• otєrєzє.cz

    Co je nového?

    Porušila jsem všechno, co jsem si slíbila – že se nebudu nikdy nikde ukazovat a už vůbec ne mluvit do videí nebo ukazovat své soukromé fotky, ale protože jsou ty Vánoce, tak se mi chtělo Vám taky popřát:

    malý dáreček pro všechny čtenáře

  • otєrєzє.cz

    Pěkně nespravedlivý svět

    Objednala jsem v práci 200 velkých těžkých kartonových krabic. Jsou navíc balené po pěti, takže je sotva unesu. Měly dorazit za tři dny, ale řidič najednou volal, že už jede a já kromě jednoho kolegy nikoho k ruce neměla. Nejsou lidi!

    Autor: Марина Федорова

    Krabice jsou vždycky rozložené na paletě, takže je z auta skládáme rukama do skladu, řidič se taky snaží pomáhat.

    Jenže dnes jsem na to nebyla připravená, protože jsem se závozem nepočítala. Přišla jsem k řidičovi v červených šatech a lodičkách, kolegovi řekla, že mu hned taky pomůžu (fakt jsem mu chtěla aspoň trošku pomoct! 🙂 Navíc se jmenuje Vlk, takže mi neustále říká Karkulko, jelikož červené šaty miluju a hodně je nosím – mám jich několik) a odběhla jsem do kanceláře dát razítko na dodák.
    Jenže mezitím zavolal upovídaný klient a já ho musela vyřídit. Když jsem se vrátila, krabice už byly složené a upocený řidič na mě povídá:

    “Tssss, to se teda někdo umí narodit!”

    😃

    Směju se ještě teď večer, jak jsem se uměla narodit!

    Já to říkám pořád, že je to bonus! 😃 Někdo se holt narodí jako upocený řidič a musí skládat pěkně těžké krabice z korby auta, někdo se narodí jako dámička v červených šatech, která má na těžkou práci chlapy!

    Svět je pěkně nespravedlivý, co? 🙂

    Někdy si říkám, že zrovna já mám takové štěstí? ♥

    Taky jste se uměli narodit? 😉

  • otєrєzє.cz

    Trápení dívek v Čechách

    Vždycky jsem si myslela, že maskulinitu naší tváře řešíme jenom my, protože žádné jiné ženy ji maskulinní mít prostě nemohou. Alespoň ne ve formě, na kterou si lze stěžovat. Celou tu dobu od začátku přeměny v roce 2012 jsem byla přesvědčená o tom, že ostatní holky něco takového neřeší, protože ony přece vědí, že jsou od narození ženami. To jen my jsme ty chudinky, co si mají na co stěžovat…

    Ony jen řeší, že jim něco nesluší, myslí si, že nemají hezkou postavu, hezkou tvář, dostatečně velká prsa, pořád něco, ale narozdíl od nás nemají to “postižení” (tu životní esenci, která způsobuje naše pokřivené vnímání reality), kterým trpíme my – že vše špatné a mužské, co je na nás, je způsobeno naší minulostí v mužském těle. To ta za to může! Ta minulost! Testosteron! Puberta! Pitomá porucha identity. “Kdyby nebyla, netrápila bych se.
    “Kdybych se jako holka narodila, bylo by všechno jinak!”

    Jak kdybych se slyšela…

    Ale bylo by všechno jinak? To, že se dívka narodí do dívčího těla je automaticky zárukou, že bude spokojená se svým tělem? Že ho bude považovat za dostatečně ženské? Že nebude mít pocit, že její tvář nebo tělo je příliš maskulinní?

    A co když i krásné dívky si mohou myslet, že mají maskulinní tvář!? Přečtěte si příspěvek mé kamarádky Páji, na který jsem nedávno narazila a který byl pro mě velkým překvapením. Po přečtení jsem změnila můj pohled i na mě samotnou.

    Já jsem Páje cítila potřebu říct, jak žensky ji vnímám, a že mě překvapilo subjektivní vnímání její tváře. I vy díky její fotce můžete posoudit, jak vypadá Pájou vnímaná maskulinní tvář. Není to absurdní? Vtipné na tom je, že jsem Páju vůbec nikdy absolutně ani v jedinou vteřinu nevnímala tak, jak se popisuje! Hádala bych se s ní, že je to jen v její hlavě. (A tím pádem nejsou zase ty naše obavy jen v našich hlavách?) Vnímala jsem ji a stále vnímám jako krásnou, milou, veselou, ženskou a inteligentní ženu a nikdo to nemůže změnit. Nikdy by mě nenapadlo, že ji trápilo to, co popisuje. Myslím, že dospěla k moc hezkému a důležitému závěru, který bych přála úplně každé ženě, která má pochybnosti o své kráse. ♥ Její slova jsem chtěla poslat dál a proto je tu teď tento článek. 🙂

    Dostala jsem od ní tuto nečekanou odpověď:

    Právě na tu mezeru mezi tím, jak nás vnímají ostatní, a jak vnímáme sami sebe, narážím dost často! Je to zajímavý. Děkuju, Terko! Alespoň se navzájem vnímáme stejně!”

    Nečekanou proto, že by mě ani ve snu nenapadlo, že mě Pája vnímá stejně žensky, jako já ji! Mě, která vlastně nikdy nikomu nevěří, když mi to říkají. Lidé, kteří mě znají z minulosti pro mě nejsou objektivní, ani kdyby to upřímně mysleli, a lidé (jako i Pája), kteří mě znají už jen jako Terezu, mi to jistojistě říkají jen proto, aby mě jako ženu neurazili. A co hůř. Jsou dny, kdy je dokonce podezřívám, že to všichni (prostě všichni!) o mně vědí, poznají to na mně, ale jsou natolik taktní, že mi nechtějí ublížit. Včetně mého Honzy, který už přes dva roky rozhodně komplimenty ani láskou ke mně a obdivu k mé ženskosti nešetří. Občas zapomínám být podezřívavá a jsou chvilky, kdy si jeho krásná slova o mé ženskosti beru opravdu k srdci a věřím mu je. Někdy mě dokáže přesvědčit! Dokonce tu ženskost chvílemi i vidím v zrcadle. (Ale to přejde! 🙂 ) Jsou to moc příjemné chvilky, které zná asi každá žena. Když se vedle svého muže cítí dobře, sebevědomě a krásná, je to to nejúžasnější afrodiziakum! A smekám před každým mužem, který tahle kouzla se svou ženou dokáže.

    S Pájou se známe osobně a chápu, stejně jako všichni lidé, kteří ji znají, že si své sebevědomí snižovala zbytečně. To přeci jen já mám právo si o své tváři myslet, že je maskulinní! 🙂

    Všechny se stále učíme najít tu správnou polohu mezi přílišnou nafrněností a uťápnutým sebevědomím. Mohly bychom si ale přeci jen aspoň občas uvědomit, že všechny jsme krásné! 🙂 Je na čase zase si zahrát moji oblíbenou Hru na krásnou. Co když všechno to špatné, co si o svém vzhledu myslíte, je jen výplod vaší fantazie?

  • otєrєzє.cz

    Zapletená kopretina

    Ach jo. Jsem dneska nějaká dojatá. Moje učitelka z jazykovky mi poslala odkaz na video, jak mají dívky uplést pořádný svatojánský věnec na hlavu. Blíží se totiž letní slunovrat. Poslala to pěti holkám – svým žákyním – současně. A já jsem mezi nimi!!! Eliška, Anička a já! A za mnou dvě Kristýny.

    Tohle mě pořád dostává. Jak mě někdo řadí automaticky mezi holky. Je to tak příjemný! Tak nenaplánovatelný! Hned jsem dostala chuť běžet na louku a začít si ten věnec plést. Už jsme kdysi s Káťou pletly věnečky z pampelišek a potom jsme vypadaly jako dvě víly se žlutou svatozáří. Bylo to zvláštní a hezké. Jako kdyby se mi otevíraly stále další nové a nové dveře, do kterých se smím pouštět, zatímco v předchozím životě byly pro mě automaticky zavřené. Těch dveří je tu tolik! Kolikát si říkám, jestli to vy, milé dívky a ženy, vůbec víte? Jestli si uvědomujete, v jakém světě žijete? Jaký je váš (teď už náš) zámek, ve kterém běháte od narození, ale mně je do něj dovoleno vstoupit teprve před pár lety. Těch dveří! Těch místností! Těch krás všude kolem! A vždycky, když si řeknu, že jsem asi došla už na konec chodby, jsou tam další dveře a ty vedou zase do další opět nečekané chodby! Tohle je ta pravá “Alenka v říši divů”, akorát že ta říše divů je svět, který většina žen považuje za obyčejný a standardní. Pro mě ta nejúžasnější říše, jakou jsem kdy mohla poznat.

    Paní učitelka usoudila, že nás pět děvčat, které učí, bude takové pletení věnečků zajímat. (A u mě se tedy trefila.) Moc se mi tahle předkřesťanská svatojánská tradice v letní slunovrat líbí. A Jána mám navíc doma taky!


    Před 14 dny jsem byla na očním, a když mi sestřička podávala ty zvláštní brýle na měření dioptrií, tak mi odhrnula rozpuštěné vlasy a říká: “Teď vás tu trochu rozcuchám… Vy máte tak krásné vlasy!”

    Sama je měla jen po ramena, velmi jemné a bylo vidět, že touží mít je delší, ale hodně se jí ty blonďaté konečky třepily, proto je musela často zastřihávat. Já mám dlouhé husté černé vlasy k lopatkám.

    To jsem nečekala. Je zajímavé, jak si ženy říkají komplimenty navzájem. Jako kdybychom měly být krásné nejen pro muže, ale také vůči sobě navzájem. Zřejmě si tak podvědomě okoukáváme a hodnotíme svoji konkurenci. 🙂

    Nedávno jsem psala kamarádce Alče, jak jsem tu něco provedla doma Honzovi (stěžovala jsem si na naprostou blbinu, na kterou si můžou stěžovat jenom holky – související se vzhledem) a ona mi na to odepsala: “Haha. To je tak ŽENSKÉ! To ti schvaluju! Taky to tomu svému takhle říkám!” 😀

    Alču mám moc ráda, ale známe se jen pár měsíců, tudíž nebyla (a přijde mi přirozené a také logické, že ani nebude) příležitost seznámit ji s mojí minulostí. Je to snad známka toho, že naše přátelství je příliš povrchní? Platí snad, že “každý správný přítel to o nás ví”? Proč by to tak mělo být?

    Já si to nemyslím. Jak už jsem mockrát řekla, v určité části vztahu s kýmkoliv je informace o naší minulosti absolutně irelevantní. (“Délka vztahu je přímo úměrná irelevantnosti této informace”.) Je sice hezké svěřit se své kamarádce, ale myslím si, že bez té informace může náš vztah fungovat taky plnohodnotně, stejně jako funguje mezi jinými ženami kamarádkami, které ale žádnou takovou minulost, jako mám já, nemají.

    Před týdnem jsem si šla pro kontaktní čočky a slečna, která v optice dělá, byla komunikativní stejně, jako já, takže jsme se asi na hodinu a půl zapovídaly. Když jsem jí vyprávěla o mé motivaci nosit kontaktní čočky, že brýle prostě nechci a basta, tak se usmála a řekla: “To naprosto chápu! To je tak ženské! Jak jde o vzhled, žena si prostě něco usmyslí, jde si za tím a nikdo jí v tom nemůže zabránit, protože to moc chce.”

    A pak pokračovala: “Moje sestra zase zásadně vždycky musí mít boty s podpatkem nebo na klínku. Vloni jsme šly na Sněžku a co myslíte? Když jsem viděla ty její boty na klínku, tak jsem se jí zeptala, jestli jí náhodou nepřeskočilo. Fakt v nich šla až nahoru! Má doma jen jedny jediné tenisky, jinak desítky bot na podpatcích a na klínkách. Prostě to tak chce a líbí se jí to!” 🙂

    Aniž bych to chtěla, aniž bych to vyžadovala a aniž bych to čekala, tak mě mé okolí automaticky řadí tam, kde je mi moc dobře. Cítím se jako ta kopretina, která je spolu s ostatním lučním kvítím zaplétána do věnce. A pokaždé si tenhle pocit u toho uvědomím. Jak kdybych snad cítila potřebu i poděkovat. Ale nemůžu, protože potvrdit jiné ženě s díkem to, že jsem žena, je nesmysl. Snad jen kdyby znala moji minulost, tak by můj vděk dokázala pochopit. A tak si ten vděk užívám v sobě potají, hřeje mě ten pocit hluboko u srdce, raduju se z něj ještě dlouho a teď a tady si ho ukládám “na potom”, abych se při čtení těchto řádků kdykoliv později mohla dostat zpátky na tuhle vlnu euforie, kterou začínám podezřívat, že už nikdy nezmizí. 🙂

    Asi to v nás opravdu je. Kus té ženskosti, i když si myslíme, že ji v nás nikdo nemůže vidět. Moc bych chtěla, abyste všechny měly kolem sebe právě tyto lidi, co vám tohle taky říkají. Ne ty, co nám pořád připomínají, že jsme někdo jiný, kým nejsme. Protože jen já nebo vy víte, kým skutečně jste.

    Proto bych řekla, že je opravdu důležité, jakými lidmi se obklopujeme. Že sice dokážeme každý den chodit do práce, do které jsme chodily i před přeměnou, ve které nám ale někteří kolegové nebo kolegyně rádi připomínají skutečnost, že nikdy ženami v jejich očích nebudeme, ale tu “čistotu” pohledu člověka na nás v úplně novém světle můžeme zažít jen tehdy, když se od takových lidí dokážeme odlepit. Protože tyhle lidi nepotřebujeme. A protože zatímco ti staří “dobří” kolegové nás sráží neustále k zemi, ti noví nás nechávají vzlétnout naší vlastní ženskou přirozeností, která je v nás, a umožňují nechat ji z nás naplno ze sebe vyzařovat.

    Přeji vám, všem ženám, které fyzicky ženami jste nebo se jimi teprve stáváte, aby vaše věnce z lučního kvítí zářily barvami a na tomto světě, nebo alespoň ve vašem okolí nebyl nikdo, kdo pokaždé, když věneček začnete plést, všechny vaše pečlivě s láskou a trpělivostí trhané květy ušlape.


    (Mimochodem, právě jste dočetli můj jubilejní 1000. článek na tomto blogu! 🙂 )

  • otєrєzє.cz

    Upozornění pro nově příchozí z otereze.blog.cz

    Aktualizováno 17.5. ///

    Po osmi letech provozu mého blogu na původní adrese http://otereze.blog.cz byl tento můj blog z neznámých důvodů zablokován, a protože mi provozovatel vyhrožuje dokonce jeho smazáním, konečně mě to aspoň dokopalo přesunout se na svůj vlastní server. Konečně!

    Protože jsem ale ve značné časové tísni, přesunula jsem téměř všech 1000 článků sem s velmi provizorním designem. 11700 komentářů a přes 2200 obrázků ve článcích bude také výhledově zprovozněno a doplněny poslední články z roku 2019 + 2020.

    Můj blog “otereze” tedy nemizí (a ani nikdy nezmizí), jen se stěhuju tam, kde jsem sama sobě šéfkou.

    S naplněním blogu veškerými doplňkovými texty, obrázky a designem prosím o trpělivost.

    Netuším, zda a kdy mi pustí původní blog na http://otereze.blog.cz.

    Pokud ano, blog tam ponechám žít paralelně s tímto, nové články už budu dávat ale pouze sem, jelikož na serveru blog.cz je existence dost o nervy a také není možné udržovat paralelně komentáře na obou současně. 🙂


    Aktualizace 5.5.2020 ve 22.54 h.:

    Tento blog na původní adrese otereze.blog.cz byl dnes po mé urgenci opět zprovozněn, takže ponechávám oba dva (tento a tamten) totožné blogy paralelně vedle sebe a je jen na vás, na který budete chodit raději. Aktivní je budu udržovat oba stejně (pokud na původní adrese bude možné ukládat nové články, což nyní stále nejde), než mě blog.cz třeba zase vyhodnotí jako pornografii a vypnou mi ho. 🙂

    Momentálně je na staré adrese trošku nepořádek, protože nejprve nešly ukládat nové články, teď zase nejdou smazat a všechny rozepsané mi z ničeho nic zveřejnili.

    Zde na nové adrese jsou všechny články v pořádku, ale u článků před rokem 2019 se chybou migrace stále nezobrazuje 2200 obrázků, což ty články dost ochuzuje, takže prosím o trpělivost. Snad to dám tady nějak dohromady, aby se to tu dalo číst.


    Aktualizace 17.5.2020 h.:

    Konečně jsem opravila zobrazování obrázků, které se teď ukazují kompletně u všech článků na tomto blogu.

  • otєrєzє.cz

    Víte, že jste jedinečné?

    Tak si dáme po dloooouhatánské době pár fotek. Ať pořád nečteme jenom ta písmenka. Vzpomněla jsem si totiž, jak moc mám ráda, když k někomu přijdu na blog a má tam své vlastní záběry všeho možného, díky nimž se můžu dívat na svět jeho očima. Tohle tedy není všechno možné, ale jsou to fotky z mých loňských říjnových toulek v jednom chladném večeru, takže jen takové obrázkové nálady, které jsem si schovala “na potom”, abych si u nich vždycky vzpomněla, že jsou na světě vždycky lidé, kteří umí studenou dlaň moc pěkně zahřát.

    V trávě

    A zase mé oblíbené:

    “Miláčku, ztrať se

    sejdem se v sovách

    odraz se o pražce

    sám jsem je odminoval.

    Miláčku! Ztrať se jenom zčásti

    jako nebe za dráty.

    Ztrať se jenom zčásti

    jako nebe za dráty.”

    Tohle je to nebe za dráty.

    Jaké to je ztratit se jenom zčásti?

    Studené říjnové šmouhy a zima na spadnutí.

    Ta zima, která nakonec zimou skoro nebyla, ale to jsme v tu chvíli ještě nevěděli…

    Jedna objímací pod rovnoběžkami

    Říjnové jablíčko u cesty. Se nám nějak rozvyprávělo. 🙂

    A tohle mi přišlo dnes do schránky, takže jsem to vyfotila a dala to hned sem. 🙂

    Chtěla jsem jen, abyste to věděly. Že jste jedinečné, i když si myslíte, že ne. Že dokážete víc, než si umíte představit. Ale ta změna nemůže začít nikde jinde, než ve vás…

    Nikdy před přeměnou ani na začátku během ní jsem si nemyslela, že takové fotky jednou vzniknou. Neměla jsem tehdy ani ponětí, co všechno úžasného mě čeká. Tak ať je přeměna plná příjemných překvapení i u vás a budete-li mít chuť to někdy vzdát, vzpomeňte si, co vám to toho 11. března psala ta Tereza o tom, že to nejlepší ještě přijde. 😉

  • otєrєzє.cz

    Co je život po přeměně?

    Co je život po přeměně?

    Život po přeměně je, když…

    …můj osobní (striktně netrans, jako všechno kromě tohoto blogu) profil na instagramu náhodně navštíví můj bývalý kolega z práce, kterou jsem ukončila ještě před přeměnou – zarytý stoprocentní “vopravdovej chlap” drsňák, co nesnáší buziky a “předělaný”, a rozhodne se napsat. 🙂

    Konverzaci jsem s chutí rozvíjela a v tom nejlepším jsem se odmlčela…

    Au.

    Asi jsem mu podle žadonění, počtu srdíček a něžných oslovení ublížila.

    Za kompliment, jako správně vychovaná dívka, pěkně poděkujeme. 🙂

    Taková maličkost a usmívám se ještě den poté.

  • otєrєzє.cz

    Miluju rozmanitost

    To jsem se nějak rozjela s těmi články koncem února. Nějak se nemůžu ukočírovat. Využívám každičké vzácné volné chvilky k tomu, abych si zapsala všecko, co se mi už týdny hromadí v mé hlavě a moc mě to baví. 🙂

    Já vím, no, koho to zajímá, co miluju. 🙂 Ale když se tak často dívám na muže a ženy, kolem kterých procházím, na jejich patrné rozdíly v něčem, co všem bylo dáno díky hormonům už od narození, třeba tvář, ale také na jejich patrné rozdíly, které máme získané a dané společenskou normou, jako je třeba oblékání, malování se, nošení účesů, napadá mě pokaždé:

    vždyť ta rozmanitost je tak krásná!

    A nemyslím jen naši lidskou říši. Myslím tím všechny živočichy a rostliny na této planetě. Nechci, aby se rozdíly mezi muži a ženami stíraly. Nechci, abychom se ničím nelišili. Abychom používali jen jeden “vizuál” pro muže i pro ženy, jedno unisex oblečení, jen jeden bezrodový jazyk, abychom přikazovali národům, jak mají používat svoji rodnou řeč, abychom náhodou někomu neublížili, protože mezi nimi může být někdo, kdo není ani muž ani žena a není mu rodové rozlišování jazyka příjemné. Jazyky se vyvíjely tisíce let a rodovost slovanských jazyků je jedním z bonusů, které náš jazyk obohacují. Vzpomeňme si, jak dopadl každý pokus o donucení jakéhokoliv národa mluvit jiným jazykem… Oficiálně se sicepoužíval ten nařízený, ale lidé stejně dál mezi sebou mluvili svou starou rodnou řečí a chránili si tak své národní bohatství, ke kterým rozhodně jazyk patří.

    Necítím-li se ani jako žena, ani jako muž, pak nenutím milióny lidí měnit svůj rodný jazyk, ale pokaždé, když někam přijdu a nelíbí se mi univerzální generické maskulinum, jde-li to, poprosím, zda by bylo možné tyto rody nepoužívat a volit jinou formu. Já takovému člověku ihned ráda vyhovím, i kdybych byla úřednice nebo pokladní. Nebo to prostě skousnu. Nemohu očekávat, že se kvůli mně změní učebnice češtiny. Důležité přeci je, že lidé, kteří mě znají, přijímají moji nonbinární identitu a hovoří na mě tak, jak si představuju. Od pokladní v Kauflandu to nečekám. Ale rozhodně se na ni nezapomenu ukřivděně zakřenit, když mě idenfitikuje špatně, že.

    Snahy o rušení generického maskulina (a to jsem žena, takže by mi mělo vadit, ale prostě nevadí. Jsem o to míň ženou?) mi přijdou absurdní a zbytečné. Nijak mě v životě neomezují a nijak mi nezpůsobuje újmu na mém duševním zdraví, když mi v aule plné studentů a studentek profesor řekne: “Dobrý den, studenti”, místo “dobrý den, studenti a studentky“. Jsem totiž žena a podle feministek profesor oslovil pouze muže, což jim hrozně vadí. Já s tím žít dokážu. Vadí to také některým nonbinárním osobám, které nejsou ani muži ani ženy. Ty profesor neoslovuje vůbec a to je zlé. Znám dvě nonbinární osoby a je jim to jedno.

    Různé používání hvězdiček, lomítek a pomlček při vyjadřování obojetnosti rodovosti v jazyce mi spíš způsobují komplikace při čtení a nevidím to jako dobrý nápad plošně takový způsob zavést úplně všude. Nevadí mi, když přijdu na stránky Transparent CZ, kde se tento způsob obourodového zápisu sloves používá. Tam to očekávám a chápu. Ale abych v zastupitelstvu německého města Lübeck schválila, že od teď se nesmí vydávat žádné oficiální dokumenty v generickém maskulinu, protože to diskriminuje ženy, je úplně mimo mé chápání. To, že miluju a podporuju rozmanitost neznamená, že nepodporuju nonbinární a intersex osoby, že nejsem ochotná oslovovat je neutrálně nebo že bych jim bránila vyjadřovat svoji skutečnou identitu, protože sama vím, jak je to nepříjemné, když ze mě dělá někdo někoho, kým nejsem.

    “Pohlaví je nástroj pro kategorizaci našeho myšlení: je to způsob, jak v našem životě vytvořit rozdělení a pořádek, a jak přemýšlíme o věcech.” (historička Soile Ylivuori)

    Na druhou stranu můžeme také rozvíjet svoji tělesnou rozmanitost. (TEDtalk, “Stacy Sims: Women are Not Small Men”).

    Nic nám nebrání přemýšlet o genderu tak, jak chceme. Je také možné vytvořit tolik různých kategorií pohlaví, kolik chceme. Ženy, muži a všechno mezi tím. Samozřejmě by se někdo také mohl zeptat, jestli vůbec existuje potřeba genderu. “Myslím, že tak, jak říká filozofka Judith Butlerová, genderu se nikdy úplně nezbavíme, mimo jiné kvůli rozmanitosti lidského těla.”

    Místo toho je důležité vzít v úvahu to, co chceme. Přála bych si, aby měl každý právo definovat svou genderovou identitu, a aby s ním bylo zacházeno stejně v práci i ve volném čase. Bez jakýchkoli předsudků.

    Nejtěžší na dnešní době je, že jakmile se vysloví slovo “transgender”, všichni se hned leknou a mají strach něco udělat, aby to ty transgendery náhodou nepohoršilo. Těch pár, co prý kope za všechny (říkají to přeci), se umí ozvat. Tak jim radši vyhovíme. To je postavené na hlavu. Nebojme se říct svůj názor. Oni jsou jedna skupina, my jsme druhá. Žijeme ve společnosti, ne každý sám v jeskyni. My všichni tu společnost tvoříme. Vy i já, Anča z továrny, dva úžasní pánové, co spolu chtějí vychovávat děti i lidé, kteří netouží někam se zařazovat. Poslouchejme se, vyjadřujme své názory a snažme se dělat si navzájem život snažší. Diktát není a ani nikdy nebyl tou správnou cestou.

    Všechny tyhle snahy, včetně feminismu, jsou zahořklé, ukřivděné a neustále si na něco stěžují. Já to tak necítím. Oslavuju svoji ženskost, ráda se raduju a rozhodně si nestěžuju na to, že mi chybí rovnoprávnost. Já tu rovnoprávnost mám.

    A pro nás mám ještě jeden vzkaz od Bluemoon, ke kterému se připojuji:

    Jsme ženy, užívejme si, že ženami jsme

    a ostatním přejme, aby to v životě měli jednodušší.

    Takže já:

    Děkuji za to, že jsem žena.

    Děkuji za klidný spánek.

    Děkuji za krásné financování.

    Děkuji za práci.

    Děkuji za harmonické vztahy.

    Děkuji za byteček.

    Děkuji za šaty na sobě.

    Děkuji, že mohu být rozmanitá.

    ❀ ✿ ❁

    A na závěr opět jeden malý videobonus, aby to vážně nebylo tak vážné. 😊

  • otєrєzє.cz

    Milá zlatá, vítej v ženském světě

    Bééé, já jsem tak nechtěla psát hned další článek, abych nevypadala moc aktivně. 🙂 Jenže jen jsem dopsala předchozí článek o důležitosti hlasu, objevilo se na FB stránce Transparent CZ anonymně zveřejněné jedno vylité transgender srdíčko s textem, který se přímo týká toho, o čem jsem teď psala.

    Někdy to má společnost s námi fakt těžké. :-/

    Jak bych tohle okomentovala?

    Asi stejně, jako všechny komentáře pod článkem od cisžen (a myslím, že i transžen): “Milá zlatá, vítej v ženském světě!”

    Lepší příklad přímo ze života jsem si nemohla přát. Spousta translidí si myslí, že je jim ubližováno, že je něco špatně, že je chyba v jejich “nedokonalé” přeměně… A zatím?

    Nechť je tento článek inspirací pro všechny, co mají pocit, že už pochopili, jaké to je žít život ženy, ale ve skutečnosti o tom ví velké nic, protože se tak nechovají. Stačí být otevřenější, naslouchat, co mi druzí říkají, nebát se pořád všeho tolik, začít už být konečně svobodně tou ženou (zas tak těžké to není – a je nám to navíc přirozené) a nebránit se stále tak ukřivděně všemu v domnění, že něco dělám špatně. Spousta transholek si třeba myslí, bůhví jak jim není ubližováno a zatím to samé běžně zažívají i cisženy. A taky zapomínají, že v tom nemusí vůbec hrát roli to, že jsou transgender.

    Ale ony si myslí, že je nikdo nemá rád právě proto, že jsou trans. Děvčata, děvčata… je to pořád dokola. Chápu, že být už někde na druhém břehu je opojné, sladké a nenabažitelné, ale to ještě neznamená, že se na tom břehu orientujeme. Vylezly jsme právě z nejpomalejší bárky na světě (musely jsme si to hezky odpádlovat samy a rukama, protože pádlo nám nikdo nedal) po nejdelší plavbě našeho života připomínající spíš cachtání s nafukovacíma rukávkama ve zdánlivě nekonečném oceánu, v ruce složený diplom z Vysoké školy trpělivosti a máme pocit, že už “je to hotové”.

    Tak není, no. 🙂

    Každopádně už jen to, že jsme se dostaly sem – na druhý břeh – je opravdu hodno potlesku a gratulací. Za to si každá taková zaslouží obdiv. Byť to ale vypadá jako cíl, je to teprve ten pravý začátek. Začátek cesty po světě, po kterém jsme tak toužily chodit už dávno. Tak s chutí prozkoumejme tuhle holčičí zemi zaslíbenou, pokud nám část ženské přirozenosti nebyla dána do vínku jen tak sama od sebe, jako většině žen, které na tomhle našem společném holčičím břehu žijí už od narození, a které jsou tu jako doma. Taky tu brzo budeme jako doma, nebojte.

    A i když na tomhle břehu bulíme, stěžujeme si, občas taky pěkně kopeme a škrábeme, některé z nás křičí i o pomoc (třeba na stránce Transparent CZ), tak jsem si přesto jistá, že se vám tu bude líbit. 🙂 Já bych neměnila. Není to žádná “Transgender země zaslíbená”, ale “Holčičí země zaslíbená”. Tak se připravme. Je to tu ještě lepší, než jste si dokázaly představit.

    Nedávno jsem courala po Praze s (cis)kamarádkou Luckou a povídala mi, jak jsou pro ni jako pro biologickou ženu taková setkání s translidmi přínosná. Že si u toho vždycky uvědomí spoustu věcí, které člověku jinak nedocvaknou. Při posledním čtyřhodinovém parádním setkání s Kristiánem u piva se musela smát, protože Kristián vyprávěl, jak to bylo v ženském těle strašné. Jak mu vadilo, že musí pořád něco řešit, rozhodovat, co na sebe, jak se mu měnily nálady, ale to ho otravovalo. Teď, když už má mužské tělo, tak je nesmírně spokojený, protože jediné, co za ten den řeší je, jaké trenýrky si má na sebe ráno vzít. A po zbytek dne klid. 😀

    Na to jsem zareagovala podobně, protože mě naopak v mužském těle nevyhovovalo, jak řeším jen ty jedny trenýrky za den a nemůžu se “rozběhnout”. Chtěla jsem lítat a vyprávět a snít a radovat se s toho, že tepláky v obchodě seženu více než ve třech hnusných tmavých barvách. 🙂 Teď, když už můžu, je to moc fajn. Jsem šťastná, že mám přesně to, co Kristián v ženském životě nenáviděl. (Fialové tepláky s kytičkama! :D) Říkala jsem si, jak to všechno teď krásně sedí. Jak jsme oba tím, kým doopravdy jsme a spokojení. Mám moc ráda, když potkám nějakého kluka po přeměně a o tomhle si povídáme. Škoda, že to je tak málo často. Oni kluci totiž nejdou (naštěstí) tak snadno poznat. Ale to je v pořádku. Jsou to přeci kluci. Ne “kluci po přeměně”.

    Tak tedy teď už onen zmiňovaný článek, který způsobil, že tu teď sedím a zase sem plácám svoje výlevy. 🙂

    “Nejhorší je, že si lidé ani neuvědomují, že někoho svým jednáním šikanují a okolí takové jednání ani neregistruje. Třeba když se mě někdo zeptá, jestli jsem chlap nebo ženská (ano, i dneska se mi to stává). Nechala jsem si kvůli tomu před lety operovat hlasivky, ale výsledek byl prakticky nulový. Ve finále je můj hlas specifický, je můj, osciluje mezi chraplákem Chantal Poulin a nosovým hlasem Ivany Chýlkové. A mně se líbí. Nikoho ale neopravňuje zpochybňovat moje ženství. Nikoho neopravňuje ptát se mě, kolik mě stály “kozy”, už třeba proto, že jsou jenom moje a navíc nejsou umělé.

    Existují taky “nevinné” otázky, jako proč nemám namalované oči/rty nebo nenosím rozpuštěné vlasy nebo nenosím sukně, když jsem ženská. Ptá se někdo cis-žen na něco takového?

    Rozum mi říká, že takové kecy nemám poslouchat. Sama považuji posuzování druhých lidí podle nějakých uměle vytvořených standardů, podle hlasu, poprsí, vlasů, oblečení za projev hlouposti a omezenosti. Ale když jsem unavená, když se cítím nějak oslabená, všechno to na mě dolehne a vracím se do minulosti a znovu se ve mně otevře nějaká jáma plná bolesti a smutku. A to je mi 46! Pořád to bolí a pořád je to těžké.

    Je toho spousta, co si vyslechnu, s čím se potýkám. Jsem zvyklá většinu takových situací řešit sama. Ale je to vyčerpávající. A tak prostě jednou do roka na měsíc dva zůstanu doma, nemůžu ani chodit do práce a musím vypnout.

    Šikana je zlo, které ubližuje a na které musíme poukazovat. Ničí jedinečnost každého z nás, která nemůže rozkvést. Ničí lidské životy.”

    Sdílíme post naší přítelkyně, trans ženy, o svých pocitech ohledně šikany a zkušenostech po letech tranzice v ČR. Posíláme

    (Foto je pouze ilustrační, zdroj: The Gender Spectrum Collection by Broadly)

    Článek je veřejný a můžete si ho přečíst zde na FB: Transparent CZ

    Vybrané komentáře:

    Nejen Kristýna K. to má v hlavě srovnané. Podle toho, jak čtu ty komentáře, tak si troufám říci, že to s tím naším ženským břehem nebude až tak ztracené. Že se na něm prostě přirozeně pohybuje jen pár ztracených bloumajících jedinců, které ale často ostatní nenechají ztratit se úplně. Díky za tenhle článek i vaše komentáře, holky. Snad se mi taky podaří šířit dál tuhle myšlenku “méně vidět za všem spiknutí a nenávist”.

    Mě se (k mému překvapení) už pět let nikdo nezeptal, zdali jsem muž nebo žena. Nikdo se mě taky neptá, jestli ty prsy jsou moje, abych jim taky řekla, že jsou. Nikdo mi neříká, proč nenosím sukně, proč si nemaluju oči… Nejspíš to bude tím, že jak jsem stále nenabažená a mám dovoleno už osm let být ženou v ženském světě, neskutečně ráda si ty oči maluju, nosím šaty a užívám si všech těch dostupných radostí, které mi kdysi nebyly dopřány. Ale souhlasím, že nikomu do toho nic není, když přijdu nenamalovaná ve vytahaných riflích. Nebo jestli ta prsa jsou moje. Na druhou stranu klidně ať se zeptají. Já si s nimi ráda popovídám o čemkoliv. 🙂

    Třeba dneska ráno jsem zrovna nepřekypovala sebevědomím, takže jsem na sebe chtěla hodit jen rifle a jít. Takový standard. Ale jak už jsem dávno zjistila, správně vybrané oblečení a péče o sebe dokáže s mým sebevědomím hotové divy. Takže jsem se doslova přemluvila vzít na sebe černé šaty, kozačky, dala jsem si hezky práci s namalováním, do uší hezké náušnice a vyrazila jsem do práce.

    Co se pak dělo, bylo skvělé. Já, která jsem ještě ráno chtěla zalézt do kanálu v domnění, že to na mně musí přeci každý poznat (občas mám tyhle mikrodepky :), jsem brzy zjistila, jak je mi hezky. Když jsem pak začala jednat s klienty, mluvila s pokladní v obchodě nebo s kolegy, to bylo fajn, že před nimi neseděla holka, která se dnes ráno odbyla, ale holka, kterou těší hezky se obléknout. Někdy je dobré přemluvit se a vlézt do něčeho pěkného, o čem víme, že nám sluší. Proč asi holky tolik milují taneční? Proč se nevěsty těší do svatebních šatů? Proč máme radost, když vidíme, že jsme krásné? (Joo, krásné jsme i tak, to nám říkají naši partneři a kamarádi. Nepotřebujeme být princeznami, ale tohle všechno je na nic, když to tak vnitřně necítíme a máme sebevědomí na nule.) Je potřeba se občas udělat hezkými i pro nás samotné. Když se ráno vypravím v riflích nenamalovaná do společnosti, neočekávám, že mi někdo pochválí mé šaty a řekne, že mi to sluší. Chci tím dnem jen proplout ve stylu “nechte mě být”. Ale pokud mi tohle opravdu někdo řekne, to se se sebevědomím teprve dějí věci! 🙂 To víme všichni. A kdo ne, tak honem to zjistit.

    Ještě do něčeho bych si ale v článku trošku rýpla. Jak paní píše, že je sice spokojená se svým hlasem (což je hezké – a to nemyslím ironicky), ale okolí s ním spokojené není:

    “Nechala jsem si kvůli tomu před lety operovat hlasivky…”

    To je fajn, no, jenže takhle to ale nefunguje!

    Bez práce nejsou koláče. To pro nás platí stonásobně.

    Slyšela jsem mockrát na sezení u Hanky hlasy holek, které měly jen operaci hlasivek. Byly to tedy vzácné případy. Po dvou letech stejně hlasivky nenápadně sestoupily zpět o trochu níž, takže bez hlasové terapie byla nějaká operace hlasivek stejně na nic. A jak jsem psala v předchozím článku, frekvence je jen jeden malý kousíček z toho, co tvoří opravdový ženský hlas. Fakt přešít hlasivky o centimetr výš není spásou. Je to jen jeden z krůčků, které můžeme pro sebe udělat. Ale vzhledem k tomu, jak nejistý je výsledek operace hlasivek a jak je nutné potom stejně hlasivky udržovat hlasovou terapií, mi přijde operace hlasivek vhodná jako podpůrný prostředek k získání lepšího hlasu pro ty ženy, které neměly to štěstí a testosteron spustil chudinky hlasivky hodně hluboko. Jenže prostě já slyšela zvukové nahrávky žen před a po hlasové terapii přímo od terapeutky a výsledky po několika měsících byly úžasné. Mezi nimi byly i původně hodně hluboké hlasy. Je jen málo mužských hlasů, které není možné přetvořit na ten správný ženský. Jak řekla v přednášce z předchozího článku Wendy: “Naše hlasy jsou tvořeny chrupavkami, vazy a svaly. Můžeme je tedy trénovat, uplatňovat na ně fyziologické principy a nakonec se z nás mohou stát “vokální atleti”, kteří tímto tréninkem svůj hlas zlepší“. Tak šup do hlasového fitka! 🙂

    Na obranu této transženy z článku ale zase musím říct, že zatímco cisženy měly možnost poznat život v ženském těle už od narození spolu se všemi nástrahami, překážkami a těžkostmi, my se pohybujeme “v tomto oboru” vůči nim o dost kratší dobu, takže je přirozené, že ne vždy dokážeme správně pochopit a naučit se rozpoznat, co je vlastně běžně ženské nebo co je pouze “transgenderové”.

    Až mě z toho napadlo založit na FB skupinu, ve které by si tímto způsobem mohly transgender dívky i kluci postěžovat, co se jim na lidech kolem nich nelíbí, co by chtěli třeba změnit na přístupu k nim nebo s čím bojují, a k tomuto tématu by se pak mohly vyjadřovat i jiné osoby, nejlépe cis, které by tak uváděly zase svůj pohled. Vyváženě by se tak mohly spolu porovnat obě strany, což by mohlo přinést něco dobrého oběma.

    Ta skupina by se jmenovala třeba “Cislidé radí translidem”.

    Nechcete ji někdo založit? Ráda se přidám. Já už si další aktivitu nemůžu do svého malého mozečku přidávat. 🙂

     

    A na závěr si pustíme jednu pěknou, úplně novou, písničku. 🙂

    (Viděla jsem ten klip od včera, kdy vyšel, asi padesátkrát a plánuju sledovat ho ještě tak stokrát. 🙂

    Dovedete si představit, jak by jindy velmi ženská Taylor Swift vypadala jako muž? Né, nejde do přeměny. 🙂 (To by byla bomba, co? Ta její jemná a něžná tvářička plná vousů…) Ale na takovou jednu její menší přeměnu se můžete teď podívat v novém videoklipu, ve kterém je fakt “vopravdovým chlapákem”. 🙂 No jo, zmužnit se jde vždycky snadněji, než zženštit. Já jsem ji tedy na poprvé nepoznala. Má tak krásně chlupaté a svalnaté nohy, chůzi i mužské pohyby, že jsem většinu času pochybovala, že je to ona. I když ji teda prozradily nulové nadočnicové oblouky, což je mojí úchylkou na lidech sledovat. (Vydržte do konce. 🙂

    Tohle je fakt skvělý, že Taylor napsala, nazpívala a natočila. Myslím, že se jí celá tahle skladba, text i videoklip fakt povedl.

    “Už mě nebaví běhat tak rychle, jak můžu

    Přemýšlejíc, jestli bych se tam dostala o moc rychleji, kdybych byla muž

    A už mě nebaví jak na mě pořád útočí

    Protože kdybych byla chlap, tak bych byla chlap

    Řekli by, že dělám byznys, že jsem pracovitá,

    Nekroutili by hlavou a neptali se, jak moc si tohle zasloužím

    A to, co nosím za oblčení a jestli jsem drzá,

    to vše, by bylo odděleno od mých dobrých nápadů a mocných tahů”

    Tato skladba je takovým mým vzkazem transpaní, která si na Transparent CZ vylila srdce a také všem budoucím ženám tohoto světa, aby nebyly překvapené, až se jich někdo zase zeptá, třeba proč nemáme namalované oči. Tak abychom se z toho moc nehroutily. 😉 To je prostě ženský svět. Náš svět. Taylor to občas nedává a tak přemýšlí, jaké by to bylo být mužem. 😀 Protože muži to mají jiné, než ženy. A o tom to všecko tady na světě je.

  • otєrєzє.cz

    Jak voní váš hlas?

    Tak, srdečně vítáme jubilejního 400 000. návštěvníka z východních Čech s operačním systémem iOS, který před chvilkou úplně nenápadně takhle ve čtvrtek večer přišel až sem ke mně a jako dárek ode mě dostává tento tak trochu bonusový článek níže. 🙂 (Kdo bude půlmilióntý? 😉

    A taky jsem vám chtěla poděkovat, že sem pořád chodíte a nacházíte něco, co jsem kdysi našla i já.

    Samu sebe.

    Ne ne, nebudu zkoumat, jaké cucáte bonbóny a zda máte svěží dech. 🙂 Je to metafora.

    Nenapadlo mě, že tu ještě někdy budu psát o hlase. Už jsem se v tom vrtala mockrát a vždycky zdůrazňovala důležitost našeho člověčího hlasu, který je součástí našeho celkového obrazu. Že můžu vypadat klidně jako Miss Universe, ale jakmile tahle misska promluví hlubokým mužským (nebo jakkoli divným, tedy neočekývaným) hlasem, je všechna její práce na téhle dlouhé a složité cestě okamžitě pryč. S tím máme zkušenost úplně všichni. I lidé, kteří nemají s translidmi vůbec nic společného.

    Jak stále vidím kolem sebe, když do místnosti vstoupí žena a s ní i její přirozená ženská energie, charisma, kouzlo, šarm a dokonce i společenský statut, tak se ve chvíli, kdy promluví mužským hlasem, rozplyne jako bublina. Prásk! A můžu zase jít o dům dál. Hlas je totiž stejně důležitou částí našeho já, jako naše tvář, kterou skrýváme, dokud nepromluvíme.

    Člověk je růží a vůně květů je jeho hlasem.

    Jedno bez druhého může být jen stěží.

    Když první lístek květu odloupne se na zem,

    v tichosti už potom navždy v trávě leží.

    Je to vtipné, protože na tom, jak vypadá naše tvář, si dáváme nesmírně záležet, zkrášlujeme si ji ráno před zrcadlem, někdo ji dokonce mění plastickými operacemi, ale na hlas jsme úplně zapomněly, jak kdybychom ho nikdy nemusely použít. Jako kdyby k nám vůbec nepatřil a ležel odděleně navždy v trávě.

    Všichni jsme zažili, jak se nám s úsměvem na tváři najednou otevírají dveře, vrací úsměvy od druhých, zatímco když se tváříme vztekle, nikdo s námi nechce nic mít a radši se klidí z dohledu. Jak potom budeme asi působit na druhé svým hlasem?

    Stejně tak, jako je mi nepříjemné, když je můj kolega bručoun a promračí na mě celý den, je mi podobně nepříjemné, když na mě tentýž kolega mluví chraptivým hlasem, mumlá, prská, nevoní, z pusy mu je cítit dehet z cigaret, …chleba si maže způsobem, že do margarínu zaboří své neumyté prsty a pak podává lidem ruku. 🙂 (Reálná “echt chlapská” zkušenost od pořádnýho chlapáka.)

    Takže raději utíkám, protože je mi to nepříjemné, byť je ten člověk sebeschopnější a neměla bych přehlížet jeho schopnosti jen proto, že mi nevoní. Ale prostě mi nevoní. Co s tím mám dělat? (Koupit mu deodorant už jsem zkusila.) Je to tak, že bych se měla zamyslet a změnit se, aby mi to nevadilo? Může si dovolit po mně chtít, abych ho já, jakožto celá tato společnost, přijala takového, jaký je a hodnotila jen jeho schopnosti, když s ním nemůžu trávit ani pět minut v kuse v jedné kanceláři? Když se dokonce rozhoduju, že kvůli němu změním práci?

    A kdo tohle dokáže? Vy to dokážete? Rozhodnout se přijmout nového kolegu, který sice nevoní, neusmívá se, chraptí a je nepříjemný morous, ale je to dobrák od kosti a udělá dvakrát víc práce, než ten voňavý hezký kolega, co rozdával úsměvy už u prvního pohovoru, je veselý a je s ním fajn, jenže je pomalejší?

    Kdybych byla přímo majitelka firmy, měla bych si vybrat toho schopnějšího. Já s ním přeci v jedné kanceláři sedět nebudu. Ale co se asi tak stane, když ho posadíme k ostatním lidem? Buď ho přijmou (tzn. budou více otevírat okna, začnou mu kupovat deodorant), nebo utečou… On se přece měnit nebude!

    Jako majitelka firmy bych nechtěla, aby mi utíkali schopní zaměstnanci. Ideální by bylo vybrat kandidáta, který by byl schopnostmi na stejné úrovni, jako nevonící kandidát, ale příjemný a s milým hlasem.

    A k tomu jsem se chtěla dostat.

    Jen málokdo dokáže upřednostnit “nevonícího” kandidáta před těmi příjemnějšími, pokud mají oba stejné schopnosti a já si mohu vybrat.

    A teď jen za vůni dosaďme hlas.

    Hluboký, typicky mužský hlas bez jakékoliv snahy o změnu zrovna u ženy tu ženu bohužel odsouvá na místo za jinou ženou, která hluboký typicky mužský hlas nemá.

    Dnes je ovšem doba, kdy je v některých případech výhodné být transgender, protože všichni se bojí, že budou mít problém, když budou projevovat nějaký nesouhlas či odpor, takže v takovém případě vezmou raději bojovnou transgender aktivistku, než aby měli na krku Ústavní soud. 🙂

    Před pár týdny na Evropě 2 probírali předávání filmových Oskarů. Poprvé v historii vyhrál cizojazyčný snímek (jihokorejský film Parazit). Získal cenu za nejlepší film, ale získal také cenu za nejlepší cizojazyčný film. Takže vyhrál dva Oskary. A Leoš Mareš podotkl, že je to vlastně nefér, protože je to totéž, jako když se soutěže krásy zúčastní krásná transgender modelka a vyhraje jak tu soutěž jako takovou, tak i podkategorii “nejhezčí transgender dívka”. Jenže biologické ženy nikdy transgender ženami být nemohou, takže jsou touto kategorií odděleny (“znevýhodněny”). Jakoby film v angličtině a cizojazyčný film mělo být něco naprosto odlišného. Přitom je to pořád “jen film”. To má být jako pozitivní diskriminace.

    Kategorii “nejhezčí transgender dívka” u standardních soutěží krásy s netransgender dívkami zřejmě založil v “dobré víře” někdo, kdo moc dobře ví, že jakmile v jeho show padne aspoň jednou slovo “transgender”, vždycky to přitáhne pozornost. Natož vyhlásit nejhezčí transgender dívku. Je to moderní. Točíte si roky videa a cítíte vyhoření? Pozorujete úpadek zájmu? Prohlašte, že jste transgender! Zaručuji vám famózní nárůst pozornosti, o jakém se vám ani nesnilo.

    Chtěla bych věřit, že obvykle se lidé snad snaží posuzovat ostatní podle toho, jací jsou uvnitř. Ale stejně je nám nepříjemné, když ta hodná pracovitá milá kolegyně piští hlasem, ze kterého nám pokaždé vstávají vlasy na hlavě, takže raději utíkáme pracovat, než abysme s ní probírali, jaké bylo její včerejší rande a proč se pán už neozval.

    Někdo si s tím hlasem na druhou stranu neláme hlavu vůbec. Ona to společnost nějak skousne. Má být vůči nám přeci tolerantní a posuzovat, jak jsme dobří a slušní lidé. To je přeci důležité. Ne hodnotit nás podle hlasu nebo vůně…

    Já jsem nikdy společnost kolem mě nenutila, aby mě vnímala jako ženu, když jsem ještě jako žena nevypadala. To nebyla moje snaha. Chápala jsem, že je to pro lidi kolem mě těžké (protože to tak stejně těžké bylo i pro mě, když jsem měla vnímat člověka jako ženu, který ale jako žena nevypadal) a nedávala jsem jim za zlé, že při pohledu na mě bojovali sami se sebou, se svými předsudky, že mi (často nechtěně) ubližovali tím, co mi řekli. Považovala jsem za důležité vyvinout maximální úsilí k tomu, abych to byla já, koho společnost sama nazve ženou, aniž bych ji k tomu musela nutit. Takový přístup má pro mě tu nejvyšší hodnotu, protože je spontánní a odráží to čisté, jak jsem vnímána. Ne z donucení, ne ze soucitu, ne ze strachu.

    “Víš, já mám sice vousy a mluvím hlubokým hlasem, ale oslovuj mě, prosím, “paní” a říkej mi Terezo, ano?”

    A ještě (jak jsem častokrát slyšela) k tomu můžeme přidat vyčítavý tón, mnohdy až útočný.

    Jasně, že jsem to zvládla. Ale jednodušší bylo nemuset to zvládat.

    Musím se tedy tak trošku (části) této společnosti taky zastat. Je v ní spousta vyděšených, neinformovaných a tápajících lidí, kteří by nás moc rádi přijali jako ženy, ale my na ně útočíme údernými hesly a tvrdíme jim, že jsou homofobní, protože společnost je prostě společnost a všichni jsou v jednom pytli.

    “Joo, společnost je prostě zkažená.”

    Ne. Společnost není zkažená! Jen to obě strany bereme za špatný konec… Jo, obě. Křičíme po sobě jak kluci na písku, že ten druhý je větší prevít.

    Být touto společností, cítila bych se divně a ve snaze někomu neublížit bych se chytala každého slova, které je kolem mě utrouseno, abych se tedy chovala tak, jak “oni” chtějí. Jenže tím slovem je jeden příkaz za druhým.

    “Respektujte je!”, “Přijměte je!”, “Nezraňujte je!”, “Zrušte jim povinnou sterilizaci!”, “Nediskriminujte je!”. A k tomu se přidává zmatek ve spektru pohlaví s různými názvy, ve kterých se už neorientuju ani já, natož Anča z fabriky, která by s ničím jinak neměla problém, ale nikdo jí to nevysvětlil a tímhle “warrior” tónem jen tak nevysvětlí. Navíc ona se o to ani nezajímá. Je jí to jedno. Jenže se to na ni valí odevšad.

    To jen my si myslíme, že musíme celému světu říct, jak to máme těžké.

    Čím více na sebe upozorňujeme, tím více na sebe poutáme pozornost a vyvoláváme (mnohdy úplně zbytečně) emoce.

    Anča to má taky těžké. Jen o svých těžkostech nemluví, i když ji taky trápí a bolí.

    Všichni vykřičme světu, co a jak máme těžké zrovna my.

    Vlastně se ani nedivím, že to takhle dopadá. Protože, co vysíláme ke druhým, se nám zase hezky zpátky vrací. Chceme být vzteklí? Chceme být útoční? Tak buďme. A pěkně se tu všichni pokousejme. Já tě kousnu do ruky a ty mě kousneš do ucha.

    Tím bych se vrátila k tématu, kterým je hlas, protože je právě jedním z toho všeho, co nutíme (a vlastně proč ne no) tuto společnost přijímat. Ne všichni naši kolegové a lidé kolem nás s tím mají problém. Nevadí jim (?), že na recepci sedí usměvavá milá asistentka s dlouhými krásnými vlasy a očima jak Pocahontas, která na sobě opravdu pracovala a můžeme jí jen závidět, která ale záhy promluví (jinak teda běžně pro ženy atraktivním) hlubokým hlasem Jiřího Pomeje. (To je moje reálná zkušenost. Zatím ovšem ne z recepce, kde by žena s takovým hlasem nejspíš neprošla sítem výběrového řízení, jak jsem psala výše. A pokud prošla, gratuluji jí a obdivuji. Já bych na to s hlasem Jiřího Pomeje neměla odvahu tam sedět.)

    Na druhou stranu pokud jste blbé, je jedno, jestli jste nebo nejste transgender. Prostě s vámi nikdo nebude chtít být. Problém však nastává, pokud jste blbé a současně transgender. Protože pak je docela možné, že si to nepřijetí okolím vyloží transgender z úplně jiných důvodů, než jaká je skutečnost a obviňuje společnost z transfobie. “Jistě, že mě nemají rádi. Já jim dám! Tak oni mě budou vyčleňovat, protože nezapadám do jejich společnosti svým pohlavím! Takhle to nenechám.”

    Je radost s takovými lidmi pracovat, komunikovat nebo na ně narazit kdekoliv. Nic si nenechají vysvětlit.

    U FtM kluků je zrovna hlas jednoduché téma. Je vyřešený prakticky samovolně pár týdnů po začátku užívání testosteronu. Dojde k mutaci a je to. Opačně to bohužel nefunguje, takže na svém hlase některé z nás musí pracovat. Nebo spíš na svém hlase musí pracovat všechny z nás, ale jen některé to považují za důležité nebo si myslí, že je to nemožné.

    Takže JE to důležité a JE to možné. Ale to všichni víme už dávno, akorát tomu nepřikládáme důležitost. Tak já bych tímto článkem chtěla právě tu důležitost vyzdvihnout. (A nemůžu za to já, ale hlasová patoložka Wendy LeBorgne.) Není na tom nic divného nebo transgenderového. Na svém hlase pracují i jiní lidé, kteří se do správných těl narodili. O to víc bychom se do toho měli opřít my, pokud jsme do přeměny neskočily ještě před pubertou a blokátory puberty nám hezky zabránily mutaci.

    Jak pracovat na svém hlase asi každý, kdo dnes projíždí internet nebo youtube, už pochopil. Někdo se dostal až k poměrně vzácnému hlasovému terapeutovi, což je podle mě ten nejlepší způsob, jak docílit výborného výsledku. Těch je bohužel velmi málo a soustředí se převážně do Prahy. Ani ve většině krajských městech je obvykle nenajdeme.

    Odjakživa jsem obdivovala krásné (mužské i ženské) hlasy a mám ráda, jak jej někteří (trans- i netranslidé) dokáží ovládat, jak dokáží příjemně a přirozeně mluvit. Je to slast poslouchat. Často ani nevím, co říkají, jak se soustředím třeba na nádhernou přirozenou zpěvnou ženskou intonaci.

    Všichni máme několik hlasů – jeden pro našeho šéfa, naše rodiče, našeho partnera, atd. Přecházíme mezi nimi, někdy podle vůle, někdy nevědomky, abychom vypadali silnější, žádali o ochranu, atd.

    Levandulová lingvistika

    Existuje také vědní obor, kterému se říká “LGBT linguistics”. (Nebo také “Queer linguistics” či “Lavender linguistics”). Ta se zabývá rozdíly v řeči mezi jednotlivými skupinami LGBT osob, což by bylo na samostatný článek, ale jednu věc z Queer lingvistiky vypíchnu.

    Rozdíl v řeči heterosexuálních a homosexuálních mužů mohou být velmi patrné. Všichni homosexuálové nemluví stejně, jako všichni heterosexuálové nemluví stejně, ale část gayů používá řeč netypickou pro ostatní populaci mužů, čímž se od nich odlišují.

    Jak je to ale s lesbičkami? Můžeme rozlišit hlas lesbičky od heterosexuální ženy?

    Výzkum říká, že pravděpodobně ne. Existuje několik teorií o tom, proč by to tak mohlo být: Arnold Zwicky ve svém dokumentu z roku 1994 nazvaném Dvě levandule pro lingvisty z roku 1994 říká: “Pro mnoho lesbiček je nejdůležitější identifikace s komunitou žen – zatímco pro mnoho homosexuálů je nejdůležitější distancování se od heterosexuálních mužů.

    To mi přijde zajímavé, jak odlišně lesbičky a gayové vnímají svoji identifikaci.

    Pokud toto přenesu na mě osobně z pohledu ženy po přeměně, je pro mě (a vždycky jednoznačně byla) také nejdůležitější identifikace s komunitou žen. Ne s komunitou transžen. Vnímám svou identifikaci podobně a přijde mi to úplně přirozené. Nemůžu za to! 🙂 Proč bych se já, žena, měla identifikovat jako transžena? Co to je “transžena”? Je to žena, která ví, že je ženou. Takže žena. 🙂 Jednoduchý jak facka. Pokud vyloženě netoužíte po slávě díky nálepce “transgender”, tak nevím, proč se tímto termínem označovat. Je to jen společenský konstrukt.

    Pěkný dokument “Jazyk levandulí” o rozdílech v řeči homosexuálů natočila ČT: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10520528904-queer/215562210900020-jazyk-levanduli/

    Mimo jiné se v něm říká, že pokud se holčičky a kluci rodí se stejným hlasovým ústrojím, které u chlapců změní až puberta, pak bychom všichni v dětském věku přeci měli mluvit stejně. Ale nemluvíme. Umíme často rozlišit, jestli mluví dívka nebo chlapec. Způsob řeči tedy není vrozený, ale získaný. My se v tomto učíme, jak být dívkou a jak být chlapcem. Rodíme se s akusticko-fonačním reflexem, tzn. co slyšíme, to napodobujeme. Takže to začneme přijímat, protože cítíme potřebu identifikace spojení s danou skupinou.

    Co poudala koučka Wendy

    Nedávno mi Honza ukázal na youtube přednášku Wendy LeBorgne v angličtině, kterou pouštěl svým studentům a zmínil, že Wendy ve videu říká, že frekvence ženského hlasu se v USA za posledních padesát let snížila. Ve snaze vyrovnat se úspěšným mužům. To mi přišlo zajímavé. Namotivoval mě Honzík dobře. To on umí.

    Já si pak celou tu přednášku nezaměřenou na transgender téma poslechla a kromě této zajímavé informace bych se tu chtěla podělit ještě o něco zásadního, co se hlasu týče. Vy si tu přednášku a Wendy hlas v angličtině můžete poslechnout taky. Odkaz dávám na konec tohoto článku.

    Tak tento odstavec níže už neplatí. Rozhodla jsem se audiokomentář vystřihnout, takže zůstal jen závěrečný bonus. 🙂 Přednášku si lze tedy jen hezky přečíst. 🙂

    Moc se mi to pojetí líbí a protože je tento článek o hlase a já už strašně dlouho žádné video nenatočila, rozhodla jsem se, že část tohoto článku i přečtu a přidám svůj audiokomentář + amatérskou vizualizaci pro ty, kterým se to nechce číst. 🙂 (Teda, pokud jste to dočetli až sem, tak to asi číst chcete. Takže máte teď dvě možnosti: Buď to dočtete nebo si následující část rovnou pustíte na youtube tady.)

    Když prostě jsou chvíle, kdy se video sledovat nedá. Třeba já si v práci pouštět videa nemůžu. Nebo v čekárně u doktora, v posteli vedle usínajícího partnera, ve frontě na poště (a ta je vždycky dlooouhá!)… Ale číst můžu vždycky. Čtením totiž nevzniká zvuk. 🙂 Tak jestli chcete slyšet nějaký ten zvuk, který jsem vytvořila já, je tu dnes i tato možnost. 🙂

    Uvědomuji si, že tvář bez hlasu je stejně nekompletní podobou člověka, jako hlas bez tváře. Přesto chci v tomto videu zůstat v ústraní.

    Wendy to má natrénované, to je jasné. 🙂 Mluví příjemným krásně ženským hlasem v tónech, mění intonaci tak, aby zaujala posluchače, nespěchá (někdy je to tedy na mě až moc šnečí), usmívá se v hlase i ve tváři, ale hlavně nám předává něco důležitého. A já vám to teď předám od ní. Proto tady taky těch pár večerů sedím a ťukám do klávesnice.

    Ještě bych chtěla říct, že tohle se netýká jen translidí, ale úplně všech, protože všichni používáme svůj hlas. Holky, kluci, profíci, zedníci i balíci, kteří by klidně balíky být nemuseli, kdyby se aspoň zamysleli nad tím, co říkají a hlavně jak to říkají.

    “Většina z nás nerada poslouchá svůj hlas. [Protože jsme zvyklí slyšet svůj vlastní hlas skrze kosti, díky čemuž zní hlouběji.] Už se vám určitě mnohokrát stalo, že jste s někým mluvili po telefonu, ale když jste ho pak viděli na vlastní oči, představovali jste si ho jinak. Každý z nás si totiž dělá o člověku obrázek na základě jeho hlasu. Váš hlas je jako otisk prstu nebo tvar vašeho obličeje. Je jedinečný a autentický. Ať už jste čerstvě dostudovaný student nebo profesionál živící se hlasem, váš hlas je vaší vizitkou – nejdůležitější částí vaší osobní značky.

    Budeme-li o tom přemýšlet v rovinách marketingu, když vytváříme nové logo, všechny ty použité barvy, fonty a obrázky mají za cíl vyvolat určité emoce, zasáhnout určitý cíl. A pokud se k tomu cíli nedostaneme, vracíme se zase zpátky a logo předěláváme, dokud požadovaných emocí a svého cíle nedosáhneme.

    Použijeme-li tuto představu jako paralelu na svou osobní značku, hlas je vaší nejdůležitější částí, neboť určuje, jak vás díky němu lidé vnímají. Osobní značkou je přesně to, co si o vás lidé říkají, když opustíte místnost.

    Jaké jsou tedy základní části vašeho hlasu?

    Jako hlasová patoložka s dvacetiletou praxí musím říct, že vím, co je u mých klientů – profesionálních řečníků – nejdůležitější. Nejde ani tak totiž o to, co říkáte, ale jak to říkáte. Znám spoustu hlasových koučů, kteří kladou důraz na intonaci nebo podobné věci, ale skutečnost je taková, že váš hlas je tvořen kombinací hned několika vlastností.

    Podívejme se na ně. Je jich pět. (Pozn.: Já jsem si vytvořila svoji vlastní názornou ukázku.)

    Intenzita je něco, co můžeme měřit. Měříme ji v decibelech a jejím výsledkem je hlasitost. Víme také, kde se nachází komfortní hranice intenzity. Pokud použiji jednoduchou větu: “Potřebuji, abys to udělal dnes!”, změnou intenzity mohu dosáhnout toho, že je má věta vnímána agresivně, asertivně nebo například (při sportovních utkáních) i nadšeně. Intenzitou klademe důraz a přispívá k výsledné celkové myšlence. Když tu větu řekneme bez důrazu, budeme vnímáni jako plaší či nejistí.

    Druhou vlastností je intonace (nebo také modulace a spadá sem také artikulace). Jen těžko si dovedeme představit písničku, která je od začátku do konce jen v jednom tónu v jedné notě. To by bylo pěkně nudné, že? Takže právě vzorec řeči je to, co činí řeč zajímavou. Máme tu dva extrémy: prvním je abnormálně zpěvná řeč s intonací nahoru a dolu neustále za sebou. Je to jako když mluvíte k dvouletému dítěti. Takový řečník bývá vnímán jako méně inteligentní. A pak tu máme opačný extrém: když řečník absolutně nemění tempo ani intonaci. Jeho řeč se pak stává nudnou a nezajímavou. V poslední době je moderní zakončovat věty zvyšující se intonací, jakoby tam byl otazník. Tím se vyhýbáme zodpovědnosti, protože jsme vnímáni jako nejistí v tom, co říkáme.

    Třetí vlastností hlasu je tempo. Určuje, jak rychle nebo pomalu mluvíme. Průměrné vhodné tempo řeči při prezentaci je něco mezi 162 – 175 slovy za minutu. Doufám, že spadám do tohoto limitu. 🙂 Neměřila jsem si svoji rychlost. Průměrné tempo řeči je velmi důležité. Když mluvíme příliš pomalu, můžeme být vnímáni povýšeně. Můžeme ale pomalé tempo použít, když potřebujeme zaujmout posluchače. Řekneme-li větu: “Potřebuji, abys to udělal dnes!” pomalým tempem, bude to znít zajímavěji.

    [Pozn.: Musím se přiznat, že jsem to nevydržela a spočítala si počet slov v náhodném minutovém úseku. Zjistila jsem, že jsem toto video namluvila pomaleji. Jsem prostě šnek. Nikam jsem nespěchala a trošku jsem to s tím zpomalením přehnala, takže počet slov za minutu je v tomto videu 129, což je vážně málo a příště tedy nejspíš zrychlím. To je totiž poprvé, co jsem se snažila nemluvit do videa příliš rychle, tím jak toho mám hodně na srdci. 🙂 ]

    Čtvrtou vlastností je frekvence. Frekvenci měříme v herzech a my už víme, že se liší v hlase mužů, žen a dětí. Víme také, jaká frekvence je pro každého z nás příjemná. Když bude můj hlas znít příliš vysoko (předvádí vysokým hlasem: “Potřebuji, abys to udělal dnes!”), je to typické pro ženy s vysokým hlasem, které jsou obecně vnímány jako mladé a také méně inteligentní. Pokud žena frekvenci hlasu sníží a řekne tuto větu hlubším hlasem, je vnímána jako autoritativní. Pokud k tomu přidá ještě intenzitu, je to už agresivní prvek. Zajímavé je, že po roce 1960 začala v USA klesat frekvence ženského hlasu. To proto, že ženy sedí v kancelářích vedle svých mužských kolegů a potřebují se dostat na jejich úroveň. Protože víme, že muži s hlubšími hlasy vydělávají více peněz, otcové s hlubšími hlasy mají více dětí a uplatňují se na vyšších pozicích. A to neplatí jen pro lidi. Totéž lze pozorovat také ve zvířecí říši. Tedy kromě toho, že zvířecí samci vydělávají více peněz. 🙂 Ale samci s hlubšími hlasy bývají častěji vedoucí tlupy nebo smečky a mají také více potomků. Takže frekvence je důležitá.

    Pátou vlastností našeho hlasu je kvalita. Kvalita hlasu může být v rozsahu od krásně čistého hlasu až po nepříjemný chrapot. Někteří mí klienti nemají úplně dokonalý hlas, ale určitý druh chrapotu dělá jejich hlas zajímavějším. Často teď slýchávám, jak ženy hovoří hlubším chrapotem (“Potřebuji, abys to udělal dnes!”). Je to typické pro vyšší střední třídu bělošek a je takovým sociálně-kulturním fenoménem, za který můžeme poděkovat také rodině Kardashianů.

    Máme dnes už k dispozici tzv. hlasovou biometrii, takže když zavoláte na personální a představíte se třeba takhle hlubším chrapotem (“Dobrý den, já jsem Wendy”), proženou můj hlas algoritmem a zjistí, že můj hlas není příjemný. Dost možná mě ani nepozvou na pohovor.

    (A teď nepřijde žádná placená vsuvka podporovaná firmou Phonexia. 🙂 Tato informace přišla až po napsání článku, ale byla tak zajímavá a hodila se mi do krámu, že ji sem vložím:

    V Česku tuto hlasovou biometrii máme už také – v prvních pilotních projektech několika bank, pojišťoven a HR oddělení. Tato biometrie se jmenuje Voice Verify a je postavená na technologii Deep Embeddings, kterou jako první na světě vyvinula právě brněnská firma Phonexia v roce 2018.

    Tvrdí, že tato hlasová biometrie je spolehlivá jako otisk prstu, takže během tří sekund (!) rozpozná majitele lidského hlasu, i kdyby imitoval jiný hlas. Takže jak to bude probíhat v praxi je pro mě stále překvapením. Čili by se mělo stát, že pan Novák volající do banky vždy mužským hlasem po přeměně zavolá už ženským a tato hlasová biometrie ho stále identifikuje jako téhož člověka… Což bych teda chtěla vidět.

    Každopádně já nakonec zvědavě firmu Phonexia kontaktovala se svými dotazy a dostala odpověď, o které se zmiňuji právě ve druhé polovině mého audiokomentáře výše. Trochu mě vyděsilo, že technik této firmy tvrdí, že poznají hlas téhož člověka i po intenzivní hlasové terapii. Jakože nás nějaká umělá inteligence dokáže prostě takhle snadno vyoutovat během 3 sekund? To se mi nelíbí a nechce se mi tomu věřit.)

    Takže těchto pět vlastností tvoří váš hlas, vaši hlasovou osobní značku.

    Použijeme-li teď naši větu: “Potřebuji, abys to udělal dnes!” v souvislosti s blížícím se Valentýnem, aby tato věta zněla u žen svůdně, musí trochu snížit intenzitu, rozvlnit intonaci, zpomalit tempo, trošku snížit frekvenci a nechraptit: (řečeno svůdně: “Potřebuji, abys to udělal dnes!”).

    Naše hlasy jsou tvořeny chrupavkami, vazy a svaly. Můžeme je tedy trénovat, uplatňovat na ně fyziologické principy a nakonec se z nás mohou stát “vokální atleti”, kteří tímto tréninkem zlepší svoji osobní značku.”

    Já vím, všichni toho máme načteného a nakoukaného z youtube. Teorie máme v hlavě dost. Přesto jsem si tu chtěla tuhle “vokální květenu” uložit, aby mi pokaždé připomínala, jak důležitý je hlas a jeho pět parametrů. A taky, že vyšší frekvence hlasu, kterou si měříme aplikacemi a snažíme se mít ji v ženských hodnotách, je sama o sobě jen jednou osamocenou částí ze vzájemně propletených kapitol, která bez těch ostatních nikdy nevytvoří hezký příběh, tedy hlas, jako celek. Takový, jaký mají některé ženy už od narození úplně automaticky bez jakéhokoliv přičinění, čímž chci říct, že byste si měly, milé dámy, vážit toho, co máte. (Ale to vy si vážíte, já vím.)

    Je pravda, že hlasy některých žen po přeměně (nebo už během ní), které znám, jsou tak famózní, že se vyrovnají ženskosti hlasů žen, které nikdy s hlasem cvičit nepotřebovaly. To jsou šťastné ženy.

    Každopádně vám úplně všem (trans- i netrans 🙂 přeji, aby váš hlas kvetl tak hezky, jako na této větévce, a lidem kolem vás “voněl”.

    Nutit přijímat společnost naše “nevonící hlasy” je stejné, jako nutit ji přijímat jiné nepříjemné věci. Společnost se sice na náš neustávající nátlak možná jednou naučí tvrdit, že jí ten “nevonící hlas” voní, ale bude to vynucené a nepřirozené. Chceme to opravdu takto?

    ————

    Zdroj textu: video Vocal Branding™, Wendy LeBorgne