otєrєzє.cz

Jakoby minulost neexistovala

Pustila jsem si na Nově romantiku. Dopisy pro Julii.
Zabulela jsem si zase.
Nejde to vždycky zadržet, nemůžu za to 🙁
 
Je zajímavé, jak u romantických filmů vždycky na něco přijdu.
 
Bojím se tak strašně své budoucnosti. Cítím, že potřebuji (a budu potřebovat) lásku tak, jako každý jiný tvor na téhle planetě. Dokážu si samu sebe představit v budoucnosti, to štěstí z toho, že jsem ženou. Ale každá žena chce být šťastná a mít to své rodinné štěstí. Mám vůbec šanci začít znovu? Mít rodinu? Chci mít normální hezký život – takový, jaký jsem měla doteď.
Pracovat, po práci přijít domů, tam mě bude čekat někdo, kdo mě má rád, políbí a přitiskne a dá najevo, že je rád, že tu jsem a třeba skočí kolem krku nějaké děti… a pak večeře a věšení prádla…o víkendu výlet… zahrada… léto u moře… společné léto…
 
Jakoby minulost neexistovala.
 
Jde to, abych se zbavila své minulosti?
 
Některé části ano, ale mám dceru! Mám 12 krásných let strávených s manželkou.
Je to jako 12 let, které jsem odpracovala na jednom úřadě. Stačilo se odhodlat, zatnout zuby a odejít. Vydat se do neznámých vod a po dvou letech zjistit, jak dobře jsem udělala, jak mě to obohatilo, že jsem nezakrněla u počítače na úřadě zasypaná miliónem papírů, dvěma milióny razítek a třemi milióny podpisů klientů těchto úřadů… ufff.
 
Tenkrát jsem byla nadšená, že jsem tu změnu po 12ti letech udělala. Teď nadšená z téhle jiné změny s manželkou po 12 letech nejsem.
 
Člověk se adaptuje na mnohem horší podmínky (koncentrák, vězení…). Jenže člověk ve vězení ví, že ho čeká nějaký světlý bod v podobě propuštění. Že jednou půjde domů.
Člověk v koncentráku doufá, modlí se a přeje si, aby skončila válka a on mohl jít taky domů…
 
Kde mám ten světlý bod já? V co mám doufat? V to, že se konečně stanu, kým jsem? Ale to je přeci teprve začátek. Jako když se narodíme. Pak chceme dosáhnout štěstí v podobě rodiny, lásky, dětí… Chci taky takové štěstí.
 
A pokud ho vůbec budu mít, co se stane s mojí minulostí? Nemůžu udělat tlustou čáru úplně za vším. Je to strašný paradox! Je mi bráněno být s malou 24 hodin denně, ale současně jí nemohu, nesmím a nechci vypustit ze svého života.
 
„Běž za ní! Nečekej jako já 50 let na svou lásku!“ zaznělo v tom dnešním filmu.
Vždyť já běhám, ale vždycky narazím do velké tvrdé zdi. Protože já nejsem ta, která může běžet…
 
Kdo teda mám být?
 
Co se po mě chce?
 
Co mám teda udělat, aby byli všichni v klidu a pohodě?
 
Zase jsem u toho. Tohle nemá prostě řešení.
 
Někde teď po téhle planetě chodí někdo, kdo si tu mojí úžasnou dcerku bude jednou užívat místo mě. Jeho bude objímat, s ním bude dělat úkoly, jezdit na výlety a radovat se s ním. Šťastná rodinka. To měla být moje role! Proto jsem žila.
 
Jedete vlakem, díváte se z okýnka na ubíhající krajinu, domky, stromy, svítí sluníčko, je klid a červen. Nic vám nechybí, máte vedle sebe manželku a děti. Jedete na výlet. A najednou….. PRÁSK! Ten vagón vybuchne! Vytrhne vás to ze sedačky sto metrů daleko a rozmetá všechno kolem. Váš cíl přestává být najednou vaším cílem, vaše hodnoty už nejsou vašimi hodnotami, vaše rodina už není vaše rodina… všechno je jinak. Vytrhli vás násilím z vašeho života a vy jste z toho v totálním šoku a nevíte, co máte dělat, vyčítáte si všechno, dáváte někomu vinu, chcete vrátit čas. Vaší minulosti se ale nezbavíte… můžete už jen začít znovu… Tak, jako to udělala spousta lidí před vámi.
 
Celý život si pak říkáte, co byste udělali jinak, kdybyste mohli vrátit čas? Jaké rozhodnutí by bylo jiné?
 
Transsexualita vám způsobí šok. Způsobí ho i ostatním.
 
Přicházím na to, že není dobré se někomu svěřit.
Přicházím na to, že je dobré to v sobě dusit, užírat se, stydět se za to dál a neměnit svůj život, pokud už máte za sebou nějakou minulost…
Být mi 18, tak teď tenhle blog pravděpodobně nevzniká. Nebo vzniká, ale není o manželce, o rodině, o štěstí, o dítěti. Je o vnitřním smutku, strachu a studu, je o boji s okolím pro svůj vzhled, pro své rozhodnutí změnit své pohlaví, ale je vám 18! Nemáte rodinu ani děti!
 
Musím to tu psát. Jen tak si uvědomuji některé závěry a třídím myšlenky. Pomáhá mi to přežít.

3 Comments

  • Tereza

    [2]: Dnes v osm večer jsem přijela z překrásné Olomouce, osprchovala se a hned se vrhla sem, že napíšu své pocity z tohohle výletu… ale vlétl mi do toho Tvůj komentář a nemohu na něj neodepsat, protože se týká něčeho, o čem jsem zrovna chtěla psát – a taky napíšu, ale je zvláštní, že jsme zrovna obě přišly na podobné myšlenky – na lásku…

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.