otєrєzє.cz

Druhá maminka

S novým životem přichází i nové radosti, starosti a hlavně zkušenosti.
Mám ráda, když mám možnost prožít něco, co jsem si vysnila, úplně poprvé. Ať už je to třeba nákup nových (těch správných) bot bez kapek potu na čele nebo dostat první správný valentýnský dárek mého života.
Kolikrát nemám ani tušení, co se mnou takové situace udělají a stává se, že jsem tak nějak zapomněla, že některé situace mohou vůbec nastat. Ale to už patří ke každodenním překvapením ve světě, ve kterém se teď nacházím a rozhodně odsud už nikdy odejít nehodlám, protože se mi tady líbí. (I navzdory moudré radě mé sousedky – starší babičky – ve výtahu: „To jste si ale vybrala tu špatnou stranu. Já kdybych mohla, tak se stanu mužem.“ A smála se u toho 🙂
 
O víkendu jsem měla Kačenku, ale shodou okolností se tak nějak neplánovaně přihodilo, že se k nám nachomýtl i Tom. Bylo to v pátek odpoledne v jednom obchodě. Tom věděl, že tam budem a já si přála, aby se tam objevil. Což se taky stalo.
 
Nebudu komentovat to, že Kačenka by během tří minut s Tomem klidně odešla, pozvala ho k nám na noc nebo by mu vlezla klidně na klín… ona ho vlastně pozvala „na kafíčko“, což mi vůbec nevadilo a tak jsem měla radost já i Kačenka. (A kdo ví, možná i Tom, když si to kafíčko u nás pak dával a Kačenka ho „nutila“ kreslit kočárek s nějakým hezkým pozadím „třeba lesem a ptáčky“ :). A Tom se tak snažil kreslit.
 
Ale tím, že se v mém životě objevil někdo, s kým trávím ráda čas jsem si uvědomila, že otázka mého oslovování se netýká vlastně jen Kačenky. Tom mě poznal jako ženu a tak nemá problém oslovovat mě Terezo. Nemá tudíž ale ani problém oslovovat mě před Kačenkou „maminko“. Protože pro něj jsem maminka Kačenky. A protože v těchto případech neexistuje špatné nebo správné oslovení a také neexistuje jednoznačný názor, jak tuto věc řešit, rozhodla jsem se být maminkou. Druhou maminkou. Tak, jak mě označila Kačenky třídní učitelka v její první školní den a tak, jak to vyplývá z logiky věci, protože já jsem rodič Kačenky a pokud nejsem táta (ačkoli pro Kačenku – jediného člověka na světě doživotně – ano), pak mohu být jedině máma. Nejsem teta, nejsem Tereza (Kačenka je moje dcera, nejsme v Americe, abychom se oslovovali jmény i ve vztahu rodič – dítě) a nejsem ani „ta táta“, jak kdysi docela chytře vymyslela Tereza Spencerová. Neodsuzuji žádnou variantu. Jen jsem se rozhodla pro „mámu“, protože já jsem máma a protože Kačenka je dcera dvou žen bez ohledu na to, jak byla splozena. Kačenku miluji stejně, ať už jsem táta nebo máma. Jsem její milující rodič. A mé pohlaví na to nemá vliv.
 
„Jéé teď jsme jako rodina. Ty jsi táta, já jsem vaše dcera a ty jsi máma,“ držela nás oba každého z jedné strany na výletě v lese a pak jí vzal na ramena, ze kterých se Kačence nechtělo. (Naprosto jí chápu :).
 
Tom mě tedy před Kačenkou oslovoval „máma“. Říkal třeba: „Dej to mamince.“ A Kačenka to podala mně. Docházelo ale také k nejednoznačným otázkám typu „Ty spíš s maminkou?“. Kačenka odpovídala, že ne (myslela s její první maminkou, protože s tou druhou ano). Takže v tom byl ze začátku trošku zmatek, ale Tom mě ani jinak oslovovat nemohl, protože tohle je pro něj jediná přijatelná možnost (a mnou podporovaná).
 
Tato problematika se vůbec netýká Slovenska, kde dvě ženy společně oficiálně nemohou vychovávat dítě (dokonce ani žít spolu), ale u nás to lze. Pokud žije dítě v lesbickém páru, má také dvě maminky. To mi kdysi řekla i psycholožka, ke které nás ex odvedla, aby posoudila, jestli nemám na Kačenku negativní vliv. Výsledkem bylo tehdy její konstatování: Takhle pozitivní dítě jsem dlouho neviděla. 🙂
 
Ale proč o tom píšu. Mé stále nevyřešené a neřešitelné oslovování ze strany Kačenky na veřejnosti se najednou začalo měnit úplně samo. Protože tím, že mě Tom oslovoval před Kačenkou „mami“, oslovovala mě i ona „mami“. Občas jí ještě uteklo „tati“, ale tomu jsme se jen zasmáli. Po celé sobotě, kterou jsme všichni tři (opět neplánovaně) strávili spolu, včetně výletu, společného oběda a návštěvy u Toma, kterou Kačenka nechtěla ukončit jsem najednou byla oslovována správným rodem a pokud špatným, hned se Kačenka opravila. Nijak jsme to spolu ale neřešily, nemluvily jsme o tom a ani jsem jí do ničeho nenutila. Přišlo to samo a mohl za to Tom. On je takové moje velké překvapení.
 
Pak už jsem jen od Kačenky poslouchala samé hezké věci o Tomovi, které mě hřály u srdce. Když jsem jí dnes večer vracela, chtěla hrát v autě hru na hádanky. Její první byla: „Je to hezké a viděli jsme se včera.“ 🙂
Potvrdila jsem jí: Ano, je „to“ hezké. 🙂
Myslela Toma.
 
Toho mám teď skoro tisíc kilometrů daleko, protože ráno pracovně odjel a uvidíme se až za dlouho.
 
Kdysi jsem se moc bála chvíle, kdy do mého života vkročí někdo, kdo bude muset ale vkročit také do života Kačenky.
Všechno se však stalo tak samo a přirozeně, že můj strach byl (jak to tak obvykle bývá) úplně zbytečný.
 
Oficiálně je Tom můj kamarád a já jeho kamarádka.
Ale mám se na koho spolehnout, komu zavolat, když mi je těžko, komu zavolat, když jsem štěstím bez sebe a koho obejmout, když potřebuji někoho obejmout. Chlapa jako horu, který hřeje, voní a zvedá mě do náruče.
 
Vztah s mužem ve fázi, ve které se nacházím, přináší svá úskalí a tak nic není ideální, avšak pochopitelné, ale v tuto chvíli jsem si nic lepšího ani přát nemohla. Hodně změní to úřednické F v občance. Ono to F totiž není jen písmenkem…
 
 
Včera jsem dostala moc hezký e-mail od Andy. To je žena (nikdy bych nepoužila pojem „transsexuální“, protože pro mě je žena) asi dva roky po operaci, která mi mimo jiné napsala tuto větu: „Už skoro vůbec, teda vlastně vůbec nemyslím na přeměnu, žiji si krásný a spokojený život, takže přesně to, po čem jsem toužila. Nicméně mám za sebou poslední krůček. Už v lednu jsem si našla svého gynekologa, ale pro samou práci jsem se k němu dostala až tento týden. No a když jsem odcházela ven jsem si uvědomila, že tohle byl opravdu ten poslední krok.“
 
Ten, kdo jednou udělá první krok a začne tím kráčet ke svému cíli může jednou opravdu udělat i ten krok poslední, protože poslední kroky se dělají obvykle v cíli a ti, co ho dosáhnou, si mohou právem zakřičet radostí a uvědomit si, že byl poslední.
 
 
A teď bych tu měla ještě jednu informaci.
Buď Markétka nechce nebo ještě neměla čas a tak jí předběhnu, protože na jejím blogu se tato informace ještě neobjevila, ale já dostala svolení, že ji mohu zveřejnit tady.
 
Markétka je slečna, která také píše blog s tím krásným podtitulem „Joining the girls“ na adrese themarketka.blogspot.cz.
(Odkaz na něj mám i tady vlevo pod menu mezi ostatními.)
Dá se říct, že Markétka je moje kamarádka, jelikož se vídáme v Praze docela často. V dubnu ji čeká komise.
 
S Markétkou provedla redaktorka Hospodářských novin interview, které si můžete přečíst zde:
 
 
(Protože se po čase článek téměř celý znepřístupní, kopii je možné otevřít i zde.)
 
Dovolila bych si interview lehce okomentovat, protože se v něm objevilo pár důležitých a hezkých myšlenek. 🙂
 
Reakce Markétky zaměstnavatele „zajímají mě výsledky, ne to, jak vypadáš“ nejsou už naštěstí až tak vzácné. A to je dobře. Vlastně jsem takovou reakci mého šéfa zažila i já.
Pokud se Markétky maminka obává, že její dcera propadne depresím, je to typický pohled člověka této společnosti, který nemůžeme nikomu vyčítat. Ale tak to být nemusí. O to větší motivaci má teď Markétka k tomu, aby ukázala, že přeměna není o depresích nebo o nezvladatelných překážkách a strachu. Je to o vysvobození a radosti z něčeho, co nám bylo až dosud upíráno.
 
Podle jednoho ze zažitých mýtů se proměňují v ženy muži zženštilí a o mužskou identitu mají zájem ženy-mužatky. S tímto názorem jsem se setkala dost často. Ale porucha identity si nevybírá podle vzhledu, podle postavení nebo podle toho, jak je člověk bohatý. Jak ráda říkám: Může to být klidně popelář nebo prezident.
 
Markétko, pokud jednou budeš chtít odkaz na toto interview smazat, napiš 😉

15 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.