem ještě “nedodělaná”? (Jak tohle slovo nesnáším.) V mé hlavě jsem žena a on chce ženu. Ve středu to byla žena, kdo s ním šel na městem, na kávu, seděl v autě. Tak v čem je pořád ten problém? Jaký je v tom pořád rozdíl? :/
    Přemýšlím si tu nahlas.
    O čtyřech židlích a jednom stole.
    Co trochu kompenzuje můj smutek je fakt, že teď 14 dní nemusím do práce, že se vyspím, že jsou Vánoce, také to, že budu mít Kačenku od Silvestra celých pět dní, že za pár dní uvidím pana doktora ve FN v Hradci Králové a ještě nějaké běhání.
    Dále pak také myšlenky na pomalu blížící se komisi.
    Pro mě se komise mohou odehrát jedním z těchto dvou scénářů:
    1) únorová komise, květen/červen SRS, v létě 2015 už můžu s Kačenkou k vodě, jak jí pořád slibuju
    2) dubnová komise, září SRS (jelikož přes prázdniny se neoperuje), s Kačenkou můžu k vodě tím pádem ale až v létě 2016
    Mou motivací je letní výlet k jezeru s Kačenkou 🙂
    Partnera nemám (i když (pokud to přeženu) bych mohla mít, kdybych takhle louskla prstem, což ale v tuto chvíli nemůžu. Ale… já a něco vzdát? To si musím ještě hodně rozmyslet :). Tato motivace není teď ale bohužel až tak aktuální. I v tom je rozdíl, zda muž, kterého potkám, bude čekat do května nebo do září, tj. další 4 měsíce. A já musím čekat taky, protože do té doby se strachu z přitisknutí nezbavím. Já fakt nemyslím sex. Myslím obyčejné přitisknutí nebo jakýkoliv jiný bezstarostný pohyb v jeho blízkosti, kdy si mě může ve své rozvernosti kdykoliv k sobě přitáhnout… Já bych se přitiskla tak ráda… V přiléhavých šatech se ale prostě k muži, který se mi líbí, tisknout nedá.
    “Neotáčej se. Chytím tě kolem pasu a přitisknu si tě zezadu k sobě. Odhrnu ti vlasy a na krk přiložím své rty. A nepustím.”
    “Mhouřím slastí očima. Hladím tvé silné ruce, které si mě drží a podlamují se mi u toho všeho kolena. Kousni mě prosím, jestli se mi to nezdá… :)”
    Tak jsem si zabrečela u hezkého dílu Ally McBealové – 4. řada, 3. díl:
    Po kliknutí na obrázek nebo zde se spustí stahování (92 MB) sestřihu
    z tohoto dílu ve formátu .AVI v češtině, ve kterém Mark (+ jeho kolegové) a transgender žena Cindy (kterou hraje biologická žena Lisa Edelstein) řeší PROBLÉM, o kterém zatím Mark neví, ale dozví se ho.
    Jak to vyřešili? A jaká je odpověď na tu věčnou otázku “Říct či neříct?”
    Takhle to vidí tvůrci seriálu Ally McBealová…
    Video nelze umístit na youtube z důvodu nároku autorských práv společnosti FOX, proto jej dávám ke stažení a až po stažení ho lze shlédnout.
    Informaci, ke které komisi se jde, se dotyčný dozvídá minimálně 2 měsíce předem.
    Ke komisi bude (v mém případě) nutné předložit ověřenou kopii rozhodnutí soudu o rozvodu, kontrolní posudek od prof. Weisse a posudek z Centra rodinné terapie v Motole, že Kačenka je OK.
    Komise. To je pro mě spíš takový slavnostní akt. Potvrzení, že je vše připravené k dokončení toho všeho, co jsem započala. Taková maturita 🙂 Jedno razítko a volná cesta k úplné svobodě. Konec ježdění do Prahy (stačí potom už jen jednou za rok pro recepty) a konec setkávání s holkama (pokud vysloveně nebudu chtít přijít, což bych někdy moc ráda). Také je to už téměř konec knihy, kterou mám rozepsanou…
    Na Slovensku komise na Ministerstvu zdravotnictví neexistují. Jelikož se tam SRS neprovádí. Po doporučení od sexuologa (např. p. Caisová) se žena nebo muž objednávají např. u MUDr. Jarolíma v Motole, MUDr. Veselého v Brně nebo MUDr. Vřeského v Ostravě. Dále potom v Srbsku nebo Thajsku. O žádné další možnosti jsem ještě neslyšela. (Dannie mi dokonce ukazovala, jak už si tehdy našla autobus do Sarajeva, ale skončila v Motole 🙂
    Na Slovensku také neexistují skupinové terapie (ten pokec s ostatníma holkama a mnohdy i klukama, které prochází, budou procházet nebo už dávno prošli tím vším, výměna zkušeností, nadšení, starostí i radostí).
    Není to škoda, že tam ta komise ani skupinky neexistují? (Kdysi jsem se z neznalosti skupinek u Hanky bála, neuměla si je představit. Viděla jsem ve svých představách skupinku zoufalých jedinců sedících v kruhu řešících ty nejstrašnější věci, jaké mohou. Viděla jsem před očima starší dokument ČT, ve kterém taková skupinka byla a byl pro mě (i pro některé holky, které znám) silně demotivující. To byl ovšem pěkný nesmysl pramenící právě z mé neznalosti.)
    Neznalost je takový čertík, který v lidech vyvolává strach a ten strach je mnohdy tak ovládne, že ztratí schopnost používat mozek tak, jak by se od lidských bytostí očekávalo.
    Dávají Pyšnou princeznu. Musím se dívat.
    A zatímco Tom jí viděl desetkrát, aniž by mu slza ukápla, já to vidím najednou jinak. Všechny ty kontexty jsou jiné a já brečím chvíli radostí, že princezna utekla, že už není pyšná nebo že si dala pusu s princem Miroslavem, tak i chvíli štěstím, že (ač ne tak krásná) už jsem konečně na její straně. A tím je ta dnešní Pyšná princezna jiná, než těch deset předchozích, které viděly oči… byly to moje oči? Nebo čí? Když teď už všechno vidí jinak…