Dětský smích

Každý večer, když jdu do sprchy, slyším v koupelně od sousedů vzdálený strašně krásný dětský smích.

 

Nebo je to ozvěna z minulých měsíců, kdy jsme ještě všichni bydleli spolu…?

 

Občas mívám tyhle halucinace, přestože na ně nevěřím.

 

Slyším Tebe, slyším Káťu nebo naší kočičku. Někdy mi něco v noci šeptáš a já se probudím… a pak už neusnu. Občas slyším, jak cinkají granule v kovové misce, která už tu ale dávno není. Nebo jak se sprchuješ, koukáš v obýváku na televizi, mícháš si čaj lžičkou. Občas v noci vidím, jak ke mě kočička skočí na peřinu, přestože už tu taky není. A je tak příjemné mít ráno komu říct „krásné ráno“, když vedle mě leží aspoň Kačenka. I když dneska mi na to odpověděla: „Spíš ospalé ráno!“ 🙂 Bolely jí totiž zase nožičky jak roste, takže Ti určitě dneska brzo usne…

 

Pro někoho možná obyčejné dětské koupání, pro mě dobití energií na týden dopředu. Kačenky veselý smích z růžové vaničky v naší koupelně je tou nejlepší psychoterapií, kterou znám!

Ale to jsem věděl vždycky. I když jsem přišel utahaný z práce a bolelo mě celé tělo. Pokud to šlo, Kačenku jsem si vykoupal, uložil do postýlky, přečetl pohádku a byl tam s ní, dokud neusnula (což bývalo někdy brzy). Tenhle rituál vždycky způsobil, že jsem byl pak spokojený. Dali jsme si pak u televize čaj a bylo nám fajn. Bavilo mě to s Tebou.

 

Jdu si nakrájet jabka a za chvíli půjdu spát. Zítra vstávám na 7 do práce. Pacienti jezdí k doktorům sanitkami Silvestr nesilvestr…