otєrєzє.cz

Holčičí štěstí

Jenom v rychlosti. Čeká na mě totiž půllitr horkého čaje ve skle (abych viděla tu krásnou barvu) s citrónem a domácím medem od mé milé sousedky a ten opravdu nemůžu nechat vychladnout. Tak šup šup a zalézt s ním pod deku. Takže uvidíme, jestli vychladne 😉 Někde jsem četla, že se dá kromě zázvoru, který používám, do něj hodit ještě špetka skořice. Ach ta vůně!
Dnes jsem měla v práci zase milý zážitek, který mi opravdu zvedl náladu.
Ona totiž přeměna s sebou přináší i jisté úsměvné až komické situace. Opravdu to není jen o depresích, smutku a nesplněných snech. A nejhezčí jsou samozřejmě ty nečekané situace.
Před obědem jsem měla schůzku s obchodním zástupcem, který u mě ještě nebyl. Byl to takový milý, velmi příjemný, usměvavý a urostlý muž a má původní poznámka, že mám na něj 15 minut nakonec nebyla vůbec vyslyšena a povídali jsme si skoro hodinu 🙂 Když ono to nešlo ukončit. Bavila jsem se, pořád na něco ptala a vychutnávala si rozhovor mezi mužem a ženou, ačkoli byl na pracovní úrovni, stejně jsem v něm cítila ty typické slovní i mimoslovní “vsuvky” mezi řádky. 🙂
Pak jsem dostala zajímavou otázku: “Víte, že jezdím tady kousek od vás do firmy XY a tam také pracuje vaše jmenovkyně paní Nováková? To je vaše příbuzná?”
Pán měl na mysli mojí ex, která pracuje asi minutu jízdy od mé práce 🙂 Jsem si jistá, že ta se už dávno snaží svého příjmení co nejdříve zbavit a taky to určitě už brzo udělá.
“Paní Novákovou znám od vidění.” 🙂 To bylo první, co mě napadlo říct. Rozhodně jsem to nechtěla rozpitvávat.
Řekl mi její křestní jméno.
“Ahááá…” (dělala jsem překvapenou) “Tak to jsem nevěděla!” 🙂
“No ona tam teď vlastně není, protože nastoupila na mateřskou…”
Toto jsem už jen okomentovala slovy “to je jen shoda jmen” a dál se usmívala, protože se mi ta návštěva prostě líbila.
To jsou otázky! 🙂
Jasně, měla jsem mu říct: “Joo paní Nováková od vedle? No to je moje ex!” :)))) Chtěla bych vidět tu reakci. Ale tohle nikdy neřeknu, protože já chci být ta normální nenápadná šedá myška (ne však doslova), která není ničím zajímavá a už vůbec ne touhle aktuální situací 🙂
Když jsme se loučili, šla jsem ho doprovodit k vrátnici, ke které musím od nás asi po dvaceti schodech, abych se trochu protáhla a neseděla pořád, což jsem mu taky řekla.
Pod schody mi říká: “Já bych se měl taky hýbat. Z toho sezení v autě už mě pěkně bolí záda. Teď jsem byl na injekci a ještě je cítím.”
Trochu jsem si rýpla: “To musíte třeba trochu cvičit!”
A na to povídá: “No to máte pravdu, to bych měl, ale jak tak koukám na vás, vy určitě cvičíte. Vy jste totiž taková mrštná!” 🙂
(Pán se nezdá! 🙂 Jaaaak jako mrštná? 🙂 To poznal z mé chůze po schodech? Možná z té, když jsme šli nahoru, protože já jdu vždycky první a muži za mnou, protože je vedu, takže se celou dobu dívají na mě zezadu 🙂 (O čemž samozřejmě vím, takže se patřičně nesu, což mi nedělá problém 🙂 Nebo z mého přehazování nohy přes nohu, když seděl proti mně a já si při jeho hovoru upravovala pramínky vlasů? 🙂
Navíc necvičím. Spíš lítám po Sasku za zbožím do e-shopu a pak jsem ráda, že se večer vůbec zastavím.
Když jsem to vyprávěla kolegyni, prohlásila: “Mělas mu říct: “ty úchyle!”” 🙂 Myslela to samozřejmě z legrace. Bylo jí jasné, na co v tu chvíli myslel.
Že jsem mrštná mi ještě nikdo neřekl a vlastně mě to potěšilo. Muži mě (mile) překvapují dnes a denně! 🙂 A abych pravdu řekla, neumím si představit, že by mě mohla překvapovat v tomto smyslu nějaká žena.
Po obědě ale přišla další dávka dobré nálady.
Tentokrát se na mě domluvili muži dva! Komunikoval s nimi už kdysi Tom, ale nikdy se neviděli.
Už v první chvíli, kdy jsem si pro ně na vrátnici šla mi bylo jasné, že “to zas bude rozhovor”! 🙂
Jen co jsem se posadila, dostala jsem dvě tašky upomínkových předmětů.
Dvě proto, že jedna byla pro pana Nováka a jedna pro paní Novákovou (pro mě). 🙂
“Pan Novák už tu ale nepracuje!”
“Aha. A od kdy? Vy jste nějaká jeho příbuzná?”
Zase obvyklá smršť otázek, na které už odpovídám, že je to jen shoda jmen a že o panu Novákovi nic nevím a nechci se o něm bavit.
“On odešel sám nebo byl vyhozen?”
“Odešel sám.”
A stejně, jako se mi to stalo už u jednoho dodavatele, který kritizoval pana Nováka, začali tihle dva vyprávět úplné nesmysly o tom, že pan Novák jim prozrazoval ceny konkurence, podle kterých oni se pak při elektronických aukcích řídili… A očekávali, že paní Nováková bude také takhle nápomocna 🙂
Mám vždycky sto chutí jim říct pravdu a vytřít jim zrak, ale ta má radost, že jsem v jejich očích Tereza ničím nespojená s Tomem vždycky vyhraje. Vždyť to je to, po čem jsem toužila. Tom už je minulost a zdá se, že opravdu nikomu nechybí 🙂
Byla jsem pozvána na večeři a celý rozhovor zase trval téměř hodinu. Nějak mě ti chlapi baví 🙂
Čaj už mám skoro vypitý – vzala jsem si ho sem k PC. Je tak krásně medově přeslazený a citrónově překyselený! 🙂
Čeká mě teď zase víkend s Kačenkou, která bude vyprávět o své krásné nové čerstvě narozené okaté sestřičce, kterou já vidět nesmím (to jen tuším) a příští týden Praha s holkama! Prostě v jednom kuse samé vzrušující dny. A to jsem si myslela, že přeměna v téhle fázi 8 měsíců HRT je už trošku nuda (z pohledu druhých na mě), protože kromě ohryzku a SRS se už nic velkého nestane. Není to tak. Každý den je pro mě překvapením a lidé, které denně potkávám, mě dokáží potěšit, aniž by to sami plánovali třeba jen takovými maličkostmi, jako je puštění do dveří, pozvání na večeři nebo odvážná poznámka o tom, jak jsem mrštná! 🙂
Líbí se mi odvážní muži!
A také jsem na toho jednoho svého myslela, když jsem včera (během původně pracovní návštěvy) neodolala zatoulat se večer do upravených dlážděných čistých a voňavých ulic jednoho z nejkrásnějších německých měst (tak to píší v průvodci) – Zhořelce – mezi chrámy z r. 1100, ze kterých jsem byla ohromená, palmami a obrovským množstvím stavebních slohů a obchůdků, do kterých můžu klidně přijít a vyzkoušet si kabát nebo boty, aniž bych měla strach, jako dřív, aniž bych sledovala, co na to prodavačky nebo jiní zákazníci. Prostě jen přijít a úplně normálně, jako to dělají všechny ženy celý život, si všechny ty hezké věci vyzkoušet. Tohle je svoboda! O tomhle jsem si snila. A ten okamžik je najednou tady.
Když jsem seděla dojatá na lavičce pod lampami na hlavní třídě, na které cinkaly moc hezké barevné tramvaje, byla jsem jako v jiném světě. Ale ten svět nebyl jiný. Byl konečně takový, jaký má být…
A k dokonalosti chybělo jen málo – cítila jsem touhu přitisknout se k někomu úplně konkrétnímu, jehož objetí, doteky a polibky už znám; chtěla jsem, aby mě vzal za ruku, abychom si zašli na jídlo a potom skončili v jednom ze zdejších malebných hotýlků. Zamilovaná, toužící a zasněná.
Během adventu se sem moc ráda podívám. I když mi určitě budou mrznout ruce, což je na adventu jedna z největších chyb, která se každý rok opakuje :). Nejlepší by bylo, kdyby mi je někdo zahřál 🙂
A na tomhle obrázku Dolního tržiště v centru starého města s gotickými arkádami jsem se ve svých představách našla taky…
Je mi úplně jedno, jestli tu Anita bude psát zase pořád dokola o tom, jak jí nezajímá Amerika, jak jí zase něco naštvalo, jak jí štvu já nebo brouci v zahradě, zelení mužíčci nebo mrzuté kachničky (nehledejte v tom logiku) a zaplní mi svými úzkorozchodnými komentáři tento článek. Klidně plň. Tohle je prostor po vás. Pro všechny. Je mi úplně jedno, co si zítra zase vymyslí ředitel za úkol nebo že mi ráno zavolají ze skladu, že mají tááákhle velké manko ve šroubech a já pro nějaké budu muset okamžitě dojet. S radostí to udělám. Protože ten pocit, který se tu snažím ze sebe dnes dostat je úplně obyčejné běžné normální standardní a ničím zvláštní HOLČIČÍ ŠTĚSTÍ.
A zatímco dříve jsem tenhle blog psala proto, abych ze sebe dostala tu hrůzu, zoufalství a smutek, teď je všechno úplně jinak. Jsem tak šťastná (není to jen štěstí z přeměny, je to dlouhý seznam několika vzájemně se doplňujících a prolínajících situací, zážitků a pocitů), že to ze sebe potřebuji občas dostat 🙂 Je mi jasné, že cizí štěstí někteří lidé jen těžko dokáží strávit. (Ale něco takového mě přeci nemůže zastavit :).
Stav komentářů v administraci tohoto blogu večer 9.10.2014.
Jsem ráda, že si tu popovídáme 🙂
V životě jsou věci, které si (naštěstí) vybíráme.
Přátele, oblečení, večeři, sobotní výlet… To je podstata bytí – tato svoboda v rozhodování. To činí život zajímavým, barevným a veselým. Budu-li se na svět dívat jen černě, je to také mé rozhodnutí. Je na každém z nás, jakou barvu si vybereme a pro co se rozhodneme. Nabídka je pro všechny stejná… Záleží jen na nás.

55 komentářů

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.