otєrєzє.cz

Kouzlo make-upu a zamyšlení o lavičce

Já se pořád nějak nad vším zamýšlím. 🙂
Neřešíme to jen my, řeší to všechny holky a ženy. Věčné diskuse o tom, že žena je krásná i bez make-upu.
Ano je krásná. To nepopírám, ale krásnější je, když se její krása ještě podtrhne.
Jenže když řeknu já, že make-up je kouzlo a že ho miluju, může to být použito proti mně. Takhle, když to řekne bloggerka o líčení, to má jinou váhu 🙂
Patřím tak mezi tábor těch, které make-up nezatracují (prosímvás to nejsem já tady dole ano? Kéž by! :):
Já prostě nevím, nad čím se tu diskutuje 🙂
Buďte takové, jaké chcete být. Ne jaké vás chce mít okolí.
(Mimochodem – slečna si na facebooku zvolila stejné jméno (Terry), jaké jsem měla já své neutrální. To je od ní tak hezké! 🙂
Nedávno mi Tom ráno po učesání, obléknutí a namalování na pohovor říká: “Proč jsi nebyla takhle krásná večer?”
“Nespím nalíčená, brouku.”
Ale měla jsem ho chuť obejmout za to, co mi řekl. A taky to udělám, až zase budu mít příležitost.
Vždyť on nejenže mi říká, že jsem krásná po nalíčení. On se mnou zůstává večer vedle mě, mluví se mnou, chce lézt ke mně do postele, i když jsem nenalíčená! Nebude on mě mít asi rád? 🙂
Jak tak nad tím přemýšlím, tak mě to dojalo.
Podobný názor jako na make-up mám na dívky s krátkými vlasy.
Ano, dívka s krátkými vlasy může být krásná, ale ještě krásnější je s dlouhými! 🙂 Je to takový vyšší level ženskosti.
Nemůžu si prostě pomoct. Dlouhé vlasy jsou chloubou každé ženy, každý muž přizná, že je to to, co na ženě opravdu obdivuje. Pokud je žena tak krásná, že si může dovolit krátké vlasy, tak budiž. Ale kdyby si je nechala dlouhé, podtrhne to její ženskost o to víc.
Emma Watson s krátkými a s osudově dlouhými vlasy
Dlouhé vlasy patří k ženě.
Muž při výběru své partnerky hodnotí mimo jiné (často nevědomky) také její vlasy.
Čím více jsou lesklé, dlouhé a zdravé, tím mu jeho mozek říká: Tahle žena je zdravá, tu si vyber, ta ti zajistí pokračování tvého rodu.
Velkou roli hrají vlasy i v přitažlivosti ženy ze sexuálního hlediska.
Mnoho mužů považuje pohyb dlouhých ženských vlasů za velmi vzrušující pohled.
Jak to vidím já?
Kdo nosí krátké vlasy?
1) ženy, které omrzely vlasy dlouhé a myslí si, že změna ke kratším bude zajímavá, možná lepší. Všichni jim pak říkají, že jim ty krátké vlasy taky sluší a protože je to pravda, nic je nenutí nechat si narůst znovu vlasy dlouhé. Což je škoda.
2) lenošky 🙂 (není nic snažšího než pečovat o 2 cm dlouhé vlasy)
3) starší ženy, které si myslí, že už nemají mužům co nabídnout. “Na co bych já měla být sexy?” Což je škoda, ale ok.
Tak jsem si dovolila vyjádřit své dva názory na make-up a krátké vlasy 🙂
To je celé 🙂 Žádná historka, žádné příběhy… Stejně je to pořád to samé. Přijdu k pokladně a pán za mnou mě s úsměvem osloví: “Vy jste se na mě podívala, jak kdybych vás chtěl předběhnout!” 🙂
Nevím, proč se chce se mnou pořád někdo seznamovat 🙂 Povídáme si, smějeme se.
To mě baví!
Jedu na eskalátorech, přede mnou ten kluk taaaak voní! Cítím potřebu se ho zeptat. Ideální způsob k navázání kontaktu.
Ale nepotřebuji ho navazovat. Někdo je rychlejší.
Chlapec se na mě otočí, odmění mě úsměvem a v momentě, kdy zjistí, že odbočuji do jiného oddělení než on, okřikne mě: “Slečno, nedáte mi svoje číslo?”
Vtipné.
(O to vtipnější, že je mu tak 24.)
(Ale tu vůni cítím ještě teď…)
Nedávno mi Tom říkal, že jel výtahem se sousedkou – starší paní, co je manželka předsedy společenství vlastníků a bydlí pod námi. Ptala se ho, jestli už tady u mě bydlí… (já nechtěla, aby někdo věděl, že tu Tom bydlí, protože by mi zvedli zálohy, navíc je Tom stejně polovinu času v práci mimo ČR a do konce roku už dostaví bydlení na svém pozemku). “Joo, bydlím, tady je hezky!” (Beeezva).
“A co Terezka? Ona je už konečně šťastná, viďte?”
To mě tak potěšilo. Jak ona o mně smýšlí a přemýšlí. Pochopila, oč tu běží. Je to inteligentní paní 🙂
“Noo já se tu o ní starám víte? Ona je ještě v neschopnosti…”, odpovídal Tom. Trošku přeháněl, ale teď to vypadá, že jsme spolu 🙂 (Což asi stejně jsme, jen jsme to tak dosud nepojmenovali. Nebo kdo ví? 🙂 Třeba je to tajemství :).
Zjistila jsem, že už necítím potřebu fotit se. Tedy – ta potřeba je stejná asi jako potřeba všech žen, ale přišla jsem na to, čím to je.
Dříve byla má ženskost drahocennou záležitostí, jedinečností, výjimkou, vzácným okamžikem – jedním procentem mého života, po kterém jsem zbylých devadesát devět procent času toužila. To proto jsem si chtěla tyhle okamžiky uchovat a jako zběsilá v jednom outfitu udělala třeba sto fotek. Jakobych se toho nemohla nikdy nabažit. A pak jsem ty fotky dala na internet a měla radost, když napsal nějaký sympatický muž, zapovídala se s ním a brečela, když to došlo tak daleko, že jsme se mohli sejít. Já bych přišla, ale ty bys utekl.
Teď už mi ze schůzek nikdo neutíká a sto procent mého času jsem to já. Mám tolik všeho, po čem jsem toužila, že si to nepotřebuji navždy uchovat na fotkách, protože to mám kdykoliv se podívám do zrcadla. V práci, v restauraci, v okně autobusu, ve výloze, kamkoliv jdu, s kýmkoliv jdu. Už nebrečím, že jsem se nemohla sejít, ale směju se s ním tváří v tvář.
Ta samozřejmost toho všeho ale vůbec není samozřejmá. Je vybojovaná a mám z ní radost.
To ovšem neznamená, že bych se nerada fotila. To ne. Jen ta selfíčka už mě moc nebaví, fotit se před někým se stydím a tak stále na své lepší (co do aranžmá) fotky stále čekám. Ve sněhu, v listí, na lavičce, na schodech kostela. Nápadů mám plnou hlavu.
Kde jsem já? No kde bych byla? Ty lavičky na mě vyloženě čekají.
Jen já jsem jaksi nějak doma nebo v práci.
Stejně – lavička je tak hezké a romatické místo! Schválně, s čím máte spojenou lavičku? Já s párem sedícím na ní a povídajícím si celé letní nedělní odpoledne. A když se setmí, to se na ní dějí věci.
Říkám tomu “zrození lásky”.
Jako tady, když jsem šla jednou parkem z práce kolem jedné lavičky, v jejíž blízkosti jsem velmi nenápadně náhodně stiskla spoušť, protože se mi ten výjev moc líbil:
Tohle je Zrození lásky.
Lavičky jsou takoví osamocení obyvatelé parků, kteří mají radost, když si někdo přisedne… Nenechávejme je tam samotné. 🙂
(Vůbec nechápu, jak jsem se od make-upu dostala k lavičkám. 🙂

4 komentáře

  • l

    littleone

    Tak na make-up máme stejný názor, já bych se bez něj ani nehnula. Nenamalovaná vypadám stěží na 15 (snad to tak bude i když dozraju do věku 50+, to by se dalo využít:) )…

  • T

    Tereza

    [1]: Ahoj ty "jednamalá" 🙂 No samozřejmě máš pravdu, to mě nenapadlo, že vliv na to, zda si žena zvolí dlouhé či krátké vlasy může mít také její zdraví. Je to tak. To je ale nedobrovolná volba. Já rešila ty, co si to volí proto, že chtějí. Ale stejně je to smutné a opravdu s těmi ženami soucítím, když nemohou (a chtěly by) mít dlouhé vlasy.

  • D

    D.

    Já Ti nevím, Terko. S makeupem souhlasím, ale vlasy jsou něco jiného. Účes ať krátký nebo dlouhý, nějakým způsobem zvýrazňuje ženiny přednosti nebo naopak maskuje nedokonalosti. A že chlapi touží po dlouhých? Okolnosti mě svého času donutily, měla jsem ježka vyrobeného trojkou strojkem. Dnes mám zpět polodlouhé a pokaždé, když se vrátím od kadeřnice, můj partner protáhne obličej, že doufal, že přijdu nakrátko :D

  • T

    Tereza

    [3]: 🙂 Já tušila, že se najde názor, jako je ten Tvůj. Vlastně ho přijímám. Ale pro mě jsou dlouhé vlasy něco, co jsem přes 30 let mít nemohla (mohla, ale bála se, že kdybych je měla, tak někdo pozná, proč je chci mít :). Já už nikdy v životě krátké vlasy mít nechci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.