otєrєzє.cz

Dírky v uších po 14 měsících

Tak jsem vyzkoušela takový experiment:)
Co myslíte: mohou dírky v uších zarůst za 14 měsíců nebo ne? 🙂
14 měsíců jsem do nich nedávala žádnou náušničku, ale dneska jsem si v Polsku koupila taková stříbrná srdíčka se třpytivým kamínkem, jsem z nich úplně nadšená a hned jak jsem přišla domů, jsem se na ně vrhla, malilinko bezbolestně zatlačila a už byly zase skrz ouška 🙂 Jako kdyby tam patřily odjakživa…
Obavy dívek typu: “Nesundám je na dlouho, zmenšil by se mi tunel,” jsou tedy mýtus. Tohle je důkaz! 🙂
To mě teda vážně potěšilo! Myslela jsem (a četla kdysi na internetu), že po nějaké době ty dírky zarůstají, ale ono ne! Už tam jsou napořád! Tak jsem si udělala takovou radost…
No a protože jsem věděla, že ve Zhořelci se zase jen tak znovu neobjevím, dokoupila jsem si v drogerii úplně všechno, co mi chybělo (a že toho bylo)! 🙂 A mám z toho taky radost. Prodavačky jsem rozesmála, když jsem sháněla “tyčinky do uší”. Strašně se smály tomu slovu “tyčinky” (polsky je to patyczki – tak nevím, co je víc k smíchu 🙂 Mám ráda, když se lidé kolem mě smějí. Tom jel se mnou…
…jo jo, to potvrzuju 🙂 Zrovna peču pizzu a Terez se tu zkrášluje! 😉 Moooc hezký lesk na rtech má a zase ta její očička s dlouhýma řasama! Terez? Měla sis ty balerínky za 30 Kč koupit! Tomu říkám letní výprodej v říjnu! 🙂 V Carrefouru byla moc pěkná hosteska s dámskými holícími strojky Gilette. Než jsem k ní ale došel a už z dálky opětoval její upřený usměvavý neodtrhnutelný pohled, vtrhla tam jako uragán úplně fialová hosteska od Milky a ukradla mi jí. Ten její zoufalý pohled vidím doteď… Kolik toho jde říct beze slov… (To je dobře, že mi jí ukradla. Musím se aktivně bránit takovým setkáním. Zajímavé je, že v takových momentech se mnou Tereza nikdy není… ale pak se zase odněkud vyloupne.)
Projeli jsme dneska tři země a ve všech jsme se zastavili. V žádné jiné zemi nenosí balerínky tolik holek, jako v Polsku. Tam je to snad národní obuv! 🙂 Hezké! No a bellindy za 30 Kč mě taky dostaly! 🙂
Všechno se mění… Louka už není loukou, ale stojí tam obchoďák. Místo starých vagónků jezdí po kolejích supermoderní vlak s aerodynamickým předním sklem – vypadá hezky. Zastávka, na které manželka vždycky vystoupila a čekal jsem tam já, už taky neexistuje. Všechno mizí, aby mohlo vzniknout nové. Že by koloběh života? Tak proč nejsem schopný přijmout fakt, že i můj život se změnil? Chci všechno zase zpátky. Přitom všechno ostatní se mění a respektujeme to. Nebo ne?
Možná nám všem v koutku duše vadí, že místo rozkvetlé louky máme nákupní centrum a nostalgicky si zavzpomínáme na to, jak kolem domu, ve kterém jsme vyrostli, rostly stromy. Jsou pryč. Stojí tam domy. Hodně domů. Pořád se něco mění. Ale vztah je něco, co by se měnit nemělo. Měla by to být jistota.
Už bych opravdu potřeboval, aby si moje krásná manželka našla chlapa. Protože pak se změní i její život a někam se to pohne. Podvědomě si to nepřeju, ale na druhou stranu potřebuju, aby si to taky zkusila. Jako já.
Je sobota večer, venku leje. Tereza ven nemůže, protože nemá deštník, ještě pořád vybírá svůj nový účes, nemá ani kozačky a na letní sukni už počasí není, takže má vyhlédnuté moc hezké tregíny z Tchiba (co jedna slečna prodává). A chce to nějaký kabátek… no ona si už s tím poradí. Nikam nespěchá. Navíc to všecko není zadarmo (i když na votocvohoz.cz skoro jo 🙂 Některé slečny jsou fajn.
Tereza si objednala pyžámko 🙂
(Tereza, ne Tom! Ona může. Ona je žena.
Ne, já jí nepotřebuji. Mnohem víc potřebuji svojí manželku, rodinu.
Ale ta mě odmítá.
S Terezou je mi dobře, i když jsou chvíle, kdy jí nenávidím.
Tak co mám dělat?)

Jo a pokud budou v některých ze starých článků chybět dost podstatné fotky, tak už jsou navěky fuč… Začátkem srpna prošla Tereza razantní likvidací všeho…
“Tak co nám dneska večer dávaj?”, to byla naše oblíbená věta, kterou už nejspíš nikdy nikomu neřeknu. Ženy nemají rády zženštělé muže. Chtějí Vin Diesely a Dwayne Johnsony. Tomu rozumím, protože stejně tak mě nepřitahují zmužnělé ženy. Přitom ženskost je tak fantastická, krásná a pozoruhodná věc! A tohle ještě zdvojnásobit! No nic. Konec snění.
V tom lijáku je venku ohňostroj. 12. října. Dávají Avatara. To si Tereza na konci zase zabulí. Už se mi louhuje můj oblíbený černý čaj s mandarinkou. Dnes mi přistál u starého Terezy transition videa na youtube, kde jsem zjistil, že už se blíží 90.000 shlédnutí, tenhle hezký komentář v portugalštině:
“Karafiát, ze kterého stala krásná růže, tak krásná a svůdná, že měla být už od narození růží. Chtěl bych být jejím zahradníkem (jejím mužem), starat se o tu krásnou růži, která se z něj stala.”
Tohle se Tereze na její ženskosti líbí…
Prof. Weiss mi řekl něco, co jsem tu nikdy nikam nenapsala a ani nikdy nikomu neřekla. Ví to jen on, Hanka Fifková a já… Každý den na to myslím. Všem, kdo se na to zeptal, jsem řekla přesně opak toho, co vím a přesně tak se i chovala, takže to nikomu nepřijde divné… Proč má člověk tendenci vždycky volit tu jednodušší cestu?
Ještě není čas (pokud vůbec někdy bude), tu vyklopit i tohle mé poslední tajemství…

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.