O mně

Ti, co čtou tento blog, mě už sice mají přečtenou, ale i tak sem o sobě něco napíšu. 🙂

Bydlím na severu Čech, kde jsem se taky narodila. Mezitím jsem ale studovala v Lounech, v Pardubicích a v Ostravě.

Ráda cestuju, píšu, hraju na klavír. Neumím kreslit.
Miluju jazyky. Domluvím se anglicky a rusky, částečně polsky a lotyšsky.

Každý den svého života jsem si přála být Terezou, takže když už jsem ve 36 letech neměla co ztratit, udělala jsem to nejlepší rozhodnutí svého života. Konečně jsem začala žít.

Tento blog se v roce 2012, pár měsíců před začátkem přeměny s nejistým výsledkem, stal spontánně mým zoufalým deníčkem, který mi pomáhal přežít. Během jeho psaní se z něj stal tento blog plný emocí, počátečního zoufalství, radosti, pláče a zážitků viděných mýma očima. Očima ženy, která se narodila do mužského těla, a která si svůj život ženy musela vybojovat.

Dnes se každý den probouzím štěstím za to, kým jsem.

Během přeměny jsem pochopila, že nálepka “transgender” či “transsexuál” je označení, které nám dává automaticky tato společnost, zatímco já patřím mezi ty ženy, které jsou si jisté svým ženstvím a nikdy se za trans ženu nepovažovaly. Ani nemám ambice se k této nálepce hlásit. Nicméně nemám nic proti tomu, aby ji jiné (trans) ženy používaly či využívaly, pokud to tak cítí.

Myslím, že je důležité, abychom jeden druhého přijali takového, jaký je. Stejně tak, jako o sobě většina z nás ví, zda jsme muž, žena, trans žena, či nebinární, já úplně stejně vím, že jsem ženou.

Tímto blogem bych chtěla podpořit právě ty do špatného těla narozené ženy, které touží stejně jako já patřit do “obyčejného” holčičího světa bez všech těch “trans” nálepek, do kterého jsme dlouhé roky nebo desetiletí neustále nakrátko utíkaly a “užívaly” si tak vysněného života jako takové “jednohubky”. Je na čase udělat si “pořádné jídlo”! 😉 Tento blog je o tom, že to jde.

Miluju
vůni listí
čistou čokoládu
focení
papírové dopisy
pohledy
červené šaty
jazyky
moře
vzduch
pramínky vlasů, co si nevědomky kroutím kolem prstu
slunce
jahody
úplně modré nebe
psaní
hruškový džus z Lidlu (co už se tam neprodává)
černý čaj s okvětními lístky růží
kromě červené ještě růžovou, žlutou a oranžovou,
tulipány pro jejich barevnost
frézie pro jejich vůni
třpytivé náušnice
dlouhé prsty a prstýnky na nich
voňavé prádlo
ráda provokuju
a strašně snadno se pro cokoliv nadchnu…

Nesnáším
nespolehlivost
nejistotu
smradlavý lidi
nedochvilnost
cigaretový kouř
dámské chlupy
přesčasy
moje krátké vlasy
násilí
škrábající cedulky na tričku
příliš krátké rukávy, co mají být dlouhé
nemám ráda fronty
protekci
přeskakování
porušování pravidel
byrokracii (ale razítka se mi líbí 🙂 )
loučení
beznaděj
přesolené arašídy
pláč
-30°C
mokré boty

Napsali o mně:

“Milá Terezo, narazila jsem na Váš blog během vyhledávání podkladů k diplomce a nakonec jsem, místo práce na ní, dlouho do noci četla vaše příspěvky. Tak jsem vám jenom chtěla říct, že kromě toho, jaký máte literární talent, jste se pro mě stala inspirací v tom, jakým způsobem si užíváte svoje ženství! L.”

Občas dostanu vážně moc krásný e-mail!

Komentář čtenářky Kiwi u článku “Hra na krásnou”.

Vysoká štíhlá brunetka s vlasy po ramena, medovým hlasem a štíhlýma rukama s nalakovanými nehty.”

Magazín Právo, 7. 5. 2016, redaktorka Lucie Jandová začíná rozhovor se mnou v novinovém článku “Translidé – duše v nesprávném těle”