otєrєzє.cz

“Normální” život

(poslední příspěvek, který budu psát v mužském rodě…)
Představte si situaci:
Společnost vás řadí do skupiny, o kterou nemáte zájem. Ale vy se cítíte provinile, takže se podvolíte, nicméně se snažíte stále vracet zpátky. Nejde to zastavit. Víte, že jste někdo jiný, ale musíte zůstat chlapcem.
Napadne vás, že třeba tím, že budu mít vztah s dívkou, všechno změním.
Zkusil jsem to několikrát.
Měl jsem štěstí na hezké dívky, které se i oblékaly vkusně a byly 100% dívkami.
Zezačátku jste zamilovaní, takže leccos překousnete. I to, že se nepřevlékáte do jejích šatů a ani náhodou vás nenapadne jí sdělit své tajemství. Proč taky. Žádná dívka by to nepochopila. Každá chce muže, který jí bude dělat tu pravou pánskou společnost…
Jenže plynou týdny a najednou je to tu zas. Zničeho nic to přijde. To nutkání, ten pocit, kdy se prostě podíváte do jejího šatníků a neodoláte……
Máte výčitky. Snažíte se to neopakovat. Ale čím víc se o to snažíte, tím hůře to jde. A jakmile jste doma sám, jste zase tam kde předtím. Máte opět dva životy, které střídáte častěji než kdy předtím.
Partnerka nesmí nic poznat! To bych o ní přišel…
Zjistíte, že žít dva životy se nedají…
Který z nich myslíte, že vyhraje?
Ten dívčí život je totiž s normálním vztahem neslučitelný.
A zkoušíte to dál a dál a znovu a znovu. To přeci neni možný, teď už jsem se tři dny nepřevlékl! Třeba to vydržím ještě déle… nejde to.
Tak si jí vezmu. A budu s ní mít dítě. I na vlastní svatbě jsem měl make-up…
Po pěti letech zjistí, že si oblékáte její věci. Musím s pravdou ven. Je v šoku, snaží se to léčit. Musí to prý přeci nějak jít… Vidím, že to nemá cenu, ale chci udržet vztah a tak žiju zase život, který žít musím, ale nechci. Vztah má totiž své výhody narozdíl od samoty…
Po dalších pěti letech se narodí ono dítě. Nějaký čas máte jiné starosti, takže se vám daří nemyslet na své touhy alespoň tak, že není čas se převlékat. Můžete si o tom ale pořád alespoň snít.
A hlavně je vám špatně při pomyšlení, že vaše dítě jednou zjistí, co jste za “exota”… co to je ten jeho táta za stvůru…
Nejde to vydržet. Zkouším si o tom promluvit s manželkou.
Snaží se být maximálně tolerantní – chodí se mnou kupovat dívčí věci, líčí mě na mé noční procházky městem, toleruje mi nošení NĚKTERÝCH dívčích věcí i doma a na veřejnosti (spodní prádlo a silonky). Sukně před ní doma nosit nesmím. Domlouváme se, že mi dá vždycky nějaký čas (den dva) na to, abych si takhle pohrál, zatímco ona bude u maminky. Souhlasím, ale nikdy se to neuskuteční.
Jsem šťastný, i když ne na 100%. Tohle je kompromis.
“A nebudeš se chtít třeba někdy přeoperovat na ženu? Nepřemýšlel jsi o tom?”
Pomyslím si jen v duchu: “A to můžu?”
Nepřemýšlel jsem o tom, protože jsem o tom přemýšlet nesměl. Tloukl jsem v sobě veškeré podobné myšlenky, protože má společenská a rodinná situace tohle nepřipouštěla. Tahle možnost neexistovala, ale jak se zeptala, tak existovat začala…
Po čtyřech měsících jí rupnou nervy. Já polooblečený do dívčích věcí řídím v autě a ona vedle mě: “Já už takhle nemůžu!”
Je konec.
Od té doby jsem se uzavřel. Komunikujeme minimálně. Dítě trpí, všichni trpí.
Čekám, že po 12 letech ode mě odejde. Miluji jí, ale nemohu si pomoct. Cítím, jak je to ode mě sobecké. Ale nedokážu “to v sobě zabít”!
Dnes je 25. března 2012.
Začínám psát tento blog na rozcestí, ze kterého sám nevím, kudy budu pokračovat.
Mám tak silné pocity, že je musím někomu říct. Někomu, kdo mě bude poslouchat a tento monitor tiše mé nářky snáší…
Kam se vydám dál?
A jaký je můj sen?
Můj sen je stát se dívkou. Žít dívčí život se vším všudy na 100 %. Už žádné převlékání zpět do klučičích kalhot jen abych mohl jít nakoupit nebo do práce. Chci se každé ráno namalovat, chci mít lakované nehty, chci si užívat všech těch dívčích radostí i starostí. Chci si dát nohu přes nohu a necítit nepříjemný tlak v podbřišku. Chci změnit svůj život, být sám sebou, mluvit za sebe, myslet za sebe, jednat za sebe, protože napodobování je sebevražda.
Teď, víc než kdy jindy si uvědomuji, že život mi dal šanci zjistit, zda jsem schopný žít “normální” život.
Vím, že to nejde. Potřebuji začít v jiném těle. Přestat tyranizovat svou duši tím, že se musím neustále vracet zpátky z toho překrásného dívčího světa do toho černého klučičího, ve kterém mě netěší nic.
Chci být svobodná. Dělat to, co chci. Chci se líbit, chci mít práci, ale i vztah… raději s dívkou, ale existuje taková vůbec? Připouštím, že pokud bych byla v ženské roli, nějaký hezký fajn muž by mi nevadil. Je to pro mě nové a nepoznané. Něco proti společenským tradicím. Ale já už nevím, kam dál…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.