otєrєzє.cz

Jdu spát

Tak a jdu do postele.
Bude půlnoc.
Zase ponocuju.
Koukám na youtube na přeměny nebo si čtu zajímavé články o tom všem.
Jsem rozpačitá – chvíli si věřím a jsem přesvědčená, že to vyjde, že ze mě jednou bude hezká holka a chvíli jsem zoufalá a myslím si, že Tom nikdy nebude vypadat tak, jak by chtěl(a).
Zítra ráno jdu konečně k obvoďačce. Konečně! Měla jsem jít do práce, ale řekla jsem tam, že prostě přijdu později. Jak jednoduché že.
Jdu spát. Spím v dětském pokoji, protože malá měla kašel a nechtěla tam spát sama. Ale já se tam ve třech nevyspím, takže jsem se přesunula.
Chtěla jsem mluvit na manželku, ale nešlo to. Měla v uších sluchátka, ležela na gauči u televize a buď koukala do stropu nebo měla zavřené oči. Prostě nepřítomná.
Pamatuju si ještě před půl rokem na moje večery, kdy jsem šla do postele a tam jsem čekala, jestli nepřijde taky. Přišla, až kdy přestala ťukat do klávesnice pozdě po půlnoci, ale to už jsem spala.
Pak jsem se v noci probouzela a představovovala si, že se k ní zase přitulím – jako dřív. Ale nešlo to. Jednou jsem jí vzala za ruku. Hned se vzbudila, stáhla jí a ptala se, co je.
Teď už nedoufám a je mi líp.
Ale o to hůř mi je, když si vzpomenu na malou.
Včera jsem si našla na netu jednu moc krásnou novou písničku – pouštěla jsem si jí pořád dokola a těšila se z představ o sobě, ale pak jsem si uvědomila, co asi cítí manželka. A jak asi dopadne malá… Chtěli jsme pro ní všechno! A je to pryč. Vyhrkly mi slzy.
Chtěla jsem s tím vším praštit. Sednout si k manželce a říct jí, jak mě to mrzí. Jak je mi to všechno líto. Jak je mi přes den smutno, když na ně myslím.
Měla v uších sluchátka a ťukala do klávesnice.
Včera na Velikonoční návštěvě u jejích rodičů prohlásila, že mě klidně někomu daruje.
Přes den mi došlo, jak bych jí to usnadnila, kdyby mě nikomu darovat nemusela a šla bych sama.
Jenže je tu malá…
Je mi to tak líto.
Jdu spát.
Sama.
Vydávám se na cestu, ze které už není návratu…

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.