otєrєzє.cz

Výlet

Jsou to tři dny, co sousedé pode mnou mohou slyšet cvrkot jednoho proudu (tzv. čůrku) jakoby odněkud z mé koupelny, který tam nejméně tři roky slyšet nebyl. Tehdy jsem ten zvuk ale nezpůsobovala já. Je to ženská záležitost. Myslím tím proud, který slýchávám i já od sousedů nade mnou, když paní ráno vstává a jde do koupelny a nedá se (narozdíl jako v případě mužů) usměrnit 🙂 Je to taková velká změna, kterou si stále tak užívám a mám radost z toho, že už nemůžu čůrat ve stoje.
Je to stejné, jako když se mě sestra u zubařky nedávno zeptala, jestli “mi to tam dole nebude chybět”. To je zase otázka. :-/ Řekla jsem jí, že nebude úplně stejně, jako to nechybí jí. Vždyť to tam jen vadilo. To je to tak těžké pochopit? Nepatřím holt zrovna mezi ty ženy, které milují svůj penis 🙂
Změna nenastala ale jen ve způsobu čůrání. Nastala i v rychlosti okamžiku, v jakém čůrání začíná. To díky močové trubici, která je nyní krátká jen 4 cm místo původních 25 🙂
Jsou to tři dny, co jsem nadšeně a plná očekávání vplula do života, který jsem si vysnila, už bez hadičky, bez pytlíků, beze smutků i beze strachů. A hned tak naplno, že jsem si dnes ráno oblékla své oblíbené letní puntíkaté šaty a jela s Tomem na výlet. Tedy moment, na který jsem se moc těšila. S cévkou totiž nešlo šaty nosit, neboť nebylo kudy hadičku provléknout směrem k pytlíku. A pak tu byl ještě jeden hezký důvod. Jedny šaty jsem dřív nemohla nosit, protože jsou tak extrémně přiléhavé, že i po poměrně úspěšném pokusu bouli skrýt byla bohužel i minimální část stále vidět. Teď přišel čas, kdy boule je to poslední, co bych řešila, protože už žádná není! Sbohem boule, pytlíky, vousy, chlupy a testosterone 🙂
Byli jsme se podívat na stavby, z nichž jednu by si chtěl Tom postavit na svůj pozemek. Přivítal nás takový usměvavý milý pán, který vypadal úplně stejně jako Jeremy Clarkson z Top Gearu. Měl i podobné pohyby a věnoval se nám asi hodinu, takže Tom si od něj zjistil spoustu informací.
Já si tenhle výlet opravdu užívala a ani v nejmenším jsem neřešila, zda na mě někdo civí nebo ne, protože tyhle strachy se objevují čím dál méně a v menší intenzitě, než kdysi, což bych řekla, že je přirozené u každé z nás. Až jednou úplně zmizí (jako třeba dnes). Věci, které mi kdysi připadaly jako nepřekonatelné nebo jako obrovský problém, jsou teď maličkostí, kterou se ani nezabývám. Vůbec už o některých ani nepřemýšlím. To jsou ty posuny, které právě nastávají díky té hrozné délce celé přeměny, bez které by ale spousta důležitých momentů nenastala.
Pán nám v jedné stavbě vyzdvihl její přednosti, což jsem okomentovala slovy, že tohle se mi líbí a on to zase okomentoval slovy, že žena má stejně vždycky poslední slovo a o všem rozhodne nakonec ona. Tedy já – “paní”.
Pak se ptal, kolik máme dětí. Tom byl zase vtipný, takže řekl, že čtyři. To jsem hned okomentovala, že to není pravda, na což pán navrhl, proč si tedy nějaké neuděláme? (Nevím, na co v tu chvíli asi myslel, ale tohle rozesmálo i Toma. Kéž by to šlo. Ale i kdyby ano, stejně na to už nemám věk.) Nevím, jestli si uvědomil ten fakt, že pán nás vidí jako pár.
Věděla jsem, že tady opravdu žádné obavy mít nemusím. Ale jistá jsem si byla už od začátku, protože jsem se tak prostě cítila a bylo mi hezky, že konečně létám po světě bez hadičky, venku svítí sluníčko, je léto, já v šatičkách a pantoflích s bílou kytičkou…
Sedli jsme si k pánovi do kanceláře a během hovoru mi najednou povídá: “Vy jste tak podobná mé neteři! Bohdana K…. To jste celá vy, ale fakt!”
🙂
Bohdana 🙂
Tohle mě vážně baví.
Když telefonoval se svým synem ohledně našeho zájmu o některou ze staveb, vždy o nás mluvil jako o pánovi a paní, což Tom zase z legrace (které jsem se nesmála) okomentoval, že jsme bratr a sestra. Načež pán prohlásil, že stejně vypadáme jako manželé 🙂
Při loučení mě tenhle český Jeremy Clarkson pozval na Moravu, že s Tomem zatím zastřelí pár divočáků v lese, na které si koupil kulomet (z čeho jsem kulila oči), zatímco já se seznámím s jeho neteří, se kterou si budu rozumět a jakobych jí z oka vypadla. Opět zopakoval její jméno, takže jakmile jsme přijeli domů, hned jsem si jí našla na internetu a … fakt jsem nevěřila svým očím! To jsem celá já! 🙂 I Tom to prohlásil. Mám na Moravě dvojnici 🙂 Biologickou ženu.
Viděla jsem tedy jednu jedinou její fotku, kterou má veřejnou, ale bylo to opravdu příjemné, protože jsem to já, kdo je podobný téhle slečně a musel mi to díky té podobnosti i říct.
Tom ovšem s jeho paličatostí neuznal, že pán neměl ani tušení čehokoliv o mé minulosti a pouze prohlásil, že se se mnou chtěl určitě vyspat. Tak ať si to myslí. A začala zase jeho (naštěstí vzácná, ale na zabití a neakceptovatelná) chvilka rýpání, kdy velmi rád kritizuje všechno na všech a v tu chvíli hlavně na mně, takže jsem mu řekla, ať už si najde nějaký ten originál, jak on tomu teď říká a dá mi pokoj.
S názorem, že my nejsme originál jsem se setkala mockrát a jsem na něj zvyklá, takže si z toho hlavu nedělám. Jen nemlčím a okamžitě hájím svoji pravdu, že i já jsem originál ze stejné tkáně a stejného vajíčka, jež poté získává svoji člověčí mužskou nebo ženskou podobu vlivem pohlavních hormonů během těhotenství, že to jsou jen hormony, tedy chemie a na to nemá žádný argument).
Originál. Vždyť já po něm nežádám, aby se mnou byl, když nejsem ten originál.
I když to možná nemá jednoduché, nikdo ho nenutí se překonávat, aby se mnou někam šel mezi lidi. Protože jsou muži, kteří něco takového neřeší a klidně mě na náměstí vezmou za ruku. Co za ruku – do náruče! A běží se mnou po dlažebních kostkách, že mám strach, že se někde vymlátíme a bude to na kameře městských strážníků, což se ale tehdy s Michalem nestalo a skončili jsme v nedaleké cukrárně, na což moc ráda vzpomínám dodnes. To byly tak opatrné a nejisté začátky. Mé první pubertální 🙂 Nelituji ničeho, co jsem tehdy před rokem v létě vyváděla, přála si u toho, aby už uplynul ten rok, co je přede mnou a dostala se tam, kde jsem právě teď.
Můj partner mě bude mít rád takovou, jaká jsem. Nebude se stydět dát mi pusu v autě před prací, když tam na mě čeká, aby mě vzal domů nebo rovnou třeba na zmrzku, nebude vytahovat minulost, nebude se ptát na délku mého přirození a ani nebude chtít vidět mé staré fotky. Tohle je opravdu něco, co někteří lidé nepochopí. Ale někteří naštěstí ano.
Nepotřebuji, aby mi byla minulost neustále jakkoli připomínána, třebaže jakože jen z legrace. Ani o tomhle se nežertuje. Já jsem žena. Nic jiného. A opravdu už vůbec ne transka, což je můj pohled, který jsem tu už vysvětlovala mockrát. Chce-li si někdo transka říkat dál, je to jeho volba. Stejně jako ta, že já jsem (i úředně) ženou.
Pro mého partnera budu jeho ženou a on pro mě mým mužem. Bude mě chtít objímat a bude mu dělat radost, stejně jako mně, že jdeme spolu někam na večeři. Řekne mi, že mi ty šaty sluší a já si vezmu náušnice, které jsem od něj kdysi dostala. Udělám všechno proto, aby mu chutnalo, co navařím, upeču, nasmažím; aby byl v mé přítomnosti spokojený a rád, že mě má, jako já jeho, těšil se na mě, stejně jako já na něj. To jsou sice naivní představy čtrnáctileté holky, ale ve skutečnosti to chce stejně každá, jen to říkají jinými slovy a já vím, co je láska, takže vím, co hledat.
No, tohle už není tak důležité, abych to tu rozváděla. Vůbec jsem nechtěla psát o Tomovi, jenže na výlet jel se mnou, takže byl jeho součástí a je tedy i součástí tohoto článku. [5.7. jsem některé pasáže a detaily týkající se Toma z tohoto článku vymazala, takže komentáře pod článkem občas nebude dávat smysl]
K přírodní dilataci (i tak se to dá nazvat:) ještě ani dojít nemohlo – neskončilo mi ani doporučované šestinedělí po operaci bez sexu a ač je to den ode dne lepší a lepší, moc bych z toho teď neměla, ale rozhodně je to něco, na co se těším. Jenže já se těším vždycky úplně na všechno. Stejně, jako jsem se těšila i na obyčejné holčičí vyčůrání 🙂 Mamka mi říkala, ať se připravím, že teď budu mít mnohem větší spotřebu toaletního papíru 🙂
Teď už jsem se (co se čůrání týče) ale konečně uklidnila. Jen první noc po příjezdu z kontroly v Praze před dvěma dny jsem byla opravdu nesvá a jakmile jsem ucítila jen maličkou potřebu skočit na toaletu, okamžitě jsem tam utíkala, takže jsem téměř nespala a jen se hlídala. Obavy jsem měla už ale zbytečné.
Dnešní výlet už nebyl jen “výletem do světa na druhém břehu”. Tam už totiž výlety nepořádám, jelikož jsem se tam odstěhovala natrvalo 🙂 Byl to ale první výlet, který jsem si konečně mohla užít celou svou ženskostí.
Ačkoli pod sukni mi nikdo nevidí, stejně je všechno najednou jiné.
(A hádejte jaké :).
Venku je 34 stupňů, Německo hlásí nejteplejší víkend za posledních 150 let, ve Švédsku se všichni chladí v kašnách, Španělé prohlašují, že 47 stupňů už je fakt dost i na ně a že se asi blíží konec světa.
Abych se přiznala, teď nechci konec světa. Teď, když jsem právě začala žít. Já, Tereza Šeříková 🙂
Tak honem, ať stihnete taky žít! 🙂

20 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.