V roce 1904 popisoval dr. Magnus Hirschfeld případ člověka, který se narodil jako dívka, ale od dětství se cítil být mužem. Miloval ženy, snil o vojenské kariéře, odmítal ženskou identitu i oblečení. A co mu tehdy nabídli?
Úředník mu jednoduše navrhl: „Nechcete se zapsat jako muž?“
Bez komise. Bez diagnóz. Bez nucené sterilizace.

Odmítl. Ne kvůli zákonům, ale proto, že se bál společenské senzace. Nechtěl přijít o práci a respekt. Ne že by mu to stát znemožnil – ale bál se společnost. A právě to je možná to jediné, co se od té doby příliš nezměnilo.

Zní to jako paradox, ale právě tehdejší absence přebujelé byrokracie a ideologických bitev umožňovala jednotlivcům jednat mnohem svobodněji. Dnes se z osobní identity stalo kulturně-politické bojiště. Když z něčího života uděláme „ideologii“ nebo „společenský problém“, začnou do něj mluvit i ti, kterých se to vůbec netýká.

Dnes nestačí žít v souladu se sebou. Musíte si to vybojovat. Před komisemi, úřady, soudy. Přes zpochybňování, podezírání, posuzování.
A přitom bychom se mohli jen zeptat, stejně jako tehdy:
„Nechcete se zapsat tak, jak žijete?“

Možná je čas vrátit do systému víc důvěry a míň strachu.

Zdroj: Právo lidu, 27. 9. 1904, Praha
https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/view/uuid:40e0ca50-453d-11ef-81c2-5ef3fc9bb22f?page=uuid:96553f61-ce81-40b3-a76b-4e70e5a29ac0