• otєrєzє.cz

    Odbočka

    Ne, nečínám psát nový blog. Jen mi občas nevyhovuje komunikace přes blog, na který se přihlásím jednou za měsíc, tak jsem si spíš pro svou potřebu udělala takovou malou odnož na facebooku, kterou nebudu nijak zvlášť rozvíjet a nechám ji žít svým životem spolu s tímhle mým už “sedmiletým blogovým děťátkem” tady. 🙂 Ale dám se tam taky zastihnout:

    www.facebook.com/otereze/

    (A né, žádné fotky na facebooku nejsou. 🙂

  • otєrєzє.cz

    Hra na krásnou

    “Je to taková hra.”

    “Jaká hra?”

    “Jednoduchá. Budeš to pořád ty, ale budeš prostě jenom navíc “hrát”, že jsi krásná. Na lidi kolem sebe. To zvládneš, protože tě to bude bavit. Budeš hrát, že jsi krásná žena, budeš se na ně usmívat, budeš na ně milá a chovat se tak, jak by ses chovala, kdybys byla krásná. Jakobys byla nádherná žena, která když vejde, všichni oněmí úžasem. Až takhle! Představ si, že jsi takhle krásná. Ber to jako takový trénink. 🙂 Nebo divadelní představení. Hru. Bude to zábava, uvidíš.”

    “Ale jak můžu hrát krásnou, když krásná nejsem?”

    “Vím, že je to pro tebe těžké, ale ty jsi krásná žena. To, že se tak nevnímáš, je jen tvůj čistě subjektivní pocit pramenící z toho, že si s sebou stále táhneš balvan své minulosti. Já ten balvan nevidím. Já vidím ženu a navíc krásnou. Nejsem ovlivněný ničím, co ti připomíná tvoji minulost. Hraj tu hru navzdory tomu, že se jako krásná nevnímáš. Udělej to na truc svému přesvědčení, svému ženskému já, které si to zaslouží, všem lidem kolem tebe. I ti si to zaslouží. Vyzkoušej si to!”

    “Haha! Já nejsem krásná žena. Jsem obludka a příšerka. Koukni na mě z profilu. Vidíš ty nadočnicové oblouky? Tu bradu? Ten frňák? Je mi z toho špatně. Neustále řeším, jak se stavět před lidi, aby mě neviděli z boku, aby moje tvář nebyla osvětlená zespodu, aby nebylo vidět všechno to, co na sobě nesnáším. Když někam jdu a někdo na mě vejrá, už párkrát jsem na něj vyplázla jazyk, jak jsem to nevydržela. Bývá mi hrozně. Cítím v sobě takový tlak, který mě zahání pryč, schovat hlavu do písku, chodit kanálem. Ale musím tam v tom přeplněném autobuse stát a vnímat, jak píchají ty pohledy všech lidí kolem mě. Jak civí. Pořád na mě civí. Štve mě to. Chtěla bych si už oddechnout, ne každý den řešit, že na mě někdo vejrá a hledá ve mně bůhví koho, koho nechci.”

    “Překvap je. Na začátek si třeba jen vyzkoušej místo zamračení usmát se na ně. Nenuceně a hezky, jako se ženy často prostě usmívají, protože úsměv k nim patří. Zkrášluje je. Úsměv má obrovskou moc. I ten tvůj. Vím, že to umíš, protože tvůj úsměv znám. To, co vyzařuješ, se ti vrátí. To vím i já a to jsem muž. Postupně (nebo klidně hned) si začni představovat, že jsi navíc krásná a buď na ně milá navzdory jejich pohledům. Nevíš, co se jim honí hlavou, tak to buď ty, kdo to určí. Uvidíš, že se začnou dít zázraky… Je na čase ten balvan odhodit a začít žít. Užívat si to. Jsi tím, kým jsi vždycky chtěla být. Já už tě za takovou mám, i když mi to nevěříš. Teď je řada na lidi, které kolem sebe potkáváš. A začni teď hned. Teď! Těším se, že budu potkávat krásnou ženu, která se taky jako krásná chová a nerozdává kolem sebe stovky vražedných pohledů denně. :)”

    Vzpomínám si moc dobře na život před tím, kdy jsem prakticky celoživotně od raného dětství měla každý den trápení, se kterým jsem nebyla schopná si poradit. A teď, když jsme ušly tak obrovský kus cesty, se máme zase každý den trápit, protože nejsme dostatečně krásné, dostatečně ženské… atd. atd.? A je to vůbec tak? Netrápím se já jen nějakým pseudostrachem z lidí? A i kdyby mě chtěli všichni lidi světa chtít svým pohledem sežrat, nebylo by hezké to hned nevzdát, naopak vztyčit hlavu a nerozbulet se hned za prvním rohem?

    Jaké by to asi bylo prožít celkovou amnézii a vidět se po probuzení v zrcadle? Jaké by to bylo vyhodit ze své hlavy svoji minulost a nevědět, že kdysi bylo něco jinak? Jak bychom se asi vnímaly? Nejspíš úplně stejně, jako nás už dávno vnímá naše okolí, které o naší minulosti taky nemá ani ponětí.

    I když na sobě ráda zkoumám kde co, takový pokus bohužel provést bez zranění nedokážu a ubližovat si nechci, protože mě to tady na světě baví. Dost by mě ale zajímaly výsledky. 🙂 Jsem přesvědčená o tom, že bychom se jinak než žensky nevnímaly. Proč taky? Stejně, jako se jinak než žensky nevnímají ani jiné ženy, které vykazují nějaké mužské znaky. Kterými se ale (narozdíl od nás) vůbec nezabývají, což má za výhodu i to, že na sebe nepřitahují pozornost. A také proto, že člověk ze své přirozenosti nepřemýšlí nad tím, jakého pohlaví jsou lidé kolem nás. Automaticky je přijímáme jako muže nebo ženy. To jen my ovlivněné tím, čím jsme si prošly, hledáme na každé ženě “něco mužského” a na každém muži “cosi ženského”. Někdy se z toho může stát až posedlost.

    My ale žádnou amnézii provádět nemusíme. 🙂 Stačí k tomu opravdu málo. Přestat žít v neustálém strachu a užívat si to, kým jsme. Jsme jedineční a hezcí takoví, jací jsme. Když stojíme teprve na začátku, vymyslíme si úžasné cíle, jako třeba pokud možno desítky nejrůznějších feminizačních estetických operací obličeje (což je ale v pořádku klást si takové cíle, protože jak říkám: “jakýkoliv krok k naší ženskosti je dobrý krok”), ale chci říct, že podle zkušenosti jiných, kteří už na začátku rozhodně nestojí a mají za sebou tyhle feminizační operace můžu říct, že ani ty nás nemusí nadobro zbavit nekonečné touhy po ještě větší ženskosti… ještě větší… největší! Kdy to skončí? Kdy budeme spokojené samy se sebou? A co když smíme být náhodou už třeba dávno spokojené?

    Říkáme, že nemusíme být Miss Universe, ale že chceme alespoň nemít mužské rysy. Že to nám ke štěstí stačí. Okolí nás už jako ženy vnímá, ale my chceme víc. Randíme s muži, kteří nic nevědí. Spíme s nimi. Klienti z práce nám píší e-maily s poděkováním, do kterých připíší P.S., že si nemohou odpustit poznámku, že jsme opravdu krásná žena. Naši partneři nám denně říkají, jak jsme krásné. Jsou do nás zamilovaní k zbláznění. Ale ono nám to nestačí!!! Jak kdybychom byly posedlé a pak nás lidé v narvaném autobuse položí k zemi, protože si myslíme, že nás vidí, jako se vidíme my.

    Ne, začít žít se dá hned. Krásné jsme už teď.

    Já sama si pamatuju desítky holek od Hanky ze skupinových sezení, které byly naštvané, vzteklé a věčně nespokojené se svým vzhledem, ale já je přitom vnímala jako ženy. Jen kdyby se také jako ženy chovaly, konečně prostě těmi ženami byly a neustále neupozorňovaly na ty své “chlapské” nedokonalosti. To jim paradoxně na ženskosti tak ubíralo. (Ale já to dělala taky, takže to chápu. Jenže to přece není potřeba takhle si ničit svoji ženskost.)

    Když půjdu mezi lidi s přesvědčením, že jsem příšerka, tak mě nejspíš tak vnímat opravdu budou. A co když opravdu vypadám ještě nedokonale? Třeba na začátku nebo v průběhu přeměny. Jsem potom vždycky tak nejistá… Co takhle si i tak zahrát hru na krásnou? 🙂 Nejsi krásná? Nevadí. Můžeš si na to aspoň hrát. 🙂

    To je výzva. 🙂

    Proč bychom nemohli být my těmi, kdo určuje, co vyšleme druhým? Proč bychom všem nemohli říct: “Podívej, nejsem dokonalá. Možná si myslíš, že jsem exotka, kterou nedokážeš strávit, ale jsem šťastná a ty mi v tom nemůžeš zabránit. Proto se na tebe místo vypláznutí jazyku usměju, protože ty nemáš a ani nemůžeš mít představu o tom, jaké to je. Tvoje nevědomost je pochopitelná, ale nepotřebuju ti ukazovat, že mám strach nebo obavy. Řeknu ti, že tohle je stokrát lepší, než předtím, když jsem snad ani nechtěla žít.”

    Vždycky máme na výběr. Buď budeme na všechny strany házet vražené pohledy a vysílat k lidem, že nás obtěžuje jejich pohled, který nás vždycky znejistí, nebo se budeme chovat tak, jak jsme vždycky chtěly – přirozeně žensky. Je to přeci už dávno v nás. Není to snad právě to, co od nás okolí očekává? Ale my jim místo úsměvu věnujeme raději pokaždé vlastní nejistotu, hrůzu v očích nebo vztek. Začněme už být konečně těmi, kým být chceme a můžeme. No fakt, můžeme. 🙂

    Když jsem začala hrát hru na krásnou, svět se změnil.

    Ne já.

    P.S.: Děkuji Honzovi za jeho trpělivost, se kterou poslouchal nářky o mé nedokonalosti, a také za zrcadlo, které mi nakonec nastavil tak, že jsem pochopila, že zbytek života nechci strávit vztekáním nad svými nedostatky. Život, který máme, je úplně o něčem jiném. A přijímány můžeme být i takové, jaké jsme, jen si myslíme, že ne. Jak pak můžeme být šťastné, když na každého vrháme ďábelský pohled rovnající se téměř síle voodoo? Alespoň trochu té sebelásky, prosím.

    Tohle je můj vzkaz pro všechny, kteří chtějí ve svém životě vyměnit strach za radost. A to platí i pro ty, co se do správných těl narodili.

    Včera jsem ani nemohla usnout, jak moc jsem chtěla tohle napsat. 🙂

    ————————-

    Doplněno 16.7.2019:

    Jinak tedy aby nedošlo k nějaké mýlce. 🙂 To, že budeme rozdávat úsměvy na potkání neznamená, že se zařadíme mezi psychopaty, co jdou s úsměvem i vytřít pozvracené schody, jako moje někdejší sousedka s permanentním úsměvem na tváři, která se usmívala zásadně vždy a všude. Takže (jako ke všemu) přistupujme i k této výzvě citlivě. 🙂 Nejde o to usmívat se na řidiče, který bezvládně visí z okna po nárazu do stromu. Hrou na krásnou jsem myslela to fantastické a mocné ženské kouzlo přirozenosti a šarmu, jehož potenciál má každá, pokud to vezme za správný konec. Což často bohužel nebere, přitom je to tak jednoduché…

  • otєrєzє.cz

    Každá žena má svou hezčí stranu

    Už nějakou dobu nosím v hlavě myšlenku, kterou jsem musela ztvárnit zde:


    No a není to tak? 🙂

    Úhel pohledu – to je jedna z mála věcí, která nás na dlouho odlišuje od biologických žen. Jak ve smyslu pozitivním (“Každé ráno se budím šťastná, že jsem žena, zatímco jiné biologické ženy se s touto myšlenkou obvykle nebudí“), tak negativním (“V autobuse proti mně holčička něco šeptá mamince. Trnu, potím se, chce se mi okamžitě vystoupit. V tom maminka holčičce odsekne: Nikam nepůjdeme. Už jsi dneska jednu zmrzlinu měla!”)

    Znám moc dobře, jaké to je, když na mě někdo civí. Třeba z profilu. Ale my nevypadáme tak, jako naše nejhorší fotka, kterou jsme si nepochopitelně (ale já to dělám taky 🙂 uložily do paměti a stala se tak pro nás tím největším dogmatem. Tím si jen snižujeme sebevědomí a zbytečně. Navíc jak mi vždycky radila moje biologická kamarádka Anetka, z jejíchž ženských rad a mouder čerpám dodnes (a ta je fakt krásná), tak “každá žena má svou hezčí stranu“. 🙂 To znamená, že každá žena ví, ve kterém světle, ze kterého úhlu a v jaké pozici je nejhezčí, ale také nejošklivější. 🙂 To dokáží všechny ženy – být nejkrásnější i nejošklivější. Nemůžeme to tedy brát tak, že jsme pořád všude automaticky nejošklivější. 😉 (Nebo tedy “méně hezké“).

    Pamatuju si, jak třeba při pohledu do zrcadla strašně záleží na světle. Pak taky na mém úhlu, ale to světlo je zásadní. Úhel světla a taky světelný tok a barva a všechny ty fyzikální veličiny kolem nás. (Třeba vítr – ten dovede cuchat a dávat mi vlasy tam, kde je mít nechci. 🙂 Jenže Honza mi na to vždycky pak říká, že je to hezký.)

    Vím tedy například (a tak to prostě nedělám), že nesmím mít nikdy světlo zespodu (např. když sedím ve tmě a někdo dá přede mě svíčku hodně blízko – hned ji odsouvám doprostřed). A zase jiné úhly světla jsou parádní, že v nich vypadám jak modelka. Tak to je moje “subjektivní priorita” – objevovat se v těchto lepších úhlech a světlech. 🙂 A to stačí k tomu, abych se cítila sebeuvědoměji, i když je to z pohledu okolí zbytečné. Beztak to ale děláme všechny. (A beztak nám naši partneři tvrdí, že jsme krásné i s plamínkem svíčky osvětlujícího naši tvář zespodu, rozcuchané, nenamalované… To je láska. 🙂

    Ačkoli nikdy jsem neměla ambice poznat muže, který mě bude mít rád nedokonale ženskou. Byť je to opravdu krásné, úžasné a touží po této bezpodmínečné lásce každý. Vždycky jsem chtěla mít partnera, kterému nedám ani příležitost, aby musel tyto mé nedostatky trpět. Aby se jimi nemusel vůbec zabývat a “naservírovala” jsem se mu rovnou v celé své skutečné ženské kráse.

    Ale vtip je v tom, že naše okolí nás obvykle takhle kriticky nevnímá. Jenže my si myslíme, že ano. Když mi na rtu vyrazí opar, tak bych nejradši chodila kanálama, protože si myslím, že je vidět na sto kilometrů. Ale on je vidět tak na sto mikrometrů. Když má kolegyně opar, nevěděla bych o něm, dokud by mi neřekla větu: “Já s tím oparem musím být všude vidět, jak je velký.” Nebo: “Tak jsme se vyfotili u jezera, ale mám na puse opar, takže tu fotku celou zkazil.” (To měla nedávno pod fakt hezkou fotku ze Švýcarska moje kamarádka).

    Já bych si toho vůbec nevšimla.

    Takže zatímco my se vidíme jako ta největší obludka z naší nejstrašnější fotky, kterou jsme kdy udělaly a vnímáme se tak stále a všude, okolí vidí i naše hezké stránky. Nejen vzhled vytváří náš obraz. Také jak se chováme, hýbeme, smějeme, mluvíme, myslíme… Tohle všechno vnímá naše okolí. Nejsme placatá momentka bez života. Ale já vždycky říkám, že jsme přesně tak ošklivé, jako naše nejošklivější fotka a současně tak krásné, jako naše fotka nejkrásnější. Pořád jsme to totiž my a nikdo jiný.

    Taky mi to trvalo pěkně dlouho, než jsem k této myšlence dospěla. Tak jsem si řekla, že se tu o ni podělím, abych někomu třeba jako urychlila to naše krásné holčičí dospívání a trošku nadzvedla sebevědomí. 🙂

    S Honzou se každou chvíli přeme, když já tvrdím, že nejsem krásná a on mi zase tvrdí, že ano. Takže když v tom chci fakt zrovna hodně šťourat (no nemá to se mnou jednoduchý :), tak rozebíráme jednotlivé detaily a krásně je pak vidět, jak nedobře vnímáme samy sebe. Jen my.

    A taky platí, že tak, jak se cítím, se odráží do toho, jak vypadám!

    K těm fotkám ještě takový poznatek:

    Občas mi někdo napíše, pošle fotky, abych něco posoudila, já na těch fotkách vidím ženu, tak odepisuju, že vidím ženu, přestože v průvodním dopise stálo, že “to ještě není ono, jak si můžu všimnout“. Jenže ono to už ono je. Med kolem pusy jsem komukoliv v přeměně odmítla mazat a nikdy jsem to ani nedělala, protože milosrdnou lež dostáváme od spousty lidí kolem nás. Ale upřímnosti se každý bojí. Nikdo nechceme být tím, kdo ubližuje nebo říká něco nepříjemného. Navíc člověku, kterého chceme podpořit. Rozhodně podporování podporuju. Dokonce bych řekla, že je to v určitých chvílích (hlavně v začátcích) jediný způsob, jak to nepoložit a jak docílit, aby podporovaný objekt měl alespoň nějaké minimální sebevědomí. Za což díky. Nicméně sama jsem brzo po začátku zjistila, že takovou “falešnou” podporu nepotřebuju (což ale neznamená, že jiný ji nepotřebuje), takže jsem se naučila prostě o těchto věcech nelhát. Když už jsem byla fakt v koncích a nechtěla jsem dotyčnou ranit, tak jsem se “zdržela hlasování” a nevyjadřovala jsem se. Ať jí maže med kolem pusy někdo jiný, ale já ne. Což bylo ve výsledku blbé, protože když to pak holky prokoukly a já jsem se nevyjadřovala, vlastně jsem se tím už vyjádřila. Akorát mlčky. O to víc ale měly radost, když jsem se právě vyjádřila.

    Co bych ale zakázala (ačkoli to chápu, taky jsem to dělala) je ukazování fotek dokumentujících přeměnu od “útlého mužství” až po současnost lidem, kteří nás znají.

    Podívejme se na to z mého úhlu. Znám dotyčnou jako ženu, vnímám ji jako ženu, je to žena, a najednou mi od ní přijdou staré fotky, abych se koukla… Pro mě jsou to fotky nějakého cizího muže. Můj mozek mi to stejně nepřijme a nespojí si ty dva lidi.

    Chápu, že dokumentování přeměny děláme všichni, ale položme si, prosím, otázku, zda je nutné staré fotky (stejně tak jména) vytahovat? A taky, co tím můžeme způsobit.

    TO JSME NEBYLY MY.

    Opravdu ne.

    Nepotřebuju svůj mozek násilím přesvědčovat, že ten divnej chlap na fotkách je teď tahle hezká žena, kterou považuji za hezkou ženu už od jejího narození. A to je taky to, oč nám přeci jde.

    Andžapurma

    K tomu dotváření vlastního obrazu bych chtěla ještě říct, že k němu patří i naše jméno.

    Jestliže se pořád divíme, že hodně lidi znejisťuje naše jméno, tak bychom neměli hledat problém u těch lidí, ale někde jinde… Já vím, volba našeho jména patří k těm bezva situacím během přeměny, na které se všichni těšíme. Ale někdy to celkem přeženeme. (Fakt se tu nechci nikoho dotknout, je to jeho věc, jestli se jmenuje Pepík nebo Šušník. Tohle nám přeci nebude nikdo diktovat! Na to jsme fakt hákliví :).

    Tak si představuju, že potkám ženu, jejíž křestní jméno bude třeba (teď plácnu nějaké nesmyslné slovo, co opravdu nikdo nikdy neslyšel) “Andžapurma“.

    Neznejistím?

    Já chtěla být v tomhle vždycky šedá myška. Neupozorňovat na sebe nijak. Celý průběh přeměny jsem bojovala s tím na sebe moc neupozorňovat, tak čím obyčejnější ženské jméno, tím lepší a méně nápadnější. U Terezy nikdo neznejisťuje. A u Andžapurmy třeba taky nemusí nikdo znejisťovat z toho přeměnového důvodu, kdy si myslíme, že řeší nás, ale oni řeší prostě jen to naše nezvyklé jméno, které je pro většinu lidí velmi exotické. A pak se k tomu hned přidá nejistota, která z nás začne vyzařovat a ta přitahuje pozornost dvojnásob. Nejistota přitahuje. A na to jsem si dávávala pak už pozor.

    Podle mě dát si jméno typu “Michelangelo Vomáčků” nebo “Alanea Medeo” apod. je fajn, pokud chceme, aby každý, koho potkáme a představíme se mu, znejistěl. 🙂

    Zkusím tedy někdy věřit těm, kteří mi o mně řeknou něco hezkého a nebudu se je snažit přesvědčovat, že to tak není.

    To je ale proces. Nejde to ze dne na den.

    A až se budeme mít rády, bude nás mít rád i tento svět. 🙂

  • otєrєzє.cz

    Čarování za soumraku (2. část)

    Představme si, že po něčem opravdu moc toužíme. (To zrovna v našem případě není tak úplně těžké.) Ale taky si představme, že všechno můžeme mít vyřčením jednoho kouzelného zaklínadla, protože máme tu moc. Hned.

    Potřebuju nové boty.

    Čáry máry boty.

    A jsou tu boty. Fakt pěkný. Páskový, podpatek tak akorát. Přesně tyhle už hledám v obchodech roky. 🙂 Mám jich totiž málo – jen dvanáct párů na léto. Ale sousedka jich má víc, jak jsem si všimla.

    Chci mít krásné ženské tělo.

    Čáry máry krásné ženské tělo.

    A máme krásné ženské tělo. Žádné faldíky. Žádné plastiky. Žádné extra hormony. Protože si stačí přát hormony mít a moje hypofýza je sama začne produkovat. Chci být fakt pěkná ženská. Chci být pořád mladá. Vyhraju Miss Universe, ale já chci víc. Nestačí mi být nejkrásnější žena na planetě, tak co s tím? (Proč chci být ale vlastně pořád krásná???)

    Potřebuju být za minutu v Praze.

    Čáry máry do Prahy.

    A jsem na Staromáku. Trochu vykulená. Ještě jsem se totiž nestihla učesat, ale dobrý. Stačí si totiž jen přát, abych byla učesaná. Ani na oběd nemusím, rovnou si přeju, abych byla najedená. Naco se zdržovat jídlem? A proč bych vlastně někam chodila, když si můžu přát, aby všechno přišlo za mnou?

    Mít všechno, co chceme, během chvilky. Překážky by přestaly existovat. Cíle by přestaly existovat. Naše sny a přání by přestaly existovat… a s nimi i radost z jejich splnění. Všeho hojnost a dostatek. Přemíra.

    Sakra to mě nebaví. 😀 Většinu nechci mít hned. Chci si to zasloužit a vážit si toho, že to mám, protože ta hodnota toho je právě v tom, že to nemůže mít každý a že to nejde hned. A taky, že něco dokážu. Chci být jedinečná svým vlastním způsobem, na kterém se budu podílet já sama. Ne tím, že můžu mít všechno teď hned jen tak. Má to svůj smysl, že věci se dějí v tom správném okamžiku a schůdky k vysněným cílům je potřeba projít postupně úplně všechny. Chci si zasadit pecku, sama ji zalévat, protože bez mé pomoci by z ní nový život nevznikl, a pak se dívat, jak ten strom roste. Nechci mít dítě lousknutím prstu. Chci ho počít a porodit a pak se rok vůbec nevyspat, ale být šťastná, že jsem dala někomu život a jeho tatínka udělala šťastným taky, protože jsme rodina.

    Vím vím, my chceme přeci alespoň to jedno. Mít tělo, které jsme měli mít už od narození. Nic jiného bychom si nepřáli. Něco, co většina lidí kolem nás považuje za absolutní běžnou standardní věc, která ani nestojí za povšimnutí. A my bychom kvůli tomu udělali cokoliv, protože to nemáme.

    Ale není 15. století. Je 21. Tak na co čekáme? 🙂

    Krása života nespočívá v tom, že dostaneme všechno hned, ale že o to usilujeme a ono se nám to podaří.

    Čarodějka ze severu

    Dnes je 30. dubna – Filipojakubská noc. Den k čarování jako stvořený. A taky je to úplně přesně rok, co jsem zkusila poprvé v životě čarovat. Výsledek byl naprosto impozantní, nečekaný a následky tohoto mého filipojakubského čarování si nesu dodnes. Chtěně. 🙂

    Pamatuju si ten den naprosto přesně. Včetně všech vůní a pocitů z toho večera, který byl pro mě silným zážitkem. Přišla jsem z práce natěšená, bylo krásně teplo, takže jsem na sebe navlékla své černobarevné čarovné šaty, abych aspoň trošku jako čarodějka vypadala, a odjela svým fusionkem 40 km na jeden mnou záměrně vybraný kopec, který se mi už dlouho líbil a cítila jsem, že je to ten pravý. Na kopec proto, abych byla blíž přírodním živlům a duchům, které jsem pokorně ke splnění svých přání poprosila o pomoc.

    Tohle jsem já. Pokouším své vlastní hranice. Překvapuju samu sebe, co dokážu a kam až mé vlastní síly mohou jít. Vrhám se do věcí, které se mi uhnízdí v hlavě a nepouštím se jich, dokud to alespoň nezkusím. I kdyby mi celý svět říkal, že to nedokážu. Stejně, jako s přeměnou, do které jsem se zakousla a už nepustila… Že prý budu terčem posměchu, že nikdy nenajdu partnera, že nebudu šťastná, že nebudu mít orgasmus… Aha.

    Pro některé lidi jsem se v tento den zbláznila. Třeba pro sestru nebo kamarádku Aničku.

    Pro paní bylinkářku z voňavého obchůdku, u které jsem vloni 30. dubna byla narychlo dokoupit poslední bylinky potřebné k čarování, jsem byla čarodějka. Když jsem jí diktovala, co všechno potřebuju, asi u páté položky mě zastavila a povídá: “Poslechněte, že vy jdete dnes čarovat?” 🙂

    No jo. Poznala to. Jak by taky ne. Pro mě ta chvíle byla ale o to víc vzrušující, protože to bylo moje čarodějnické “poprvé”.

    Zaculila jsem se a nadšeně jsem jí všechno řekla. Chtěla, abych se tu pak zastavila a řekla jí, jak to celé dopadlo. Teď si uvědomuju, že jsem tam ještě nebyla, takže bych to ráda napravila.

    Měla jsem připravené čtyři na sobě nezávislé, některé poměrně složité a časově náročné rituály, které jsem vyčetla na zaručeně důvěryhodných čarodějnických serverech po celé naší kouzelné planetě. 🙂 Čtyři, jako že aby to byla čtyřnásobná jistota, protože jeden rituál mi přišel málo. Když už, tak ať je ten chlap pořádnej! 🙂 Když se tak dívám na papír se všemi sepsanými požadavky a vlastnostmi, které má můj budoucí partner mít, tak to sedí do posledního. Až si teď někdy říkám, že jsem tam toho mohla napsat víc. 🙂 No, neměla bych být tak vybíravá. Jsem ráda za poklad, který mám.

    Všechny ty pozitivní konstelace popisované v předchozí 1. části mi dávaly obrovskou nikdy příště už neopakovanou čarovnou moc a naději soustředěnou do dnešní Filipojakubské noci umocněné ještě navíc speciálními směsi z čarovného býlí… Nakonec ani tak nevadilo, že jsem je nesbírala já osobně při úplňku za ranního kuropění, což prý zvyšuje účinek. Kouzelné moci jsem kolem sebe nashromáždila už totiž až až. 🙂

    Tuhle jedinečnou chvíli jsem tedy nemohla propásnout. Byla jsem z toho všeho pěkně napnutá a samotnou mě zajímalo, jak to vlastně dopadne. Tolik jsem věřila v pozitivní výsledek svého bláznění na kopci, že jsem se na svého budoucího partnera začala neskutečně těšit. Jinak já jsem absolutně fyzikální člověk, který si všechno odůvodňuje fyzikálními jevy, nevěří obvykle na kouzla, v Boha, ani ve “vyšší sílu”. Nejvíc věřím sama v sebe. Takže se nepohybuji v duchovní sféře, ale jako pravá býčice stojím na zemi a strkám růžky, kam nemám. Jenže když už jsem po té lásce opravdu tak toužila, tohle mi přišlo zajímavé. Proč to vlastně nezkusit? Co když to jde přičarovat si lásku? A čím víc jsem tomu věřila, tím moje síla rostla. Stejně, jako před lety s přeměnou.

    Hlavním cílem bylo sice přičarovat si svého pana pravého, rozhodla jsem se ale nebýt sobecká a kromě kouzel lásky jsem taky do svého programu zahrnula kouzla zdraví. Kouzla na majetek a peníze jsem vynechala, protože jsem je nepotřebovala. V to odpoledne jsem v rychlosti oslovila všechny mé přátele a rodinu s dotazem, zda nepotřebují taky přičarovat lásku nebo zdraví. Že jdu dnes čarovat, tak bych to vzala při jednom a přimluvila bych se za všechny, kdo budou chtít. Přání a jméno každého jsem si napsala na papír, který se stal později součástí rituálů na kopci. Těšilo mě, že mi všichni tak věřili. Neodvážili se pro jistotu zpochybnit můj záměr. Co kdyby to náhodou vyšlo?

    Jediná ségra a Anička se mi posmívaly, žádné přání mi nenapsaly, takže jsem jejich obecnou přímluvu ze seznamu na papíru škrtla. Ne, opravdu nepotřebuju zavolat Chocholouška. Dostala jsem ale asi dvacet různých žádostí o přání od přátel, za která se mám přimluvit. Nejkrásnější na nich bylo, že drtivou většinu z nich si nikdo nepřál pro sebe. Přáli si zdraví pro své dědečky, maminky nebo zvířecí kamarády. Všechna tato chtěná přání jsem si zapsala a vyrazila.

    Ironií osudu je, že jak ségru, tak Aničku během měsíce opustili jejich partneři. (Za to jsem ale nemohla já :), i když mě to fakt moc mrzelo, ale prostě Chocholoušek je Chocholoušek, nedalo se nic dělat. 🙂 To je zkrátka ta vaše vyšší moc.

    Zato u mě se děly věci!

    Jedinečný nezalesněný vršek v Českém středohoří se ukázal být naprosto dokonalým místem pro přičarování lásky. Slunce pomalu zapadalo, a tak dlouhé stíny kopců a stromů do daleké krajiny tvořily hezké obrazy vtisklé do žlutě kvetoucích polí řepky. Byla jsem ve svém živlu.

    Strávila jsem tam na tom kopečku úplně sama přes tři hodiny a kromě mého dobrého pocitu z čarování to byl taky pěkný balzám na duši, jak jsem tam tak stála obklopená přírodou. Jak konkrétně probíhaly jednotlivé rituály tu popisovat nebudu, protože jde o celkem nezajímavý sáhodlouhý seznam postupů a zaklínadel, nad kterými si většina lidí poklepe na čelo. A taky si myslím, že ani tak nejde o to, jakým způsobem si přejeme, ale co a kdy si přejeme.

    Cítila jsem tu obrovskou sílu, kterou najednou mám. Jakobych v tu chvíli dokázala cokoliv. Úplně mě to pohltilo! Přesně takhle jsem to chtěla.

    Nakonec jsem si na vršku “hrála” až do úplného soumraku, kdy mi došlo, že už bych asi měla jít domů, protože auto mám dole na polní cestě a musím se k němu ještě prodrat podél vzrostlé kukuřice úplně po tmě, z čehož jsem měla pěkně nahnáno. Nedaleko byla totiž jedna malebná vesnice a tak jsem se trochu bála, že by mě tu s mými čarovnými světýlky mohl někdo spatřit a vydat se sem. V horším případě na mě zavolat hasiče nebo toho obávaného Chocholouška. 🙂 To byl celkem adrenalin.

    Rychle jsem nasedla do auta, bylo už celkem chladno, a jela jsem taková moc spokojená a napjatá domů.

    Přivezla jsem si dva sáčky s očarovanými bylinkami na zdraví a lásku, ze kterých jsem pak odsypávala dalším potřebným, ale taky jistotu, že teď se začnou dít věci…

    Po čtrnácti dnech, kdy jsem strašně pozorně vnímala všechny muže, které jsem kde potkala, jsem si uvědomila, že ten pravý asi těžko jen tak z ničeho nic zazvoní u dveří mého bytu a řekne: “Ahoj, já jsem ten pravý a chci s tebou strávit zbytek života, protože jsem tvoje spřízněná duše, kterou sis přičarovala”. Došlo mi, že teď, kdy jsem udělala nejvíc, co jsem mohla, kdy je mi nakloněno úplně všechno a byla jsem si stoprocentně jistá, že to přijde, by bylo dobré tomu jít aspoň malilinko naproti. A tak jsem si, sice s nechutí, ale odhodlaně, podala stručný, ale ne tak úplně tradiční inzerát na takové malé ne moc známé seznamce a čekala. Říkala jsem si, že je úplně jedno, jaký ten můj krok naproti bude. Že ten pravý tak jako tak přijde.

    Odpovědí mi přišlo dost, ale jedna mezi nimi vyčnívala. Byla psána krásnou poetickou češtinou (Honza má totiž vystudovanou filozofickou fakultu) a já se po jejím dočtení přistihla, že se usmívám. Odepsala jsem hned a začala konverzace, která do dnešního dne neskončila… 🙂

    Později mi Honza řekl, že onu první větu v odpovědi pro mě vymýšlel dlouho, protože přeci tak výjimečné ženě, jako jsem já, nemůže odepsat jen tak něco obyčejného. 🙂 Tak to mu teda vyšlo.

    Vloni 21. května, tedy přesně 21 dní od mého čarování, mi od něj přišla první odpověď a za pár dní za mnou přijel. Vyzvedl mě v práci, šli jsme na procházku k rybníkům, všude voněly rozkvetlé lípy. Pod jednou z nich mě zastavil, utrhl jeden kvítek a vložil mi ho do vlasů za ucho spolu s vlasy, které upravil. Já to takhle s vlasy za ucho nemám moc ráda, ale bylo to tak krásný. Ujel mu (chtěně) poslední vlak a tak jsem ho odvezla autem domů 50 km já, kde mě pozval k sobě, chvilku jsme si ještě povídali a já pak odjela. Já odjela! Ale v tu chvíli mi to nepřišlo vůbec divné. On totiž nenaléhal, respektoval mě a přitom mi dával dostatečně najevo, že se mu líbím. To s tím respektováním jsem do té doby od žádného muže neznala. Moje kamarádka Anetka mi vždycky říkala, kde beru ty chlapy, že kdykoliv řeknu “ne”, oni si to stejně udělají po svém a nerespektují mě. Že jí v životě respektovali vždycky všichni. Nejspíš jsem nebyla dostatečně důrazná. To já vím, že jsem měkká, což je pak snadno zneužitelné. Ale ne mužem, který to se mnou myslí vážně. Ten toho nezneužije nikdy právě proto, že zná mé slabé stránky. V tom je ten rozdíl.

    Všechno se odehrávalo tak nějak přirozeně, nenuceně, bez mých výčitek i podezřívání, že na mě něco hraje, jako ti předchozí. Najednou to bylo jiné. Úplně jiné… I když ho stálo ještě mnoho úsilí přesvědčit mě, že já jsem právě ta nejkrásnější a nejúžasnější, kterou hledal a pak jsem taky já musela ještě odhodit všechna ta břímě minulosti spojená s nízkým sebevědomím, které mi s příchodem Honzy ale raketově rostlo. Tak, jak roste všem zamilovaným, když narazí na spřízněnou duši, která se otevře a vzájemně se přijme se vším všudy. Taková vnitřní úleva najednou přišla.

    Přijel znovu a začal přijíždět častěji (denně) nebo jsem k němu občas přijela i já. Po pár týdnech si koupil krásný auto, ale chtěl, abych s ním jezdila já, protože jsem to svoje musela prodat a žádné jsem neměla. Sám pak jezdil vlakem a já ho v jeho autě vyzvedávala na nádraží. (To děláme vlastně občas do dneška. 🙂

    Konečně jsem cítila, že je tu muž, který mě posouvá dál, kterého si vážím a jeho spolehlivost i gentlemantství je pro mě do této chvíle nepoznané. První muž, kterému se podařilo přesvědčit mě, že jsem krásná i přes mé nedostatky a první muž, u kterého jsem se zbavila svých obav, co bude, až se dozví tu zprávu o mé minulosti. Ale k tomu jsme museli teprve dojít.

    Všechno bylo tak úžasné, zbývalo jen ještě překonat jednu velmi těžkou překážku, kterou jiné ženy na této planetě překonávat nikdy nemusí a tak se jejich vztah s mužem už od tohoto bodu může krásně rozvíjet dál a rozkvétat v lásku, jak má. Randění, společné výlety, vzájemné poznávání sebe i rodiny, do které vnáší nový partner svěží vítr a nakonec rodina vlastní, těhotenství, děti… Žádná z nich nemusí vymýšlet větu typu: “Hele, překousl bys, kdybych se původně narodila do chlapského těla?” (Tak z mého pohledu by mi to bylo jedno. Důležité je, co je teď. Proč je to pro někoho důležité?)

    Tu jednoduchost jsem všem ženám vždycky nesmírně záviděla. Na to mě ale napadlo, že která jiná žena má na začátku vztahu takovou jistotu, že ji partner přijímá takovou, jaká je? My tak vlastně hned na začátku filtrujeme muže na opravdu ty pravé, nepokrytecké a milující. Protože “předtím jsem tě miloval, ale teď, co jsi řekla, žes byla chlap, tak už tě nemiluju”, není pro mě láska. My jsme pořád my. V tuto chvíli jsme se nezměnily. Nezměnila se ani naše láska, ani naše tělo se srdcem. Tak co se teda najednou tak změnilo, že to tak brutálně mění situaci? Může za to snad chlapská ješitnost? Nebo je to lenost? Na co si komplikovat život s námi, když jim zato nestojíme a mohou se vrhnout na ženu, se kterou by tohle řešit nikdy nemuseli.

    Zkušenosti s odmítnutím při navazování vztahů máme všichni. Líbilo se mi, co udělala začínající zpěvačka Mila Jam. V jednom z jejích posledních videoklipů je její herecký partner rozmazán k nepoznání, což ale nebyl původní záměr.

    Mila potřebovala natočit videoklip k písni “Like the Last Time”, která vypráví o pocitu zamilovanosti. Když se ale najatý herec po natáčení dozvěděl, že je Mila transžena, odmítl mít s projektem cokoli společného. Mila nechtěla celý klip zahodit, a tak se rozhodla pro symbolické řešení a obraz svého fiktivního partnera nechala v postprodukci rozmazat.

    Jak sama říká, s podobným odmítnutím má zkušenosti, ale tenhle případ byl jiný.

    Ve svém osobním životě se s tím potýkám už roky. Tohle byl ale placený herec. To, že jsem trans, by vůbec nemělo být relevantní. Chtěla jsem, aby HRÁL mého partnera, ne aby BYL můj partner. Jak křehká musí být jeho maskulinita, když ho i takhle jednoduchá věc ohrožuje?

    Z videoklipu je tak nakonec poselství o tom, že pro translidi je někdy cesta za láskou obzvlášť komplikovaná.

    Ta píseň je o bezstarostné, jednoduché lásce, ale klip samotný nakonec ukazuje, jak těžko dosažitelná může taková láska být pro dívku, jako jsem já. Video je ale důležité – je to důkaz, že všechno ustojíme.

    (Další informace i samotné video je v článku na webu Billboard.)

    Takový muž nechce mě, ale ani já bych takového muže nikdy nechtěla, takže je to vzájemné. Nechtěla bych takového muže ani kdybych se do ženského těla už narodila a on by nikdy tuhle překážku řešit nemusel. Takže si je takhle pěkně vyfiltrujeme.

    Rozhodně jsem proti říkat věci o mé minulosti na začátku vztahu. Není to potřeba. Nepotřebuju, aby všichni aktéři z mých neúspěšných pokusů o vztah věděli zrovna tohle. Jenže tady to začalo být vážné a taky vzhledem k tomu, že mám dceru, díky které nelze minulost moc dlouho tajit, jsem usoudila, že by bylo vhodné, aby to zrovna tenhle muž věděl. Protože si myslím, že životní partner by to vědět měl a chtěla jsem to i proto, že já bych taky chtěla vědět, čím si můj partner v minulosti prošel. Ne, že bych se k tomu chtěla vracet nebo se v tom nějak šťourat, ale prostě tu informaci vzít na vědomí a jít dál. A taky je to vlastně takový důkaz obrovské důvěry, když mu to řeknu. Tak nějak jsem si to představovala.

    Když jsem měla jistotu, že naše pouto začíná být silné a taky v intimní oblasti je to moc hezké, začala jsem přemýšlet, co s tím a trochu mě to trápilo. Líbilo se mi, když mi tvrdil, že je přesvědčený, že jsme pro sebe předurčeni, takže ví, že k sobě musíme pasovat i v intimní oblasti fyzicky, i když jsem poprvé měla obrovské obavy a strach, že budeme “nekompatibilní”. A to i přesto, že jsem měla lednovou zkušenost s Martinem, díky které jsem zjistila, že to může být i hezké a rozhodně velmi kompatibilní.

    To jsem ještě nevěděla, že přijde muž, se kterým to bude ještě lepší…

    Jednou v sobotu jsme si tak povídali u mě doma v kuchyni a jen tak meziřečí pronesl, že ze mě cítí něco, co mu potřebuju říct a trápí ho to, protože nesnese, když mi nemůže pomoct. Řekla jsem mu, že má pravdu, ale stále přemýšlím, jak mu to říct. Že je to něco z minulosti. Cítil to už ze mě pár dní a prý doma přemýšel. Protože ze mě to lezlo jak z chlupaté deky (nebo spíš nelezlo vůbec), chtěl mi pomoct a tak mi začal vyjmenovávat věci (dlouhý seznam věcí), které by on sám v pohodě překousl a s čím by neměl problém. Jakože jsem třeba byla dřív šlapka nebo brala drogy. 🙂 A ták.

    Musela jsem se smát, ale současně mi bylo hrozně, protože jsem se bála, že to může být konec, který může být taky pěkně rychlý.

    Tolik se snažil, až mi ho bylo líto.

    Když asi hodinu povídal, co a jak, já byla naštvaná sama na sebe, na svoji minulost a na tuhle situaci, tak mezitím najednou v tom svém stále nekončícím seznamu všeho na světě, co je schopný přijmout, z ničeho nic vsunul: “Já už teda fakt nevím. Víš, já o tom doma hodně přemýšlel a myslím, že se skutečně nemáš čeho bát. Protože když se tak zamyslím, tak snad opravdu to jediný, co bych nepřekous by bylo, kdybys byla dřív muž. I kdybys někoho zabila, tak bych to snad skousnul, protože pro mě jsi úžasnou ženou, se kterou chci být… Tak to se nemáš čeho bát přeci.” A pokračoval hned nadšeně ve výčtu dalších a dalších možností, které by překousl, u některých nahlas váhal, ale taky by je překousl, čímž mě měl jako uklidnit, takže myšlenka o tom, že bych mohla být kdysi mužem (jak to nazval), úplně zapadla. Ale ne ve mně.

    Mně bylo strašně zle. Snažila jsem se dělat, jakože se netrefil, ale vydrželo mi to jen půl hodiny. Za tu půlhodinu toho ale vyjmenoval zase tolik, že se v tom úplně ztratil. Pak jsem musela utéct do ložnice, zavřít se tam a brečet. Nevěděla jsem, co mám dělat. Začala jsem se smiřovat s tím, že se blíží konec. 🙁 Ztratila jsem nad sebou úplně kontrolu a nebyla jsem schopná vymyslet žádné řešení. On mi vzal veškerou moji naději.

    Snažil se mě přes dveře utěšovat, ale nedařilo se mu to, protože já si říkala, že když mi přeci řekl, že jediné, co by nepřekousl by bylo, kdybych dříve byla muž, tak jsem si řekla, že mu to prostě neřeknu. Ať raději odejde teď. Nepotřebuju, aby to věděl, když vím, že by tu skutečnost nepřekousl. Bylo by to přeci zbytečné mu to teď potvrdit. A toho jsem se držela zuby nehty, až jsem začala být velmi velmi důsledná a taky nepříjemná.

    Po půl hodině jsem vylezla ubrečená z ložnice a věděla jsem, že tohle je konec. Řekla jsem mu kategoricky, ať si sbalí svůj baťůžek, věci a odjede. Že mu nemůžu říct proč, ale že tu informaci, kterou jsem mu chtěla říct, už zmínil.

    Začal panikařit a vzpomínat, co řekl. Ale nemohl na to přijít. Pořád si všechno opakoval dokola, ale prostě na to nepřišel.

    Vygradovalo to až k hádce.

    Štvalo ho, že mu to nechci říct. Že mu nedávám ani šanci to překonat.

    Ale já jsem už tu šanci ztratila, protože on mi ji před chvílí sám vzal… To bylo tak absurdní.

    A to jsem mu taky začala říkat. Že není co bych mu řekla, protože on sám mi už potvrdil, že se mnou být nemůže.

    Nepřišel na to a to ho pěkně štvalo.

    Smutný a hodně naštvaný práskl dveřmi a odešel. Já za ním po minutě vylítla, ať tu aspoň přespí a jede domů až zítra ráno. Jako že si užiju jeho přítomnost ještě aspoň chvíli, i když už jsem ztratila svoji bezstarostnost.

    Neodešel.

    Stál tiše v mezipatře v chodbě a díval se z okna do rozkvetlých stromů zalitých sluncem.

    Pohladila jsem ho a on mě. Řekl mi, že ta moje zarputilost a neústupnost ho vlastně přitahuje a nechce se mě vzdát.

    Tak jsem ho pozvala zase nahoru k sobě do bytu a připravila se na to, že mu to tedy řeknu.

    Byl to takový paradox! Doufala jsem v něco, co už dávno pohřbil. To je pro mě nulová šance, se kterou jsem do toho přesto šla.

    Na druhou stranu mi nesmírně imponovalo, že si tuhle možnost nepřipouští. Že jsem pro něj žena, kterou moc chce. Jak to, že to na mně nepoznal? Občas mívám své “záchvaty nedostatečné ženskosti”, které on mi vždy trpělivě uzemní a dává najevo, že kdybych nebyla dostatečně ženská, nepřitahovala bych ho a nebyl by tu. A že měl Honza přede mnou opravdu hezké partnerky…

    Rozhodla jsem se to udělat tak, že se zamknu v ložnici a pošlu mu z ní odkaz na messenger na jedno youtube video o přeměně dívky, která se mi líbila. On se na něj podívá sám v obýváku a bude na něm, zda odejde nebo ne. Že ho nebudu nutit tu zůstat. Od této chvíle nemusíme ani jeden z nás cokoliv říkat.

    To byla příšerná chvíle. 🙁

    Viděla jsem skrz prosklené dveře, jak místo z bytu přichází za mnou a prosí, ať otevřu.

    Otevřela jsem, ale už mě neobejmul, což jsem chápala. Dohodli jsme se, že se sbalí, odjede domů a já ho nebudu kontaktovat do doby, než si to všechno nechá projít hlavou.

    Potřeboval na to čas.

    Na to, co jako jediné nedokáže překousnout, jak mi předtím tvrdil! :-/

    Trvalo to tři předlouhé strašné dny, než napsal, že by mě rád zase viděl.

    Přijel a řekl mi, že i přes to, že to teď ví, si nemůže pomoct, ale pořád ho přitahuju jako žena. Že je striktně heterosexuální, líbí se mu hezké ženy a tedy i já a moc. Jeho mozek mu tedy říká, že jsem žena. Že sice řekl, že s někým, kdo byl dřív mužem, by být nemohl, ale to ještě neznal mě. Jeho dosavadní představy o lidech, kteří prošli přeměnou, byly zkreslené a znal takové osoby jen z médií. Přesto ho zase z té druhé strany neustále vnitřní hlas hlodá, že žena nejsem. (Takhle to řekl.) Vždycky mu to tam do hlavy vlétlo jako takový rarášek a ten mi všechno kazil. Radil mu třeba, že by přeci bylo jednodušší to se mnou ukončit a mít jako partnerku ženu, která se jako žena narodila.

    Na to jsem mu říkala svá moudra, z nichž jedno bylo asi nejdůležitější. Snažila jsem se mu prostě všemožně pomoct. Řekla jsem mu, že jsem ale mužem nikdy nebyla. Že podstata toho, že tu teď takhle stojím a moc po něm toužím je právě v tom, že jsem se už jako žena narodila. Není to žádná hra mužů, které už nebavilo být mužem. Ani kratochvíle, ani rozmar, ani sexuální úchylka nebo číslo z travesti show. Měl naprosto standardní zcestné povědomí o tom všem, jako většina populace.

    A jelikož jsem byla už kompletně po přeměně, což bylo dobře, po intimní stránce vše fungovalo dobře (i díky jeho úžasné trpělivosti, se kterou mě přivedl někam, kde bych se toho ani sama nenadála) a stále jsme byli přitahováni navzájem, vypadalo to, že je to na dobré cestě. Jen to chce ten čas.

    Ten čas nakonec trval asi měsíc. Sice mi to neříkal, ale já jsem to na něm vždycky poznala, když mu to v hlavě hlodalo.

    Občas se zeptal na pár informací ohledně přeměny a minulosti, ale jen stručně, abychom do toho moc nezabředávali. On i já jsme věděli, že čím méně toho o tom všem bude vědět, tím lépe. Důležité je to, co je teď.

    Po nějaké době našeho každodenního setkávání a společně strávených víkendů, včetně těch hezkých s Kačenkou, jsme moji minulost postupně přestali řešit úplně, stala se krásně irelevantní, takže teď po roce můžu s klidným svědomím říct, že cítím, že nebezpečí už je zažehnáno.

    Po čase mě představil své rodině, za kterou jsem moc ráda, protože já tu svou už kromě Kačenky a sestry nemám, a začala jsem si nesmírně užívat tenhle čas jako partnerka po boku svého muže. Čas, o kterém se mi kdysi ani nesnilo. Že jednou budu chodit do rodiny mého partnera a nikdo z nich nebude o mé minulosti vědět. Že jeho babička bude vtipkovat, jestli náhodou nejsem těhotná, nebo když mi jednou nebylo moc dobře, strachovala se o mě, jestli nemám ty naše ženské problémy. Babi, díky! Nebo jak mi vždycky po delší době nenápadně kontroluješ, když se delší dobu nevidíme, jestli mi náhodou neroste bříško! 🙂 To je tak krásný. Kéž by mi růst mohlo…

    Vždycky, když jsem u nich na návštěvě, tak si uvědomím, jak obrovské štěstí mám. Jaký kus cesty mám za sebou a jak je tohle všechno úžasné. Přeměna, touha po svém vlastním já a do toho ještě láska.


    Můj Honza je přesně tím mužem, který tu teď má být, a tak žádná jakási moje nesmyslná domnělá intimní nekompatibilita nebo bůhvíjaká minulost nemůže naše pouto jen tak přetrhat.

    Dramatický začátek našeho vztahu a strach o nalezenou lásku nakonec způsobil to, že tu lásku a vztah ještě více posílil.

    Láska je opravdu největší silou ve vesmíru. Je to moc krásné. Najednou je všechno tak jednoduché. Žádné strachy, žádné skrývání. Nikdy v životě mi s nikým nebylo takhle hezky. Kdy jsem přijímána a milována taková, jaká jsem a nemusím si v hlavě každý den pokládat otázku “jaké by to bylo být Terezou?“.

    Protože já jsem Tereza.

    To je konec tohoto mého celoživotního trápení a začátek snů nových o společném bydlení, společné dovolené, která nás teď v květnu čeká a o cestě životem po boku muže, který by udělal cokoliv pro to, abych byla šťastná. Stejně jako já pro něj.


    Jen jednu otázku si často pokládám: Jak mohu nevěřit svým čarodějnickým schopnostem, když se mi stalo tohle? 🙂

    Někdy stojí za to udělat něco, co zní zpočátku jako úplná blbost. 🙂 Kdo ví, jak to dopadne, když to nezkusíme?

    Naše společné foto bych moc ráda přiložila, ale nejde to. Tak to foto jenom popíšu: 🙂 Jsem na něm vysmátá, natahuju ruce po Honzovi a ten se zase natahuje po mně. U toho se moc hezky směje, za námi je rozmazaná silueta jednoho zámku, sedmikrásky v trávě, modrá obloha a vítr mi poněkud rozverně nechává rozlétnout pár pramínků mých černých vlasů do prostoru kolem mě. Okamžik, o kterém jsem se kdysi neodvážila ani snít, o kterém jsem si myslela, že na něj nemám nikdy nárok nebo že ho nikdy nemohu dosáhnout, tu teď je skutečný v celé své kráse.

    Čáry máry, ať jste taky šťastní.

  • otєrєzє.cz

    Čarování za soumraku (1. část)

    Zítra, na čarodějnice 2019, je to přesně rok, co jsem se rozhodla ke kroku, který bych nikdy nepředtím neudělala. Možná mi trošku hráblo, ale ono se to dalo vzhledem k mužům, které jsem si díky své naivitě pustila k sobě, čekat. Jelikož je to přesně rok, tak jsem se dnes (a zítra ve druhé části článku) neubránila zavzpomínat.

    Nedávno se mě někdo ze Slovenska ptal na informace ohledně redukce ohryzku v Hradci Králové, takže jsem vlezla na starý článek ze srpna 2014 o mé návštěvě Hradce, a jak si ho tak čtu, tak v tom článku zrovna řeším své potencionální úplně první rande. 🙂 To rande nakonec nebylo, protože jsem na to nenašla odvahu. Pamatuju si, jak jsem měla obrovskou trému a šíleně jsem to řešila. A taky teď s odstupem doby vím, že ten muž za to ani nestál. Byla to doba, kdy jsem seděla třeba půl hodiny v autě před obchoďákem, a nebyla jsem schopná vystoupit, jak moc jsem se bála, že to na mně někdo pozná. V tu dobu bylo všechno vzdálené, nedosažitelné a nejisté. Tehdy jsem ani netušila, že to jednou řešit přestanu a s muži budu za tři čtyři roky už randit jako každá jiná holka.

    Úplně prvotní impuls, který mě na můj nápad z loňských čarodějnic přivedl a o kterém tu chci psát, byl fakt, že mi sice nedělalo problém seznamovat se s muži, ale potkat takového, který by za něco stál, bylo vážně nemožné. Jak by taky ne, protože všichni muži, kteří za něco stojí, jsou logicky (v této obrovské konkurenci žen) zadaní. Ty, které jsem potkávala, chtěli třeba jen milenky, zatímco doma měli rodiny s dětmi. A ještě mi o tom lhali, což jsem nesla těžce a kupil se ve mně jen vztek. Já nejsem žádnej bezcitnej hadr “použít a vyhodit“, sakra. Už neplatí, že ženská podřadnost je prostou biologickou zákonitostí, která je zapsaná do naší DNA a neměnná po miliony let, kdy muži zásobovaly ženy masem výměnou za sex podle vzoru “přines maso, bude sex“. Ten ostatně můžeme často nalézt u některých párů i dnes, tak proč se mu vlastně tak bráním, když je takhle oboustranně výhodný? No proč. Proto, že už přemýšlím jinak. Kdysi jsem uvažovala o tom, že být s mužem a mít co jíst, kde spát, v čem jezdit a mít se do čeho obléknout na oplátku za sex s ním je vlastně oboustranně výhodné a jednoduché i za předpokladu, kdy od toho muže leccos musím překousnout (agresivita, alkohol, nedostatečná hygiena, hrubost, bezcitnost, povrchní vztah…). Hlavně, že někoho mám! Taková blbost.

    Teď už vím, že to všechno zabezpečení můžu mít také od muže, který je na mě hodný, rozumím si s ním a povrchní vztah je povýšen na něco mnohem vznešenějšího a hezčího. Proč tedy oboustranně výhodný “obchod” uzavírat s mužem, který za nic nestojí? Protože máme málo příležitostí poznat lepšího? Protože jsme tak zoufalé, že bereme cokoliv na oplátku za kus jídla? Protože je naše sebevědomí tak nízké, že si myslíme, že si ani lepšího nezasloužíme? Ale no tak, holky.

    Fakt dlouho jsem váhala, jestli všechno, co teď napíšu, mám vůbec zveřejňovat, protože tím na sebe vlastně prásknu, jakou obrovskou naivitou jsem trpěla. Byla jsem blbá zamilovaná holka, která prahne po kousku lásky, objetí a nechá si zamotat hlavu kdekým, což zrovna živočich, kterým je muž, velmi rád a často u žen zneužívá a ty nezkušené ženy (i já) se nechávají. Někde jsem četla, že je to na světě tak zařízené, aby si žena při svém dospívání (nechtěně) vybírala chvíli ty špatné muže právě proto, aby získala zkušenosti a přehled o tom, co chce a co je dobré.

    Pak jsem si ale řekla, že o tom tedy napíšu. Protože to je právě to poselství tohoto článku: že se z nedospělého písklete stala dospělá žena. A ano, přiznávám, za většinu nezdarů ve vztazích po mé přeměně jsem si mohla sama. Jenže tenhle příběh o hledání spřízněné duše má moc krásný happy end a o ten bych se tu ráda podělila. 🙂 Ne, že bych tu chtěla zase začít na sebe vykecat veřejně věci ze svého soukromí, ale napíšu to tak, abych měla čisté svědomí a současně, aby z toho bylo jasné, že se mám dobře. Díky přeměně, mým rozhodnutím a lidem, které jsem na své cestě potkala.

    Čekala jsem na toto nadělení-podělení tady na blogu jeden rok, abych měla jistotu, že je to opravdu to ono, i když ono už to “to ono” bylo během pár dní, protože každý vztah, i ten, který trvá 50 let, byl kdysi ve fázi “chodíme spolu teprve měsíc, tak proč by takový nemohl být i ten můj? Nesoudím proto žádný vztah na základě jeho příliš krátké délky, protože podle mě nic jako příliš krátká délka vztahu neexistuje.

    Najednou se, narozdíl od předchozích pokusů o vztah, nic nekomplikovalo, všechno šlo hladce, samo a bylo to moc krásné. Žádný strach, jestli napíše, jestli píšu příliš mnoho, jestli se ještě uvidíme, jestli moc netlačím, jestli mu můžu věřit, jestli mě chce vůbec ještě vidět, budu se mu líbit? Nic takového. Najednou to tu prostě bylo.

    Než jsem ale došla do tohoto bodu setkání s osudovým mužem, musela jsem projít balvanizací. Tj. přeskákat (ne odstranit, ale hezky přeskákat) všechny ty naházené balvany na cestě, do nichž některých bych nejradši kopla. 🙂 A jsem za to vděčná, protože všechny mé nezdary vlastně způsobily ve výsledku to, že mě posunuly dál. Tam, kde jsem teď.

    V jednu vážně těžkou chvíli to dokonce vypadalo, že to bude jen další můj nezdařený pokus, který mi moje minulost pěkně sprostě vezme, ale to jsem ještě nevěděla (nebo možná trošku tušila), že láska je tak silná, že ji nemůže položit nějaká jakákoliv minulost, za kterou se navíc není ani potřeba stydět, protože my jsme nic zlého neprovedly. Bála jsem se, že mi uteče někdo, kdo konečně za něco stojí se vzácnými vlastnostmi, kterých si na mužích (a lidech obecně) moc cením. Už jsem neměla energii na další pokusy. Ale čím víc jsem se o něj bála, tím víc jsem postupně dostávala zpátky jistoty, které jsem tolik potřebovala. A tohle je přesně ten moment, který lze zažít jen s tím správným mužem, který tu má vedle nás být, za což jsem mu nesmírně vděčná.

    Ale než se pustím do svého čarování a povídání o tom, jak do mého života přišla láska, musím napsat o dvou balvanech, které za to celé vlastně můžou a bez jejichž sobeckosti, sebestřednosti, srabáctví a prosté mužské živočišné pudovosti bych tu teď tohle nepsala.

    Balvan č. 1 – Dušan

    Nakecal mi (nebo spíš “já blbá jsem mu sežrala”), že žije sám v krásném novém domě kousek odsud (jo, okoukla jsem si ten dům na Google StreetView. Ta krásná zahrada! Mělo mi dojít, že tohle sám chlap nemůže zvládnout) a těší se, jak v něm jednou budeme bydlet spolu, protože je tam chudáček malej úplně sám a chybí mu pohlazení od ženy.

    Párkrát jsme se sešli. Vůbec mi nebylo divné, že se chtěl vidět vždycky někde stranou, aby nás někdo neviděl. No, byla jsem úplně pitomá a zamilovaná, takže jsem ignorovala varovná znamení (typický znak pro puberťačky) a šla tvrdě po něm, protože to byl vysoký, pracovitý, pozitivní, zajištěný a moc pěkný vysportovaný muž, kterému jsem se navíc líbila (a pokud vím, líbím dodnes, prý jsem pro něj stále pokušením a několikrát se znovu pokusil mě pozvat na schůzku. Jasně). Seznámili jsme se na badoo. Tehdy jsem se tam třikrát do roka objevila i já v naději, že tam bude někdo zajímavý. Už jsem nebrala kde koho jen proto, abych někoho měla. Už jsem začala být pěkně mlsná a vybíravá, protože to byli právě sebevědomí a úspěšní muži, kteří mi sami dávali svou náklonností najevo, že si to můžu dovolit… Já sama bych k tomu nikdy nedospěla.

    Na začátku našeho randění mi řekl, že nemá profil na facebooku, takže mě ani nenapadlo ho tam hledat. Pěkná naivka jsem byla. Prostě tou holčičí pubertou jsem si prošla se vším všudy, včetně všech těch zmetků. Ono je to ale potřeba namlít si občas pusu. A to já si pěkně každého předem vždycky prověřila! Ale tady jsem udělala chybu. Tu chybu jsem napravila ve chvíli, kdy jsem se celá poblouzněná vrátila sama z jedné naší romantické procházky ruku v ruce spolu s pořádným zážitkem z líbání, která se odehrála na cestě v podhůří Lužických hor v zapadajícím sluníčku, pasoucíma se krávama a všechno bylo tak strašně dokonalé a já v tu chvíli cítila, že to je přesně ono. Sedla jsem si celá vysmátá a šťastná doma k notebooku a prostě v té euforii s úsměvem vyťukala jeho jméno na facebooku, jakože tam třeba bude a já uvidím jeho fotku, čímž si do těla vpustím další dávku fenylethylaminu a ukojím tak mou nezkrotnou touhu po jeho přítomnosti.

    Polilo mě ale najednou horko a zmocnil se mě strašný vztek. Ale strašný. Na profilovce byl vyfocený se svojí ženou, měl tam uvedeno, že je ženatý a jeho profil byl krásně aktivní s posledním příspěvkem před třemi dny, kdy se fotil (pěkně narcisticky) v posilovně, aby se pochlubil se svými bicepsy, kterými mě ještě před pár minutami objímal na louce a šeptal do ouška, jak krásně líbám.

    Nejdřív mi to hlava vůbec nebrala. Nemohla jsem to rozdýchat. Taková lež na mě. Tak strašně mě naštvalo, že mi lhal! Tohle fakt nesnáším. V tu chvíli začalo mé pátrání. Stala se ze mě největší pobočka FBI ve střední Evropě, která vypátrala, že je opravdu ženatý, v domečku bydlí se svojí ženou a rozhodně jim jejich vztah skvěle funguje. Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného, než na pomstu.


    Sebrala jsem veškerou sílu, překonala jsem obrovskou touhu mu říct, že to vím a ukula jsem odplatu, takže jsem dál dělala, jakože to nevím a jsem ta blbá naivka, která pro něj udělá první poslední, zatímco on si bude vesele užívat a podvádět svou ženu. To byla pro mě ohromná zkušenost s tím, jací muži dokáží být.

    Ponořoval se dál a dál do svých lží, psali jsme si své erotické fantazie a plánovali spolu budoucnost. Hmm. Já se ale přímému kontaktu s ním snažila nenápadně výmluvami vyhýbat, protože by na mně nejspíš poznal, že něco není vpořádku. A taky hrozilo, že mu opravdu podlehnu. Na oko jsem to ale jinak hrála dobře.

    Můj plán byl opravdu podlý. Ne tak proto, že ublížil mně, ale proto, že mi bylo strašně, ale strašně smutno, že ubližuje své ženě, což byla krásná něžná dlouhovlasá brunetka, pěkně chytrá, ale možná až moc usilovně pracující v jednom výzkumném ústavu pod univerzitou. Shodou okolností, jakože asi abych si uvědomila, do čeho jsem se to namočila, tahle krásná brunetka vystupovala náhodou ten večer na ČT v jednom vědeckém pořadu, kde s ní byl rozhovor. Byla v laboratorním plášti a mluvila o tom, jak létává do USA a vyvíjí něco velmi úžasného nanotechnologického. V tu chvíli jsem věděla, že tohohle gaunera už nenechám nikdy jeho ženu podvádět! Teda ne se mnou.

    Nenapadlo mě nic lepšího, než nechat dojet naše randění až do fáze, ve které se ocitnu u něho doma (což bylo na spadnutí, jak byl nadržený a já ho v tom navíc ještě podporovala :), tam si ho v rámci erotických hrátek připoutám nahého k posteli, v tu chvíli se seberu, vyfotím si ho na posteli a tu fotku pošlu jeho ženě se vzkazem: “Přijď si pro něj.”

    Bylo mi jí ale tak líto. 🙁 Celou tu dobu jsem myslela jen na ni, jak se vrací domů z práce utahaná a tam tenhle chlípník, který jí lže do očí. Čím dál víc jsem si uvědomovala, že jí vlastně nechci ublížit. Ale kdo jí ubližuje víc? Já nebo on? To bylo výčitek! Současně mi bylo strašně smutno, že jsem přišla o svého vysněného prince. A taky o víru v to, že muži nejsou přeci takoví…

    Spolu s realizací mého plánu s jeho fotografií v posteli současně pokračovalo moje vyšetřování, které jsem vedla citlivým způsobem u nejlepší kamarádky jeho ženy, kterou jsem na facebooku oslovila. Byla to osoba, která nejvíc lajkovala jejich společné fotky. Což se později ukázalo jako moje další chyba, protože všechno, ale úplně všechno a všichni se obrátili proti mně.

    Jejich milá kamarádka mi stručně sdělovala, jak to oni dva spolu mají, jak k nim chodí ještě se svým přítelem na večeře, jezdí spolu ve čtyřech na dovolené a nic nenasvědčuje tomu, že by ve vztahu Dušana s jeho ženou něco nefungovalo. Navíc byli manželé už 10 let! (No právě.)

    Protože mi přišla slečna důvěryhodná, rozhodla jsem se jí naznačit, jaký milý Dušánek vlastně je a popsala jsem jí, co všechno mi napovídal, co všechno jsme spolu dělali (víc než líbání, objímání, courání a scházení se v kavárnách nebo venku nebylo, protože se to teprve rozvíjelo, ale bylo to na spadnutí) a jaké měl se mnou plány. Strašně se divila, kolik toho o Dušanovi vím a neustále opakovala, že tohle nemůže být pravda, že jejich vztah je přeci úžasný, velmi se milují a Dušan by tohle své ženě nikdy neudělal. Nikdy! Ona ho přeci musí znát, když se znají už tolik let i s jeho ženou.

    Ach joo.

    Ještě během dne pronesla myšlenku, že si to všechno vymýšlím a mým cílem je zničit jejich vztah, protože o Dušana usiluju a chci ho jeho ženě ukrást. To jsem se jí postupně snažila vyvracet, ale čím víc jsem byla upřímná, tím víc začala útočit proti mně. Nejhorší moment přišel ve chvíli, kdy mi napsala, že se Dušana nevydržela nezeptat přímo na mě, odkud mě zná a co jsme spolu dělali. Ten jí všechno popřel a řekl, že si to vymýšlím, že jsem nějaká pomatená ženská, která ho chce, tak trojčí. Bokem mi pak napsal, že jí to musel takhle říct a přikázal mi, ať už jejich kamarádku ani nikoho jiného nekontaktuju, že bude stejně vždycky všechno zapírat.

    Jejich slavnou kamarádku dokonce nepřesvědčil ani otisk obrazovky, který jsem si udělala ještě ve chvílích největší zamilovanosti, abych měla tyhle hezké chvíle schované. Tvrdila mi, že jsem si to celé zkonstruovala, Dušana navedla, zmanipulovala a chtěla ho svést. Věří totiž jim a ne mně, nějaké úplně cizí ženské.

    Tak jsem to vzdala, během několika dnů se vybulela a bylo líp.

    Vrchol drzosti přišel po měsíci, kdy se Dušan zase ozval s tím, jestli už jsem se uklidnila a že by mě chtěl vidět, jestli se můžeme sejít, protože na mě pořád myslí a nemůže na mě zapomenout. Vysvětlil mi, že takto “zahl” své ženě poprvé během těch 10 let (jo, proto taky měl už roky profil na badoo 😀 ) a že si chtěl dokázat, že má ještě na to, aby sbalil pěknou ženskou. Aby se cítil žádaný. Líbilo se mu, že o něj má zájem žena, jako jsem já. Ta jeho totiž tráví většinu času v laboratoři a on je doma věčně sám. Když se pak za ním vrátí domů, je pozdě večer a on už spí. Sexuální ani jiný život žádný. Má ji sice rád, ale chybí mu to, co může muži dávat jen žena. Když byl se mnou, bylo to opojné. Najednou zase ožil. Uvědomoval si, že mi ubližuje a chtěl mi to každý moment našeho setkání říct, ale nikdy nevěděl jak. Nebyla pro to vhodná příležitost a jen se do všeho stále více zaplétal a nemohl si pomoct.

    Je fakt, že jsem se k němu chovala podle vzoru “sebevědomí, úsměv a vyzařovaný klid dělá ženu nejvíc sexy“, než abych ze sebe dělala chudinku, co pořád není s něčím na sobě spokojená. A pak mě to taky dost bavilo, když jsem viděla, jak touží. Jak to všechno krásně funguje. Já žena, on muž. Ta chemie, emoce, vzájemná přitažlivost. Umím taky dost provokovat, třeba když jsme seděli v kavárně s mýma nohama nenápadně jakože ledabyle položenýma v jeho klíně pod stolem a já cítila, jak moc jsem v tu chvíli svým sebevědomím vyrostla, tak v tu chvíli mé sebevědomí nebylo to jediné, co pod stolem vyrostlo. A takhle jednoduše to s ním šlo vždycky, což se mi moc líbilo. Takže jistý podíl na této sváděcí hře nesu i já, nicméně já jsem v tom byla nevinně, protože jsem vše dělala s čistým svědomím a vědomím, že jsem skutečně ta jediná žena v jeho životě.

    Jo, to bylo hezký.

    Jeho zpovědi jsem částečně věřila a bylo mi jich obou vlastně líto. Nicméně jsem se zařekla, že už s ním nechci mít nic společného, protože mně i jí jen ubližuje a všechny jeho nabídky na setkání jsem odmítala. Jak se má dnes po dvou letech nevím a ani mě to nezajímá.

    U Dušana jsem svoji minulost neřešila a ani jsem ji dlouho řešit nechtěla. To je výhoda toho, když to nevykvákáme po prvních pěti minutách na prvním setkání. Odcházíme v případě neúspěchu se vzpřímenou hlavou. Kromě partnera každý člověk, který to neví, je pro mě dobrý. A proč by to měl vědět muž, kterému jsem dala kopačky? 🙂

    Dušanova žena tohle všechno stále neví a asi ani nikdy vědět nebude, což je dobře. Já si z toho celého ale odnáším přeci jen jeden hezký pocit. Že jsem dokázala být konkurencí úspěšné, chytré a krásné ženě. Navíc s mužem, který si vybíral. To mi opravdu moc lichotilo, ale útěchou mi to bylo malou, protože o jeho objetí jsem přišla.

    Po pár měsících jsem se zase dala dohromady, chlapům už jsem věřila tedy zase o kousek míň a protože mi bylo doma samotné smutno, rozhodla jsem se zase to zkusit. Podala jsem si inzerát na seznamku. Jenže ten inzerát jsem podala dost netradičně (což jsem chtěla), takže jsem měla během pár dní stovky odpovědí a nebyla jsem schopná se jimi probrat. (Ještě, že už tohle teď dělat nemusím. I když na mé sebevědomí to mělo velmi pozitivní vliv. 🙂 ). Mezi odpověďmi od mužů jsem občas našla i odpověď od holek. Od heteroholek, které mi jen chtěly napsat, že mi drží palce, ať najdu popisovaného muže, že je to vtipně napsaný. To jsem přesně chtěla – vzbudit zájem, takže jsem přímo nahrála muži, který měl tak příležitost vytvořit netradiční odpověď, že jako zjistím, jak mu to pálí a jaký má smysl pro humor a odfiltrují se mi aspoň hned ti suchaři.

    Vítězem mého výběrového řízení se stal:

    Balvan č. 2 – Martin

    Martin byl vtipný, pracovitý a hodný. Měl v péči malou dcerku, pro kterou byl opravdu dobrým tátou. Chodil s ní bruslit, učil jezdit na koni, kupoval jí věci na sebe, protože máma bydlící ve vedlejší vesnici byla neschopná a s novým partnerem dost pila. Měl ji tak většinu času jen on. Tohle na mě zapůsobilo. Navíc byla stejně stará, jako moje dcera a taky měly stejné křestní jméno. Což by bylo docela vtipné, kdybychom se s Martinem dali dohromady a volali bychom na své dcery stejnými jmény. 🙂

    Kromě toho, že byl vtipný, byl taky skromný a empatický. Toužil po kontaktním vztahu, jako já, a navíc se mi i opravdu líbil.

    Já už byla ale sakra opatrná a tak když po nějaké době vzájemného psaní mělo dojít ke schůzce, kdy za mnou chtěl přijet 50 km, měla na mé přání proběhnout jen jedna procházka, maximálně káva v nějaké hezké kavárně a jinak nic. Prostě nic. Žádné ťuťuňuňu, natož sex. To znělo jako dobrý plán. 🙂

    Nechtěla jsem si ale zase psát věčně. Utíkal mi každý den, kdy jsem mohla mít někoho, kdo mě obejme. A není mi osmnáct, abych měla spoustu času na život přede mnou.

    Přijel ve všední den navečer po práci do centra města, ve kterém bydlím. Já měla na sobě černé puntíkované šaty a fakt jsem se snažila, abych se mu líbila. Hned mi dal do ruky malou bonboniéru Milka ve tvaru srdíčka (jůů) a vzal na chvilku za ruku s tím, že mi to moc sluší. I jemu to moc slušelo. A tak jsme se šli projít, courali chvíli ve městě a povídali si. To už jsme se drželi i za ruce. Potom jsme zapluli do jedné kavárny a tam jsme si zase povídali. Bylo to moc fajn. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měl tentokrát nastat nějaký problém…

    🙂

    (Se tomu musím smát už dneska. Té mojí naivitě, která mi částečně zůstala dodnes, ale už naštěstí toho svého ochránce mám.)

    I podle toho, co vyprávěl, co dělá v práci, jak si s lecčíms doma poradí, že za ním pořád někdo z vesnice chodí, mi přišlo, že to bude slušný hoch. Dokonce je i v zastupitelstvu obce. Ano, byl slušný.

    Po čtyřech hodinách se už setmělo a nezbývalo, než se rozloučit. Vůbec jsem nechtěla, aby odjel. Ani on ne. Jenže jsem si preventivně pořád představovala, že tohle celé opravdu moc dobře hraje, že mě chce jen na jednu noc a po ní opustí. To mě naštěstí pořád brzdilo. Jinak já do té doby byla (a jsem) vždycky celý život hrozně hrrr do všeho.

    Nasedl do auta, já s ním do jeho, abysme si ještě chvilku popovídali, přičemž to moje auto bylo zaparkované hned vedle. A řekla jsem mu, že tohle byl moc krásný večer, že bych ho ráda někdy zopakovala, ale ať se nezlobí, že musí odjet. Nechtěla jsem nic uspěchat.

    Byl smutný, já taky. Nedokázala jsem vylézt a nechat ho odjet. Ale nakonec jsem si vzpomněla na Dušana a vylezla. Díky Dušane!

    Řekl “tak dobře”, nastartoval a začal se rozjíždět. Když vyjel z parkovacího místa, že se rozjede, vlezla jsem mu do cesty s tím, ať počká. Že je už dost hodin (bylo skoro jedenáct večer a my zítra vstávali do práce), tak jestli chce, může přespat u mě. Ale jen přespat! Do práce může jet ráno ode mě. To byl osudový moment, protože jsem si nějakou svou pitomou dedukcí řekla, že když opravdu odjíždí, tak je smířený s tím, že spolu přes noc nebudeme a nejde mu jen o to jedno. To měl být pro mě jako důkaz. 🙂 A tak bylo tedy vpořádku ho teď zastavit.

    (Ono to vlastně jinak bylo moc hezký.)

    V tu chvíli se mi přiznal, že je strašně šťastný a ukázal mi, že si pro tenhle případ připravil s sebou i kartáček na zuby. 🙂 Zmetek, on s tím počítal! 🙂 Prostě se na to připravil. Co kdyby. Ale mně se to náhodou líbilo. Líbilo se mi, jak moc o mě usiluje.

    Tak jsme teda jeli ke mně. Já se moc těšila. On taky. Strašně jsem bojovala s výčitkami, že jsem porušila své předsevzetí, ale ta touha být s ním byla ještě silnější. No jo, hormony. Obzvlášť, když jsem viděla, jak i on chce být se mnou. Cítila jsem, že tohle je ono a uklidňovala jsem se, že já jsem tu žena a žena v tomto případě rozhoduje o tom, co se bude dít. Muž gentleman to vždy respektuje. 🙂 (Pořád mě to rozesmívá, když si na to vzpomenu.)

    U mě doma jsme si řekli, že je hodně hodin, tak půjdeme rovnou spát. Svlékl se do trenýrek, já do krátké noční košilky a zhasla jsem.

    No. Kéž by tak tenhle příběh teď skončil…

    Možná byl důvod, proč měl Martin do mého života vejít… Byl to vlastně jinak moc důležitý moment v mé přeměně. Jak jsme tam tak ve tmě leželi, nemohli usnout a dotýkali se jeden druhého, jak tak krásně hřál, prostě v tu chvíli to ani jinak nešlo, než ještě nejít spát… :-/

    A tak jsme nešli spát.

    Nebylo to poprvé, co jsem byla v posteli s mužem, ale bylo to úplně poprvé, co to bylo krásné, až mě to samotnou překvapilo. Navíc to šlo tak hladce. Až do chvíle s ním jsem se přímo děsila momentů, kdy se nebude dařit partnerovi do mě dostat kvůli tomu, že jsem lehce užší (i když stále v ženské normě), ale tady jsem měla strach zbytečně, protože totiž vždycky záleží i na partnerovi a jeho fyzických dispozicích a ty se mnohdy dost liší. Ten správný bude totiž správný i tam dole. To je jasný. 🙂

    Moje euforie a úžasný pocit, že mohu dát muži to, co jiné ženy, byla navíc umocněna jeho eurofickým zážitkem se mnou. Což bylo důležité zjistit vzhledem k mému potencionálnímu budoucímu partnerovi, ale v tu chvíli jsem si myslela a cítila, že tím pravým partnerem je právě Martin. Taky podle toho, co mi říkal, když jsme se potom k sobě přitiskli a vyčerpaní, ale šťastní, usínali.

    Já tu teď o těchto mužích píšu takhle přímo proto, že jsem s tím vším srovnaná a netrápí mě to. Všechno, co se stalo v minulosti, mě posílilo nebo otevřelo jiné dveře, které mě přivedly k něčemu mnohem většímu. A to teď nemyslím fyzicky.

    Ráno bylo krásné. Pořád mě objímal. I zezadu, jak to mám ráda, když jsem mu připravovala snídani a pokládal si hlavu na mé rameno. Rukama si mě přitahoval k sobě a já byla v sedmém nebi. Spíš v sedmdesátém sedmém. Věděla jsem, že teď přijdou samé hezké dny.

    U auta jsme se venku rozloučili a odjel. Taková romantika, tyjo!

    Během našeho povídání se mi svěřil, že jde dnes do práce později, protože jde na kontrolu k doktorovi ohledně výsledků krve. Někde nahmatal bulku. Měla jsem trochu starost a říkala mu, ať je ke mně potom upřímný.

    V čase, kdy měl dorazit domů, mi žádná sms nepřišla.

    Ani za hodinu mi nepřišla. Ani v poledne… ani odpoledne… ani večer… To už jsem nevydržela a začala mu i volat.

    Odpověď žádná. Telefon mi nebral.

    Začala jsem si konstruovat katastrofické scénáře a měla o něj hrozný strach. Pokud se nevyboural cestou domů, ujišťovala jsem ho, že spolu všechno zvládnem, hlavně ať na to není sám. Myslela jsem si totiž, že mu doktor řekl nějakou špatnou zprávu a on se s ní teď není schopný vyrovnat.

    Za tři dny (!) mi přišla sms: “Terezko, moc promiň. Odhodlával jsem se poslat ti tuhle sms dlouho, ale nemůžu už to odkládat. Jsem zbabělec. Vím, že ti svou nečinností akorát ubližuju. To celé byla chyba. Neměli jsme se spolu vyspat. Nedokážu si představit, že za tebou jezdím 50 km, když mám doma malou a ty si zasloužíš lepšího. Já jsem hrozný srab a ty taková akční.

    Sakra. 🙁

    Snažila jsem se ho ještě vidět, alespoň jednou se sejít a vyříkat si to z očí do očí, ale do toho se mu nechtělo se slovy, že moje podnikavost je na něj moc hrrr, on má rád svůj klid a myslí si, že se k sobě nehodíme. Jo, takže já jsem to uspěchala. Jasně. V tamten večer mě ale fyzicky moc chtěl a nedokázal svou fyzickou touhu po mně žádným způsobem překonat, což mu zatemnilo mozek.

    Klasika.

    To jsem ale blbá!

    Napsala jsem mu, že jedu za ním. Na to sebral odvahu, nasedl do auta a na půli cesty jsme se sešli.

    Celou tu půlhodinu v autě jenom fňukal, jaký je hňup, že mi ublížil, že nepřemýšlel hlavou (jo, to známe moc dobře od jiných) a když si to pak cestou domů v autě srovnával v hlavě, tak se lekl zodpovědnosti, jakou najednou vůči nám má.

    Nešlo s ním hnout. Mrzelo mě to. I tak to loučení bylo moc hezké a dá se říct, že jsem mu v tu chvíli odpustila, i když jak jsem přišla domů, začalo moje vzteklé běsnění s příšerným pocitem bezmoci, že jsem byla zneužitá (což byla blbost, když jsem do toho šla dobrovolně a ráda 🙂 ) a zařekla jsem se, že už žádného chlapa nechci, protože všichni chtějí jen to jedno. A já hlavně nejsem absolutně schopná poznat, kdy to myslí vážně a kdy si chtějí jen užít. Tak bude lepší, když se na to preventivně vykašlu úplně.

    Bylo 5. ledna 2018.

    Někde jsem vyčetla, že z takových věcí se člověk začne vzpamatovávat nejdřív za tři měsíce, tak jsem si dala takovou metu, že to do Velikonoc bez chlapa a mých pokusů o nějakého vydržím. Že radši budu sama.

    A drželo mě to dlouho. Potkala jsem mezi tím jednoho moc fajn kluka z Prahy z ministerstva, který se mnou ale nic moc nezmohl, protože jsem byla pořád zaseklá a tvrdila mu, že musí počkat do Velikonoc, jestli mě to přejde.

    Jediné, co přešlo, byly ty Velikonoce. Mě ten vztek nepřešel vůbec. Nemohla jsem si pomoct. Pořád jsem cítila, že potřebuju víc času. Protože jsem totálně neschopná nenaletět chlapovi a neumím s tím bojovat, protože s tím nemám takové zkušenosti.

    Bylo mi fakt smutno. Jediné, co mi dělalo radost byla vždycky myšlenka na to, kde teď jsem. Myšlenka, že se budím každé ráno jako žena. A tenhle “motor” mě pohání dodnes, když je mi někdy smutno. I když to už mi teď tolik není, protože na nic nejsem sama.

    Na jedné straně jsem neměla problém se seznámit kdekoliv – na internetu i v reálu. Na druhou stranu jsem se nechtěla spokojit jen tak s někým. Potřebovala jsem cítit, že ten pravý bude takový, jakého ho potřebuju mít. Aby miloval svou ženu takovou, jaká je, aby ji objímal a vážil si jí. Aby k ní byl upřímný a hodný. Současně jsem potřebovala, aby mě přitahoval, nebyl to padavka a měl něco v hlavě. Aby nekouřil a hlavně, aby mě posouval. Ne, abych pořád posouvala někoho někam já, ale aby to bylo vzájemné. Věděla jsem přesně, koho chci. Jen ty nároky byly trochu vysoké, takže jsem si tím zmenšovala šance.

    Rok 2018, který právě začínal, byl však v mnoha ohledech výjimečný. Dala jsem tomu tedy ještě šanci. Do karet mi hrály tři úžasné skutečnosti:

    1) Když už nic jiného, tak mi byly nakloněny hvězdy, jako nikdy předtím. Jsem narozená ve znamení býka a v tento rok se býk dostal do nadvlády planety Venuše, což mi dávalo obrovskou ženskou sílu. Největší, jakou můžu mít. Lepší hvězdná konstelace na nalezení partnera pro ženy býčice nemohla být. Tato konstelace přichází po dvaceti letech.

    2) Můj život se odehrává v šestiletkách. Vše důležité, co se mi v životě stalo, přišlo vždy v rocích, které byly násobky šesti počínaje rokem mého narození. Týká se to nejen mého osobního života, jako jsou délky vztahů, ale i zaměstnání, apod. V roce 2018 měla začít nová šestiletka. Měla tedy podle původního modelu přijít nějaká velká změna. Přesně šest let po rozvodu bylo akorát na čase. To mě povzbudilo. Kromě mého života na správném břehu ve správných kolejích jsem cítila, že je to příležitost pro objevení muže po mém boku. Prostě jsem tomu věřila a mou víru podporovala planeta všech žen Venuše postavená v mém znamení.

    3) Zrovna ten filipojakubský večer roku 2018 byl úplnou náhodou fascinující vzácný růžový “štíří” úplněk, který umocňoval obecně sílu kterékoliv lásky.

    4) Přemýšlela jsem tedy usilovně, který den v roce (2018) by byl tak nejlepším dnem, ve kterém je mi nakloněno úplně všechno a do kterého mohu soustředit svou ženskou sílu k tomu, abych nebyla na světě sama. A vyšel mi právě večer na čarodějnice, což je snad večerem ze všech v roce ten nejčarovnější.

    Toužila jsem po lásce, ale byla jsem tak zklamaná, že jsem už ztrácela víru i energii v hledání toho pravého. Rok 2018 jsem si stanovila jako poslední, ve kterém si na Nový rok budu přát, abych už nebyla sama. Přála jsem si to totiž vždycky na Nový rok šest let zpětně od rozvodu v roce 2012 a vždycky jsem tomu slepě věřila. Obvykle trvá dost dlouho, než něco vzdám. Vzdám-li to vůbec.

    Šest uplynulých let jsem nechtěla být sama, ale byla jsem a nejsem zrovna typ člověka, který chce být navěky sám. I když jsem třeba cestovala ráda, vždycky jsem se pak musela vrátit do prázdného bytu a usínat sama. Některé dny mi bylo těžko. Se samotou jsem se nehodlala smířit, ale kde na to všechno vzít energii?

    Mohlo za to zase moje nadšení, které mě vždycky nakopne. Když se pro něco nadchnu, je se mnou k nevydržení. A protože bylo po Velikonocích, čili tři měsíce od mého “sexu na jednu noc”, jak jsem celý ten pokus o vztah později přehodnotila, blížila se Filipojakubská noc! Pálení čarodějnic. A protože jsem dosud vyčerpala všechny možné způsoby, jak najít toho pravého, zbýval už jen ten jeden jediný – ten poslední ještě nevyzkoušený:

    Tak jsem si řekla, že si ho prostě přičaruju! 🙂

    Místo toho, abych někam šla s buřtama k ohni (stejně jsem neměla s kým a sama se tam cpát davem jenom kvůli buřtu jsem nechtěla), jsem si v tento nezvykle teplý dubnový den oblékla delší černobarevné (čarodějnické) šaty a vydala se sama na kopec čarovat…

    …pokračování v zítřejší 2. části.

  • otєrєzє.cz

    Lekce pro fňukalky

    Tenhle článek nebyl v plánu. Je úplně mimo. Ani nebyl rozepsaný, ale já prostě musím. Takže si dám teď pěkně při pátku odpoledne v práci menší přesčas. Neplacený samozřejmě. 🙂

    To, zda jsme průchozí, je pro nás snad to nejdůležitější na světě, pokud jsme tedy ještě ve fázi, kdy to řešíme. I když čas od času to stejně řešíme všechny i po přeměně, já ve “svých” dnech tak jednou za měsíc taky, a to dokonce i kdybysme byly Miss Universe, protože to v nás někdy tak trošku hlodne a nemůžeme si pomoct. Je jedno, že už jsme stotisíckrát slyšely, že nám to sluší, jsme krásné, ženské, milé, atd. Dokonce i když máme milující partnery, kteří nám denně říkají, jak nám to sluší. Takže to paradoxně není tato společnost, která nás má za příšerky. Tato společnost nás má za ženy. Ale jsme to my, kdo si myslíme, že jako příšerka vypadáme. To je postavené na hlavu. Jak kdybychom tomu nechtěly uvěřit a myslely si, že celý svět nám lže, takže se vydáme na naprosto nesmyslnou absurdní cestu hledání člověka, který nám potvrdí, že jako žena nevypadáme. Častokrát však marně. 🙂

    Jeden takový šílený pokus udělala dnes moje kamarádka Erika. Je třičtvrtě roku po operaci a podle mě byla průchozí jak vizáží, tak hlasem, už před dvěma lety, ale (a to jí nevyčítám, protože to dělávám taky) vůbec mi to nevěřila. Ach joooo. Někdy je to vážně těžký s náma! 🙂

    Dnes dorazila po několikahodinové cestě do Prahy kvůli kontrole u doktora a při té příležitosti se poprvé sešla s Nikolou, která je 4 měsíce na HRT, ale ještě jako slečna nevystupuje. Bylo to prý fajn setkání, při kterém si spolu zašly na zákusek do jedné velké restaurace, ve které mimo jiné řešily i průchodnost. Protože ta se řeší pořád, že jo. Obzvlášť, když jsem ještě na začátku, tak z ní mám příšerný strach a bojím se snad úplně všeho. Co s tím?

    Naši milou nevěřící si Eriku nenanapadlo nic lepšího, než strach z vyoutování na veřejnosti vyhnat z Nikčiny hlavy opravdu originálním pokusem, ke kterému bych se já tehdy ani teď jen těžko odhodlávala. Aby jí dokázala, že se neprůchodnost dá zvládnout, rozhodla se předvést jí to na sobě. Erika si totiž myslela, že je natolik neprůchozí, že to rozhodně vyjde. Chtěla na sobě demonstrovat, že i když to lidé poznají, vlastně se to dá přežít. Což mělo Nikču uklidnit. 🙂 (Se tu hihňám už půl hodiny, co jsem si tuhle příhodu vyslechla.)

    Takhle nějak se to semlelo:

    “Víš, co jsem provedla? Takovou hloupost. Kvůli Nikče. Aby věřila, že se dá passing zvládnout.

    Seděly jsme v restauraci na zákusku.

    Byly tam dvě ženy kolem 45 let.

    Normálně jsem se postavila, slušně je pozdravila a jednu z nich jsem poprosila, jestli by nám nemohla pomoct, že se na něčem nemůžeme shodnout, aby šla k našemu stolu, že se jí na něco zeptáme.

    A spustila jsem: “Paní, zeptám se na váš názor na mě. Co si myslíte? Byla jsem muž?

    Tu otázku jsem řekla svým starým hlubokým hlasem. (/Pozn.: Ten na Erice fakt nemám ráda a kdysi jsem ji poprosila, aby ho už přede mnou nikdy nepoužívala. To platí ostatně pro vás pro všechny, jasný?! Ale tahle otázka je naprosto šílená už sama o sobě! :))

    Paní nechápala.

    Tak jsem doplnila svou otázku už svým ženským hlasem: “Myslíte si, že můj hlas je v pohodě?

    Odpověděla, že ano, že je normální a chtěla vědět, jak jsem dokázala předvést hlas muže.

    Takže tak.

    Bylo to jediné bláznovství a zapřísáhla jsem se, že tohle už nikdy neudělám.

    Chtěla jsem jen Nikče ukázat reakci člověka, který zjistí, jak to s námi je. A taky ukázat, že se to dá dělat i tak, aby to lidé nepoznali. Třeba obklopovat se ženami a né transvestity.

    Nikča byla v šoku, že jsem to vůbec udělala. A já taky, že paní chtěla vědět, jak jsem dokázala promluvit hlasem muže.” (/Pozn. Jo, to já jsem v šoku taky, Eri. :))

    Samozřejmě spousta lidí nám zatloukne, že nejsme průchozí, pokud se je na to zeptáme přímo. Protože nám třeba prostě jen nechtějí ublížit. Tady ale Erika dostala lekci, kterou bysme občas potřebovaly všechny, když fňukáme, že nejsme dost průchozí.

    Stejně tyhle historky ze života jsou nejlepší. A taky jsou to nejcennější zkušenosti, jaké můžeme získat.

  • otєrєzє.cz

    Čeho se na nás lidé nejvíc bojí?

    Já bych tak psala! Ale kdy? Ono je to z jedné strany vlastně dobře, že nemám čas, protože řeším úplně jiné věci, které jsem ani dřív řešit nemohla, protože to prostě nešlo. Teď mám ten opojný a krásný pocit, že žiju a nemusím si dodávat sebevědomí blogováním nebo mít se komu vybrečet tady. Přesto jsem si za poslední měsíce zaznamenala pár postřehů, které bych chtěla shrnout do jednoho článku, protože je mám tak nějak pořád na srdci a dokud to neřeknu, neusnu. 🙂

    Trošku občas po očku sleduju, co se tak někde šustne kolem transgender tématu, kdo nový “od nás” se veřejně kde objeví, ráda si přečtu nějaký hezký článek Hanky Fifkové “Proč by ženy měly mít rády svou vagínu” (což já samozřejmě vím 🙂 nebo jak se pořád někdo někde vzteká, že něco není tak, jak má být. Často si říkám: “Páni, takové krásné nové holky a sympaťáci kluci jsou tu zase mezi námi!” To je dobře. Tyhle kluky a holky ale nikdo nevidí, pokud se sami nepřihlásí, protože nekřičí “hele, já jsem trans”. Jak jsem zjistila, většina populace ani netuší, že chodí mezi námi. Chci říct, jak je to skvělé, že nacházíte tu odvahu a jdete do toho!

    Stejnopohlavní manželství

    I když politiku moc neřeším, taky nenápadně sleduju, jak se ti pánové ve vládě pořád trápí s tím, zda přijmout nebo nepřijmout zákon o manželství pro páry stejného pohlaví. Není to fakt zbytečné takhle se pořád handrkovat, co je tradiční rodina a vymýšlet milión důvodů, proč láska mezi muži nebo mezi ženami je špatná nebo zlá? Hlavně je strašně netradiční! A to je teda sakra neřešitelný problém. Kdyby se tak těm všem odpůrcům narodilo krásné zdravé inteligentní a šikovné homosexuální dítě, které by jednou přišlo domů a řeklo: “Tatínku, chtěl bych si vzít Rosťu, ale nemůžeme, hlasoval jsi ve vládě proti tomu, abychom se mohli vzít a to nás moc mrzí.” Těžko říct, jestli by to pomohlo… Zabedněnost je hrozná a velmi rozšířená vlastnost napříč všemi společenskými vrstvami.

    Panu prezidentovi Zemanovi (to jméno si sem uložím, až se tenhle blog bude číst za 50 let a nikdo už si na nějakého Zemana ani nevzpomene :), který tomu všemu nefandí, bych ráda vzkázala: “Hele, dědo, podívej se: Když se podívám o 50 let dopředu do budoucnosti (rok 2069), naše země už spoustu let tenhle zákon mít bude, homosexuálové budou moci uzavírat sňatky, vychovávat děti a nikdo se tomu nebude divit. Občas si jen někdo zavzpomíná na to, jaké to tehdy bylo, když jsi tehdy vetoval tenhle zákon úplně zbytečně, protože ho stejně nevyhnutelně prosadili později po tvé smrti a nikdo z vás to nedokázal (a ani nemohl dokázat) zabrzdit“.

    Nechápu, o co tedy jde. Ze všech zemí střední a východní Evropy máme vše už na spadnutí úplně nejvíc. Je to jen otázka času a žádný Zeman ani veto kohokoliv tomu z dlouhodobého hlediska nemůže zabránit… 😉 Ale dobrý pokus no. Takové trošku “já jsem tady vedoucí“, že jo? 🙂 Tak jo. Ty jsi tady vedoucí.

    Most

    Dále mě fakt mrzí, jak Česká televize slepě vypustila do českého éteru jakože transsexuální Dášu v seriálu Most (nesežerte mě tu teď zaživa jo?), ke kterému jsem se původně nechtěla vyjadřovat vůbec nikdy nikde, nakonec jsem zase naopak chtěla vypsat úplně všechny fatální nedostatky ohledně transgender (jako že někdo to té veřejnosti přeci říct musí, jak to je! :), ale pak to za mě udělal někdo jiný (TransparentCZ), takže jsem od rýpání upustila. Trošku by mě zajímalo, jakou funkci měl v seriálu v titulkách uvedený sexuolog MUDr. Ivo Procházka, který se velmi dobře v transgender tématice orientuje, ale na výsledku ve všech osmi dílech to bylo znát minimálně.

    Ze scén, kdy žena musí pořadateli závodu ukázat svou pipinu, protože chce jako žena jet tajný závod na autodromu, mi vstávaly vlasy na hlavě. Ženy (a opravdu k neustálému překvapení většiny jsme ženy) skutečně nepotřebují ukazovat a ani neukazují své pohlavní orgány komukoliv jen proto, aby dokázaly, že jsou ženami. Podobně ubohých, nepřesných nebo zcela zavádějících scén byla spousta. A ne, není to nadsázka, jak se to někdo snaživě snažil zachránit, ale špatný pokus o vtip kombinovaný s totální neznalostí hraničící s lidskou (ne)důstojností.

    Taky přemýšlím, proč si vždycky společnost myslí, že stačí vzít do telky (nebo kamkoliv jinam) jednu kteroukoliv z nás a ona podle nich reprezentuje názory nás všech. To je jako kdyby přišel do Hovorů Václava Moravce člověk (rozuměj kterýkoliv člověk, protože všichni lidi jsou přece lidmi) a jeho názory by reprezentovaly názory všech lidí. A to nemluvím teď jen o Dáše ze seriálu Most, na které kladně hodnotím to, že do její role byla vybrána žena, i když musela být nadabována mužem Janem Cinou, protože přeci žádná transgender žena nemůže mít jen samé ženské znaky. Nedej bůh, aby zobrazovaná transgender žena vypadala ženštěji, než biologická žena! Tak ji nadabuje muž, aby to bylo jako věrohodnější. Jakoby se zapomínalo na ty, které tu opravdu chodí mezi námi a jen se tiše a nenápadně v tom davu smějí, jak se pořád všechno kolem transgender řeší, jak společnost transgender osoby vidí, a ze všeho nejlepší jsou muži, kteří se v diskusích zapřísahávají, že by nikdy s “předělaným chlapem” nešli, je to totiž hnus, ale přitom ti muži nemají ani ponětí, že mnozí z nich už ten zážitek mají dávno za sebou. 🙂 A ani se to nikdy nedozví. To mě baví.

    Být před přeměnou a vidět seriál Most, tak z přeměny budu mít pocit, že je to těžké. Protože (jak sama hlavní protagonistka Dáša prohlásila) “je to fakt těžké“.

    Ne. Není to tak těžké, jak to vypadá.

    Na druhou stranu díky za přidělení role oběti. 🙂 Můj ředitel (který to o mně ví, protože se známe už přes 20 let) teď díky seriálu Most za mnou každé úterý při odchodu domů chodí do kanclu a lituje mě, jak to mám(e) my transgender osoby těžké. Tak se nechám pohladit a dělám děsně ublíženou. 🙂

    To celé je jen o tom, že jsou dva druhy lidí.

    Ti, kteří ví, jak to je, protože to prožívají, a ti druzí, kteří se to, jak to ti první prožívají, jen domnívají (sexuologové, tvůrci pořadů, veřejnost…). A proč já bych měla být ta, která uvádí všechno na pravou míru? Proč bych do toho měla dávat svoji energii? Já nechci zachraňovat svět. Chci píct jablečný koláče mýmu muži a nechat se hladit ve vlasech, když spolu sedíme na břehu jezera sledujíc kolemjdoucí transgender dívku, které vduchu fandím.

    Čeho se na nás lidé nejvíc bojí?

    Myslíme si, že se nás lidé nebojí. Jsme přeci ženy. Proč by se nás měli bát? Někteří z nich si sami nejsou jisti, jak budou reagovat, až nás potkají, dokud nás nepotkají. Nemáme na sobě pestrobarevná křídla ani dvoumetrové řasy na očích, takže by to mělo být v pohodě, protože nepoutáme pozornost.

    Nebo poutáme…?

    Oni nám to totiž nikdy neřeknou. Ale mně to nedávno někdo řekl.

    V zaměstnání, které trvalo nejdéle v mém životě (12 let) na úřadě práce jsem měla kdysi nejoblíbenější kolegyňku, kterou jsem měla opravdu moc ráda. Taková usměvavá, milá, citlivá, veselá a chytrá velmi ženská brunetka s velkým srdcem. Pár dní před začátkem přeměny, kdy všechno bylo na spadnutí, jsem ji náhodou potkala (ještě ne jako Tereza) ve městě a tak jsme se zapovídaly, že mě pozvala k sobě domů do svého domečku. Neplánovaně. Po jedné noci (ve vší počestnosti) strávené spolu vznikl článek “Dohasínající plamínky“, který jsem si sem tehdy napsala, abych měla to kouzlo okamžiku schované už navždy. Tenkrát mi pořádně zamotaly hlavu její poznámky, že mám sice její podporu do přeměny jít, ale její druhé já jí říká, abych to nedělala, protože má ráda Toma. Ale tehdy jsme to (zevnějškem) nebyly my… Moc ráda na ty chvilky s ní vzpomínám. A taky na všechno, co jsme spolu vyváděly v práci i mimo.

    Jakmile jsem nezadržitelně s nadšením udělala svůj první krok a vrhla se do největší změny svého života k tomu, aby mohlo rozkvést mé já, přestaly jsme být tak nějak přirozeně v kontaktu. Měla partnera, čekala s ním dítě a já jsem si v té době nemohla dovolit vztah.

    Jenže Vesmír mi ji nedávno poslal ke mně do práce. Pracovně. Věděla, kde pracuju, ale musela sem přijít, protože prostě v některých životních situacích ani jinam přijít nejde, než ke mně. 🙂

    Tak strašně ráda jsem ji viděla, i když jsem byla příšerně nervózní. Ještě nikdy mě takhle neviděla! Vzala jsem ji do přijímací místnosti, ve které jsme si povídaly a pak jsme se objaly. Tím objetím z nás všechno spadlo a Editka se rozmluvila.

    “Teri, víš co ti musím říct? Já jsem se tak strašně bála! Pořád jsem odsouvala setkat se s tebou.”

    “Prosím tě, a čeho?”

    “No tvého hlasu! Strašně jsem se bála, že na mě promluvíš a budeš mít takový ten hluboký hlas, co mají ty jiné holky… Ale tvůj hlas se mi líbí.”

    Dostala jsem pár komplimentů a usmála se.

    Nikdy mě nenapadlo, že se lidé vůbec mohou bát taky našeho hlasu. Všichni víme, jak je hlas důležitý (i když občas tvrdíme, že ne, a že tahle společnost je ta, která se má přizpůsobit nám, ne my, s čímž nesouhlasím). Já hlas považuju za jednu z nejvyšších priorit, protože můžeme vypadat sebeženštěji, ale jak promluvíme mužským hlasem, je to v háji. A já už nechtěla být v háji. Já chtěla neřešit, zda jsem průchozí. Už si konečně oddechnout. Odhodit ten těžký balvan, který nás tíží. To trápení, jestli budu nebo nebudu průchozí. Poznají to na mně? Jsem dostatečně ženská? Proč tak zírá? V prvním roce přeměny jsem dokonce na veřejnosti na někoho vyplázla drze jazyk, jak mi to vadilo. Těžko říct, co se mu zrovna honilo hlavou.

    Ne všechny mluvíme krásným ženským hlasem, i když i takové znám (a byla bych ráda, kdybych tu o Domče mohla někdy napsat víc, ale jen tenhle článek jsem měla rozepsaný tři měsíce a celou tu dobu nosila ty myšlenky v hlavě, než jsem si prostě ten kus času urvala, abych ho napsala). Nikdo nám neřekne, že my, krásné ženy, mluvíme jak hromotluci. Ale je to škoda. Tolik z vás mluví fantasticky žensky! Když je tam aspoň snaha, tak to má své výsledky a je to moc příjemné. K ženě patří přeci i její ženský hlas stejně, jako prsa nebo vagína, ne? A taky jako úsměv. Krásný milý ženský úsměv, který umíme jen my, a který láme ledy. A ne, že to s tím hlasem nejde. Jde to vždycky. Ale o hlasových terapiích jsem tu už napsala romány…

    Uvědomme si, lidé zvyklí na ženské hlasy u žen mohou mít strach z toho, že uslyší ženu s mužským hlasem. Když si pustím nějaké video, ve kterém vystupuje transgender žena, přistihla jsem se, že si ho často pouštím jen proto, abych zjistila, jak ta krásná slečna zvládá ženský hlas. A častokrát ho zvládá! Je super! Ale taky ho častokrát nezvládá. Mluví a děsí. Přitom je to tak jednoduché… My, které jsme prošly tím vším až do konce a složily zkoušku na vysoké škole trpělivosti najednou všechno pustíme a nemáme snahu pracovat na svém hlase?

    Tak v čem je problém?

    Já vím. Je toho už takhle nad hlavu se samotnou přeměnou a tenhle obzvlášť vysoký stupínek vyžaduje další obrovský výdej energie, které se teď nedostává. Nechci rýpat. Sama jsem jak posedlá, když někde slyším krásný ženský hlas a chci pak sama víc… ještě víc… ještě víc a přitom si neuvědomuju, že jsem taky kdysi neměla ani procento toho všeho, co mám teď. A tak si potom vždycky uvědomím, jak jsem za to vlastně vděčná, i když nejsem žádná supermodelka.

    V práci mívám často zajímavé klienty ze všech různých oborů. Před dvěma měsíci tu byla paní, která provozuje domácí péči starým a postiženým lidem. A má na stránkách tohle:

    Kulhavý poutník, jakkoli jde životem o něco hůř a pomaleji, nežli jiní, právě díky své vrozené vadě pociťuje věci života a světa hlouběji a silněji.” Josef Čapek

    Trošku mi to připomíná nás, byť nejsme postižené.

    Tohle nás odlišuje – ta vděčnost za život na správném břehu.

    A to pochopí každá z nás, až dozraje. Až přijmeme, že nám ubližuje to, co nejsme schopny přijmout. Jak píše o vztazích Michal Bartoš, což by se dalo klidně aplikovat na nás utrápené před přeměnou: Jde především o přijetí. Přijetí sebe. To znamená přestat si o sobě a o všech svých vlastnostech cokoli nalhávat. Zároveň si nenalhávat nic ani o ostatních, o vztazích, které tvořím, motivech, s jakými je tvořím atd. Je to cesta k autenticitě, až na “dřeň”. Vnímat sebe a své pocity. Nelze prožívat plně lásku a radost bez schopnosti stejně naplno prožít bolest, strach či smutek. Naše vnímání nemůže být selektivní. Ubližuje nám jen to, co odmítáme, co nejsme schopni přijmout. Bohužel často na podvědomé úrovni. Je to výsledek našich minulých zkušeností (např. z dětství). Ve chvíli, kdy jsme schopni pravdivě to uvidět a přijmout, přestává být daný problém problémem. Co přijmeme, to mizí, to, s čím bojujeme a co potlačujeme, roste. Co nepochopíme, odmítáme a nechceme pravdivě vidět, to prožíváme stále dokola. Tlačí se to na nás z “venkovního” světa. Dostáváme se do situací, které nám nepřijetí nějaké své části ukazují. Ve chvíli, kdy začneme chápat, proč prožíváme určité situace, nemusíme je již “těžce” prožívat v realitě svého života. Vyřešíme je v sobě skrze své pocity tak, že je prožijeme.

    Těším se na další z vás, milé květinky, kterým se podařilo rozkvést.

  • Jak to dělají v...?

    Jak to dělají ve Finsku?

    Koncem 90. let, kdy byl internet na monitorech v krásných černobílých plenkách bez obrázků, jsem poprvé na UJEPu v Ústí okusila, jaké to je spojit se s někým z druhého konce planety. Připojila jsem se pomocí takových krkolomných příkazů na tzv. BBSku, kde se dalo v textové formě povídat s ostatními lidmi. To bylo vzrůšo! Těch lidí bylo pět a samé holky. Katie z Oregonu, Julia z Ukrajiny, Jurgita z Litvy, Daniela z Itálie a Ansku z Finska. Všechno holky, co seděly za počítačem na nějaké univerzitě jako já a byly strašně vyplesklé z toho, že něco takového vůbec můžeme dělat. 🙂 (Úžasná doba).
    Katie (které jsem tehdy napsala svůj úplně první e-mail v životě, což už samo o sobě ve mně způsobuje nostalgii) to po pár dnech na BBS zabalila, ale s ostatníma holkama z Evropy jsem si pár let dopisovala na opravdickém ručně popsaném papíře. Posílaly jsme si pohledy, přáníčka, s Ansku z Finska jsem si tehdy i telefonovala – z pevné linky mého táty, z čehož měl pak ohromnou radost, když mu přišel účet. 🙂
     
    Nad postelí jsem měla pohled od Ansku s hrozně roztomilým kresleným medvídkem, který říkal nějakou finskou básničku. Hezky se rýmovala, ale tehdy žádný google translator neexistoval, takže jsem neměla tušení, o čem je. Umím ji do teď nazpaměť a je taky moc roztomilá. 🙂
     
    Postupně se všechny naše kontakty přerušily (tím, jak jsme začaly mít svoje rodiny) a s dopisováním byl konec.
     
    Jenže já si z ničeho nic před čtvrt rokem na tu básničku ve finštině vzpomněla, celou jsem si ji odříkala a zmocnila se mě obrovská zvědavost, jak teď holky vypadají. Na facebooku jsem našla jen Ansku a tak jsem si přála vědět, jak se má, že jsem jí prostě napsala.
     
    Ansku teď přednáší psychologii na Univerzitě v Turku, žije sama a má 6letého syna.
     
    Milá Ansku si samozřejmě pamatovala mé staré jméno a teď jí napsala nějaká Tereza, jenže ta Tereza toho věděla nějak moc o dopisování si s Tomem. 🙂 První otázka byla, jestli jsem jeho sestra, že toho tolik vím. Já jsem s pravdou ven jít nechtěla, ale jednou večer, když jsme tak probíraly své světy, to už nevydržela a pronesla: “Tys snad musela změnit pohlaví!”
     
    Tak jsem jí všechno vysvětlila a normálně jsme pokračovaly dál v našich diskusích a vzpomínání o pradávném přátelství z prehistorických dob vzniku internetu. Až mě nedávno napadlo, že když přednáší psychologii na Univerzitě v Turku, že určitě bude znát někoho, kdo prošel přeměnou ve Finsku a požádala jsem ji, jestli bych s někým takovým nemohla udělat interview pro tento blog, jako tenkrát s Uglou z Islandu.
     
     
    Nakonec jsem dostala kontakt na mladou nadšenou transgender blogerku Julii z Finska, která mi ochotně na všechno odpověděla. Škoda, že nebylo možné zveřejnit i foto, ale já to chápu.
     
    Takže jak to dělají ve Finsku? 🙂
    Prsa z veřejného pojištění? Žadný problém. Ale třeba v porovnání s Českem čekat 5 – 10 let, než dokončím přeměnu? Jakože cože?
     
    (Mimochodem pokud se to povede, v řádu měsíců bych ráda zveřejnila ještě podobný rozhovor se ženou v přeměně v Norsku. 🙂 Nějak se mi tu ta Skandinávie neplánovaně rozmnožila. 🙂
     
     

    Julie, Finsko

     
    ► 1. Můžeš prosím napsat pro čtenáře krátké info o sobě?
     
    Jsem transžena, které ještě nebylo 30 a v současné době teprve procházím diagnostickým procesem, což znamená, že ještě nemám přístup k léčbě a nemohu si změnit jméno na dokladech. To znamená, že v důsledku této “poruchy” žiju docela uzavřený život. Jsem z jižního Finska a jsem studentka.
     
     
    ► 2. Jsou náklady na hormony a operace pokryty z veřejného pojištění? Je něco, co není hrazeno pojišťovnou, ale potřebuješ to?
     
    Hormony nejsou v plné výši hrazeny veřejným pojištěním, ale jsou dotovány pro osoby s nízkými příjmy, které mohou dostávat hormony placené prostřednictvím sociálního zabezpečení. Finsko má také roční limit na maximální osobní výdaje na léky, ke kterým by se měly počítat i výdaje za HRT.
     
    Veřejné pojištění pokrývá základní operace: snížení prominence chrupavky štítné (ohryzek) a vaginoplastiku (pouze jeden typ). Na doporučení lékaře lze dosáhnout také zvětšení poprsí hrazeného z veřejného pojištění. Do určité míry je také hrazena laserová epilace na obličeji.
     
    Operace, které nejsou hrazeny z veřejného pojištění jsou feminizační operace a plastiky, které mění tvar těla. Skutečně potřebuji FFS, ale je to těžké, když jsou příjmy velmi nízké. Diskriminace na pracovišti je častá, operace jsou velmi drahé a crowfunding – skupinové financování je nezákonné.
     
     
    ► 3. Jakou formu a dávku HRT obvykle předepisují finští lékaři?
     
    Jak jsem řekla výše, ještě nemám přístup k hormonů, ale podle finské lékařské vyhlášky je průměrná dávka pro transženy na začátku 2 mg estradiolu, která se pomalu zvyšuje na 4-6 mg denně a 50 mg cyproteronacetátu nebo spiro (až do maximální dávky 200 mg denně).
     
    Tablety jsou preferovanou formou HRT, dále také gel a/nebo náplasti jako alternativa pro ty, kteří patří do rizikových skupin a nemohou užívat tablety.
     
     
    ► 4. Jak dlouho trvá přeměna ve Finsku od první návštěvy lékaře až k SRS?
     
    Chci zdůraznit, že ne všichni translidé dojdou až k SRS. Tato operace také není vyžadována během přeměny. Pokud chcete ve Finsku SRS, musíte být nejprve diagnostikováni jako trans. Poté “žijete v preferovaném pohlaví” (délka není specifikována, ale běžné je minimálně 2 roky života v této roli). Poté musí dojít znovu k diagnostice odborníky z jiné kliniky genderové identity.
     
    Abyste mohli být diagnostikováni jako trans, musíte nejprve předložit doporučení od svého lékaře, což může trvat několik týdnů. Po uplynutí 4 – 6 měsíců dojde k první schůzce, kterou začíná diagnostický proces. Tento proces by měl trvat 6 – 12 měsíců, ale v současné době trvá mnohem déle kvůli kritickému nedostatku možností, kam jít a také kvůli nedostatku zkušených lékařů.
    Byla jsem v tomto procesu téměř 18 měsíců a stále čekám, než na mě vyjde řada na poslední schůzky. A to ještě nevím, zda nebudou nějaké schůzky navíc.
    Můžete být z celého procesu také úplně vyhozeni nebo může být vše pozastaveno, pokud to lékaři uznají za vhodné, což také přidává mnohdy i roky do ukončení diagnostického procesu.
     
    Takže za ideálních okolností by proces od první schůzky až k SRS měl trvat přibližně 3,5 roku, ale nikdy se to nestane. Je pravděpodobnější, že to trvá třeba i 5 až 10 let.
     
     
    ► 5. Jak dlouho od první návštěvy lékaře čekají lidé ve Finsku na hormony?
     
    Popsala jsem to výše u bodu č. 4. Abychom získali přístup k hormonům, musíme nejprve projít diagnostickým procesem. Pokud máte štěstí, může to trvat nejméně 12 měsíců od první návštěvy lékaře.
     
     
    ► 6. Jak často musíš ve Finsku chodit během přeměny k lékaři?
     
    Během přeměny je nutné absolvovat tyto návštěvy lékařů:
    • schůzka se svým “genderovým specialistou”
    • dvě schůzky se sestrou na klinice genderové identity
    • schůzka se sociálním pracovníkem na klinice genderové identity
    • schůzka s psychiatrem na klinice genderové identity
    • schůzka s psychologem na klinice genderové identity
    • schůzka se skupinou specialistů na klinice genderové identity ohledně převzetí potvrzení o diagnóze a stanovení další léčby
    Dále jsou zde další schůzky s různými specialisty, pokud máte zájem o SRS a/nebo si přejete projít kompletně celou přeměnou legálně. Pokud si to přejete legálně, musíte prokázat, že u vás došlo ke sterilizaci.
     
    (Pozn.: Většina zemí EU již od povinné sterilizace pomalu odstoupila. V roce 2018 tak zůstávají s povinnou sterilizací pouze Finsko, Česko, Slovensko, Litva, Lotyšsko, Belgie, Rumunsko, Bulharsko a Řecko. V květnu 2018 Evropský výbor pro sociální práva ve Štrasburku vydal rozhodnutí, ve kterém vzkázal Česku: “Ty Česko jedno! Přestaň nutit lidi do těch sterilizací, jo?”. Na což dosud Česko udělalo zvysoka tůdle nůdle. 🙂 Na Slovensku se o tom raději nemluví už vůbec a pokrok, jaký udělalo Česko, Slovensko dostihne za desítky či stovky let.)
     
    Klinika genderové identity
    – žluté dveře na finské cestě za snem, která však může trvat až 10 let,
    proto také někteří translidé odchází žít do zahraničí
    (Úplně cítím, jak tam voní ty sosny
    v prudkém finském letním slunci rozpalujícím asfaltové parkoviště. 🙂
     
     
    ► 7. Kde ve finsku dělají SRS?
     
    Jediná nemocnice, kde je možné podstoupit chirurgickou změnu pohlaví ve Finsku je v Helsinkách.
     
     
    ► 8. Pokud chceš SRS, plánuješ operaci ve Finsku nebo bys raději v jiné zemi? Pokud ano, ve které?
     
    V budoucnu SRS plánuju. Pokud na to budu mít prostředky, chtěla bych do Thajska. Jestli to nevyjde, tak zůstanu zaseklá tady ve Finsku.
     
     
    ► 9. Je možné změnit v dokumentech nové jméno a nové pohlaví pouze po SRS?
     
    Změnit jméno a identifikační údaje na osobních dokladech je možné po potvrzení diagnózy, že jste trans. Není sice vyžadována chirurgická změna pohlaví, ale je navíc vyžadováno provedení sterilizace a také druhé potvrzení diagnózy.
     
     
    ► 10. Můžeš stručně popsat jednotlivé kroky typické přeměny ve Finsku, včetně trvání těchto kroků?
     
    Nevím, jestli je u nás něco jako “typická přeměna”, ale kroky, které jsem popsala v otázce č. 6 jsou povinné a domnívám se, že většina finských transžen se rozhodne využít všech dostupných ošetření pokrytých veřejným pojištěním. Kromě SRS, ale takových není mnoho.
     
     
    ► 11. Co bys v přeměně ve Finsku změnila a s čím souhlasíš?
     
    Souhlasím s náklady na přeměnu krytými veřejným pojištěním. Opravdu silně podporuji všeobecnou zdravotní péči hrazenou z veřejných zdrojů. To je to jediné, s čím souhlasím.
     
    Ráda bych viděla změnu v diagnostickém systému, ve způsobu předávání informací o trans problematice do médií, uznávání transminorit a odstranění věkových limitů v přístupu k léčbě některých věkově upřednostňovaných skupin, uznávání nebinárních osob a mnohem rozsáhlejší pokrytí dalších způsobů léčby. Podporuji také možnost identifikace na základě vlastního sebeurčení, což zahrnula do svého programu většina politických stran v následujících volbách 2019.
     
     
    ► 12. Je něco zajímavého na transgender lidech ve Finsku? Čím se Finsko v tomto ohledu odlišuje od ostatních zemí?
     
    Myslím, že nejvýraznějším rysem finské transkomunity je to, že se v minulosti zcela skrývala a až teprve nedávno se dostala na veřejnost. Problémy translidí se vůbec neřešily ještě když jsem chodila na střední školu, což není tak dávno. 🙂 V různých částech země máme různé kultury a tak jsou transkomunity od sebe často a na dlouho velmi izolované. Nyní vytváříme větší komunity.
     
     
    ► 13. Víš něco o Česku v souvislosti s transgender tématikou?
     
    Bohužel toho moc o českých transgenderech nevím, ale vím, že je u vás také jako u nás potřeba diagnostikovat mentální zdraví a k dokončení přeměny provést sterilizaci. Dívala jsem se na TGEU mapu a vypadá to, že je u vás u párů v manželském svazku potřeba rozvod.
     
    (Pozn.: Podle TGEU mapy z roku 2018 není diagnóza mentálního zdraví ze zemí celé Evropy potřeba pouze v Irsku, Belgii, Norsku, Dánsku, Francii a Řecku. Albánie, Kosovo, Makedonie a Kypr gender identitu oficiálně neuznávají pro jistotu vůbec.)
     
     
    ► 14. Pamatuješ si den, kdy sis poprvé řekla “já jsem holka”?
     
    Pamatuju si to živě. Nevím už přesně, kdy to bylo, ale byly mi tak tři nebo čtyři, a bylo to v reakci na to, že si mě někdo spletl s holčičkou. Vzpomínám si, jak mi bylo v té doby hezky při představě, že bych mohla být taky holčička, a byla to moje první zkušenost s naléhavým pocitem nespokojenosti se svým tělem.
     
     
    ► 15. Máš zkušenost s nějakou negativní reakcí během přeměny?
     
    Ano, hodně. Před přeměnou jsem byla dlouhé roky nucena k náboženské (ale také nenáboženské) “konverzní terapii”, po které jsem se nakonec ještě víc uzavřela do sebe. Tato “terapie” měla velmi bolestivý vliv na moje sebevědomí, což je teď velkým faktorem, proč mám osobně potíže se socializací.
     
    Po začátku přeměny jsem také neustále začala řešit, že “nikdy nebudu průchozí” a začala jsem cítit nenávist k tomu, že jsem trans. Transfobie je bohužel ve Finsku docela běžná, což znamená, že být “nenápadná” je dost důležitým cílem z bezpečnostních důvodů. Za některá násilí si můžu ale i sama, když vědomě porušuju zažité genderové normy, takže očekávám, že se to teď ještě zhorší, až na mě budou vidět fyzické známky přeměny.
     
     
    ► 16. Máš přítele / přítelkyni?
     
    Jsem šťastná, že můžu říct, že ano. Přátel mám víc, ale musím říct, že to teď mají během mé přeměny dost těžké a budoucnost je nejistá.
     
     
    ► 17. Měla jsi nějaký zvláštní důvod vybrat si své překrásné jméno “Julia”?
     
    Nejprve díky! 🙂 A ano, měla: “Julia” je ženská verze mužského jména, které mi moje mamka chtěla dát a taky jsem si říkala, že je to pěkné jméno pro blázna do římských dějin jako já. 🙂
     
     
    Ráda odpovím na jakékoliv další otázky.
    Julia
     
     
    “Konverzí terapie”, kterou zmiňuje Julia, byla (a možná ještě někde i potajmu je) používána pro “léčbu” transsexuality nebo homosexuality ještě před několika lety i v Česku. Když jsem ještě před čtyřmi lety chodila na skupinová sezení k Hance, vyslechla jsem si šílené příběhy, z nichž jeden byl právě o podobné terapii probíhající už od dětství. Samozřejmě s žádným pozitivním výsledkem, ale s traumatem na celý život. Ty psychouše bych zavírala do blázince. Ne ty pacienty. 🙂 

    A co si odnáším po rozhovoru s Julií? Jak po přečtění rozhovoru správně poznamenala Eliška ze Slovenska:
    “Všichni vidíme a chceme jen to nejlepší. Zapomínáme na to, že všecko, co máme, někde jinde nemají, nebo jim to, po čem touží, trvá dosáhnout i několikanásobně déle.
  • otєrєzє.cz

    Fyzická přitažlivost žen nesouvisí s hormonálními hladinami?

     
    (Než začnete číst, tak jen upozorňuju, že na konci celou studii vyvracím. 🙂
     
    Celý život (kromě miminkovského věku, kdy jsem povídala jen “mňam mňam” a “pá pá”) si pokládám otázku, co způsobuje krásu ženy. Myslím tím fyzickou krásu ženy. Když má žena charakter, charisma a osobní kouzlo, pak ani tolik té fyzické krásy už nepotřebuje k tomu, aby zaujala. Aby byla krásná.
     
    Mluvím o fyzické atraktivitě ženy, která je jaksi nějakým naším vnitřním lidským “dekodérem” vyhodnocena jako závratná, kouzelná, ženská, půvabná…
     
    Když mi bylo patnáct, napsala jsem takovou “knihu”. Nebo spíš úvahu. Obyčejnou tužkou jsem počmárala celý sešit svými myšlenkami o šestém smyslu, který všichni máme, ale nevíme o něm. Podle kterého zhodnotíme krásu čehokoliv. Lidské tváře, vlasů, květiny, západu slunce, motýla… který třeba pro krávu pasoucí se na louce nemusí být vůbec krásný, ale naprosto obyčejný. Což by tedy znamenalo, že krása je výsledek našeho subjektivního vnímání. Jenže není. Stačí do vyhledávače obrázků na googlu napsat “beautiful women”. A je to tady. Líbí se všem.
     
    Pak jsem se během přeměny ještě dost často zabývala (krásnou) myšlenkou “Jaké to je být krásná?”. A přišla jsem na to, že je to super. 🙂 Že klidně můžu být úplně pitomá, tupá a nešikovná, zatímco krása mi zaručí štěstí. (Dost často se během těch 4 let přeměny některé mé názory potom měnily. 🙂 Ale fakt, že být krásná je fajn, mám pořád tak nějak v sobě. A troufám si říct, že to máme v sobě tak nějak všechny holky a ženy, protože my prostě krásné být chceme.
     
    Naši partneři nám pořád říkají, že krása ženy není v jejím těle, ale v její osobnosti, v jejím kouzlu.
    Jooo, tenhle příběh já znám. Nicméně dobře vypadat chceme stejně i tak a ruku na srdce, každý muž je rád, když se kromě toho charakteru své dívky může kochat i krásou jejího těla, tváře, očí, vlasů, prsou… To už tak evoluce zařídila, abysme se my, lidské samičky, těm lidským samečkům líbily a mohli jsme se tak všichni hezky rozmnožit. Evoluci stejně ani nic jiného nezajímá – než nevyhynout.
     
     
    Nemám v úmyslu tu začít zase psát články. Tedy ne, že by mi to nechybělo, ale tohle už přeci jen není to, čím bych žila a taky na to nemám bohužel čas. Jenže zrovna dnes vyšel v žurnálu Psychoneuroendocrinology (já to převzala z PsyPost.org) článek o studii, která zkoumala fyzickou přitažlivost žen v souvislosti s jejich hormonálními hladinami. Normálně ten časopis nečtu, ale ten článek na mě prostě prachsprostě vyskočil a přitáhl moji pozornost.
     
    Vědci pěkně společně z britské, americké, čínské, holandské a švýcarské univerzity totiž přišli na něco, co mě hrozně rozesmálo. Protože vím, jak se někdy honíme za pořádnými dávkami kouzelného estradiolu, jak mu věříme, jak do něj vkládáme naše naděje, jak mu přisuzujeme magické schopnosti, které nás změní v krásné princezny. Někdy (stejně jako u jiných dívek a žen) “jen” v princezny…
     
    Naděje ale do něj vkládejme i dál, protože už samotná víra má pozitivní vliv na výsledek včetně dílčích vlivů estradiolu na naši pleť, rozložení tuku, vlasy, psychiku (neboť “je to jen chemie” a náš mozek je konečně přeprogramován na ten správný “systém”), na růst prsní tkáně (nezapomínejme, že i každá žena má různě velká prsa a může se se svým estradiolem vytvořeným přirozeně v hypotalamu stavět na hlavu, ale velikost stejně neovlivní), na zlepšení kvality vlasů, na zakřivení rohovky… 😀 No však ty efekty máme všichni vyčtené. Ale krásu má na svědomí něco jiného.
     
    A víte co? On ten estradiol schopnosti má. Já to přeci musím vědět, když už papám tohle kouzlo skoro pět let a je mi moc hezky. Což je asi taky to jediné, co mě odlišuje od žen, které se do ženského těla už narodily, protože ony narozdíl ode mě nejsou tak vyplesklé, že se každé ráno budí štěstím, že jsou ženou. Že to fakt nebyl sen, ta přeměna, a ono se to povedlo. Nespím. Nesním. Žiju.
     
     
    “Každá doba má své teorie a všechny stojí za nic,” řekl Farkaš ve vítězném filmu 51. MFF Karlovy Vary “Rodinné štěstí”, takže za deset let přijde nejspíš teorie další, úplně jiná.
     
    No, takže někoho napadlo, jestli souvisí fyzická přitažlivost ženy s hladinou jejích hormonů. A byli tak zvědaví, že se pustili do výzkumu, jehož výsledek je zrovna teď a tady a největší legrace vždycky pro mě je, že ta informace je v Česku úplně první zrovna tady. 🙂 Naložit je s ní ale třeba rozumně. Nestřílet se z toho a hezky papat dál.
     
     
    Jestli doteď lidstvo potřebovalo důkaz, tak tady ho má. (Jen si nejsem úplně jistá, jestli ho fakt potřebovalo.)
     
     
     

    Neexistují žádné přesvědčivé důkazy, že více fyzicky atraktivních mladých dospělých žen má vyšší estradiol nebo progesteron

     
     
    “Nový výzkum (2018) nenalezl žádný přesvědčivý důkaz, že více fyzicky atraktivních mladých dospělých žen má vyšší hladiny pohlavních hormonů estradiolu a progesteronu. Studie, která se objevila v časopise Psychoneuroendocrinology, je velkou ranou pro populární teorii evoluční psychologie.
     
    “Během posledních několika desetiletí se uskutečnilo obrovské množství práce, když jsme se snažili pochopit, proč lidé hodnotí určité typy tváří nebo určité tvary těla jako obzvláště atraktivní,” řekl autor studie Benedict Jones z University of Glasgow a Face Research Lab.
     
    “Jedna vlivná teorie spočívá v tom, že atraktivní tváře a tělesné tvary žen jsou ukazatelem jejich hladiny hormonů. Myšlenka je, že ženy s určitými hormonálními profily (poměrně vysoké hladiny estradiolu a progesteronu) mají menší pravděpodobnost, že budou mít problémy s porodem, a proto budou žádanějšími.”
     
    “Přestože je tento kontroverzní nápad základním předpokladem velké části práce na preferencích člověka, důkazy pro to se nám nezdály příliš přesvědčivé a byly založeny na hrstce malých studií, které měly obecně velmi malou velikost vzorků. Takže jsme se snažili replikovat tyto předpokládané vazby mezi hladinou hormonů a atraktivitou obličeje a mezi hormonálními hladinami a tvarem těla v mnohem větším vzorku, “vysvětlil Jones.
     
    Ve studii 249 žáků (průměrný věk 21 let) poskytlo výzkumníkům vzorky slin a standardizované obličejové fotografie. Vzorky slin byly použity k měření jejich hladin hormonů, zatímco samostatná skupina osob hodnotila atraktivitu fotografií. Výzkumníci také měřili poměr mezi boky a šířkou pasu žen.
     
    Výzkumníci však neprokázali, že vyšší hladiny estradiolu a progesteronu byly spojeny s vyššími hodnotami atraktivity nebo nižším poměrem obvodu pasu a boků. Ve skutečnosti vyšší hladiny estradiolu byly spojeny s vyššími poměry pasu a boku – tedy opak toho, co předpovídá teorie.
     
    Ženy s nižším poměrem pasu k boku měly tendenci mít vyšší hladiny progesteronu, ale vztah byl slabý.
     
    Závěry zpochybňují “předpoklad, že atraktivita žen je úzce spojena s jejich hladinou hormonu,” řekl Jones.
     
    “Přestože naše data zpochybňují tento vlivný názor, stále nerozumíme, proč některé tváře jsou považovány za atraktivnější než jiné. Některá z našich probíhajících prací naznačuje, že atraktivita by se mohla lépe chápat jako vedlejší produkt toho, jak snadno dokážeme zpracovávat obličeje, spíše než odrážet základní fyzické vlastnosti člověka, “vysvětluje Jones.”
     
     
    ***
    Studie ” Neexistující přesvědčivý důkaz, že více fyzicky atraktivních mladých dospělých žen má vyšší estradiol nebo progesteron “, napsal Benedict C. Jones, Amanda C. Hahn, Claire I. Fisher, Hongyi Wang, Michal Kandrik, Junpeng Lao, Chengyang Han, Anthony J. Lee, Iris J. Holzleitner a Lisa M. DeBruine.
     
     
    Institute of Neuroscience & Psychology, University of Glasgow, UK
    Department of Psychology, Humboldt State University, USA
    School of Psychology and Cognitive Science, East China Normal University, China
    Department of Experimental and Applied Psychology, VU Amsterdam, Netherlands
    Department of Psychology, University of Fribourg, Switzerland
     
     
     
    —————–
     
    Analýza hormonů ze slin? Já chci taky! Že bych si jako doma vytáhla lakmusový papírek, olízla a hotovo. 🙂
     
    Eliška, které jsem o článku řekla jako první, přišla s hypotézou, že pět velkých světových univerzit ve své studii chybovalo, protože zapomněli vzít v potaz “citlivost receptorů na estradiol”. Čili, že ženě, která má citlivé receptory, stačí malé množství estradiolu k tomu, aby vypadala atraktivně.
     
    To já nedokážu potvrdit ani vyvrátit. Receptory na estradiol máme všichni a jejich nečinnost (či snížená funkce) je vážnou poruchou citlivosti receptorů na estradiol, která se nazývá Estrogen Insensitivity Syndrome (EIS). Je to jako s chuťovými pohárky. Taky je máme všichni jako takové receptory chuti.
     
    Obrázek si tedy (jako vždycky, což je fakt vyčerpávající už, já vím) musí každý udělat sám. Ženská krása je prostě tajemstvím. Krásným tajemstvím, které bylo každé z nás dáno, ať už jsou naše prsa malá, nos velký nebo ramena široká. Je úplně jedno, jak moc jsme princeznami, protože ten náš pravý princ si nás stejně vybere úplně se vším, co máme a úplně z jiných důvodů…
    A pokud ne, tak to není ten pravý.
    (Ale to víme, ne?)
     
     
     
    p.s. Tenhle článek jsem mohla napsat jen díky tomu, že jsem dnes úplně výjimečně sama doma a místo toho, abych šla spát, protože zítra je pondělí, takže vstávám do práce, se tu patlám v psychoneuroendokrinologii. 🙂 A proč? Protože bych stejně neusla, jak by mi v hlavě běhala ta ukrutně užírající myšlenka, že to někomu potřebuju říct a nemám komu.
    Komu mám asi tak říct, že hormony nemají vliv na atraktivitu ženy?
    Jen vy mě dokážete pochopit… 😀
     
    A zítra už zase budu spokojeně pracovat a řešit, co k večeři…
    Mimochodem to je přesně to, co jsem si tak moc přála v roce 2012 úplně na začátku, na tom depresivním zdánlivě nezvládnutelném začátku, a vložila to i do mého videoposelství. Řešit holčičí prkotiny byla tehdy má největší touha.
     
    Našla jsem to! 🙂
     
     
     
    To zas budu dneska usínat sentimentálně. 🙂
     
     
    ————-
    Aktualizováno 24. 10. 2018: Tak jsem po třech dnech přišla na to, s čím souvisí fyzická atraktivita žen a proč jim ta studie nevyšla. Je to jednoduché jak facka. 🙂 Už jim to píšu a ukážu jim, jak se tyhle věci mají zkoumat! 😀 Zapomněli, vážení, totiž na jednu důležitou věc, která je pro nás, kluky a holky procházející (nebo prošlí) přeměnou, naprosto jasná a samozřejmá.
     
    Akorát že teď kvůli tomu budou muset zopakovat celý ten výzkumný proces znovu, no. On už ten název celé té studie je špatně. “Fyzická přitažlivost žen nesouvisí s hormonálními hladinami“. Hloupost. Správně by mělo být: “Fyzická přitažlivost žen nesouvisí s hormonálními hladinami estradiolu a progesteronu.”
    Takže je to jasné, ne? 😉
     
    My všechny holky víme, co to je mít hladiny testosteronu v mužské hladině. Jaký je to (kluci prominou) sajrajt a jaké má na ženské kráse i ženskosti devastující účinky. Ne, že by hladina estradiolu v těle ženy byla irelevantní. Na ženskou krásu vliv má, jenže je to tomu estradiolovému kouzelnému účinku úplně k ničemu, když mu do toho pořád fušuje testosteron a veškerou snahu estradiolovu kazí.
     
    Milý Benedict by měl studii zopakovat a změřit také hladiny testosteronu u svých sledovaných objektů. To má podle mě zásadní vliv.
     
    Člověk, aby si dneska zkoumal všechno sám, fakt.
    🙂
     
  • otєrєzє.cz

    I transgender dívky sní o svém princi

    No jo no. Zase článek. A v březnu.
    Ale posuďte sami, copak se dalo odolat to sem nedat, když tu máme to jaro? 🙂
    Takový hezký příběh, se kterým se mi svěřila Viky o tom, jak ji potkala láska. Culím se tu ještě hodinu po jeho přečtení. 🙂
     
    Nechť je tento příběh inspirací všem, kteří nevěří.
    Může to být i hezké, vzájemné, spontánní a dechberoucí. Prostě takové, jak si o tom některé holky sní.
     
     
    Viky a Daniel
     
    Poznali jsme se náhodně. 🙂 Já nastoupila do nové práce, kde on už pracoval a srazili jsme se ve dveřích (no láska na první pohled). 🙂 Já jsem vždy byla jak holka, většinou ani doktoři nevěděli, co po nich chci změnit. 😀 V práci jsme spolu chodili na směny, tak jsme si povídali, psali dlouho do rána smsky… Nevěděla jsem, jak mu říci, že jsem transsexuální, jelikož jsem o něj měla zájem a on o mě. Jenže bydlím v malém městě a tak mu to stihl někdo říci za mě! Napsal mi sms, zda je to pravda a já samozřejmě již nic neskrývala…
     
    Napsal mi, že jsem pro něj hrozně zajímavá osobnost, a že mě poznal osobně jako ženu, takže mě nemá zapotřebí brát jinak a chce mě dál poznávat. 🙂 (Byla jsem tak šťastná.) … Párkrát mě pozval do svého bytu (je o 12 let starší – mně 22, jemu 34). Povídali si, koukali na film a jednoho dne mě šel vyprovodit domů. Chtěl mi zkusit dát pusu (a tak jsme si ji dali). 🙂 Takovou jak ve školce. 😀 Styděla jsem se a on taky. 🙂
     
    Jednoho dne – asi o měsíc později, co jsme se pravidelně scházeli, jsme se domluvili, že to spolu zkusíme (vztah), a že u něj můžu prespat. Tulili jsem se a povídali si celou noc… Takhle jsem u něj byla ještě několikrát a on mi navrhnul, že mu je se mnou moc krásně a zda se k němu nenastěhuji, když má svůj byt a já zbytečně utracím za nájem. Takže jsem se k němu po 4 měsících nastěhovala a po půl roce mě požádal o ruku a jsme spolu stále a každým dnem, a každým mým posunem (jsem teď pár dní po SRS v Motole) šťastnější. 🙂 Měla jsem v tomhle ohromné štěstí, za které budu každý den vděčná.
     
    Daniel je mé velké štěstí a já jsem ráda, že ho mám. Taky si myslím, že když to partner ví hned, nemusíme před sebou nic tajit a o to je to krásnější, jelikož byl mojí oporou už rok zpátky během mé přeměny.”
     
    Foto: růže od Daniela s naší společnou fotkou
     
     
     
    Pokud máte také příběh, jak jste se seznámili se svým partnerem/partnerkou, můžete mi ho poslat a já ho tu moc ráda zveřejním.
     
     
    Nemají to s námi jednoduché, i když my složité nejsme. Zamilovávají se do nás, do našich vlastností, do naší krásy, a když se tu informaci dozví, najednou to nejsme my… My, které jsme se ale během podání té informace vůbec nezměnily. Jak takovým lidem pomoct?
     
    Nedávno mě napadl takový klíč pro všechny ty, kteří potřebují pevný bod v boji proti své vlastní hlavě.
     
    Můj klíč k pochopení:
    “Musíš to brát tak, že já jsem žena, které dali na chvíli vyzkoušet si mužské tělo.
    Ne naopak, že jsem muž, který si teď z plezíru zkouší to ženské.
    A pak mě přijmeš. Jako ženu, kterou jsi poznal, protože to jsem já a ne nikdo jiný.”