otєrєzє.cz

Na sedmičce (Den 3)

čtvrtek, 28.5.2015, den 3
🙂
Přemýšlím, co jsem v ten den dělala, protože když píšu tenhle článek, je sobota 🙂
Člověk je z té anestezie tak zmatený.
Ráno jsem ještě ležela na JIPu, ale po kontrolních odběrech už mě poslali zpátky na lůžkové. Sestřička se mě ve výtahu ptala, jak jsem se dřív jmenovala. Nemám ráda tuhle otázku a neodpovídám na ní, ale tady o nic nešlo. Řekla jsem, že můj monogram byl úplně stejný. Že jsem chtěla zachovat odkaz mé maminky a tatínka alespoň takhle. A hned věděla. Taky se ptala na nové jméno a líbilo se jí. Popřála mi hodně štěstí a dostala jsem se na pokoj č. 7. Chtěla jsem na č. 3 jako předtím, protože tam ležela maminka mé kolegyně a věděla jsem, že tam nikdo nechrápe, ale tam bylo zrovna obsazeno.
Pokoj č. 7 má jednu velkou výhodu. Nesdílí sprchy a wc s vedlejším pokojem, protože je vedle něj sesterna. Další výhodou je, že přímo proti němu jsou lázně (dilatační místnost) a nemusím tak chodit přes celou chodbu. A třetí výhoda je, že číslo 7 je prostě (i když je to klišé) mé šťastné číslo. A to všechno mělo vliv i na vše, co se se mnou dělo dál.
Dostala jsem místo až u okna, všechny osobní věci už jsem měla přesunuté ve skříňce, včetně notebooku, kufru, kabelky a věcí na sebe. Vzala jsem si do kufru naštěstí i sukni a udělala jsem dobře. To bude moje záchrana, až odsud pojedu, protože jsem přijela v kalhotách a ty bych na sebe vážně nedala. Je mi jedno, jestli bude někdo koukat, že jdu jak kačer 🙂 Motol je moje vstupenka do nového života a před pár dny jsem vstoupila na palubu. Až Motol opustím, už budu “vypuštěná” do světa, po kterém jsem toužila se vším všudy.
Nevýhodou místa u okna je slunce. To mezi 17 – 19 hodinou přímo smažilo mé ucho a čelo, protože (jak říkala jedna sestra), ty rolety jsou zaseklé a kdyby s tím zkusila pohnout, pořezala by si ruce. Nechtěla jsem, aby si pořezala ruce a tak jsem trpěla. Celý den bylo vždycky pod mrakem, dokonce lilo jako z konve, ale pravidelně mezi 17 – 19 hodinou se na pokoji číslo sedm koncem května jako na potvoru muselo objevit slunce.
Až dnes (sobota) přišla sanitářka a říká: “Já vám změřím teplotu, ale jak tak na vás koukám, z toho sluníčka bude asi vysoká.”
Měří se čelním nebo ušním teploměrem a já pravidelně měla na čele i v uchu 37,4 – 38,5.
Sestry ale vědí, že tohle není ideální způsob měření teploty a tak přišel na řadu klasický digitální teploměr do podpaží, kde byla vždy teplota kolem 36,6.
Ale vtip byl v tom, že ta sanitářka vzala za lanka rolet a normálně je (s velkou silou) otočila tak, aby na mě sluníčko nesvítilo 🙂 To byla úleva. Moc jsem jí děkovala. Takže když vám někdo bude říkat, že rolety nejdou sklápět, nemusí to být pravda 🙂 Jenže sami si je nesklopíte. Jste rádi, že žijete 🙂
Na sedmičce byly už dvě paní, jedna šla druhý den domů a s její kolegyní tu teď ležím. Bydlí 10 minut odsud, stále jí někdo navštěvuje, nosí dobroty, část z nich (které můžu) mi dává, protože je nemůže sníst a mně tu tak chutná. Dnes tu byl její syn, který vyučuje snowboarding v Japonsku, Španělsku a teď jede na půl roku do Chile. Fešák 🙂 Ale postěžovala si, že je mu 32 a výhled nějaké rodiny nikde.
Celý třetí den jsem ležela ještě zavázaná (doslova svázaná a sepnutá) a když přišla usměvavá blonďatá paní doktorka Čechová, slíbila mi, že v sobotu by mě rozbalili. Možná už v pátek, ale to tu není a ona chce být u toho. Taky jsem chtěla, aby byla u toho.
V tento třetí den (čtvrtek) mě záda už tolik nebolela. Spíše se na to dalo zvyknout a nechala jsem si dát jen dvouhodinovou infuzi proti bolesti, kterou mi nabídli na JIPu – slabší, ale s účinkem až do rána a tak jsem se i krásně vyspala. Byla jsem tak unavená, že jsem spala i u toho rachotu z chrápání a prostě se potřebovala vyspat.

3 komentáře

  • K

    Katka

    Terezko, moc krásně jsi to napsala. Musíš být opravdu silná na ten životní maraton, který jsi právě doběhla! :-) Vítej mezi námi – něžnou půlkou národa :-)

  • K

    Katka

    :-) To jde vidět (přečíst) :-) To je jasný! :-) Prožívám to s tebou, i když si vůbec nedokážu představit, čím si musíte v těchto těžkých životních etapách procházet. Ale nejdůležitější je, že už jsi TAM! Už jsi v cíli! Už jsi na našem holčičím břehu se vším všudy. I když jsem se stejně zamýšlela nad tím, že jak různě píšeš o líčení, módě a zaplétání copánků, že jsi vlastně ženská už dávno, daleko víc ženská a holčičí než kterákoli jiná biologická žena, která se jako žena chovat neumí. Nelíčí se, nenosí výstřihy, šatičky, podpatky, nelakuje si nehty atd. Nevyužívají ten potenciál, jestli mi rozumíš. Jasně, přirozená krása je super, ale proč toho řádně nevyužít a neužívat si to, viď? Ty si to užíváš – ty jsi žena už dávno. Dobrou noc!

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.