otєrєzє.cz

Jaké to je být krásnou ženou?

Někdy jdu po práci do obchodu pro jogurt a koupím jogurt. Nic zajímavého se nestane. Jindy jdu pro jogurt a přede mnou stojí u pokladny slečna, u které si říkám: „To snad není možné, jak krásné má řasy. To má nalepovací? A ta pleť! Jak to dělá? No jasně, věk. Tyhle boty by se mi taky líbily…“ Neustále vnímám všude kolem sebe tu ženskost, kterou budu donekonečna obdivovat a snažit se jí dosáhnout sama na sobě co nejvíce. A v souvislosti s tím mě napadlo, co my – ženy rozené ve špatných tělech – si vlastně říkáme?
„Jaké to je být ženou?“
nebo
„Jaké to je být krásnou ženou?“
 
Protože být jakoukoliv ženou není až zas tak těžké. Použiju-li termín Leoše Mareše, být ošklivou ženou je jednoduché. Stačí se o sebe chvíli nestarat a navíc my k tomu máme díky dokonalému působení testosteronu z dřívějších let i jisté vlohy (některé více, některé méně, některé vůbec (viď Dannie? :-)) Pěkně děkuju za tyhle vlohy. Naštěstí co nedokáží vykouzlit pilulky a všemocná chemie, která je prostě pořád chemií, díky které v mozku probíhají chemické reakce a tam kde je reakce, je i akce, tak vylepší plastický chirurg. To jsou možnosti, které prostě existují. O finanční stránce se tu teď nebavím a ani neřeším, zda jsou tyto možnosti dostupné všem. Řeknu to tak, i kdybych neměla na chleba a měla prodat byt, tak raději budu ženštější ženou, než ošklivou. To není posedlost, jakou prožívají jiné ženy. To je naše nutnost. Ale spolu s ostatními ženami máme společné to, že všechny si občas říkáme: „Jaké to je být krásnou ženou?“
Honba za krásou by neměl být rozhodně jen jediný životní cíl, ale ve skutečnosti (byť si to některé slečny ani neuvědomují) se stejně každá žena snaží být krásná. A každá, která o sebe alespoň minimálně dbá, rozhodně krásná je.
 
Takže náš cíl není vlastně nízký ve smyslu „stát se ženou“, ale vysoký „stát se krásnou ženou“. Na tom ale není nic špatného.
Při pohledu na slečnu s dlouhými řasami a hladkou pletí u pokladny v obchodě jsem taky toužila být krásná jako ona. Jaké to asi musí být? To je úplná pohádka vidět tohohle člověka každé ráno v zrcadle. Tam je stoprocentní ženskost. Ale i tak jsem spokojená. To, že si nastavuji vyšší cíle je dobré, protože mě to popohání kupředu. První menší cíle, aby mě lidé indentifikovali správně, jsem už překonala. Je na čase jít dál až tam, kam mohu. Tenhle život už nikdy jindy žít moct nebudu.
 
U pokladny přede mnou slečna, za mnou manžel mé bývalé kolegyně. Schválně jsem se občas otáčela a pozorovala ho, jestli na mě bude zírat (to je pojem, který používám pro člověka, který přemýšlí, odkud mě zná nebo že mu na mně přijde něco divného). Ten muž Toma (ne toho mého nového 🙂 dříve běžně zdravil. Ale teď nic. Tohle už jsem si ověřila mockrát, že mě nezdraví mí bývalí kolegové, mí spolužáci, mí sousedé. Jsou to ale nezdvořáci! 🙂 Ve skutečnosti mě to nesmírně těší a mám z toho dobrý pocit. Jen škoda, že už s nimi nemohu prohodit pár slov. To je ta daň za to všechno. Kterou ale ráda zaplatím 🙂
 
A šup na poštu. Ať je nějaké vzrůšo.
Za mnou fronta lidí, vedle u přepážky taky. Konečně jsem přišla na řadu, zaplatím své dva balíky a kluk za přepážkou mi před všemi těmi lidmi říká: „Můžu se vás na něco zeptat?“
Nechápala jsem.
„Neděláte pro nás náhodou reklamu?“
Nechápala jsem ještě víc.
„My si totiž myslíme, že jste fotila tamhle ten plakát, jak je tam ta paní! To jste celá vy!“ 🙂
Začala jsem se tvářit cudně, nějaká paní z přepážky vedle mě zakřičela: „Paní, řekněte že jo. Dostanete slevu!“
Smála jsem se a říkám tedy, že „jasně, to jsem já. Ale to je od vás vážně hezké“ 🙂 Samozřejmě jsem ten plakát nefotila já!
Tak jsme se pobavili.
Já si ten plakát nestihla prohlédnout, protože všude spousta lidí a nebudu si před nimi přeci prohlížet nějaký plakát. Už takhle jsem měla co dělat zvládnout před všemi tuhle situaci.
Což mi bylo líto, protože jsem si ten plakát chtěla aspoň prohlédnout nebo dokonce vyfotit.
 
Druhý den (tedy dnes) jsem se vydala na poštu s foťákem! Chvilku jsem počkala, až tam nikdo nebude (dost vzácná chvíle), vlétla jsem tam, pozdravila jsem pana pošťáka, paní za přepážkou a říkám jí: „Já nic nechci, jen si tady vyfotím ten plakát, co mi o něm včera říkal váš kolega.“ Zapnula jsem přístroj, zaostřila a… na displeji tma! „Vyměňte baterie“.
Faaaajn.
Podruhé tam nejdu, fakt ne.
Aspoň tu paní na plakátu jsem si konečně prohlédla 🙂
Taková bezvýznamná příhoda, já vím. Ale chtěla jsem vědět, jak mě vidí zaměstnanci zdejší pošty. Chtěla jsem vědět, jak krásná je ta „modelka“. No byla to úplně normální paní a fakt jsem to byla celá já! 🙂 Což mě tedy potěšilo. To by bylo něco být na plakátech České pošty. 🙂
 
Takže sem fotku plakátu nevkládám, jen o tom vyprávím, protože mi to přišlo vtipné. Hlavně ten konec s vybitými bateriemi, které jsem si přes noc až doteď nechala nabít. (Už jsou na vyhazov prostě.)
 
A hned jsem panu pošťákovi za přepážkou vyčetla, že mi ani neřekl, že bude na Primě v Prostřeno 🙂 Hned vyzvídal, jestli se mi tam líbil. To nebudu komentovat 🙂
 
Běžela jsem ještě na OSSZ, protože jsem ve schránce našla výzvu k doplnění údajů na přehledu k podnikání za rok 2014. Drobná chybička se vloudila, to já musím řešit okamžitě, protože utrpělo mé přeci naprosto dokonalé dílo (daňové přiznání a přehledy) a měla trochu obavy, že to nepočká ještě tři měsíce, abych tam nemusela s tou výzvou, kde je oslovení „Pan“ (+ neutrální jméno). Vůbec se mi tohle oslovení nelíbí a vadí mi, že mé rodné číslo prozrazuje údaj o mém (údajném) pohlaví. Ale ty tři měsíce už to vydržím.
Hned jsem šla na řadu, postarší úřednice si přečetla jen mé jméno na výzvě, našla si mě v počítači a hned mi podávala můj přehled: „Mohla byste to tady škrtnout, přepsat a podepsat s dnešním datumem?“ Přirozeně používala ženský rod a oslovovala mě paní, zatímco v počítači jsem pan. Tak on mi takhle říká jen počítač! Tak to je dobré. Kdyby mě oslovovali lidé „pane“, vadilo by mi to víc.
Stejně ale nerozumím tomu, že některé slečny ve svých bankách jen požádaly úřednice o změnu oslovení na „paní“, já ačkoli jsem to udělala, dostala jsem košem. Prý je k tomu potřeba doklad o změně pohlaví. Nějaká chytrá ne? To je problém přehodit tam to „pan“ za „paní“? Je to opět v lidech. (Mojí bankou je AirBank a ta to nezmění ani kdybych se na hlavu postavila. Prostě ne a ne a ne!) Však já už si počkám 🙂 Ale jinak mám tuhle banku ráda.
 
 
Dnes nastoupil nový kolega. To je moment, který naprosto miluju, protože ho ještě nikdo nestihl informovat o mé minulosti (věřím, že z kanceláří mu to neřekne už nikdo, protože vědí, že se to prostě neříká, ale ve výrobě mu to stejně řeknou) a tak jsem při vzájemném představování prostě Terezou a nikým jiným. Tenhle pocit, který jsem mohla zažít i v pondělí při návštěvě mé „kolegyně“ ve firmě v Praze spolu s jejími kolegyněmi, kde jsem byla ženou, se mi moc zalíbil. Myslím na něj vlastně neustále. Jaké by to bylo žít tam, kde jsem Tereza Nováková a nikdy žádný Tom neexistoval vůbec pro nikoho? Stejně to jednou takhle udělám.
 
Zjistila jsem, že už se vůbec cíleně nefotím. Že jakmile člověk dosáhne určitého stupně ženskosti, po které tak toužil, už se to stává (dá se říct) obyčejné. (To jsem přehnala s tím výrazem. Tohle bude navěky vzácné).
Těším se, až budu mít nějaké nové fotky, ale beztak v červnu budu obíhat (nebo spíš se ploužit kačeří chůzí) po úřadech, kde budu potřebovat nové fotky a tak jsem zvědavá, jaké budou.
 
Jakmile budu mít Motol za sebou, ještě to pro mě ale nekončí. Už jsem rozhodnutá jít dál. Teď nemyslím druhou drobnější operaci, na kterou se chodí po 6 měsících, aby se dílo dokonalo, ale FFS – Facial Feminization Surgery. Prostě přijdu k plastickému chirurgovi, který je u nás nejlepší (kam jinam bych taky chodila) a který tenhle typ operace i nabízí a upraví tvář tak, aby změnil i nepatrné mužské detaily za ženské. Je pravdou, že spousta žen má ve tváři mužské detaily a neřeší je. Ale já chci. Je to souhrn citlivě zvolených plastických operací obličeje, kterých může být spousta (snížení nadočnicových oblouků, zmenšení a úhel nosu, zmenšení či posun brady, zvýraznění lícních kostí, zvětšení či posunutí (směrem nahoru, aby se odkryly zoubky) rtů, posunutí vlasové hranice, facelifting, oční víčka, atd.) Neustále vnímám ženské tváře jako dokonale krásné už jen svými proporcemi. Jsem spokojená s tím, co mám teď, protože mi to prochází, ale proč si nevytyčit ještě další cíle? Mimochodem – FFS není jen otázkou nás, ale i jiných biologických žen. Každá chce být prostě krásná. (Ukázky sem vkládat nebudu, protože už jsem je vložila do článku z 30.7.2014)
Jaké by to asi bylo, kdybych žádný testosteron nikdy v těle neměla? (Tedy tu minimální ženskou hladinu).
 
Dannie, už tě úplně chápu, když jsi říkala o nutnosti těchto plastik totéž a já ti nevěřila, že to chceš udělat, protože nikdo nechápal proč s tou tvojí dokonalou krásnou holčičí tvářičkou 🙂
Prostě pro ten pocit! Proč to neudělat, když můžu?
Abych si už nemusela říkat „Jaké to je být krásnou ženou?“, ale skutečně jí být.
Ať už jsem krásná teď nebo ne, tohle je pro mě teď irelevantní. I prsa mi narostla do velikosti B, ale já chci víc. (Jen o trošinku.) Protože můžu. Až moct nebudu, nedopřeju si to.
 
Takže to jsou mé plány týkající se přeměny do budoucna.
 
Ještě mě rozesmál Tom, když prohlásil: „Prosímtě, když už si budeš měnit po operaci to příjmení na ženské, nemůžeš si vzít rovnou moje? Že bysme se jako ani nemuseli brát!“ 🙂
Jasně Tome. Ale to nepůjde, víš? Mé jméno mi musí změnit muž, za kterého se jednou vdám. Víš jak jsem tvrdohlavá a jen tak neustoupím. Tys chtěl ušetřit za prstýnek, viď? 🙂
 
A místo Tereza by ze mě udělal Tamaru.
🙂
 
Který muž má to štěstí, že si může svou partnerku nechat vymodelovat podle svých představ? 🙂
Né, tak to není. Vše, co dělám, dělám hlavně pro sebe. Dělám, co cítím, že je správné a že potřebuji. Nikdo mi nemůže říct: „přejmenuj se na Gertrudu“ a já se hned přejmenuju. Ani kdyby to byl ten nejúžasnější muž na světě. O svém životě a o svém těle si rozhoduji jen já sama. Všechna rozhodnutí jsou má svobodná a většina z nich ještě navíc doprovázená nadšením.
 
No tak jaký obrázek bych sem dnes dala, když se mi nepovedlo nafotit ten plakát na poště? 🙂
 
Každý si se svou tváří i tělem může dělat, co chce. Protože jsou naše.
Rolf Buchholz, Německo, 55 let, programátor
453 piercingů a 2 implantované rohy
 
Já nejsem transsexuální žena, transka ani „předělaná“.
Já jsem prostě žena.
To je můj úhel pohledu.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.