otєrєzє.cz

Náušnice, prstýnek a náramek

Ústřední vojenská nemocnice je takové zvláštní zařízení. Byla jsem v ní dnes úplně poprvé za MUDr. Ivo Němcem – plastickým chirurgem. Nemocnice jako nemocnice, říkala jsem si. A měla jsem s čím porovnávat.
 
Dobré je, že metro mě přivezlo až na Petřiny, což je předposlední nová stanice hned před Nemocnicí Motol a pak už jen tři stanice náhradní autobusovou dopravou za tramvaj, která tam do 31.10. jezdit nebude. (A já tak miluju tramvajky! 🙁 ) Dvě stanice měly úplně stejný název „Větrník“, takže autobusem znělo: „Zastávka Větrník. Příští zastávka Větrník.“ Asi někomu došly nápady, když vymýšlel jména zastávek 🙂
 
Sluníčko krásně pálilo, já v bílomodrých šatičkách a sandálkách, ve kterých mi bylo příjemně a už jsem byla v areálu ÚVN, kde jsem si našla na směrovkách směr CH1. Od sestřičky jsem věděla, že půjde o -1. patro, ale… najít kudy se do toho patra dostat mi dalo trošku zabrat.
 
Miluju, když se pohybuji na místech, na kterých jsem ještě nikdy nebyla. Má to takové své zvláštní kouzlo. Kouzlo jedinečnosti, protože už tam příště nikdy nikdy nikdy v životě poprvé nepřijdu. Poprvé je jen jednou.
 
Nikde nikdo, všechno nové, uvnitř zelené, světle zelené, tmavě zelené, tyrkysové, jarně zelené, staře zelené… fantazie architektovi uvnitř opravdu nechyběla :). Né, tak občas tam byla i červená. Na kartotéce se mě sestra zeptala, jestli jsem civil nebo vojanda 🙂 Na CT zase, jestli nejsem těhotná. Což chápu a líbilo se mi, jak jsem to musela pořád všude podepisovat.
 
„To ty nejsi, já jsem si dával pozor“ vtipkoval Tom, když jsem mu o tom napsala do sms. 🙂
 
Než jsem došla do -1. patra, uslyšela jsem za sebou v chodbě kroky a ťukání tyčí. Byla to paní, taková veselá a milá, která šla na neurochirurgii a byla nevidomá. Pohybovala se tam však s naprostou jistotou, až jsem se bála, že třeba narazí do sloupu nebo že se netrefí do správných dveří. Představte si, že nic nevidíte, jak asi zjistíte, že vcházíte nebo ťukáte na správné dveře? A tak jsem se nabídla, že jí doprovodím.
 
Sjely jsme do -1. patra a spíš mě vedla paní, než já jí. Ale zastavila se u dveří, které byly zavřené s tím, že je to divné, protože před chvilkou byly ještě údajně otevřené. Nad nimi byl nápis „neurochirurgie“, kam mířila. Na dveřích zase nápis: „Zvoňte na sestru“, ale nad zvonkem byl nápis: „Prosíme nezvoňte“. Ouu. Trochu schíza a dost mě to i pobavilo, takže milá nevidomá paní usoudila, že zazvoníme 🙂 „Tak a teď utečeme!“, řekla. 🙂
 
Došlo jí totiž, že měla být v -2. patře. 🙂
 
Tam jsem jí dovedla, dveře tam byly otevřené, nad nimi také nápis „neurochirurgie“, rozloučily jsme se a já už se jen dívala, jak s jistotou ťuká do podlahy.
 
Pak jsem si ve výtahu uvědomila, že mě oslovovala ženským rodem. Ta paní mě neviděla, jen slyšela… Jéééé.
 
 
Já jsem se vrátila hezky do -1. patra za sestřičkou na čelistní oddělení, která už o mně věděla. Nahlášené jsem měla tehdy v květnu pěkně vypočítavě už jméno Tereza Nováková, ale stále staré rodné číslo, které jsem teď chtěla změnit, abych mohla dostat žádanku na CT a RTG lebky kvůli plánované plastice brady a možná ještě něčeho.
 
Sestřička bojovala s počítačem a úpravou mého rodného čísla jako sestřička na naší urologii, ale jen chvíli. V počítači jsem měla za chvilku hezky nové ženské rodné číslo a na již vystavené žádance mi sestřička jen to staré škrtla a vedle něj napsala nové. Tak dobře no 🙂
 
Běžela jsem s tím na centrální radiodiagnostiku do 0. patra. Žádanky jsem měla dvě, což jsem nechápala, ale nějak jsem se tím nezabývala, protože všude dostávám tolik papírů. Tam si paní za okénkem vzala žádanky, tu druhou (stejnou) dala paní vedle a řekla mi, ať jdu na CT za roh.
 
Tam jsem chvilku čekala, mezitím přijel sanitář s jedním starším pánem na lehátku, který stále opakoval, že se počůrá, což celou situaci dost zdramatizovalo. Za chvilku ale vyšel takový rázný doktor a říkal, že ten pán nemá pojištění, takže ho nemohou vzít, zatímco pacient stále opakoval, že se počůrá.
 
Pak přišla paní Müllerová. Vůbec jsem jí neznala, ale začaly jsme si spolu povídat o tom, jak to tady chodí a jak to tu neznáme. Předběhla mě, protože jí doktor volal jako první a já šla hned po ní.
 
Na CT jsem byla úplně poprvé a nebylo mi to moc příjemné. Sice se tam jen leží (se zavřenýma očima), ale vzpomněla jsem si okamžitě na dětskou onkologii a naší tehdy dvouletou dcerku, která tímhle přístrojem (ale v Motole) prošla několikrát. Hned mi z toho bylo smutno, ale ten rázný původně nepříjemný doktor ke mně přistoupil a začal vtipkovat. Tak jsem se přidala 🙂
 
Poslal mě hned zpátky na čelistní, takže jsem si nasadila náušnice, prstýnek a náramek a šla zase do -1. patra.
 
Tam mi sestřička řekla, že jsem měla jít ale i na rentgen. Ne jen na CT. Že ta druhá žádanka byla právě na rentgen a ať tam hned jdu.
 
Aha. 🙂
 
Takže jsem šla zase na centrální radiodiagnostiku, zase si sundávala náušnice, prstýnek a náramek a u vedlejšího okénka jsem řekla paní… vlastně jsem jí nic neřekla, protože hned věděla a řekla mi, ať si sednu, že mě budou volat.
 
Hned mě volali, kolem seděli samí mladí kluci, až jsem z toho byla nesvá a paní z rentgenu mi říká: „No paní Nováková! Já vás tady pořád volám! Vy jste teď byla na CT? Proč chce pan doktor ještě rentgen? Víte co? Zrušíme to. Domluvte se s ním jestli to fakt potřebuje a kdyby ano, přijďte. Přece vás nebudeme zase ozařovat.“
 
Tak dobře.
 
Nasadila jsem si náušnice, prstýnek a náramek a vrátila se do -1. patra, kde jsem sestřičce vše řekla.
Ta hned volala MUDr. Němcovi, který ale potvrdil, že rentgen potřebuje, takže tam zavolal a sestřička mi řekla, ať tam zase jdu 🙂
 
Takže jsem si zase sundala náušnice, prstýnek a náramek a šla na centrální radiodiagnostiku 🙂
 
Tam jsem chvilku čekala a tentokrát už se konečně dostala na rentgen, kde se udělaly tři snímky z různých směrů. Paní z rentgenu si všimla, že náušnice už nemám, ale požádala mě, abych si sundala gumičku ve vlasech. (Co kdyby byla kovová, že? Kus drátu třeba. Ale někdy mívají takové ty kovové části.)
Doslova jsem tam lízala a čuchala tu zaměřovací desku, kterou předtím paní doufám že dokonale vydezinfikovala, jak jsem měla možnost si všimnout.
 
Vyloženě radostí jsem z toho ozařování nejásala, ale je to jen jednou a teď, tak to prostě musím podstoupit, jestli chci být ještě krásnější 🙂
 
MUDr. Němec už čekal v ambulanci a měl téměř nekonečně času jen na mě. Alespoň tak jsem se cítila 🙂 Položil si mě na lehátko jako u zubaře a stále porovnával snímky spolu s fyzickým modelem mé brady, nosu, nadočnicových oblouků a jak je zřejmě zvyklý, už v mé tváři viděl dokonalou ženskou tvář. On mě tím nadšením nakazil! 🙂 Já původně chtěla víc těch zákroků, ale nakonec jsem usoudila, že nejdůležitější bude ta brada a zbytek oželím. Ale on tak hezky mluvil o tom, jak to bude potom vypadat, že jsem podlehla. Ach pane doktore 🙂
 
Probrali jsme spolu kde co (týkající se samozřejmě tématu). Vyprávěla jsem mu, jak jsem viděla videa z Ameriky, kde holky podstupují všechny feminizační operace obličeje (FFS) najednou. To prý lze, ale je to rizikové, jinak je vhodnější dělat je v odstupu po třech měsících.
 
Byl milý a když jsem se zeptala, jestli ten nepatrný hrbolek na hřbetě nosu jen ubrousí, odpověděl mi: „Nééé, nikoli! Ten nos se musí celý rozbít, kus odstranit a znovu poskládat jako pyramida.“
 
Můj nosánek mi chtějí rozbíjet. Ale pane doktore, priorita je brada, ano?
 
Urgentní to ale není. Dělám to jen pro svůj lepší pocit, jako si třeba biologické ženy nechávají zvětšovat poprsí. Nemusí, ale mohou.
 
Krásnější bradu bych mohla mít relativně brzy, jenže jsem omezená návštěvou u doc. Jarolíma začátkem září, který rozhodne o mé třídenní hospitalizaci v Motole kvůli té Otisově operaci a tak musím čekat. Papíry od MUDr. Němce na předoperační vyšetření jsem už dostala a v autobuse domů, ve kterém mi byla zima, ačkoli venku bylo 36, jsem si je přečetla.
 
Ty papíry nebyly miliónté kopie, jako v Motole, ale hezky čerstvě vytištěné s velmi velmi velmi detailně popsanými podrobnostmi ohledně přípravy na operaci a pobytu na operačním sále.
 
Co mě ale překvapilo byl jeden úžasný nápad, až jsem si říkala, proč na něj ještě nikdo v žádné jiné nemocnici nepřišel? Všude jsem strávila dlouhé minuty vyplňováním, kdo všechno má souhlas nahlížet do mé dokumentace, kdo všechno se může dozvědět o mém zdravotním stavu, uváděla tam jména, adresy, telefony atd., ale Vojenská nemocnice to vymyslela jednoduše: „Informace o vašem zdravotním stavu budou sděleny komukoliv, kdo předem nahlásí speciální vámi zvolený kód.“ A je to.
Samozřejmě tam chtějí i osobu, které by volali v případě, že se něco stane, ale to s tím kódem se mi líbí. 🙂
 
 
V autobuse domů (ve kterém mi byla zima, jak jsem řekla, protože klimatizace byla na mě studená a protože já, když není 30, mrzu jako tučňáček v arktické bouři) jsem náhle ucítila maličký záchvěv své staré mužské touhy rozvalit se na sedadlo 🙂 (Muži se mohou rozvalit kdykoliv a kdekoliv a nebude jim to nikdo vyčítat).
Dát si prostě ledabyle jednu nohu na vedlejší sedadlo a tak jako se tam válet. Mouchy snězte si mě.
Nebo nohu na topení pod oknem a opřít si hlavu o loket.
To jsem nemohla a ani nechtěla. Navíc jsem byla v šatech a tak jsem spořádaně a slušně seděla jako ostatní slečny kolem mě hezky s nožkou přes nožku nebo u sebe, ale žádný problém mi to nedělalo, jen jsem si o tom zapřemýšlela a výsledek byl, že jsem hrozně moc šťastná, že tu teď vlastně sedím takhle v šatech a sandálkách a jedu v autobuse plném lidí z Prahy plné lidí (a nemocnice, kde téměř žádní lidé nebyli :).
 
Zde spontánně vyfocené foto z autobusu, abych Vlastě popsala, jaké jsem měla šaty. Krátila jsem si s ní totiž cestou dlouhou chvíli rozhovorem na facebooku.
 
Vzpomněla jsem si na článek, který jsem nedávno četla o jedné designérce (Rachel Feinbergové), které vadí roztažené rozkroky mužů v metru. Vzpomenu si na ten článek vždycky, když jedu metrem, protože má prostě pravdu! 🙂
Je tedy fakt, že mě nenapadlo si na to stěžovat. Joo tak postěžovat si sama sobě můžu, ale já jsem žena, tak mám sedět takhle a oni muži, kteří se prostě rozvalují. A zas taková feministka tedy nejsem.
 
Rachel Feinbergová je feministka, kterou rozčiluje nerovnost pohlaví mimo jiné i v tom, jak sedí muži a ženy v metru. Zatímco všechny sedící ženy mají nohu přes nohu či těsně u sebe, muži svým genitáliím dopřávají prostor. Reakcí na to jsou její nové kabelky Pussy Pouch, které mají na povrchu trojrozměrné vaginy.
 
„Uvažte, pro srovnání, disciplínu křečovitých ženských postojů a drobných kroků,“ přemýšlí Feinbergová nad tím, jak jsou ženy stále utlačovány, zatímco muži se uvolňují i na veřejnosti. A někdy až nevkusně vystavují své mužství na odiv.
 
Všimla si, jak jsou ženy vycepované, zatímco muži na své postoje, posed a chůzi vůbec nemyslí a mnohdy se uvolňují nad společensky únosnou míru.
Linka newyorského metra F se stala její laboratoří. „Většina žen stáhne nohy k sobě, nebo si je zkříží a tašku či kabelku si položí na klín. Muži roztáhnou nohy a tašku postaví vedle sebe. Proč?“ táže se Feinbergová.
 
Protože to jsou chlapi, Rachel! 🙂
 
Ty vagínové kabelky mě moc nenadchly, takže sem nedávám ani obrázek, ale líbí se mi ten nápad.
 
(Dobře, tak jeden obrázek sem dám. Protože i mě zajímalo, jak taková vagínová kabelka vypadá. Možná teď Rachel jezdí metrem a nastavuje spolucestujícím mužům svou vagínu (myšleno kabelku)).
 
 
 
Už jsem tenhle článek chtěla vystavit, ale ve schránce jsem po návratu z Prahy dostala lístek o uložení zásilky z našeho Městského úřadu. Už byla adresa hezky na Terezu, tak si říkám, copak mi ještě chtějí? A letím pro zásilku na poštu.
 
Tam obálka s červeným pruhem, odbor přestupků, ale adresa je moje, jméno je moje, tak to přeberu, v autě otvírám a rozbušilo se mi srdce.
 
„Předvolání k podání vysvětlení. Dne 16.6.2015 kolem 19 hod. jste se měla dopustit přestupku proti majetku (krádeže) tím, že jste měla v bytě na adrese XY, kde jste byla na návštěvě, odcizit tablet Asus ku škode pana V.K.“
 
Tyyyjo, tak já 16.6. ukradla u nás ve městě tablet a přitom jsem ležela v Motole, to jsem dobrá!
 
Potom koukám a v hlavičce je Tereza Nováková (podotýkám, že to není mé opravdové příjmení, takže až tak rozšířené není), ale jiný ročník a jiná adresa ve stejném městě, v jakém bydlím já.
 
Beeezva, tak to mám fakt radost, že mám teď ve městě jmenovkyni zlodějku 🙂
 
Jen co jsem na matrice dostala své krásné nové jméno, už po mě chňapli na přestupkovém, kde se asi domnívali, že konečně našli tu hledanou Terezu Novákovou, která na svém trvalém bydlišti na druhém konci města nepřebírá poštu. Jo, máme jí!
Nemáte. 🙂
Je mi to moc líto. Fakt.
 
Zítra tam zavolám a zklamu je 🙁 Je mi z toho smutno… 🙁
 
🙂
 
Tak já letím do sprchy.
A sundat náušnice, prstýnek a náramek 🙂
 
 
Teď mně tak došlo. Že ten název článku zní, jakobych měla dostat třeba k zásnubám náušnice, prstýnek a náramek? To je tak romantický!!!
No nic. Možná příště.
 
 
A na závěr ještě jeden vtip.
Přišla jsem na to, jak vydělat 17 miliónů.
Řeknu, že jsem žádnou přeměnu nechtěla. Vy všichni jste mě donutili! Vy jste ale hnusní! Takový podlý čin! Bože, já jsem tak nešťastná.
Zažaluji kde koho o 17 miliónů, jako Diana a budu mít milióny i vytouženou vagínu 🙂
 
Já vím. To ode mě není hezké takhle se posmívat cizímu neštěstí.
Omlouvám se.
Fakt.
Moc.
No opravdu!
Mně můžete věřit.
 
🙂
 
(Tento blog byl již oficiálně ukončen a toto jsou jen takové dovětky.)

18 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.