otєrєzє.cz

Půlroční čekací doba

Udělala jsem si svůj oblíbený čaj z čerstvého zázvoru s citrónem a medem, krásně mi tu voní a čekám, až trošku vychladne, venku letos poprvé sněží, pustila jsem si v televizi písničky a hned klip, kde tancují dvě holky v šatičkách… a detaily na jejich řasy… jak skáčou do bazénu v plavečkách… od toho se nikdy nemůžu odtrhnout, protože si zase představuji, jaké by to bylo na jejich místě. Jen s tím rozdílem, že celé dětství, dospívání i dospělost jsem o tom jen tiše snila a potom zoufalá usínala, že to nejde… kdežto teď už vím, že to jde… A nemůžu na to přestat myslet, jak se těším.
Už si musím začít dávat pozor na to, co píšu a to mi vadí 🙂 Jak jsem psala, nesnáším cenzuru. Ale čím víc lidí o mně ví z mého okolí, tím víc z nich o tom všem chce vědět víc informací a to znamená, že narazí na tenhle blog, i když jim o něm neříkám.
Nikoho tu vyloženě neidentifikuji, takže se nemusím bát, že bych někomu nějak ubližovala, ale pokud si někdo přečte, že jsem sem napsala něco, co mi řekl, tak si příště rozmyslí, co mi říct a co ne. A to by mě zas mrzelo, protože mám ráda, když se mnou lidé mluví bez zábran. A tak tu budu psát všechno dál, ale ještě s větší anonymitou osob, kterých se můj život dotýká přímo (rodina a práce především). A taky tu nechci vykecat úplně všechno! 😉
Dnes ráno jsem nesla personalistce propustku ze včera. Měla jsem k tomu připravený i papír pro zaměstnavatele od Hanky, takové vyjádření o tom, kým jsem (včetně mého dívčího jména), co se se mnou bude dít (že mě čeká real life test, hormony, změna jména nejprve na neutrální podobu…) a že by bylo vhodné, kdyby mi nějakým způsobem umožnili projít přeměnou. Bylo to tam moc hezky a profesionálně napsané. Ale nevěděla jsem, jestli jí to dát hned nebo až později. Nebo jestli nejdřív řediteli… ale byly jsme tam samy a ona se na mě tak podívala a zeptala se: “Tak co…?”
“No, budu teď jezdit do Prahy častěji.” A začala jsem být trochu nervózní, ale nebylo proč.
A začala větou, kterou jsem dnes slyšela celkem 3x 🙂
“Víte, já nikoho takového neznám…” a už jsme se rozpovídaly. Dala jsem jí ten papír s tím, že to chci říct i řediteli a s obavami čekala, co mi paní personalistka řekne.
Její reakce byla úžasná! (Trochu jsem to tušila, ale dokud to člověk neslyší, tak si moc nevěří.) Říkala, že se nemusím bát o místo a že se spíš teď bojí oni, abych se neodstěhovala někam do velkého města – kvůli anonymitě, kterou potřebuji.
Hned jsem jí ujistila, že to je přesně to, co nechci – někam se vytěsňovat nebo ustupovat.
Hrozně mě potěšila!
Za pár minut mě volala, ať jdu k nejvyššímu do kanceláře… Pozdravila jsem, sedla jsem si a se strachem čekala (proč se pořád něčeho bojíme???)… Usmál se na mě a říká: “Nikoho takového neznám, ale hodně cestuji a viděl jsem na svých cestách spoustu takových lidí. Ode mě můžete počítat s podporou a kdyby měl s vámi někdo nějaký problém, přijďte mi to říct.”
A začal se o to zajímat, ale nebylo moc času, tak jsem šla zase pracovat a za dvě hodiny si nás ředitel (pod kterého spadám) zavolal na poradu. Po ní řekl, ať tam zůstanu a mě bylo jasné, co se bude zase probírat 🙂
Začal: “Nikoho takového neznám…” :)) A že četl ten papír…
Ten papír od Hanky mi všechno nesmírně usnadnil. Jak to totiž člověk vidí napsané s razítkem, tak to má docela jinou váhu, než když to někomu jen tak říkám. To pak vyzní, jakože si to jen vymýšlím, že je to můj rozmar.
I tak se ale ředitel ptal na spoustu otázek typu, jestli se tomu dá nějak zabránit, jestli je to dědičné, jestli budu mít prsa 🙂 Bože to mě potěšilo! 🙂 Říkal, že soudí lidi podle toho, co umí…
Jsem šťastná, že jsem natrefila zrovna na tuhle liberální firmu, ve které už budu za chvíli rok!
Všechny jsem ujistila, jak ráda bych tu pracovala dál, že nebudu dělat žádné výstřednosti (myslela jsem tím, že hned zítra přijdu v sukni a zmalovaná :))) a do toho přišel nejvyšší, sedl si tam a zeptal se, jestli probíráme zrovna tohle téma 🙂
A zapojil se do hovoru. 🙂 Vyloženě ho to zajímalo.
Začal řešit takové detaily, jako jestli mi už může říkat Terezo (to mě dělalo tak dobře!) nebo že pokud budu potřebovat chodit na dámské toalety, tak že se stačí domluvit s paní personalistkou 🙂 Smáli jsme se tomu.
Nejvíc mě pobavil, když řekl: “Vy máte takový jemný obličej (tím jsem si jistá tedy nikdy nebyla, ale je hodný, že to řekl :). Počkejte – my si spolu jednou zatancujeme!” :)))
To už je několikátá nabídka k tanci! 🙂 Řekla jsem, proč ne! 😀
Nakonec mi zase vyprávěl o transvestitech a transsexuálech v Thajsku, jak se jim nejprve nechtělo na jedno jejich představení, ale nakonec šli a jak to bylo úžasné! 🙂 Že jediný detail, podle kterého se daly poznat, byly větší nohy 🙂
A mluvil také o tom, zda se nechci odstěhovat (jak to, že mají takovou představu?), o tom, že musím mít obrovskou odvahu tohle udělat a vypustit ven a taky to, že tohle město je malé, že to bude zajímavé… 🙂
Pak si mě ještě odpoledne jednou ředitel zavolal, abysme to prý dopovídali 🙂 A začal se ptát zas. Jak to bylo s manželkou, jak to dlouho potrvá, než budu vypadat jinak a na spoustu dalších věcí. Řekla jsem mu, že ten piercing, co si myslel, že budu mít, to tedy nebude :))
Pro někoho to není jednoduché skousnout, ale mám zkušenost, že když se to podá s úsměvem a humorem, tak to jde lépe. I tak bych byla ale ráda nezajímavá a zase tou obyčejnou šedou myškou v tomhle podniku, která se nikomu nevnucuje a nikoho nezajímá… Ať už je ta zimní olympiáda, ať se pozornost zase přesune jinam!
Takže jsem měla po ránu moc příjemný zážitek, ze kterého jsem měla největší strach.
A najednou vidím, jak ten strach byl zbytečný. Jak to ze mě spadlo a že už bych klidně zítra mohla přijít jako Tereza 🙂 (Kdybych vypadala konečně ženštěji – bez těch vousů a s delšími vlásky… navíc od středy se nesmím holit, protože mě čeká zase laser 🙂 Ale to jsem jim taky vysvětlila, že tu teď hlásím, jak ze mě bude žena a zatím jsem zarostlá 🙂 Ředitel hned podotkl, že by se mu taky líbilo se neholit :)))
Ale myslím si, že právě to, jak vlásky rostou pozvolna, má svůj význam a důvod. Takhle se okolí pomaloučku může připravit na tu mojí změnu… Personalistka mi říkala, jak si těch změn už všimlo víc lidí (já přitom až takové změny neprovádím – jen mám dlouhé lesklé nehty, lehce namalované oči a černohnědé vlasy :). Jenže to je právě tou ženskou vnímavostí a intuicí… A pořád se mě někdo ptá, proč se tak usmívám! 🙂 (Ale s tím já mám problémy už od školy. Šla jsem na oběd a kuchařky se mě hned ptaly, co že mám tak dobrou náladu, jak se usmívám 🙂 Potkám jednu milou sousedku a ta mi pak řekne, že můj život musí být v pohodě, když se pořád tak usmívám. Nebo taky manželka, která mi pořád říkala, ať se tak neusmívám… A já přitom nevěděla, že se usmívám 🙂 Fakt za to nemůžu! 🙂 Až mi bude blbě, tak se usmívat nebudu. (Jako jednou – a to mě potkala vedoucí ještě z úřadu a říká: “Usmívejte se! Sluší vám to víc!” :)) No jo, ale ona byla extrém. Taky se pořád usmívala a když jí teď vidím v televizi, jak vystupuje za Ministerstvo školství, tak se zase pořád usmívá :)) Asi to má nějakou zvláštní moc – ten úsměv 🙂 Někdy si ale říkám, jestli takhle potom nevypadám moc hloupě nebo naivně 🙂
Název tohoto článku byla pro mě dost deprimující záležitost. Říkám byla, protože už to není pravda, ale já ho tak schválně nechala.
V poledne jsem si totiž měla zavolat na endokrinologii na Polikliniku v Modřanech a objednat se (kvůli odběrům a vyšetření, které potřebuji k tomu, abych mohla dostat hormony).
Sestřička byla milá a snažila se, ale úplně mě vyděsila, když řekla, že jsou tu dlouhé čekací lhůty a nejbližší volný termín je 8. července!!!
To mě zlomilo 🙁 Další půlrok čekání 🙁
Snažila listovat v sešitě zpátky, jestli tam někdo nevypadl, ale dojela až k únoru a nic. Tak mi řekla, že mi napíše 8. července s tím, že pokud se uvolní místo, zavolá mi.
Měla jsem po náladě a bylo mi do breku. Ani jsem nebyla tak vzteklá, jako smutná.
Hanka říkala, ať se připravím na dlouhé čekací lhůty, že mě můžou objednat klidně až na duben! Ale červenec jsem slyšet nechtěla… :/
Buď jsem měla štěstí nebo někdo zapracoval, ale za pár hodin mi sestřička volala, že pro mě našla místo dříve – a to už v polovině února!!!!!! A hned byla moje euforie zase zpátky! 🙂
Tak to jsem potřebovala!
Zas takové štěstí, jako měla Míša, že ráno tam zavolala a ještě ten den v 11 tam šla, jsem neměla, ale únor je pro mě naprosto skvělý! Vždyť je to za měsíc! 🙂
Moc ráda bych ještě v lednu stihla zajít na matriku. Ale přemýšlela jsem, že bych tam šla jako Tereza… prostě proč ne. Když jsem si teď v Praze ověřila, jak mě lidé neřeší a identifikují správně. Ale tady budu stát tváří v tvář nerudným úřednicím zblízka! Na druhou stranu ony stejně budou vědět, proč tam jdu. A jít tam jako Tom mi přijde zbytečné a nevhodné…
Záleží na tom, kdo tam bude sedět. Náš městský úřad je zvláštní. Znám tam velkou spoustu lidí ještě z dob, kdy jsem byla taky úřednice. Naše město má sice několik desítek tisíc obyvatel, ale prostě je malé. A chtěla bych zkusit je tam prostě ukecat, abych si mohla zvolit jméno Tereza 🙂 Tedy… já vím, že to nejde. Ale byla jsem 12 let úřednicí! A proto vím, že jde všechno, když se chce 🙂 (Jenže ono se obvykle nechce :))). Dobře no, tak to mi neprojde, ale zkusím to stejně 🙂
Terry nebo Terri je přijatelné, ale moc cizokrajné.
V týdnu jedu s Nikčou do Německa pro zboží, tak to s ní proberu 🙂 (Že bysme byly obě Nikči na tu přechodnou dobu? :))
Ono totiž cizokrajné jméno poutá až moc pozornost – a to je přesně to, co pořád nechci.
Navíc jsem teď zjistila na www.magicbabynames.com, že je …
Terry – americké jméno, které nosí 79% mužů.
Terri – americké jméno, které nosí 95% žen (to je jasné – kluci jsou s tvrdým! 🙂
Tereza – české jméno, 100% žen… (nemůže tam být aspoň 99%? 🙂
Terez – 84% žen! (Takže by to bylo jako Tereza, ale jenom vypadlo písmenko “a” na konci. Stejně mi občas říkají Terez 🙂 No jo, jenže některé servery ho uvádí jako řecké 100% mužské jméno :/ Tak to teda ne! Nechci mužské 🙂 Ale tady nejsme v Řecku 😉
Theresa i Therese – 99% žen! (Tak to taky nevypadá beznadějně 🙂
Teresa – anglické jméno – 99% žen! – tak a jdu pátrat, který muž je to 1% 🙂 (Tak nic… to 1% mi jiné servery zamlčují a prezentují Teresu jako exkluzivně 100% ženské jméno. Což mě tedy samozřejmě na jednu stranu těší 🙂
Našla jsem hezkou diskusi, kde nějaký američan řeší, zda je Theresa mužské nebo ženské jméno. Odpovědi mě pobavily.
Slečny mu odepsaly:
“Jo, je to holčičí jméno.
Pouze krutí a bezcitní rodiče by pojmenovali chlapa Theresa.
Nebo ti, kteří místo něj chtěli dívku…”
“Je to holčičí jméno a zní velmi žensky!”
(A to se mi na něm právě tak líbí 🙂
No jo, řeším detaily. Ale proč ne. Tohle mé klučičí jméno mi sice dali rodiče a trochu je mi líto, že jim ho po tolika letech musím vzít, ale nemám jinou možnost. Jenže vyřešit to chci, protože mé jméno je provázané na velkém množství veřejně dostupných míst. Nechci mít e-shop na jméno “Therese Copperfield” nebo tak něco :))) Chci ho mít na jméno Tereza N. :/ (I když doménu už na to jméno mám a pošta mi na něj taky občas chodí – vždyť říkám, že to někdy jde, když se chce…)
Dnes jsem si uvědomila, jak mi bude krásně, až spolknu první pilulku. Nejde jen o to, jak budu vypadat. Jde i o to, jak se budu cítit! Celý život jsem se zabývala otázkou, JAKÉ TO JE BÝT ŽENA!? Jak se cítí? Jaké to je? A zkoušela jsem všechno možné, abych to zjistila sama na sobě. Ale oblékání, líčení, vystupování na internetu pod ženskými jmény a ženskou identitou – to všecko bylo moc fajn, ale pořád jsem nevěděla, jaké to je cítit se jako žena! Jenže teď to najednou budu vědět! Tolik se toho změní. Mé tělo bude reagovat na záplavu ženských hormonů (a na blokátory těch mužských) nejen fyzicky, ale i psychicky.
Já vím, že mi spousta z vás řekne, že to někdy nestojí za nic 🙂 Ale já to “za nic” chci prožívat taky! 🙂 Protože je to ženské “za nic”!
Je to v naší hlavě. To, jaké jsme a jaké budeme. Nejde jen o to změnit náš design 🙂
Psal mi můj spolužák ze školy, kterému jsem dělala stránky, abych tam něco aktualizovala. V červnu bysme měli mít sraz po dvaceti letech a já tam od té doby nikdy nebyla. Ptal se mě v mailu, co je u mě nového, kde pracuji atd. (Přes rok jsme si nenapsali). Ještě jsem mu neodepsala. Vůbec nevím, jestli mu to říct nebo ne. Nechci to vyhlásit úplně všem hned teď, kdy jsem ještě na začátku – navíc on mě přeci nevidí 🙂 Ale jsem tak nadšená, že to nadšení ze mě přímo přetéká :))) Tak ještě uvidím, co odepíšu a jak vyřeším červnový sraz. Dvacet let mě nikdo z nich neviděl!!! 🙂 Jenže v červnu ještě nebudu vypadat vůbec tak, jak bych si představovala. Na druhou stranu je to zrovna moment, kdy nebudu už chtít vypadat ani jako Tom (to jméno ještě existuje? :).
Tak to jsem se zase vypsala 🙂 Ale když ono se mi vždycky uleví…
Takže polovina února! 😉 A ještě čekám na další termín od Hanky, až ho nějak vymyslí. Výsledky z endokrinologie budu mít nejspíš dřív, než pojedu zase k Hance. (Samotné vyšetření na endokrinologii probíhá dopoledním odběrem krve a pak rozhovorem s p. doktorem (MUDr. Vladimír Weiss). Nejde jen o jednorázovou návštěvu. Tady bych měla být i v budoucnu sledovaná jako ostatní holky a kluci 🙂 Modřany jsou pro mě ovšem na úplně opačné straně Prahy. (Což mi samozřejmě vůbec nevadí a neřeším to, ale nikdy jsem tam nebyla.)
Ještě vyšetření z interny, kde prý taková dlouhá čekací doba není a kam dostanu doporučení na další návštěvě a je to 🙂
Jak to, že mě vždycky tak dostanou komentáře od kluků na facebooku nebo na youtube u mého videa. Třeba jako teď: “Terka je prostě kočka! :)” To se mi tak líbí! :))) Líbí se mi líbit se! 🙂 Jako žena ovšem. (To už ani jinak neberu). Tohle “ženské líbení se” je totiž jiné, než to mužské…
Někdy potkávám kluky, kteří mají tak jemné ženské tvářičky! A říkám si: Ach bože, jak krásné by z nich byly ženy! A oni těmi ženami vůbec být nechtějí, zatímco muži chlupatí, zarostlí, urostlí a s vyloženě mužnými rysy jsou ve skutečnosti uvnitř ženy. To je nějaká spravedlnost?

2 komentáře

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.