• Uncategorized

    Mýtus tranství

    Prosím vás, nepodléhejte dojmu, že jít do přeměny a být trans znamená, že musíte celému světu říct, že trans jste a očekávat, že takové vás svět přijme. Že to ani jinak nejde. Že se musíte scházet s transkomunitou, že musíte chodit do průvodů, že budete navěky věků pro všechny trans, protože ta nálepka z vás nejde odlepit a život tak bude stát za nic.

    To, za co bojují trans aktivisté z trans organizací je v pořádku pro trans osoby, které se jako trans vnímají. To může, ale také nemusí být váš případ.

    Je jen a pouze na vás, jak se svým životem naložíte. Být trans znamená, že se za to nemusíte stydět, můžete to vykřikovat do světa a očekávat, že vás svět přijme, ale stejně tak to znamená, že to po přeměně nikomu nikdy říct nemusíte (protože se jako trans nevnímáte / protože se vnímáte jako muž nebo žena) a svět vás také bude za ženu nebo muže mít. Tu nálepku “trans” můžete ze sebe odlepit jen vy. Nikdo jiný to za vás neudělá a tuhle nálepku není povinnost nosit. Jde totiž sundat. Světu bude dlouho trvat, než tu nálepku začne přijímat či nevnímat. Tuhle nálepku vymyslela tato společnost, aby odlišila osoby, které o sobě tvrdí, že se narodily do špatného těla. Tím nás automaticky řadí do skupiny “trans”, ale já to vidím jinak. Z mého pohledu jsem trans nikdy nebyla. Můj mozek a část zodpovědná za moji identitu mi pouze a stále říká, že jsem žena. Vždyť proto jsem šla do přeměny.

    Vnímám pozitivně, že se o transgender tématech otevřeně mluví na veřejnosti, že se demonstruje, bojuje za práva a podporuje ty, kteří podporu potřebují. I já ráda každého takového individuálně podpořím. Myslím si ale, že je tu také spousta transgender osob, které po ničem takovém netouží, žádnou zvláštní extra podporu nevyžadují a ke svému štěstí potřebují jen žít zkrátka jako muž nebo žena, mít partnera/partnerku a řešit věci, které by řešil, kdyby se do správného těla už narodil. (No jasně, že i tato možnost existuje! Dokonce i vy můžete mít partnera, který vás bude brát jako ženu, a ne jako trans. Jen se o této možnosti téměř nikdy nemluví. Protože o ní nemá kdo mluvit, protože kdo je trans, je trans, ale kdo je žena, nestoupne si před dav nebo televizní obrazovku a neřekne: “Tak podivejte se. Já se narodila do chlapského těla a teď mám ženské. A koukejte, jaký si žiju spokojený život. Jak si užívám svého ženství!

    To by měla slečna hned po spokojenosti. Tak trochu podle vzoru “jednou trans, navždy trans“.

    Je třeba položit si otázku, co vlastně chcete. Nic není univerzálně špatné nebo dobré. Co je dobré pro vás, je dobré. Chcete-li chtít uznání a nosit transparenty, dělejte to. Je to pro vás dobré.

    Chcete-li, aby vás jako ženu vnímalo celé okolí, včetně blízké partnerovy rodiny, chcete-li žít svůj život jako každá jiná žena, která se do ženského těla narodila, o které si každý myslí, že se jako žena skutečně narodila, dělejte to. Je to pro vás dobré.

    A nebojte se. 🙂

    Přihlásit se ke svému “tranství” je možné, ale není to nutné k tomu, abyste po přeměně nemohli žít vysněným životem “obyčejného” člověka, i když se na nás všude valí, že to nelze. Že to nelze je mýtus.

    Valí se to na mě odevšad. Transparenty, průvody, demonstrace, podpůrné akce. Zahraniční trans aktivisté na mě křičí z obrazovky a vztekají se, že je svět nebere jako ženy nebo muže. Že je svět šikanuje. Že nemají uznání jako trans.

    To je smutné, ale vždycky jsem měla možnost nést transparent, nebo být divačkou na kraji chodníku…

    Záleží na vás, co z toho si vyberete.

    Jsem hrdá, že jsem žena. A tenhle blog je můj soukromý maličký “Woman Pride”.

    Já nikdy ambice nosit nálepku “trans” a hrdě ji vystavovat s očekáváním, že mě takto společnost přijme, neměla a ani mít nebudu.

    Už když jsem se narodila, byla jsem ženou…

    Stejně tak jí můžete být i vy.

  • Uncategorized

    Autorům vymazlených bakalářek

    Jakože vtip

    Profesor: “Dokážete mě, prosím, něčím přesvědčit, že nejste transgender?”

    Studentkahttps://theses.cz/id/r8huel/Lucie_ernohorsk_BP.pdf

    Prosím vás, jestli se chcete proslavit, přesně tyhle bludy pište do bakalářek o transsexualitě. 🙂

    Není na škodu užít si v životě trošky těch následných nedorozumění a problémů. 🙂

    Jinak mám radost, že tato bakalářka byla obhájena se známkou 1.

    Taky bych jí dala za 1. Za pobavení. Vždycky mě pobaví, když někdo mluví o něčem, co ani nemůže poznat, ale moc se o to snaží (což nekritizuju a naopak to chválím, jen mě to občas baví), dohaduje se, pátrá, analyzuje a já ho poslouchám a říkám si, jak je úžasné, že tolik času a energie věnoval zkoumání něčeho, co nám je přirozené a jen my víme, jak to doopravdy je.

    My to ale všem říkáme, jak to je, jenže pořád tu bude někdo nevěřící, kdo si myslí, že je to jinak. Pak vznikají takovéto hezké pohádky.

    Celou tuto skazku si můžete přečíst na https://theses.cz/id/r8huel/Lucie_ernohorsk_BP.pdf

    Mně to stačilo do strany 12.

    Mimochodem to se netýká jen bakalářek. Ještě nikdy jsem například nedostala dotazník na téma transsexualita (od studentů, lékařů, Evropské unie…), ve kterém by byly všechny otázky správně položené. Problém je v tom, že autor neví, jak se ptát, protože logicky některé odpovědi ani nepředpokládá. Narážím tak v každém dotazníku na otázky, které nabízí možnost A, B a C, ale ona je to D. Takže to pak píšu do poznámek (pokud tam takové políčko je vůbec k dispozici). A pokud není, tak už je mi jasné, proč výsledky takovýchto výzkumů jsou tak zkreslené.

    Ještě nikdy jsem neviděla dotazník na téma transgender, který by automaticky nepředpokládal diskriminaci nebo se mi nesnažil podstrkovat, jak strašná musela přeměna být a co všechno jsem si musela vytrpět.

    Čestně tady prohlašuji, že jsem nikdy v životě nebyla diskriminována z žádného důvodu, a to ani z důvodu transsexuality, ani z důvodu pohlaví, což platí i pro můj současný stav, který považuji dokonce za výhodnější, než ten předchozí. Během přeměny a ani po jejím ukončení jsem se neměla špatně, netrpěla jsem depresemi, nechtěla jsem provést nejsobečtější čin, jaký může člověk provést (sebevraždu) a mám se moc fajn. 🙂 Škoda, že tyto možnosti v žádném dotazníku obvykle nejsou.

    Jinak ale děkuji, že mi posíláte tipy na zpestřední šedivého dne. 🙂

    A jakou transgender pohádku jste naposledy četli vy? 🙂

  • Uncategorized

    Ve které třetině jste vy?

    Chtěla jsem to připsat jen do komentáře pod předchozí článek, ale tento nesympatický server (blog.cz) konkrétně tento komentář vyhodnocuje stále jako spam, který mi zakázal povolit, takže to rovnou napíšu do článku. 🙂

    (Už mám taky nějaký ten měsíc připravený přesun svého blogu na novou souběžnou (zatím neaktivní) adresu www.otereze.cz bez reklam a bez obtěžujícího omezování úplně všeho, ale nějak na to není čas to zatím graficky zprovoznit a asi ještě dlouho nebude, tak se budeme vídat ještě hezky tady, ano? 🙂

    K neustálému paušalizování strašné nespokojenosti všech translidí této země pár lidmi bych chtěla citovat výsledky průzkumu “The Hopes and Fears of Trans People”:

    “Transparent CZ uvedl výsledky průzkumu “The Hopes and Fears of Trans People” zveřejněné na začátku tohoto roku. Průzkum provedený od 7. do 11. října 2018 zjistil, že z 396 respondentů z řad transsexuálů zhruba jedna třetina (32,8 %) “se v této zemi necítí dobře”. Položena byla otázka: “Jak hodnotíte svůj život v České republice?”. Na tuto otázku odpověděly dvě třetiny, že kvalitu svého života v Česku hodnotí pozitivně.

    Dále 187 respondentů uvedlo 279 důvodů, proč byli nebo jsou v Česku nešťastní. Více než polovina (54 %) uvedla, že lidé jednoduše nevěří v genderovou rozmanitost, věří ve stereotypy o transgender lidech a že jsou o transgender lidech nesprávně informováni jako o věcech, které mohou vést k vyloučení, diskriminaci nebo obtěžování translidí.”

    K tomu nemohu říct nic víc, než že je mi líto, že je slyšet převážně ty, kteří patří mezi tu jednu nespokojenou třetinu.

    Za mě: Nikdy v životě mi nebylo líp. Zrovna před týdnem jsem Honzovi v kuchyni při vaření večeře v zástěře říkala, že už mám vlastně úplně všechno, po čem jsem kdy toužila. Přesně tohle je to štěstí, za kterým se celý život honím. Je tu teď a tady a je to skvělý. Děkuju i své zemi, která mi tohle umožnila, lékařům a lidem, který se mi snažili pomoct.

    Čímž nepopírám, že se tu někdo nemusí cítit dobře. Co tu v celém blogu popisuju je čistě můj subjektivní názor na vše, čím jsem si prošla, nikdy mě nikdo do ničeho nenutil, vždy jsem vše činila dobrovolně a ráda jsem přistupovala na podmínky, které tu máme nastavené. Teď mi nic nechybí. Není to tak, že obraz života translidí v Česku je celkově špatný. Že všichni jsme zoufalí a v depresích. Je špatný, ale je současně pro někoho taky dobrý. Pro mě to druhé. Co s tím mám dělat? Mám se dobrovolně solidárně vrhnout do depresí a vražedných komentářů? 🙂

  • Uncategorized

    Proč myslíte, že je důležité, aby to někdo věděl?

    Dnes jsem si položila otázku, na kterou bych chtěla, abyste mi dali odpověď vy.

    Protože já ji neznám a marně si nad tím lámu hlavu.

    Viděla jsem náhodou po dlouhé době další z mnoha dokumentů na toto téma. Tentokrát od BBC, který byl o mladém chlapci a souběžně v jiné dějové linii také o mladé dívce. Oběma bylo něco přes dvacet a oba procházeli přeměnou. Kamera s nimi všude chodila, takže divák mohl vidět, co vše musí narozdíl od ostatních lidí řešit.

    Já toho chlapce už v prvních vteřinách identifikovala jako chlapce. Měl mužské pohyby, mužský hlas, vypadal fakt skvěle mužně a měl už také odstraněné prsy, v trenkách implantát. Dívku jsem taky identifkovala okamžitě jako dívku, včetně jejích pohybů a vystupování. Navíc s jejím hlasem to taky nebylo úplně k zahození, i když mi moc příjemně nezněl. Ale jinak byla moc krásná. SRS ještě neměla.

    Každopádně oba dva si jen těžko někdo splete s opačným pohlavím. Dokonce si mohli dovolit navazovat vztahy s opačným pohlavím (oba byli heterosexuální) a moc jim to slušelo.

    Jenže 90 % tohoto hodinového dokumentu bylo o tom, jak to někomu říct.

    A tak když třeba došlo k tomu, že potkali někoho zajímavého, s kým by se dalo i randit, hned jim všechno vyklopili. Moc se mi líbila reakce biologické dívky, o kterou (FtM) chlapec stál. Byl strašně nervózní, protože jí to o sobě chtěl říct. Sedli si na louku a začal. Když skončil, ona se na něj podívala a říká: “Ale proč mi to vlastně říkáš? Já tě od první chvíle vnímám jako kluka. Přitahuješ mě jako muž. Nepotřebuju vědět, že jsi měl někdy ženské tělo. Pro mě jsi muž.”

    Sama jsem v začátcích měla takovou tu touhu říkat to všem, protože jsem byla ze všeho strašně nadšená. Vůbec jsem na to neměla ještě fyzické dispozice prezentovat se jako žena, ale už bych řekla nejlépe celému světu, že žena jsem. Až mi pak postupně začalo docházet, že nemám důvod to někomu říkat. Tedy kromě rodiny, blízkých přátel a probíhá-li přeměna v práci nebo ve škole, tak i tam. Taky neřeším, zda to říct či neříct partnerovi, tam je to na každém z nás.

    To se ale týká třeba i homosexuálů, které vždycky podporuju a nijak je ta skutečnost, že homosexuálem jsou, nesnižuje v mých očích. Ale jen v práci mám pár takových klientů, kteří když zavolali poprvé, tak druhá jejich věta byla: “Já tady žiju s přítelem, víte?” Jakoby mě to mělo zajímat! Je mi úplně jedno, jestli je někdo homosexuál, transsexuál nebo transvestita. Tato skutečnost je pro mě irelevantní. U transgender osob to nechápu dvojnásob.

    Tak bych se ráda zeptala těch, kteří buď prochází přeměnou nebo už s přeměnou skončili a vypadají velmi žensky nebo velmi mužně, jestli by si před tím, než to někomu řeknou, nechtěli třeba aspoň občas položit otázku:

    Proč si myslíte, že je důležité, aby to někdo věděl?

    A když už to říkáte, je to podložené čistě na vašem subjektivním pocitu, že to někomu říct chcete bez ohledu na to, co chce ten druhý, nebo berete v potaz třeba to, že to ten dotyčný nepotřebuje nebo nechce vědět? Uvědomujete si, že ten člověk to vědět třeba ani nepotřebuje? Třeba já! 🙂 Jednou jste ženy, tak těmi ženami zůstaňte. Nechci znát vaše jména předtím, slyšet váš starý hlas ani vidět staré fotky svalnatého vousáče v maskáčích. 🙂 To jste nebyly vy… Teď jste to vy.

  • Uncategorized

    Honzova babička

    Miluju, když vyzvedáváme babičku Honzy na výlet, není mi zrovna moc dobře a ona se mě ptá, co mi je. Že mám určitě ty “ženské potíže”, snaží se mi pomoct a já ji samozřejmě nechám dávat mi ty “naše zaručené ženské rady”.

    Nebo když se dva měsíce s Honzovou babičkou nevidíme a první, co udělá při našem setkání je, že se mi podívá na břicho, aby zkontrolovala, jestli náhodou nejsem těhotná. Už jednou o tom vtipkovala, že pořád nemám žádné bříško. 



    Nejsem, babi, ale potěší to, ani nevíš jak, jenže ti to nemůžu říct, tak to píšu sem. :-/

  • Uncategorized

    Odbočka

    Ne, nečínám psát nový blog. Jen mi občas nevyhovuje komunikace přes blog, na který se přihlásím jednou za měsíc, tak jsem si spíš pro svou potřebu udělala takovou malou odnož na facebooku, kterou nebudu nijak zvlášť rozvíjet a nechám ji žít svým životem spolu s tímhle mým už “sedmiletým blogovým děťátkem” tady. 🙂 Ale dám se tam taky zastihnout:

    www.facebook.com/otereze/

    (A né, žádné fotky na facebooku nejsou. 🙂

  • Uncategorized

    Hra na krásnou

    “Je to taková hra.”

    “Jaká hra?”

    “Jednoduchá. Budeš to pořád ty, ale budeš prostě jenom navíc “hrát”, že jsi krásná. Na lidi kolem sebe. To zvládneš, protože tě to bude bavit. Budeš hrát, že jsi krásná žena, budeš se na ně usmívat, budeš na ně milá a chovat se tak, jak by ses chovala, kdybys byla krásná. Jakobys byla nádherná žena, která když vejde, všichni oněmí úžasem. Až takhle! Představ si, že jsi takhle krásná. Ber to jako takový trénink. 🙂 Nebo divadelní představení. Hru. Bude to zábava, uvidíš.”

    “Ale jak můžu hrát krásnou, když krásná nejsem?”

    “Vím, že je to pro tebe těžké, ale ty jsi krásná žena. To, že se tak nevnímáš, je jen tvůj čistě subjektivní pocit pramenící z toho, že si s sebou stále táhneš balvan své minulosti. Já ten balvan nevidím. Já vidím ženu a navíc krásnou. Nejsem ovlivněný ničím, co ti připomíná tvoji minulost. Hraj tu hru navzdory tomu, že se jako krásná nevnímáš. Udělej to na truc svému přesvědčení, svému ženskému já, které si to zaslouží, všem lidem kolem tebe. I ti si to zaslouží. Vyzkoušej si to!”

    “Haha! Já nejsem krásná žena. Jsem obludka a příšerka. Koukni na mě z profilu. Vidíš ty nadočnicové oblouky? Tu bradu? Ten frňák? Je mi z toho špatně. Neustále řeším, jak se stavět před lidi, aby mě neviděli z boku, aby moje tvář nebyla osvětlená zespodu, aby nebylo vidět všechno to, co na sobě nesnáším. Když někam jdu a někdo na mě vejrá, už párkrát jsem na něj vyplázla jazyk, jak jsem to nevydržela. Bývá mi hrozně. Cítím v sobě takový tlak, který mě zahání pryč, schovat hlavu do písku, chodit kanálem. Ale musím tam v tom přeplněném autobuse stát a vnímat, jak píchají ty pohledy všech lidí kolem mě. Jak civí. Pořád na mě civí. Štve mě to. Chtěla bych si už oddechnout, ne každý den řešit, že na mě někdo vejrá a hledá ve mně bůhví koho, koho nechci.”

    “Překvap je. Na začátek si třeba jen vyzkoušej místo zamračení usmát se na ně. Nenuceně a hezky, jako se ženy často prostě usmívají, protože úsměv k nim patří. Zkrášluje je. Úsměv má obrovskou moc. I ten tvůj. Vím, že to umíš, protože tvůj úsměv znám. To, co vyzařuješ, se ti vrátí. To vím i já a to jsem muž. Postupně (nebo klidně hned) si začni představovat, že jsi navíc krásná a buď na ně milá navzdory jejich pohledům. Nevíš, co se jim honí hlavou, tak to buď ty, kdo to určí. Uvidíš, že se začnou dít zázraky… Je na čase ten balvan odhodit a začít žít. Užívat si to. Jsi tím, kým jsi vždycky chtěla být. Já už tě za takovou mám, i když mi to nevěříš. Teď je řada na lidi, které kolem sebe potkáváš. A začni teď hned. Teď! Těším se, že budu potkávat krásnou ženu, která se taky jako krásná chová a nerozdává kolem sebe stovky vražedných pohledů denně. :)”

    Vzpomínám si moc dobře na život před tím, kdy jsem prakticky celoživotně od raného dětství měla každý den trápení, se kterým jsem nebyla schopná si poradit. A teď, když jsme ušly tak obrovský kus cesty, se máme zase každý den trápit, protože nejsme dostatečně krásné, dostatečně ženské… atd. atd.? A je to vůbec tak? Netrápím se já jen nějakým pseudostrachem z lidí? A i kdyby mě chtěli všichni lidi světa chtít svým pohledem sežrat, nebylo by hezké to hned nevzdát, naopak vztyčit hlavu a nerozbulet se hned za prvním rohem?

    Jaké by to asi bylo prožít celkovou amnézii a vidět se po probuzení v zrcadle? Jaké by to bylo vyhodit ze své hlavy svoji minulost a nevědět, že kdysi bylo něco jinak? Jak bychom se asi vnímaly? Nejspíš úplně stejně, jako nás už dávno vnímá naše okolí, které o naší minulosti taky nemá ani ponětí.

    I když na sobě ráda zkoumám kde co, takový pokus bohužel provést bez zranění nedokážu a ubližovat si nechci, protože mě to tady na světě baví. Dost by mě ale zajímaly výsledky. 🙂 Jsem přesvědčená o tom, že bychom se jinak než žensky nevnímaly. Proč taky? Stejně, jako se jinak než žensky nevnímají ani jiné ženy, které vykazují nějaké mužské znaky. Kterými se ale (narozdíl od nás) vůbec nezabývají, což má za výhodu i to, že na sebe nepřitahují pozornost. A také proto, že člověk ze své přirozenosti nepřemýšlí nad tím, jakého pohlaví jsou lidé kolem nás. Automaticky je přijímáme jako muže nebo ženy. To jen my ovlivněné tím, čím jsme si prošly, hledáme na každé ženě “něco mužského” a na každém muži “cosi ženského”. Někdy se z toho může stát až posedlost.

    My ale žádnou amnézii provádět nemusíme. 🙂 Stačí k tomu opravdu málo. Přestat žít v neustálém strachu a užívat si to, kým jsme. Jsme jedineční a hezcí takoví, jací jsme. Když stojíme teprve na začátku, vymyslíme si úžasné cíle, jako třeba pokud možno desítky nejrůznějších feminizačních estetických operací obličeje (což je ale v pořádku klást si takové cíle, protože jak říkám: “jakýkoliv krok k naší ženskosti je dobrý krok”), ale chci říct, že podle zkušenosti jiných, kteří už na začátku rozhodně nestojí a mají za sebou tyhle feminizační operace můžu říct, že ani ty nás nemusí nadobro zbavit nekonečné touhy po ještě větší ženskosti… ještě větší… největší! Kdy to skončí? Kdy budeme spokojené samy se sebou? A co když smíme být náhodou už třeba dávno spokojené?

    Říkáme, že nemusíme být Miss Universe, ale že chceme alespoň nemít mužské rysy. Že to nám ke štěstí stačí. Okolí nás už jako ženy vnímá, ale my chceme víc. Randíme s muži, kteří nic nevědí. Spíme s nimi. Klienti z práce nám píší e-maily s poděkováním, do kterých připíší P.S., že si nemohou odpustit poznámku, že jsme opravdu krásná žena. Naši partneři nám denně říkají, jak jsme krásné. Jsou do nás zamilovaní k zbláznění. Ale ono nám to nestačí!!! Jak kdybychom byly posedlé a pak nás lidé v narvaném autobuse položí k zemi, protože si myslíme, že nás vidí, jako se vidíme my.

    Ne, začít žít se dá hned. Krásné jsme už teď.

    Já sama si pamatuju desítky holek od Hanky ze skupinových sezení, které byly naštvané, vzteklé a věčně nespokojené se svým vzhledem, ale já je přitom vnímala jako ženy. Jen kdyby se také jako ženy chovaly, konečně prostě těmi ženami byly a neustále neupozorňovaly na ty své “chlapské” nedokonalosti. To jim paradoxně na ženskosti tak ubíralo. (Ale já to dělala taky, takže to chápu. Jenže to přece není potřeba takhle si ničit svoji ženskost.)

    Když půjdu mezi lidi s přesvědčením, že jsem příšerka, tak mě nejspíš tak vnímat opravdu budou. A co když opravdu vypadám ještě nedokonale? Třeba na začátku nebo v průběhu přeměny. Jsem potom vždycky tak nejistá… Co takhle si i tak zahrát hru na krásnou? 🙂 Nejsi krásná? Nevadí. Můžeš si na to aspoň hrát. 🙂

    To je výzva. 🙂

    Proč bychom nemohli být my těmi, kdo určuje, co vyšleme druhým? Proč bychom všem nemohli říct: “Podívej, nejsem dokonalá. Možná si myslíš, že jsem exotka, kterou nedokážeš strávit, ale jsem šťastná a ty mi v tom nemůžeš zabránit. Proto se na tebe místo vypláznutí jazyku usměju, protože ty nemáš a ani nemůžeš mít představu o tom, jaké to je. Tvoje nevědomost je pochopitelná, ale nepotřebuju ti ukazovat, že mám strach nebo obavy. Řeknu ti, že tohle je stokrát lepší, než předtím, když jsem snad ani nechtěla žít.”

    Vždycky máme na výběr. Buď budeme na všechny strany házet vražené pohledy a vysílat k lidem, že nás obtěžuje jejich pohled, který nás vždycky znejistí, nebo se budeme chovat tak, jak jsme vždycky chtěly – přirozeně žensky. Je to přeci už dávno v nás. Není to snad právě to, co od nás okolí očekává? Ale my jim místo úsměvu věnujeme raději pokaždé vlastní nejistotu, hrůzu v očích nebo vztek. Začněme už být konečně těmi, kým být chceme a můžeme. No fakt, můžeme. 🙂

    Když jsem začala hrát hru na krásnou, svět se změnil.

    Ne já.

    P.S.: Děkuji Honzovi za jeho trpělivost, se kterou poslouchal nářky o mé nedokonalosti, a také za zrcadlo, které mi nakonec nastavil tak, že jsem pochopila, že zbytek života nechci strávit vztekáním nad svými nedostatky. Život, který máme, je úplně o něčem jiném. A přijímány můžeme být i takové, jaké jsme, jen si myslíme, že ne. Jak pak můžeme být šťastné, když na každého vrháme ďábelský pohled rovnající se téměř síle voodoo? Alespoň trochu té sebelásky, prosím.

    Tohle je můj vzkaz pro všechny, kteří chtějí ve svém životě vyměnit strach za radost. A to platí i pro ty, co se do správných těl narodili.

    Včera jsem ani nemohla usnout, jak moc jsem chtěla tohle napsat. 🙂

    ————————-

    Doplněno 16.7.2019:

    Jinak tedy aby nedošlo k nějaké mýlce. 🙂 To, že budeme rozdávat úsměvy na potkání neznamená, že se zařadíme mezi psychopaty, co jdou s úsměvem i vytřít pozvracené schody, jako moje někdejší sousedka s permanentním úsměvem na tváři, která se usmívala zásadně vždy a všude. Takže (jako ke všemu) přistupujme i k této výzvě citlivě. 🙂 Nejde o to usmívat se na řidiče, který bezvládně visí z okna po nárazu do stromu. Hrou na krásnou jsem myslela to fantastické a mocné ženské kouzlo přirozenosti a šarmu, jehož potenciál má každá, pokud to vezme za správný konec. Což často bohužel nebere, přitom je to tak jednoduché…

  • Uncategorized

    Každá žena má svou hezčí stranu

    Už nějakou dobu nosím v hlavě myšlenku, kterou jsem musela ztvárnit zde:


    No a není to tak? 🙂

    Úhel pohledu – to je jedna z mála věcí, která nás na dlouho odlišuje od biologických žen. Jak ve smyslu pozitivním (“Každé ráno se budím šťastná, že jsem žena, zatímco jiné biologické ženy se s touto myšlenkou obvykle nebudí“), tak negativním (“V autobuse proti mně holčička něco šeptá mamince. Trnu, potím se, chce se mi okamžitě vystoupit. V tom maminka holčičce odsekne: Nikam nepůjdeme. Už jsi dneska jednu zmrzlinu měla!”)

    Znám moc dobře, jaké to je, když na mě někdo civí. Třeba z profilu. Ale my nevypadáme tak, jako naše nejhorší fotka, kterou jsme si nepochopitelně (ale já to dělám taky 🙂 uložily do paměti a stala se tak pro nás tím největším dogmatem. Tím si jen snižujeme sebevědomí a zbytečně. Navíc jak mi vždycky radila moje biologická kamarádka Anetka, z jejíchž ženských rad a mouder čerpám dodnes (a ta je fakt krásná), tak “každá žena má svou hezčí stranu“. 🙂 To znamená, že každá žena ví, ve kterém světle, ze kterého úhlu a v jaké pozici je nejhezčí, ale také nejošklivější. 🙂 To dokáží všechny ženy – být nejkrásnější i nejošklivější. Nemůžeme to tedy brát tak, že jsme pořád všude automaticky nejošklivější. 😉 (Nebo tedy “méně hezké“).

    Pamatuju si, jak třeba při pohledu do zrcadla strašně záleží na světle. Pak taky na mém úhlu, ale to světlo je zásadní. Úhel světla a taky světelný tok a barva a všechny ty fyzikální veličiny kolem nás. (Třeba vítr – ten dovede cuchat a dávat mi vlasy tam, kde je mít nechci. 🙂 Jenže Honza mi na to vždycky pak říká, že je to hezký.)

    Vím tedy například (a tak to prostě nedělám), že nesmím mít nikdy světlo zespodu (např. když sedím ve tmě a někdo dá přede mě svíčku hodně blízko – hned ji odsouvám doprostřed). A zase jiné úhly světla jsou parádní, že v nich vypadám jak modelka. Tak to je moje “subjektivní priorita” – objevovat se v těchto lepších úhlech a světlech. 🙂 A to stačí k tomu, abych se cítila sebeuvědoměji, i když je to z pohledu okolí zbytečné. Beztak to ale děláme všechny. (A beztak nám naši partneři tvrdí, že jsme krásné i s plamínkem svíčky osvětlujícího naši tvář zespodu, rozcuchané, nenamalované… To je láska. 🙂

    Ačkoli nikdy jsem neměla ambice poznat muže, který mě bude mít rád nedokonale ženskou. Byť je to opravdu krásné, úžasné a touží po této bezpodmínečné lásce každý. Vždycky jsem chtěla mít partnera, kterému nedám ani příležitost, aby musel tyto mé nedostatky trpět. Aby se jimi nemusel vůbec zabývat a “naservírovala” jsem se mu rovnou v celé své skutečné ženské kráse.

    Ale vtip je v tom, že naše okolí nás obvykle takhle kriticky nevnímá. Jenže my si myslíme, že ano. Když mi na rtu vyrazí opar, tak bych nejradši chodila kanálama, protože si myslím, že je vidět na sto kilometrů. Ale on je vidět tak na sto mikrometrů. Když má kolegyně opar, nevěděla bych o něm, dokud by mi neřekla větu: “Já s tím oparem musím být všude vidět, jak je velký.” Nebo: “Tak jsme se vyfotili u jezera, ale mám na puse opar, takže tu fotku celou zkazil.” (To měla nedávno pod fakt hezkou fotku ze Švýcarska moje kamarádka).

    Já bych si toho vůbec nevšimla.

    Takže zatímco my se vidíme jako ta největší obludka z naší nejstrašnější fotky, kterou jsme kdy udělaly a vnímáme se tak stále a všude, okolí vidí i naše hezké stránky. Nejen vzhled vytváří náš obraz. Také jak se chováme, hýbeme, smějeme, mluvíme, myslíme… Tohle všechno vnímá naše okolí. Nejsme placatá momentka bez života. Ale já vždycky říkám, že jsme přesně tak ošklivé, jako naše nejošklivější fotka a současně tak krásné, jako naše fotka nejkrásnější. Pořád jsme to totiž my a nikdo jiný.

    Taky mi to trvalo pěkně dlouho, než jsem k této myšlence dospěla. Tak jsem si řekla, že se tu o ni podělím, abych někomu třeba jako urychlila to naše krásné holčičí dospívání a trošku nadzvedla sebevědomí. 🙂

    S Honzou se každou chvíli přeme, když já tvrdím, že nejsem krásná a on mi zase tvrdí, že ano. Takže když v tom chci fakt zrovna hodně šťourat (no nemá to se mnou jednoduchý :), tak rozebíráme jednotlivé detaily a krásně je pak vidět, jak nedobře vnímáme samy sebe. Jen my.

    A taky platí, že tak, jak se cítím, se odráží do toho, jak vypadám!

    K těm fotkám ještě takový poznatek:

    Občas mi někdo napíše, pošle fotky, abych něco posoudila, já na těch fotkách vidím ženu, tak odepisuju, že vidím ženu, přestože v průvodním dopise stálo, že “to ještě není ono, jak si můžu všimnout“. Jenže ono to už ono je. Med kolem pusy jsem komukoliv v přeměně odmítla mazat a nikdy jsem to ani nedělala, protože milosrdnou lež dostáváme od spousty lidí kolem nás. Ale upřímnosti se každý bojí. Nikdo nechceme být tím, kdo ubližuje nebo říká něco nepříjemného. Navíc člověku, kterého chceme podpořit. Rozhodně podporování podporuju. Dokonce bych řekla, že je to v určitých chvílích (hlavně v začátcích) jediný způsob, jak to nepoložit a jak docílit, aby podporovaný objekt měl alespoň nějaké minimální sebevědomí. Za což díky. Nicméně sama jsem brzo po začátku zjistila, že takovou “falešnou” podporu nepotřebuju (což ale neznamená, že jiný ji nepotřebuje), takže jsem se naučila prostě o těchto věcech nelhát. Když už jsem byla fakt v koncích a nechtěla jsem dotyčnou ranit, tak jsem se “zdržela hlasování” a nevyjadřovala jsem se. Ať jí maže med kolem pusy někdo jiný, ale já ne. Což bylo ve výsledku blbé, protože když to pak holky prokoukly a já jsem se nevyjadřovala, vlastně jsem se tím už vyjádřila. Akorát mlčky. O to víc ale měly radost, když jsem se právě vyjádřila.

    Co bych ale zakázala (ačkoli to chápu, taky jsem to dělala) je ukazování fotek dokumentujících přeměnu od “útlého mužství” až po současnost lidem, kteří nás znají.

    Podívejme se na to z mého úhlu. Znám dotyčnou jako ženu, vnímám ji jako ženu, je to žena, a najednou mi od ní přijdou staré fotky, abych se koukla… Pro mě jsou to fotky nějakého cizího muže. Můj mozek mi to stejně nepřijme a nespojí si ty dva lidi.

    Chápu, že dokumentování přeměny děláme všichni, ale položme si, prosím, otázku, zda je nutné staré fotky (stejně tak jména) vytahovat? A taky, co tím můžeme způsobit.

    TO JSME NEBYLY MY.

    Opravdu ne.

    Nepotřebuju svůj mozek násilím přesvědčovat, že ten divnej chlap na fotkách je teď tahle hezká žena, kterou považuji za hezkou ženu už od jejího narození. A to je taky to, oč nám přeci jde.

    Andžapurma

    K tomu dotváření vlastního obrazu bych chtěla ještě říct, že k němu patří i naše jméno.

    Jestliže se pořád divíme, že hodně lidi znejisťuje naše jméno, tak bychom neměli hledat problém u těch lidí, ale někde jinde… Já vím, volba našeho jména patří k těm bezva situacím během přeměny, na které se všichni těšíme. Ale někdy to celkem přeženeme. (Fakt se tu nechci nikoho dotknout, je to jeho věc, jestli se jmenuje Pepík nebo Šušník. Tohle nám přeci nebude nikdo diktovat! Na to jsme fakt hákliví :).

    Tak si představuju, že potkám ženu, jejíž křestní jméno bude třeba (teď plácnu nějaké nesmyslné slovo, co opravdu nikdo nikdy neslyšel) “Andžapurma“.

    Neznejistím?

    Já chtěla být v tomhle vždycky šedá myška. Neupozorňovat na sebe nijak. Celý průběh přeměny jsem bojovala s tím na sebe moc neupozorňovat, tak čím obyčejnější ženské jméno, tím lepší a méně nápadnější. U Terezy nikdo neznejisťuje. A u Andžapurmy třeba taky nemusí nikdo znejisťovat z toho přeměnového důvodu, kdy si myslíme, že řeší nás, ale oni řeší prostě jen to naše nezvyklé jméno, které je pro většinu lidí velmi exotické. A pak se k tomu hned přidá nejistota, která z nás začne vyzařovat a ta přitahuje pozornost dvojnásob. Nejistota přitahuje. A na to jsem si dávávala pak už pozor.

    Podle mě dát si jméno typu “Michelangelo Vomáčků” nebo “Alanea Medeo” apod. je fajn, pokud chceme, aby každý, koho potkáme a představíme se mu, znejistěl. 🙂

    Zkusím tedy někdy věřit těm, kteří mi o mně řeknou něco hezkého a nebudu se je snažit přesvědčovat, že to tak není.

    To je ale proces. Nejde to ze dne na den.

    A až se budeme mít rády, bude nás mít rád i tento svět. 🙂

  • Uncategorized

    Čarování za soumraku (2. část)

    Představme si, že po něčem opravdu moc toužíme. (To zrovna v našem případě není tak úplně těžké.) Ale taky si představme, že všechno můžeme mít vyřčením jednoho kouzelného zaklínadla, protože máme tu moc. Hned.

    Potřebuju nové boty.

    Čáry máry boty.

    A jsou tu boty. Fakt pěkný. Páskový, podpatek tak akorát. Přesně tyhle už hledám v obchodech roky. 🙂 Mám jich totiž málo – jen dvanáct párů na léto. Ale sousedka jich má víc, jak jsem si všimla.

    Chci mít krásné ženské tělo.

    Čáry máry krásné ženské tělo.

    A máme krásné ženské tělo. Žádné faldíky. Žádné plastiky. Žádné extra hormony. Protože si stačí přát hormony mít a moje hypofýza je sama začne produkovat. Chci být fakt pěkná ženská. Chci být pořád mladá. Vyhraju Miss Universe, ale já chci víc. Nestačí mi být nejkrásnější žena na planetě, tak co s tím? (Proč chci být ale vlastně pořád krásná???)

    Potřebuju být za minutu v Praze.

    Čáry máry do Prahy.

    A jsem na Staromáku. Trochu vykulená. Ještě jsem se totiž nestihla učesat, ale dobrý. Stačí si totiž jen přát, abych byla učesaná. Ani na oběd nemusím, rovnou si přeju, abych byla najedená. Naco se zdržovat jídlem? A proč bych vlastně někam chodila, když si můžu přát, aby všechno přišlo za mnou?

    Mít všechno, co chceme, během chvilky. Překážky by přestaly existovat. Cíle by přestaly existovat. Naše sny a přání by přestaly existovat… a s nimi i radost z jejich splnění. Všeho hojnost a dostatek. Přemíra.

    Sakra to mě nebaví. 😀 Většinu nechci mít hned. Chci si to zasloužit a vážit si toho, že to mám, protože ta hodnota toho je právě v tom, že to nemůže mít každý a že to nejde hned. A taky, že něco dokážu. Chci být jedinečná svým vlastním způsobem, na kterém se budu podílet já sama. Ne tím, že můžu mít všechno teď hned jen tak. Má to svůj smysl, že věci se dějí v tom správném okamžiku a schůdky k vysněným cílům je potřeba projít postupně úplně všechny. Chci si zasadit pecku, sama ji zalévat, protože bez mé pomoci by z ní nový život nevznikl, a pak se dívat, jak ten strom roste. Nechci mít dítě lousknutím prstu. Chci ho počít a porodit a pak se rok vůbec nevyspat, ale být šťastná, že jsem dala někomu život a jeho tatínka udělala šťastným taky, protože jsme rodina.

    Vím vím, my chceme přeci alespoň to jedno. Mít tělo, které jsme měli mít už od narození. Nic jiného bychom si nepřáli. Něco, co většina lidí kolem nás považuje za absolutní běžnou standardní věc, která ani nestojí za povšimnutí. A my bychom kvůli tomu udělali cokoliv, protože to nemáme.

    Ale není 15. století. Je 21. Tak na co čekáme? 🙂

    Krása života nespočívá v tom, že dostaneme všechno hned, ale že o to usilujeme a ono se nám to podaří.

    Čarodějka ze severu

    Dnes je 30. dubna – Filipojakubská noc. Den k čarování jako stvořený. A taky je to úplně přesně rok, co jsem zkusila poprvé v životě čarovat. Výsledek byl naprosto impozantní, nečekaný a následky tohoto mého filipojakubského čarování si nesu dodnes. Chtěně. 🙂

    Pamatuju si ten den naprosto přesně. Včetně všech vůní a pocitů z toho večera, který byl pro mě silným zážitkem. Přišla jsem z práce natěšená, bylo krásně teplo, takže jsem na sebe navlékla své černobarevné čarovné šaty, abych aspoň trošku jako čarodějka vypadala, a odjela svým fusionkem 40 km na jeden mnou záměrně vybraný kopec, který se mi už dlouho líbil a cítila jsem, že je to ten pravý. Na kopec proto, abych byla blíž přírodním živlům a duchům, které jsem pokorně ke splnění svých přání poprosila o pomoc.

    Tohle jsem já. Pokouším své vlastní hranice. Překvapuju samu sebe, co dokážu a kam až mé vlastní síly mohou jít. Vrhám se do věcí, které se mi uhnízdí v hlavě a nepouštím se jich, dokud to alespoň nezkusím. I kdyby mi celý svět říkal, že to nedokážu. Stejně, jako s přeměnou, do které jsem se zakousla a už nepustila… Že prý budu terčem posměchu, že nikdy nenajdu partnera, že nebudu šťastná, že nebudu mít orgasmus… Aha.

    Pro některé lidi jsem se v tento den zbláznila. Třeba pro sestru nebo kamarádku Aničku.

    Pro paní bylinkářku z voňavého obchůdku, u které jsem vloni 30. dubna byla narychlo dokoupit poslední bylinky potřebné k čarování, jsem byla čarodějka. Když jsem jí diktovala, co všechno potřebuju, asi u páté položky mě zastavila a povídá: “Poslechněte, že vy jdete dnes čarovat?” 🙂

    No jo. Poznala to. Jak by taky ne. Pro mě ta chvíle byla ale o to víc vzrušující, protože to bylo moje čarodějnické “poprvé”.

    Zaculila jsem se a nadšeně jsem jí všechno řekla. Chtěla, abych se tu pak zastavila a řekla jí, jak to celé dopadlo. Teď si uvědomuju, že jsem tam ještě nebyla, takže bych to ráda napravila.

    Měla jsem připravené čtyři na sobě nezávislé, některé poměrně složité a časově náročné rituály, které jsem vyčetla na zaručeně důvěryhodných čarodějnických serverech po celé naší kouzelné planetě. 🙂 Čtyři, jako že aby to byla čtyřnásobná jistota, protože jeden rituál mi přišel málo. Když už, tak ať je ten chlap pořádnej! 🙂 Když se tak dívám na papír se všemi sepsanými požadavky a vlastnostmi, které má můj budoucí partner mít, tak to sedí do posledního. Až si teď někdy říkám, že jsem tam toho mohla napsat víc. 🙂 No, neměla bych být tak vybíravá. Jsem ráda za poklad, který mám.

    Všechny ty pozitivní konstelace popisované v předchozí 1. části mi dávaly obrovskou nikdy příště už neopakovanou čarovnou moc a naději soustředěnou do dnešní Filipojakubské noci umocněné ještě navíc speciálními směsi z čarovného býlí… Nakonec ani tak nevadilo, že jsem je nesbírala já osobně při úplňku za ranního kuropění, což prý zvyšuje účinek. Kouzelné moci jsem kolem sebe nashromáždila už totiž až až. 🙂

    Tuhle jedinečnou chvíli jsem tedy nemohla propásnout. Byla jsem z toho všeho pěkně napnutá a samotnou mě zajímalo, jak to vlastně dopadne. Tolik jsem věřila v pozitivní výsledek svého bláznění na kopci, že jsem se na svého budoucího partnera začala neskutečně těšit. Jinak já jsem absolutně fyzikální člověk, který si všechno odůvodňuje fyzikálními jevy, nevěří obvykle na kouzla, v Boha, ani ve “vyšší sílu”. Nejvíc věřím sama v sebe. Takže se nepohybuji v duchovní sféře, ale jako pravá býčice stojím na zemi a strkám růžky, kam nemám. Jenže když už jsem po té lásce opravdu tak toužila, tohle mi přišlo zajímavé. Proč to vlastně nezkusit? Co když to jde přičarovat si lásku? A čím víc jsem tomu věřila, tím moje síla rostla. Stejně, jako před lety s přeměnou.

    Hlavním cílem bylo sice přičarovat si svého pana pravého, rozhodla jsem se ale nebýt sobecká a kromě kouzel lásky jsem taky do svého programu zahrnula kouzla zdraví. Kouzla na majetek a peníze jsem vynechala, protože jsem je nepotřebovala. V to odpoledne jsem v rychlosti oslovila všechny mé přátele a rodinu s dotazem, zda nepotřebují taky přičarovat lásku nebo zdraví. Že jdu dnes čarovat, tak bych to vzala při jednom a přimluvila bych se za všechny, kdo budou chtít. Přání a jméno každého jsem si napsala na papír, který se stal později součástí rituálů na kopci. Těšilo mě, že mi všichni tak věřili. Neodvážili se pro jistotu zpochybnit můj záměr. Co kdyby to náhodou vyšlo?

    Jediná ségra a Anička se mi posmívaly, žádné přání mi nenapsaly, takže jsem jejich obecnou přímluvu ze seznamu na papíru škrtla. Ne, opravdu nepotřebuju zavolat Chocholouška. Dostala jsem ale asi dvacet různých žádostí o přání od přátel, za která se mám přimluvit. Nejkrásnější na nich bylo, že drtivou většinu z nich si nikdo nepřál pro sebe. Přáli si zdraví pro své dědečky, maminky nebo zvířecí kamarády. Všechna tato chtěná přání jsem si zapsala a vyrazila.

    Ironií osudu je, že jak ségru, tak Aničku během měsíce opustili jejich partneři. (Za to jsem ale nemohla já :), i když mě to fakt moc mrzelo, ale prostě Chocholoušek je Chocholoušek, nedalo se nic dělat. 🙂 To je zkrátka ta vaše vyšší moc.

    Zato u mě se děly věci!

    Jedinečný nezalesněný vršek v Českém středohoří se ukázal být naprosto dokonalým místem pro přičarování lásky. Slunce pomalu zapadalo, a tak dlouhé stíny kopců a stromů do daleké krajiny tvořily hezké obrazy vtisklé do žlutě kvetoucích polí řepky. Byla jsem ve svém živlu.

    Strávila jsem tam na tom kopečku úplně sama přes tři hodiny a kromě mého dobrého pocitu z čarování to byl taky pěkný balzám na duši, jak jsem tam tak stála obklopená přírodou. Jak konkrétně probíhaly jednotlivé rituály tu popisovat nebudu, protože jde o celkem nezajímavý sáhodlouhý seznam postupů a zaklínadel, nad kterými si většina lidí poklepe na čelo. A taky si myslím, že ani tak nejde o to, jakým způsobem si přejeme, ale co a kdy si přejeme.

    Cítila jsem tu obrovskou sílu, kterou najednou mám. Jakobych v tu chvíli dokázala cokoliv. Úplně mě to pohltilo! Přesně takhle jsem to chtěla.

    Nakonec jsem si na vršku “hrála” až do úplného soumraku, kdy mi došlo, že už bych asi měla jít domů, protože auto mám dole na polní cestě a musím se k němu ještě prodrat podél vzrostlé kukuřice úplně po tmě, z čehož jsem měla pěkně nahnáno. Nedaleko byla totiž jedna malebná vesnice a tak jsem se trochu bála, že by mě tu s mými čarovnými světýlky mohl někdo spatřit a vydat se sem. V horším případě na mě zavolat hasiče nebo toho obávaného Chocholouška. 🙂 To byl celkem adrenalin.

    Rychle jsem nasedla do auta, bylo už celkem chladno, a jela jsem taková moc spokojená a napjatá domů.

    Přivezla jsem si dva sáčky s očarovanými bylinkami na zdraví a lásku, ze kterých jsem pak odsypávala dalším potřebným, ale taky jistotu, že teď se začnou dít věci…

    Po čtrnácti dnech, kdy jsem strašně pozorně vnímala všechny muže, které jsem kde potkala, jsem si uvědomila, že ten pravý asi těžko jen tak z ničeho nic zazvoní u dveří mého bytu a řekne: “Ahoj, já jsem ten pravý a chci s tebou strávit zbytek života, protože jsem tvoje spřízněná duše, kterou sis přičarovala”. Došlo mi, že teď, kdy jsem udělala nejvíc, co jsem mohla, kdy je mi nakloněno úplně všechno a byla jsem si stoprocentně jistá, že to přijde, by bylo dobré tomu jít aspoň malilinko naproti. A tak jsem si, sice s nechutí, ale odhodlaně, podala stručný, ale ne tak úplně tradiční inzerát na takové malé ne moc známé seznamce a čekala. Říkala jsem si, že je úplně jedno, jaký ten můj krok naproti bude. Že ten pravý tak jako tak přijde.

    Odpovědí mi přišlo dost, ale jedna mezi nimi vyčnívala. Byla psána krásnou poetickou češtinou (Honza má totiž vystudovanou filozofickou fakultu) a já se po jejím dočtení přistihla, že se usmívám. Odepsala jsem hned a začala konverzace, která do dnešního dne neskončila… 🙂

    Později mi Honza řekl, že onu první větu v odpovědi pro mě vymýšlel dlouho, protože přeci tak výjimečné ženě, jako jsem já, nemůže odepsat jen tak něco obyčejného. 🙂 Tak to mu teda vyšlo.

    Vloni 21. května, tedy přesně 21 dní od mého čarování, mi od něj přišla první odpověď a za pár dní za mnou přijel. Vyzvedl mě v práci, šli jsme na procházku k rybníkům, všude voněly rozkvetlé lípy. Pod jednou z nich mě zastavil, utrhl jeden kvítek a vložil mi ho do vlasů za ucho spolu s vlasy, které upravil. Já to takhle s vlasy za ucho nemám moc ráda, ale bylo to tak krásný. Ujel mu (chtěně) poslední vlak a tak jsem ho odvezla autem domů 50 km já, kde mě pozval k sobě, chvilku jsme si ještě povídali a já pak odjela. Já odjela! Ale v tu chvíli mi to nepřišlo vůbec divné. On totiž nenaléhal, respektoval mě a přitom mi dával dostatečně najevo, že se mu líbím. To s tím respektováním jsem do té doby od žádného muže neznala. Moje kamarádka Anetka mi vždycky říkala, kde beru ty chlapy, že kdykoliv řeknu “ne”, oni si to stejně udělají po svém a nerespektují mě. Že jí v životě respektovali vždycky všichni. Nejspíš jsem nebyla dostatečně důrazná. To já vím, že jsem měkká, což je pak snadno zneužitelné. Ale ne mužem, který to se mnou myslí vážně. Ten toho nezneužije nikdy právě proto, že zná mé slabé stránky. V tom je ten rozdíl.

    Všechno se odehrávalo tak nějak přirozeně, nenuceně, bez mých výčitek i podezřívání, že na mě něco hraje, jako ti předchozí. Najednou to bylo jiné. Úplně jiné… I když ho stálo ještě mnoho úsilí přesvědčit mě, že já jsem právě ta nejkrásnější a nejúžasnější, kterou hledal a pak jsem taky já musela ještě odhodit všechna ta břímě minulosti spojená s nízkým sebevědomím, které mi s příchodem Honzy ale raketově rostlo. Tak, jak roste všem zamilovaným, když narazí na spřízněnou duši, která se otevře a vzájemně se přijme se vším všudy. Taková vnitřní úleva najednou přišla.

    Přijel znovu a začal přijíždět častěji (denně) nebo jsem k němu občas přijela i já. Po pár týdnech si koupil krásný auto, ale chtěl, abych s ním jezdila já, protože jsem to svoje musela prodat a žádné jsem neměla. Sám pak jezdil vlakem a já ho v jeho autě vyzvedávala na nádraží. (To děláme vlastně občas do dneška. 🙂

    Konečně jsem cítila, že je tu muž, který mě posouvá dál, kterého si vážím a jeho spolehlivost i gentlemantství je pro mě do této chvíle nepoznané. První muž, kterému se podařilo přesvědčit mě, že jsem krásná i přes mé nedostatky a první muž, u kterého jsem se zbavila svých obav, co bude, až se dozví tu zprávu o mé minulosti. Ale k tomu jsme museli teprve dojít.

    Všechno bylo tak úžasné, zbývalo jen ještě překonat jednu velmi těžkou překážku, kterou jiné ženy na této planetě překonávat nikdy nemusí a tak se jejich vztah s mužem už od tohoto bodu může krásně rozvíjet dál a rozkvétat v lásku, jak má. Randění, společné výlety, vzájemné poznávání sebe i rodiny, do které vnáší nový partner svěží vítr a nakonec rodina vlastní, těhotenství, děti… Žádná z nich nemusí vymýšlet větu typu: “Hele, překousl bys, kdybych se původně narodila do chlapského těla?” (Tak z mého pohledu by mi to bylo jedno. Důležité je, co je teď. Proč je to pro někoho důležité?)

    Tu jednoduchost jsem všem ženám vždycky nesmírně záviděla. Na to mě ale napadlo, že která jiná žena má na začátku vztahu takovou jistotu, že ji partner přijímá takovou, jaká je? My tak vlastně hned na začátku filtrujeme muže na opravdu ty pravé, nepokrytecké a milující. Protože “předtím jsem tě miloval, ale teď, co jsi řekla, žes byla chlap, tak už tě nemiluju”, není pro mě láska. My jsme pořád my. V tuto chvíli jsme se nezměnily. Nezměnila se ani naše láska, ani naše tělo se srdcem. Tak co se teda najednou tak změnilo, že to tak brutálně mění situaci? Může za to snad chlapská ješitnost? Nebo je to lenost? Na co si komplikovat život s námi, když jim zato nestojíme a mohou se vrhnout na ženu, se kterou by tohle řešit nikdy nemuseli.

    Zkušenosti s odmítnutím při navazování vztahů máme všichni. Líbilo se mi, co udělala začínající zpěvačka Mila Jam. V jednom z jejích posledních videoklipů je její herecký partner rozmazán k nepoznání, což ale nebyl původní záměr.

    Mila potřebovala natočit videoklip k písni “Like the Last Time”, která vypráví o pocitu zamilovanosti. Když se ale najatý herec po natáčení dozvěděl, že je Mila transžena, odmítl mít s projektem cokoli společného. Mila nechtěla celý klip zahodit, a tak se rozhodla pro symbolické řešení a obraz svého fiktivního partnera nechala v postprodukci rozmazat.

    Jak sama říká, s podobným odmítnutím má zkušenosti, ale tenhle případ byl jiný.

    Ve svém osobním životě se s tím potýkám už roky. Tohle byl ale placený herec. To, že jsem trans, by vůbec nemělo být relevantní. Chtěla jsem, aby HRÁL mého partnera, ne aby BYL můj partner. Jak křehká musí být jeho maskulinita, když ho i takhle jednoduchá věc ohrožuje?

    Z videoklipu je tak nakonec poselství o tom, že pro translidi je někdy cesta za láskou obzvlášť komplikovaná.

    Ta píseň je o bezstarostné, jednoduché lásce, ale klip samotný nakonec ukazuje, jak těžko dosažitelná může taková láska být pro dívku, jako jsem já. Video je ale důležité – je to důkaz, že všechno ustojíme.

    (Další informace i samotné video je v článku na webu Billboard.)

    Takový muž nechce mě, ale ani já bych takového muže nikdy nechtěla, takže je to vzájemné. Nechtěla bych takového muže ani kdybych se do ženského těla už narodila a on by nikdy tuhle překážku řešit nemusel. Takže si je takhle pěkně vyfiltrujeme.

    Rozhodně jsem proti říkat věci o mé minulosti na začátku vztahu. Není to potřeba. Nepotřebuju, aby všichni aktéři z mých neúspěšných pokusů o vztah věděli zrovna tohle. Jenže tady to začalo být vážné a taky vzhledem k tomu, že mám dceru, díky které nelze minulost moc dlouho tajit, jsem usoudila, že by bylo vhodné, aby to zrovna tenhle muž věděl. Protože si myslím, že životní partner by to vědět měl a chtěla jsem to i proto, že já bych taky chtěla vědět, čím si můj partner v minulosti prošel. Ne, že bych se k tomu chtěla vracet nebo se v tom nějak šťourat, ale prostě tu informaci vzít na vědomí a jít dál. A taky je to vlastně takový důkaz obrovské důvěry, když mu to řeknu. Tak nějak jsem si to představovala.

    Když jsem měla jistotu, že naše pouto začíná být silné a taky v intimní oblasti je to moc hezké, začala jsem přemýšlet, co s tím a trochu mě to trápilo. Líbilo se mi, když mi tvrdil, že je přesvědčený, že jsme pro sebe předurčeni, takže ví, že k sobě musíme pasovat i v intimní oblasti fyzicky, i když jsem poprvé měla obrovské obavy a strach, že budeme “nekompatibilní”. A to i přesto, že jsem měla lednovou zkušenost s Martinem, díky které jsem zjistila, že to může být i hezké a rozhodně velmi kompatibilní.

    To jsem ještě nevěděla, že přijde muž, se kterým to bude ještě lepší…

    Jednou v sobotu jsme si tak povídali u mě doma v kuchyni a jen tak meziřečí pronesl, že ze mě cítí něco, co mu potřebuju říct a trápí ho to, protože nesnese, když mi nemůže pomoct. Řekla jsem mu, že má pravdu, ale stále přemýšlím, jak mu to říct. Že je to něco z minulosti. Cítil to už ze mě pár dní a prý doma přemýšel. Protože ze mě to lezlo jak z chlupaté deky (nebo spíš nelezlo vůbec), chtěl mi pomoct a tak mi začal vyjmenovávat věci (dlouhý seznam věcí), které by on sám v pohodě překousl a s čím by neměl problém. Jakože jsem třeba byla dřív šlapka nebo brala drogy. 🙂 A ták.

    Musela jsem se smát, ale současně mi bylo hrozně, protože jsem se bála, že to může být konec, který může být taky pěkně rychlý.

    Tolik se snažil, až mi ho bylo líto.

    Když asi hodinu povídal, co a jak, já byla naštvaná sama na sebe, na svoji minulost a na tuhle situaci, tak mezitím najednou v tom svém stále nekončícím seznamu všeho na světě, co je schopný přijmout, z ničeho nic vsunul: “Já už teda fakt nevím. Víš, já o tom doma hodně přemýšlel a myslím, že se skutečně nemáš čeho bát. Protože když se tak zamyslím, tak snad opravdu to jediný, co bych nepřekous by bylo, kdybys byla dřív muž. I kdybys někoho zabila, tak bych to snad skousnul, protože pro mě jsi úžasnou ženou, se kterou chci být… Tak to se nemáš čeho bát přeci.” A pokračoval hned nadšeně ve výčtu dalších a dalších možností, které by překousl, u některých nahlas váhal, ale taky by je překousl, čímž mě měl jako uklidnit, takže myšlenka o tom, že bych mohla být kdysi mužem (jak to nazval), úplně zapadla. Ale ne ve mně.

    Mně bylo strašně zle. Snažila jsem se dělat, jakože se netrefil, ale vydrželo mi to jen půl hodiny. Za tu půlhodinu toho ale vyjmenoval zase tolik, že se v tom úplně ztratil. Pak jsem musela utéct do ložnice, zavřít se tam a brečet. Nevěděla jsem, co mám dělat. Začala jsem se smiřovat s tím, že se blíží konec. 🙁 Ztratila jsem nad sebou úplně kontrolu a nebyla jsem schopná vymyslet žádné řešení. On mi vzal veškerou moji naději.

    Snažil se mě přes dveře utěšovat, ale nedařilo se mu to, protože já si říkala, že když mi přeci řekl, že jediné, co by nepřekousl by bylo, kdybych dříve byla muž, tak jsem si řekla, že mu to prostě neřeknu. Ať raději odejde teď. Nepotřebuju, aby to věděl, když vím, že by tu skutečnost nepřekousl. Bylo by to přeci zbytečné mu to teď potvrdit. A toho jsem se držela zuby nehty, až jsem začala být velmi velmi důsledná a taky nepříjemná.

    Po půl hodině jsem vylezla ubrečená z ložnice a věděla jsem, že tohle je konec. Řekla jsem mu kategoricky, ať si sbalí svůj baťůžek, věci a odjede. Že mu nemůžu říct proč, ale že tu informaci, kterou jsem mu chtěla říct, už zmínil.

    Začal panikařit a vzpomínat, co řekl. Ale nemohl na to přijít. Pořád si všechno opakoval dokola, ale prostě na to nepřišel.

    Vygradovalo to až k hádce.

    Štvalo ho, že mu to nechci říct. Že mu nedávám ani šanci to překonat.

    Ale já jsem už tu šanci ztratila, protože on mi ji před chvílí sám vzal… To bylo tak absurdní.

    A to jsem mu taky začala říkat. Že není co bych mu řekla, protože on sám mi už potvrdil, že se mnou být nemůže.

    Nepřišel na to a to ho pěkně štvalo.

    Smutný a hodně naštvaný práskl dveřmi a odešel. Já za ním po minutě vylítla, ať tu aspoň přespí a jede domů až zítra ráno. Jako že si užiju jeho přítomnost ještě aspoň chvíli, i když už jsem ztratila svoji bezstarostnost.

    Neodešel.

    Stál tiše v mezipatře v chodbě a díval se z okna do rozkvetlých stromů zalitých sluncem.

    Pohladila jsem ho a on mě. Řekl mi, že ta moje zarputilost a neústupnost ho vlastně přitahuje a nechce se mě vzdát.

    Tak jsem ho pozvala zase nahoru k sobě do bytu a připravila se na to, že mu to tedy řeknu.

    Byl to takový paradox! Doufala jsem v něco, co už dávno pohřbil. To je pro mě nulová šance, se kterou jsem do toho přesto šla.

    Na druhou stranu mi nesmírně imponovalo, že si tuhle možnost nepřipouští. Že jsem pro něj žena, kterou moc chce. Jak to, že to na mně nepoznal? Občas mívám své “záchvaty nedostatečné ženskosti”, které on mi vždy trpělivě uzemní a dává najevo, že kdybych nebyla dostatečně ženská, nepřitahovala bych ho a nebyl by tu. A že měl Honza přede mnou opravdu hezké partnerky…

    Rozhodla jsem se to udělat tak, že se zamknu v ložnici a pošlu mu z ní odkaz na messenger na jedno youtube video o přeměně dívky, která se mi líbila. On se na něj podívá sám v obýváku a bude na něm, zda odejde nebo ne. Že ho nebudu nutit tu zůstat. Od této chvíle nemusíme ani jeden z nás cokoliv říkat.

    To byla příšerná chvíle. 🙁

    Viděla jsem skrz prosklené dveře, jak místo z bytu přichází za mnou a prosí, ať otevřu.

    Otevřela jsem, ale už mě neobejmul, což jsem chápala. Dohodli jsme se, že se sbalí, odjede domů a já ho nebudu kontaktovat do doby, než si to všechno nechá projít hlavou.

    Potřeboval na to čas.

    Na to, co jako jediné nedokáže překousnout, jak mi předtím tvrdil! :-/

    Trvalo to tři předlouhé strašné dny, než napsal, že by mě rád zase viděl.

    Přijel a řekl mi, že i přes to, že to teď ví, si nemůže pomoct, ale pořád ho přitahuju jako žena. Že je striktně heterosexuální, líbí se mu hezké ženy a tedy i já a moc. Jeho mozek mu tedy říká, že jsem žena. Že sice řekl, že s někým, kdo byl dřív mužem, by být nemohl, ale to ještě neznal mě. Jeho dosavadní představy o lidech, kteří prošli přeměnou, byly zkreslené a znal takové osoby jen z médií. Přesto ho zase z té druhé strany neustále vnitřní hlas hlodá, že žena nejsem. (Takhle to řekl.) Vždycky mu to tam do hlavy vlétlo jako takový rarášek a ten mi všechno kazil. Radil mu třeba, že by přeci bylo jednodušší to se mnou ukončit a mít jako partnerku ženu, která se jako žena narodila.

    Na to jsem mu říkala svá moudra, z nichž jedno bylo asi nejdůležitější. Snažila jsem se mu prostě všemožně pomoct. Řekla jsem mu, že jsem ale mužem nikdy nebyla. Že podstata toho, že tu teď takhle stojím a moc po něm toužím je právě v tom, že jsem se už jako žena narodila. Není to žádná hra mužů, které už nebavilo být mužem. Ani kratochvíle, ani rozmar, ani sexuální úchylka nebo číslo z travesti show. Měl naprosto standardní zcestné povědomí o tom všem, jako většina populace.

    A jelikož jsem byla už kompletně po přeměně, což bylo dobře, po intimní stránce vše fungovalo dobře (i díky jeho úžasné trpělivosti, se kterou mě přivedl někam, kde bych se toho ani sama nenadála) a stále jsme byli přitahováni navzájem, vypadalo to, že je to na dobré cestě. Jen to chce ten čas.

    Ten čas nakonec trval asi měsíc. Sice mi to neříkal, ale já jsem to na něm vždycky poznala, když mu to v hlavě hlodalo.

    Občas se zeptal na pár informací ohledně přeměny a minulosti, ale jen stručně, abychom do toho moc nezabředávali. On i já jsme věděli, že čím méně toho o tom všem bude vědět, tím lépe. Důležité je to, co je teď.

    Po nějaké době našeho každodenního setkávání a společně strávených víkendů, včetně těch hezkých s Kačenkou, jsme moji minulost postupně přestali řešit úplně, stala se krásně irelevantní, takže teď po roce můžu s klidným svědomím říct, že cítím, že nebezpečí už je zažehnáno.

    Po čase mě představil své rodině, za kterou jsem moc ráda, protože já tu svou už kromě Kačenky a sestry nemám, a začala jsem si nesmírně užívat tenhle čas jako partnerka po boku svého muže. Čas, o kterém se mi kdysi ani nesnilo. Že jednou budu chodit do rodiny mého partnera a nikdo z nich nebude o mé minulosti vědět. Že jeho babička bude vtipkovat, jestli náhodou nejsem těhotná, nebo když mi jednou nebylo moc dobře, strachovala se o mě, jestli nemám ty naše ženské problémy. Babi, díky! Nebo jak mi vždycky po delší době nenápadně kontroluješ, když se delší dobu nevidíme, jestli mi náhodou neroste bříško! 🙂 To je tak krásný. Kéž by mi růst mohlo…

    Vždycky, když jsem u nich na návštěvě, tak si uvědomím, jak obrovské štěstí mám. Jaký kus cesty mám za sebou a jak je tohle všechno úžasné. Přeměna, touha po svém vlastním já a do toho ještě láska.


    Můj Honza je přesně tím mužem, který tu teď má být, a tak žádná jakási moje nesmyslná domnělá intimní nekompatibilita nebo bůhvíjaká minulost nemůže naše pouto jen tak přetrhat.

    Dramatický začátek našeho vztahu a strach o nalezenou lásku nakonec způsobil to, že tu lásku a vztah ještě více posílil.

    Láska je opravdu největší silou ve vesmíru. Je to moc krásné. Najednou je všechno tak jednoduché. Žádné strachy, žádné skrývání. Nikdy v životě mi s nikým nebylo takhle hezky. Kdy jsem přijímána a milována taková, jaká jsem a nemusím si v hlavě každý den pokládat otázku “jaké by to bylo být Terezou?“.

    Protože já jsem Tereza.

    To je konec tohoto mého celoživotního trápení a začátek snů nových o společném bydlení, společné dovolené, která nás teď v květnu čeká a o cestě životem po boku muže, který by udělal cokoliv pro to, abych byla šťastná. Stejně jako já pro něj.


    Jen jednu otázku si často pokládám: Jak mohu nevěřit svým čarodějnickým schopnostem, když se mi stalo tohle? 🙂

    Někdy stojí za to udělat něco, co zní zpočátku jako úplná blbost. 🙂 Kdo ví, jak to dopadne, když to nezkusíme?

    Naše společné foto bych moc ráda přiložila, ale nejde to. Tak to foto jenom popíšu: 🙂 Jsem na něm vysmátá, natahuju ruce po Honzovi a ten se zase natahuje po mně. U toho se moc hezky směje, za námi je rozmazaná silueta jednoho zámku, sedmikrásky v trávě, modrá obloha a vítr mi poněkud rozverně nechává rozlétnout pár pramínků mých černých vlasů do prostoru kolem mě. Okamžik, o kterém jsem se kdysi neodvážila ani snít, o kterém jsem si myslela, že na něj nemám nikdy nárok nebo že ho nikdy nemohu dosáhnout, tu teď je skutečný v celé své kráse.

    Čáry máry, ať jste taky šťastní.

  • Uncategorized

    Čarování za soumraku (1. část)

    Zítra, na čarodějnice 2019, je to přesně rok, co jsem se rozhodla ke kroku, který bych nikdy nepředtím neudělala. Možná mi trošku hráblo, ale ono se to dalo vzhledem k mužům, které jsem si díky své naivitě pustila k sobě, čekat. Jelikož je to přesně rok, tak jsem se dnes (a zítra ve druhé části článku) neubránila zavzpomínat.

    Nedávno se mě někdo ze Slovenska ptal na informace ohledně redukce ohryzku v Hradci Králové, takže jsem vlezla na starý článek ze srpna 2014 o mé návštěvě Hradce, a jak si ho tak čtu, tak v tom článku zrovna řeším své potencionální úplně první rande. 🙂 To rande nakonec nebylo, protože jsem na to nenašla odvahu. Pamatuju si, jak jsem měla obrovskou trému a šíleně jsem to řešila. A taky teď s odstupem doby vím, že ten muž za to ani nestál. Byla to doba, kdy jsem seděla třeba půl hodiny v autě před obchoďákem, a nebyla jsem schopná vystoupit, jak moc jsem se bála, že to na mně někdo pozná. V tu dobu bylo všechno vzdálené, nedosažitelné a nejisté. Tehdy jsem ani netušila, že to jednou řešit přestanu a s muži budu za tři čtyři roky už randit jako každá jiná holka.

    Úplně prvotní impuls, který mě na můj nápad z loňských čarodějnic přivedl a o kterém tu chci psát, byl fakt, že mi sice nedělalo problém seznamovat se s muži, ale potkat takového, který by za něco stál, bylo vážně nemožné. Jak by taky ne, protože všichni muži, kteří za něco stojí, jsou logicky (v této obrovské konkurenci žen) zadaní. Ty, které jsem potkávala, chtěli třeba jen milenky, zatímco doma měli rodiny s dětmi. A ještě mi o tom lhali, což jsem nesla těžce a kupil se ve mně jen vztek. Já nejsem žádnej bezcitnej hadr “použít a vyhodit“, sakra. Už neplatí, že ženská podřadnost je prostou biologickou zákonitostí, která je zapsaná do naší DNA a neměnná po miliony let, kdy muži zásobovaly ženy masem výměnou za sex podle vzoru “přines maso, bude sex“. Ten ostatně můžeme často nalézt u některých párů i dnes, tak proč se mu vlastně tak bráním, když je takhle oboustranně výhodný? No proč. Proto, že už přemýšlím jinak. Kdysi jsem uvažovala o tom, že být s mužem a mít co jíst, kde spát, v čem jezdit a mít se do čeho obléknout na oplátku za sex s ním je vlastně oboustranně výhodné a jednoduché i za předpokladu, kdy od toho muže leccos musím překousnout (agresivita, alkohol, nedostatečná hygiena, hrubost, bezcitnost, povrchní vztah…). Hlavně, že někoho mám! Taková blbost.

    Teď už vím, že to všechno zabezpečení můžu mít také od muže, který je na mě hodný, rozumím si s ním a povrchní vztah je povýšen na něco mnohem vznešenějšího a hezčího. Proč tedy oboustranně výhodný “obchod” uzavírat s mužem, který za nic nestojí? Protože máme málo příležitostí poznat lepšího? Protože jsme tak zoufalé, že bereme cokoliv na oplátku za kus jídla? Protože je naše sebevědomí tak nízké, že si myslíme, že si ani lepšího nezasloužíme? Ale no tak, holky.

    Fakt dlouho jsem váhala, jestli všechno, co teď napíšu, mám vůbec zveřejňovat, protože tím na sebe vlastně prásknu, jakou obrovskou naivitou jsem trpěla. Byla jsem blbá zamilovaná holka, která prahne po kousku lásky, objetí a nechá si zamotat hlavu kdekým, což zrovna živočich, kterým je muž, velmi rád a často u žen zneužívá a ty nezkušené ženy (i já) se nechávají. Někde jsem četla, že je to na světě tak zařízené, aby si žena při svém dospívání (nechtěně) vybírala chvíli ty špatné muže právě proto, aby získala zkušenosti a přehled o tom, co chce a co je dobré.

    Pak jsem si ale řekla, že o tom tedy napíšu. Protože to je právě to poselství tohoto článku: že se z nedospělého písklete stala dospělá žena. A ano, přiznávám, za většinu nezdarů ve vztazích po mé přeměně jsem si mohla sama. Jenže tenhle příběh o hledání spřízněné duše má moc krásný happy end a o ten bych se tu ráda podělila. 🙂 Ne, že bych tu chtěla zase začít na sebe vykecat veřejně věci ze svého soukromí, ale napíšu to tak, abych měla čisté svědomí a současně, aby z toho bylo jasné, že se mám dobře. Díky přeměně, mým rozhodnutím a lidem, které jsem na své cestě potkala.

    Čekala jsem na toto nadělení-podělení tady na blogu jeden rok, abych měla jistotu, že je to opravdu to ono, i když ono už to “to ono” bylo během pár dní, protože každý vztah, i ten, který trvá 50 let, byl kdysi ve fázi “chodíme spolu teprve měsíc, tak proč by takový nemohl být i ten můj? Nesoudím proto žádný vztah na základě jeho příliš krátké délky, protože podle mě nic jako příliš krátká délka vztahu neexistuje.

    Najednou se, narozdíl od předchozích pokusů o vztah, nic nekomplikovalo, všechno šlo hladce, samo a bylo to moc krásné. Žádný strach, jestli napíše, jestli píšu příliš mnoho, jestli se ještě uvidíme, jestli moc netlačím, jestli mu můžu věřit, jestli mě chce vůbec ještě vidět, budu se mu líbit? Nic takového. Najednou to tu prostě bylo.

    Než jsem ale došla do tohoto bodu setkání s osudovým mužem, musela jsem projít balvanizací. Tj. přeskákat (ne odstranit, ale hezky přeskákat) všechny ty naházené balvany na cestě, do nichž některých bych nejradši kopla. 🙂 A jsem za to vděčná, protože všechny mé nezdary vlastně způsobily ve výsledku to, že mě posunuly dál. Tam, kde jsem teď.

    V jednu vážně těžkou chvíli to dokonce vypadalo, že to bude jen další můj nezdařený pokus, který mi moje minulost pěkně sprostě vezme, ale to jsem ještě nevěděla (nebo možná trošku tušila), že láska je tak silná, že ji nemůže položit nějaká jakákoliv minulost, za kterou se navíc není ani potřeba stydět, protože my jsme nic zlého neprovedly. Bála jsem se, že mi uteče někdo, kdo konečně za něco stojí se vzácnými vlastnostmi, kterých si na mužích (a lidech obecně) moc cením. Už jsem neměla energii na další pokusy. Ale čím víc jsem se o něj bála, tím víc jsem postupně dostávala zpátky jistoty, které jsem tolik potřebovala. A tohle je přesně ten moment, který lze zažít jen s tím správným mužem, který tu má vedle nás být, za což jsem mu nesmírně vděčná.

    Ale než se pustím do svého čarování a povídání o tom, jak do mého života přišla láska, musím napsat o dvou balvanech, které za to celé vlastně můžou a bez jejichž sobeckosti, sebestřednosti, srabáctví a prosté mužské živočišné pudovosti bych tu teď tohle nepsala.

    Balvan č. 1 – Dušan

    Nakecal mi (nebo spíš “já blbá jsem mu sežrala”), že žije sám v krásném novém domě kousek odsud (jo, okoukla jsem si ten dům na Google StreetView. Ta krásná zahrada! Mělo mi dojít, že tohle sám chlap nemůže zvládnout) a těší se, jak v něm jednou budeme bydlet spolu, protože je tam chudáček malej úplně sám a chybí mu pohlazení od ženy.

    Párkrát jsme se sešli. Vůbec mi nebylo divné, že se chtěl vidět vždycky někde stranou, aby nás někdo neviděl. No, byla jsem úplně pitomá a zamilovaná, takže jsem ignorovala varovná znamení (typický znak pro puberťačky) a šla tvrdě po něm, protože to byl vysoký, pracovitý, pozitivní, zajištěný a moc pěkný vysportovaný muž, kterému jsem se navíc líbila (a pokud vím, líbím dodnes, prý jsem pro něj stále pokušením a několikrát se znovu pokusil mě pozvat na schůzku. Jasně). Seznámili jsme se na badoo. Tehdy jsem se tam třikrát do roka objevila i já v naději, že tam bude někdo zajímavý. Už jsem nebrala kde koho jen proto, abych někoho měla. Už jsem začala být pěkně mlsná a vybíravá, protože to byli právě sebevědomí a úspěšní muži, kteří mi sami dávali svou náklonností najevo, že si to můžu dovolit… Já sama bych k tomu nikdy nedospěla.

    Na začátku našeho randění mi řekl, že nemá profil na facebooku, takže mě ani nenapadlo ho tam hledat. Pěkná naivka jsem byla. Prostě tou holčičí pubertou jsem si prošla se vším všudy, včetně všech těch zmetků. Ono je to ale potřeba namlít si občas pusu. A to já si pěkně každého předem vždycky prověřila! Ale tady jsem udělala chybu. Tu chybu jsem napravila ve chvíli, kdy jsem se celá poblouzněná vrátila sama z jedné naší romantické procházky ruku v ruce spolu s pořádným zážitkem z líbání, která se odehrála na cestě v podhůří Lužických hor v zapadajícím sluníčku, pasoucíma se krávama a všechno bylo tak strašně dokonalé a já v tu chvíli cítila, že to je přesně ono. Sedla jsem si celá vysmátá a šťastná doma k notebooku a prostě v té euforii s úsměvem vyťukala jeho jméno na facebooku, jakože tam třeba bude a já uvidím jeho fotku, čímž si do těla vpustím další dávku fenylethylaminu a ukojím tak mou nezkrotnou touhu po jeho přítomnosti.

    Polilo mě ale najednou horko a zmocnil se mě strašný vztek. Ale strašný. Na profilovce byl vyfocený se svojí ženou, měl tam uvedeno, že je ženatý a jeho profil byl krásně aktivní s posledním příspěvkem před třemi dny, kdy se fotil (pěkně narcisticky) v posilovně, aby se pochlubil se svými bicepsy, kterými mě ještě před pár minutami objímal na louce a šeptal do ouška, jak krásně líbám.

    Nejdřív mi to hlava vůbec nebrala. Nemohla jsem to rozdýchat. Taková lež na mě. Tak strašně mě naštvalo, že mi lhal! Tohle fakt nesnáším. V tu chvíli začalo mé pátrání. Stala se ze mě největší pobočka FBI ve střední Evropě, která vypátrala, že je opravdu ženatý, v domečku bydlí se svojí ženou a rozhodně jim jejich vztah skvěle funguje. Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného, než na pomstu.


    Sebrala jsem veškerou sílu, překonala jsem obrovskou touhu mu říct, že to vím a ukula jsem odplatu, takže jsem dál dělala, jakože to nevím a jsem ta blbá naivka, která pro něj udělá první poslední, zatímco on si bude vesele užívat a podvádět svou ženu. To byla pro mě ohromná zkušenost s tím, jací muži dokáží být.

    Ponořoval se dál a dál do svých lží, psali jsme si své erotické fantazie a plánovali spolu budoucnost. Hmm. Já se ale přímému kontaktu s ním snažila nenápadně výmluvami vyhýbat, protože by na mně nejspíš poznal, že něco není vpořádku. A taky hrozilo, že mu opravdu podlehnu. Na oko jsem to ale jinak hrála dobře.

    Můj plán byl opravdu podlý. Ne tak proto, že ublížil mně, ale proto, že mi bylo strašně, ale strašně smutno, že ubližuje své ženě, což byla krásná něžná dlouhovlasá brunetka, pěkně chytrá, ale možná až moc usilovně pracující v jednom výzkumném ústavu pod univerzitou. Shodou okolností, jakože asi abych si uvědomila, do čeho jsem se to namočila, tahle krásná brunetka vystupovala náhodou ten večer na ČT v jednom vědeckém pořadu, kde s ní byl rozhovor. Byla v laboratorním plášti a mluvila o tom, jak létává do USA a vyvíjí něco velmi úžasného nanotechnologického. V tu chvíli jsem věděla, že tohohle gaunera už nenechám nikdy jeho ženu podvádět! Teda ne se mnou.

    Nenapadlo mě nic lepšího, než nechat dojet naše randění až do fáze, ve které se ocitnu u něho doma (což bylo na spadnutí, jak byl nadržený a já ho v tom navíc ještě podporovala :), tam si ho v rámci erotických hrátek připoutám nahého k posteli, v tu chvíli se seberu, vyfotím si ho na posteli a tu fotku pošlu jeho ženě se vzkazem: “Přijď si pro něj.”

    Bylo mi jí ale tak líto. 🙁 Celou tu dobu jsem myslela jen na ni, jak se vrací domů z práce utahaná a tam tenhle chlípník, který jí lže do očí. Čím dál víc jsem si uvědomovala, že jí vlastně nechci ublížit. Ale kdo jí ubližuje víc? Já nebo on? To bylo výčitek! Současně mi bylo strašně smutno, že jsem přišla o svého vysněného prince. A taky o víru v to, že muži nejsou přeci takoví…

    Spolu s realizací mého plánu s jeho fotografií v posteli současně pokračovalo moje vyšetřování, které jsem vedla citlivým způsobem u nejlepší kamarádky jeho ženy, kterou jsem na facebooku oslovila. Byla to osoba, která nejvíc lajkovala jejich společné fotky. Což se později ukázalo jako moje další chyba, protože všechno, ale úplně všechno a všichni se obrátili proti mně.

    Jejich milá kamarádka mi stručně sdělovala, jak to oni dva spolu mají, jak k nim chodí ještě se svým přítelem na večeře, jezdí spolu ve čtyřech na dovolené a nic nenasvědčuje tomu, že by ve vztahu Dušana s jeho ženou něco nefungovalo. Navíc byli manželé už 10 let! (No právě.)

    Protože mi přišla slečna důvěryhodná, rozhodla jsem se jí naznačit, jaký milý Dušánek vlastně je a popsala jsem jí, co všechno mi napovídal, co všechno jsme spolu dělali (víc než líbání, objímání, courání a scházení se v kavárnách nebo venku nebylo, protože se to teprve rozvíjelo, ale bylo to na spadnutí) a jaké měl se mnou plány. Strašně se divila, kolik toho o Dušanovi vím a neustále opakovala, že tohle nemůže být pravda, že jejich vztah je přeci úžasný, velmi se milují a Dušan by tohle své ženě nikdy neudělal. Nikdy! Ona ho přeci musí znát, když se znají už tolik let i s jeho ženou.

    Ach joo.

    Ještě během dne pronesla myšlenku, že si to všechno vymýšlím a mým cílem je zničit jejich vztah, protože o Dušana usiluju a chci ho jeho ženě ukrást. To jsem se jí postupně snažila vyvracet, ale čím víc jsem byla upřímná, tím víc začala útočit proti mně. Nejhorší moment přišel ve chvíli, kdy mi napsala, že se Dušana nevydržela nezeptat přímo na mě, odkud mě zná a co jsme spolu dělali. Ten jí všechno popřel a řekl, že si to vymýšlím, že jsem nějaká pomatená ženská, která ho chce, tak trojčí. Bokem mi pak napsal, že jí to musel takhle říct a přikázal mi, ať už jejich kamarádku ani nikoho jiného nekontaktuju, že bude stejně vždycky všechno zapírat.

    Jejich slavnou kamarádku dokonce nepřesvědčil ani otisk obrazovky, který jsem si udělala ještě ve chvílích největší zamilovanosti, abych měla tyhle hezké chvíle schované. Tvrdila mi, že jsem si to celé zkonstruovala, Dušana navedla, zmanipulovala a chtěla ho svést. Věří totiž jim a ne mně, nějaké úplně cizí ženské.

    Tak jsem to vzdala, během několika dnů se vybulela a bylo líp.

    Vrchol drzosti přišel po měsíci, kdy se Dušan zase ozval s tím, jestli už jsem se uklidnila a že by mě chtěl vidět, jestli se můžeme sejít, protože na mě pořád myslí a nemůže na mě zapomenout. Vysvětlil mi, že takto “zahl” své ženě poprvé během těch 10 let (jo, proto taky měl už roky profil na badoo 😀 ) a že si chtěl dokázat, že má ještě na to, aby sbalil pěknou ženskou. Aby se cítil žádaný. Líbilo se mu, že o něj má zájem žena, jako jsem já. Ta jeho totiž tráví většinu času v laboratoři a on je doma věčně sám. Když se pak za ním vrátí domů, je pozdě večer a on už spí. Sexuální ani jiný život žádný. Má ji sice rád, ale chybí mu to, co může muži dávat jen žena. Když byl se mnou, bylo to opojné. Najednou zase ožil. Uvědomoval si, že mi ubližuje a chtěl mi to každý moment našeho setkání říct, ale nikdy nevěděl jak. Nebyla pro to vhodná příležitost a jen se do všeho stále více zaplétal a nemohl si pomoct.

    Je fakt, že jsem se k němu chovala podle vzoru “sebevědomí, úsměv a vyzařovaný klid dělá ženu nejvíc sexy“, než abych ze sebe dělala chudinku, co pořád není s něčím na sobě spokojená. A pak mě to taky dost bavilo, když jsem viděla, jak touží. Jak to všechno krásně funguje. Já žena, on muž. Ta chemie, emoce, vzájemná přitažlivost. Umím taky dost provokovat, třeba když jsme seděli v kavárně s mýma nohama nenápadně jakože ledabyle položenýma v jeho klíně pod stolem a já cítila, jak moc jsem v tu chvíli svým sebevědomím vyrostla, tak v tu chvíli mé sebevědomí nebylo to jediné, co pod stolem vyrostlo. A takhle jednoduše to s ním šlo vždycky, což se mi moc líbilo. Takže jistý podíl na této sváděcí hře nesu i já, nicméně já jsem v tom byla nevinně, protože jsem vše dělala s čistým svědomím a vědomím, že jsem skutečně ta jediná žena v jeho životě.

    Jo, to bylo hezký.

    Jeho zpovědi jsem částečně věřila a bylo mi jich obou vlastně líto. Nicméně jsem se zařekla, že už s ním nechci mít nic společného, protože mně i jí jen ubližuje a všechny jeho nabídky na setkání jsem odmítala. Jak se má dnes po dvou letech nevím a ani mě to nezajímá.

    U Dušana jsem svoji minulost neřešila a ani jsem ji dlouho řešit nechtěla. To je výhoda toho, když to nevykvákáme po prvních pěti minutách na prvním setkání. Odcházíme v případě neúspěchu se vzpřímenou hlavou. Kromě partnera každý člověk, který to neví, je pro mě dobrý. A proč by to měl vědět muž, kterému jsem dala kopačky? 🙂

    Dušanova žena tohle všechno stále neví a asi ani nikdy vědět nebude, což je dobře. Já si z toho celého ale odnáším přeci jen jeden hezký pocit. Že jsem dokázala být konkurencí úspěšné, chytré a krásné ženě. Navíc s mužem, který si vybíral. To mi opravdu moc lichotilo, ale útěchou mi to bylo malou, protože o jeho objetí jsem přišla.

    Po pár měsících jsem se zase dala dohromady, chlapům už jsem věřila tedy zase o kousek míň a protože mi bylo doma samotné smutno, rozhodla jsem se zase to zkusit. Podala jsem si inzerát na seznamku. Jenže ten inzerát jsem podala dost netradičně (což jsem chtěla), takže jsem měla během pár dní stovky odpovědí a nebyla jsem schopná se jimi probrat. (Ještě, že už tohle teď dělat nemusím. I když na mé sebevědomí to mělo velmi pozitivní vliv. 🙂 ). Mezi odpověďmi od mužů jsem občas našla i odpověď od holek. Od heteroholek, které mi jen chtěly napsat, že mi drží palce, ať najdu popisovaného muže, že je to vtipně napsaný. To jsem přesně chtěla – vzbudit zájem, takže jsem přímo nahrála muži, který měl tak příležitost vytvořit netradiční odpověď, že jako zjistím, jak mu to pálí a jaký má smysl pro humor a odfiltrují se mi aspoň hned ti suchaři.

    Vítězem mého výběrového řízení se stal:

    Balvan č. 2 – Martin

    Martin byl vtipný, pracovitý a hodný. Měl v péči malou dcerku, pro kterou byl opravdu dobrým tátou. Chodil s ní bruslit, učil jezdit na koni, kupoval jí věci na sebe, protože máma bydlící ve vedlejší vesnici byla neschopná a s novým partnerem dost pila. Měl ji tak většinu času jen on. Tohle na mě zapůsobilo. Navíc byla stejně stará, jako moje dcera a taky měly stejné křestní jméno. Což by bylo docela vtipné, kdybychom se s Martinem dali dohromady a volali bychom na své dcery stejnými jmény. 🙂

    Kromě toho, že byl vtipný, byl taky skromný a empatický. Toužil po kontaktním vztahu, jako já, a navíc se mi i opravdu líbil.

    Já už byla ale sakra opatrná a tak když po nějaké době vzájemného psaní mělo dojít ke schůzce, kdy za mnou chtěl přijet 50 km, měla na mé přání proběhnout jen jedna procházka, maximálně káva v nějaké hezké kavárně a jinak nic. Prostě nic. Žádné ťuťuňuňu, natož sex. To znělo jako dobrý plán. 🙂

    Nechtěla jsem si ale zase psát věčně. Utíkal mi každý den, kdy jsem mohla mít někoho, kdo mě obejme. A není mi osmnáct, abych měla spoustu času na život přede mnou.

    Přijel ve všední den navečer po práci do centra města, ve kterém bydlím. Já měla na sobě černé puntíkované šaty a fakt jsem se snažila, abych se mu líbila. Hned mi dal do ruky malou bonboniéru Milka ve tvaru srdíčka (jůů) a vzal na chvilku za ruku s tím, že mi to moc sluší. I jemu to moc slušelo. A tak jsme se šli projít, courali chvíli ve městě a povídali si. To už jsme se drželi i za ruce. Potom jsme zapluli do jedné kavárny a tam jsme si zase povídali. Bylo to moc fajn. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měl tentokrát nastat nějaký problém…

    🙂

    (Se tomu musím smát už dneska. Té mojí naivitě, která mi částečně zůstala dodnes, ale už naštěstí toho svého ochránce mám.)

    I podle toho, co vyprávěl, co dělá v práci, jak si s lecčíms doma poradí, že za ním pořád někdo z vesnice chodí, mi přišlo, že to bude slušný hoch. Dokonce je i v zastupitelstvu obce. Ano, byl slušný.

    Po čtyřech hodinách se už setmělo a nezbývalo, než se rozloučit. Vůbec jsem nechtěla, aby odjel. Ani on ne. Jenže jsem si preventivně pořád představovala, že tohle celé opravdu moc dobře hraje, že mě chce jen na jednu noc a po ní opustí. To mě naštěstí pořád brzdilo. Jinak já do té doby byla (a jsem) vždycky celý život hrozně hrrr do všeho.

    Nasedl do auta, já s ním do jeho, abysme si ještě chvilku popovídali, přičemž to moje auto bylo zaparkované hned vedle. A řekla jsem mu, že tohle byl moc krásný večer, že bych ho ráda někdy zopakovala, ale ať se nezlobí, že musí odjet. Nechtěla jsem nic uspěchat.

    Byl smutný, já taky. Nedokázala jsem vylézt a nechat ho odjet. Ale nakonec jsem si vzpomněla na Dušana a vylezla. Díky Dušane!

    Řekl “tak dobře”, nastartoval a začal se rozjíždět. Když vyjel z parkovacího místa, že se rozjede, vlezla jsem mu do cesty s tím, ať počká. Že je už dost hodin (bylo skoro jedenáct večer a my zítra vstávali do práce), tak jestli chce, může přespat u mě. Ale jen přespat! Do práce může jet ráno ode mě. To byl osudový moment, protože jsem si nějakou svou pitomou dedukcí řekla, že když opravdu odjíždí, tak je smířený s tím, že spolu přes noc nebudeme a nejde mu jen o to jedno. To měl být pro mě jako důkaz. 🙂 A tak bylo tedy vpořádku ho teď zastavit.

    (Ono to vlastně jinak bylo moc hezký.)

    V tu chvíli se mi přiznal, že je strašně šťastný a ukázal mi, že si pro tenhle případ připravil s sebou i kartáček na zuby. 🙂 Zmetek, on s tím počítal! 🙂 Prostě se na to připravil. Co kdyby. Ale mně se to náhodou líbilo. Líbilo se mi, jak moc o mě usiluje.

    Tak jsme teda jeli ke mně. Já se moc těšila. On taky. Strašně jsem bojovala s výčitkami, že jsem porušila své předsevzetí, ale ta touha být s ním byla ještě silnější. No jo, hormony. Obzvlášť, když jsem viděla, jak i on chce být se mnou. Cítila jsem, že tohle je ono a uklidňovala jsem se, že já jsem tu žena a žena v tomto případě rozhoduje o tom, co se bude dít. Muž gentleman to vždy respektuje. 🙂 (Pořád mě to rozesmívá, když si na to vzpomenu.)

    U mě doma jsme si řekli, že je hodně hodin, tak půjdeme rovnou spát. Svlékl se do trenýrek, já do krátké noční košilky a zhasla jsem.

    No. Kéž by tak tenhle příběh teď skončil…

    Možná byl důvod, proč měl Martin do mého života vejít… Byl to vlastně jinak moc důležitý moment v mé přeměně. Jak jsme tam tak ve tmě leželi, nemohli usnout a dotýkali se jeden druhého, jak tak krásně hřál, prostě v tu chvíli to ani jinak nešlo, než ještě nejít spát… :-/

    A tak jsme nešli spát.

    Nebylo to poprvé, co jsem byla v posteli s mužem, ale bylo to úplně poprvé, co to bylo krásné, až mě to samotnou překvapilo. Navíc to šlo tak hladce. Až do chvíle s ním jsem se přímo děsila momentů, kdy se nebude dařit partnerovi do mě dostat kvůli tomu, že jsem lehce užší (i když stále v ženské normě), ale tady jsem měla strach zbytečně, protože totiž vždycky záleží i na partnerovi a jeho fyzických dispozicích a ty se mnohdy dost liší. Ten správný bude totiž správný i tam dole. To je jasný. 🙂

    Moje euforie a úžasný pocit, že mohu dát muži to, co jiné ženy, byla navíc umocněna jeho eurofickým zážitkem se mnou. Což bylo důležité zjistit vzhledem k mému potencionálnímu budoucímu partnerovi, ale v tu chvíli jsem si myslela a cítila, že tím pravým partnerem je právě Martin. Taky podle toho, co mi říkal, když jsme se potom k sobě přitiskli a vyčerpaní, ale šťastní, usínali.

    Já tu teď o těchto mužích píšu takhle přímo proto, že jsem s tím vším srovnaná a netrápí mě to. Všechno, co se stalo v minulosti, mě posílilo nebo otevřelo jiné dveře, které mě přivedly k něčemu mnohem většímu. A to teď nemyslím fyzicky.

    Ráno bylo krásné. Pořád mě objímal. I zezadu, jak to mám ráda, když jsem mu připravovala snídani a pokládal si hlavu na mé rameno. Rukama si mě přitahoval k sobě a já byla v sedmém nebi. Spíš v sedmdesátém sedmém. Věděla jsem, že teď přijdou samé hezké dny.

    U auta jsme se venku rozloučili a odjel. Taková romantika, tyjo!

    Během našeho povídání se mi svěřil, že jde dnes do práce později, protože jde na kontrolu k doktorovi ohledně výsledků krve. Někde nahmatal bulku. Měla jsem trochu starost a říkala mu, ať je ke mně potom upřímný.

    V čase, kdy měl dorazit domů, mi žádná sms nepřišla.

    Ani za hodinu mi nepřišla. Ani v poledne… ani odpoledne… ani večer… To už jsem nevydržela a začala mu i volat.

    Odpověď žádná. Telefon mi nebral.

    Začala jsem si konstruovat katastrofické scénáře a měla o něj hrozný strach. Pokud se nevyboural cestou domů, ujišťovala jsem ho, že spolu všechno zvládnem, hlavně ať na to není sám. Myslela jsem si totiž, že mu doktor řekl nějakou špatnou zprávu a on se s ní teď není schopný vyrovnat.

    Za tři dny (!) mi přišla sms: “Terezko, moc promiň. Odhodlával jsem se poslat ti tuhle sms dlouho, ale nemůžu už to odkládat. Jsem zbabělec. Vím, že ti svou nečinností akorát ubližuju. To celé byla chyba. Neměli jsme se spolu vyspat. Nedokážu si představit, že za tebou jezdím 50 km, když mám doma malou a ty si zasloužíš lepšího. Já jsem hrozný srab a ty taková akční.

    Sakra. 🙁

    Snažila jsem se ho ještě vidět, alespoň jednou se sejít a vyříkat si to z očí do očí, ale do toho se mu nechtělo se slovy, že moje podnikavost je na něj moc hrrr, on má rád svůj klid a myslí si, že se k sobě nehodíme. Jo, takže já jsem to uspěchala. Jasně. V tamten večer mě ale fyzicky moc chtěl a nedokázal svou fyzickou touhu po mně žádným způsobem překonat, což mu zatemnilo mozek.

    Klasika.

    To jsem ale blbá!

    Napsala jsem mu, že jedu za ním. Na to sebral odvahu, nasedl do auta a na půli cesty jsme se sešli.

    Celou tu půlhodinu v autě jenom fňukal, jaký je hňup, že mi ublížil, že nepřemýšlel hlavou (jo, to známe moc dobře od jiných) a když si to pak cestou domů v autě srovnával v hlavě, tak se lekl zodpovědnosti, jakou najednou vůči nám má.

    Nešlo s ním hnout. Mrzelo mě to. I tak to loučení bylo moc hezké a dá se říct, že jsem mu v tu chvíli odpustila, i když jak jsem přišla domů, začalo moje vzteklé běsnění s příšerným pocitem bezmoci, že jsem byla zneužitá (což byla blbost, když jsem do toho šla dobrovolně a ráda 🙂 ) a zařekla jsem se, že už žádného chlapa nechci, protože všichni chtějí jen to jedno. A já hlavně nejsem absolutně schopná poznat, kdy to myslí vážně a kdy si chtějí jen užít. Tak bude lepší, když se na to preventivně vykašlu úplně.

    Bylo 5. ledna 2018.

    Někde jsem vyčetla, že z takových věcí se člověk začne vzpamatovávat nejdřív za tři měsíce, tak jsem si dala takovou metu, že to do Velikonoc bez chlapa a mých pokusů o nějakého vydržím. Že radši budu sama.

    A drželo mě to dlouho. Potkala jsem mezi tím jednoho moc fajn kluka z Prahy z ministerstva, který se mnou ale nic moc nezmohl, protože jsem byla pořád zaseklá a tvrdila mu, že musí počkat do Velikonoc, jestli mě to přejde.

    Jediné, co přešlo, byly ty Velikonoce. Mě ten vztek nepřešel vůbec. Nemohla jsem si pomoct. Pořád jsem cítila, že potřebuju víc času. Protože jsem totálně neschopná nenaletět chlapovi a neumím s tím bojovat, protože s tím nemám takové zkušenosti.

    Bylo mi fakt smutno. Jediné, co mi dělalo radost byla vždycky myšlenka na to, kde teď jsem. Myšlenka, že se budím každé ráno jako žena. A tenhle “motor” mě pohání dodnes, když je mi někdy smutno. I když to už mi teď tolik není, protože na nic nejsem sama.

    Na jedné straně jsem neměla problém se seznámit kdekoliv – na internetu i v reálu. Na druhou stranu jsem se nechtěla spokojit jen tak s někým. Potřebovala jsem cítit, že ten pravý bude takový, jakého ho potřebuju mít. Aby miloval svou ženu takovou, jaká je, aby ji objímal a vážil si jí. Aby k ní byl upřímný a hodný. Současně jsem potřebovala, aby mě přitahoval, nebyl to padavka a měl něco v hlavě. Aby nekouřil a hlavně, aby mě posouval. Ne, abych pořád posouvala někoho někam já, ale aby to bylo vzájemné. Věděla jsem přesně, koho chci. Jen ty nároky byly trochu vysoké, takže jsem si tím zmenšovala šance.

    Rok 2018, který právě začínal, byl však v mnoha ohledech výjimečný. Dala jsem tomu tedy ještě šanci. Do karet mi hrály tři úžasné skutečnosti:

    1) Když už nic jiného, tak mi byly nakloněny hvězdy, jako nikdy předtím. Jsem narozená ve znamení býka a v tento rok se býk dostal do nadvlády planety Venuše, což mi dávalo obrovskou ženskou sílu. Největší, jakou můžu mít. Lepší hvězdná konstelace na nalezení partnera pro ženy býčice nemohla být. Tato konstelace přichází po dvaceti letech.

    2) Můj život se odehrává v šestiletkách. Vše důležité, co se mi v životě stalo, přišlo vždy v rocích, které byly násobky šesti počínaje rokem mého narození. Týká se to nejen mého osobního života, jako jsou délky vztahů, ale i zaměstnání, apod. V roce 2018 měla začít nová šestiletka. Měla tedy podle původního modelu přijít nějaká velká změna. Přesně šest let po rozvodu bylo akorát na čase. To mě povzbudilo. Kromě mého života na správném břehu ve správných kolejích jsem cítila, že je to příležitost pro objevení muže po mém boku. Prostě jsem tomu věřila a mou víru podporovala planeta všech žen Venuše postavená v mém znamení.

    3) Zrovna ten filipojakubský večer roku 2018 byl úplnou náhodou fascinující vzácný růžový “štíří” úplněk, který umocňoval obecně sílu kterékoliv lásky.

    4) Přemýšlela jsem tedy usilovně, který den v roce (2018) by byl tak nejlepším dnem, ve kterém je mi nakloněno úplně všechno a do kterého mohu soustředit svou ženskou sílu k tomu, abych nebyla na světě sama. A vyšel mi právě večer na čarodějnice, což je snad večerem ze všech v roce ten nejčarovnější.

    Toužila jsem po lásce, ale byla jsem tak zklamaná, že jsem už ztrácela víru i energii v hledání toho pravého. Rok 2018 jsem si stanovila jako poslední, ve kterém si na Nový rok budu přát, abych už nebyla sama. Přála jsem si to totiž vždycky na Nový rok šest let zpětně od rozvodu v roce 2012 a vždycky jsem tomu slepě věřila. Obvykle trvá dost dlouho, než něco vzdám. Vzdám-li to vůbec.

    Šest uplynulých let jsem nechtěla být sama, ale byla jsem a nejsem zrovna typ člověka, který chce být navěky sám. I když jsem třeba cestovala ráda, vždycky jsem se pak musela vrátit do prázdného bytu a usínat sama. Některé dny mi bylo těžko. Se samotou jsem se nehodlala smířit, ale kde na to všechno vzít energii?

    Mohlo za to zase moje nadšení, které mě vždycky nakopne. Když se pro něco nadchnu, je se mnou k nevydržení. A protože bylo po Velikonocích, čili tři měsíce od mého “sexu na jednu noc”, jak jsem celý ten pokus o vztah později přehodnotila, blížila se Filipojakubská noc! Pálení čarodějnic. A protože jsem dosud vyčerpala všechny možné způsoby, jak najít toho pravého, zbýval už jen ten jeden jediný – ten poslední ještě nevyzkoušený:

    Tak jsem si řekla, že si ho prostě přičaruju! 🙂

    Místo toho, abych někam šla s buřtama k ohni (stejně jsem neměla s kým a sama se tam cpát davem jenom kvůli buřtu jsem nechtěla), jsem si v tento nezvykle teplý dubnový den oblékla delší černobarevné (čarodějnické) šaty a vydala se sama na kopec čarovat…

    …pokračování v zítřejší 2. části.