Před 7 měsíci jsem v práci rozeslala hromadný mail kolegům a důležitým dodavatelům, ve kterém jsem oznámila tu nejdůležitější změnu a také uvedla, že zhruba za 9 měsíců už bych „měla vypadat přijatelně“.

Tehdy jsem to samozřejmě ani náhodou nevěděla. Musela jsem jim dát ale nějakou představu. Jen jsem to tak odhadovala podle zkušeností ostatních holek, toho co jsem měla načtené a prostě to riskla. Nic jiného jsem ani nemohla. Věřila jsem tomu. Kdybych tomu nevěřila, pravděpodobně bych ve své hlavě ještě teď tahala ten těžký balvan a to by byly teprve depresivní články! Kdo by to četl? Ačkoli teď už taky o nic vlastně nejde. Všechno se dostalo do správných kolejí, už žádný stres z procházek na ulici, z nesprávné identifikace, s bojem s hlasem, s vlastním tělem… Zbývá jen poslední část (a pár drobných dílčích do té doby), které už jsou ale jen posledními krůčky k mé „mnou požadované ženskosti“.

Ještě pořád kroutím pusou, když po mně chtějí na poště občanku a posledně jsem paní u přepážky (která je na mě moc milá) ochotně odpověděla, že „už snad v létě příštího roku bude ta občanka tak, jak má být – s tím F a se správným jménem“. Beztak nikde to neutrální neuvádím. Je to jen vyloženě formalita.

Teď, na 7 měsících HRT je mi už moc hezky. A je jedno, zda-li je to můj subjektivní pocit (a vypadám pořád strašně) nebo následek chování okolí ke mně (i cizího – které má pro mě tu nejvyšší cenu spolu s někým, kdo je mi úplně ze všech nejbližší). Už nikdy bych se nevrátila ani o vteřinu. Stále jen kupředu! A obrovský vliv na mé sebevědomí měl člověk, kterému bych teď nejradši zase skočila kolem krku. Nepochybuji, že všechno, co mi řekl (a říká), myslel upřímně.

 

Tak to jsem si tak chtěla krátce zrekapitulovat předešlých 7 měsíců a můj pohled sama na sebe před těmi 7 měsíci, kdy jsem celá nesvá (ale vlastně ano – svá) a nejistá vstupovala na tuto stranu, na které se mi tak zalíbilo, že mě odsud už nikdo nikdy nedostane 🙂

 

Před chvílí jsem se vrátila z obchodu. Šla jsem tam jen pro chleba a ananas (to nejím dohromady).

Jen co jsem vešla, všimla jsem si, že tam nakupuje Péťa – můj bývalý spolužák ze základky, se kterým se Tom vídal nejčastěji ze všech spolužáků, protože bydlí kousek odsud. On se k Tomovi vždy vřele hlásil a ten rozhovor byl minimálně na 15 minut, ať už probíhal venku nebo mezi lahvemi minerálek v obchodě.

 

Jsem tak trošku provokatérka a pokušitelka 🙂 A tohle mě vážně baví, takže místo toho, abych nakupovala a šla si hezky stoupnout do fronty k pokladně, jsem mu vyloženě nadbíhala 🙂 Chtěla jsem, aby si mě všiml, aby mě svým pohledem zaregistroval a já z jeho reakce vyčetla, jestli mě poznává nebo jestli mu třeba někoho připomínám.

 

Bylo to vzrušující! 🙂

 

Občas jsem se na něj i usmála, ale on se jen podíval a zase dál vybíral svou cibuli.

Nezájem 🙂

 

No… trošku mě to mrzelo, protože jako žena bych uvítala aspoň nějaký ten zájem od muže, ale o to mi v tuto chvíli nešlo.

Vychytala jsem okamžik, kdy šel k pokladně a letěla jsem tam taky. Jenže jedna paní mě předběhla a byla ke všemu velmi neomalená, takže jsem tam tak stála, dívala se přes paní na Péťu, jak flirtuje s pokladní (to on takhle dělá s každou pokladní totiž – ale je na ně milý, to zas musím taky dodat). Zase na mě hodil pár pohledů a já se svým podbízivým vtíráním jaksi neuspěla! 🙂

 

Výborně.

 

Šla jsem si hezky pěšky procházkou s taškou domů a užívala si zase ty své sladké okamžiky štěstí, které jsou každodenní, nenabažitelné a nekonečné.

 

Dostala jsem chuť zkouknout nějakou přeměnu.

A ZASE jsem se tu trochu zapovídala… tak pardon, tady je ta přeměna:

 

Je to 10 dní, co své video Aria (nar. 1984) nahrála na youtube ke svému výročí 1 roku na HRT.

 

Tuhle přeměnu jsem vybrala schválně ne proto, že je něčím jiná, ale proto, že je právě stejná jako přes kopírák u většiny z nás 🙂

 

Klasika – chlapec, který bojuje se svou identitou. Ve 21 letech si uvědomí, že má v podstatě jen dvě možnosti:

1) jít do přeměny a stát se tím, kým je

2) skrývat svoji pravou identitu a hrát si na chlapečka

 

A co myslíte, že vyhrálo????? 🙂

 

No jo.

 

Jako vždy.

Typický příklad.

 

Správná odpověď: č. 2)

 

Nastoupil do armády, nechal si udělat tetování, přibral, začal pít alkohol, hrál si na vojáky, v r. 2007 odjel do Iráku a moc dobře si uvědomoval, že ho tam mohou zabít, což by bylo určitým vysvobozením, ale… nestalo se tak (smůla nebo štěstí? (No jasně, že ne smůla!)) a tak přijel domů a … Co teď s tou svojí identitou?

 

Néééé… přeměna nebude. Tohle ještě není happy end 🙂

 

Hezky se oženíme! Vezmeme si takovou hezkou milou slečnu a myslíme si, že to zabijeme.

 

A ono to nějak nejde, žejo?

 

Proč si všichni myslíme, že to jde, když to nejde? Máme snad pocit, že nad svou vlastní identitou jde vyhrát? Sama to nechápu, jak může být v té hlavě něco tak silného, že mě to nutilo oblékat se jinak, myslet jinak, proč jsem měla pořád touhu lakovat si nehty a už jako malá malovat pusu červenou lentilkou? To bylo vždycky pokušení, když se mi dostala do ruky… Dodnes, když zrovna výjimečně mlsám ještě lentilky a narazím na červenou, odolávám pokušení si ty rty obarvit. 🙂 Ten pocit ve mně zůstal, i když už tohle vůbec řešit nemusím, protože mé rty jsou červené a lesklé od lesku na rty… a hlavně smí a mohou být červené, protože ženy mívají červené rty, jelikož si je malují… a už to tak asi bude, že jsem taky žena 🙂 (Což o to, to já jsem už od narození, ale ten strach (ten balvan) z prozrazení, ze ztrapnění, z označení za úchyla je najednou někde nevím kde a prosila bych, aby si tam klidně zůstal, protože ke mně se už nikdy nedostane).

 

Nejsem jediná, kdo si červenou lentilkou maloval pusu…

 

Tohle píše jedna maminka na serveru moje-rodina.cz:

„Koukni, co jsem si přinesla,“ chlubila se svým úlovkem. No jasně, lentilky. Ty snad miluje každý. „Chceš, maminko?“ nabídla mi dcera. „Hm, tak jo. Jednu si vezmu, ale musí být červená. Máš tam nějakou červenou?“ vymýšlela jsem si. „Proč chceš zrovna červenou?“ divila se mi dcera. Vysypala kvůli mně celou krabičku lentilek na roh mého psacího stolu. Sama si vstrčila do pusy jednu žlutou a hned za ní jednu růžovou. Prstem jsem prohrábla hromádku barevných bonbonů a vybrala jsem si jednu červenou. „Proč červenou? Protože koukej, s červenou si namaluješ pusu a ještě si zamlsáš.“ Názorně jsem předvedla, jak to myslím: zašmejdila jsem si lentilkou po olíznutých rtech a pak jsem ji snědla. Dceruška obdivně vzdychla: „Kde ses to naučila?“ „Ve školce, asi ve školce,“ odpověděla jsem. Poděkovala jsem za to malé potěšení a dala najevo, že bych už zase chtěla pracovat. Moje holubička mě dál nezdržovala a zmizela v holčičím pokoji i s lentilkami, které pečlivě shrnula zpátky do krabičky.
Dopsala jsem, co bylo potřeba, vypnula jsem počítač a šla dělat jiné věci. Večer jsem si na psacím stole rovnala složku papírů a v zásuvce jsem hledala nějaké doklady a můj zrak padl na malinkou skleněnou mističku ze servisu pro panenky. Stála u hrnečku s tužkami a byla plná červených lentilek. To už bylo fakt velké potěšení.

 

🙂

Ten článeček se mi líbil a moc mně pohladil, protože jsem hned viděla svojí Kačenku, jak mi vybírá červené lentilky.

Ale to už jsem fakt odbočila. (Já jen chtěla říct, že červená lentilka je symbolem ženství. Je to vyloženě holčičí záležitost, kterou využívají holky nebo jejich maminky k tomu, aby si s ní trošku pohrály… aby si pohrály se svým ženstvím, se svými rty.. smyslnými, rudými, sladkými… jako ta lentilka. A pokud nějaký kluk chytne do ruky červenou lentilku a přemýšlí o tom, co se s ní dá udělat v souvislosti se svými rty……… 😉

Tohle by žádného opravdového kluka napadnout nemělo.

 

Tak tedy abych se vrátila k Arie (tahle cizí jména končící na „a“ fakt moooc ráda skloňuju! :).

 

Milá Aria se nakonec ale rozhodla! Jak už to tak bývá a potvrzuje to, co potvrzujeme všechny – že se tomu nedá utéct – jen s tím denně bojovat – pokud má někdo zájem, může si to zkusit – klidně do konce života – je to fakt paráda ten stísněný pocit u srdce, neklidné sny, nesplněné sny. Ideální život řekla bych. A vzhledem k tomu, že žijeme jen jednou a žádnou jinou šanci mít nebudeme, tak se budu opakovat, ale nerozumím tomu. TEĎ už to můžu říct, že tomu nerozumím, protože před pár lety jsem se tomu snažila také utéct, zabít to a myslela si, že jsem king, protože jsem to dokázala a za pár dní jsem v tom byla znovu… vlastně jsem v tom byla denně, jen jsem si hezky nasadila tu masku a šup do světa „hele já jsem chlapeček, protože mám pindíka“.

 

A protože se z toho příšerného tlustého zarostlého ochlasty (což je vcelku pochopitelné, protože proč takové hnusné tělo zvelebovat, že? Když ho nenávidím…) stala tak krásná květinka, že jsem to sem prostě musela dát.

 

Aria nakonec ženu opustila (i když tam s ní má jednu moc hezkou fotku) a mně jde z toho videa normálně mráz po zádech.

Hudební doprovod je parádní, Aria nad tím videem přemýšlela, což mám ráda.

 

 

 

A pár obrázků z videa, jak šel čas…

 

Tak začneme třeba tou svatbou, protože fotky předtím jsou samé v maskáčích, se samopalem… však se můžete kouknout na video.

 

Svatební foto.

Jasně, žeňme se. To pomůže…

(O kousek dál bude také společné foto, ale už na něm budou dvě ženy).

 

Hmm, fešák.

 

Já tě, ty ženská ve mě, zabiju! (Taky jsem si to myslela 🙂.

 

 

 

28.1.2013 – Poslední fotka „jeho“. Úsměv! 🙂

 

12.4.2013 – první fotka „jí“

 

Foto s mojí ženou.

5.7.2013 – 2,5 měsíce před HRT, od prosince 2013 jsem shodila 36 kg.

 

25.10.2013 – 1 měsíc HRT

 

26.1.2014 – 4 měsíce HRT – začínám vidět samu sebe (no konečně! to ti to trvalo)

 

Březen 2014 – 6 měsíců HRT

 

27.5.2014 – 8 měsíců HRT (Kdo to je? 🙂 A kde je ten pán? 🙂

 

Srpen 2014 – 11 měsíců HRT

 

Tohle není konec 🙂 Tohle je začátek. Její začátek nového života. To, co bude následovat už je asi všem jasné, přestože tu ještě přirozeně žádné fotky z budoucnosti být teď v říjnu 2014 nemohou.

 

Jak se vždycky ten člověk změní. Jak je zvenku úplně jiný, ale změní i chování, pohyby a doslova se rozzáří!

Mně se tohle jedinečné kouzlo, které lidi mění, tedy opravdu moc líbí. Ve skutečnosti jsou kouzelníci všechny holky a kluci, kteří do toho šli. To oni se vlastní silnou vůlí a svým vlastním kouzlem proměnili.

Zatímco ti ostatní pořád na něco čekají…

 

(První poloviny tohoto článku si prosím nevšímejte a rovnou jí přeskočte na tu druhou zhruba tam, kde začínají fotky Katherin.)

 

Ještě včera jsem tu vykřikovala, jak se před zrcadlem snažím udělat mužský škleb a nejde mi to, ale jsou dny, kdy ze sebe nedobrovolně ženu udělat nemohu.

 

Pokud bych se totiž oblékla a namalovala tak, jak to už od 8.4. dělám, vypadala bych jako Tom Conchita Wurst. (Když to s tím přirovnáním trochu přeženu).

 

Moc by mě zajímalo, jak jste to dělaly vy všechny ostatní holky, co jezdíte na laser nebo jste jezdily.

Vím, že záleží na druhu a množství vousů, ale já začala schválně už v prosinci, tedy dva měsíce před HRT, teď je září, čeká mě sedmý laser a to znamená nechat si narůst vousy do 1 mm, což se tak příšerně maskuje, ale do práce jít musím. No budiž, tak to zamaskuju tunou make-upu, pořád lepší, než aby to bylo vidět, ale hned po práci musím sednout do auta a odjet do Prahy, takže to znamená v autě se odlíčit… Jenže to není odlíčit se jen tak hala bala, ale pořádně. Kvůli laseru tam nesmí zůstat ani pidipigment!

Minule jsem to fakt drhla, použila jsem ty (údajně) nejlepší odstraňovače make-upu, ale sestřička mi stejně potom řekla, že to, co při každém záblesku tak smrdí, nejsou moje vousy, ale make-up. :/

 

Nenávidím tyhle dny, ačkoli paradoxně miluju, že po nich jsem zničila zase velkou spoustu těch příšer na mé tváři.

 

Před sedmým laserem vypadá má neoholená tvář asi tak, že na tvářích, na spáncích a téměř celý krk je bez vousů. Dolní část horního rtu je také zcela bez vousů. Ale v horní části ještě prosvítá černý „podklad“ a pod bradou je malý ostrůvek, který se při každé proceduře víc a víc zmenšuje, ale tam laser zabírá nejméně.

 

Takže to vidím tak do ledna? Klidně i déle, ráda bych byla už v Motole bez starostí, i když vím, že spousta holek se holí ještě po operaci.

 

Však já je zničím do posledního!

 

Všimla jsem si na některých holkách při společných sezeních (hlavně těch, co už jsou hodně přede mnou), že mají hladké tváře. Vnímám, že mi pomáhají i hormony, takže je to řidší, jemnější… ale jsou to potvory hnusné černé odporné! Všechno dokáží zničit. Tak já raději zničím je!

 

Ale ty dny, kdy má dojít k likvidaci, jsou pro mě v tuto chvíli tak nesnesitelné a smutné. Nemůžu se na sebe ani podívat a to mám jet metrem a potom v té nejrušnější části Prahy u Václaváku z hlavního nádraží mezi stovkami lidí.

 

Vždycky se klidím do ústraní. V metru, na nádraží, ve městě…než vklouznu do bezpečné zóny Laser klinik.

Co vlastně jsem?

Conchita Wurst.

Tak tahle bych nikdy ven nešla! Ale musím!

Co na sebe? Klučičí věci odmítám, do toho mě už NIKDO NIKDY nedostane!

Takže ne slimky, raději bílé tenisky místo balerínek – to už je snesitelné? A co s vlasama? No nechám je volně, i když to vyloženě mužský účes není a ani nechci, aby byl. Já nechci vypadat jako chlap! Ale co tedy jsem, když mám na tváři černé plochy vousů? 🙁

 

Vím, že některé z vás jezdí na laser prostě tak, jak už všude chodí mezi lidmi – v dámském. Vyprávěla mi to i sestřička. Prostě přijdete v růžových kalhotách v halence zarostlé jako Rumcajs.

Na to nemám a nikdy mít nebudu.

 

A tak si říkám, že tenhle den vždycky prostě nějak přežiju.

Co mi zbývá.

Stydím se za to, jak vypadám a nemůžu s tím udělat vůbec nic.

 

 

Nechci to, ale současně to chci a potřebuji.

Neexistuje jiný způsob, jak docílit krásné tváře.

 

Naštěstí většina těch lidí mě vidí jen jednou v životě. Nevyhledávám je. Nesnáším, když na mě někdo civí.

 

To jsem jediná, co ty lasery během RLT v souvislosti s okolím tak prožívá?

 

A vypadají ty mrchy až 13. den 🙁

 

V pátek mám pro mě důležité rande (ne další s někým jiným, ale druhé s tím samým :). V sobotu velká milá návštěva.

 

To jsem si to zase naplánovala 🙁

 

Jsem vzteklá, nepříčetná, otrávená a SMUTNÁ.

Protože zítra ráno se nesmím oholit. (Tedy to torzo, co tam ještě roste).

 

Jasně, že mám radost z toho, že je tam toho už tak málo. Jíťa se mě dnes ptala, jestli mají v Laser klinik vůbec na mě co spalovat 🙂 Jsem ráda, že to není vidět. Nejhezčí je to právě tak těch 14 dní po momentu, kdy všechno vypadá ven. Tohle je můj cíl. Takhle chci, aby to jednou zůstalo a už tam konečně nic nevyrostlo!

 

Omlouvám se, že tu tak brečím nad takovou prkotinou, která nikoho nezajímá, ale jsem z toho vždycky už týden před tím celá nesvá.

 

Nechci ze sebe dělat chlapa ani Conchitu Wurst 🙁

Pomooooooooc!

 

 

No, tak už jsem se patřičně vyvztekala a raději si pustíme nějaké hezké video…

 

Nevím, proč mě pokaždé tahle videa rozbrečí. Jsem fascinována tou proměnou z člověka, ve kterém byla kdesi ukryta ta krása a zatímco se na levé straně tváří zděšeně, jakoby šel na popravu, na pravé straně mohu výraz té princezny popsat jen jedním slovem: PŮVAB.

 

Je to video rekapitulující 1 rok přeměny, která dala na youtube teprve před 6 dny Katherin (24) z USA:

 

 

(Kam dala ty zpropadené vousy??? Však já ten boj taky jednou vyhraju!)

 

Jak to, že se z takových kluků stanou tak krásné holky?

Nechápu to.

 

Jelikož má volně přístupné fotky i mimo youtube, tak si myslím, že stojí za to je sem dát a prohlédnout si tak její soukromé fotoalbum:

 

18.3.2014 – první den full-time (5 měsíců po začátku HRT)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vlevo: Ještě s dlouhými vlasy. Vpravo: Se sestřičkou – jakoby si z oka vypadly.

 

 

Geniální fotka před a po 🙂

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Katherin s krátkými vlasy.

 

 

 

 

A tady je někdo šťastný…

 

Nepřejeme si všechny totéž?

(A teď nemyslím jen tu poslední fotku).

 

Ano, je to boj.

Ale stojí za to postavit se svému strachu.

(Ten je totiž tím jediným, čemu se je třeba postavit).

 

Představte si svět, ve kterém je být homosexuálem normální a heterosexuál je minoritou.

 

Bůh nestvořil Adama a Evu, ale Adama a Steva, v bibli se píše, jak je svazek muže a ženy hřích a Shakespeare píše hru Romeo a Julio.

 

V tomto světě mají děti za rodiče dva muže nebo dvě ženy a ten, kdo chce tuto tradici porušit, je divný.

 

Samotnou by mě tahle myšlenka nenapadla, ale náhodou jsem narazila na youtube na krátký film, který byl natočen na toto téma na základě skutečných událostí (ovšem v opačném případě, kdy ti „divní“ jsou homosexuálové).

 

Ten film je drastický a jeho konec mě rozbrečel. Je o asi 12tileté dívce, která v takovém normálním homosexuálním světě vyrůstá, ale zjistí, že se zamiluje do chlapce. Což je něco naprosto nepřijatelného pro společnost, pro školu, kde vládne nulová tolerance, pro církev i pro dívčiny kamarády, o které přijde.

 

Nerozumím tomu, proč je to takový problém pro společnost!

 

Je tak snadné díky tomuto filmu pro každého homofobního heterosexuála pochopit, jak je asi ostatním neheterosexuálům. (Takovový homofob se však na tenhle film nikdy nepodívá.) Člověk si uvědomí, „jaké to je“.

 

Sama už teď vím, že nejsem lesba, ale nesnáším netoleranci, nespravedlnost, nenávist vůči minoritám a nesmyslné předsudky.

Navíc i já patřím do minority, ačkoli jednu výhodu moje „odlišnost“ má: jednou totiž minoritou být nejspíš přestanu, což se v ostatních případech říct nedá.

 

 

17.8.2014 jsem tu popisovala video s názvem Můj muž chce být ženou: Tiffany, které mě nadchlo, protože to bylo první video, které vytvořila manželka (Jennifer) o svém manželovi, který se chce stát ženou. Vyjádřila tam své vlastní pocity, pohledy na věc a popsala, jak těžká to byla cesta. Pro ní i pro její teď už partnerku (i když je úplně na začátku cesty) a jak dlouho trvalo (několik let), než přišla na to, čím se trápí.

Ve svém videu popisovala, jak jí inspirovalo video Sony Avedian, které jsem tu zase popisovala 6.2.2014.

 

 

Teď přichází třetí video! S názvem „Příběh z pohledu manželky„. Vytvořila ho Lynn a popisuje, že jí inspirovala videa obou žen: úžasné sexy ženské Sony Avedian a Jennifer pro její neuvěřitelnou podporu své partnerce Tiffany. Tohle je řetězová reakce, ze které mám radost.

 

Ne, není to ohraná písnička. Je to zase jiný příběh. Ale má šťastný konec a ty máme přece všichni rádi 🙂

 

Sonu, Jennifer i Lynn obdivuji a rozhodně si pozornost zaslouží.

 

Je to příběh o tom, jak jedno video vyvolalo jednu reakci a ta vyvolala druhou. Kdo bude tím dalším? Co takhle nějakou českou inspiraci? 🙂

Tohle je přeci fantastické. O to tu jde. Uvědomit si, že transsexalita není téma z horroru, ale že jsme lidské bytosti jako všechny ostatní.

 

 

Líbilo se mu, jaké nosím účesy, jak se oblékám, způsob mé chůze. Kupoval by mi všechno oblečení, boty i doplňky, které jsem chtěla a ve kterém mě vždycky viděl.

Ale když jsem si neoblékla outfit, který mi vybral, nevšímal si mě a celá noc byla v troskách. A potom i dny.

Jsem ale tvrdohlavá.

Jeho kladné vlastnosti se začaly měnit v záporné.

 

V roce 2009 jsme se vzali.

Začal pít.

Nechtěl se fotit.

Chtěl zůstávat ve svém pyžamu s pivem v ruce.

Nechápala jsem… Kam se poděl můj manžel? Někdo, komu jsem mohla kdysi říkat úplně všechno, na koho jsem se mohla spolehnout? Všechno bylo pryč.

Zkoušela jsem s ním mluvit. To byl boj. A začínal být i fyzický.

 

Držela jsem se stále myšlenky a naděje, že se můj muž může vrátit zase zpátky.

 

Ale…

 

Koupili jsme si malý třípokojový dům a dvouletého psa – křížence pitbula a buldoga.

Začal se mnou zase bojovat. Už jsem toho měla dost a byla rozhodnutá se bránit. Ale jednou mě pes kousl do ruky a můj muž mě nechal samotnou. Odešel umývat nádobí. Zlomila jsem si ruku a ten pes mě za ní tahal po podlaze. Prosila jsem o pomoc, ale nezajímalo ho to.

 

Opustila jsem ho…

 

Měla jsem ale problém. Stále jsem ho milovala.

 

Několik měsíců jsem čekala, jestli se mu povede odpoutat od alkoholu, vrátit se zpátky do života a ukáže se mi takový, jaký býval předtím.

 

Získala jsem svého muže zpět.

 

O Halloweenu se rozhodl obléknout tak, jako vloni.

 

Nikdy předtím jsem ho neviděla tak šťastně a tolik se usmívat. A dokonce se nechal i fotit!

 

 

Ale když Halloween skončil… všechno se vrátilo zpátky do normálu.

 

Vždycky rád nosil vysoké podpatky, ať už to bylo doma nebo v posteli. Obvykle to znamenalo úžasný sex a tak jsem mu jeden pár bot koupila:

 

A potom začal nosit balerínky:

 

Začal nosit dámské úzké džíny, legíny, boty na vysokém podpatku i bez něj.

Byla jsem ale znepokojená.

Bylo mi 21 a ničemu jsem nerozuměla. Myslela jsem si, že vysoké podpatky jsou jeho soukromou záležitostí, kterou si vezme například do postele… ale on je zatím nosil i ven. Byla jsem v rozpacích.

 

Když jsme o tom začali mluvit, řekl mi, že nesnáší své tělo. Že ví, kým je, ale jeho tělo nesedí s jeho duší.

Ale nikam jsem se poradit nešla. Styděla jsem se za svou reakci a za to, jak jsem JÍ ublížila.

Snažila jsem se sama zjistit informace a teď JÍ miluji ještě víc, než předtím.

 

 

 

Nyní dávalo všechno smysl.

Žila nepřímo skrze mě a byla nešťastná v jejím světě. Vím, že to není omluvou pro špatné zacházení se mnou, ale teď už obě víme, že to vysvětluje hněv a nenávist, který v ní byla.

 

Bydlíme v jednom malém městě v Novém Skotsku v Kanadě.

Operace pohlaví je hrazena ze zdravotního pojištění.

Seznámili jsme se se zdravotníky, kteří jsou úžasní. Povzbuzující a podporující.

 

 

Nezáleží na tom, co se stalo.

MILUJI TUHLE ŽENU!

 

 

 

Lynn myšlenka „žila nepřímo skrze mě“ je totéž, co jsem cítila u své bývalé ženy. Protože ona měla všechno, co mi chybělo. Ale uvědomila jsem si to až zpětně.

Teď už partnerku nepotřebuji. To, co by mi dávala, nepotřebuji. Teď už potřebuji něco a někoho úplně jiného…

A je to teď přesně na minutu 24 hodin, co se mi na jednom parkovišti ve městě v jeho objetí zamotala štěstím hlava.

To jsem celá já.

Radovala jsem se, že ještě není 11 a tak se aspoň vyspím, když už půjdu do peřin.

Ale článek o Julii z Čečenska mi přišel moc smutný, tak jsem ho chtěla zakončit pozitivně nějakou jinou hezkou přeměnou.

Přeměna, kterou jsem našla, mě ale tak zaujala, že jí dám prostor v tomto samostatném článku.

 

Toto video (i celá přeměna) se totiž vymyká všem ostatním, které jsem kdy viděla.

Jennifer (partnerka Tiffany) vytvořila, okomentovala a nahrála toto video na youtube teprve nedávno – 24.7.2014 s komentářem: „Můj muž se rozhodl provést přeměnu z muže na ženu. Toto je NAŠE cesta! Před HRT.“

 

Jennifer je nepochybně snem každé z těch, kdo má doma úžasnou partnerku a nejsou schopny se rozhodnout mezi dvěma stranami: Ona nebo já?

Jakoby to nebylo slučitelné. Opravdu to nejde dohromady? (Několikrát denně si pokládají tuto otázku).

Ono to také je neslučitelné, protože praxe je taková, že naše partnerky nás opouští. (Co se týče mě, tak teď už vím, že by to stejně tak jako tak nemohlo pokračovat…)

Zažila jsem jen partnerky tří MtF, které neutekly: Adélku (před HRT), Bětku (v průběhu HRT) a teď Tiffany z USA.

 

Protože je v tom videu pár hezkých myšlenek, tak je sem napíšu.

Řekla bych, že tohle je úplně první transition video vytvořené partnerkou transsexuální ženy, kdy navíc obě mají spolu už dvě děti. Navíc to video má naprosto odlišný úhel pohledu, než jaký je u ostatních podobných videí. Je z pohledu ženy-matky. A některé fotky s dětmi jsou kouzelné.

 

Jennifer popisuje, že největší vliv na ní měla Sona Avedian, jejíž video jsem tu 6.2.2014 popisovala. To je podle mě jedno z nejzásadnějších videí tohoto typu na youtube s obrovským rozdílem před a po a také spoustou důležitých myšlenek.

 

 

 

 

Bylo mi 19 a jemu 24.

Hned v první chvíli, kdy jsme se potkali, to mezi námi zajiskřilo.

Stýkali jsme se potom každý den. Doprovázel mě každou noc domů, a když chtěl jet autem, trvala jsem na procházce.

Byl mým princem. Muž, který měl práci, ze které jsem měla respekt a byla důstojná. Byl úžasný, skvělý a vtipný. Co víc by si žena mohla přát?

 

Při jedné z večerních procházek mi řekl, že se chystá jít k mariňákům. Snažila jsem se mu to rozmluvit, ale marně.

 

Psali jsme si každý den. Po třech měsících konečně přijel domů a ukázal se mi v uniformě.

Byla jsem tak rozrušená, když jsem ho viděla. Jeho rodina uspořádala na jeho počest oslavu a bylo mi velkou ctí smět se jí také zúčastnit. Ten den mě poprvé políbil. O týden později byl odvelen do Okinawy v Japonsku a neviděla jsem ho přes 2 roky!

 

Občas napsal, ale po chvíli mi začal moc chybět. Bez podpory mé matky bych po roce a půl nikdy nezvedla telefon. Tušila, že si ho jednou vezmu. A tak jsem mu zavolala. Volali jsme si spolu denně v každé volné chvíli, dokud se nevrátil.

 

O dva měsíce později jsme se vzali a během několika týdnů jsem se přestěhovala na základnu Beaufort v Jižní Karolíně.

 

 

Po návratu se nám narodila krásná zdravá holčička Natalia.

 

 

 

Roky jsme žili spokojený život. Užívali jsme si rodičovství, oba měli práci, koupili dům. Všechno bylo perfektní!

Překonávali jsme spolu s láskou v srdcích všechny překážky. Každý den jsme zakončovali tím, že jdeme do postele spolu a držíme se za ruce, ještě více zamilovaní, než den předtím. Bože, jak já miluji tohoto člověka!

 

Tak, jako jsem byla já uvězněna v běžných činnostech každodenního života, můj muž byl uvězněn v něčem totálně jiném. Stále ho něco tížilo na duši. Pokaždé, když jsem se ho na to zeptala, řekl mi něco jiného.

 

Jednou, když jsme si vyjeli za město, se mě můj muž zeptal na domněnky, jestli si myslím, že měl být ženou. Jeho srdce i mozek se cítí být ženou. Seděla jsem tiše a poslouchala. Věděla jsem, že se můj muž v soukromí převléká už několik let a nevadilo mi to.

 

„Jsi transgender?“, zeptala jsem se ho. Podíval se na mě, jakobych měla dvě hlavy. Nevěděl, co slovo transgender znamená. Tak jsem mu vysvětlila, že je to pocit, kdy se člověk cítí být opačným pohlavím, než je jeho biologické, s jakým se narodil. Ten den, co jsme se vrátili domů, jsem nás objednala k terapeutovi, abychom tomu oba porozuměli a věděli, co dál.

 

Cítila jsem, že o svého muže přicházím. Už se mnou nebude chtít být? Pořád mě miluje? Proč neřekl nic už dříve? Budeme se muset rozvést? Co mám udělat, abychom to překonali? Přitahuji ho vůbec? Tolik otázek!

 

Na youtube jsem narazila na jedno video, které mi doslova rozsvítilo v hlavě. „Male to Female transition – Sona Avedian“. Sledovala jsem to video se slzami v očích. Připadalo mi, že v tom videu vidím život svého muže prostřednictvím jiných očí.

 

Oba byli u mariňáků, manžely, otci, živiteli rodiny. Sledujíc Sonu, co cítí, jak se snaží pochopit, kým DOOPRAVDY je, se mi otevřely oči a já pochopila, co se snažil můj muž celý život v sobě skrývat. Jak jsem mohla být tak slepá a nevšimnout si, jak nešťastná je osoba, kterou miluji?

 

Ukázala jsem to video svému muži. Jeho oči se zalily slzami a potvrdil mi, že se cítí úplně stejně. Sona změnila náš život k lepšímu. Dala nám víc, než kdokoliv jiný mohl. Nejen že potvrdila mému muži, kým dopravdy celý život touží být, ale přivedla také k porozumění mě.

 

Za týden jsme se dostavili k první terapii. Drželi jsme se za ruce s navzájem propletenými prsty a cítila jsem, jak nám oběma buší srdce. Byli jsme tak nervózní a báli se, co uslyšíme. Náš terapeut potvrdil, že můj muž je transgender.

 

Co ale teď máme dělat? Kam odtud máme jít? Přijmout to a překonat!

 

 

Jsem silná, nezávislá a směr svého života si určuji sama. Zůstávám, protože JÍ stále miluji. Nikdy jsem se neidentifikovala jako lesba, heterosexuálka nebo bi-sexuálka. Zamilovala jsem se do duše toho člověka. A duše nemá pohlaví. Říká se tomu „pansexuál“. A ona se identifikovala jako lesba v mužském těle. (Celou dobu jsem doufala, že je to jen vtip. (smajlík :))

 

Naše překrásné děti vyrůstají s námi v našem domě, ve kterém je jejich rodiče milují a podporují se navzájem. Když se naše dcera zeptá, proč její táta vypadá jako žena, jednoduše jí odpovíme a vše vysvětlíme. Že táta se cítí v srdci být ženou. A všichna srdce si zaslouží být šťastná.

 

Nemyslím si, že je to pro naše děti neštěstí. Je to práce každého z nás rodičů naučit je, jak se zachovat v této těžké situaci.

 

 

Ženu, která se usmívala plná života a úsměvem, který jsem nikdy před tím neviděla. A pro ten úsměv to stálo zato.

Už nikdy jsem jí nenechala jít zpátky.

 

 

 

 

To, co tady čtete, se stalo TEĎ. Není to historie. Tohle je přítomnost. To se teď odehrává někde mezi námi a nemusí to být jen příběh Jennifer a Tiffany, ale třeba Václava a Markétky v nějaké úplně nenápadné české domácnosti…

Tam, kde je láska tak silná, že ji nezboří ani něco takového, o čem je tento blog, je velká šance na šťastný život se šťastným koncem. Nazvala bych to „dokonalou přeměnou“, protože během ní neztratíme ani jednoho člověka. Jennifer má každopádně můj obdiv.

 

Tiffany je ještě před HRT.

Jennifer začala na youtube přidávat další videa, která točí spolu s Tiffany (kde ještě vystupuje na veřejnosti jako muž). Třeba jak spolu jedou nakupovat make-up 🙂

A tak jsem zvědavá, jak tohle bude pokračovat 🙂

 

 

A na závěr jedna moc hezká fotka z transition videa Audrey, které jsem sem nakonec nedala.

Tohle nafotila pro Audry její přítelkyně s tímto vzkazem. A mně se to MOC líbí 🙂

 

 

 

Já taky! 😉

 

 

Musela jsem to napsat.

Jsou momenty, kdy nic jiného ani říct nemůžu, protože některé věci prožívám úplně poprvé – jako malá holka a zatímco bych měla být opravdu tou zkušenou zralou ženou, jsem puberťačka, co se to snaží regulovat, ale moc jí to nejde a tak se to učí a spolu s tím se učí být i trpělivá.

 

Že ještě není čas pro prince?

Vlastně nevím, jak to s tím pravým časem je. :/

Nic jsem neplánovala, ale život si jede tak nějak podle svého vlastního scénáře 🙂 (To mě na něm baví). Ačkoli je spousta věcí jen v našich rukách, je tu další spousta věcí, které závisí na náhodě. (Protože v osud nevěřím). Prostě se probudíte, myslíte si, že ten den bude jako každý jiný a ono je všechno jinak.

 

 

Včera jsem se nemohla dostat z té pochmurné nálady po vrácení Kačenky mamince. Nemohla jsem dostat do hlavy jakoukoliv jinou myšlenku, než na Kačenku. A už jsem to po pár hodinách nakonec vzdala. Ten týden s ní utekl jako nic. Vůbec to nebyl týden, ale tak dva tři dny. Nestačily mi.

 

Večer jsem přemýšlela, jak zaměstnat mozek. Věděla jsem, že když si pustím nějaký trapný horror, že to kolikrát pomůže. Ale ty horrory byly fakt zrovna až moc trapné, takže nepomáhaly. Pirani mě nevzrušovaly, příšera z Himalájí, co žrala horolezce, byla ještě trapnější a aspoň trošku blbě se mi udělalo z (pardon) blijících oživlých mrtvol v márnici.

Myšlenky v hlavě mi ale konečně trošku rozhýbal opravdu ošklivý brazilský film Andělé slunce o dětské prostituci na základě skutečných událostí. Něco tak odporného, špinavého, brutálního a smutného jsem dlouho neviděla. Asi tak po padesáti chlapech, kteří se na ní přes noc vystřídali, se dvanáctiletá slečna s pláčem ptá druhé slečny: „Co se jim na tom tak líbí? Vždyť to bolí? Cítím se tak špinavá.“

Co se jim na tom tak líbí? Tu ženu to bolí. To dítě to bolí. Mě to bolí skrz obrazovku.

To je zase ten testosteron. Příroda si krutě zajistila reprodukci bez ohledu na city. Protože kdyby ti muži nějaké city měli, nedošlo by k něčemu takovému a nemusel by být natočen tento film.

Ale svůj účel – vyhnat stesk po Kačence z hlavy – to splnilo. Čím hnusnější film, tím lépe. Léčba šokem.

 

Byly dvě hodiny, ale spánek s mokrýma očima stejně pořád nikde.

 

A přitom stačilo tak málo…

 

Jakoby to ti kluci věděli. Z ničeho nic zpráva. Ve dvě v noci. Tím to jen začlo.

Tohle se mi stává pořád. Jakoby mě někdo pozoroval a když zjistí, že něco potřebuji, tak mi to dá. (Nefunguje to ale vždycky nebo možná ano, ale ne v případech, kdy není žádoucí, abych to dostala – jako např. aby se ke mě kdysi vrátila manželka. Tehdy jsem si myslela, že je to správné, ale teď vím, že správné bylo, aby se ke mě nevrátila).

 

Jedna zpráva, druhá zpráva, už jsem začala být rozmazlována (je vidět, na co ti kluci v noci myslí, ale tentokrát to nebyly žádné nechutnosti). A pak z ničeho nic zpráva od kluka, který mi už párkrát napsal, ale až teď se rozepsal nějak víc… On snad opravdu vycítil, jak mi je.

Ani nevím, jak se to stalo, že jsme ráno pokračovali a během dne už jsem to nemohla vydržet, tak jsem se jen koukla, jestli něco nenapsal…

 

V jedno sobotní červencové odpoledne na posekaném trávníku leží na lehátku na zahradě své sestry na okraji Prahy jeden muž, který jinak bydlí 30 minut autem ode mě. (Nesnáším vztah na dálku, nemám sílu na ta loučení).

 

Nerada si s někým volám a už vůbec ne přes skype s kamerou. Jsem spíš spisovatelka 🙂 Naposledy to bylo nedávno s mojí milou kamarádkou z východu (joj má to hezké v tom svém pokojíčku a měsíc nevybaleným kufrem (né, dělám si legraci :), ale to se nepočítá a pak před třemi lety při flirtech s klukama, po kterých jsem tolik prahla, ale nesměla jsem to dělat a při kterých jsem ale musela skrývat svou tvář, což bylo nepříjemné mně i jim.

 

Když mi po pár hodinách psaní navrhl videohovor, zase se ve mě ozval ten rarášek, který mi říkal: „Po telefonu sis to už s hlasem vyzkoušela a prošla jsi. Taky ses tak bála – a vidíš! Vyšlo to. Teď máš jedinečnou možnost zkusit to poprvé i s obrazem! To už je skoro jako v reálu! Zkus to! Musíš to zkusit! Tak honem do toho!“

 

Byla jsem připravená, že neprojdu. Měla jsem v úmyslu ze vzteku a smutku upéct bábovku (zaměstnat mozek). Zítra jdu k mamce na oběd a vzala bych jí s sebou 🙂 (Ale to jim neřeknu, že ta bábovka by byla vlastně smuteční 🙂

 

Mělo to být 5 minut hovoru, ale byla z toho nakonec hodina. Prošla jsem!!! To jsem nečekala. Tolik jsem si nevěřila!

Byla to tak krásná hodina, že bych jí nejradši vrátila zpátky a zase ho viděla, ale nemůžu být tak hrrr. (To jsem si ale hezky zaměstnala mozek 🙂

Nešlo mi ale jen o to vyzkoušet si, zda projdu. I když to pro mě mělo samozřejmě taky velký význam. Ta kombinace obrazu úplně poprvé a hlasu. A vyšlo to! Šlo mi o to, aby ten kluk neutekl, protože se mi líbí. Aby mi zítra ráno zase napsal něco hezkého. Nevyužívám téhle situace jen pro svůj prospěch, abych si něco dokázala. Nemyslím to zle. A myslím to vážně. Každý člověk má své city, které nechci ranit, i když teď přichází část, která je těžká. Jakobych si nepřipouštěla, že jsem v nějaké mezifázi. Rozhodně mi to většina lidí nedává najevo a tak často (a ráda) zapomínám, že ještě nejsem na konci své cesty. Mívám pocit, že už tam jsem. I kdybych se v tento den měla zastavit a lepší už to nebylo, dalo by se s tím žít, ale s tím dole ne.

 

Dívali jsme se na sebe a povídali celou hodinu, o které jsem si myslela, že je to tak deset minut. Ještě teď mě bolí pusa od toho, jak jsem se smála. Byla jsem ze začátku ale tak nervózní! Čtvrt hodiny před tím jsem se upravovala a nakrucovala před kamerou, abych se mu líbila. A pak to stejně bylo jedno, protože jsem s tou kamerou pohybovala, aby viděl i můj byt, nedomalovaný hrad Kačenky, jaké to tu mám a neřešila jsem už žádné hezké nebo hrozné úhly záběru. Jak jsem pochopila během hovoru i po hovoru z jeho vzkazů, neřešil to ani on.

 

 

 

Úplné detaily tu samozřejmě popisovat nebudu. (O sexu tu nikdo nemluví).

 

 

Sedím tu a nemůžu se pohnout. Zaznamenávám si ten silný zážitek plný nepoznaných emocí, jakobych se zamilovala a k tomu poprvé v životě. Dívám se zasněná z okna, poslouchám jeho oblíbenou pomalou zamilovanou písničku od Chinaski, kterou jsem si teď měla poslechnout „chci líbat tě na tvoje ústa, chci koupat se ve tvým smíchu…“ a chce se mi brečet i křičet radostí zároveň. Proč se tak cítím? Proč nejsem schopná se na nic soustředit? Proč se nemůžu odlepit od jeho slov, která mi teď po hodině hovoru píše na monitor? Proč jim tak věřím? Proč mám výčitky, že něco tajím? 🙁

 

A je to tady.

 

Za prvé řeším Kačenku. (Ukázali jsme si fotky svých dětí). Řekl mi: „Krásná po mamince.“ 🙂 Aaaach.

Není běžné, když jí maminka nemá každý den, ale jen o víkendu jednou za 14 dní.

Nevím, co na to říct. Budu muset s pravdou ven.

Ptá se na partnera.

Nechci lhát. Že ex není on, ale ona. A tak nelžu, ale současně ho neopravuji.

Nechci už nikdy lhát.

 

Nedávno jsem (i díky vám) přišla na to, že v 99 % případech rozhodně svoji minulost prozradit. Ale KDY? Teď NE!

První pokus (před seznámením) už jsem prošvihla. A momentálně jsem v rozpoložení, ve kterém nejsem schopná něco takového říct.

Před první schůzkou, jak to plánuje Linda?

To je možná nejrozumnější.

I když to bude bolet (mě určitě a jeho ještě víc).

Ale nechodíme spolu rok. Je to pár dní, tak co?

A tohle bude pořád dokola, než to jednou vyjde, ach jo.

 

Desítky euforií, desítky šťastných čtyř očí a desítky neskousnutelných skutečností. Nebo ten scénář může být jiný? Může. Když to nezkusím, tak se to nedozvím.

Beztak k tomu jednou dojde, ačkoli jsem to neplánovala zrovna teď.

 

Jsem v sedmém nebi z dnešního zážitku, kdy jsem prošla přes skype poprvé s webkamerou bez jediné pochybnosti a navíc se mi povedlo ještě víc posílit tu vzájemnou touhu poznat se.

Teď mě čeká rande.

A na to tedy odvahu vážně nemám.

Ale jedno rande už jsem nedávno zrušila a podruhé už to s tímhle klukem po dnešním zážitku asi zrušit nedokážu.

Tak neprojdu no.

Co chci 5 měsíců na HRT?

 

Mám stejně jen dvě možnosti:

Buď mu to ještě neříct a tím rande si dokázat, že projdu (v tom si ale tak nevěřím) nebo mu to o sobě říct a doufat, že se z toho stane vztah bez obav (pohádka a utopie?).

 

Ono je to stejně jedno.

Nadšení z dneška mi už nikdo nevezme a videohovor pro někoho běžnou záležitostí, pro mě jedinečným okamžikem, kdy mi byla tak neuvěřitelně krásným způsobem dokazována má ženskost, je v životě každého člověka první jen jednou. U některých vyvolených lidí je videohovor v životě první ale dvakrát ;). Jako spousta věcí. Je to jako znovu se narodit a zrychleně dospět do druhého života.

Je třeba si to užít!

 

A je pravda, že kolikrát za našimi neúspěchy nestojí žádná přeměna. Ale úplně jiné souvislosti, které nám brání v tom uskutečnit své sny o našich vysněných mužích stejně, jako brání ostatním ženám.

 

 

Ale stejně pořád myslím na Kačenku. Na mojí princeznu, která mi tu chybí.

 

Vidím jí, jak jdeme třeba z pekárny a z ničeho nic mi řekne: „Tobě to tak sluší! Tyhle kalhoty jsou moc hezké totiž a hodí se k tomu tričku,“ nebo „To jsou hezké šaty“ (po sobotním cirkuse na začátku naší dovolené, kdy mi ještě připadalo, že dovolená nikdy neskončí).

 

 

A ještě něco zvláštního 🙂

Dnes se mi na hlavní stránce na blog.cz podsunula nabídka s titulkem: „Kde to nejvíc žije? – Čtěte nejdiskutovanější články!“

 

Tak mě zajímalo, kde to nejvíc žije…

Nooo a kde to nejvíc žije ze všech blogů na blog.cz, kterých je už přes 1 milión? 🙂

 

No jasně.

Kde jinde že? 🙂

 

Za posledních 7 dní – 1. místo:

 

Za posledních 30 dní – 5. a 13. místo:

 

 

Jinak já o popularitu nestojím. Nepropaguji tenhle blog vůbec nikde a nechala jsem ho i vyřadit z katalogu blogů tady na blog.cz i z katalogu toplist.cz.

 

Když už jsme u těch statistik zase, tak na youtube, které nepropaguji už vůbec a chystám se ho zrušit, bylo právě dosaženo přes 200.000 shlédnutí a necelých 1000 odběratelů. Nedávno jsem si je prohlížela 🙂 (ty odběratele). Někteří z nich jsou moc zajímaví.

Zaujala mě ale i statistika shlédnutí v jednotlivých zemích:

 

USA

ČR

Velká Británie

Mexiko

Německo

 

Kde se tu dlouhodobě vzalo to Mexiko?

 

 

 

Tak fajn.

Je půl dvanácté, nemůžu spát, tak si tu tak píšu, koukám na statistiky a vlastně bych měla být v peřinách a psát svému milému „dobrou noc“, protože na to čeká. Tak já za ním letím 🙂

 

Ale ještě než tam doletím, chtěla jsem si sem dát jednu přeměnu z Velké Británie.

 

 

 

Co se to s ní stalo za dva roky?

 

Píše, že po 6 měsících jí začala růst prsa a pak přišla FFS (Facial Feminization Surgery) – tady tak často diskutovaná feminizační operace obličeje.

 

Christine své transition video nemá, ale má videa, na kterých promlouvá k divákům youtube.

Na jednom z prvních videí mužským hlasem, na posledních už ženským.

 

Foto vlevo je focené v poslední den, kdy se Christine rozhodla přijít do práce jako muž.

 

Co k tomu ještě říct?

To je tak neuvěřitelný posun.

Hormony z ní po roce a půl udělaly taky už moc hezkou slečnu, ale FFS jen přispěla k dokonalosti.

 

Vždycky existuje nějaké řešení. (Ano, vždycky.)

I když slečna třeba nemá vlasy.

 

Takže hurá do peřin a já se jdu těšit, co mi pan scénárista Život vymyslí zase zítra 🙂

 

Myslím to vážně, když říkám, že je tak úžasné být ženou!

Je mi strašně smutno a nevím z čeho.

Nechci psát o smutku, ale celou mě pohltil.

Tenhle stav jsem ještě nikdy neměla a nechápu, proč ho mám zrovna teď na den přesně 4 měsíce od začátku HRT. (Já mám vlastně takové malé výročí!)

 

Je mi smutno z toho, že je večer, že jsem tu sama, že tu nemám naší schoulenou vrnící kočičku, že v Iráku unesli 145 dětí, že je konec jara, že někteří lidé umírají, že někteří lidé mají jen pár roků života, že někteří lidé nikdy neudělají ten první krok, že tu není Kačenka, že tu není Darinka, že je venku prázdno a pusto, jako kdybych v tomhle městě žila jen já.

Chce se mi jen ležet a poslouchat písničky.

Nemyslet na nic, i když vlastně nemám důvod na něco smutného myslet.

Šla jsem do sprchy se vybrečet. Potřebovala jsem to ze sebe dostat a prohřát se horkou vodou.

Tak se to přeci vždycky dělá, aby nás nikdo neslyšel…

A já jsem tu v bytě přitom sama.

 

Viděla jsem v té vaně jednu moc krásnou blonďatou hlavu a oči plné slz. Ty slzy jsem stírala, ty vlasy jsem hladila a utěšovala člověka, na kterém mi tehdy záleželo nejvíc na světě. Tenhle obrázek, kdy jsem viděla poprvé plakat mojí bývalou manželku, protože jí umřel děda, mi z hlavy nikdy nezmizí.

 

Já se zatím dívala v obýváku na zprávy a těšila se, jak ke mě přijde a já si jí přitisknu k sobě.

Ale pořád nešla. Tak jsem o ní začala mít strach.

 

Proč se stydíme za naše slzy?

 

Nemůžeme je zastavit.

Ale potřebujeme je.

 

Nevím, proč myslím zrovna na svojí ex. Není to konkrétní důvod smutku. Rozesmutňuje mě všechno a v historii se najde momentů, které těch slz dokáží vyvolat…

 

Není neděle večer po vrácení Kačenky a mně je takhle.

 

Mě, která všude hlásí, jak je pořád v euforii a neví, co je smutek.

Ale to je normální.

 

Zrovna mi napsala Monika z Anglie, že už jsem sem dlouho nedala žádnou videopřeměnu z youtube.

To je fakt. Spravím si náladu nějakou hezkou povedenou přeměnou.

 

Nejste náhodou někdo v pondělí 23.6. v Praze?

Mám tam po poledni 7 hodin volna, tak kdyby jel někdo kolem, ráda se přitulím 🙂 Teda připojím.

 

 

A to jsem měla odpoledne takovou radost.

Lucka mě naočkovala, abych natočila nějaké své video, kde je slyšet můj hlas.

Zkoušela už jsem to včera a začalo mě to bavit, takže jsem ho natočila, ale nejde zkopírovat z karty.

Píše to: „nelze zkopírovat – parametr není správný“. Přitom ve foťáku pustit jde.

 

Parametr není správný.

Kdo tyhle hlášky vymýšlí?

Je ti smutno? Parametr není správný.

Máš hlad? Parametr není správný.

Sorry. Nějak se s tím poper.

 

 

Zbyla mi velká kynutá tvarohová buchta od oběda.

„Holky nesní všechny čtyři buchty!“, 🙂 upozorňovala mě kolegyňka, když jsem si k ní přisedla.

🙂 Měla pravdu.

Holky nesní všechny čtyři buchty.

Klukům to problém nedělalo.

Tak si aspoň teď zamlsám.

Trošku mi na ní tedy u oběda vadil ten mravenec, ale skončil odpinknut nevím kde.

 

Napekla bych buchty, ale nemá je kdo jíst.

Jsem tu sama.

Celý plech buchet nesním. I když dám mamce, ségře, do práce, tak mi jich pořád zbyde tolik.

Ráda peču s Kačenkou, ale ta sní tak jednu.

Nebo s Darinkou – ona je gurmánka jako já 🙂

 

 

Radost mi udělala ještě jedna věc.

Ulice, ve které bydlí moje mamka, byla jedna z posledních ve městě, kde ještě neprojelo autíčko Google StreetView.

To jsem věděla, ale co jsem netušila bylo, že když vylezu z domu mamky, proti mě se zrovna bude tohle autíčko s německou značkou, s koulí z objektivů na střeše a velkým nápisem Google StreetView otáčet. Byla jsem od něj asi metr 🙂

 

No bezva. Já se taky musím připlést do všeho.

Rychle si upravit vlasy!

Aha, tak to už je asi pozdě 🙂

Doufám, že mi aspoň vyretušují tvář. I když mě osobně je to jedno.

 

Vyfotila jsem si ho a pak ještě jednou, když jsem ho pouštěla na výjezdu z úzké odbočky a naskenovalo tak hezky celé mé autíčko s růžovýma kytičkama 🙂

Jůů 🙂

 

 

 

 

 

Zjistila jsem, že to psaní tady mě uklidňuje a přivádí na jiné myšlenky.

Ale stejně se těším do postele, i když už jsem před dvěma hodinami na chvilku usnula. Jen jsem držela foťák a přehrávala si nahraná videa a najednou už si nic nepamatuju.

 

A taky jsem zjistila, že mě uklidňujete vy.

Do tohohle mého přemýšlení o smutku mi přišel e-mail, kterých už mi přišla spousta a jsou všechny úplně stejné jako přes kopírák, ačkoli je psaly různé osoby.

 

Mám úplně chuť tu o tom napsat, protože to jsou první jiskřičky v našich životech, naše první krůčky do neznáma…

 

Pamatujete si ještě vy ten svůj první krůček o jeden schod výš? 🙂 Ten úplně první!?

Ten první moment, kdy jste to úplně poprvé někomu řekli?

 

Je mi obrovskou ctí, že jsem zrovna já tou, komu to některé z vás řekly poprvé. A nikdy ta slova nenechám bez odpovědi. V každých je tatáž obava, jakou jsem před 2 lety vyslovovala i já: Vůbec nevím, jestli mi odepíšeš, ale já jsem šťastná, protože jsem ti mohla napsat.

 

„Včera jsem náhodou na netu narazila na Tvůj blog.S každým dalším příspěvkem cítím, jak moc jsme si podobné. Až na jednu věc. Ty jsi měla odvahu na ten velkej, vnější coming out. Já jsem jen u toho vnitřního. Jinak je to, jako kdybys psala o mně. Od školky jsem byla pěkná holčička, která si nerada hrála s kluky, která se sestřenkou přebalovala panenky, půjčovala si její kalhotky, sukýnky a šatičky a o prázdninách s ní chodila na hřiště jako její kamarádka. A pak přišla puberta, hormony a bylo po iluzi.
Taky jsem Lucku zkoušela mockrát zabít, ale ona, potvora, vstala z vlastního popela a byla ještě silnější než před tím.
Mám ženu, se kterou si moc nerozumíme, a čtyřletou dceru. S tou si rozumím až moc. Takže přesně ten malér, co popisuješ. Kdybych se rozhodovala jen sama za sebe, nebylo by co řešit… Ale takhle? A tak Lucinka vystrčí růžky jen, když je sama doma. Neumíš si představit, jak Ti rozumím. Z hlouby duše…
Jsi první člověk, kterýmu jsem se přiznala. Kromě sestřenky, ale ta to určitě brala jako dětskou hru. A v dospělosti jsme o tom nikdy nemluvily. Jsem moc šťastná, že jsem Ti tohle mohla napsat.
No nebudu se už víc rozepisovat, asi bych to obrečela.“

 

Pamatujete na tyhle pocity? Na ty slzy? Na to zoufalství, beznaděj? Na ty nekonečné pokusy to zabít? Zabít navěky to, kým doopravdy jsme… A potom na první záblesky naděje? Na první úsměv a radost? A na to obrovské nadšení?

 

Jsme všude a budeme tu pořád. Hanka je ve vlaku, který nikdy nedojede do cíle. Nastupují do něj pořád noví a noví „cestující“ a ti, co už do cíle dojeli, zase vystupují. Jen Hanka tam zůstává.

 

Chtěla bych vzkázat Lucce, co mi před chvílí poprvé napsala a pustila tak tu Lucku v sobě zase o kousek víc do světa a taky všem lidem na jejím místě:

 

 

 

 

„Můžete zavřít oči před tím,

co nechcete vidět,

ale nemůžete zavřít své srdce před tím,

co nechcete cítit.

 

Johnny Depp“

 

 

Tím, že jsem navečer smutnila, jsem neměla náladu vůbec na nic a myslela jsem si, že dnes ani nic nenapíšu. Ale ono napsat občas i o smutku neuškodí. I ten je součástí našich životů a přeměn. A tvářit se, jakože neexistuje, je nesmysl.

 

Původně jsem měla v plánu si zase do hladka oholit nožky a vzít si zítra sukni, kterou jsem tu dnes ráno tak řešila, protože bylo jen 6 stupňů, ale teď jsem ráda, že jsem vysprchovaná a zachumlaná v dece u PC.

 

Jen to pošlu, vklouznu do peřin, ať zase v práci zítra neusínám 🙂

 

A vy, co zase náhodou narazíte na můj blog, klidně pište.

Máte víc síly, než si myslíte.

 

Je pravda, že bych se k některým starým článkům (hlavně z dob, kdy tenhle blog zmodral) raději nevracela, ale to je taky součást té cesty.

 

Tak a teď ta slíbená nová přeměna (speciálně pro Moniku z Anglie 🙂

Protože se chudák celý den pekla na anglickém sluníčku ve vedrech ve svářecí kukle.

Teda holky, co vy někdy vyvádíte za věci? Já normálně koukám 🙂

 

A rovnou sem dám ty přeměny tři, protože se mi chce! 😀

 

Hm, tak mám pocit, že budu zase brečet, když vidím zase to rozkvétání… :/

 

 

Brooke z Kalifornie už znám dlouho, ale teprve teď jsem viděla její video. A u něj tedy nějaká ta slza ukápla. Protože ona je tak krásná!!!

 

Dám sem hned dvě fotky pro porovnání.

 

 

Zase ten kontrast před a po.

Zjistila jsem, že mě fascinuje ta ženská krása. Ne sexuálně, ale tím, kde se jí najednou vzalo tolik? Té bezedné krásy?

 

 

 

 

 

Není pochyb, že je to žena. Že všechny tyto ženy jsou 100% ženy.

Na začátku klipu jsou skvělé fotky, které dokazují jen to, jak se Jamie snažila zabít tu ženu v sobě a tak je tam Jamie rybář, Jamie hokejista, Jamie fotbalista, lovec 🙂 Samé vyloženě mužské činnosti.

Ale nějak to asi nepomohlo… 🙂 A je to dobře, protože takové krásné slečny by taky byla škoda.

 

A ještě jedna věc mě na Jamie zaujala. Ve svém 14 dní starém videu u posledních fotek uvádí, že je 10 měsíců na HRT, ale 1 rok full time!

To znamená, že už si dovolila začít full time dva měsíce před HRT!

Jo to se tak někdo má, když si tohle může dovolit 🙂 Ale je to jen důkaz, že to JDE!

Je na každé z nás, kdy co uděláme.

Já to měla přesně naopak. Full time mi začal 2 měsíce po začátku HRT a jsem šťastná, že jsem ten krok udělala takhle brzo. Nebylo na co čekat.

 

Jamie ve videu říká, že tohle rozhodnutí jí zachránilo život…

 

 

 

A do třetice – tahle slečna si říká „transgamer„. Jméno jsem nikde nenašla. Patří mezi ty, které slovo „trans“ uvádí skoro všude, zatímco jiní se tím chlubit nechtějí. I to je způsob přijetí své identity.

 

Ta proměna je parádní a až do poslední chvíle jsem nevěřila, že to fakt dopadne takhle. Stačilo jí k tomu 8 měsíců HRT.

 

 

 

 

Všechny tři holky mají své vlastní krásné dlouhé vlasy a je radost vidět, jak všechny tři rozkvetly.

No, ty moje chabé čtyři měsíce HRT proti nim…

Ale dnes zrovna kolegyňka říkala: „Jéé léto, to už abysme začali kupovat vánoční dárky a je tu nový rok!“

Tak jsem jí to nadšeně odsouhlasila a řekla, že pro mě je fajn, že to tak letí. Potřebuji se z téhle mezifáze dostat co nejrychleji (i když to urychlit nejde 🙂 Protože čím víc času uplyne, tím budu mít delší vlasy, větší prsa, hladší pleť po hromadném ničení vousků, atd. atd.

Potřebovala bych stisknout tlačítko FAST FORWARD

 

 

Nedokážu pochybovat o tom, že to jde. A nedokážu žít ve světě, kde bych tomu nevěřila.

 

A jde se spát.

Prosím žádné smutné sny.

Děkuji.

Je 1. máj. (To asi všichni víte.)

Začal jeden z nejkrásnějších, nejromantičtějších a nejkouzelnějších měsíců v roce. A podle mě ten ze všech nejženštější, protože všude kolem nás je tolik květin, barev, vůní. To je taková krása, že do ní musím vkročit, abych se jí dotkla, přivoněla a byla z toho v sedmém nebi. A za pár okamžiků se zase postavila hezky zpátky na zem, protože pod třešní mě nikdo nepolíbí. Tuším, že nejsem jediná. Tak snad za rok… za dva? Možná za pět. Jak dnes můžu nemyslet na lásku?

Vždyť ale já se bojím zamilovat… :/

Život mě naštěstí zatím nestaví před žádné rozhodování o tom, koho k sobě pustit, před zhodnocování všech plusů a mínusů takového vztahu a řešení budoucnosti. I když láska si nevybírá. Přijde z ničeho nic a nedá se jen tak zničit. Nejde ovlivnit. Nemůžeme si říct, že teď jí nechceme 🙂

A to se mi na ní líbí.

Proto bych chtěla dnes popřát všem těm z vás, kdo máte vedle sebe partnera nebo partnerku, abyste si vážili jeden druhého a našli ten klíč k lásce, která je věčná (protože i taková může být).

A vám, co jste na tom jako já (myslím v nepartnerském vztahu) přeji prostě hezký 1. máj! 🙂

V 1. máji je podle mě stokrát více lásky, než ve 14. únoru, kdy se slaví sv. Valentýn. (A může za to z velké míry i náš milý romantik Karel Hynek Mácha). Možná je pro nás osamocené té lásky všude kolem až příliš, ale přejme jim to. Jednou totiž můžeme na té lavičce v parku v objetí s nádherně vonící kyticí šeříku sedět i my…

 

 

 

Včera jsem měla chuť podívat se na nová videa přeměn. Jedné zajímavé tam bylo z Francie. Od ostatních se lišilo tím, že tato asi třicetiletá slečna měla jako muž velmi mužné rysy ve tváři a do videa zakomponovala fotky hezky před HRT a potom po měsících HRT i po SRS. Jak tak to video běželo, pořád jsem čekala to rozkvétání, ty obrovské změny, které hormony umí. Ale ještě ani po 12 měsících se nestalo téměř nic! Pořád jsem tam viděla ty mužské rysy. Přesně po 12 měsících na hormonech podstoupila operaci pohlaví (fotila si příjezd do nemocnice, jak leží na lůžku i svůj rozkrok po operaci – tu fotku sem taky nedávám, protože si jistě dovedete představit, jak to si vypadá: dvě nohy, mezi kterými je milión vrstev bílých obvazů 🙂

Další fotky pokračovaly opět po měsících a pak se to stalo.
U 24. měsíce HRT a 12. měsíce po SRS její mužné rysy zmizely. Najednou jsem viděla hezkou ženu!

24 měsíců to trvalo!

Teď jde o to, jestli je to krátká nebo dlouhá doba… Jak se to vezme. Myslím, že důležité je, že z ní ta žena je. A je jedno, jestli má někdo takové štěstí, že tak vypadá ještě před hormony, jestli to trvá těch průměrných 9 měsíců nebo nakonec až 24. Důležitý je výsledek.

 

Na to mi to nabídlo časosběrné video iiGethii, které se mi v tom mém přemýšlení o účinku hormonů náramně hodilo.

iiGethii je Australanka, o které se hodně píše. Je to díky jejímu videu, na kterém během necelých 2 minut vidíme úplně celou přeměnu (celkem téměř 3 roky!). Video je složené z fotek ze stejného úhlu od 0. měsíce až po 32. V každém měsíci je těch fotek několik! Tahle slečna se fotila opravdu často, velmi dlouho a stálo to za to.

Někde kolem 9. měsíce je vidět to rozkvétání a co následuje potom jsou už fotky normální krásné holky, která se správnou identifikací rozhodně problém nemá. (Už na 18. měsíci je naprosto neodolatelná 🙂 Video má téměř 6 miliónů shlédnutí a otevře se po kliknutí na tenhle obrázek:

 

 

Výborně zvolený hudební podklad „Girl“ od Beatles.

Celé se mi to moc líbí. To video jsem si pustila už asi stokrát 🙂

 

 

Dnes je 1. května (to už jsem tu říkala), ale tenhle den má pro mě ještě jeden význam.

Je to 13. den po čtvrté proceduře laseru a to znamená, že mé vousy ráno začaly naprosto úžasně dokonale chtě nechtě vypadávat. Těšila jsem se na to celých 13 dní. Miluji 13. dny po laserových procedurách! Sbohem další vousy. Stačí je jen lehce přejet nehtem a hromadně páchají sebevraždu. Vrhají se na mou ruku, do umyvadla a nechci je už nikdy vidět! Never ever. Začíná mi zase měsíc, kdy mi ranní holení zabere maximálně minutu a hlavně si už nemusím dávat tolik make-upu, abych zakryla ta černá prosvítající místa. To mě baví! Jednou bych chtěla mít úplně normální ženskou tvář i bez jakékoliv vrstvy make-upu.

 

Než půjdu ven (nejspíš neodolám a vezmu si sukni nebo šaty od Bibiny, když je ten 1. máj :), ještě do tohoto článku přidám další dvě videa. (Bude to takový článek plný videí).

Ta dvě následující už se ale přeměny netýkají. (No dobře, nakonec ta videa ještě budou tři :).

 

Poslední dobou hrají na Evropě 2 skladbu od Chainsmokers – Selfie. (Je to takový diskotékový hit o moderním způsobu focení, tzv. selfie, kdy každý fotí sám sebe). Nejde mi ale vůbec o hudbu nebo text (který ovšem s tím, o čem chci napsat, také souvisí). Během té skladby sděluje jedna slečna druhé na toaletě před zrcadlem své poměrně dost nepodstatné (ale pro tu slečnu v tu chvíli důležité) myšlenky.

Nezpívá.

Mluví.

Ale… ta melodie jejího hlasu je až extrémně ženská. Takhle prostě muži nikdy nemluví!

Nejhezčí melodie jejího hlasu je od 1:58. Samozřejmě je to už trochu přehnané, ale ve skutečnosti to ukazuje na jednu z odlišností mužské řeči od ženské.

V práci už to všichni vždycky tiše poslouchají, když tu skladbu hrají, protože jsem je na tenhle úžasný rozdíl mezi mužem a ženou upozornila.

Ženský hlas je mnohem melodičtější, než ten mužský. Nejde jen o výšku hlasu. Ona tak nádherně v tom hlase „zpívá“ 🙂 Neuvěřitelná intonace.

 

 

 

(Nejlepší je tam stejně David Hasselhoff se svým plovákem 😉

 

Intonace v lingvistice znamená změny tónu (melodie) v průběhu řeči. Intonace na úrovni věty (výpovědi) umožňuje rozlišit otázku, rozkaz nebo přání od prostého oznámení (zejména při volném slovosledu jako má čeština) či vyjádřit citové zabarvení výpovědi.

 

 

Pro porovnání ještě níže parodie na tuto skladbu od „The Midnight Beast“, kde místo té slečny „zpívají“ muži převlečení za ženy. Tady je vidět přesně ten rozdíl, kdy mluví žena a kdy muž.

V této parodii má mužský hlas jen jednu tóninu. Melodie chybí…

 

 

Ten rozdíl mezi mužskou a ženskou řečí mě fascinuje… Ženská je tak krásná, melodická, rozverná… sexy 🙂 Ale jsou i sexy mužské hlasy…

 

 

A teď mám ještě jednu věc na srdci.

Když jsem přečetla knihu Pohlavní štvanci (Leslie Feinberg), zaujala mě pasáž, ve které Feinberg (FtM) kritizoval církev. Její postoj, názory, dlouhodobé odmítání jakékoliv známky transsexuality nebo transvestismu. A zmínil tam fakt, že církevní hodnostáři snad sami nenosí velké drahé prsteny? Šperky? Dlouhé sukně?

 

Nedávno jsem viděla francouzsko-německou verzi Čachtické paní (2009) (v češtině se film nepříliš podařeně jmenuje Hraběnka, ale kopíruje přesně originální název). Moc se mi tato verze líbila a pasáž mezi 10:49 do 11:35 se zrovna týkala tohoto tématu 🙂

 

Tady je ten výborný rozhovor na téma rozdíly mezi muži a ženami (necelá minuta):

 

https://www.youtube.com/watch?v=kyoai_mw4J8

 

 

A já se letím namalovat a ven, než se spustí první májový deštíček. 🙂

Dívala jsem se na ruský dokumentární kanál RTД, který je dabovaný do angličtiny a najednou tam běžela upoutávka na pořad „His name is Julia“. Hned mi došlo, o co jde.

Jenže já byla zase zvědavá, tak jsem si ten pořad našla na youtube a skoukla ho hned.

Mě ty dokumenty a informace normálně samy skáčou do života, aniž bych to ovlivnila. Asi je nějak přitahuju a vy tu pak o nich musíte číst 🙂

 

Měla bych jít asi spát, když ráno vstávám do práce, ale nemůžu, protože to ve mě zanechalo docela silný dojem a když se tu nevypíšu, tak neusnu 🙂 A ráno kdyžtak ty kruhy pod očima přeci zamaskuju make-upem ne? 😉

 

Julia není zrovna obvyklý případ… Asi i proto, že žije v Rusku… a také proto, že žije svůj život jako žena, aniž by začala vůbec nějakou přeměnu.

 

Julia

(Celý dokument je možné shlédnout na youtube (v angličtině) po kliknutí na obrázek).

 

Tak jsem se tu chtěla podělit o to, jak to chodí zrovna v téhle zemi, kde byrokracie „zpříjemňuje“ život nejen transsexuálům. Je to vlastně pořádně smutný dokument. Ale taky o člověku, který se vykašlal na všechny lidi kolem sebe, na předsudky a strach… a šel rovnou do toho. Ta touha je tak obrovská! Cítíme jí všechny. To proto to někdy přeháníme, proto se ženeme kupředu jako rozjetý vlak, který je k nezastavení a nejdeme zastavit, protože jakmile se rozjedeme, už se nikdy nechceme vrátit…

 

 

 

 

Co mě tedy mrzí je fakt, že Julia je nadabovaná MUŽEM. Asi tvůrci dabingu usoudili, že když má mužský hlas ve své rodné ruštině, tak by ho měla mít i v angličtině.

Nevím, jestli je to správné. Mě se to ale nelíbí.

 

Zajímavý je vlastně každý takovýto příběh, ale stojí za to občas nějaký shlédnout, i když je jich plný internet i televize.

 

Obdivuji její odvahu nechat se takhle zfilmovat. K tomu bych se třeba já vůbec nikdy nedokázala odhodlat právě proto, že v budoucnu nebudu chtít být spojována s čímkoliv z minulosti. (Že ale mám těch nabídek na natáčení! :)).

 

Julia vypráví o tom, jak si své tajemství uvědomovala, už když byla malá, ale nechtěla to nikomu říct.

Na kameru pak přiznává, že ještě není po operaci, že by moc chtěla, protože až po ní jí změní jméno v cestovním pasu a takhle s tím má jako Jurij problémy. Přiznává, že operace je však extrémě drahá a ona na ní nemá peníze.

(Takže v Rusku to hrazené z pojištění nemají jako my nebo Rakušáci).

 

 

Rozhovor Julie se soudkyní, která projednává její žádost o změnu rodného listu:

Julia: „Chtěla bych projít přeměnou a začít brát hormony.“

„Můžete mi ukázat všechny vaše lékařské zprávy? Předložila jste pouze jednu.“

„Myslela jsem, že to stačí. Nevěděla jsem, že jich potřebuji více. Nemám žádné jiné dokumenty.“

„Budete schopná doložit tyto dokumenty?“

„Ano, myslím že ano.“

„Kdy budete schopná doložit tyto dokumenty?“

„Neznám přesné datum…“

„Kolik dní potřebujete?“

„Asi deset…pravděpodobně. Je těžké to říci přesně.“

„Váš případ je odložen do 19. září. Pokud nebudete mít potřebné dokumenty, kontaktujte nás.“

 

A hotovo, sbohem. (To říkám já.)

 

Cestovní pas Julie, podle kterého si objednává on-line letenku přes internet, kde ale vyplní ženské jméno Julia Ovodova a pohlaví žena.

 

Její kamarádka – zpěvačka – Julietta Bashirova: „Říkala jsem Julii, ať si nedává make-up a vezme si třeba kalhoty, když někam letí. Ale Julie si dělá, co chce. Namaluje se a oblékne si šaty. Musí čekat, že bude mít na letišti potíže. Samozřejmě nemůže projít letištní kontrolou, protože její údaje nesouhlasí s údaji v pase.“

Tady jí to ale prošlo…

 

Julia: „Pokud máte nějaký problém, je potřeba se mu postavit čelem. Neutíkat před ním. Ruské právo mi nezakazuje nosit šaty a vysoké podpatky, přestože mám v pase pohlaví „muž“. A tak to prostě dělám!

Ano, teď jsem transsexuál, ale to je přechodné období. Především jsem žena.“

 

Julia mluví telefonem s matkou:

Matka: „Když ti bylo deset… třináct… měl(a) jsi rodinu… byl(a) jsi normální člověk.“

Julia: „Ale mami, já jsem pořád normální člověk. Nevymyslela jsem si to. Narodila jsem se s tím. Musíš věřit odborníkům, nemáš jinou možnost.“

Potom matka položí telefon.

 

Rozhovor s lékařem:

Lékař Jevgenij Grekov: „Vaše varlata produkují stále velké množství testosteronu. Potřebujete to zastavit, budete se cítit lépe. Nejprve vám vezmeme krev.“

 

Julia na ulici: „Když mi bylo 5, začala jsem si uvědomovat, že něco není v pořádku, když na mě volají Jurij a označují za chlapce. Věděla jsem, že na světě jsou kluci a holky, ale snažila jsem se to v sobě nějak analyzovat a šokovalo mě, že mám být chlapec. Především jsem byla ale zoufalá z toho, že s tím nemohu nic udělat. A tak jsem si toto tajemství chtěla uchovat navždy v sobě. Takové mé velké tajemství, se kterým prostě musím žít.“

 

Další rozhovor s matkou po telefonu:

Matka: „Chtěla jsem Ti říct jednu věc: Nechoď na žádnou operaci!“

Julia: „Mami, zkus pochopit, že potřebuji změnit mé tělo. Jsem teď žena. Nemohu mít mužské orgány, když jsem žena. Snaž se to pochopit! Julia, Maria, Jekaterina – žádná žena nemá mužské pohlavní orgány.“

„Jak se tomu říká, co chceš teď podstoupit?“

„Mami, to je orchiektomie (kastrace). Ale potom si nechám ty orgány stejně všechny odstranit. Jenže je to příliš drahé a na to teď nemám.“

„A tohle všechno jsi nevěděl(a), když jsi byl(a) mladý(á)?“

„Ale ano, věděla, ale snažila jsem se to v sobě zabít. Snažila jsem se zabít i sebe. 70 % transsexuálů se pokusí o sebevraždu.“

„V tom případě jsou všichni slaboši.“

„Ne, nejsou. Jsou to velice silní lidé.“

 

Julia s přítelkyní Olgou Michailovou probírá její předešlá manželství, která zkrachovala na tom, že partnerky chtěly za partnery muže a ne ženu

 

Julia: „Měla jsem spoustu vztahů. Narodily se mi děti. Ale nic se nezměnilo. Byla jsem to pořád já – ta, co předtím. Po rozvodu podporuji své děti finančně tak, jak nejlépe dovedu. Když jsme se rozvedli, byl dceři asi rok. Nyní je jí 26 a myslím, že bych jí na ulici nepoznala.“

 

Julia si domluvila se svou dcerou Irenou schůzku v parku, ale ta jí nakonec poslala sms, že nemůže přijít…

 

Opět se Julia vrací na soud, kde jsou projednávány její chybějící dokumenty.

Soudkyně: „Minule jsem po vás chtěla doložit chybějící dokumenty. Dokumenty z nějaké kliniky, která má potřebnou licenci. Máte je s sebou?“

Julia: „Ne, nemohu doložit tyto dokumenty.“

„Opět jste přišla nepřipravená. Co teď od nás očekáváte?“

 

 

Aleksandr, syn Jurije (píší tam Jurije, ale já mám sto chutí napsat Julie.

Tohle nerespektování pravé identity se mi nelíbí.)

 

Alexandr: „Pokud potkám svého otce, řeknu mu „ahoj tati“, neřeknu mu ahoj Julie. Mohl bych, ale nechci. Pořád to bude můj otec, ať vypadá jakkoli. Stydím se za něj.

Až jednou budu mít děti, nikdy jim neřeknu „tohle je váš děda“. Chci s ním chodit na fotbal, na pivo…všechny tyhle maličkosti, které se s otcem dělají, ale to nemohu.“

 

Larisa – bývalá manželka Jurie – nikdy jsem ho nemilovala.

Jestliže bude po operaci šťastný (mluví o něm v mužském rodě), tak ať si tu operaci nechá udělat.

 

Larisa se za Julií vydala do obchodu, ve kterém pracuje:

Julia: „Nech mě být. Já pracuji.“

 

Julia opět na soudě poslouchá rozhodnutí:

„Na základě předložených dokladů bylo rozhodnuto takto: Žádost o změnu rodného listu se zamítá. Proti tomuto rozhodnutí můžete podat odvolání…“

 

Rozhovor s matkou po telefonu:

„Mami, potřebuji, abys mě oslovovala Julie. Nebudu reagovat na jméno Jurij, protože nejsem Jurij. Totéž vyřiď tátovi.“
„Ale ještě přeci nemáš změněné jméno…?“

„Nemám, ale v lékařských zprávách je… mami… chci ti říct jednu jednoduchou věc: Miluji tě a chci, abys mě taky milovala. Nejsem hloupá, vím co mám dělat.“

„Miluji tě celý život. Celý život žiji pro tebe.“

 

Julia: „Jestliže zemřu, nechci mít na svém náhrobku jméno Jurij.“