otєrєzє.cz

Zapletená kopretina

Ach jo. Jsem dneska nějaká dojatá. Moje učitelka z jazykovky mi poslala odkaz na video, jak mají dívky uplést pořádný svatojánský věnec na hlavu. Blíží se totiž letní slunovrat. Poslala to pěti holkám – svým žákyním – současně. A já jsem mezi nimi!!! Eliška, Anička a já! A za mnou dvě Kristýny.

Tohle mě pořád dostává. Jak mě někdo řadí automaticky mezi holky. Je to tak příjemný! Tak nenaplánovatelný! Hned jsem dostala chuť běžet na louku a začít si ten věnec plést. Už jsme kdysi s Káťou pletly věnečky z pampelišek a potom jsme vypadaly jako dvě víly se žlutou svatozáří. Bylo to zvláštní a hezké. Jako kdyby se mi otevíraly stále další nové a nové dveře, do kterých se smím pouštět, zatímco v předchozím životě byly pro mě automaticky zavřené. Těch dveří je tu tolik! Kolikát si říkám, jestli to vy, milé dívky a ženy, vůbec víte? Jestli si uvědomujete, v jakém světě žijete? Jaký je váš (teď už náš) zámek, ve kterém běháte od narození, ale mně je do něj dovoleno vstoupit teprve před pár lety. Těch dveří! Těch místností! Těch krás všude kolem! A vždycky, když si řeknu, že jsem asi došla už na konec chodby, jsou tam další dveře a ty vedou zase do další opět nečekané chodby! Tohle je ta pravá “Alenka v říši divů”, akorát že ta říše divů je svět, který většina žen považuje za obyčejný a standardní. Pro mě ta nejúžasnější říše, jakou jsem kdy mohla poznat.

Paní učitelka usoudila, že nás pět děvčat, které učí, bude takové pletení věnečků zajímat. (A u mě se tedy trefila.) Moc se mi tahle předkřesťanská svatojánská tradice v letní slunovrat líbí. A Jána mám navíc doma taky!


Před 14 dny jsem byla na očním, a když mi sestřička podávala ty zvláštní brýle na měření dioptrií, tak mi odhrnula rozpuštěné vlasy a říká: “Teď vás tu trochu rozcuchám… Vy máte tak krásné vlasy!”

Sama je měla jen po ramena, velmi jemné a bylo vidět, že touží mít je delší, ale hodně se jí ty blonďaté konečky třepily, proto je musela často zastřihávat. Já mám dlouhé husté černé vlasy k lopatkám.

To jsem nečekala. Je zajímavé, jak si ženy říkají komplimenty navzájem. Jako kdybychom měly být krásné nejen pro muže, ale také vůči sobě navzájem. Zřejmě si tak podvědomě okoukáváme a hodnotíme svoji konkurenci. 🙂

Nedávno jsem psala kamarádce Alče, jak jsem tu něco provedla doma Honzovi (stěžovala jsem si na naprostou blbinu, na kterou si můžou stěžovat jenom holky – související se vzhledem) a ona mi na to odepsala: “Haha. To je tak ŽENSKÉ! To ti schvaluju! Taky to tomu svému takhle říkám!” 😀

Alču mám moc ráda, ale známe se jen pár měsíců, tudíž nebyla (a přijde mi přirozené a také logické, že ani nebude) příležitost seznámit ji s mojí minulostí. Je to snad známka toho, že naše přátelství je příliš povrchní? Platí snad, že “každý správný přítel to o nás ví”? Proč by to tak mělo být?

Já si to nemyslím. Jak už jsem mockrát řekla, v určité části vztahu s kýmkoliv je informace o naší minulosti absolutně irelevantní. (“Délka vztahu je přímo úměrná irelevantnosti této informace”.) Je sice hezké svěřit se své kamarádce, ale myslím si, že bez té informace může náš vztah fungovat taky plnohodnotně, stejně jako funguje mezi jinými ženami kamarádkami, které ale žádnou takovou minulost, jako mám já, nemají.

Před týdnem jsem si šla pro kontaktní čočky a slečna, která v optice dělá, byla komunikativní stejně, jako já, takže jsme se asi na hodinu a půl zapovídaly. Když jsem jí vyprávěla o mé motivaci nosit kontaktní čočky, že brýle prostě nechci a basta, tak se usmála a řekla: “To naprosto chápu! To je tak ženské! Jak jde o vzhled, žena si prostě něco usmyslí, jde si za tím a nikdo jí v tom nemůže zabránit, protože to moc chce.”

A pak pokračovala: “Moje sestra zase zásadně vždycky musí mít boty s podpatkem nebo na klínku. Vloni jsme šly na Sněžku a co myslíte? Když jsem viděla ty její boty na klínku, tak jsem se jí zeptala, jestli jí náhodou nepřeskočilo. Fakt v nich šla až nahoru! Má doma jen jedny jediné tenisky, jinak desítky bot na podpatcích a na klínkách. Prostě to tak chce a líbí se jí to!” 🙂

Aniž bych to chtěla, aniž bych to vyžadovala a aniž bych to čekala, tak mě mé okolí automaticky řadí tam, kde je mi moc dobře. Cítím se jako ta kopretina, která je spolu s ostatním lučním kvítím zaplétána do věnce. A pokaždé si tenhle pocit u toho uvědomím. Jak kdybych snad cítila potřebu i poděkovat. Ale nemůžu, protože potvrdit jiné ženě s díkem to, že jsem žena, je nesmysl. Snad jen kdyby znala moji minulost, tak by můj vděk dokázala pochopit. A tak si ten vděk užívám v sobě potají, hřeje mě ten pocit hluboko u srdce, raduju se z něj ještě dlouho a teď a tady si ho ukládám “na potom”, abych se při čtení těchto řádků kdykoliv později mohla dostat zpátky na tuhle vlnu euforie, kterou začínám podezřívat, že už nikdy nezmizí. 🙂

Asi to v nás opravdu je. Kus té ženskosti, i když si myslíme, že ji v nás nikdo nemůže vidět. Moc bych chtěla, abyste všechny měly kolem sebe právě tyto lidi, co vám tohle taky říkají. Ne ty, co nám pořád připomínají, že jsme někdo jiný, kým nejsme. Protože jen já nebo vy víte, kým skutečně jste.

Proto bych řekla, že je opravdu důležité, jakými lidmi se obklopujeme. Že sice dokážeme každý den chodit do práce, do které jsme chodily i před přeměnou, ve které nám ale někteří kolegové nebo kolegyně rádi připomínají skutečnost, že nikdy ženami v jejich očích nebudeme, ale tu “čistotu” pohledu člověka na nás v úplně novém světle můžeme zažít jen tehdy, když se od takových lidí dokážeme odlepit. Protože tyhle lidi nepotřebujeme. A protože zatímco ti staří “dobří” kolegové nás sráží neustále k zemi, ti noví nás nechávají vzlétnout naší vlastní ženskou přirozeností, která je v nás, a umožňují nechat ji z nás naplno ze sebe vyzařovat.

Přeji vám, všem ženám, které fyzicky ženami jste nebo se jimi teprve stáváte, aby vaše věnce z lučního kvítí zářily barvami a na tomto světě, nebo alespoň ve vašem okolí nebyl nikdo, kdo pokaždé, když věneček začnete plést, všechny vaše pečlivě s láskou a trpělivostí trhané květy ušlape.


(Mimochodem, právě jste dočetli můj jubilejní 1000. článek na tomto blogu! 🙂 )

3 komentáře

  • M

    Martina

    Nádherné!
    Úplně cítím jak je Ti krásně. Hrozně Ti závidím že už máš všechno za sebou a přeji Ti to. Tvůj blog mi hodně pomohl. Vlastně jsem ho přečetla celý od začátku do konce. Díky. Mě čeká ještě dlouhá cesta, a když to dopadne dobře, tak od příštího měsíce začínám HRT.
    Na pletení věněčků mám hezké vzpomínky, měla jsem to moc ráda, když jsem byla kluk. Jen jsem se pak styděla před ostatními je nosit, tak jsem je dávala holkám.
    Jsem také nadšená a uvnitř se vždycky velmi zaraduji když mě někdo automaticky pokládá za ženu. Budu se těšit až se i má kopretina zaplete do věnce – toho správného.

    • T

      Tereza

      Ahoj Marti, děkuju. Věřím tomu (protože to prostě vidím kolem sebe), že i Tvoje kopretina bude jednou součástí jednoho fakt úžasného rozkvetlého věnce, do kterého už dávno patří, ale teď je mimo jiné i na Tobě, abys ji pomohla zaplést. Důležité ale je, že už jsi ji utrhla! 🙂

      A taky Ti přeji, abys ses už nikdy nemusela vzdávat svého upleteného věnce jen proto, že jsi někým, kdo si ho nesmí na hlavu vzít, přestože tam patří. Držím palce, ať Ti ta cesta dopadne dobře a jednou si budeš moct konečně oddechnout a říct: “Ono se to vážně povedlo! Dokázala jsem to!”.

      • M

        Martina

        Ahoj Terezko, děkuji moc za podporu. Já vím je to hlavně na mě, jak to dopadne. Ale už jsem začala a květinek bude přibývat. Začíná léto a já mám letní náladu. Těším se! 🙂

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.