otєrєzє.cz

První povinností muže je nebýt ženou

Motto: “První povinností muže je nebýt ženou”
Robert Stoller
“No. I třeba sem jí donutil, aby mi ho [smích] jako kouřila. Ale to… že sem ho měl připnutýho. A vona jako že jí to teda moc nebere, jako když je gumovej, jo, tak jako že nic necejtim, ale jsem prostě si rozsvítil a potřeboval jsem to vidět, no.”
[autentická výpověď FtM muže]
Když jsem v únoru poznala sympaťáka Marka (na obrázku je Aydian Dowling, ale Markovi to taky sluší ;), věděla jsem, že mi do života něco přinese. Marek totiž ještě jakožto student UJEP napsal bakalářskou práci na moc zajímavé téma: “Dokaž, že jsi muž. Transsexualita FtM.” Já, hrozně zvědavá, toužila jsem si tuhle práci přečíst a teď se mi dostala do ruky, za což mu moc děkuji.


Po kliknutí na náhled se zbrazí tato bakalářská práce (62 stran) ve formátu .pdf, takže si ji může přečíst úplně celou každý, koho zajímá, jako mě.

Přesto jsem se rozhodla některé části vložit sem do článku. Práce je totiž založená na autentických výpovědích FtM kluků a ty jsou tak jedinečné, poutavé, zajímavé, vtipné, ale i smutné, že přibližně třetinu z nich uvádím i tady. Neexistuje nic, co bych četla radši – než skutečné příběhy skutečných lidí, jejich emoce, představy, sny a splnění těchto snů. Navíc mě vždycky zajímalo, jak to vlastně mají ti kluci… Měla jsem tu čest poznat jich během mé přeměny spoustu. A všem to opravdu slušelo. Zdá se, že tak nehysterčí, jako my holky, neřeší kde jakou kravinu a nervou jeden druhému vlasy (obrazně) jen proto, že jeden má jeden názor a druhý je proti. Nikdo nehovoří o zmrzačování, nikdo druhému FtM klukovi neříká “transko”… dokonce si ani neumím představit, že by se tak chovali. Vlastně jsem si to nedokázala kdysi představit ani u nás holek, ale přímo mě šokovalo, jak moc jsme proti sobě navzájem, zatímco bysme se měly podporovat a podávat si vzájemně ruce.

“No jo, ženský. Klasika.”

Je opravdu nechutné, co některé dokážou. A smutné.

V Markově bakalářské práci jde o pohled přesně opačný, než jaký je blízký nám, MtF holkám, a přesto pocitově tak stejný.

Za zmínku stojí kromě jiného i část 7.8 Dělá penis muže?

Já už se tedy k tomuto tématu nechtěla vracet, mám toho plné zuby řešit takovou blbost, jenže Marek mi to téma tak trošku nechtěně podsunul, i pro mě to bylo překvapení a teď se mi prostě hodí do krámu 🙂

Zabývá se toutéž myšlenkou, jakou jsem se zabývala v posledních dnech i tady já (protože mě k tomu donutily okolnosti, sama bych na takové téma ani nepřišla) a sklidila jsem za to (kromě velké neveřejné podpory) také kritiku, která podle mě není na místě, protože pokud Marek v souvislosti s analýzou rozhovorů s FtM kluky přichází na zcela důvodné zjištění, že:

“Muži prostě mají penis, ženy ne. Je tedy nesmírně těžké být mužem bez penisu.”
pak jednoduše platí i věta:

“Ženy prostě nemají penis, muži ano. Je tedy nesmírně těžké být ženou s penisem.”

Ona platila vždycky, jen tu někdo rozvířil debaty o tom, že to tak není. Nevím, co je na tom tak nepochopitelného a proč to vlastně řeším.

Není možné, aby se mi tedy kdokoliv snažil namluvit, že je fajn být ženou s penisem, nebo že si CHCE nechat penis. Já mu to nevěřím. Nechce ho. Jen se snaží omluvit tohle své chování a najít si nějaký argument, proč ho (třeba z obavy z přiznání, že se bojí ho zbavit, protože se bojí operace, za což by se mu přeci nikdo nesmál) chce mít a potom tvrdí, že ho chce, že bude ta žena s penisem a je to takhle v pohodě. Ne není. “Ženy prostě nemají penis. Muži ano.” Drtivá většina MtF holek si myslí totéž a není na tom nic špatného. Chtějí nemít penis a přejme jim to. Neznamená to, že jsou hned transfobní psychopatky. Chvíli jsem měla pocit, že snad chce někdo dokonce docílit toho, abychom si začaly myslet, že mít vagínu je pro ženu dokonce špatné. Ne, není to špatné. Je to dobré. Je dobré, když má žena vagínu. (Opravdu musím tohle psát?). Vagína je žádoucí. Je chtěná, potřebná, přirozená a naše. Chceme to tak. My.

Přečtěte si autentické výpovědi FtM kluků, co o neexistenci penisu říkají, jak sice není důvodem k tomu, aby byly méně mužem (o tom tato diskuse není), ale jak popisují, jak moc jim chybí… jak potřebují tu “bouli”, kterou my nenávidíme a ani by je nenapadlo vykřikovat, jak je super, že mají vagínu a jak moc jí chtějí. Nechtějí. Muži nechtějí vagínu. Je to překvapující? Nepřijde mi.

V Markově práci pak vypráví, jak jim jejich milované manželky pomáhají vytvořit iluzi boule, když jdou plavat a radí, jakou ponožku si do plavek dát… to je až dojemné. Jak kluci chtějí (cituji: “Mam potřebu…aby to vypadalo realisticky“) a nemůžou a my (některé z nás – kdo to vlastně je?) můžeme, ale nechceme. Opravdu nechcete?

Jakou velkou máme proti nim výhodu, že můžeme mít to, co k ženě patří, zatímco oni o svou mužnost ve formě penisu musí tvrdě bojovat několika operacemi, pokud se k tomu vůbec odhodlají z důvodu nejistých výsledků.

Nemůžu si pomoct. Ještě žádná žena na světě mě nepřesvědčila, že penis jí přináší užitek (kromě porna) nebo je ráda, že ho má a nejspíš se to ani žádné ženě nikdy nepodaří.

Abych ale nebyla tak radikální (to je stejně absurdní, že já jsem radikální, když tvrdím, že ženy penis nemají a v pohodě má být ten, který tvrdí, že mají), chci říct, že si tam mějte klidně tři ocasy, když se budete cítit lépe. Žít a nechat žít. Je to každého volba, ale každý si pak neseme svou vlastní zodpovědnost k tomu, jak nás vnímá tato společnost, po které bych já tedy nikdy nechtěla, aby od ní penisy dostaly přívlastek “ženské”. Je to oxymóron a vždycky bude a né, nemrzí mě to.

Motto, které jsem použila i jako název článku, je myšlenkou celé této Markovy práce.

Pro představu zde je obsah:

ÚVOD 1
1 Identita (a uznání) 2
2 Pohlaví a gender, jádrová pohlavní identita a genderová identita 5
3 Mužská identita 9
3.1 Mužská dentita v kontextu transsexuality FtM 10
4 Moje identita 11
5 Narátoři – výběr a etika 12
6 Příběh životního příběhu 13
7 Analýza a interpretace získaného materiálu 15
7.1 Holka nebo kluk? 16
7.2 “Odborníci” 22
7.3 Vysvětlování 24
7.4 Mužské jméno a mužský rod 26
7.5 Doklady a byrokracie 29
7.6 Co by (ne)měl muž znát, mít, umět, dělat…? 31
7.7 Šaty dělaj člověka 34
7.8 Dělá penis muže? 36
7.9 Muži močí vestoje 39
7.10 Tělo 41
7.11 “Minulost” 45
7.12 Setrvačnost identity 49
7.13 Vztahy a sex 50
7.14 Pánské toalety, šatny, sprchy 52
7.15 Mimo podezření 54
7.16 Nic nedokazuju 54
7.17 Lhaní, zastírání a mystifikace 55
8 Hledání souvislostí 57
ZÁVĚR 58
DOSLOV 60

Hezká témata si Marek vybral.

Nechť jsou Markovy závěry a myšlenky vodítkem k pochopení transsexuality našimi blízkými, ale také širokou veřejností a dokonce si troufám říct i FtM kluky a MtF holkami v začátcích, kteří hledají odpovědi a pro které mohou být některé citace i jakýmsi povzbuzením nebo přiblížením, co všechno (dobrého) je čeká, a že na tomto světě nejsou se svým trápením jediní.

Mnou nekomentované citace z bakalářské práce:

To, kdo (nebo kým) jsem, není určeno/určováno (jen) mnou samým, ale (především) mým vztahem k druhým, respektive vztahem, jenž ke mně zaujímají druzí. Dalo by se tudíž říci i, že sám nejsem nikým, někým se stávám pouze (a jedině) ve vztahu k druhému, neboť identita jako taková je sociálně konstruována (a také sociálně udržována).

Identita se utváří během sociálních procesů. Jakmile je utvořena, je udržována, obměňována, dokonce i přebudovávána sociálními vztahy (Berger, Luckmann 1999: 170-171).

Identitu tedy nejenže nemůžeme vybudovat sami – potřebujeme společnost, aby nás v ní uznala; zároveň ani není ničím pevným a stálým, něčím daným, ale naopak je (znovu)utvářena a modifikována po celý náš život.

Ona “vnitřní” pohlavní identita je zde zcela jednoznačně chápána jako daná a neměnná (tj. vrozená; proto jsem se zde také nakonec nijak nezabýval jednotlivými teoriemi jejího možného vzniku). A problematizována je pouze ona identita “vnější”, tedy ta, jež je vytvářena na základě uznání (neuznání) druhých.

Již na samém počátku, kdy jsem teprve formuloval téma své budoucí bakalářské práce a směr, jímž by se měla ubírat, jsem jednoznačně věděl, že jako metodu k získání kvalitativních dat použiji rozhovor (interview), a to konkrétně rozhovor narativní.

Výsledkem tak je celkem sedm životních příběhů, z nichž nejkratší (myšleno a měřeno samozřejmě délkou získaného audiozáznamu, nikoli reálnou délkou života narátora!) je dlouhý necelých padesát minut, nejdelší pak bezmála tři hodiny. Celková délka záznamu přesahuje deset a půl hodiny.

No hele, já nevim… já bych začal asi tím… jako… když si vzpomenu na ty úplně první chvíle… nebo takový jako momenty… nebo jakoby životní scény… co si pamatuješ – úplně ty nejranější. Tak jsem nemusel dokazovat vůbec nic… ani sám sobě [!]… ani nikomu. Protože mi připadalo jako… ano… já jsem kluk… ten mrňavej chlapeček. (…) Je fakt, že teda moje méno, který jsem měl, jako nekorespondovalo s tím, že jsem chlapeček [smích]… ale zvláštní na tom bylo, že jsem to méno vůbec neřešil. Absolutně vůbec. […] A zároveň mi do toho taky samozřejmě vyvstává to, jak mě máma upozorňuje nebo jak mi vysvětluje, že to takhle není. A to je jako takovej nějakej první boj. A ten boj s tou mámou v tomhle… já sem tomu nějak jako vůbec neporozuměl. Já sem vůbec nepochopil, proč vona furt mi tvrdí něco, co já jsem jasně věděl – úplně jako neoddiskutovatelně – že to takhle je, tak máma mi říkala, že to takhle není. A já jsem to jako nemoh pochopit. Vůbec. Prostě.

Pohlavní identita nebo spíše jakýsi vnitřní pocit vlastního já tak na samém počátku pravděpodobně jaksi (a priori) předstihuje ono uvědomění si svého (biologického) pohlaví, a tedy i genderu, jež je s ním do značné míry neoddělitelně spjat.

Už asi od tří let jsem se bouřil proti holčičímu oblečení. A hrál jsem si radši s autama nebo se stavebnicí, než s panenkama. Tehdy jsem tomu ale nepřikládal nijak velkej význam. Vlastně dost pochybuju, že sem nad tim vůbec nějak přemejšlel nebo pozastavoval. Myslim, že tehdy jsem sám sebe jako kluka vnímal, a tak mi to přišlo úplně normální.

No a takže v těch osmi už určitě jo, dřív nevim, to si nepamatuju, třeba měl jsem panenky, ale ty vždycky klečely vyrovnaný pod tim pod oknem, nahatý normálně jsem je.. svlečený a to a hrál jsem si pak s nečim jinym.

Hmm. No a když se vrátim do toho dětství, tak tam… sem si uvědomoval, že vlastně od malička se mi líbily takový ty klučičí hračky klasický… autíčka… a prostě. Chtěl jsem samopal takovej ten prostě [smích]. A jako rodiče ne jako, že by mě v tom nějak aktivně podporovali, ale prostě vyhověli mě prostě, jo, že třeba mi ten samopal koupili. A… prostě takový ty klučičí hry jako na indiány… a luk a šíp. Jo, že když jsem… potom si pamatuju, jak jsem dostal jednou k vánocům panenku [smích], tak jsem chvilku koukal, jo, jako co se děje, a pak jsem řekl, že panenka půjde spinkat, takhle jsem ji šoupnul pod postel a… už tam zůstala [smích].

Avšak tělo, coby primární zdroj informace o pohlaví, je v případě transsexuality pro druhé, pro okolí, natolik významným a určujícím faktem, že navzdory tomu, že jsou dítětem používány zcela jasné a jednoznačné (dalo by se říci oboustranně srozumitelné) prostředky (strategie) k vyjádření sebe sama, své (pohlavní) identity, nebývá jim druhými (především a zejména těmi blízkými) správně porozuměno:

Přesto se mi při vzpomínce na tyhle prázdniny vybavuje jedna věc, která mě od tý doby tak jako trochu trápila. Vlastně víc než trochu. Bratránci chodili čůrat za králíkárnu, ke staré hrušni a na kadibudku chodili jen na velkou… a já tam musel pokaždý. Kůli tý… no, drobný fyzický odlišnosti, která mezi nimi a mnou byla a která mi do tý doby nikdy nepřišla nijak zvlášť důležitá, jo. Zkoušel jsem jít taky párkrát k hrušni, ale moc to nešlo… jako nějak to nebylo ono. A ostatní se mi samozřejmě smáli, že jo. Když se to dozvěděla babička, tak jim vynadala… a mně se snažila vysvětlit, že holčičky přece ke stromu nechoděj. Její vysvětlení mě ale moc neuspokojilo… spíš jako dost zmátlo… A pamatuju se, že jsem se pak ještě strašně dlouho zabýval myšlenkou, jak to udělat, abych moh taky čůrat vestoje, a teda jako být kluk.

Nicméně i přes toto poměrně zásadní vzájemné nedorozumění jsou si obě strany (většinou) tak nějak vědomy toho, že někde je chyba, že něco je špatně a současně (obě strany) jaksi doufají, že se to časem samo spraví:

A pak teda jako pochopíš… nebo to si jako nevybavuju přesně jako kdy mi jako došlo, že jako s tím pindíkem tam je nějakej jako problém… a kde jako je. Furt jsem jako očekával, že jako naroste… nebo že někde eště… nevim, že se někde zdržel a že nevyrost, jak měl… takže jak ti prostě narostou vlasy nebo druhý zuby, tak jsem jako vočekával… no, a to se samozřejmě nedělo…

A taky si pamatuju, že mi všichni vždycky říkali… anebo to možná spíš říkali sami sobě, těžko říct… no, že z toho prostě časem vyrostu… a třeba babička mi… tak mi vyprávěla, jak teta taky jako malá nechtěla nosit sukně a tak…

Za povšimnutí rovněž stojí situace, v nichž je pohlavní identita rozpoznána správně, neboť ti, jimž se podařilo (správně) dešifrovat vysílané signály, jsou (zpravidla) lidé cizí. Zajímavá je pak i reakce blízkých (jsou-li těmto situacím přítomni), kteří okamžitě tuto (z jejich úhlu pohledu špatně) přiřazenou identitu popřou (správně rozpoznaná identita je v poslední citaci jaksi popřena i samotným transsexuálem, tato citace se svou povahou vztahuje právě už i k oné nepatřičnosti, jíž se zabývám dále):

Což znamená, že jako teda si vždycky musíš prostě… eee vymlátit z rodičů tu hokejku nějakym způsobem, že jo, protože brácha jí dostane automaticky, protože je kluk. Ale ty prostě musíš vždycky najít nějakej jako pádnej argument, proč chceš taky hokejku, že jo.

No, to bylo takový divný, no. Ne, byl sem… Voni mi vždycky řikali traverzo, no. Takže ty děcka fakt asi něco věděly, ty jo. Já si to ale nepřipouštěl. Na táborech mě vždycky takhle zlobily. Prostě sem se votočil a viděl jsem, jak na mě koukaj a ptaj se těch vedoucích – ‘A je to kluk nebo holka?’. Prostě, že ty děcka to ve mě viděly už dřív, ty jo, já jsem ale vůbec nebyl schopnej to nějak pojmout. To bylo vždycky prostě. Vždycky jsem byl takovej někdo mezi. To bylo… takový strašně zvláštní. A pak i třeba ty… já nevim když sem byl jako vedoucí někde, tak prostě stejně na mě koukali divně. Sem byl… prostě… eště v tý ženský roli, tak stejně prostě mě nebrali vůbec. A řešili to ty děcka mezi sebou. Řešili to a řikali prostě… tou traverzou, to mi došlo až pak pozdějc, že to… nevim, proč sem dostal takovouhle divnou přezdívku, ale prostě… A babochlap, to bylo přesně to vono. Fakt dobrá přezdívka, no. Ale tim si fakt uvědomuju, že sem musel dřív už takhle na ty lidi působit. Jako že sem někde mezi těma pohlavíma.

A zároveň jakoby se časem ona počáteční jistota toho, kým člověk ve skutečnosti je, v důsledku nepřijetí a nepotvrzení této identity druhými, jaksi oslabila, ba téměř vytratila:

Hele, jako, ale tak to viděli furt. Že jo, vždycky jsem prostě jako slyšel takový – ‘A ty seš kluk nebo holka?’. No, ale tak co mu na to máš říct? Že jo, sám nevíš, kdo seš. No, všichni ti řikaj, že seš holka, ale ty vnitřně cejtíš, že jako asi nebudeš holka, protože prostě… jak vypadá holka a jak se chová holka, tak prostě to je stav, kterej je tobě úplně cizí, jo.

Já sem se cejtil tak jako trapně, ale jinak sem jako nikomu nic neřikal. Nebo. Ani tý mámě. Ale tak vnitřně to ve mně ale tak vřelo… nebo jako.

K tomu, aby se tedy vůbec něco mohlo změnit, aby mohl být transsexuál konečně sám sebou a aby bylo (nebo přinejmenším mohlo být) to, jak se navenek chová, druhými správně chápáno a interpretováno, je skutečně potřeba “problém” nejprve pojmenovat, přiřadit mu určitý význam, rámec. Do té doby se veškeré snahy dokázat kým je naprosto míjí účinkem. Další potíž je pak v tom, že ona cesta k vlastnímu poznání (jsem transsexuál) nebývá zrovna nejkratší a samotné přiznání (comming out), je pak vlastně jakýmsi krokem do neznáma:

(Protože je autentických výpovědí mnoho,
celý článek se zobrazí po kliknutí zde na “celý článek” nebo
je k dispozici bakalářská práce v původním znění ke stažení v úvodu článku.)

Nevěděl jsem, jak překonat ten propastný rozdíl mezi skutečnou realitou a tou, kterou jsem si vysnil. Věděl jsem, že chci být kluk… a věděl jsem, že takhle dlouho nevydržím. Jenže jakási vnitřní autocenzura mi bránila v tom, abych se komukoli svěřil. Nešlo ani tak o strach z reakce okolí, jako o to, přiznat si to sám sobě… přijmout věci takové, jaké jsou.

Transsexualita, totiž lépe řečeno diagnóza Transsexualita, je zvláštní a výjimečná i tím, že jí (jejím stanovením) ono dokazování vlastně vůbec nekončí – naopak začíná. Za normálních okolností (u většiny ostatních poruch, nemocí, diagnóz) představuje stanovení diagnózy jakýsi konečný bod. U Transsexuality bod počáteční, výchozí (to kým transsexuál ve skutečnosti – bez ohledu na biologické a genetické dispozice – je, bude muset svému okolí nejprve dokázat). Navíc ani stanovení diagnózy sexuologem vždy neznamená, že budou druzí transsexuála v jeho (nové) identitě podporovat nebo alespoň přinejmenším respektovat.

Zároveň je také třeba občas vysvětlit, jak se věci mají někomu, kdo onu původní identitu vlastně vůbec nezná (obvykle se jedná o lidi a vztahy velmi blízké, v podstatě intimní; v jiných než v takovýchto vztazích pak transsexuálové svou minulost, minulou identitu zpravidla neodhalují a naopak ji zastírají či tají).

Tito cizí lidé, jimž transsexuál sděluje (důvěrné) informace o své osobní identitě jsou (jak patrno právě z výše uvedené citace) poměrně pečlivě vybíráni, neboť jsou vlastně aktivně zapojováni do procesu utváření nové mužské identity (transsexuála FtM).

Velmi využívanou strategií, s jejíž pomocí diskreditovatelní snižují svá rizika, je rozdělit svět na jednu velkou skupinu, jíž neřeknou nic, a druhou malou, jíž řeknou vše a na jejíž pomoc pak spoléhají (Goffman 2003: 112).

Neutrální jméno znamená vlastně první formální změnu, jíž je (nebo spíše může být) vyjadřována nová identita. Změnu, která je sice především změnou úřední, nicméně pro transsexuála představuje poměrně významný mezník a umožňuje mu snáze vystupovat v preferované pohlavní roli. Oficiální ustanovení neutrálního jména také znamená jakési formální odpoutání se od identity a jména minulého, je tedy vlastně především významným předělem psychologickým.
O významu jména, coby součásti osobní identity jedince, se (sice v poněkud odlišné, nicméně analogicky podobné situaci) zmiňuje ostatně i Goffman.

Značnou všeobecnou pozornost budí snahy […] osob o získání osobní identity, jež není ve skutečnosti jejich “vlastní”, nebo o zbavení se té, jež byla původně jejich. […] V konkrétních případech jde většinou o osobní jméno, jež je asi nejpoužívanějším věšákem na identitu a současně se dá asi nejsnáze falšovat (Goffman 2003: 72).

V běžném (neformálním) styku (s rodinou, přáteli, blízkými a vůbec se všemi, kdo jsou o (probíhajícím) procesu přeměny pohlaví obeznámeni a vlastně i s těmi, kteří s ním obeznámeni nejsou) je však obvykle používáno jméno budoucí, finální (které je ovšem možno formálně/právně užívat až po úřední změně pohlaví).

Nebo já jsem takhle dělal autoškolu a prostě si mysleli, že jsem kluk, tak si řikám ‘ha, dobrý’. A ještě… ještě jsem nebyl. Protože hmm, ježiš, to mi bylo, asi mi bylo sedmnáct nebo tak, víš co, to bylo těsně před tou operací a oficiálně jsem prostě měl ještě F, že jo. A to a von dycky [instruktor v autoškole]: No, musíš nastartovat, to cejtíš na kulkách, že jo jak se to klepe, a když se to klepe na těch kulkách, tak to tak potom zařadíš. Cejtíš to?’ ‘Jojojo, cejtim, no.’

Dělá penis muže?

Hmm. Jako… může se to zdát jako takový jako taková drobnost, jo, že prostě to nepotřebuješ k životu, ale prostě… Jako denně, denně si tim jako vlastně připomínáš, že to je prostě jinak, jo. Místo tím, aby sis to pokaždý jako utvrdil jako, že… seš jako ten chlap, tak prostě [smích]. Nevim, trošku to sráží zpátky, prostě no.

No, jako je to bráno asi jako společností nebo celkově jako hlavní znak mužství. V podstatě. Když se řekne mužství, tak… tak si všichni představí to péro, že jo. Takže tim to je daný prostě, no [smích]. Že to je… důležitý.

A spousta z nich jako… to nechtěla přijmout nebo až po operaci. ‘Až ho budeš mít, tak jo’.

Penis, symbol všemocnosti (love machine) či naprosté slabosti (Moraviův hrdina), je metonymií muže a také jeho vtíravým pánem. Tato partie vládne celku, protože ho definuje (Badinter 2005: 134; kurz. původní).

Přítomnost či nepřítomnost penisu je tak (pro transsexuála FtM) otázkou a problémem poměrně zásadním (třebaže ‘by se mohly stát i horší věci’, např. mít rakovinu).

Tělo je zdroj primární identity a pohlaví velmi záhy upřednostněnou zónou zájmu, stojící na samém počátku pohlavně rozlišené identity (Badinter 2005: 47).

Je tak vcelku logické, že i (právě) pro transsexuála FtM je penis při vytváření a dokazování jeho mužské identity do značné míry nepostradatelným a to i přesto, že:

K pocitu mužství nestačí být XY a mít fungující penis. Někdo se naopak může cítit mužem navzdory některým anomáliím či dysfunkcím. […] Jsou známé případy chlapců, kteří získali mužskou identitu navzdory absenci penisu (Badinter 2005: 47-48).

Prostě ten pocit, že tam něco je mezi těma… i to vlastně, že jo, když se člověk vysvleče do trenek… tak prostě, kdybych tam neměl nic, nebo prostě jenom jenom třeba nějakou vycpávku, tak… prostě by byl daleko nepříjemnější, než… než teďka, když prostě je tam ten kus toho masa, když to řeknu takhle, no. I vlastně… no že jako se cítim asi potom…. jako potom, no jistějš, no. Jako podvědomě prostě jako, že jako tam vopravdu patřim, jo. Mezi mezi ty muže, jo.

V tý době sem třeba byl ještě sám, že sem neměl partnerku, když jsem vlastně šel na tu operaci, na tu plastiku penisu. Takže jsem neřešil vlastně ani, co to bude jako… znamenat pro tu partnerku potencionální. Ale bylo to pro mě důležitý, no. […] Důležitá součást prostě, no. Tady v tý přeměně.

Takže mý očekávání to splnilo, no. Prostě aby tam furt něco bylo. Kdyby náhodou přišel [syn manželky] do koupelny, ať si tam můžu dát ruce, kdyby cokoliv, kdyby mě zavřeli, jo, nedejbože, tak to, tak prostě koho napadne, že že je něco dole, že jo. Eště si necham dodělat koule a… bude to v pohodě.

Ale pro mě je třeba jakoby to důležitý, vypadat tak jako… co se týče jakoby ve vztahu k ostatním mužům, mam potřebu…aby to vypadalo realisticky.

Tak jako takhlenc. Jako prostě sere mě, že tam nemam jako penis, a třeba prostě v partnerskym životě, tak prostě jako mi tam bude chybět. Štve mě, že tam, že ho tam nemam. Tak jako to mě fakt rozčiluje, ale zase si řikám, no tak dobrý, tak prostě nemam penis, ale furt lepší, než prostě mít třeba rakovinu. Že prostě si řikam, že na tom nejsem zase tak špatně. A… no jako rozčiluje mě to strašně moc. Ale tak jako můžou se stát i horší věci.

Z uvedených citací je zřejmé, že penis je důležitý jak pro transsexuála FtM samotného, tak pro druhé (je to zřejmě jakýsi ukazatel toho, jestli (už) je muž), ve vztahu k nim. Transsexuál si je totiž svého handicapu vědom, ať už o něm druzí vědí či nikoli (a zde nejde jenom o penis, ale jaksi o samotný fakt, že je tím, kým je – transsexuálem).

Ona touha a potřeba transsexuála FtM mít penis (nebo přinejmenším vytvořit dojem, že má penis) je tak z tohoto úhlu pohledu vlastně především způsobem, jak zabránit tomu, aby byl odhalen rozpor mezi oběma identitami (skutečnou a virtuální), způsobem, jak zamaskovat odlišnost:

A teď… a i třeba sem řikal jako kterou ponožku si mam dát do slipů a tak, když sme šli plavat a todle ‘Ukaž, dej si takdle…jo to je dobrý'[radila manželka] nebo vem si větší nebo menší, jo nebo prostě něco.

Takže kdybych chtěl říct, že se převlíknem nebo pudem plavat, tak já se na to musim připravit. Takže to je pitomý. Potom v autě to samý, máš nějaký kalhoty, že jo, a zezadu je na tebe vidět – nemusí nikdo koukat – ale já mam takovej pocit, prostě mam to tam rovný, že jo. Anebo deš a máš nějaký blbý kalhoty a zrovna se ti promáčknou dovnitř, víš nebo prostě, no. A taky taky to I. [manželka] řikala, že všichni chlapi nemaj bouli. Ale prostě já jí potřebuju. Jo. [smích]

Muži prostě mají penis, ženy ne. Je tedy nesmírně těžké být mužem bez penisu.

Muži močí ve stoje

Jo jo. Jsou to prostě strašně prekérní situace. Já si pamatuju, jak jsem tenkrát jel vod H. [sexuoložky] ze skupiny… ee… k nám prostě, domu. Jel jsem autobusem a vono jenom z Florence z Prahy prostě na Dejvickou to nabralo třičtvtě hodiny zpoždění, jo. Takže to, co to normálně jede řekněme dvacet minut, tak už to jelo přes hodinu. A já, když jsme projeli prostě kolem Ruzyně, kolem letiště, už jsme byli jako na tý výpadovce prostě ven, tak já už jsem potřeboval strašně chcát. Ale strašně. Už jsem prostě přemejšlel, že i vystoupim jak to tam někde prostě… začíná… já nevim, co to tam… na Divoký Šárce, jak to tam jede, že prostě vystoupim a pojedu jinym autobusem, jo. Řeknu prostě, řeknu mu [řidiči], že teda vystoupim, jestli by mi nevrátil aspoň nějaký peníze. Ale prostě řikám, no já už nemam peníze, ani na autobus. Takže sem, jel sem, jel sem, a pak už jsem zjistil, že to nevydržim. A seděl jsem vzadu v autobuse, šel jsem prostě přes celej autobus jako říct panu řidiči, že prostě fakt potřebuju chcát, ale jako brutálně, že to nevydržim, jako do nejbližší stanice ani nikam, že prostě musí zastavit. On se na mě tak jako kouk, já tam tak jako… podíval se na mě, že asi si řikal, no tak, to nevydrží. A už jsem jakoby vyp- [nedokončeno, vypadal], už mě jakoby to okolí bralo jako že kl- [nedokončeno, kluka] chlapa, no jenže pak… se… jako teď. Ten autobus měl zpoždění už jakoby třičtvrtě hodiny už jenom v tý Praze, teď ty lidi byli nasraný, že prostě teď to staví. A teď já jenom s hrůzou v očích jsem sledoval, jak jako míjíme nějaký křovíčka, co tam jsou. Pak tam byl jeden strom, druhej strom, pak už tam byly jenom ty ty tele- sloupy toho vysokýho napětí . A von teda zastavuje prostě do toho pruhu a tam nic nebylo. Tam byl prostě asi patnáct metrů prostě vod tý krajnice byl ten sloup toho vysokýho vedení a vokolo bylo takový jako křoví, jako ani ne moc vysoký, to bylo tak takhle vysoký [ukazuje rukou zhruba do výše 1 m], takový ne moc jako hustý. … A já řikám, ‘ty vole, tak jako co budu dělat’. Jako teď, hlavně už jako haló, že ‘co se děje’, celej autobus, ‘proč jako…’ [šuškání] ‘Někdo stojí vepředu, je mu asi špatně…’ Nebo prostě něco. […] Ne ne ne, naštěstí nikdo nevystoupil. Zaplať pánbůh. Ten řidič prostě řek, ‘tak dělej, tak běž’. Tak si řikam, ty vole, tak jako co. Takže sem to tam jakoby… tak zkoumal jsem asi… minutu… strašně dlouhou dobu, jesi jakoby z poza toho křoví je něco vidět. Kalhoty jsem měl prostě až jakoby u kotníků. A musel jsem se vychcat jakoby na stojáka, protože… samozřejmě pravá půlka autobusu všichni prostě koukali, co se jako děje, jo, že jo. Já řikám tak tadyto prostě to sou situace, který nechci zažít. Už jakoby nikdy. A kvůli tomu jakoby tadyto sem řešil. Že to bylo vo tom jakoby do- dokázat jakoby… vychčiješ se prostě… ve stoje, tak seš teda jako chlap, no. Ale katastrofa.

Vytvoření penisu a močové trubice představují zpravidla dva oddělené (náročné) chirurgické zákroky, nejprve je vytvořen penis a následně (nejdříve však za šest měsíců, obvykle později) je dodatečně vytvořena močová trubice (vytvoření močové trubice umožňující močit vestoje je navíc obvykle provázeno komplikacemi a vyžaduje – často i více – reoperací. Některé chirurgické přístupy vytvoření močové trubice uvnitř penisu (ani) neumožňují. Stejně tak ani většina (cenově) dostupných protéz neumožňuje močit ve stoje.

Reálné možnosti současné medicíny jsou zřejmě také jedním z určujících aspektů, proč se velká část transsexuálů FtM rozhodne faloplastiku (nakonec) nepodstoupit:

Tak ale víš co, s tim… s tim bych stejně nebyl vo moc víc chlap než teď. (…) A taky stejně… stejně, abych se… aby ses udělal, abys moh dosáhnout orgasmu, tak ti tam to původní… stejně musej zčásti nechat, tak co.

Hmm a je teda pravda, že vlastně my na tý cestě jakoby od toho kym sme byli, po to, kym sme teď v podstatě ošetřujeme jenom jenom tu schránku. Že vevnitř zůstáváme hodně stejný. My v podstatě jakoby jenom upravujeme fasádu. Protože tady, to znamená v hlavě, a tady [duše], to je furt stejný.

Minulost

Pak sou lidi, hele, to je třeba situace. Šli jsme s dětma z baráku [dětského domova] do S. do cirkusu. Nenapadne tě, že někoho potkáš. Samozřejmě, stál tam ten, takovej blbeček, v tom červenym tom, jak nosej ty cirkusáci. A… on tak na mě… jako, že se známe, že jo, a jak se jmenuju, ale už tam to původní méno a to, že sme spolu byli v děcáku. Já měl chuť ho tam úplně zmlátit, protože děti na baráku to samozřejmě neví a mysme to zahráli tak jako že… že si mě s někym splet. A já jsem taky řikal: ‘Hele, já tě vůbec neznam’. Prostě: ‘Ty sis mě s někym splet. Tak prostě drž hubu a hleď si svý práce. A eště jednou něco něco takhle cekneš a to a rozmlátim ti kokos’. Protože… ty jo a furt a desetkrát to zopakoval a my sme nevědeli, kam s vočima, že jo. Já už jak jsem ho viděl, tak so řikam ‘do prdele K.’. No a eště takovejdle jednoduchej, že jo, člověk. A začne tam na tebe takhle hulákat. A teď já fousatej, že jo, a držim se za ruku s mojí manželkou. No. A to dyť to by nás shodil.

Neví no. Ani nechci, aby to věděli. Protože já bych se z toho posral. Protože kdokoli to může, třeba ne voni [rodiče manželky], jo voni sou takový hodný, ale stejně. Mi příde jo, že to pak degraduje. Jo že, jak to ví, tak stejně potom, i když třeba ti nic neřeknou, tak vo tobě přemejšlej nějak… A to je, to je takhle se všim… Že ti někdo něco řekne, a ty dokoavaď to vo tom člověku nevíš, tak se na to nezaměřuješ, a pak stačí cokoli.

Přechylování minulosti

Velmi zajímavým jevem provázejícím minulost a nakládání s ní je pak fakt, že minulost je v průběhu utváření nové identity jaksi modifikována nebo spíše přechylována (tentokráte ovšem ve významu opačném, než v němž bývá pojem přechylování užíván obvykle). Transsexuál FtM nejenže o sobě mluví jako o muži (v mužském rodě) od okamžiku, kdy začíná svou novou (mužskou) identitu utvářet a žít, ale také tehdy, hovoří-li o své minulosti (a to i přesto, že tato jeho minulost byla vlastně žita a prožívána ještě prostřednictvím a skrze identitu minulou – ženskou). Ještě zajímavější pak je, že takto (přechýleně) o jeho minulosti postupně (tak jak je jeho nová identita budována a upevňována) začínají mluvit i další (blízcí) lidé (kteří jeho minulou identitu znají), dokonce i jeho rodiče.

Vztahy a sex

Teď? To je… to je snad poprvý, co je to takový, takový jako normální, takový přirozený, protože sem se vždycky styděl a strašně dlouho to trvalo. Tady to taky trvalo, ale ne takovou dobu, jo protože… To bylo, že sem na sebe nenechal šáhnout a teď už cokoliv, ale protože I. [manželka] je jiná. To spíš si myslim, že to dělaj… vždycky to udělá ten protějšek, že když ti dá takovou tu jisotou, že prostě seš chlap. Koukám dolu a vidim, že seš chlap.

Potom – na sex. No, na sex, když si vezmeš, že ta faloplastika z Brna, tak že tam buď tam můžou dát pumpičku, tak takovejch peněz já nemam, jo. My sme rádi, že máme takhle věci na splátky, natož abych šetřil na nějakou kravinu. Přitom, když si vezmeš, tak každá věc má nějakou životnost. A ty lidi, já nevim, jesi počítaj s tim, že to budou mít do smrti, vono se jim to za pět let vysere, určitě na to bude dva roky záruka [ironický posměšek] a možná může se stát, ten třetí rok se ti to vysere, a ty budeš chodit kvůli tomu na další operace. To je zbytečný. Nebo jak to je s tim svalem, jo, že takhle si budeš držet nohu a takhle budeš šukat. Anebo nebo… vydržej pár vteřin.

Ale taky sem řikal, že koupíme Jesenku a už sme několikrát koupili, ale já sem jí dřív sežral [smích]… Vona je taková bílá a to, a já sem jako jí řikal [manželce], jesi jako by mi to dělala nějak pusou nebo tak a že bych jí todle nastříkal do pusy, že jí to bude jako chutnat, že jo, ale že bych si rozsvítil a podíval se, jak to vypadá [smích]. Že to má na puse, no. A tak sme právě řešili jesi Jesenku anebo tu druhou… já nevim, jak se to menuje… Piknik. No. A jedno trošku pálí a vždycky sme koupili to, co pálí, takže sme řikali až bude to… to dobrý, to sladký, tak jo, tak, že si to můžu zkusit. Anebo že… že dolu, víš, a tak, prostě mně se to tam líbí, no. Takže to tam prostě, já to tam potřebuju, vona ne.

No. I třeba sem jí donutil, aby mi ho [smích] jako kouřila. Ale to… že sem ho měl připnutýho. A vona jako že jí to teda moc nebere, jako když je gumovej, jo, tak jako že nic necejtim, ale jsem prostě si rozsvítil a potřeboval jsem to vidět, no.

Nic nedokazuju

Tato kapitola by se také mohla jmenovat Na nic si nehraju nebo Nezměnil jsem se. V určité fázi (formálního) procesu přeměny pohlaví, respektive utváření mužské identity, přestávají transsexuálové FtM prostě komukoli cokoli jakkoli dokazovat (jsou jednoduše sami sebou).

Tim, že sem si prostě sice prošel změnou pohlaví, tak to neznamená, že se člověk jako změní úplně. Což si někteý lidi myslej, že támhle ti něco vodfiknou a ty jo.

Já si myslim, že to je jakoby cíl. Že poznáš, že seš na konci tý cesty odněkud někam, když seš konečně sám sebou a nemusíš řešit, jesi teď v týdle situaci se zachováš takhle a pak takhle. Chováš se úplně normálně a neřešíš to, jestli voni to budou vnímat jesi seš holka nebo kluk. Prostě seš to, co seš. A je to přirozený.

Lhaní, zastírání, mystifikace

Minulost (a tedy ani přítomnost) není přiznána, ani pouze popřena (tajena), je cíleně (nikoli však jako celek, nýbrž pouze určité její relevantní části, úseky, fragmenty) nahrazena/nahrazována minulostí novou (jinou, alternativní).

Ne, ale to mě spíš přivedlo na to, že jednou sem někde, nějakym nedopatřenim nebo… s jednou kamarádkou, která má malý čtyrletý děcko a řiká mi teda strejdo, ale nějak děcko prostě za mnou zaběhlo na záchod, ty jo. A řiká: ‘Hele, strejda ho nemá!’ [smích] Řikam si, ‘ty vole’. A maminka pak řekla: ‘No, to víš, strejda si s nim moc hrál a on mu upad.’ [smích] No, takže… takže to bylo dobrý. Takže budu muset všude řikat, že mi jedině upad, jako… že sem si s nim moc hrál, a že mi upad.

Taky se mi stalo, že sem byl třeba u doktora a oni mi dělali ultrazvuk ledvin. A von na mě: ‘A varlata nebolí?’ A já: ‘Ne, nebolí.’ Hehe, a přijde mi to blbý. [smích]

Tak spousta z nás řiká: ‘Ty vole, mě mrznou koule’ a [smích]. Že člověk jakoby vlastně fakt… kecá, no.

ZÁVĚR

Paradoxní a zajímavé je, že z právního hlediska je úřední změna pohlaví u transsexuálů FtM – úřední mužská identita – podmíněna pouze ztrátou reprodukční schopnosti (tj. chirurgickým zákrokem, který nikterak nemění fyzický vzhled člověka), tedy není pro ni naprosto relevantí, zda člověk má/nemá prsa či penis.

Podařilo se mi tedy identifikovat celkem šest strategií, jimiž transsexuálové FtM dokazují, že jsou skutečně muži:
1. Vypadat jako muž
2. Dělat věci (chovat se) jako muž
3. Vysvětlování
4. Úřední změna pohlaví
5. Lhaní, zastírání a mystifikace
6. Popírání či zatajování minulosti

Nejzásadnější problém a překážku při budování mužské identity představují pro transsexuály – zcela logicky – viditelné rozdíly (mezi mužem a ženou). Ve chvíli, kdy jsou však tyto rozdíly (úspěšně) odstraněny (či skryty), přestává být pro transsexuály FtM potřeba “dokazovat kým jsem” aktuální.

—————————

A co vy?
Přechylujete už svoji minulost?
A co vaši blízcí? 🙂

K zážitku s hokejkou, který jeden z kluků popisuje, že jí chtěl, zatímco brácha jí měl automaticky, jsem si vzpomněla na svůj zážitek s hokejkou: Pamatuji si, jak jsem si hokejku napsala k ježíškovi, když mi bylo asi dvanáct. Přesně si ale pamatuji proč. Ne proto, že jsem jí chtěla. Proto, aby si rodiče náhodou nemysleli, že nechci být kluk. Tolik jsem se bála jakéhokoliv podezření.
Dostala jsem jí, nikdy jsem si s ní nehrála. Jen jsem měla dobrý pocit, že si myslí, že je to ok, když já, jakože jejich syn, chci hokejku. A byla jsem spokojená, jak dobře jsem to zařídila, aby to nepoznali.

5 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.