otєrєzє.cz

Dva kopečky s poděkováním

20. května 2014 – po 3 měsících HRT jsem si řekla, že je čas ještě na ženštější oblečení, než obvykle 🙂 Jako taková oslava toho, co už mám za sebou, protože celé ty tři měsíce jsem si fakt užila a předpokládám, že to mé nadšení bude pokračovat. Poznala jsem velkou spoustu nových lidí, kteří mají také svá trápení, ale jsem si jistá, že i ta skončí a přijde něco jako splněný sen. Každý z vás mě nesmírně obohatil, umíte mě potěšit, pohladit, rozesmát, na některé z vás se pokaždé moc těším a funguje tu něco jako “výměna informací”. Bez vás bych nebyla tam, kde jsem teď. Otevíráte mi občas oči, podáváte ruku, zvete mě na ty nejlepší plesy, do divadla, na výlety do hor, které se nedají odmítnout, ale ještě na ně nepřišel čas (hlavně na ty plesy, na které se fakt těším – jako takový nejvyšší stupeň ženskosti, kdy musím řešit boty, šaty, účes, vůni, doplňky… ach :). Najednou tu z ničeho nic nestojím já sama smutná, zlomená, nešťastná jako na začátku, ale jste tu se mnou (a já s vámi). Mám tolik síly, že dojít k cíli bude snažší, než jsem si kdy dokázala představit. A tolik nás toho spojuje, že je všechno snažší.
Nevím, proč zrovna dnes a teď (chtěla jsem psát o svém oblečení), ale najednou vám tu chci úplně všem prostě poděkovat. Tak děkuji, holky a kluci!
Vzpomínám si, jak jsem ještě nedávno řešila přijetí nebo nepřijetí okolí jako ten největší problém. To je najednou pryč. Nikdo s tím problém nemá. Bála jsem se zbytečně. Někteří z vás mi říkali, ať se nebojím, protože jste měli za sebou už zkušenost třeba s kolegy(němi) v podobné situaci ze své práce a dívali jste se na to z pohledu člověka, který někoho takového přijímá. Říkali jste to mě, stejně jako to teď říkám já vám. Ale i ten strach k tomu patří a musíme si ho prožít. I váš strach bude překonán, přestože ho cítíte tak silně, že se kvůli němu bojíte udělat ten první krok. Přestože váháte, jak to říct v práci. Je to krok, který vás posune, protože to potom je tak jednoduché a přitom krásné a přirozené, že je nejlepší udělat to co nejdřív (v kombinaci se soudností, kterou ale někdo neřeší a má můj obdiv).
Někdo nechce čekat jako já na to, až bude vypadat aspoň trošku žensky, aby mohl vyjít za bílého dne do města v dámském. Pak bych nemohla ale očekávat správnou identifikaci, o kterou mi tak jde a tak moc o ní usiluji. Byla bych sice sama sebou, ale trápila bych se.
Mému dnešnímu rozhodnutí takhle žensky se obléknout pomohlo i počasí, protože venku je konečně modrá obloha a sluníčko, odpoledne bude zase krásně teplo, takže odhodím bundičku (ne bundu, protože bunda je velká, tohle je malá bunda, takže bundičku).
Takhle žensky oblečená jsem v práci ještě nikdy nebyla. Není to sice ten úplně nejvyšší ženský level (šatičky nebo krátká sukně a podpatky (i když boty na klínku jsou skoro jako podpatky), ale i tak to rozhodně vypadá na první pohled žensky.)
Trochu jsem ráno chvilku (asi vteřinu) váhala, zda je to vhodné. Ale ta touha byla silnější (však to znáte). Jsem z toho tak nadšená (což je na mě vidět), že prostě musím sednout a psát o tom 🙂
Jakmile už jsem to měla na sobě, nedokázala jsem to sundat a těšila se, jak v tom vyjdu ven – na sluníčko, do auta, do práce… a potom mě po práci mají pánové přivézt novou pračku, odvézt starou (protože objednávku jsem samozřejmě udělala na své ženské jméno a ani to jinak hodlat nedělám) a po pračce mám domluvenou schůzku se svou milou finanční poradkyní (abych jen podepsala, že mám doložené všechny účtenky potřebné k čerpání úvěru ze SS).
Jenže já si myslela, že už jí nikdy neuvidím, proto jsem jí žádnou změnu jména nenahlašovala. Nedošlo mi, že bude chtít ten podpis.
A protože je mi nepříjemné uvádět kdekoliv své staré klučičí neexistující jméno a vůbec komunikovat v mužském rodě, tak to prostě nedělám a překlápím to do toho správného rodu i jména.
Udělala jsem to i tady. Zase další coming-out 🙂 Už mi jich moc nezbývá 🙂
Tu její fajn reakci (nejčastější typu “obdivuji vaši odvahu, držím vám palce”) jsem zrovna u ní čekala. Pokaždé si těchto reakcí vážím stejně.
Je to moc milá paní, která mi tenkrát jako jediná z 37 poradců a bank byla ochotná pomoct s tím, abych nepřišla o byt a dokonce mi řekla: “Vy jste kompikovaný případ, ale to já mám ráda. Tyhle výzvy.”
Někdy má člověk štěstí na lidi, které potká. Je to pořád jen o štěstí. A taky o tom, co dokážeme vlastníma rukama a vlastními rozhodnutími, protože kdybych tam tenkrát za ní nepřišla, tak bych jí nikdy nepoznala a můj milovaný byt bych musela prodat. Je třeba tomu štěstí jít naproti. A věřit tomu, že to půjde.
Ale to jsem zapovídala popis mého dnešního oblečení v práci, nad kterým jsem se tu původně cthěla rozplývat hned na začátku 🙂
Prostě když už se budu dnes pohybovat na tolika místech a mezi tolika lidma, tak ať vypadám k světu, řekla jsem si. 🙂
Vzala jsem si takovou černošedou tuniku (obvykle mám raději barevnější věci, ale tahle má úžasný ženský střih).
Hlavně má největší výstřih, jaký jsem kdy měla, vedoucí až tak nízko, že je mi vidět ta čárka!
Je to vůbec poprvé, co jí ukazuji světu a moc se mi to líbí 🙂 Teď jsem se byla upravit na toaletě a přemýšlela, jestli to není moc vyzývavé – jenže ono je to tak ŽENSKÉ!
Tedy ona to ještě není klasická úzká čárka mezi dvěma balóny, do které už se nic nevejde, ale takové zvlněné údolí, ze kterého se krásně zvedají dva kopečky…
To je něco, co jsem ještě nikdy takhle na veřejnosti vidět neměla a když se podívám směrem dolů přes svá prsa, jsou lehce poodhalená (ale pouze při pohledu zvrchu nebo když se nahnu, je vidět to údolí :).
Aby ta čárka nepoutala tak pozornost (nebo možná právě aby poutala :), vzala jsem si takový blýskavý řetízek s bílou kytičkou a kamínkem uprostřed. K tomu náušnice se stejnou kytičkou.
Tunika je na konci nařasená do takové jakoby hodně krátké minisukýnky, což vypadá nesmírně žensky a já si hlavně i tak připadám.
K tomu jsem si vzala nejužší rifle, co mám, aby vynikl ten můj oblíbený nárt a nové béžové balerínky na klínku – v současnosti nejhezčí botky, které můžu běžně nosit i do práce.
Už když jsem se viděla ráno v zrcadle, nemohla jsem se odtrhnout – a tak mě to všechno teď trošku odvádí od práce, protože se musím neustále kochat pohledem na svůj výstřih, na své růžové nehty, na svůj stříbrný náramek, vykrojený hladký nárt v balerínkách…
Kdykoliv někam jdu, vznáším se.
Jsem tak šťastná.
Jakobych chtěla té ženskosti pořád víc a víc a přitom už mi k úplné ženskosti moc možností (co se oblečení týká) nezbývá.
Až k tomu budou i ještě delší vlasy než to moje mikádo, ženské účesy a tělesné tvary – třeba po roce HRT – asi se fakt z té vší ženskosti zblázním 🙂
Miluju být ženou!!!
A nehodlám to už nikdy skrývat, protože já jsem žena.
Konečně mám pocit, že žiju. Takhle jsem to chtěla.
Člověk by řekl, že od 7.4., kdy jsem v RLT a vystupuji všude jako žena, by si měl už na to zvyknout… Ale ono to nejde. Je to tak krásné a osvobozující, že mě to pokaždé přemůže a pokaždé se nechávám strhnout všemi těmi detaily, které jsem si nikdy jako muž dopřát nemohla.
Teď můžu úplně všechno!
Včerejší rebarborový koláč měl v práci úspěch. Tolik mě to potěšilo (je fakt, že jsem si taky pochutnala, takže jsem věděla, že jim bude chutnat). Ale Zdenda byl z něho úplně vedle, protože rebarborový koláč miluje (stejně jako já) a je to přeci jen sezónní plodina, takže se až tak často nedělá.
Pokud ještě na rebarboru narazím, udělám variantu č. 2 – s tvarohem a kynutým těstem.
Trochu si je tu budu rozmazlovat.
Miluju poznámky typu: “Tak teď už se můžeš vdát!” 🙂
Když byla včera večer Nikča u mě, říkala mi, jak se těší, až bude mít komu vařit, péct, dělat všechny ty dobroty…
To by se mi taky líbilo.
Teď ráno tu prošel můj dlouholetý kamarád ještě z dobu studií, kterého jsem ale dlouho neviděla… Měl tu nějaké jednání s vedoucím.
Nehlásila jsem se k němu. Jen jsem se koukala, jestli si mě všimne. To sice ano, ale nepoznal 🙂
Tak jsem si kolegům postěžovala: “To byl kámoš, ale nepoznal mě, tak se k němu hlásit sama nebudu.”
A kolega na to: “No tak to je dobře, to se ti teď stává často, ne?” 🙂
No mohlo by ještě častěji… U cizích lidí je to fajn – včera na poště nový úředník za přepážkou: “…říkala jste, že to chcete poslat jako cenný balík?”.
Ten mě potěšil. Taková maličkost.
I když si říkám, že jak jinak by mě měl asi oslovovat, když vypadám takhle?
Přichází to samo.
Čím víc se cítím ženštěji, tím jsem i pro okolí ženštější. Je to tak, že vypadáte tak, jak se cítíte. Když se cítíte dobře, i okolí se tak cítí a vrací vám to.
Alespoň takový mám z toho pocit.
Vždy trochu čekám, že neprojdu. Že mě někdo identifikuje špatně, ale u cizích lidí se mi to nestává.
Otázkou je, jestli je to tím, že mi to nechtějí říct nebo mě urazit nebo skutečně tím, že ve mě tu ženu vidí 🙂
Občas je to ale na lidech poznat, že se na mě podívají, mozek jim dá signál “to je žena, dobrý, jdu dál”.
Taky máte tak dobrou náladu, když svítí sluníčko? 🙂
A ve čtvrtek 22.5. má být přes 30°C. V čem já do té Prahy pojedu? 🙂 To je vyloženě na sukni 🙂

13 komentářů

  • T

    Tereza

    [1]: Šárko, to co jsi teď o sobě napsala mě moc mrzí a měla jsem během toho čtení chuť Tě nějak probrat z toho strašného pocitu, který máš ze společnosti. Vím o tom, co píšeš, ale vnímám to jinak. Ty to prožíváš opravdu hodně intenzivně a tímhle pohledem si to vše dost komplikuješ. Ale to neznamená, že jsi špatný člověk. Máš prostě svůj názor – tak jako si ho děláme my a je na každé z nás, jak se k životu postavíme bez ohledu na přeměnu (ze které býváme v euforii každá). Tvůj pesimismus není způsoben přeměnou, ale Tvými zkušenostmi, Tvým sociálním cítěním a nesnášenlivostí nespravedlnosti – což tak trochu chápu, protože ono to tak opravdu je, ale pokud bychom si to všichni brali tak osobně a k srdci, pak by se na téhle Zemi neradoval ze života nikdo.

  • L

    Lucka

    ale stejně ti Terko závidím. a ono je co. opravdu být tak daleko jak ty tak oblečení neřeším, všichni co tě znají už to ví, a co je ti po cizích chi chi. jednou si žena tak si obleč co chceš. samozřejmě už nám není osmnáct, stačí trochu vkusu, a ten máš. tak že minisukně v našem mladém věku už asi ne chichi, ale kratší sukni uplně v pohodě. opravdu oblečení neřeš, vkusně cokoli.   Terko a doufám že ten výstřih na té tunice je vepředu chi chi chi……

  • L

    Lucka

    [8]: ahoj Majti. takhle já oblékám super skinny, a pár jich mám. když si je obléknu, říkám si no a co však mi padnou, kouknu do zrcadla, tak tohle asi ostatní nepřekousnou, tak příště chich.

  • L

    Lucka

    [11]: no s hodně uzkými džínami problém nemám, ale pokud je to vysloveně druhá kuže, tak to k mému outfitu opravdu nejde., na to nemám jaksi nešlápnuto.  Majti znám znám chi chi, na lýtka korekční tužku, a je to.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.