otєrєzє.cz

Ještě není čas ani pro prince (ale bude :)

Včera jsem konečně pochopila, v jaké fázi jsem.
Ve fázi, kdy jsem sice identifikována správně, ale to až po důkladném prozkoumání mého dámského oděvu, které vyvrátí nejistotu a rozpaky nad zbytkem mého těla. Přijít ve vytahaných teplákách, jsem identifikována nesprávně.
Moc tomu sice nerozumím, protože např. v ordinaci u foniatra plné lidí to bylo ok, v obchodech je to ok, v práci je to ok, na obchodním jednání je to ok, na dětském hřišti v Rajské zahradě je to ok a pak vyjedeme na Žižkovskou věž a … sice mě tam nikdo neidentifikoval nesprávně, ale cítila jsem, že to nebylo stoprocentní. (Má to být stoprocentní po 5 měsících HRT?) Cítila jsem to v těch pohledech. Nebo to tak nebylo? Igora Bareše jsem tam vedle sebe v tu chvíli neviděla, tak co to bylo za pohledy? Proč je tak zkoumám? Proč mi tak vadí? Proč z nich mám strach a je mi z nich smutno, když už ty lidi nikdy neuvidím? (Protože potvrzují (opravdu potvrzují?), že to není tak, jak bych si představovala.) Proč mě umí vykolejit pohled jediného člověka, zatímco ostatní jsou zase ok? Proč tam ten jeden je? Nic neřekl, byly to jen pohledy. Nechci takové lidi potkávat (to bohužel změnit nejde) a tak mi nezbývá, než změnit něco na sobě.
Co mají tito lidé za problém?
Dívám se tu do malého zrcadla, u kterého se každé ráno maluju a nevidím (nebo tam nechci vidět) Toma. Už dávno tam není. Ale oni mi říkají, že je. Nebo mi to neříkají? Co mi vlastně říkají? Že jsem divná? Že jsem divná žena?
Pořád lepší, než být divný muž.
Konečně jsem dospěla do fáze, o které jsem kdysi psala – že raději budu divná žena, co vypadá jako muž, než se každé ráno budit jako muž, co chce být ženou. A přeci nejsem spokojená?
Ale ano. Vlastně jsem. Mohu toho tolik. Mohu jít v sukni na Žižkovskou věž nebo do cirkusu v letních šatech, vyřizovat pracovní poštu pod svým ženským jménem, používat ženský rod… Mám TÉMĚŘ všechny privilegia (i nedostatky) ženství.
To ovšem může mít kde kdo. Teoreticky i kterýkoliv muž… :/
Svým způsobem i tohle je pro mě ale úspěch, protože o to mi přeci jde a 5 měsíců na HRT si vlastně ani nemůžu víc přát, ale proč o tom píšu je to, že jsem si uvědomila, že tahle fáze rozhodně není tou správnou fází na hledání partnera.
To, že mi píší kluci na internetu, že se jim líbím na fotkách neznamená, že totéž mě čeká ve skutečnosti.
Je to sice divné, protože na těch fotkách jsem taky já, ale když jsem dnes létala s Kačenkou po Žižkovském vysílači plném lidí, nebyla jsem si jistá, jestli ty některé pohledy nebyly právě zkoumavé a podezřívavé, něco jako “sakra a to je co? Jo aha, ono to má sukni. Tak to bude asi žena, ale stejně se mi to nějak nezdá.” (Stejně tak si mohl říkat: “Ta má ale bílé neopálené nohy” nebo “Ach jak je krásná” 🙂 (tak ta poslední možnost je samozřejmě s pravděpodobností 0,0001 %).
Silně pochybuji, že ty pohledy byly tytéž, které mají muži na mé fotky na internetu. Chtěla bych, aby je měli i ve skutečnosti.
Proč to tak není, to si ještě neumím vysvětlit, ale nejspíš to bude tím, že fotky vybírám výhradně ty nejženštější, kdežto ve skutečnosti se ty střípky z minulosti ještě občas projeví a tak jsem se aspoň uklidnila a nehoním kluky na každém rohu a nepodnikám všechny kroky ke svému prvnímu rande, které (jak cítím) by nemělo šanci na úspěch, ač si to hodně přeji (a o to by to bylo horší). (Stejně to dlouho (nic nepodnikat) nevydržím.) A pak budu narážet na dno a zase narážet a narážet, až to vzdám nebo zase chvilku počkám v naději, že už je to lepší a že už ti kluci budou reagovat stejně, jako na internetu.
Pořád lepší, než když jsem v minulosti na fotkách byla v paruce a když mělo dojít k opravdové schůzce, musela jsem říct “ne”, i když jsem nechtěla, protože to jsem zkrátka nebyla já a nebylo možné se sejít. (A pak tu hrála roli ještě jedna věc – já přece nejsem na muže! Jak by se mi proboha mohli líbit muži? 🙂 Rychle jsem podobné myšlenky na rande s mužem zaháněla.)
Teď už to já jsem. (A nemusím nic zahánět). Ale přesto nejsem? Tak jsem nebo nejsem? Ale jo, jsem. Tak v čem je problém? Nevím, proč v metru jsem žádné pohledy nepřitahovala, zatímco na věži ano. Co to bylo za pohledy? Analyzovala jsem je správně? Zase ten strach. Je tu pořád. Vůbec si nejsem jistá, ačkoli jsem si jistější, než dřív. Takhle moc jistá jsem si ještě v životě nikdy nebyla. A přesto to nestačí.
Ještě nepřišel čas pro princeznu (jak jsem pochopila už v jednom z předchozích článků). A tedy ani pro prince.
Výlet s Kačenkou to byl krásný.
Darovala Hance barevný obrázek, který možná brzo uvidíte vystavený v její ordinaci 🙂
Pokaždé, když tam přijdu, se na mě bude usmívat její kouzelná princezna a připomene mi tenhle prázdninový den, kdy jsme byly spolu v Praze na výletě a kdy jsem si ani v nejmenším nepřipouštěla, že jí budu muset vůbec někdy vrátit zase mamince.
Rozhovor se mnou a s Hankou byl moc milý, dětský, nevinný a z Kačenky odpovědí vyplynulo, že to má v hlavě srovnané.
Hanka se mnou a s Kačenkou probírala, že tohle nebyla má volba. Že jsem zakletou princeznou. Ale to všechno už Káťa věděla.
Pak mě Hanka potěšila tím, že dala kontakt na mě a na tento blog jedné slečně. O tom ale s kýmkoliv nerada mluvím, natož s Hankou.
Fajn. Můj blog jako součást terapie 🙂 To abych se teď bála psát něco negativního 🙂 (Myslím, že to nehrozí.)
Ačkoli tenhle článek začal tak negativně (protože bych chtěla víc, jako my všechny chceme víc a některé už jsme toho “víc” dosáhly a tolik bychom si přály být na jejich místech), vlastně z celkového pohledu to až tak strašné není.
Jde jen o to být trpělivá (už zase).
Kolikrát se ještě budu přesvědčovat, abych byla trpělivá? 🙂
Já si na svého prince tedy budu muset ještě hodně dlouho počkat a jen si o něm potají před spaním snít. Tolik jich dnes kolem mě projíždělo v kolonách, v jejichž autech jsem se viděla, měla prsty zezadu v jeho vlasech při řízení nebo si pochutnávala na hamburgru, který jsme si před chvílí do auta koupili a těšila se, až přijedeme domů a budeme si spolu užívat letního večera…
Dnes ráno z ničeho nic nakreslila Kačenka obrázek, na kterém jsem byla já.
Udělal mi ohromnou radost, protože byl první, na kterém jsem v sukni 🙂

96 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.