Půlnoční běh
Celý týden je zataženo a šedivá obloha, ale jen přijde sobota a roztáhnu žaluzie, venku je všechno zalité sluncem. Nemá to být naopak? 🙂 Vždycky bylo ošklivo o víkendu. (No ještě abych si stěžovala). Zjistila jsem, že i ptáčci už zpívají. Nějak moc optimismu najednou 🙂
Zdál se mi po dlouhé době dost intenzivní sen. Jeho děj spočíval v tom, že jsem šla domů. Zní to sice dost nezáživně, ale pro mě to byl dost silný zážitek.
Měla jsem své dlouhé vlasy, přiléhavé tričko, oblíbenou romantickou bílou sukýnku, silonky a balerínky. (Bez kabelky). „Vyhodilo mě to“ uprostřed města a cílem bylo dojít domů.
Ze zažátku jsem si to užívala. Šla jsem hezky vzpřímeně, vypnula prsa a měla hroznou radost, že jsem zase takhle venku. Ale postupně začalo přibývat kolem mě stále více lidí…
Řekla jsem si: No co, tohle je prostě taková moje zkouška, abych zjistila, jak mě identifikují. Bez ní se dál neposunu.
Davy houstly a když jsem se dostala na schody před domem, tak jsem zjistila, že nemůžu najít dveře svého bytu. Protože na každém patře byly desítky narvaných čekáren jako v nemocnici. Lidé stáli i na chodbách a já začala přidávat do kroku a strašně pozorovala všechny lidi kolem, jestli se na mě dívají.
A dívali, ale zase pokračovali dál ve svých hovorech s ostatními nebo odvrátili zrak zpátky. Žádná nepříjemná reakce z důvodu špatné identifikace.
Jenže já začala být vyplašená, že nemohu najít dveře svého bytu a vklouznout do „bezpečného území“, kde bych byla sama a nemusela se bát reakcí okolí. Prolétla jsem po schodech všechna tři patra, která v tom snu byla, ale všude byly jen narvané čekárny. Tak jsem vyběhla ven s tím, že jsem určitě ve špatném domě.
Přímo před domem bylo nádraží a z něj se právě vyhrnul další dav plný lidí, který právě vystoupil z vlaku.
Začala jsem kličkovat mezi nimi (samozřejmě v protisměru) a začala být už pořádně nervózní. Neustále jsem řešila, jak mě asi vidí!?
Všichni lidé byli u mě tak blízko, že si mohli zblízka prohlédnout i mou tvář, na které už se rýsovaly zase ty příšerné vousy. Snažila jsem se na sebe dívat do výloh obchodů, abych zjistila, jak vypadám, ale byl krásný letní slunečný den a já jsem se v nich pořádně neviděla. Plašila jsem úplně zbytečně, protože muži i ženy mě zaznamenávali pohledem i zblízka a neměli s tím žádný problém. Že bych vypadala opravdu jako žena a byla správně identifikovatelná?
To už jsem skoro utíkala a když jsem proběhla kolem hloučku skinheadů, jen jsem za mnou slyšela strašný smích a jak zakřičeli: „Ty buzikuuuu!“
A už to jelo. Začala jsem nad sebou ztrácet kontrolu. Zaběhla jsem na trávu, kde byly keře a nějaká blondýnka v minisukni tam venčila pejska. Usmála se na mě, ale já celá vyděšená proběhla kolem těch keřů a roztrhla si silonky. Přestávala jsem kontrolovat i to, jak běžím, jaké mám pohyby, jestli nejsem rozcuchaná, jestli vypadám dostatečně žensky. Jen jsem si sáhla na tvář a cítila tam ty vousy… všude kolem spousta lidí a já nemohla najít svůj dům, svůj byt, do kterého bych mohla zmizet.
Nenašla jsem ho.
V tom snu jsem to hledání svého bytu vzdala. Zastavila jsem se uprostřed ulice celá roztrhaná a ošklivá a bylo mi jedno, kdo na mě kouká.
Přestala jsem to řešit, protože jsem jinou možnost neměla, ale nebylo mi do pláče.
V tom jsem se probudila a zjistila, že vůbec nejsem vyděšená nebo zpocená. Přesně jsem si pamatovala každý detail, každou tvář z toho snu, která mi pohledem říkala, že jsem ok a nebylo mi z toho snu zle, přestože byl pro mě v tu chvíli děsivý. Byla jsem vysvobozená, protože jsem to byla já a i když roztrhaná a ošklivá mezi lidmi, přestala jsem je řešit. Bylo mi jedno, jak se dívají a co říkají. Byla jsem sama sebou a v tu chvíli jsem měla chuť to udělat i teď a tady. A už se nikdy nevrátit zpátky…
A taky hlavně ještě teď cítím ten krásný uvolňující pocit, kdy jsem si to šla hezky oblečená v sukýnce městem domů.
Příští týden mě čeká matrika. Snažím se sbírat odvahu, ale stejně mě ten strach začíná trochu ovládat. Nechci si to ale připouštět. Chci si to užít. Ale bude to poprvé, co půjdu jako Tereza takhle blízko mezi lidi. Budu s nimi mluvit, budu předkládat žádosti a projednávat s nimi něco. Vůbec si nevěřím… ale nemůžu tam přijít jako Tom, který už ani nevím, kde je. 🙂
A pak řeším fotku na doklady. Jakmile mi změní jméno, musím se nechat nafotit a udělat novou občanku. No jo, ale jak se tam mám nafotit? (Tom neexistuje.) Mé vlasy nejsou tak dlouhé, aby mi pomohly vytvořit ženštější obrázek. Zkusím si s nimi pohrát, zkusím sponky, zkusím čelenky, zkusím se namalovat tak, jak bych tam chtěla být, různé náušničky… Nebo se mám (můžu) nafotit v paruce? Já nevím.
Ale když tohle zvládnu vyřešit, čeká mě ještě to čekání zase na dalším úřadě v hale plné lidí. Budu tam stát třeba hodinu a všichni na mě budou koukat zblízka, než se dostanu na řadu a pak k úřednici, která mě i nafotí. Budu úplně vyřízená, protože ten blízký kontakt s neznámými lidmi takovou dobu a tak zblízka je něco, čeho se ještě pořád bojím. Dokud budu mít ty pitomé vousy.
A co když budu na té fotce hnusná? 🙁
Ta fotka je naštěstí v nových malých občankách prťavá a černobílá, což je výhoda, protože tam leccos není vidět. Ale při určitém světle se sama sobě vůbec nelíbím a vůbec nevypadám žensky! Ještě nemám ani hormony, aby mi pomohly.
Ale nemyslím si, že je příliš brzo na neutrální jméno a na nové doklady. Myslím si, že včera bylo pozdě. Že není na co čekat.
A měla bych se inspirovat Sonou, která přestala lidi řešit a rovnou do toho skočila se vším všudy. Jaká je z ní teď krásná žena! (Regulerní baba, jak mi napsala Lenička, že prohlásila její spojenkyně v práci, když jí pustila to její video 🙂
Vím, že některé z vás to neřeší. Neřeší ani lidi. Máte odvahu a jdete tvrdě za svým cílem. Jsou momenty, kdy tu odvahu mám taky. Kdy se dokonce těším, až vkročím za světla na Městský úřad mezi lidi hezky v kozačkách a bundičce s kožíškem… to je to, co chci. Ale tohle je mé „poprvé“. Které mě má zase posunout. Další krůček, který musím udělat.
Jen nemůžu čekat, že to půjde samo a s úsměvem (i když se tak budu snažit vypadat).
Úřady mají otevřeno do 17 h. a já dělám do 15:30. Nebudu mít tedy moc času na to přijít domů a ještě ze sebe tu Terezu pořádně udělat tak, abych byla se sebou aspoň trošku spokojená.
Nikča mi nabídla, že tam půjde se mnou. Ale vůbec si v tom nejsem sebejistá, jak bych měla být…
Je sobota a tak mám do středy ještě pár dní na sbírání odvahy.
Vím, že mi tu budete psát, abych lidi neřešila, abych tam sebejistě vkročila a chovala se prostě přirozeně tak, jak to mám ráda. Ale to se lehce řekne 🙂
Kdybych vypadala takhle, nezdají se mi tyhle sny, nemám žádný strach a všechno by bylo jednodušší…
Nejspíš bych ale ani nepsala tenhle blog, protože by nebylo proč. A přišla bych tak o ty z vás, které mám moc ráda a nikdy bych vás díky tomu nepoznala.
Ale všechno by bylo tak, jak má být.
11 Comments
Péťa
Ahoj Teri já se tak těším až začneš chodit všude jako Teri spadne Ti obrovský balvan ze srdce a budeš se cítit svobodná že už jsi to konečně Ty já vím je to velmi těžký krok ale udělej ho a bude Ti fajn já jsem to taky tak udělala a jsem za to moc ráda spousty věcí mi to ulehčilo a nevím kdybych ještě nebyla Péťa jenom doma nevím asi bych už ani neměla to co mám a co mi nikdo nevezme pořád srdíčko bolí a bolet bude z těch mých holek ale mám už to co mám a do toho Jacky ten mi pomohl strašně moc tím že mám od božího rána do večera co dělat a nemám čas se utápět v těch mých depkách
Tereza
Péťo děkuju ti za tenhle komentář! Jsem si tím úplně stoprocentně jistá, že se budu cítit tak svobodná a spadne ze mě ten balvan. Už to potřebuji udělat a nesmírně se na ten den těším. Stejně ten krok jednou udělám, je jen otázkou kdy a já doufám, že to bude co nejdřív. Jen bych chtěla ještě trošku víc přijít o některé vousky, abych byla "připravená"… i když mám kolikrát chuť se na to čekání už vykašlat a prostě to udělat hned 🙂 Zlomí se to asi hodně brzo. Řekla bych, že v polovině února, kdy jedu na endokrinologii a k Hance už od toho nebude daleko…
žába
Zkoukla jsem video paní Sony – je až neuvěřitelné, jak moc se na jejím těle již podepsal testosteron, ale i přesto je z ní skutečně krásná žena. A že nemá vlastní vlasy? A co, mnoho žen je nemá, a některé si je záměrně stříhají – i přesto jsou krásné. Třeba taková Sinéad O´Connor – nádherná žena. Myslím,že nějaké vaše vousky jsou opravdu detail 🙂
Tereza
🙂 Tedy žábo! Já jsem na FB pod starým profilem schválně tak, abych se nedala tak jednoduše najít a Vy jste mě našla 🙂 Ale už tam nechodím… je to pozůstatek z minulosti, který bude brzy vymazán.
žába
[4]:
Tereza
🙂 to je moje zlatíčko, taky mám tu fotku moc ráda – je focená na výletě parníčkem…
žába
Možná by stálo za to ten profil nechat -mohou být lidé, kteří vás dlouhá léta neviděli a rádi by se s vámi spojili. Jenže jako Terezu vás již nenajdou. A kdo ví, třeba jsou mezi nimi mnozí, kteří pochopí 🙂
Tereza
:)) máte pravdu, zkusím minulost Toma žít aspoň tady ve virtuálním světě, ale nebudu ho živit … ona je v tom určitá symbolika – ten začátek nového života spojený s touhou zničit vše staré … Tolik se těším na spálení nebo rozdání všech klučičích věcí, které si ještě chvilku (ty poslední kousky) musím schovávat, i když nerada…
Tereza
oprava: v první větě předchozího komentáře má být "zkusím minulost Toma NECHAT žít aspoň tady ve virtuálním světě"…
anita
ahojky terezko
Tereza
Ahoj Anito! To ti moc přeju! Aby se ti v životě konečně objevil nějaký světlý bod, ze kterého budeš mít radost. Určitě držím palečky!