• otєrєzє.cz

    Třetí varianta

    Obvykle jsou jen dvě varianty řešení:
     
    První varianta je, že se přizpůsobím svému biologickému pohlaví a to druhé budu ubíjet a ono bude ubíjet mě, takže z toho budu nešťastná.
     
    Druhá varianta je, že se stanu tím, kým toužím a budu šťastná.
     
    A ode dneška uvažuji o třetí variantě, kterou je smrt.
     
    Jen uvažuji! Nejsem schopná se zabít, ale shrnu to:
     
    1) nemám práci (resp. jsem v neschopnosti a do původní práce se už vrátit nemůžu – hledala bych si novou, ale nevím jak…záleží to i na rodině a navíc s prací je to tu teď nehorší v historii Českého státu)
    2) nemám rodinu – manželka neustále mluví o rozvodu, je nervózní, nechce se mnou k psychologovi. To, že přijdu o rodinu je pro mě stejné, jako kdyby dcera zemřela. Nedovedu si představit život bez ní. Nejraději bych měla pořád svojí rodinu a přitom se stala Terezou… ale to nejde 🙁 Budu na všechno úplně sama.
    3) nemám peníze (protože nemám práci) – na živobytí, ale ani tím pádem na případné plastické operace (např. mého klučičího nosu atd.)
    4) nebudu mít kde bydlet
     
     
    Pořád čtu, jak se prý lidé v mé situaci nemají za co stydět. Tak jo. Vezmu si dámské tílko a abych nebyla moc nápadná, tak pod klučičí triko. A hned to mám zakázané manželkou, protože je to vidět. Jo, jsou vidět ta posunovací ramínka, jako mají např. podprsenky. Ale to je právě hezké! A jsem prý divná. Měla bych se léčit. Říkám jí, že už jsem si pomoc našla. Nemám se za co stydět, ale jakmile se stydět přestávám, jsem okamžitě „ukamenována.“
     
    A teď důvody, proč zůstat žít:
    1) dcerka
    2) jakási vidina, kdy se nakonec stanu Terezou, která ale může vypadat bůhvíjak…. co když nebudu vůbec hezká? 🙁 Výsledek je nejistý…
     
    Nikdy jsem o sebevraždě nepřemýšlela. Sebevrazi jsou sobci. Nemyslí na lidi, kteří je milují. Způsobují jim bolest. A to na věky.
     
    Ale začínám je chápat.
    Ten obrovský tlak neřešitelnosti je nutí udělat něco, co je jediným řešením.
     
    Nevím, jak bych se měla zabít. Bojím se bolesti.
    Kdyby mě chtěl někdo zabít, nechám se.
     
    A nebudu muset řešit vůbec nic. I manželka bude mít vše tak, jak chce.
    Říkala, že není problém najít si někoho lepšího, než jsem já. Že je to snadné… V jejích očích jsem nula. Mé jakékoliv snahy o normální rozhovor, o projev malé něhy nebo jakýchkoliv citů ztroskotává.
    Trápím se. Je mi smutno.
    Už ani nevím, za co bojovat.
     
    Pokud je jediný důvod proč žít dcerka, pak musím zůstat naživu.
    Ale ta myšlenka na smrt mě uklidňuje. Ta jednoduchost toho řešení…
  • otєrєzє.cz

    1. krok dokončen – jupí!

    Došlápla jsem dnes svůj první krok!
    Dokázala jsem to a měla jsem z toho taky pěkné nervy, ale dnes v 8:15 jsem seděla u psycholožky a mohla jí říct, co mě trápí. Zrovna tam byly na pozorování další dvě psycholožky, takže na mě byly tři! 🙂 Mohly prý odejít, kdybych chtěla, ale já to zvládla s nimi, protože jsem je měla celou dobu za zády a nevnímala jsem je.
     
    Nejdřív to bylo vážně těžké. Nejhorší je vždycky ten začátek, pak už to jde, už se vám uleví a rozpovídáte se, ale jelikož jsem to už jednou prožila (tohle přiznání se veřejné osobě – mojí praktické lékařce), tak to teď šlo o trošičku lépe. Jakoby s každým přiznáním spadl ze mě kousek toho závaží a samotné mi to pomáhá být v roli Terezy jistější.
     
    Nejhorší je, že mi manželka netoleruje už vůbec nic. Ani nalakované nehty, ani tu barvu na vlasech, která je úžasná! Ukázala jsem psycholožce svoje krásně lesklé nehty. Nepřišlo jí, jakože jsou až moc nápadné – jen že se lesknou 🙂 No právě – a krásně! 🙂 Měla jsem na sobě ty úžasné bílé dámské tenisky z Deichmanna, na nohách silonové ponožky a rifle. No a pak žluté tričko, ale to nosím i jako Tom – na holčičí jsem si fakt netroufla, když to byla první schůzka a hlavně nemám žádné opravdu hezké a moderní, ve kterém bych šla ven (musím to napravit! Teď jsem si udělala radost a na portálu Votocvohoz.cz jsem nakoupila dobře a levně kabelku přes rameno, šusťákovou bílorůžovou bundičku a dvoje dívčí tepláčky – ale fakt hezké – na doma 🙂
    Akorát mi radost vždycky zkazí manželka. Prý se se mnou něco děje divnýho. Lakuju si víc výrazně nehty, dávám si barvu na vlasy… Jo, děje. Konečně taky! Ona sice ví, jak ráda ze sebe dělám Terezu, ale neví, že se chci stát ženou… že bych chtěla i změnu pohlaví. Protože od chvíle, kdy jsem jí řekla všechno a zeptala se mě s obavami, jestli chci taky změnu pohlaví, jsem s ní o tom už nemluvila a teprve vlastně od téhle chvíle vážně uvažuji o změně pohlaví! Myslela jsem, že to nejde. Až když se mě na to zeptala, začala jsem o tom víc pátrat a dočetla se všecky ty úžasné a zajímavé věci.
     
    Řekla jsem psycholožce všecko. Poprvé v životě jsem to někomu řekla a mám z toho hroznou radost, protože k ní ještě párkrát přijdu, ale hlavně mě objedná do Prahy k MUDr. Hance Fifkové – tu považuji za nejlepší sexuoložku u nás! Je hrozně milá a nakloněná lidem, jako jsem já. Nabízela mi ještě MUDr. Weisse – to je taky známý sexuolog z Ústí n.L., ale já chci raději ženu. Jsem šťastná! Ale současně mi mé štěstí kazí myšlenky na rodinu, na manželku, na malou…
     
    Vypadalo to, jako by psycholožka chtěla, abych přišla na to, jestli chci Terezu nebo rodinu. To je to, co teď řeším. Říkala jsem jí, že kdybych neměla rodinu, okamžitě nic neřeším a chci být Terezou. To je pro mě jediné řešení! Jenže je tu malá. A rozvod. A z toho je mi smutno.
     
    Mám zkusit říct manželce, aby k ní (k psycholožce) jednou přišla se mnou. Chci jí to říct ještě dneska, akorát jí nechci říkat o tom mém rozhodnutí se změnou pohlaví. Prý bude řešit zvlášť mě samotnou a pak nás dva dohromady, protože naše manželství se musí taky vyřešit. Manželka taky potřebuje pomoc, aby se netrápila a nebyla nešťastná. Mám jí pořád ráda a chtěla bych jí pomoct, chtěla bych, aby byla v pohodě a veselá.
    Včera mi řekla, že už se na mě ani netěší.
    Přitom já na ní jo. Jenže pokaždé má náladu pod psa.
    Chtěla bych to všecko nějak vyřešit, aby jsme se nemuseli trápit. A hlavně taky dcerka Kačenka.
     
    Nepomáhá mi ani to, že je mi 36, ani to, že mám rodinu a ještě k tomu dítě.
    To jsou faktory, které mi Terezku oddalují a komplikují.
    Kdybych měla rodinu, stejně by Tereza neustále vytahovala své drápky. Neumím bez ní žít. Respektive cítím, že Tereza jsem já, takže ani nemůžu neumět bez ní žít. Jen se neustále trápí, kdy ze sebe může schodit Tomovy šaty a stát se Terezou.
     
    16.5. mám další sezení u psycholožky. A do toho ještě to obíhání doktorů kvůli těm mým bolavým rukám 🙁
     
    Včera manželka zjistila, že platí nějak moc za naftu. Auto mám teď já, ráno odvezu malou do školky, při cestě vyhodím i manželku do práce a jedu domů, abych odpoledne absolvovala totéž. Vyšlo mi, že to stojí 99.14 Kč. Tzn. stovka za den! Jo, tak to je. Když jsem tankovala já, tak se na to nikdy nikdo neptal a za měsíc jsem tam nalila 2000-2500 Kč. Teď je najednou problém, že každý třetí den musí manželka tankovat.
    Původně po mě chtěla vysvětlení, kam se ta nafta ztrácí. Měla jsem jí vysvětlit, kam jako jezdím! To bylo absurdní. Nikam nejezdím. Jsem ráda, že jsem doma. A kdybych se jako Tereza chtěla vydat ven, tak si sjedu dva kilometry za město a odtamtud se vydám na procházku k zastavěné části (tady mi vadí sousedi, kdyby mě potkali např. ve výtahu – ono zblízka je hooodně poznat, že mám mužské rysy – respektive i z dálky někdy – potřebovala bych prostě ty hormony :(.
     
    Takže teď toho řeším, že nevím co dřív. Ale Terezka mě dává sílu a jsem díky ní nadšená ze života. Už se těším, až udělám druhý krok…
  • otєrєzє.cz

    Flirt

    Žehlím prádlo pro malou a najednou telefon.
    Neznámé číslo.
    Tak to nezvednu a hledám na internetu, jestli to není zase nějaká „úžasná“ nabídka bůhvíčeho. Vyjede mi jen jeden odkaz na ČSOB. A jméno Iva. Jo, tak to je tahle 🙂 Jedna moc milá dívka – nebo možná spíš žena – zákaznice z obchodu, kde pracuji, které jsem kdysi prodávala a vezla stolek se židlema. Něco potřebuje 🙂
     
    Cítíte, jak v telefonu flirtuje. A pak vás pozve na víno…
     
    Tak.
     
    Teď jsem v situaci, kdy rozhodně nový vztah nehledám, nejdřív si musím dát dopořádku sama sebe, ale jak zareagovat?
     
    Kdybych na to víno šla, mohu jí připravit nepříjemné chvilky třeba tím, že jí budu muset vysvětlovat, proč mám nalakované nehty. Ona mě zezačátku bere přirozeně jako žena muže. Ale v téhle roli nechci zůstávat, natož začínat nějaký nový vztah. Už nemám sílu znovu a znovu odolávat Tereze, přiznávat se a řešit vše, co s tím souvisí, což mimochodem není zrovna nejjednodušší. A hlavně zase někoho přivádět do nepříjemných situací.
     
    Takže musím odmítnout. Nechci jí děsit tím, že jí narovinu řeknu, že já Tom jsem vlastně Tereza a bohužel to, co hledá ona je Tom. Nebo nevím. Každopádně mám zas o čem přemýšlet. Ale přemýšlení nechám na zítřek 🙂 Zítra v 8:15 u psycholožky. Mám strach a zároveň se strašně těším. Už mám krásně přelakované nehty, jsou růžovoučké a lesklé a chci si teď ještě vyzkoušet nějaké oblečení, ve kterém k ní přijdu. V sukni nemůžu 🙁 Ale chci si vzít dívčí rifle a ty nové bílé dámské tenisky z Deichmanna a taky si chci namalovat oči a decentně make-up. Cítím, jakoby to byl člověk, který mi má rozumět. Snad tím nic nezkazím. Ale pokud chci být sama sebou, jedině tak jí budu co nejblíž.
     
    A přemýšlím, že bych si nechala i náušničky. Trhá mi srdce, když je musím během dne pořád vytahovat… a jsem v sedmém nebi, když si je zase můžu vzít.
     
    Jsem zvědavá, jak to zítra dopadne.
     
    A po psycholožce mě čeká ještě neurolog kvůli mým rukám – paní doktorka včera na kontrole po prohlédnutí zprávy z rentgenu mé krční páteře říkala, že moje páteř zestárla v obchodě, kde pracuji, na 55 let! 🙁 Děsný!
     
    Ale podle mé manželky mám chodit pořád do práce, tahat 40 kg bedny s nábytkem, nemít žádnou neschopenku (vždyť mi přeci nic není!) a nemyslet si, že mě teď bude živit ona… Tak to si tedy rozhodně nemyslím. Navrhla jsem jí, že vše co platím (nájem, elektřina, voda, auto) bychom měly platit napůl, když má teď příjem a když jsem to do teď platila sama. Hned nato mi řekla, že tedy ano, ale že se chce rozvést…
     
    Moje žena mi to vlastně nesmírně usnadňuje. Když si představím, jak bych musela řešit Terezu, kdybych měla milující manželku, tak by to bylo hodně těžké…
  • otєrєzє.cz

    Posun

    Zajímá mě, kde budu za rok, za pět let…za deset…
     
    Cítím totiž ten posun. Neustále se jakoby přibližuji Tereze víc a víc, aniž bych si to uvědomovala.
     
    Úplně na začátku, když mi bylo 8 a začala jsem si něco uvědomovat, jsem se bála jen otevřít šuplík, kde byly uložené silonky mé sestry. Za tři roky jsem se ještě pořád bála vůbec v silonkách vyjít ven – i když byly jen pod kalhotama nebo pod teplákama! A pak za dalších sedm let podniknu svůj první „výlet“ ven kompletně v dívčím oblečení. (To jsem si tenkrát ještě nemohla dovolit holit nohy! To musel být teda pohled! 🙂 I když jsem jich měla několik na sobě, aby to nebylo poznat.)
     
    O dalších pár let už dělám své první dívčí fotky (na které mimochodem přichází úplně náhodou jedna moje kolegyně Edita – mimořádně hezká a milá slečna). Vzhledem k tomu, že ty fotky v holčičím oblečení byly absolutně první, tak si dovedete představit, jak jsem tam asi vypadala 🙂 No prostě jako Tom v sukni. A její reakce? No, nejdřív říkala, že objevila něco, co asi neměla vidět. A příjemné pro mě bylo, že se mě pak vůbec neštítila 🙂 Jasně, že jí to nepřitahovalo, ale nevadilo jí to 🙂
     
    Pamatuji si, jak jsem byla šťastná, když jsem se poprvé oholila a ještě víc, jak jsem si poprvé kompletně vytrhala chlupy na nohou úplně všude a nohy byly pak hlaďoučké minimálně týden. Od té doby bez epilátoru nemůžu udělat ani krok.
     
    A kde jsem teď?
     
    Snažím se o vyloženě holčičí fotky. Mám propíchnuté uši. Nošení dívčího spodního prádla nebo silonek (i když jenom pod kalhoty) je samozřejmost. Jít ven po setmění je ten nejpříjemnější relax a když jsem doma sama a je čas, můžu i přes den vyjet za město… Strašně moc toužím jít ven ale i normálně přes den mezi lidi. Jenže se bojím lidí, kteří mě znají. Cizí jsou mi ještě jakžtakž ukradení, ale bojím se třeba sousedů.
     
    I když i to jednou určitě skončí.
    Cítím to.
     
    Čím víc o tom mluvím, čím víc si vše uvědomuji a řeším to, tím víc lidí o tom začíná vědět a tím víc se cítím svobodnější. Tím víc začínám mít pocit, že je správné to, co dělám a méně se stydím. (Ono nejde o to, jestli je to správné – lidi budou reagovat stejně vždycky stejně 🙂
     
    Těším se na to, co přijde…
    Teď jsou mé posuny rychlejší než kdykoliv předtím.
  • otєrєzє.cz

    Role jsou rozděleny

    Dnes jsem byla na akademii mateřských školek – představení, které bylo naprosto úžasné – ty malé děti (včetně dcerky), jak sehraně pobíhaly na jevišti, každý měl tu svou roli a když pak jedna paní za mnou prohlásila, že má mokré oči, tak jsem si oddechla, že jsem nebyla sama (čili jsem si nepřipadala až tak divná :).
     
    Ale uvědomila jsem si, že role jsou rozděleny už od narození. Okamžitě vás někam zařadí. Buď jste chlapeček nebo holčička a pak už je všechno jiné. Nemůžete si tu roli vybrat, společnost jí vybrala za vás. Musíte jí hrát, ať chcete nebo ne.
     
    Už v mateřské škole vyfasujete na představení buď krásnou sukýnku nebo kalhoty a klobouk. A máte-li sukýnku, tančíte, kroutíte se a jste strašně roztomilí. Máte-li kalhoty, dostanete imitaci těžké palice, bambitku nebo masku vlka.
     
    Nelíbí-li se vám to, máte smůlu.
    Tedy ono se to přežít dá. Pokud je vám pět.
     
    Viděla jsem v tom závěrečném defilé sto padesáti dětí spoustu budoucích doktorů, umělců i nezaměstnaných. Sto padesát osudů, které jednou ovlivní životy jejich blízkých, ale možná i našich. Teď je to dětství, zaslouženě bezstarostné a krásné, co je naplno zaměstnává. Ale jednou něco dokážou.
     
    Role jsou rozděleny.
    Bohužel občas se to tak jako zrovna na jedničku nepovede.
     
     
    A byl to taky můj druhý den s náušničkama.
    Ale není to nic jednoduchého – když jedu pro malou do školky, musím si je sundat a dát si je na uši zase až když jdu spát. Ať jsou tam co nejdéle, aby dírka nezarostla. Takže je mám na sobě přes noc – úzkostlivě ty krásné třpytivé „drahokamy“ skrývám při každém zavrtění manželky vedle mě. Ráno vstávám o deset minut později, takže pak rovnou vklouznu do koupelny a zase je musím sundat, odvezu manželku do práce, malou do školky a zase si je za hodinu můžu milostivě vzít, abych je zase ve tři odpoledne sundala, protože jedu za malou…
     
    Takže když to shrnu, denně si je sundávám a nandavám celkem 4x.
    Dohromady, i když rozkouskovaně, je mám přesně 12 hodin a dalších 12 hodin je mít nesmím. Zítra jdu na kontrolu k doktorce, takže je budu mít ještě méně. A popozítří v pátek první setkání s psycholožkou.
    Chvíli jsem z toho nadšená, chvíli mám obrovský strach, chvíli trému, zoufalství, i radost se tam objevuje. Teď jsem na mrtvém bodě a potřebuji se někam pohnout.
     
    Dneska jsem si přelakovala nehty – jsou krásný! 🙂 Na nohách jsem si je nechala výrazně růžové – pastelově růžový lak od Avonu od Týnky, na rukách jakžtakž decentně (tak jako na fotce v jednom z předchozích článků), ale úplně božsky se lesknou 🙂 Navíc mi o milimetr povyrostly, takže už vypadají i žensky dlouhé. Chtěla bych si je aspoň takhle udržet, když je nesmím nechat narůst víc 🙁
     
    Můj život je neustále plný skrývání, odříkání a potrhaných nervů. Nechci myslet na to, že musím skrývat nalakované nehty, když jdu s manželkou po městě. Ona nechce, aby mě tak někdo viděl, já jsem zase šťastná, když to někdo vidí. 🙂 Ale chápu jí samozřejmě. Byla by to přeci ostuda i pro ní…
     
    Bude půl jedenácté večer, jdu si vzít náušničky a půjdu spát.
    Alespoň že přes noc si můžu snít svůj sen.
     
    A taky jsem zjistila, že jsem teď docela klidná, co jsem doma a můžu se věnovat sama sobě a taky dcerce, když je pak doma. Už nemám ten strašný stísněný stresující pocit, že jsem něco nestihla, protože teď budu muset zase pět dní od rána do večera do práce. Takhle jsem víc v pohodě, protože toho víc stihnu.
     
    Ale abych byla na 100% Terezou, na to mi tyhle „útržky“ života nestačí…
  • otєrєzє.cz

    Barva na vlasy, náušničky a botičky

    Jupííí!
    Konečně jsem se k tomu odhodlala. Nemohla jsem se dočkat!
    Dneska jsem si hned ráno obarvila své původní vlasy. Jsou ještě poměrně krátké, ale ono to naroste 🙂
    Koupila jsem si v DMku od Schwarzkopf tu novou pěnovou barvu Perfect Mousse černohnědý odstín č. 300.
     
    Je zajímavá tím, že když se mísí barva s tekutinou aktivátoru, tak se nemá třepat. Jen obrátit vzhůru nohama, aby se obě tekutiny promísily a už se může nanášet pěna na ruce v rukavičkách a těmi na vlasy. Takže jsem si to hezky napatlala na hlavu, šlo to úplně samo, jako kdybych si myla hlavu. A za 30 min. to smyla.
    Výsledek je úžasný! Jsem zvědavá, jak brzo se mi začne vymývat, ale co, když je takhle jednoduchá aplikace, tak si to můžu dát na hlavu kdykoliv chci třeba i za tři týdny… Akorát musím příště dávat pozor na to, jak moc mi ta barvící pěna přesahuje třeba do čela, protože ty tmavší mapy z čela a z oušek šly hooodně těžko umýt.
     
    Jsem úplně nadšená!!!! Je to tak krásný!!! Jsem zvědavá, jak nadšená bude moje manželka z mé nové barvičky ve vlasech :))) (Ach jo 🙁 )
     
    A pak jsem si udělala radost ještě jednu a to náušničkama!!!
     
    Už je mám v ouškách!
     
    Konečně jsem si je před chvílí propíchla!
    Jsou to tyhle s pravými křišťály Swarovski – taky mi je přivezl kurýr až ze Slovenska z www.topsperky.cz 🙂
    Vybraly jsme je spolu s Týnkou – teda to ona je našla. Taky má ráda tyhle třpytivé. A na ouškách vypadají přímo úžasně! Hrozně romanticky a něžně.
     
    Takže tady byl postup propíchnutí oušek, podle kterého jsem postupovala já:
    Použila jsem k tomu speciální jehlu používanou ve zdravotnictví – je dostatečně tlustá, aby ty náušničky šly potom pěkně prostrčit… tu mi poslala Týnka 🙂 Moje zdravotní sestřička :)) Ale dá se koupit i v lékárně. Obyčejnou jehlu na šití jsem riskovat nechtěla.
     
    1) Postříkala jsem dezinfekcí jak tu jehlu, tak ouško i náušnici (resp. jen ten bodec).
    2) Předkreslila jsem si lehoulince tužkou na oči, kde budu dělat dírku, aby byly na obou stranách stejně.
    3) Vzala jsem jehlu a propíchla ucho 🙂
     
    Čekala jsem, že to bude hned krvácet nebo vyloženě hodně bolet, ale bylo to v pohodě. To místo totiž není až zas tak citlivé. Jako cítíte takové to píchnutí, ale dá se to přežít 🙂 Dočetla jsem se, že je dobré tam 5 minut tou jehlou různě pohybovat. Tak jsem to dodržela a až jak jsem jí vytáhla, začala kapat krev. Do vrchní dírky šla náušnička strčit úplně v pohodě, ale najít skrz ucho tu spodní dírku byla teda „zábava“ nejmíň na 10 minut! 🙂
    To fakt nešlo – nemohla jsem jí najít, tak jsem tam ještě znovu 2x píchla tou velkou jehlou, ale to moc nepomohlo. V tom návodu na netu bylo, že to bude trošku problém, že se to musí jakoby „promáčknout“ silou.
    Jenže když je tam kůže nepropíchnutá, tak to bolí, když se snažíte to prodrat skrz. Musíte prostě najít tu dírku i zespodu a než jí najdete, tak počítejte s pár kapkama krve, které ovšem rychle nakonec zasychají a už nekapou a trochu bolestí, jak tam „lovíte“ tu spodní dírku 🙂 Chce to hned po propíchnutí vložit náušničky, aby tam byly a dírka nezarůstala.
     
    První pravé ucho mi trvalo 15 minut se vším všudy. No tak jooo jsem nešikovná no :))) Tak ale všechno je jednou poprvé! 🙂
     
    Zato druhé levé už šlo v pohodě. Věděla jsem, na co se připravit.
     
    Samotné propíchnutí v pohodě – ona ta jehla je dost špičatá, takže to jde samo. Jak jsem jí vytáhla, zase trochu krve, utřela jsem to tampónem a snažila se co nejrychleji tam strčit druhou náušničku. Do vrchní dírky to šlo samo a zase problém s tou spodní 🙂 Kde jenom je? 🙂 Tak jsem si otočila boltec tak, abych na něj viděla v zrcadle a tu náušničku jsem tam prostě prorvala. Ta dírka tam byla, ale šlo to skrz ní těžko. Musí se u té spodní fakt vyvinout trochu větší síla a zatnout zuby (ale zas tak hrozný to není).
     
    A výsledek hlavně stojí zato!
     
    Teď se mi otevírá další svět všech těch krásných náušniček určených jen pro ty, které mají dírku v uchu – a to já teď jsem!
     
    Nemůžu se vynadívat!
    Nová barva na vlasech, nové třpytivé náušničky… vůbec se mi je nebude chtít ve tři hodiny sundávat, až pojedu pro malou do školky. :((( A navíc je tam potřebuju mít co nejdéle, takže si je večer na spaní zase vezmu – to manželka (snad) neuvidí. Kdyby to nějak zarůstalo, tak to prošťouchnu zase no, ale to bych nerada 🙂
     
    Ještě aby mi povyrostly vlásky a bude to úplně dokonalé 🙂 Tedy…k dokonalosti Terezky mám ještě hodně daleko, ale třeba mi v tom někdo a něco pomůže… 🙂
     
     
    A poslední radost – moje veliká – tenisky z Deichmanna!
    V pátek takhle půjdu k psycholožce 🙂 Od pasu nahoru ještě musím vymyslet 🙂
     
    Tyhle botky tam na mě čekaly! 🙂 Usmívaly se a zářily na mě už zdálky!!! 🙂
  • otєrєzє.cz

    Rozvod

    Dnes mi manželka oznámila, že v týdnu chce zajít za právníkem a rozvést se.
    Řekla jsem jí, ať si dělá co chce, že jí v ničem nebudu bránit, ale ať po mně nechce, abych kamkoliv chodila a něco řešila.
     
    Zatímco mě je do breku, manželka je v pohodě. Jakoby ji nic netrápilo. Pořád musím myslet na malou a na všechny ty rodinné plány a sny.
     
    Nejdřív jsem měla v plánu tohle všechno probrat až po mé první návštěvě u psycholožky, ale teď mi dochází, že když už budu vědět na čem jsem, tak je to pro mě vlastně jednodušší.
     
    Řekla jsem jí, ať mi napíše (abysme se nehádali), jak si to představuje a všechny svoje požadavky. Napsat mi to odmítla a řekla, že chce mít už v ruce ten papír. Říkala jsem jí, že chci vědět, jak si to představuje – myslela jsem ten život, řešení všeho… ale ona chce hlavně ten papír a to ostatní prý neví.
     
    Pro mě je tedy důležitější vyřešit to ostatní a pak až papír… ale nechci se hádat. Mám jí ráda, nechtěla bych jí opustit, ale ona sedí buď se sluchátkama na uších u svého notebooku a vesele se pohupuje do rytmu nebo když už na mě mluví, tak tónem, jakoby mě chtěla zavraždit.
     
    Pokud budu rozvedená a bydlet sama, mám větší šanci uskutečnit si svůj sen.
     
    Jediné, s čím mám pořád velký problém je malá. Nedokážu se smířit s tím, že už mě ráno nebude budit svým veselým: „Dobré ráno raníčko, venku už je sluníčko.“ a se spoustou dalších radostí.
     
    Na výlety už jsme poslední rok jezdili beztak bez mamky. Vždycky jsem si přála, aby jela s námi, ale nikdy se jí nechtělo. Přála si to i malá. Milovala jsem chvíle, kdy jsme byli všichni tři pohromadě.
     
    Rozdíl mezi mnou a manžekou je ten, že já když dostanu v práci odměny, říkám: „Jéé, bezva, něco si koupíme!“. Když je dostane manželka řekne: „Jé, bezva, něco si koupím.“.
    Kdyby mi manželka přinesla domů neschopenku, že jí bolí ruce a nemůže nic zvedat, řekla bych jí, že je dobře, že si odpočine, že to nějak finančně utáhneme, protože jsme na to dva a chtěla bych, aby se uzdravila. Když jí přinesu neschopenku já, nedokáže se s tím smířit, neustále opakuje, že budu mít málo peněz a že jsem si neměla neschopenku nechat vystavovat. To, že ty velké a těžké krabice s nábytkem nezvednu jí nezajímá. Ani jí nezajímá, že v noci nemůžu spát bolestí. Podle ní bych měla jít do práce a vydělávat.
     
     
     
    Jsou dva druhy štěstí.
     
    A mě to první teď opouští.
     
    Je to šance být šťastná tím druhým způsobem?
  • otєrєzє.cz

    Unisex kabelka

    „Ty mi neříkáš všechno! Ale měl bys, dokud spolu žijeme!“ řekla mi z ničeho nic manželka.
    Řekla jsem jí, že to ona začala s tím nic neříkáním. A začalo mi vrtat v hlavě, jestli náhodou už neví o tomhle mém blogu.
     
    Mám dnes ty narozeniny, takže jsem si mohla vybrat dárek. Hned jsem toho využila a řekla, že chci takovou tu tašku crossbody – křížem přes rameno. Dívala jsem se už na aukru i na votocvohoz.cz a mají tam docela hezké. Jednu jsem si z votocvohoz.cz taky objednala, ale tajně! 🙂 Ta se mi bude v budoucnu hodit – je taková stříbrná se světle zeleným slabounkým lemem… co to budu popisovat, když to sem můžu dát že? 🙂
    Takhle vypadala fotka z nabídky:
     
    Původně jsem chtěla trošku méně sportovnější a černou – ale na tu dojde taky řada 🙂
    Takže už je zaplacená a jen čekám, až dorazí jupííí!
     
    No a dneska jsme se jeli teda s manželkou podívat do prodejen se sportovním zbožím, jestli tam nějakou hezkou nemají. Ve Sportissimu měli jen dvě, ale velké! V Intersportu měly taky obrovské a v normální obuvi horu kabelek, ale tyhle crossbody ne. Tak to nakonec můžu koupit na netu.
     
    Jenže jak jsme přišli domů místo toho, abych si jí vybrala já se manželka začala dívat sama. Našla fakt hezké kabelky, ale pánské! Přesně jsem věděla, že bude hledat tyhle. Zadala do vyhledávače přímo „pánská taška“ nebo něco takového, ale bylo tam to slovo „pánská“.
     
    Říkám jí, ať tam nedává to slovo „pánská“, že jsou kromě dámských i „unisex“. Chtěla jsem to aspoň uhrát na tyhle, protože nesnesu pomyšlení, že budu nosit pánskou tašku 🙁
     
    A ona mi odpověděla něčím, co mě utvrdilo v tom, že tenhle blog ještě nečetla a že o něm neví: „Prosímtě, unisex nosí jenom gayové! Ty ti hledat nebudu!“
     
    Nechtěla jsem jí nic říkat. Ani to, že ne jen gayové nosí unisex kabelky. A už vůbec ne to, že já nechci už nic pánského. Ani tašku přes rameno, i když je hezká. Chci takovou, kterou využiju později i jako Tereza… takže jsem to vybírání odložila na neurčito 🙁
     
    A taky jsem jí řekla, ať už mi nikdo nikdy nekupuje sprchové gely. Vždycky to byl super dárek, ale kupovali pánské. Nechci už ty pánské vůně. Nelíbí se mi tolik. Není mi příjemné se s nimi umývat. Tak mi na tohle odpověděla: „Takže si je budeš kupovat sám jo?“.
     
    Jo. Budu. A ráda. Neřekla jsem jí ale už nic víc. Ani to, že by mi je klidně mohli kupovat dál, ale musely by být dámské…
     
    Ona není člověk, kterému bych se měla svěřit. Nakonec to použije proti mě. Ona není člověk, který mi může někdy v budoucnu pomoct. Ona mi nerozumí a ani nechce rozumět.
     
    Nemám to komu říct. Potřebuji to někomu říct. Ale jí nesmím.
    Chtěla bych, ale nemůžu. Nemyslím si, že by mi mohla nějak pomoct. Nemá mě ráda. Nemá ráda Terezu. Její nalakované nehty a dívčí růžové ponožky, které vykukují v obchoďáku, když jdu ze schodů a ona říká: „Narovnej si tu nohavici na levé noze!“ Aby náhodou někdo neviděl, že mám holčičí ponožky.
     
    Jo, asi cítí totéž, co já, když se dívám na 100%ního muže, který má na sobě jehlové podpatky nebo krajkové kalhotky. (Mimochodem jestli zpěvačka Madonna ještě nesestříhala svůj nový videoklip Girl Gone Wild, který byl už v některých zemích zakázán pro svůj sexuální podtext, tak na něj doporučuji kouknout na youtube – ale musíte najít „Official Video“…tak tam celý klip Madonna tančí s těmito stoprocentními muži, kteří jsou svalnatí oblečení jen do půl těla – ale oblečení jen do černých silonek s ukrytým přirozením tak, aby tam nebyla vidět boule a v podpatkách – tančí úžasně, ale je to divnýýýýýýý! 🙂 Ten klip mě pak celou noc pronásledoval. Hudebně se mi líbil.
     
    Sama chci, aby se mi lidi nedivili, že nosím dívčí věci a sama se divím mužům, kteří je nosí.
    K tomu, aby se mi nedivili lidé, kteří se diví mužům, kteří nosí dívčí věci se musí stát jediné: musím se stát tím, kým doopravdy jsem – tedy ženou…
  • otєrєzє.cz

    9 nejotřesnějších chlapských zženštilostí

    Hledala jsem nějaké informace o hudebních skupinách a úplně náhodou narazila na web JenProHolky.cz
    Jsou tam docela zajímavé věci 🙂 Ale hned na hlavní stránce mě praštil do očí článek s názvem „9 nejotřesnějších chlapských zženštilostí“.
     
    A ten mě přivedl zase na další myšlenku.
     
    Je jedna dívka, která mě kdysi dávno poznala na mé dívčí fotce na libimseti.cz. Napsala mi tam vzkaz, že jí připomínám člověka, kterého znala a který byl moc fajn. Znali jsme se jen z chatu, na kterém jsem ji kdysi poznala ještě jako Tom a povídali jsme si spolu. Je ze stejného města jako já a jednou v životě jsem jí potkal. Mimochodem byla moc hezká a jmenovala se Monika. Má už hodně dlouho kluka Tomáše a rozhodně by ho neopustila 🙂
     
    Nedávno jsme si denně vyměňovali na lide.cz vzkazy. Ona jediná (kromě mé manželky) znala mé tajemství a i když mi to bylo nepříjemné, že u ní se prolínají oba moje světy, jí to zajímalo a mohla jsem jí psát o mých holčičích problémech a snech (i když v mužském rodě). Přála si mě potkat ve městě v holčičích věcech tak, jak mě znala z fotek Terezy a občas měla zajímavé názory.
     
    Jednou jsme se bavili o francouzské pedikúře. Psala jsem jí, že jí mám čerstvě udělanou i na nohách a že se mi to moc líbí, takže s ní chodím i ven, aby to bylo vidět (myslela jsem v holčičích věcech a sandálkách na podpatku). A ona mi napsala: „Jo, a vezmeš si k tomu pánský trekový sandále! Fuuuj!“
     
    Jooo fuuuj. Ta představa nebyla nic moc. To spojení mi nešlo přes nos. Já jsem to samozřejmě potom pochopila, že mě tím jenom pošťuchuje, ale vlastně mě přivedla na myšlenku, proč mi ta představa kluka oblečeného jako kluk v pánskách sandálech s francouzskou pedikúrou nebyla příjemná, když sama se snažím vypadat co nejvíc jako holka.
     
    A dnes mi to u toho šíleného článku z webu JenProHolky.cz došlo.
    9 neotřesnějších chlapských zženštilostí bylo totiž opravdu otřesných. Od vyloženě mužského vzhledu pánů v podpatkách až po muže v sametově hebkých silonkách s hladkýma nohama, který ovšem nevypadal ani trochu žensky, ale měl svaly a byl to na první pohled muž.
    Odkaz přímo na ten článek sem dávat nebudu, protože si nemyslím, že je to něco, co je hezké 🙂
     
    Lidé opravdu potřebují mít jasno, jak mají toho druhého identifikovat. Jestli jako ženu nebo muže. Pokud v tom mají zmatek, nemůžeme se jim divit, že je to odpuzuje nebo jsou rozpačití.
     
    Představte si kohokoliv z těch, kteří prošli celou přeměnou (viz můj článek Přeměny, kde jsou i fotografie před a po změně). Představte si, že jakýkoliv z těch „mužů“ na levé straně fotky před přeměnou nosí sukni, podpatky nebo silonky. No nevypadá to hezky. A představte si, že totéž nosí dívka, která se z tohoto muže stala… Pak je to úplně v pohodě. Přirozené a normální. A navíc i hezké!
     
    Mám v tom jasno.
    Já nechci nosit sukně, silonky, francouzskou pedikúru jako muž. Já to chci nosit jako žena!
    Já jsem žena. Chci vypadat jako žena. Nechci být Tom, který nosí sukně a lakuje si nehty. To se nelíbí nikomu.
    Potřebuji pomoct, abych mohla být ženou. Abych to mohla nosit svobodně a kdykoliv chci. A nemusela se za to stydět…
     
    I já se snažím být tolerantní. Snažím. Co se ras týče, nemám žádný problém. Co se týče sexuálních minorit, také s tím nemám většinou problém (gayové, lesby, travestiti…), ale pokud ten chlap vypadá opravdu chlapsky, má chlapský účes, svaly, neoholené strniště a k tomu má kraječkovou noční košilku, to spojení mi prostě nejde dohromady. Funguje to i naopak – když má krásná sexy dívka oblečená jinak do vyloženě dívčího oblečení třeba pánskou kravatu…
     
    Sama jsem divná a současně sama přemýšlím o tom, jak je to divné, když je někdo divný. To je divný! 🙂
     
    Možná přemýšlím jako normální žena.
    Necítím se jako muž.
    Mám v tom dobrý zmatek.
     
    A z toho zmatku vidím jediné řešení.
     
    Před třemi dny jsem viděla nové video na youtube o další přeměně. Na konci toho videa byl anglicky text: „Jestliže máte nějaké otázky, neváhejte mi napsat.“ Tak jsem jí napsala. Asi 10 otázek hned na začátek 🙂 Poprvé, co jsem kontaktovala někoho, kdo má podobný problém.
     
    Je úžasná. Říká si Veny. Je z Chemnitzu v Německu (takže skoro sousedé po těch všech amerických přeměnách na youtube) a vyměnili jsme si dost dlouhé zajímavé vzkazy. Je rok po hormonální terapii, má už neutrální jméno a v srpnu 2013 jde na operaci pohlaví do Mnichova. Připlácí si 1500 euro. Samotná oprace je prý také zdarma jako u nás pro ty, kterým to potvrdí sexuolog. Ale tento chirurg jí prý vymodeluje pohlaví, které bude schopné dokonce vlhnout a vypadat téměř dokonale jako opravdové ženské. Už jsem o tom taky četla, že je to možné. Jde prý o jednoho z nejlepších lékařů v Německu. Tak mě moc zajímá, jak to dopadne.
     
    Povídali jsme si spolu o psychologovi, o škole, o její dívce, která má zatím chlapce, ale chce se s ním rozejít, aby mohla žít s Veny a jako první vyzkoušet i její novou vagínu 🙂 Ukázala mi i její fotku. Sympatická slečna 🙂 Veny studuje na univerzitě a dala mi sílu jít do toho. Probrali jsme coming-out i mojí dcerku. A řekla mi, že mám hezčí fotky před hormonální terapií než ona 🙂 Ona je taky hezká – je z ní blondýnka s vlasy na mikádo. Má ale obrovskou výhodu – má slabounké vousy, takže než proběhla elektrolýza, mohla si je holit a ani si je nemusela maskovat make-upem jako já. Moje vousy jsou obrovský problém, jak jsou vidět, protože jsou tmavé. Já sama jsem brunetka.
     
    A dnes mě taky napadlo, že bych zkusila barevné kontaktní čočky bez dioptrií.
    Ve photoshopu jsem totiž zkoušela změnit barvu mých očí na šedé až modré a vypadalo to úžasně! Strašně to změní pohled! Ale na to je ještě čas.
  • otєrєzє.cz

    Nehty

    Dnes mám narozeniny.
    Je mi 36.
    Takže třeba ještě v životě něco stihnu. I rok života jako Tereza bych brala, ale rozhodně ne až jako důchodkyně. Na to je času dost 🙂
     
    Před chvílí jsem dala manželce barvu na vlasy. Kdyby věděla, jak mě to baví. Nemyslím to ironicky, ale vážně. Připadám si vždycky jako nějaká kadeřnice, jak si hraju s jejími vlasy a když pak vidím ten výsledek… je to fajn pocit.
     
    Malá mi dnes kouká na ruce a říká: „Tati, ty máš nalakovaný nehty?“
    Ta je všímavá! Přitom je mám jen lehce narůžovělým lakem. Jde to poznat, když se na ně člověk zadívá (líbí se mi, jak se lesknou), ale to se na ně člověk fakt musí zadívat. Ale řekla jsem jí, že NE a rychle odvedla řeč od tématu…
     
    Dám sem pro představu teď udělanou fotku mých nehtíků:
    Tak tohle se nelíbí ani manželce 🙁
    Přitom to skoro není poznat. 🙂 A vypadá to tak čistě a upraveně…
    Nedokážu to odlakovat.
    Ani na zítřejší oslavu…
    Strašně se mi to líbí!!!