otєrєzє.cz

Chirurgické možnosti pohlaví a statistika

Venku je teď v osm večer 29 stupňů ve stínu na severní straně mého balkónu, vzduch voní létem a mě to připomíná ty chvilky sezení na voňavé louce po západu slunce s hvězdami nad hlavou…
31.7.2012 mi skončí neschopenka a měla bych mít celý srpen víc času na cestování, protože budu čerpat dovolenou a přesčasy. V ideálním případě od září nastoupím do nové práce. Takhle si to maluji.
Ale já si tu teď čtu zase nějaké zajímavé informace. Chci poděkovat Míše, která mi poslala odkaz na “Chirurgické možnosti pro transsexuální ženy”. Je to sice článek z r. 2003 (originál v angličtině + jedna statistika z r. 2007), ale podle mě se toho zas až tolik nezměnilo. A když už, tak k lepšímu (předpokládám). Zajímavé jsou statistiky. Překlad byl taky zajímavý, bylo tu pár slov, které neznal ani velký slovník na Seznam.cz a Google překladač je vykládal divně 🙂 Naštěstí existuje Velký výkladový slovník anglického jazyka Merriam-Webster www.m-w.com, který zná všechno, co v angličtině existuje.
Veřejnost i média vnímají transsexuálního člověka jako osobu, která prodělala operaci pohlaví (SRS – Sex Reassignment Surgery). Ve skutečnosti existuje mnoho transsexuálů, kteří šťastně žijí, pracují a socializují se jako ženy, ale nikdy neprodělali operaci pohlaví nebo ji oddalují na pozdější dobu.
Většina chirurgů požaduje před chirurgickou změnou pohlaví splnění podmínky alespoň 12 měsíců hormonální terapie a také úspěšné splnění “real life testu” – žití jako žena na plný úvazek po dobu jednoho roku. Nicméně i přes velké množství žen, které splňují tyto podmínky, tyto osoby nevyhledávají chirurgickou změnu svého pohlaví.
Důvody odložení nebo vyhnutí se této chirurgické změně jsou velmi různorodé:
– je to nezvratný krok – pokud si nejste jisti, nedělejte to
– nedostatek peněz na operaci (v zemích EU většinou zdarma)
– potencionální ztráta výdělku (zaměstnání) po operaci
– nemáte žádnou silnou touhu ani psychologickou potřebu mít ženské pohlaví
– homosexuální orientace
– radost ze sexuálního potěšení se svými ponechanými mužskými genitáliemi (není totéž co “homosexuál”)
– tlak ze strany partnera, rodiny či přátel
– strach z operace
– touha zachovat reprodukční schopnost
– zdravotní problém, který brání větší operaci
Bohužel jsem nenašel žádné statistiky o tom, jak dlouho trvalo od operace zařadit se do běžného reálného života pro MtF, ale našel jsem pár zajímavých čísel pro FtM.
Dr. Holly Devor uvádí, že více než 1/3 z 35 účastníků jeho (nebo jejího? 🙂 výzkumu začali žít jako muži bez pomoci hormonální terapie nebo chirurgické změny.
60 % z nich začalo žít svůj život jako muži s pomocí hormonální léčby, ale v průměru během 3,5 let neprodělali žádnou operaci.
Pouze šest (15 %) z 39 dotazovaných transsexuálních mužů prodělalo nějaký druh rekonstrukční operace pohlaví.
I když u těchto osob uplynulo průměrně 6,5 roku od začátku hormonální terapie a 7,9 let od začátku života jako muž na plný úvazek, více než polovina (51,5 %) z těch, kteří ještě neprodělali operaci pohlaví řekli, že ani neměli zájem o toto řešení.
Tyto mimořádné výsledky nejsou přímo porovnatelné k transsexuálním ženám (MtF), neboť operace u FtM jsou mnohem složitější a dražší.
Důvody, proč prodělat nějakou formu genitální chirurgie jsou časem často zesilovány a většina transsexuálních žen nakonec podstoupí některou z procedur:
1) Silná touha konečně odpovídat svým pohlavím ženskému pohlaví v souvislosti s psychologií a sociálním životním stylem.
2) Potřebujete prezentovat svůj ženský fyzický vzhled při nahotě a odstranit tak strach z identifikace jako “muž” z důvodu přítomnosti mužského typu genitálií.
3) Touha mít “normální” heterosexuální styk s muži jako jej mají ostatní ženy.
4) Tlak ze strany partnera, rodiny a přátel.
5) Móda a komfort – strach z odhalení z důvodu podivných “boulí” při nošení těsného oblečení. Už žádné další zastrkování genitálií a nepříjemný mačkající pocit.
6) Omezení mužských fyzických účinků způsobených varlaty.
7) Zdraví – obavy z poškození jater v důsledku dlouhodobého užívání anti-androgenů a vysokých dávek estrogenu a progesteronu.
8) Silná a sexuálně vzrušující touha mít ženské genitálie (kontroverzní důvod).
9) Jako pomoc homosexuálnímu “muži” mít sexuální vztahy s atraktivními heterosexuálními muži (velmi kontroverzní důvod).
Je možné úspěšně skrývat mužské genitálie, ale může to být nepříjemné a nepohodlné.
Sexuální touhy se mohou stát silným motivem pro SRS.
Význam bodu č.2 nelze podceňovat. Po přeměně s HRT, ale před SRS dívka postupně získává špatné zkušenosti, od rozpaků při bezpečnostní kontrole, přítele, který vidí příliš mnoho, putující ruky opilce, až k možnému fatálnímu zklamání při napadení násilníkem.
Další poměrně kontroverzní důvod je někdy ten, že homosexuální muži se snaží prodělat operaci pohlaví proto, aby se stali společensky a právně přijatelnější jako transsexuálové, než otevřeně jako homosexuálové.
Věk při SRS
Zpráva BBC z roku 2007 tvrdí, že ve Velké Británii žilo 15.000 transsexuálů (1 z 4000 obyvatel), a že SRS proběhla v průměrném věku 29 let – i když to vypadá jako překvapivě nízký věk.
Američanka Christine Jorgensen (1926 – 1989) – první světově známá osoba,
která prodělala hormonální terapii (v Dánsku) a poté SRS (1952), včetně vaginoplastiky
(více o ní a o prvních “pionýrech” v této záležitosti chci rozvést v některém z dalších článků)
I dnes, půl století po Christine Jorgensen, většina empirických důkazů a publikované studie ukazují, že většina evropských a severoamerických transsexuálních žen jsou ve věku 30 – 40 let, než začnou řešit svou transsexuální stránku.
Značnou publicitu prožívají mladí transsexuálové, kteří za podpory svých rodičů prochází přechodem a přípravou na SRS ve velmi mladém věku – buď ještě jako teenageři nebo brzo kolem 20. roku. Není pochyb o tom, že tato skupina je početná, ale je to stále jen velmi malá část transsexuální komunity.
K dispozici je také statisticky významná skupina mladých transsexuálních žen (často z Asie a Latinské Ameriky), jejichž kariéra v sexuálním průmyslu vede k různým chirurgických postupům během dospívání v podobě zvětšení prsou či feminizace obličeje. Když (pokud vůbec) se konečně rozhodnou podstoupit SRS a to ve věku kolem 30 let, obecně to označuje jejich odchod ze sexuálního průmyslu.
Graf zobrazující právní změnu statusu pohlaví (obvykle po SRS)
celkem 712 německých transsexuálů ve věku 18 – 79 let.
Průměrný věk je 34.
Zdroj: Weitze C., M.D., Osburg S., M.D. (1997)


(Prohlašuji, že je mi více než 18 let a mohu pokračovat na stránky zobrazující nahé části těla – po kliknutí na “celý článek”)

Následující tabulka ukazuje průměrný věk transsexuálních žen po SRS v letech 1997 – 2000 na jedné klinice v Thajsku:
Národnost
Průměrný věk
(Roky)
Nejnižší věk
(Roky)
Nejvyšší věk
(Roky)
Celkový počet
Thajsko 26,7 19 45 79
Japonsko 39,3 19 54 8
V.Británie 39,0 26 53 5
Austrálie / NZ 40,8 25 50 7
USA / Kanada 50,5 22 65 66
Vše 37,8 19 65 165
Zdroj: Klinika plastické chirurgie Phuket, Phuket, Thajsko
Dále jedna americká studie uvádí u 232 transsexuálních žen, že jejich průměrný věk v době operace byl 44, s rozsahem od 18 do 70 let.
Možnosti chirurgie
Transsexuální žena, která přešla na plný úvazek, stojí před těžkou volbu mezi několika lékařskými možnostmi operací jejího mužského genitálu. V pořadí podle rostoucí složitosti a nákladů jsou:
1) Žádná operace (dlouhotrvající ženská hormonální léčba zmenší mužské genitálie významně a nakonec způsobí trvalou chemickou kastraci asi po 6-12 měsících používání)
2) Chirurgická kastrace nebo bilaterální orchidektomie, tedy odstranění varlat (nebo pohlavní žlázy) spolu s nežádoucími maskulizujícími a virilizujícími (odlišujícími mužské tělo od ženských) vlivy, které produkují testosteron.
3) SRS – odstranění varlat a penisu a vytvoření ženských vnějších genitálií, ale s žádným důrazem na vaginální hloubku. Tento krok je obvykle následovaný plastickou operací o několik měsíců později.
4) Plná SRS s vaginoplastikou – odstranění varlat a penisu a formování ženských pohlavních orgánů, vytvoření neo-vaginy s dostatečnou hloubkou pro styk. Opět často následuje ještě jedna plastická operace.
Až 50 % ze všech transsexuálních žen mohou končit bodem č. 1 a nikdy nepostoupí do další kategorie.
Mnoho mužů, kteří se domnívají, že jsou transsexuální a podstoupí hormonální léčbu s tím, že potřebují co nejdříve i SRS, později nemusí již takovou potřebu cítit a podstoupí SRS až za několik let, např. na žádost jejich heterosexuálního mužského partnera.
Pokud existují jakékoliv pochybnosti, nejlepší cestou je vždy operaci nepodstoupit.

Neo-vagina
SRS vždy zahrnuje tvorbu vstupu do neo-vaginy (tj. umělé vagíny). Nicméně z různých důvodů může být často velmi mělká (jen 5-7 cm). Rozhodnutí, zda mít či nemít hlubokou pochvu vhodnou pro styk je vlastně rozhodnutí, které nemusí být vždy automaticky “ano” – zejména u žen starších, které možná nemají v úmyslu vést aktivní sexuální život po operaci.
K uspokojivému pohlavnímu styku s mužem je vhodná vaginální hloubka nejméně 15 cm. Třebaže se jedná o průměrnou hloubku neo-vaginy transsexuálních žen, některé vaginy jsou nevyhnutelně mělčí a to je hlavní příčinou nespokojenosti s výsledkem SRS.
Pro styk s nadstandartně vybaveným mužským partnerem je nutná vaginální hloubka 20-22 cm. To je vlastně velmi značná hloubka, která je zřídka kdy během SRS dosažena. To vyžaduje přítomnost větší plochy kůže penisu (což bývá problém po dlouhotrvající ženské hormonální léčbě) a také kůže šourku (což vyžaduje bolestivou elektrolýzu před zákrokem). K prodloužení hloubky lze využít štěpy tlustého střeva – ale vnitřnosti transsexuálních žen mohou být nevhodné pro tak hluboké a široké dutiny. Na druhou stranu většina genetických žen má také problém uspokojit takto vybaveného šťastného muže! Je třeba rovněž připomenout, že k dosažení a udržení plné vaginální hloubky je vyžadována pravidelná dilatace nebo častý pohlavní styk.
(Pokud někoho zajímá, co to dilatace je, v čem to spočívá a ostatní detaily o neo-vagíně u nás v ČR, můžete se dočíst více zde. Průměrná hloubka neo-vagíny u doc. Jarolíma v Motole je 14 cm, u prof. Veselého v Brně 8 cm).
Pro SRS jsou používány různé techniky. Zdaleka nejčastější jsou variace penilních inverzních metod, zatímco poněkud méně obvyklá je metoda sekce esovitého tračníku. Klady a zápory obou metod lze shrnout takto:
Výhody
  • TRAČNÍKOVÁ SEKCE:
  • Přirozeně vypadající neo-vagina.
  • Žádné neo-vaginální kontraktury
  • Tekutina vylučovaná ze střeva působí jako přírodní lubrikant během pohlavního styku.
  • Žádoucí z hlediska funkční neo-vaginy.
  • Nutné pouze mírné neo-vaginální dilatace.
  • Žádné riziko poševního růstu chlupů.
  • PENILNÍ INVERZE:
  • Poměrně jednoduchý chirurgický zákrok, který výrazně snižuje možné.komplikace a související vedlejší účinky.
  • Žádné riziko zánětu pobřišnice a střevních srůstů spojených s kolostomií.
  • Rychlé zotavení – 4-6 dní v nemocnici.
  • Obvykle levnější.
Nevýhody
  • Je to velký chirurgický výkon, který postihuje zdravé tlusté střevo.
  • Prodloužená rekonvalescence z důvodu rozsáhlé operace přes břišní dutiny.
  • Mohou se vyvinout komplikace, jako je zánět pobřišnice, srůsty a střevní nekróza střevního štěpu.
  • Z pochvy může unikat tekutina a zápach. Vložky v kalhotkách mohou být trvalým požadavkem.
  • Bolestivá elektrolýza chlupů ze šourku – doporučuje většina lékařů.
  • Vyžaduje časté neo-vaginální dilatace.
  • Možné neo-vaginální kontraktury po operaci.
  • Pohlavní styk vyžaduje umělý lubrikant .
  • Denní sprchování, aby se zabránilo nepříjemnému pachu a vaginální infekce.
Bez ohledu na výše uvedené se zdá, že po několika letech metoda vytvoření neovaginy je relativně nedůležitá, protože funkční reakční schémata jsou stejná, včetně chování při vzrušení a orgasmu, stejně jako zvlhčování. Například v následujících měsících a letech po ukončení penilní inverze, kožní štěp ztrácí všechny své vlastnosti a kůže je již zvyklá na nové prostředí, přičemž získává stejné vlastnosti jako normální pochva – včetně běžného vaginálního pH, kompletní ztráty chlupů, úplné ztráty pigmentu, úplné ztráty potních žláz a normální úroveň vaginálního epiteliálního glykogenu. Buňky ve skutečnosti změní svůj typ, a tak je nakonec nemožné rozlišit mezi buňkami získanými z vaginálního výtěru z genetické ženy a přeoperované transsexuální ženy 10 – 20 let po operaci. Také zvlhčování není žádným dlouhodobým problémem. I když to může u neovagín trvat o něco déle než “přirozené” pochvě, někeré neovaginy vlhnou přinejmenším stejně dobře a rychle.
Pochva na levé straně je dříve oblíbený typ v průzkumu transsexuálních žen: minimální množství chlupů, malý clitoris a obecně lehké a jemné rysy. Pochva na pravé straně je pooperační výsledek předního chirurga převzatý z internetových stránek jedné transsexuální ženy.
Zobrazení chirurgické změny pohlaví u MtF (Vaginoplastika)
Penilní inverze
Před
Po
1) řez je veden na šourku, varlata odstraněna.Většina penisu je amputována, ale kůže a nervy jsou pečlivě zachovány.
2) vaginální dutina je kůže penisu naruby a slouží k pokrytí vnitřních částí neovaginy.Velmi citlivé glans je hluboko uvnitř a působí jako děložního hrdlo dělohy.
3) Klitoris je vyroben z citlivé erektilní tkáně odebrané z penisu (někteří chirurgové používají malou část glans) a kůže šourku použita k vytvoření velkých stydkých pysků.
4) Pozdější plastická operace může být někdy potřebná k upravení pysků a překrytí klitorisu.
Práce dobrého chirurga je k nerozeznání od skutečného ženského pohlavního ústrojí.
Tyto faktory ovlivňují výsledky SRS a hloubku pochvy:
– Obřízka (pokud možno bez ní)
– Délka penisu (čím delší, tím lepší)
– Obvod penisu (čím větší, tím lepší, ideálně více než 3 cm / 7 cm při erekci)
– Množství kůže šourku (čím bohatší, tím lepší)
Je důležité znovu říci, že dlouhodobé užívání hormonů a orchidektomie má velmi negativní vliv ve vztahu k SRS – zmenšuje velikost penisu a scvrkává šourek. Ideální výsledek SRS by byl ještě před začátkem podávání hormonů. Někteří přední chirurgové, kteří si zoufale touží zachovat svou dobrou pověst, se zdráhají provádět operace pacientů, u kterých již proběhla orchidektomie. Samozřejmě je tato situace v rozporu s doporučením mnoha psychiatrů. “Real life test” obvykle spojený s hormonální léčbou je nezbytný před každou operací pohlavních orgánů.
Vlevo je nákres mužské pánve, vpravo je ženská pánev.


Kresba ženské pochvy se ztopořeným penisem během pohlavního styku. Je možné vidět, jak je penis sevřen mezi kostmi (stydké kosti v oblasti ochlupení vpředu a kostrče na zádech). Toto sevření může být nepříjemné pro muže pronikající do vagíny transžen, jejichž mužská kostra není uzpůsobena pro polohu penisu v “misionářské poloze”.
Obecně genetické ženy (bez ohledu na jejich výšku) mají široké boky, tedy širokou pánev s pánevní dutinou a velkým vnitřním objemem. Mají také ideální pánevní vstup jak pro porod, tak pro pohlavní styk. Výsledkem této kostry je, že i jinak drobná žena může pohodlně a příjemně poskytnout prostor velkému penisu. Bohužel transženy, které mají kostru člověka s chromozomy XY, mají úzkou pánev a malý pánevní přívod ve tvaru srdce. Většině transžen jejich kosterní struktura teoreticky vylučuje přirozený porod dítěte a u pánevní kosti může nepřirozeně bránit nebo dokonce zcela zabránit proniknutí penisu a také omezit míru a směr, kterým lze neovaginu natáhnout při pohlavním styku s proniknutým penisem.
Dalším problémem je skutečnost, že genetické ženy mají silný svalnatý a vazový rámec v okolí jejich vagíny. Tyto svaly působí na penis při pohlavním styku, vědomě či nevědomě. Transženy nemají žádné skutečné vaginální svaly po SRS – nicméně kombinací síly vůle, vnitřními výkony a aktivním sexuálním životem lze dosáhnout dobré výsledky. Např. jeden partner transsexuální ženy uvedl, že byl velmi spokojený s vaginální svalovou kontrolou jeho manželky již 18 měsíců po její operaci.
Horní obrázek ukazuje pochvu typické genetické ženy, spodní pochvu transsexuální ženy.
Obecně genetické ženy mají pochvu o něco vyše umístěnou, jemnější, ale o trochu méně úhlednou.
Pokud transsexuální žena neplánuje mít vaginální pohlavní styk, pak není třeba mít hluboko vytvořenou pochvu a lze se vyhnout zbytečným chirurgickým zákrokům. Tasto žena bude také ušetřena následné dilatace.
Důraz může být kladen spíše na dosažení co nejlepšího vnějšího vzhledu, než na sexuální funkce a zábavu.
———————————–
Faaaakt zcela mimo téma:
Holčička na vznášející se posteli s černým přízrakem
To je tak krásný, jak se najednou celá planeta zastaví a všichni jsme na jedné lodi, jakmile začne Olympiáda. A jak si to ti účinkující při zahájení užívají… Tenhle článek jsem překládala při zahajovacím ceremoniálu XXX. Olympiády v Londýně a měla jsem problém pořád nepřeskakovat z článku na obraz 🙂 Člověk ani nemusí mít ke sportu žádný vztah, aby ho něco takového nadchlo. To je fantazie. Odprostí to lidskou mysl od starostí…
Tak já to jdu dokoukat 🙂 A pak budu přemýšlet nad všemi těmi čísly tady 🙂
Příští XXXI. Lentí olympijské hry se budou konat v brazilském Rio de Janeiru. Chtěla jsem si dát původně předsevzetí, že se na zahajovací ceremoniál v r. 2016 dostavím už jako Tereza se vším všudy, protože bych si to jednou chtěla prožít, ale je to dost daleko, i když mě Brazílie vždycky fascinovala (ale ne jen kvůli barevným pochodům sexuálních menšin apod.). Hlavně se mi tam líbí, že je tam teplota 25 C po celý rok každý den. Trošku nuda no 🙂 Ale žádné mrazy. Žádné řešení, kdy zatopit, čím zatopit, kdy přezout auto, co v zimě na sebe… i když já se těším, jak si užiju zimu v ženském oblečení… v kozačkách…v bundičce s kožíškem… 🙂

8 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.