otєrєzє.cz

Jdu spát

Tak a jdu do postele.
Bude půlnoc.
Zase ponocuju.
Koukám na youtube na přeměny nebo si čtu zajímavé články o tom všem.
Jsem rozpačitá – chvíli si věřím a jsem přesvědčená, že to vyjde, že ze mě jednou bude hezká holka a chvíli jsem zoufalá a myslím si, že Tom nikdy nebude vypadat tak, jak by chtěl(a).
Zítra ráno jdu konečně k obvoďačce. Konečně! Měla jsem jít do práce, ale řekla jsem tam, že prostě přijdu později. Jak jednoduché že.
Jdu spát. Spím v dětském pokoji, protože malá měla kašel a nechtěla tam spát sama. Ale já se tam ve třech nevyspím, takže jsem se přesunula.
Chtěla jsem mluvit na manželku, ale nešlo to. Měla v uších sluchátka, ležela na gauči u televize a buď koukala do stropu nebo měla zavřené oči. Prostě nepřítomná.
Pamatuju si ještě před půl rokem na moje večery, kdy jsem šla do postele a tam jsem čekala, jestli nepřijde taky. Přišla, až kdy přestala ťukat do klávesnice pozdě po půlnoci, ale to už jsem spala.
Pak jsem se v noci probouzela a představovovala si, že se k ní zase přitulím – jako dřív. Ale nešlo to. Jednou jsem jí vzala za ruku. Hned se vzbudila, stáhla jí a ptala se, co je.
Teď už nedoufám a je mi líp.
Ale o to hůř mi je, když si vzpomenu na malou.
Včera jsem si našla na netu jednu moc krásnou novou písničku – pouštěla jsem si jí pořád dokola a těšila se z představ o sobě, ale pak jsem si uvědomila, co asi cítí manželka. A jak asi dopadne malá… Chtěli jsme pro ní všechno! A je to pryč. Vyhrkly mi slzy.
Chtěla jsem s tím vším praštit. Sednout si k manželce a říct jí, jak mě to mrzí. Jak je mi to všechno líto. Jak je mi přes den smutno, když na ně myslím.
Měla v uších sluchátka a ťukala do klávesnice.
Včera na Velikonoční návštěvě u jejích rodičů prohlásila, že mě klidně někomu daruje.
Přes den mi došlo, jak bych jí to usnadnila, kdyby mě nikomu darovat nemusela a šla bych sama.
Jenže je tu malá…
Je mi to tak líto.
Jdu spát.
Sama.
Vydávám se na cestu, ze které už není návratu…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.