• Uncategorized

    Nechci, aby se náš syn maloval jako nějaký úchyl, jako TY

    Už je dost pozdě, ale taky jsem přišla domů pozdě.
    Jsou totiž čarodějnice. Trochu mě to v tento den nutí vzpomínat, přestože nechci. Na vytváření papírových čarodějnic s Kačenkou, které jsme potom večer jeli upálit k rodičům bývalé manželky na zahradu plnou voňavé trávy, stromů, květin, větru z Hvozdu z mých milovaných hor Lužických, na které teď už vidím jen z dálky. Už se jich přímo nedotýkám. Ta zahrada mi chybí. Ti lidé mi chybí. Ten dům mi chybí.
    Než jsem šla na poštu, zavolala mi ale švagrová (jako kdyby tušila, že nechci být sama) a ptala se, jestli s ní nechci zase do knihovny.
    Já chtěla moc, protože jsem Sophince slíbila, že se podívám do knihy od Dr. Knappové “Jak se bude jmenovat?”, podle které matriky schvalují/zamítají žádosti o nové jméno. Mám jí teď na měsíc půjčenou, kdyby si chtěl někdo ověřit nějaké méně obvyklé jméno, zda je obourodé 🙂 (I když jde jen o vydání z r. 1985, kde chybí nových 15.000 jmen z posledního vydání, které se ale shání těžko).
    Švagrová si taky chtěla popovídat. Rozešla se zrovna se svým dlouholetým přítelem. Má nějakou modrookou štíhlou sedmnáctku…
    Takže jsme nakonec propovídaly celé odpoledne a zašly spolu ještě nakoupit, protože jsem si za každou cenu chtěla dnes opéct klobásu (ačkoli už běžně tyhle věci nejím). Jsou přeci čarodky! (Kolega nezná slovo “čarodky”, tak doufám, že vám to problém nedělá 🙂
    Měly jsme obě dvě vyloženě “typický” program na 30. dubna 🙂
    Všude voňavé kouře z ohýnků, vybrané regály s klobásami, veselí lidé… A my dvě si místo někde u ohýnku povídaly v autě.
    Lepší, než být doma sama. Nemám s kým jít k ohni. Nemám zahradu. Nemám čarodky…
    To je to, co je jiné.
    Na druhou stranu jsem sama. Nemusím se bát, že mi někdo zahýbá, že mi někdo lže, že mi někdo bude chtít vynadat za to, že mám na sobě podprsenku…
    Ale mám něco jiného 🙂 Zase mé myšlenky a zážitky 🙂
    Vlastně se to pořád opakuje. Nadšení. Radost. Štěstí. Nekonečná euforie.
    Stojím v dloooouhatánské frontě na poště typicky holčičím postojem nožky u sebe, vzpřímená a nenápadně se usmívající, zatímco ostatní mají otrávené tváře. Pán u okýnka si totiž přinesl obsah balíku, ale neměl ho zabalený, takže ho tam teprve balil, vypisoval, ptal se… To to trvá, pane 🙂 Jo ještě izolepu. Ano, tu tady také prodáváme. 🙂
    Mě to nevadí. Stojím si tam a užívám svou ženskost. Klidně bych tu stála až do večera, jen abych měla pocit, že jsem správně identifikována 🙂
    Vchází stále noví lidé. Zase otrávení.
    Vždycky mě sjedou pohledem a pokračují dál.
    Jsem jedna z nich… jedna z těch všech žen, které v té frontě stojí. Ach ten POCIT!
    Žádné údivy, zkoumavé pohledy… nic.
    To NIC je tak kouzelné! Po tom NIC jsem celý život toužila.
    Jít na poštu za bílého dne jako žena, aniž by měl kdokoliv problém s tím, jak vypadám.
    Pořád ty zkoumavé pohledy čekám, ale zmizely.
    Jsou pryč.
    Na druhou stranu mě to trochu mrzí, protože co když ty zkoumavé pohledy nebudou zkoumavé z důvodu nejasné identifikace mého pohlaví, ale z důvodu, že se někomu jako žena líbím?
    Jak to rozlišit?
    Jsem připravená na ty druhé pohledy?
    Mám mrknout očkem? Zastydět se a strhnout pohled do země? Usmát se a jít dál? 🙂
    A co když se zmýlím?
    Co když někdo bude řešit mé pohlaví a já se mu budu usmívat koketně do očí? 🙂
    To bude úlet 🙂
    No a co.
    Zase mi chybí zpětná vazba.
    Tedy ona je mi vlastně dávána tím, že si mě nikdo nevšímá. To je taky zpětná vazba. Nebudit pozornost jsem si vždycky přála. Ale nesnažíme se my ženy zaujmout svou krásou? Snažím se být aspoň trochu hezká. Líbím se sama sobě v zrcadle. Líbí se mi, když si před výlohou upravuji vlasy za uchem, rovnám sponku… Očividně mi to ještě nejde posunout se na takovou úroveň, abych se líbila mužům, které osobně potkávám. Ale co bych chtěla po dvou měsících HRT? 🙂
    Uvědomila jsem si, jak jsem tohle nikdy nemohla. Klidně půjdu přes půl města pěšky jen proto, že TEĎ MŮŽU! Jsem celá komplet v dámském, mám balerínky, mám bílé kalhoty, tyrkysové tričko s krásným nařaseným výstřihem, náušničky, sponku ve vlasech. Usmívám se, protože je mi dobře. (Vypadám občas jak sjetá 🙂 Můžu jít kam chci, můžu mluvit s kým chci, můžu v knihovně požádat o nalezení knihy, můžu říct pokladní, že budu platit kartou, můžu se jí podívat do očí a NIC. Zase nic. Žádné negativní nebo nejisté reakce.
    To mi nesmírně zvedá sebevědomí a popohání kupředu.
    Čím déle se neděje nic, tím více mám pocit, že už jsem tam, kde mám a chci být.
    Protože v tom nic je toho neskutečně mnoho.
    Nebudu tu teď záměrně jmenovat, ale slečna, která mi píše (moc milý a neskutečně citlivý člověk, který musí mít tolik síly, aby se na samém začátku dokázal odlepit ode dna a takové z nás musíme držet za ruku a pomoci jim) mi dnes napsala svou zkušenost s manželkou:
    “Velmi zabolelo, když během jedné z hádek prohlásila :/ …. syna ti nedám na střídavku, nechci aby se v 19 maloval jako nějaký úchyl, jako TY!”
    Dotklo se mě to.
    Bylo mi z toho smutno.
    A nemůžu zasáhnout. Nemůžu udělat vůbec nic. Můžu se tu maximálně vyvztekat na deseti stránkách nad neschopností okolí pochopit, o co tady jde. A tak jsem si to sem musela zapsat. Tuhle snad nejhorší reakci, jaká může být, navíc od někoho blízkého. A té slečně, které tohle někdo řekl, bych chtěla vzkázat, aby se nad takovými lidmi vůbec nezastavovala, neohlížela se na ně, vypustila je úplně ze svého života (což je velmi velmi těžký a dlouhodobý úkol) a ignorovala vše, co řeknou, protože tito lidé chtějí jen ublížit – nic víc. Tito lidé nemají místo v našich životech…
    Ale měla jsem i veselé zážitky.
    Dnes mi přišel můj první dodavatel od doby, co jsem 24 hodin denně Terezou.
    Vyprávěl mi, jak na vrátnici hezky řekl, že jde za paní Terezou Novákovou. Jak mě to zahřálo u srdce! 🙂
    Sedli jsme si do zasedačky a z celkem půl hodinové návštěvy jsme 3 minuty probírali ceny, které jsem potřebovala snížit (což se nakonec povedlo) a zbylých 27 minut o mně a o jeho bratrovi, ze kterého se po dvou neúspěšných manželstvích vyklubal gay. Popisoval mi, jak je teď jeho bratr šťastný. A říkal, jak úplně zářím 🙂 (Taky že jo. Byla jsem zase v sedmém nebi! Mé první oficiální pracovní jednání a já byla oslovována správným jménem, správným rodem a vše probíhalo úplně normálně.)
    Už posledně (ještě před 7.4.) si všiml, že jsem namalovaná, ale nechtěl se ptát. Bylo to prý už poznat…
    Řekl mi, že je rád, že jsem žena, protože se ženami se mu jedná lépe 🙂
    Když odcházel, snažila jsem se ho (stále se svým železobetonovým zvykem z mé klučičí minulosti) pustit do dveří, ale on je otevřel a řekl: “Prosím. Máte přednost. Zvykejte si.” A usmál se.
    Já samozřejmě hned taky.
    Lidi prostě pouštím do dveří automaticky. Nikča mě pořád učí vcházet do nich první, ale tenhle zvyk můžu změnit jedině dlouhodobým tréninkem. Je to úplně jiný pohled na svět. Z opačné strany. Z té hezčí – ženské 🙂
    Nejradši mám firmy, které se ozývají po 7.4. 🙂 Pro ně jsem už od narození paní Nováková. Píší mi tak v mailech, oslovují mě tak v telefonech.
    Schválně jsem se zaměřila na svůj hlas, jestli z ní dostatečně žensky… a pořád nevím 🙂 Ale ono to prostě prochází, tak asi trochu žensky zní 🙂 Ověřuji si to i naživo u pokladních, když jdu nakoupit, protože s nimi mluvím.
    Žádný problém. To je ale na nic, protože si pak připadám, že ten hlas už nemusím vylepšovat a já si rozhodně myslím, že ho vylepšit musím (proto ho chci už začít řešit s foniatrem. On mi řekne, v jaké poloze jsem :).
    Pořád si ale pamatuji otázku ze zimy, kdy se mě zeptala, kdy hormony změní hlas a taky na podobnou otázku od pana ředitele. Takže úplně vpořádku můj hlas nebude. Nemůžu si naivně myslet, že je všechno z ničeho nic tak, jak má být…
    Když jsem šla od auta domů, viděla jsem, jak za mnou přichází soused (starší, ale velice inteligentní pán, co bydlí pode mnou).
    Řekla jsem si: “Terezo, nemá smysl utíkat. Aspoň máš konečně příležitost stát mu tváří v tvář.” (Kdo mě ještě takhle neviděl jsou mí dva přímí sousedé na patře – starší paní, co žije sama a taková hodně veselá rodinka s dvěmi staršími dětmi 🙂 Nějak na ně nemám pořád štěstí, přestože schválně chodím po schodech, abych potkala těch sousedů co nejvíc, aby už se to tu konečně rozkřiklo, probralo a zase to celé utichlo 🙂 Čím dřív budu centrem pozornosti, tím dřív z něj zase zmizím. (Možná už se to dávno stalo 🙂
    Počkala jsem a s úsměvem pustila pana souseda do dveří jako prvního. Přivolal výtah a vyzval mě, abych jela s ním. To jsem nemohla odmítnout. I když jsem věděla, že bude stát asi 30 cm ode mě ve stísněném velmi prosvětleném výtahu. No co. Jednou jsem žena, tak se za to přece nebudu stydět 🙂
    Než přijel výtah, byla jsem trochu nervózní a tak jsem se snažila hledat k rozhovoru témata mimo mě 🙂
    Až později jsem si uvědomila, že tam prohodil větu: “Koukám, že jste čím dál krásnější.” 🙂
    Na tu jsem nereagovala. Mluvila jsem dál o jeho zemině na pokojové květiny, kterou si nesl, na což on navázal vyprávěním o jedné rozkvetlé květině u něj doma. A zmizel ve svém patře.
    Nechtěla jsem mu nic vysvětlovat. Nebudu nic vysvětlovat každému na potkání. Prostě je nechám, ať si to vysvětlí a poperou se s tím po svém 🙂 Pokud se zeptají, ráda odpovím.
    Na totéž jsem byla připravená dnes u bývalého zaměstnavatele, kam jsem jela nakoupit. Ačkoli toho na mě moc mužského nebylo, nikdo mě neřešil. Dál si se mnou povídali, jakoby nic. Ale tohle člověk musí vidět. Není možné přehlédnout tu horu ženskosti, kterou se snažím dohnat ženskost tam, kde mi ještě pořád chybí… Ať si taky zvykají 🙂
    Moc myslím na Danielku.
    Právě teď je v autobuse ze Slovenska a míří do Motola udělat svůj nejdůležitější poslední krok, po kterém už nenásleduje nic než opravdový ženský život se vším všudy (tedy i fyzicky).
    Až se mi ozve, že bude vpořádku a při smyslech, rozjedu se za ní na návštěvu vyzvědět detaily. Jsem moc zvědavá, ale především tam pojedu kvůli ní. Jako kamarádka. (Pokud se tak mohu vůbec nazvat.)
    Na to naše pětihodinové setkání na Florenci totiž nemůžu zapomenout.
    Ona už je tak daleko… nejdál, jak jen může být. Je těsně před cílem. Jeden jediný krok.
  • Uncategorized

    Cítíte-li se být ženou, pak jste žena

    Mám menší problém, ale intenzivně ho řeším 🙂
    Můj provider RioMedia od včerejšího večera blokuje přístup všem klientům na blog.cz.
    Je docela možné, že omylem, ale vylučovací metodou jsem se několika úkony dostala nakonec až k nim, takže jsem jim napsala, co to má jako znamenat a do té doby se musím připojovat s IP adresou z New Yorku nebo Litvy nebo kde si prostě vyberu, hlavně ne z mého domova, protože tady v ČR u RioMedia je jaksi najednou blog.cz asi nežádoucí.
    Trošku mi to vše komplikuje, protože ono takové připojení přes New York není zrovna ideální (nízká rychlost, chybné zobrazení některých stránek) a psát článek na mobilu s pidiklávesnicí (kde je připojení od O2, takže funguje) nebo z práce není zrovna dobrý nápad.
    Mám toho moc na srdíčku 🙂
    Tolik jsem si dnes zase užívala to “Terko, Terezo, Teri”… od mých kolegů a kolegyň. “Terezo, jsou objednané plexi desky?”, “Terce to funguje a mě ne.” “To objednávala paní Nováková… takže si zavolejte Tereze” 🙂
    “Dobrý den, je tam paní Nováková?” “Terko, jdem na oběd?”… atd. atd. Nemůžu se toho nabažit.
    Miluji tenhle jazyk. Český jazyk. A děkuji slovanským národům, že staroslověnština měla mluvnický ROD!
    Prožívat ženskost i při mluvení (narozdíl od anglosaských jazyků) mě dělá vážně radost 🙂
    A do toho můj dnešní první den v krásných balerínkách s mašličkou (místo mých dosud nošených holčičích bílo-fialových tenisek), kdy jsem se několikrát musela kochat tím pohledem na nožku přes nožku, na ten nárt… na tu ženskost… a užívala si povznášející pocit v kantýně, ve výrobě, kam jsem dnes musela a kde mě zdravili postupně snad úplně všichni vězni :), v Kauflandu plném lidí po práci, na poště… na cestě k mamce…
    S kolegyňkou jsme se zrovna dnes sešly obě v balerínkách 🙂 (Obvykle je nenosí, což je ale škoda).
    Měla jsem ohromnou radost, když jsem jela autem a viděla po městě všechny ty slečny… Sice jsem některým ještě pořád tu krásu záviděla (hlavně dlouhé vlasy a culíčky nebo jemné tvářičky), ale i tak jsem byla šťastná, protože už jsem na vaší straně. Na naší!
    Zítra mě čeká návštěva prvního dodavatele od onoho osudného 7. dubna, kdy jsem na tento svět vkročila definitivně, naplno a navždy jako Tereza… Podle jeho písemné reakce s tím nemá problém, tak jsem na to zítra zvědavá 🙂 Obléknu se samozřejmě co nejženštěji 🙂 Navíc je to mladý kluk 😉
    Přišel mi mail od Moniky (Češky, která teď přechodně žije v Anglii). Je moc milá (jako většina z vás :), ale tím, že je v Anglii, se jí trochu komplikuje možnost začít přeměnu…
    Pokušela se domluvit schůzku s Hankou, ale nakonec to dopadlo tak, že si žádnou schůzku nedomluvily, protože dost dobře nejde dojíždět na pravidelné časté schůzky z Anglie do Prahy.
    Hanka jí ale odepsala jednu hezkou a dost důležitou větu, která se mi líbí:
    “Cítíte-li se být ženou, pak jste žena.”
    Vím, že Hanka se podle toho řídí. Vy sami víte nejlépe, kým jste.
    K tomuto našemu tématu bych sem moc ráda dala včerejší zážitek z coming-outu v zaměstnání, který provedla na poradě Linda. Vlastně jsem původně chtěla ten článek věnovat jen tomu, ale jak to tak u mě bývá, mám toho v hlavě moc 🙂 Přesto je to pro mě “zpráva dne” 🙂
    Dostala jsem svolení a dát ho sem prostě musím, protože to napsala moc hezky a hlavně jsou v tom emoce. Spousta emocí! Spousta nadšení a radosti. Která jednou čeká každého z vás… A která se prostě musí zažít.
    “Začalo to příchodem do práce. Jen jsem viděla mistra a začala se culit. On to opětoval. Oba jsme mysleli na to samé: “Tak dneska to vypukne”, honilo se nám hlavou. Rychle jsme se dohodli v kolik to provedeme a šlo se dělat. Kolega (můj tichý spojenec) souhlasil, že po proslovu se nějak pozitivně projeví. Docela jsem se na to těšila 🙂 Pak přišel mistr a pověděl mi, že to řekl předačce. Když jí to říkal, oslzela se a se slovy, že mě obdivuje pak dodala, že mi určitě zatleská. To bylo velmi potěšující.
    Bylo 22:00 a já se odebrala na večeři. Z večeře jsem si to pádila rovnou na kuřárnu, kde seděla obvyklá parta žen. Vlastně jenom žen. A hned po příchodu jsem se dozvěděla, že se probírá ta porada, kde teda mám vystoupit. (Ale jak to vědí, Lenka by jim to neřekla, no sakra tak co to je?) Naštěstí šlo o to, že jedna kolegyně se před mým příchodem ptala Lenky, co se děje, protože si pořád něco šuškám s mistrem a v pátek mě viděla, že jsem byla u šéfa mistra 🙂 No a ona (poťouchlik) jim namluvila, že mistr jde do kanceláří (že povýšil) a mě vybrali jako mistra. Dost jí to holky baštily a tak jsem se hned připojila a dělala tajemnou. 🙂
    Nastal čas porady. Mistr, předačka, vrchní seřizovač a kvalitář. Ti všichni už mluvili a mistr začal. “Tak, teď ještě jedna poslední věc. Asi nejdůležitější z těch všech věcí, co jsme tu řešili. Máme tady mezi sebou člověka, který se rozhodl, že bude žít tak, jak už dlouho chce, a vzhledem k tomu, že je to vážné téma, chci abyste dobře poslouchali co vám říká, a ušetřili se jakýchkoliv poznámek. Tak je to na tobě” a otočil se ke mě. Vkročila jsem doprostřed kruhu a začala svůj připravený proslov. Nutno podotknout, že jsem to celý zpřeházela a nakonec to bylo úplně jiný, než jsem plánovala, ale myslím si, že lepší. Mluvila jsem asi 4 minuty. Během proslovu jsme se i zasmáli (můj vtípek se chytil) a nemohla jsem si nevšimnout těch obličejů v šoku. Těch brad spadlých na zem a očí vyvalených z důlků. Ti, co to věděli, mě jen poslouchali a kochali se pohledem na ostatní 😀 A já kupodivu střídavě koukla během proslovu snad na všechny. Vůbec jsem nekoukala do stropu. Ani nevím, kde se to ve mě vzalo. Připadala jsem si jako hotová řečnice.
    Domluvila jsem a následoval velice srdečný potlesk od všech přítomných. Všichni tleskali. A já tam stála a neubránila se a střihla tam menší pukrle 😀 Jen potlesk utichl, začaly se ozývat přející komentáře, jak mi fandí a jak mě obdivujou za odvahu, a jaká jsem vlastně frajerka. Připadala jsem si, jako bych všem zařídila zvýšení platu 😀 Hned potom si vzal zase slovo mistr. S tím, že je rád, že jsme směna jaká jsme a že mu udělali radost. Okamžitě se mu dostalo odpovědi: “A co jste čekal. Vždyť jsme normální lidi ne? Proč bysme to neměli vzít”. Následovala už jen otázka jedné z dam, která se zeptala, jak to bude se šatnama. Tak jsem využila příležitosti a zeptala jsem se, jak oni se na to tváří. Skoro až pobouřeně, že by jim to snad mělo vadit, mi sborově odpověděli: “No jasně že nevadí, ježiš to je snad jasný” a předačka dodala “Ale budeš si na záchodě sedat jasný?!” 😀 A tak nějak to dopadlo.
    Posléze kudy jsem chodila, tudy na mě mávali palcem hore, uznalý kývání hlavou nebo prostě jen opravdu srdečné úsměvy 🙂 Na přestávce se samozřejmě ptali na nějaký věci, což bude pár dní pokračovat, ale bylo to fakt milé. Hned jsem tam s jednou kolegyňkou (tou co se mi tam líbí) řešila botky a najednou jako dvě největší kamarádky 🙂
    To štěstí ani nemůžu popsat. Ale však ty sama víš. Bylo a je to něco úžasnýho. Už není místo, kde platím za kluka. Už jsem všude holka. A i když to oslovování všici pletou, paradoxně v práci jim to šlo nejlépe. Asi tou davovou psychózou 🙂 Některý to jakoby i bavilo 🙂 No je toho mnohem víc, co by se dalo psát. Ale musím jít spát a radši to povyprávím pak osobně 🙂 Každopádně to prostě dopadlo líp, než jsem si kdy vysnila. Jo a už chodím na dámy 🙂 “
    Lindo, ode mě gratulace! 🙂 Mám radost s Tebou.
    Opravdu žijeme v úžasné zemi, v úžasné době, chodíme do úžasné práce… 🙂 Občas to nepobírám, jak jednoduché to všechno je a proč jsem si to na začátku představovala tak složitě a nemohla se rozhodnout, protože jsem se bála. Čeho?
    Čím víc něco neznáme, tím víc se toho bojíme. Ale jakmile se do toho pustíme, ten strašidelný přízrak se promění v malý šedý mráček, který se z ničeho nic úplně celý rozplyne ve slunečních paprscích a objeví se blankytné nebe.
    A Lindo? Měla bys začít psát. Bavíš mě 🙂
    Takže příště zase pošli nějaký svůj zážitek. Ať se tu pokocháme taky zkušenostmi někoho jiného.
    Těším se, až se zase uvidíme a taky na Tvé dny bez masky úplně přede všemi… Ty mě musíš prostě pořád dohánět 🙂
    Ale to je dobře.
    Naše rozjeté vlaky už letí tak rychle, že už jen pár stanic a jsme v cíli 🙂
  • Uncategorized

    Ne, Tomáš už tady nepracuje

    Dnešní pracovní telefonát:
    Já: “Nováková, dobrý den.”
    Dodavatel: “Dobrý den, tady “XYZ”. Prosil bych pana Nováka.”
    “Pan Tomáš Novák už tady nepracuje. Teď se můžete obracet na mě.”
    “Aha. A jak dlouho už tam pan Novák nepracuje?”
    “Noo…to vám můžu říct přesně – od 7.4….” 🙂
    “A vy jste přebrala jeho agendu?”
    “Ano. Se mnou můžete probrat vše jako s panem Novákem. Vím o tom všechno.” 🙂
    “Dobře, takže paní Nováková, chtěl jsem se zeptat, zda už je nějaká změna a mohli bychom Vám dodávat.”
    “To není tak jednoduché, pan Novák vám určitě říkal, že máme nasmlouvaného dodavatele na tento rok…”
    …a začala jsem mu tam říkat detailní informace, které probíral před několika měsíci pan Novák s tímto dodavatelem 🙂
    “Koukám, že jste od pana Nováka dobře informovaná! Tak dobře paní Nováková. Já se vám zase ozvu za nějakou dobu… Mějte se hezky.”
    🙂
    To se mi líbí.
    Bože tohle si tak užívám! 🙂
    Podobný telefonát byl dnes ještě jeden.
    Pan Novák už neexistuje. Odešel, chudák. Vystrnadila ho nějaká paní Nováková 🙂 (Hm, zajímavá shoda jmen.) Zajímalo by mě, jestli se bude nějakému dodavateli po panu Novákovi stýskat 🙂 Většina z těch velkých přivítali ale paní Novákovou s nadšením 🙂
    Jeden můj úplně nový dodavatel z firmy, do které přešla má bývalá kolegyně, mě už od začátku bere správně (neboť mě kontaktoval po 7.4.). Nechala jsem mou bývalou kolegyňku pozdravovat (od Terezy samozřejmě s tím, že aby mě snadněji poznala, řekla jsem, že jsem jí dokonce tehdy do firmy přijímala :). Dnes mi přišla odpověď, že Veronika děkuje za pozdrav, ale nevzpomíná si na mé jméno za svobodna, tak ať jí napíšu sama.
    Tak já hned “Ahoj Verčo, moc ráda vzpomínám na dobu, kdy jsme spolu pracovaly. Jo a tykáme si 🙂 Promiň, ale trochu si vychutnávám tenhle moment překvapení.”
    Chytrá holka (a taky moc hezká). Hned v druhém e-mailu jí to docvaklo a napsala: “Ahoj můj nejoblíbenější kolego.” 🙂 Tak jsem jí lehce opravila na ženský rod a už to bylo v pohodě.
    Zase začal klasický kolotoč vyptávání a skončily jsme u vlasů (jak jinak, protože Verča (přestože je přírodní brunetka) je už dva roky blondýnka a na fotce, kterou mi hned poslala, jí to vážně sluší). Byla zvědavá na mě, tak jsem jí napsala, že jsem taky bývávala blondýnka, ale teď jsem brunetka a tou taky zůstanu a poslala jí mé dvě blond fotky a dvě z poslední doby. Hned mi začala vyprávět o své úžasné kadeřnici, ke které rozhodně musím, takže mám dát vědět, až to bude aktuální 🙂 (Super :). Až dosud jsem žádnou neměla…
    Její reakce byla úžasná a od ní mě vážně potěšila, protože ona je typická žena, která si všímá ostatních holek, jak vypadají, jak se oblékají, hodnotí jejich vkus, krásu, všechno 🙂 Prošla jsem u ní 🙂 A těším se na kávu, jak říká. (I když já si dám čajíček). Její ženskosti dosahuji zatím tak ze 25 % (já vím, že si fandím), ale jednou budu třeba aspoň na jejích 75 %. To by mi stačilo. (Nebo radši 100 % :). Je dobré vytyčit si cíle.
    Mimochodem tento dodavatel (zřejmě jak vycítil to obrovské štěstí, které prožívám) mě místo “paní Nováková” asi v pátém e-mailu oslovil “paní Šťastná” 🙂 Pobavil mě. Ani jsem mu nepřipomínala, že se jmenuji jinak. Protože paní Šťastná se mi moc líbila 🙂
    Dnes mě celý den lákalo přijít zítra v balerínkách.
    Až doteď jsem nosila jen bílo-fialové tenisky, které se sice hodí téměř ke všemu, ale nejsou tak elegantní, jak bych chtěla. A já balerínky miluju (ten vykrojený nárt mě fascinuje, protože je tak ženský – asi něco jako podpatky, protože ty jsou ženské taky).
    Prostě mám chuť na balerínky, tak si je vezmu. Jenže mám jen jedny béžové s mašličkou – ne že by byly obyčejné, ale nové nejsou a hlavně jsou o číslo menší (za ty roky jsem je už ale rozchodila). Moc ráda bych se brzy vydala do Deichmanna pro nějaké roztomilé, které už z nožky nesundám 🙂
    Takhle jim to zase pomalu dávkuju. Je to NEZASTAVITELNÉ.
    Jen čekám, kdy mě popadne ta neovladatelná chuť přijít v sukni 🙂 Vím, že jakmile přijde, tak se jí neubráním. A je mi jedno, že pár kolegyň ještě před měsícem tvrdilo, “hlavně ať nepřijdu v sukni”. Ty zbylé kolegyně zase tvrdily, že se na ten moment těší. A já nevidím důvod, proč bych v sukni nemohla přijít. Beztak už nejsem v práci celebritou č. 1, už si na mě zvykli a ve středu mám svou první schůzku se stávajícím dodavatelem, tak se těším a už si plánuji, co hezkého a hodně ženského si vezmu na sebe. (Je to totiž mladý kluk ;). I když s ním budu muset řešit pro něj nepříliš milou věc – zlevnění jejich materiálu, jinak sem pustím konkurenci 🙂
    I Linda mi nabídla, že bysme jely nakupovat 🙂 A já bych jí moc ráda zase viděla.
    Teď na ní, na holku šikovnou, myslím. Psala mi, jak plánuje formou porady dnes večer všem na směně oznámit, co jí čeká a taky mě nadchlo to, jak za ní stojí mistr i další nadřízený. Tyhle reakce (obzvlášť od mužů) jsou nečekané a příjemné především proto, že jde právě o naše nadřízené – tedy ty nejdůležitější osoby v zaměstnání: “Kdyby s tím měl někdo nějaký problém, nějak to vymyslíme. Třeba tě přeřadíme na jinou směnu, neboj.”
    Moc jí přeju, aby už přeskočila dál. I když ty začátky jsou těžké (ale bývávaly i o hodně těžší momenty), ten pocit, kdy už nemusí vůbec nic skrývat a může vystupovat sama za sebe… ten je tak nepopsatelně krásný, že je třeba ho prožít, jinak se všechny ty pocity vysvětlit nedají.
    Takže holky, kupředu! 🙂
    Po práci jsem jela pro mléko (to je prý dobré na prsa, říkala jedna krásná prsatá MtF slečna z Norska na jednom videu :), že si udělám k večeři krupicovou kaši, protože mě na ní kolegyňka nalákala a dostala jsem na ní chuť.
    Zjistila jsem, jak nerada se vracím domů 🙂
    Protože doma jsem sama, zatímco venku jsou lidé. A všichni Ti lidé mě vnímají jako součást jejich okolí. Vnímají mě jako ženu a přesně tenhle pocit si vychutnávám (i v práci, všude… miluju být mezi lidmi! Povzbuzuje mě to, těší, nemůžu se toho pocitu správné identifikace nabažit!). Čím více lidí, tím lépe 🙂
    Jak se to všechno přehodilo… Dříve jsem domů utíkala, protože to bylo jediné místo, kde jsem mohla být sama sebou… Dnes jsem sama sebou všude (tak moc jsem se do téhle fáze chtěla dostat a je tady! Začal mi Real Life Test, který má odhalit, zda to tak skutečně chci a já si nedokážu představit, že bych se ještě někdy vrátila. Nevím, proč bych to dělala. Nemyslím na to ani. Mám jen jeden život – a to je život Terezy, protože já jsem Tereza.)
    A tak se zase těším, až si ráno vyberu něco hezkého na sebe a vyrazím. Chtěla bych už brzo taky v podpatkách… však ono bude brzy léto. Jen kdybych nebyla omezená tím bezpečnostním nařízením, které zakazuje ve výrobě boty s otevřenou špičkou, krátké sukně bez tlustých punčoch (nesmí se tam s holýma nohama nebo slabými punčoškami), ale stejně se těším 🙂 Tak si hold v těch podpatkách a krátké sukýnce dojdu do obchodu pro chleba 🙂
  • Uncategorized

    Vy jste muž nebo žena?

    Nikdy bezdomovcům nedávám peníze. Stokrát radši za ty peníze koupím něco Kačence. Vím, jaké mají možnosti a že náš stát jim vyplatí takové sociální dávky, aby jim dovolily přežít. Pokud je samozřejmě během prvních tří dnů nepropijí a pak nežebrají, kde se dá.
    Nežijeme na Ukrajině, kde nedostanou nic. (Takže jsme vlastně sociální stát).
    Když mě nějaký bezdomovec o peníze požádá, v klidu mu jasně vysvětlím, kde je sociálka, za kým tam má jít a jaké konkrétní dávky dostane. Na to se mě vždycky hned pustí a zkouší to jinde. Je vidět, že ty dávky moc dobře zná, ale už z nich nemá ani korunu.
    Dnes jsem ale jednomu bezdomovci dala dvacku 🙂
    Kačenka měla se školkou druhé vystoupení (moc krásnou tanečně-pohybovou kreaci na téma “Vltava” od Bedřicha Smetany, kde Kačenka byla Rusalka a tato role jí perfektně padla na tělo) a tak jsme musely hned po obědě odjet do sportovní haly. Vystoupení skončilo dříve, takže jsme měly ještě hodinu a půl čas jen pro sebe, než jsem jí musela vrátit. Dala pusu mamince (která tam byla se svým přítelem taky) a jely jsme do cukrárny. Tam si naporoučela svůj oblíbený dortík s želé a mandarinkami (je to i můj oblíbený, ale Kačenka mi objednala želé s jahodami – taky mňam 🙂 a k tomu čajíček. Když jsme se posilnily, chtěla jít běhat na trávu u náměstí. Krásně svítilo sluníčko, sedla jsem si na lavičku pod velikou lípu (ano, na tomto náměstí v tomto městě roste obrovská lípa 🙂 a smála se, jak tam Kačenka (jako Rusalka) poletuje, sbírá kytičky, brouká si a nosí mi kamínky. Kéž by se tak zastavil čas…
    Na koleno mi přiletěla beruška, tak Kačenka utrhla pampelišku, beruška si na ní přelezla a byla odnešena na druhý konec trávníku, kde se někam zavrtala, což Kačenka pozorovala do poslední chvíle.
    Zatímco mi Kačenka trhala okvětní lístky sedmikrásky se slovy “má mě ráda, nemá mě ráda…”, sedl si na vedlejší lavičku bezdomovec a hned začal:
    “Dobrý den, vy jste muž nebo žena?” 🙂
    (Abych to uvedla na pravou míru. Předávání Kačenky je jediný moment v mém současném životě, kdy si sundávám náušničky, sponku z vlasů, vezmu si svou černou uni bundu, uni hnědé tenisky, ale mám holčičí kalhoty a růžové nehty…a samozřejmě své stále delší vlasy učesané tak, aby to bylo co nejženštější. Ty nechávám tak, jak jsou. Protože jsou moje a tohle jsem já…
    Je mi nepřijemné sundávat si náušničky a namalovat si oči jen lehce, místo krásně výrazně. Je to poslední moment, kdy nejsem úplně sama sebou, protože minule mi Hanka zrušila po společném sezení schůzku a tak jsem s ní nemohla Kačenku probrat. Předminule mi říkala, ať na Kačenku netlačím, že u ní můžu vystupovat pořád “po staru”… Můžu? Ale nemusím?
    Když Kačenku vyzvedávám ve školce, stejně jsem namalovaná a oblečená žensky z práce. Nemám čas se odlíčit ani převléknout. Maximálně na sebe hodit tu černou bundu, když pro ní jdu domů, protože jí bývalá manželka vyzvedla ve školce dřív. Jakmile je Kačenka v autě a jedeme na společný víkend, už jsem to stejně zase já.
    Zrovna v pátek jsem si moc užívala tu ženskost, protože jsem jí slíbila malý dáreček z Dráčika, kde si i zajezdila na elektrickém vláčku a já měla radost, že tam jdu s ní jako její mamina a nikdo s tím neměl problém. (Nějak si nemůžu zvyknout na to, že už můžu být správně identifikována :). Veškerá komunikace s prodavačkami, oční kontakty s jinými zákazníky, žádné náznaky špatné identifikace… které stále podvědomě očekávám… a když dlouho nepřichází (a naopak přichází ty správné), tak se mi zvedá sebevědomí.
    Kačenka všechno chápe, neřeší to, vysvětlila jsem jí to už kdysi. Ví, že mi může říkat táto, i když vypadám žensky, protože mi to prostě nevadí. Nikdy jí nebudu přikazovat, jak mi má říkat. Já budu navěky její táta… A proto je u nás už všechno vyřešené, jen s bývalou manželkou (podle jejích kyselých výrazů v mé přítomnosti) ještě moc ne (bude si muset zvyknout :), ale dokud si o tomhle nepromluvím s Hankou (a v červnu v rodinné poradně v Motole, kam “nepovinně”-povinně musím), snažím se Kačenku nikam netlačit. Protože já už v tom problém nevidím a beztak se to všechno tak stupňuje, že na nějaké odličování kvůli tomu, že jedu Kačenku předat bývalé ženě prostě kašlu.
    Jen jsem tedy dnes trošku ubrala na ženskosti (podle mě už úplně zbytečně, ale pořád nevím, co tím Hanka myslela, abych na Kačenku netlačila…)
    Taky jsem během vystoupení na některých divácích viděla, jak na mě doslova nechtěně civí a přemýšlí 🙂 (Jo, to mi dělalo dobře. “To je muž nebo žena?” 🙂 Vždycky jsem se na ně usmála a schválně ještě hezky jemně zarovnala pramínky vlasů za uši.)
    Takže se u nás objevil bezdomovec a ptá se, zda jsem muž nebo žena.
    Samozřejmě jsem odpověděla, že žena a on začal svůj nekonečný monolog o tom, jak mám krásný úsměv, jak se dožiju 110 let a Kačenka 101 let, jak mám krásné zuby… atd. atd. To mi bylo v tu chvíli úplně jedno a musely jsme se s Kačenkou smát, jenže celý ten monolog byl v ženském rodě a to se mi líbilo 🙂
    Už tou otázkou, zda jsem muž nebo žena si u mě šplhnul.
    Svůj monolog zakončil větou, zda bych mu nedala třeba dvě stovky! 🙂 Rozhodně žádný třoškař. Tak jsem vytáhla dvacku, kterou si vzal, místo “děkuji” řekl “tak málo?” a odešel 🙂
    Celou cestu jsem pak přemýšlela, jak by mě oslovil, kdybych byla namalovaná, s náušničkami, v žádné uni bundě a uni teniskách, ale komplet tak ženská, jak chodím třeba do práce… Myslím, že bych mohla projít 🙂
    Každopádně i tohle je pro mě úspěch. I bez jakékoliv snahy udělat ze sebe co nejženštějšího člověka vypadám jako někdo mezi mužem a ženou 🙂 Super 🙂 Tedy ne jako muž.
    Myslím, že to dělají ty vlasy.
    A taky jak jsem seděla s nožkou přes nožku a vychutnávala si co nejženštější posed.
    V sobotu mě rozesmála úřednice na poště za přepážkou. Byla tam taková milá sympatická paní, která mě zná už desítky let a posledně mě potkala v supermarketu zrovna ve chvíli, jak mě ten pán pouštěl k váze se slovy “prosím slečno” 🙂
    Vyzvedávala jsem si balíček od Bibiny (ze kterého jsem mimochodem úplně mimo, protože tak ženské věci na sebe jsem ještě neměla a ty šaty od Zary prostě ze sebe nemůžu sundat ještě teď :), který byl na mé nové neutrální jméno, takže jí podávám občanku a ona na mě: “Ááá, koukám, že už máte nový občanský průkaz s novým jménem, hm?” 🙂
    Za mnou stála ve frontě jen jedna hodně stará babička s holčičkou, takže jsem jí to potvrdila a říkám: “Ano, ale to je jen dočasně. Tak za rok a půl budu mít ještě jiné jméno.” 🙂
    “Opravdu? A jaké?”
    “No ženské!” 🙂
    “To už budete konečně ve své kůži, že?”
    Očividně všechno pochopila hned.
    Ještě jsem jí řekla, že její kolegyně nemohla mé nové neutrální jméno pochopit vůbec, takže jsme se zasmály a šupky hupky na výlet s Kačenkou k rybníku pozorovat ptáčky.
    Udělala jsem tam pár společných fotek, ale na tenhle blog Kačenku nikdy nedám. Budu chránit její soukromí, jak nejlépe dovedu. Mám sice z té společné fotečky velkou radost, ale tady to beztak není žádná novina, jaké mám teď vlasy.
    Horší to bude na facebooku, kde jsem si právě tu fotku dala – poprvé s vlastními vlásky (a taky jsem dlouho přemýšlela, jestli to mám udělat, protože ten profil je striktně ženský v žádném případě žádným způsobem spojovaný s tématikou TS). Takže mi na něj píší kluci… a moc hezky… a teď jsem zvědavá, zda budou v šoku nebo jestli “projdu” i se svými vlasy.
    Už mě ale nebaví na nic si hrát. Beztak jednou budu mít dlouhé vlasy tak, jak jsem je měla s tou parukou, kterou už jsem věnovala mamince, protože se jí moc líbí (nechá si jí zastřihnout) a já už jí nikdy nebudu potřebovat, z čehož mám obrovskou radost.
    A ráda bych (jak říkala Danielka – jestli už se chystám konečně na nějaké rande :), aby mě někdo měl rád takovou, jaká jsem. Pokud se mám někomu líbit, tak ve vlasech, které teď mám.
    A pokud ne, tak se z toho střílet nebudu.
    Jo, dneska jsem se tak trochu zasnila, když jsem v dálce mezi diváky viděla, jak přítel mou bývalou ženu drží za ruku a hladí ji… že mají ten vzájemný dotek, ta objetí, polibky, které mi chybí… ale svým způsobem když zůstanu celý život sama, tak to taky přežiju.
    Protože mnohem horší by bylo přežívat v nesprávném těle…
    Ještě jsem za ty dva roky nepřišla na to, jak to udělat, aby se mi v neděli večer, když odvezu Kačenku, nestýskalo.
    Vyzkoušela jsem všechno možné, nepouštět si v autě smutné písničky, jet k ještě k mamce, projít se městem… nic nefunguje. Když vejdu a vidím tu její domeček ze židlí a v něm schoulenou plyšovou kočičku, kterou musím uklidit… nejradši bych se s ní pomazlila místo Kačenky (a taky to udělám, jenže tím se to nezlepší).
    Stýská se mi proto, že se mi bude stýskat vždycky. Neexistuje způsob, jak se toho zbavit. Ona je moje dcera. Zítra už to zase bude lepší, protože vím, že jsem zase blíž dnu, kdy si pro ní přijedu a taky práce mě dokáže přivést na úplně jiné myšlenky… (proboha, nejsou šroubky, nejsou plexi desky, máme manko obalů… on ten stres je taky na něco dobrý).
    A moc mi dnes pomohl balíček od Bibiny ze Slovenska, protože (asi jako každá holka) když máte nějaké nové věci na sebe, tak jste schopné strávit i hodinu před zrcadlem zkoušením a to mi tak zvedlo náladu, že jsem měla potom sílu uklidit ty hračky a těšila se, jak přijde horké léto a já v zapadajícím sluníčku kráčím městem v lehkých rozevlátých šatičkách…
    Děkuji Ti Bibi.
    Faaaajn. Tohle měl být původně úplně krátký článek jen o tom, jak se mě bezdomovec zeptal, zda jsem muž nebo žena a já mu odpověděla, že žena… 🙂 V podstatě to o tom ale je, ne? 🙂
  • Uncategorized

    Sublinguálně nebo orálně?

    Právě si poprvé nechávám rozpustit svůj Estrimax pod jazykem, aniž bych ho spolkla do útrob svého žaludku. Proč to dělám? 🙂 Protože se mi líbí jeden graf! 🙂 Mám prostě grafy ráda.
    Když mi o tom Darinka včera vyprávěla (ona má totiž vše tak hezky nastudované – jak by taky ne za dva roky s hormony :), tak mě to nesmírně zaujalo. Předala mi (možná i nevědomky) tolik důležitých zkušeností. A dnes mi poslala potřebné odkazy, se kterými se tu s vámi podělím.
    Nemusíte studovat všechny grafy. Stačí první. Ale mě přijdou zajímavé všechny.
    Tento graf (který byl původně černobílý, ale já mám ráda barvičky, takže jsem vám ho vymalovala 🙂 ukazuje, jaká je koncentrace estrogenů v těle po podání určité dávky estradiolu dvěma způsoby: SL – sublingual (tzn. nechat rozpustit estrimax pod jazykem – necucat, nevyplavovat… tenhle prášek je na to svou konzistencí i velikostí přímo ideální 🙂 a PO – single oral (normální spolknutí).
    Zatímco po spolknutí do žaludku přijde většina účinné látky bůhví kam a koncentrace v krvi je hned od začátku jen na nějakých 20-30 pg/mL, u rozpuštění pod jazykem je hodnota v krvi mezi 300-500 pg/mL! To je desetkrát více.
    Tento výzkum sama na sobě provedla slečna, která řešila to, co my a v článku píše:
    Setkala jsem se s několika transženami, které užívají estradiol jednoduše polykáním (orální podání). Pokud ale chceme zajistit vyšší účinnost, je možné si ho nechat rozpustit pod jazykem. Někdo tvrdí, že “slyšel”, že oba dva způsoby mají stejný výsledek.
    Výše uvedený graf vznikl na základě měření hodnoty estrogenů šesti žen s různými dávkami estradiolu pomocí obou metod. Jejich hladiny estradiolu v krvi byly měřeny 0, 1, 2, 3, 4, 6, 8, 12 a 24 hodin poté, co jim byla dávka podána. Výsledky byly přeneseny do grafu a jsou zarážející.
    Za prvé je zajímavá vysoká hodnota ihned po podání estradiolu při rozpuštění pod jazykem a za druhé je vyšší i dlouhodobá průměrná hodnota sérového estradiolu. Obě plošší čáry reprezentující “polykání” jsou celkově velmi nevýrazné.
    Hodnota estradiolu vstřebávaná do těla během dne rozpuštěním pod jazykem je narozdíl od spolknutí zhruba 3,2krát vyšší.
    Sublinguální křivka estradiolu má dramatický vrchol, který se vyskytuje v průběhu prvních 4 hodin, následovaný prudkým poklesem za 5 – 6 hodin po užití pilulky. To vyvolává otázku – je lepší vzít všechny své dávky najednou, nebo je brát během celého dne?
    Případ 1: žena bere 3 x 2 mg estradiolu tablety najednou.
    Případ 2: žena bere 1 x 2 mg estradiolu tabletu každých 8 hodin.
    Hodnoty byly měřeny každou hodinu a následující graf znázorňuje úroveň estradiolu v těle v obou případech.
    (Modře – dávka 3×2 mg přijatá najednou, červeně – dávka 1×2 mg každých 8 hodin)
    Tento graf je ve skutečnosti poněkud klamavý. I když to může vypadat lépe pro případ, kdy je estradiol přijímán průběžně během dne, ve skutečnosti je průměrná hodnota estradiolu 396 pg/ml při podání jednorázově a 322 pg/ml při podání průběžně během dne. Našemu tělu chybí schopnost vyrovnat se s cirkulující hladinou estradiolu o více než 800-1000 pg/ml. Jinými slovy, jakékoliv množství nad tento limit je zbytečné.
    Ideální metoda je udržet pilulku pod jazykem tak dlouho, jak je to možné. Ujistěte se, že necítíte její chuť (“you taste it, you waste it” (pokud ochutnáte, ztrácíte účinnost)). Není to těžké provést s jednou pilulkou – někdy může trvat rozpuštění jedné i 30 minut. Máte-li 3 nebo 4 ks 2 mg tablet v ústech najednou, máte tendenci více polykat, což vede ke snížení účinnosti.
    Ověření teorie
    Mám vynikající zdravotní pojištění a dva různé endokrinology, z nichž každý testoval mé hladiny estradiolu během přeměny. Každý z nich nabízel možnost vybrat si čas odběru, takže jsem se hned od začátku rozhodla zaznamenávat čas, kdy byla odebrána krev a čas, kdy jsem si vzala svou poslední pilulku. To jsem udělala 8krát za sebou během 2 let.
    Výsledky těchto testů jsem pak srovnala s předpokládanou hodnotou. Byla jsem docela ohromena úzkou vizuální těsností mezi předpokládanou křivkou (červeně) a mými skutečnými vlastními výsledky (modře).
    Kompletní článek s grafy o porovnání orální a sublinguálního podání je ze: http://transascity.org/sublingual-versus-oral-estrogen/
    Aktualizováno 11.2.2014
    Já jsem o metodě rozpuštění pod jazykem slyšela jen v homeopatii, ale tady mě to nenapadlo. Ty grafy mě přesvědčily, takže si tento fakt ověřím sama na sobě. (Na to mě přivedla taky Darinka, protože je zvědavá stejně jako já).
    Při prvních kontrolních odběrech, které mě čekají v říjnu, si před odběry nechám rozpustit pilulku pod jazykem a při druhých odběrech ji v úplně stejný čas jako v předchozím případě pouze spolknu.
    A uvidíme 🙂
    Každopádně se výsledky dozvím až v r. 2016 :/ Protože druhé odběry budou zase po dalším půlroce.
    Ten rok 2016 bude celkově dost zajímavý 🙂 Už se na něj moc těším.
    Zajímalo mě ještě, jaké jsou ale normální hodnoty estradiolu v krvi u biologických mužů, žen a dětí. A tady je tabulka:
    Normální hodnoty ESTRADIOL:
    Estradiol (pg/mL)
    Muži < 55
    Ženy
    Střední folikulární fáze 200-300
    Preovulační fáze 100-450
    Střední luteální fáze 50-250
    Ženy po menopauze < 55
    Prepubertální děti nad 5 let < 30
    (Folikulární fáze – před ovulací, luteální fáze – po ovulaci)
    Trochu mě zaráží hodnota 100-450 pg/ml u žen. Přijde mi vysoká. Taky bysme chtěly takovou hodnotu 🙂
    A když už jsem si tu tak hezky vypsala normální hodnoty estradiolu, dám si tu ještě tabulku normálních hodnot testosteronu. To abyste si potom mohly porovnat své hodnoty, až vám zase vezmou krev.
    Normální hodnoty TESTOSTERON:
    Testosteron (nmol/l)
    Muži 15 – 50 let 5,4 – 30,4
    Muži > 50 let 5,4 – 19,5
    Ženy 15 – 50 let 0,3 – 5,8
    Ženy postmen. 0,4 – 4,5
    Ženy po menopauze < 55
    Prepubertální děti nad 5 let < 30
    (Ta vysoká hodnota testosteronu kolem 30 nmol/l, to je opravdu hrůza proti ženským 5 nmol/l. Vůbec se nedivím, že tak totálně devastuje na lidském těle všechno ženské. Což je však u mužů žádoucí 🙂
    Je trochu zmatek v jednotkách.
    Zatímco estradiol tu uvádím v pg/ml (protože se tak nejčastěji uvádí), testosteron je v nmol/l.
    I estradiol se dá ale určovat v nmol/l a pokud budete mít na svém potvrzení z vyšetření krve tuto veličinu, tak u estradiolu jsou tyto normální hodnoty:
    ESTRADIOL v nmol/l:
    Ženy (menst.) 0,04 – 1,93 nmol/l
    Ženy (postmen.) 0,04 – 0,14 nmol/l
    Takže to nejdůležitější jsem vám řekla a teď si tu budu zase jen plácat své dnešní zážitky, takže kdo chce, může si jít dopít čaj nebo lehnout ke svému miláčkovi (psovi nebo plyšákovi) do postele. 🙂 (Dobrou! 🙂
    Opět další den, kdy jsem si nesmírně užívala svoji ženskost.
    Věděla jsem, že ráno budu muset projít celou výrobní halou až do skladu, kde na mě čekaly vzorky obalů a nechtěla jsem se schovávat, takže jsem si vzala ty nejženštější kalhoty, které mám (ty bílé) a takovou růžovo-bílo-fialovou košilku s výstřihem, který jsem si ještě nedávno myslela, že nikdy nemůžu ukázat 🙂 Ale ono je to tak hezké!!!
    Když jsem procházela mezi těmi davy montážnic a kluků u strojů, neměla jsem žádný strach. Cítila jsem radost. A nadšení z toho, že tu takhle můžu jít. Už konečně sama za sebe.
    Běžní zaměstnanci byli naprosto v pohodě. Zdravila jsem všechny s úsměvem a oni zase mě. Většině z nich jsem stejně byla ukradená 🙂 Jen vězni, které naše firma zaměstnává (a mimochodem jsou moc šikovní, protože udělají 90 % práce zaučené dělnice, ale firma na ně vynaloží jen 30 % nákladů), se v těch svých šedých tričkách a černých kalhotách smáli od ucha k uchu. To už poznám, tenhle dotěrný úsměv. Ale já se hezky narovnala, vypnula prsa a usmála se na ně 🙂 To ani jinak nešlo. Mě to totiž ohromně bavilo procházet mezi nimi.
    Dokonce mi dnes konečně poprvé řekla vedoucí skladu Terezo a použila ženský rod! Sláva 🙂 (Protože mě viděla. Do telefonu je to pro ní těžší, když jsem jí v hlavě ještě pořádně neaktualizovala můj obraz). Musím tam chodit častěji 🙂
    V obchodě mě pořád míjel s vozíkem kamarád, který mě tedy nepotkává často, ale znal Toma dobře. Díval se na mě a nic 🙂 Žádné “ahoj”. 🙂 Nepřipomínala jsem se mu. Vychutnávala jsem si ten pocit.
    Ani bývalý kolega u kasy v jiném obchodě, ani další bývalý kolega na poště na mě nereagovali.
    Schválně jsem šla k pokladní, se kterou Tom vždycky popovídal. Nechci se nikomu vyhýbat. Nechci utíkat. To se mám celý život skrývat? Proč? Beztak k ní jednou budu muset, tak proč ne hned?
    A tak je to se vším. Proč to neudělat teď hned? Vždyť teď už stejně o nic nejde.
    Tohle je ŽIVOT!
    Moc se mi líbilo, když vedoucí výroby vešel do kanceláře a pozdravil: “Ahoj holky!” 🙂
    To bylo poprvé, co jsem od něj slyšela nějaký náznak toho, že respektuje moji identitu a zrovna od něj mě to vážně potěšilo.
    Dnes jsem si uvědomila, že jsem si začala vytvářet svou ženskou minulost.
    Objevují se totiž noví dodavatelé, kteří už se mnou komunikují od začátku pouze jako se ženou, pro ně jsem Tereza a nikdo jiný. Dokonce i kolegyňka (včera, když jsem nebyla v práci) jednomu z nich řekla, že “toto má na starosti paní Nováková (jakože já), zavolejte jí zítra.” 🙂 A zavolal, chtěl paní Novákovou, já nasadila svůj rozverný hlas bez basů, který se snažím pořád trénovat a žádný problém 🙂 Jůůůů!
    Zatím mě tedy neviděli, ale je moc příjemné s nimi mluvit po telefonu a v e-mailech. Ten pocit, že vás někdo automaticky bere jako ženu…
    Jeden z nich pracuje ve firmě, jejíž jméno znám, protože má bývalá kolegyňka Veronika u nich teď pracuje. Neviděla jsem jí roky… jen jsme si občas napsaly maily, jak se máme, ale asi rok jsem s ní nemluvila a rozhodně neměla nikdy ani tušení, že jsem vlastně celou tu dobu Tereza…
    Hned jsem toho využila a píšu pánovi, jestli tam Veronika ještě pracuje a pokud ano, tak ať jí pozdravuje 🙂 Slíbil, že jí bude pozdravovat.
    A teď jsem vážně zvědavá na její reakci. 🙂
    Co? Jaká Nováková? Já znám jenom Nováka! Z téhle firmy? Fakt? No s Novákem jsem pracovala – byli jsme kamarádi… Ale Nováková? Fakt nevím 🙂
    Chtěla jsem se po včerejším ponocování, kdy jsem strávila do poslední možné chvíle večer s Darinkou na Florenci, trochu vyspat, ale to počká 🙂
    A zítra půjdu spát brzo, protože budu uspávat Kačenku pohádkou a vždycky usneme vedle sebe. Pohled na ní, když usíná, je totiž ten nejhezčí pohled na světě…
  • Uncategorized

    Setkání s Darinkou a její ženskostí

    Klikatící se noční silnice temným údolím vedla mě s tóny krásných melodií domů a všude vonělo léto (ne jaro, i když je duben)… cítila jsem vůni žlutých lánů řepky, ve kterých jsem se chtěla vždycky nechat vyfotit, protože to nekonečné zářivě žluté moře mě od malička fascinuje.
    Teď ale žádné barvy na polích vidět nebyly, protože byla už tma. Já bych je ani nevnímala. Celou cestu jsem přemýšlela nad ženskostí… A měla jsem radost z jednoho dnešního milého setkání s někým, kdo mě právě na téma ženskost musel chtě nechtě přivést.
    Dnes jsem jela do Motola na kontrolu Kačenky, kterou tam přivezla má bývalá žena s přítelem. Sešli jsme se u ordinace, Kačenka mi hned skočila kolem krku a první co řekla bylo, že už zbývají jen dva dny a budeme spolu.
    Zalil mě zase pocit štěstí a vůbec nic mi nechybělo.
    Užívala jsem si jí pak až do poslední možné vteřinky a moc se těším na víkend s ní.
    Jela jsem tam nenamalovaná bez náušniček a bez nalakovaných nehtů v uni svetru, ale v holčičích kalhotách (pánské už pro mě neexistují – přeci nebudu nosit pánské věci, když jsem žena). Jela jsem tak kvůli Kačence, protože to prý u ní není porušení RLT (což chci ale probrat s Hankou hned při další schůzce, protože ne vždy jsem schopná se stihnout odlíčit nebo převléknout a navíc ani nechci) a vyhnula jsem se i poznámkám mé bývalé ženy (která si ale stejně bude muset zvyknout). Její přítel byl jako vždy úplně v pohodě a ráda si s ním povídám. On a Kačenka jsou z nich jediní, kdo nemá žádný problém.
    A pak jsem se letěla rychle zkrášlit a převléknout do auta, protože nenamalovaná a v uni oblečení jsem celá nesvá… Za pár minut už jsem se zase líbila sama sobě a těšila se…
    Tenhle den byl totiž něčím výjimečný. Věděla jsem, že jakmile Kačenka odjede, někdo na mě čeká.
    Moc jsem se na to setkání těšila a přišlo vlastně úplně náhodou.
    Byla to Darinka ze Slovenska, která jela zrovna dnes také do Motola na autotransfuzi (vzali jí 350 ml a začátkem května jí čeká operace). Jen tak mimochodem mi napsala e-mail, jestli nemám cestu do Prahy 🙂
    A já zrovna měla! 🙂
    Na Florenc přijížděla autobusem už ráno v 6:30 a ve 20:30 měla odjezd zase zpátky. Obdivuju jí. 11 hodin sem a 11 hodin zpět na Slovensko vlastně během jednoho dne. Jenže ta únava se na ní vůbec nepodepsala – alespoň tak jsem vnímala její krásu já…
    Chvíli mi trvalo, než jsem se vymotala z Motola na Florenc a tam někde zaparkovala. Věděla jsem z fotky, kterou nesmím nikde ukazovat, zhruba jak vypadá. Věděla jsem, že je hezká. Ale i přesto, když jsem se blížila ke stanovišti č. 26, kde jsme měly sraz, jsem nevěřila svým očím…
    Když jsem se k ní rozběhla, už vstávala, roztáhla ruce a objaly jsme se. To bylo tak hezké! A příjemné! Vůbec celé odpoledne až do večera bylo takové.
    Moc mě rozesmálo naše přivítání, kdy jsme obě současně řekly jedna druhé: “Ty jsi krásná!” 🙂
    Bože… tahle krásná blondýnka řekla mně, že jsem krásná! 🙂 To, že je krásná ona, věděli všichni, kteří tu procházeli, ale ona mi Darinka chtěla zvednout sebevědomí. (Ďakujem! :* ) Moment, který jsem nečekala a který jsem si v tu chvíli opravdu vychutnala.
    Fotit se nenechala, protože je přirozené, že někdo tak ženský a dokonale sžitý s ženským světem, do kterého perfektně zapadá, prostě nechce být spojován s minulostí. Chtěla jsem mít její fotku na památku a ukázat jí mamce…
    Tak vám jí tu aspoň popíšu, abyste věděli, proč jsem byla její ženskostí tak fascinovaná.
    Stála přede mnou štíhlá blondýnka s nádhernými dlouhými blond vlasy přehozenými na stranu do předu, s milým úsměvem, hladkou pletí, krásnýma ženskýma očima s dlouhýma řasama a velmi ženským něžným hláskem, kterého jsem se nemohla nabažit. (Nějakých krásných ženských 250 Hz, protože jsem jí ho samozřejmě ještě před odjezdem změřila a nasmály jsme se, když se pokoušela vytvořit co nejhlubší mužský tón a vůbec jí to nešlo 🙂
    Já viděla ženu. Krásnou ženu. A nebyla jsem jediná.
    Každý kluk, který kolem nás prošel, na ní hodil očko 🙂 Všímala si toho. Sjížděla ty kluky taky pohledem a vůbec se nedivím tomu, že při minulé návštěvě Motola jí nabídl jeden chlapec doprovod (který neodmítla :), že jí kluci zvou na drink, chtějí si s ní povídat, seznamovat se… 🙂 To je jasné. Ona není muž. A tak to má prostě být. Přesně takhle.
    A tahle slečna (Darinka je už 2 roky na hormonech) ženštější než 90 % biologických žen mi vypráví o tom, jak má někdy strach, že vypadá příliš mužsky! Jak by si chtěla nechat upravit nos… aby byla ještě ženštější!
    To proto jsem pak celou cestu musela přemýšlet o hranici ženskosti – kde je ta pravá stoprocentní, když ani Darinka není spokojená? 🙂
    Tolik jsem si přála být už na jejím místě… Vyprávěla mi o svém životě (protože jsem byla zvědavá). Jí identifikuje 100 % okolí správně (to ani jinak nejde). Má ženské jméno, protože je po orchiektomii (na Slovensku to totiž funguje tak, že se musí vyčerpat veškeré možnosti vedoucí k přeměně pohlaví a operaci předchází orchiektomie, po které si (stejně jako u nás) už ale můžeme změnit úředně jméno na ženské. Samozřejmě jsme probraly i téma přeměna a rozdíly mezi oběma zeměmi. Konkrétně Darinka musela docházet po dobu jednoho roku k MUDr. Caisové z Košic (slovenská kolegyně Hanky Fifkové, která má ovšem odlišný přístup i postupy – ale důležitý je výsledek, že?). Po roce (schůzky byly 1x za 2 měsíce, zatímco u nás jsou 1x za měsíc) dostala hormony a na orchiektomii mohla jít po dalším roce na hormonech.) U nás se ten první rok nečeká a hormony se dají, jakmile jsou všechna potřebná vyšetření (potvrzení diagnózy, endokrinologie a interna). Na Slovensku je potřeba vyšetření z psychologie, urologie, endokrinologie a genetiky. (Genetické vyšetření se u nás dělá myslím jen v Hradci Králové, jinak ne).
    A také jsem se dozvěděla, že na Slovensku se operace pohlaví neprovádí. Není tam nikdo, kdo by jí udělal. (Pouze orchiektomii).
    Pokud má někdo zájem o tuto operaci, musí do Prahy (nebo do jiné země, např. do Srbska, kde se ale platí zhruba 170.000 Kč, zatímco v Praze ji proplácí slovenská pojišťovna po vyčíslení všech nákladů. Darinka byla tak hodná, že mi dala nahlédnout do seznamu úplně všech úkonů (zajímavý seznam 🙂 včetně jejich ohodnocení a celkem to u nás v Motole vychází na něco přes 116.000 Kč. (Darinka mi říkala, jak se jí líbil úředník, který to s ní v Motole sepisoval 🙂
    Pokud jste ze Slovenska, je potřeba vyběhat množství papírů právě kvůli pojišťovně. Ta už ale neproplácí kosmetické operace a tak tu druhou operaci, kterou MUDr. Jarolím dělá, aby “to” vypadalo lépe, už si bude muset Darinka zaplatit zřejmě sama.
    Říkala jsem si, jaké máme vlastně štěstí, že žijeme v ČR…
    Představte si, že by v ČR nikdo operace pohlaví neprováděl a my jsme musely jezdit třeba do Košic – a to i několikrát do měsíce, než bychom to všechno zařídily!
    Ale vím, jak nás všechny žene kupředu ta touha po ženskosti, takže se kvůli tomu postavíme třeba na hlavu (ale zrovna tohle tedy nepomůže :).
    Potřebuji tu na Darinka neprozradit úplně všechno, aby nebyla identifikovatelná, ale prozradím ještě jednu drobnost, která mě hodně zaujala – Darinka má přítele, který ale neví, že tu dnes v Praze byla. Vyprávěla mi, jak spolu chodí, líbají se, mazlí… ale on nemá o tom, co jí čeká (a co prožila) ani tušení!
    Takže jsme řešily, jak mu to říct… A obě jsme dospěly k názoru, že pokud jí miluje takovou, jaká je – tedy jako krásnou a milou inteligentní ženu, kterou jsem viděla i já, pak ten fakt, že teprve teď přijde o to navíc tam dole, co tam nikdy nemělo být a vlastně teoreticky ani neexistuje, nemůže ovlivnit to, zda s ní zůstane nebo ne. Ale takto přemýšlí ženy, jak podotkla Darinka. Jsme empatičtější. Škoda, že neměla jeho fotku – byla jsem moc zvědavá. Tak mi ho aspoň popsala, ale tyhle detaily už si nechám jen pro sebe.
    I tak moc může být někdo ženský, že i před operací při tak blízkém kontaktu jako je hlazení a líbání, včetně přespávání v jejím pokoji, nemusí poznat, kým že to doopravdy je. A tak to má vlastně být, protože ona je žena a on je muž.
    Moc ráda bych se přijela na Darinku ještě podívat a určitě se o to pokusím. Přivezu jí pomeranče 🙂 (jo, na JIPce z nich budou nadšení 🙂
    Když jsem jí mávala vedle krásného modrobílého autobusu, uvědomovala jsem si, jak už musí být šťastná. Ona už je tak dlouho na druhé straně, že se stihla vytvořit i svou ženskou minulost.
    Vážně mě potěšila její otázka, jestli se už chystám na nějaké rande s klukem 🙂
    Jak bych ráda!
    Potěšilo mě to z toho důvodu, že si vůbec dokázala představit mě, jak jdu na rande s klukem. To už fakt můžu? 🙂 (A ten kluk to o mně ví nebo neví? 🙂 No neví… Ale copak to jde, když vypadám takhle?
    A neříká si totéž i Darinka? (“Ještě nevypadám dost žensky…” 🙂 Darinko – vypadáš! Fakt!
    Po celou dobu jsem nebyla schopná si jí představit jako muže. Nešlo to.
    Takže jsme si na lavičce na Florenci porovnaly třeba prsa 🙂 Myslím, že se ten hlouček strážníků docela kochal, když Darinka kroužila rukou kolem svých prsou a vyprávěla mi o tom, jak jí z absolutní nuly narostla tahle áčka, která mimochodem podle mě úplně stačí (a tvrdí to i její přítel :).
    Probraly jsme i chlupy, které tolik nerostou, vlasy, pleť, kluky…
    No prostě bylo to úžasné krásné milé holčičí setkání, které mi udělalo moc velkou radost a posunulo dál v myšlení, protože ještě pár měsíců a už budu moct začít taky tvořit svou holčičí historii…
    S takovými pozitivními a krásnými lidmi bychom se měli všichni vídat častěji 🙂
    Jen mě mrzelo, že jsem po dlouhé době od včerejšího večera měla odlakované nehty, protože hned druhá její věta po přivítání byla: “A kde máš své růžové nehty?” Příště, až pojedu na kontrolu Kačenky, už si je nalakované nechám. Nelíbí se mi dělat ze sebe někoho, kdo nejsem…
    Doufám, že jsem tu na Tebe, Darinko, nepráskla moc. Pokud ano, tak řekni, já to umažu nebo ještě víc zobecním. Ale tak nějak nepředpokládám, že Tvůj nic netušící přítel by zabrousil na tyto stránky. Ani nikdo z Tvého okolí. Ale chci respektovat Tvé soukromí, jak nejlépe dovedu. (Jenže Tys mi toho řekla tolik zajímavého! 🙂
    Konečně jsem se taky dozvěděla, co je to “cicuška” 🙂 Protože jsem byla takhle hezky nedávno nazvána na facebooku. (Je to něco jako naše “číča, čičinka” 🙂
    Proseděly jsme spolu na Florenci 5 hodin a i kdyby to mělo být 12, tak tam s ní sedím a povídáme si ještě teď.
    A teď – zatímco já se jdu zachumlat do měkoučké postýlky, Darinka sedí na tvrdém sedadle u okna a doufám, že se jí podařilo aspoň na chvilku usnout. V momentě, kdy já budu zítra už 15 minut v práci, ona bude teprve vystupovat doma z autobusu…
    Tak a teď si jdu ještě o půlnoci zase zpátky hezky nalakovat své nehty na růžovo.
    (Už neříkám “nehtíky” 😉
  • Přeměny

    Jeho jméno je Julia

    Dívala jsem se na ruský dokumentární kanál RTД, který je dabovaný do angličtiny a najednou tam běžela upoutávka na pořad “His name is Julia”. Hned mi došlo, o co jde.
    Jenže já byla zase zvědavá, tak jsem si ten pořad našla na youtube a skoukla ho hned.
    Mě ty dokumenty a informace normálně samy skáčou do života, aniž bych to ovlivnila. Asi je nějak přitahuju a vy tu pak o nich musíte číst 🙂
    Měla bych jít asi spát, když ráno vstávám do práce, ale nemůžu, protože to ve mě zanechalo docela silný dojem a když se tu nevypíšu, tak neusnu 🙂 A ráno kdyžtak ty kruhy pod očima přeci zamaskuju make-upem ne? 😉
    Julia není zrovna obvyklý případ… Asi i proto, že žije v Rusku… a také proto, že žije svůj život jako žena, aniž by začala vůbec nějakou přeměnu.
    Julia
    (Celý dokument je možné shlédnout na youtube (v angličtině) po kliknutí na obrázek).
    Tak jsem se tu chtěla podělit o to, jak to chodí zrovna v téhle zemi, kde byrokracie “zpříjemňuje” život nejen transsexuálům. Je to vlastně pořádně smutný dokument. Ale taky o člověku, který se vykašlal na všechny lidi kolem sebe, na předsudky a strach… a šel rovnou do toho. Ta touha je tak obrovská! Cítíme jí všechny. To proto to někdy přeháníme, proto se ženeme kupředu jako rozjetý vlak, který je k nezastavení a nejdeme zastavit, protože jakmile se rozjedeme, už se nikdy nechceme vrátit…
    Oficiální text k dokumentu:
    Podle cestovního pasu, je Julia stále Jurij Ovodov, 49-letý otec dvou dětí (synů). Nicméně jako transsexuál věří, že je ve skutečnosti žena a díky jeho rozhodnutí se ho zřekla rodina a přišel o práci. Ačkoli je ještě fyziologicky muž, Julia na sobě nosí make-up, dámské oblečení a vysoké podpatky. Touží po operaci, která jí pomůže podobat se fyzicky ženě s tím, že pokud se to nepodaří, spáchá sebevraždu. RTД sleduje tohoto člověka v pasti mezi dvěma identitami, který se snaží o přijetí jak svou komunitou, tak sebou samotným.
    Co mě tedy mrzí je fakt, že Julia je nadabovaná MUŽEM. Asi tvůrci dabingu usoudili, že když má mužský hlas ve své rodné ruštině, tak by ho měla mít i v angličtině.
    Nevím, jestli je to správné. Mě se to ale nelíbí.
    Zajímavý je vlastně každý takovýto příběh, ale stojí za to občas nějaký shlédnout, i když je jich plný internet i televize.
    Obdivuji její odvahu nechat se takhle zfilmovat. K tomu bych se třeba já vůbec nikdy nedokázala odhodlat právě proto, že v budoucnu nebudu chtít být spojována s čímkoliv z minulosti. (Že ale mám těch nabídek na natáčení! :)).
    Julia vypráví o tom, jak si své tajemství uvědomovala, už když byla malá, ale nechtěla to nikomu říct.
    Na kameru pak přiznává, že ještě není po operaci, že by moc chtěla, protože až po ní jí změní jméno v cestovním pasu a takhle s tím má jako Jurij problémy. Přiznává, že operace je však extrémě drahá a ona na ní nemá peníze.
    (Takže v Rusku to hrazené z pojištění nemají jako my nebo Rakušáci).
    Rozhovor Julie se soudkyní, která projednává její žádost o změnu rodného listu:
    Julia: “Chtěla bych projít přeměnou a začít brát hormony.”
    “Můžete mi ukázat všechny vaše lékařské zprávy? Předložila jste pouze jednu.”
    “Myslela jsem, že to stačí. Nevěděla jsem, že jich potřebuji více. Nemám žádné jiné dokumenty.”
    “Budete schopná doložit tyto dokumenty?”
    “Ano, myslím že ano.”
    “Kdy budete schopná doložit tyto dokumenty?”
    “Neznám přesné datum…”
    “Kolik dní potřebujete?”
    “Asi deset…pravděpodobně. Je těžké to říci přesně.”
    “Váš případ je odložen do 19. září. Pokud nebudete mít potřebné dokumenty, kontaktujte nás.”
    A hotovo, sbohem. (To říkám já.)
    Cestovní pas Julie, podle kterého si objednává on-line letenku přes internet, kde ale vyplní ženské jméno Julia Ovodova a pohlaví žena.
    Její kamarádka – zpěvačka – Julietta Bashirova: “Říkala jsem Julii, ať si nedává make-up a vezme si třeba kalhoty, když někam letí. Ale Julie si dělá, co chce. Namaluje se a oblékne si šaty. Musí čekat, že bude mít na letišti potíže. Samozřejmě nemůže projít letištní kontrolou, protože její údaje nesouhlasí s údaji v pase.”
    Tady jí to ale prošlo…
    Julia: “Pokud máte nějaký problém, je potřeba se mu postavit čelem. Neutíkat před ním. Ruské právo mi nezakazuje nosit šaty a vysoké podpatky, přestože mám v pase pohlaví “muž”. A tak to prostě dělám!
    Ano, teď jsem transsexuál, ale to je přechodné období. Především jsem žena.”
    Julia mluví telefonem s matkou:
    Matka: “Když ti bylo deset… třináct… měl(a) jsi rodinu… byl(a) jsi normální člověk.”
    Julia: “Ale mami, já jsem pořád normální člověk. Nevymyslela jsem si to. Narodila jsem se s tím. Musíš věřit odborníkům, nemáš jinou možnost.”
    Potom matka položí telefon.
    Rozhovor s lékařem:
    Lékař Jevgenij Grekov: “Vaše varlata produkují stále velké množství testosteronu. Potřebujete to zastavit, budete se cítit lépe. Nejprve vám vezmeme krev.”
    Julia na ulici: “Když mi bylo 5, začala jsem si uvědomovat, že něco není v pořádku, když na mě volají Jurij a označují za chlapce. Věděla jsem, že na světě jsou kluci a holky, ale snažila jsem se to v sobě nějak analyzovat a šokovalo mě, že mám být chlapec. Především jsem byla ale zoufalá z toho, že s tím nemohu nic udělat. A tak jsem si toto tajemství chtěla uchovat navždy v sobě. Takové mé velké tajemství, se kterým prostě musím žít.”
    Další rozhovor s matkou po telefonu:
    Matka: “Chtěla jsem Ti říct jednu věc: Nechoď na žádnou operaci!”
    Julia: “Mami, zkus pochopit, že potřebuji změnit mé tělo. Jsem teď žena. Nemohu mít mužské orgány, když jsem žena. Snaž se to pochopit! Julia, Maria, Jekaterina – žádná žena nemá mužské pohlavní orgány.”
    “Jak se tomu říká, co chceš teď podstoupit?”
    “Mami, to je orchiektomie (kastrace). Ale potom si nechám ty orgány stejně všechny odstranit. Jenže je to příliš drahé a na to teď nemám.”
    “A tohle všechno jsi nevěděl(a), když jsi byl(a) mladý(á)?”
    “Ale ano, věděla, ale snažila jsem se to v sobě zabít. Snažila jsem se zabít i sebe. 70 % transsexuálů se pokusí o sebevraždu.”
    “V tom případě jsou všichni slaboši.”
    “Ne, nejsou. Jsou to velice silní lidé.”
    Julia s přítelkyní Olgou Michailovou probírá její předešlá manželství, která zkrachovala na tom, že partnerky chtěly za partnery muže a ne ženu
    Julia: “Měla jsem spoustu vztahů. Narodily se mi děti. Ale nic se nezměnilo. Byla jsem to pořád já – ta, co předtím. Po rozvodu podporuji své děti finančně tak, jak nejlépe dovedu. Když jsme se rozvedli, byl dceři asi rok. Nyní je jí 26 a myslím, že bych jí na ulici nepoznala.”
    Julia si domluvila se svou dcerou Irenou schůzku v parku, ale ta jí nakonec poslala sms, že nemůže přijít…
    Opět se Julia vrací na soud, kde jsou projednávány její chybějící dokumenty.
    Soudkyně: “Minule jsem po vás chtěla doložit chybějící dokumenty. Dokumenty z nějaké kliniky, která má potřebnou licenci. Máte je s sebou?”
    Julia: “Ne, nemohu doložit tyto dokumenty.”
    “Opět jste přišla nepřipravená. Co teď od nás očekáváte?”
    Aleksandr, syn Jurije (píší tam Jurije, ale já mám sto chutí napsat Julie.
    Tohle nerespektování pravé identity se mi nelíbí.)
    Alexandr: “Pokud potkám svého otce, řeknu mu “ahoj tati”, neřeknu mu ahoj Julie. Mohl bych, ale nechci. Pořád to bude můj otec, ať vypadá jakkoli. Stydím se za něj.
    Až jednou budu mít děti, nikdy jim neřeknu “tohle je váš děda”. Chci s ním chodit na fotbal, na pivo…všechny tyhle maličkosti, které se s otcem dělají, ale to nemohu.”
    (A takový hezký chlapec by to byl :/ – říkám já)
    Larisa – bývalá manželka Jurie – nikdy jsem ho nemilovala.
    Jestliže bude po operaci šťastný (mluví o něm v mužském rodě), tak ať si tu operaci nechá udělat.
    Larisa se za Julií vydala do obchodu, ve kterém pracuje:
    Julia: “Nech mě být. Já pracuji.”
    Julia opět na soudě poslouchá rozhodnutí:
    “Na základě předložených dokladů bylo rozhodnuto takto: Žádost o změnu rodného listu se zamítá. Proti tomuto rozhodnutí můžete podat odvolání…”
    Rozhovor s matkou po telefonu:
    “Mami, potřebuji, abys mě oslovovala Julie. Nebudu reagovat na jméno Jurij, protože nejsem Jurij. Totéž vyřiď tátovi.”
    “Ale ještě přeci nemáš změněné jméno…?”
    “Nemám, ale v lékařských zprávách je… mami… chci ti říct jednu jednoduchou věc: Miluji tě a chci, abys mě taky milovala. Nejsem hloupá, vím co mám dělat.”
    “Miluji tě celý život. Celý život žiji pro tebe.”
    Julia: “Jestliže zemřu, nechci mít na svém náhrobku jméno Jurij.”
  • Uncategorized

    Anniiny zážitky z Motola (2011)

    Trošku předbíhám (v myšlenkách). Prostě jsem zvědavá holka a nedalo mi to. Myslím na to teď dost často – jaké to bude, až budu úplně “vyřízená” 🙂 Ne kvůli strachu z operace – z té mě nemůže nikdo žádným způsobem vystrašit ani mi jí znechutit, i kdyby místo skalpelu použili pilku z kůlny, ale myslím na to kvůli tomu, že v ten moment bude úplně všechno už napraveno tak, jak má být, do posledního detailu. (I když tohle vlastně není žádný detail 🙂
    Já si na svou reportáž z Motola ještě přes rok musím počkat :/ Spousta z vás mě ale předběhne, protože jste i dřív začaly. A jsou slečny, které to mají celé už za sebou. Možná jste ten článek z blogu Annii (na který odkazuji v levé části) z r. 2011 už četly, ale pokud ne a jste zvědavé na detaily a pocity během těch 8 dní v Motole, určitě doporučuji přečíst.
    Zcela jistě to každá prožívá trochu jinak, ale spousta věcí bude podobná.
    Annia se dostala do Motola k MUDr. Jarolímovi v červnu 2011. Žádný novější článek (v češtině) jsem o operaci a následném pobytu na lůžku nikde nenašla (a z angličtiny se mi to překládat nechce – navíc nás nebudou operovat v New Yorku, ale v Praze). I tak je to moc zajímavé čtení…
    Annia už svůj blog neaktualizuje. Skončil článkem z 12. ledna 2012 s názvem “Naposled”.
    A mimochodem začala 24. února 2009. Takže obsáhl téměř tři roky jejího života.
    Je zajímavé sledovat ten vývoj, kdy ještě v březnu 2009 přemýšlí, zda napsat e-mail Hance Fifkové. 🙂
    Čím to, že tyhle příběhy mají stejné začátky, průběhy i konce? 🙂 Ale důležité jsou ty stejné konce. O ty nám všem jde.
    Konce těchto příběhů, aby mohly začít příběhy jiné. Lepší.
    Dovolím si tedy odkázat na její článek s názvem “Motolská sága“, který je i vtipný a plný jejích pocitů (což mám ráda).
    Hned jsem se viděla na jejím místě 🙂 Hlavně s tím čůráním 🙂 Auvajs. Ale ten pocit!
    A ještě pak následoval jeden článek “Kontrola“, kde stručně popisuje návštěvu Motola měsíc po operaci.
    Možná bych ještě dala odkaz na článek, který těmto dvěma předcházel s názvem “Plná polní do Motola“, kde je seznam všeho, co si s sebou sbalila do nemocnice 🙂 Nejdřív jsem se divila, proč píše, že jí se zavazadly museli pomoct rodiče, protože jich bylo tolik, ale teď už se nedivím… 🙂
    V případě, že její blog by byl jednou z nějakého důvodu zrušen, mám tyto tři stránky uložené na svém serveru. Byla by jich totiž škoda.
    Obecný popis najdete i na http://www.transsexualita.cz/?page_id=595, kde je docela hezky popsána rekonstrukce neovagíny (která část původního ústrojí se použije na tu novou atd.)
    A ještě jednu hezkou detailní výpověď jsem našla: Motol 2010
    Nějaký obrázek bych o tom už tedy měla.
    Nevím, jestli je dobré o tom zjišťovat víc informací nebo jít do toho raději s nevědomostí. Proto do mé operace už žádné informace zjišťovat nebudu (stejně už to mám načtené a nakoukané :), i když by určitě stálo za to, kdyby o tom detailně povyprávěla některá slečna, co už má vše za sebou a bylo to v posledních dvou letech (aby to bylo aktuální). (Třeba Andy? 😉
    Nejhorší je, že teď jak jsem si ten článek přečetla, tak se těším ještě víc.
    Jsem zvědavá, co čeká za rok mě.
    Do té doby to tu se mnou budete muset vydržet a potom uvidíme, jestli taky napíšu článek s názvem “Naposled” 🙂
    (Pochybuju o tom 🙂
    Článek o mých 8 dnech v Motole ale rozhodně napíšu 🙂
  • Přeměny

    Daniella a Jenna Talackova

    Už dlouho jsem neskoukla žádnou novou přeměnu na youtube a protože mám čas a dnes nemůžu kvůli vousům po laseru moc mezi lidi, řekla jsem si, že se na nějakou podívám.
    Hned první, kterou mi youtube nabídlo z 5.4., mě zaujala tím, že v něm Daniella popisuje vývoj toho, jak dospěla k tomu, že má poruchu identity.
    Nejprve si myslela, že je gay (tento stav trval přes 3 roky), ale pořád to nebylo ono a tím, jak jí chyběla ta ženskost, tak si ji začala sama na sobě začala vytvářet a oblékat se více žensky. Fotky tam jsou z období jako nerozhodnutý muž, jako gay, jako zženštělý gay no a pak jako Daniella.
    Ten největší zlom nastal ale v momentě, kdy viděla dokument o Jenně Talackové. Uvědomila si díky němu, kým je.
    A tak mě Daniella přivedla k Jenně. Už to české příjmení… Tomu musím přijít na kloub 🙂
    Jak to, že mi tahle událost z Miss Universe Canada v r. 2012 unikla?
    Jenna Talacková (nar. 1988) je dcera Čecha a Kanaďanky, která se v r. 2012 dostala do finále Miss Universe Canada, ale byla ze soutěže vyřazena, protože pravidla Miss Universe už od r. 1952 (podle mě nesmyslně) říkají, že zúčastnit se mohou pouze ženy, které se jako ženy narodily.
    (Nechápu. Jenny se přeci narodila jako žena. Pohlaví neurčuje to, co je v rozkroku, ale je v hlavě… No nic, to tady nevyřeším, ale naštve to, když vidím, jaká je z ní kráska a hlavně ona je žena. Čím je jiná proti biologickým ženám?) Je tak ženská…
    Jenna v přihlášce do Miss Universe Canada 2012 uvedla pohlaví “žena” (neboť ho má nyní i v dokladech), ale jedna účastnice soutěže Miss International Queen 2010 v Thajsku (soutěž krásy pro transsexuální ženy), které se Jenna zúčastnila, ji poznala a kontaktovala pořadatele Miss Universe v Kanadě (prostě jí záviděla, jak je krásná, to je jasné).
    Přesto, že se Jenna dostala mezi 65 finalistek, byla diskvalifikována.
    Ale protože je to holka šikovná a ještě k tomu z poloviny chytrá Češka, tak se nedala, kontaktovala právníka, který pak kontaktoval Donalda Trumpa, vlastnícího práva k mezinárodní Miss Universe a ten rozhodl, že pravidla budou změněna. Jenna se vrátila do soutěže, dostala se mezi Top 12, ale skončila na 5. místě. Získala však titul Miss Sympatie.
    Jenna prodělala operaci pohlaví v 19ti letech a je veganka. Teď se věnuje modelingu.
    Tak to celé vlastně dopadlo dobře 🙂
    Daniella poté ve svém videu pokračuje sdělením, že díky tomuto dokumentu o Jenně se rozhodla nastoupit do 9. třídy mezi 600 lidí už jako dívka. (Ve videu jsou fotky i z těchto začátků).
    V 10. ročníku se rozhodla začít přeměnu a podstoupit HRT.
    Z Ryana je Danielle
    Až budu mít své vlásky dlouhé jako má teď Danielle…
    Jsou to krátké nepředvídatelné okamžiky, které nás navždy ovlivní a doplní poslední kamínek do této kdysi tak rozházené mozaiky…
    Na závěr sem dávám překlad jejího hezkého poselství, se kterým se ztotožňuji, protože už teď vím, o čem mluví, protože už sama vím, jaké to je a můžete to zažít i vy:
    (Leničko, to je i pro Tebe…)
    “Jen chci, aby lidé věděli, že být sám sebou je tím nejdůležitějším, čím být můžete. Všichni potřebujeme lásku a cítit se uvnitř šťastní. Život ve lži je ale daleko od štěstí, které si zasloužíme. Chtěla bych vzkázat všem lidem, kteří přemýšlí o přeměně, žijí ve své temné přítomnosti a neví, co mají dělat: Před tím, než můžete někoho milovat, musíte milovat sami sebe. A BÝT TÍM, KÝM JSTE UVNITŘ. Pamatuji si první okamžik, kdy jsem vzala svojí první pilulku s hormony – ten pocit svobody a znovuzrození. Všechno má svůj čas. Jednoho rána se neprobudíte a nebude z vás dívka. Je to proces. Děkuji všem, kteří mi přeměnu umožnili a pomáhali mi na mé cestě. Nikdy bych takhle do školy nepřišla bez mých přátel a jejich opory. Všechny vás miluju a pamatujte si: Neodmítejte změny, ale nikdy neměňte sami sebe tak, abyste pasovali do standardů “normálnosti” této společnosti. Žijte s úsměvem a milujte sami sebe.”
    Ani já bych bez přátel, bez vás a bez mých tolerantních kolegů nebyla tam, kde jsem teď.
    Na lidech v našem okolí, jejichž existence se nás bezprostředně dotýká, jejich reakcích, názorech na svět a vlastně i výchově v dětství závisí úspěch a hladkost celé naší přeměny. Bez nich bychom nikdy tolik síly sami v sobě nenašli.
  • Uncategorized

    Snaživka snaživá

    Přijde mi to legrační.
    Musela jsem na poštu i přesto, že to není ani den po laseru a nejradši bych dnes vůbec nechodila mezi lidi. Nechci to spáleniště ani zamaskovávat, protože tvář je ještě dost citlivá a bylo by nepříjemné se večer odličovat.
    Potřebovala jsem na poště poslat balíčky, ale hlavně si vyzvednout novou červenou bundičku 🙂
    Řešila jsem, jak moc se namalovat, jak moc se žensky obléknout a zkrášlit, když mám pod bradou velký černý ostrov spečených vousů a pak ještě pár méně nápadných po celé tváři.
    Nebrala jsem si akorát náušnice a místo svých krásných holčičích bundiček jsem sáhla po černé uni, kterou už nenosím.
    Oči bez linek se mi nelíbí, takže jsem si je trochu přikrášlila. To bylo všechno.
    A co mi na tom přijde legrační? 🙂
    Dřív jsem se dlouze snažila a dalo mi práci udělat ze sebe Terezu. Mohla jsem se zbláznit a pořád to nebylo ono.
    Teď se sebou nemusím dělat vůbec nic.
    Nemusím se ani namalovat a dokonce mít vyloženě holčičí bundu, abych vypadala žensky. Tohle je tak super!
    Dalo by mi práci udělat ze sebe Toma 🙂
    Nejde to.
    Ať se snažím sebevíc 🙂
    To je přesně moment, na který jsem čekala. Kdy vyjdu ven z domu sama za sebe a nikdo mi nemůže říct, na co si to tu hraju?
    Tohle jsem já. Takhle prostě vypadám.
    Když ta tvář bude hlaďoučká bez vousů, k tomu budu namalovaná a hezky oblečená, tak všechen strach z nějakého prozrazení už je dávno pryč. Mám takovou radost!
    Alespoň to tak vnímám já. A pokud to tak vnímám, pak tím svým sebevědomím přesvědčuji okolí, že to tak prostě je a hotovo 🙂
    Včetně mých sousedů, kteří nemají na vybranou a musí mě potkávat takhle. Jen čekám, až se někdo zeptá, co to se mnou je 🙂 Ale když se ptát nebudou, vadit mi to nebude 🙂
    V pátek jsme měli angličtinu. Dva kluci z výroby přišli dříve a sedli si na stranu kluků, kde jsem dřív sedávala já s kolegou. Takže když vešel kolega, sedl si vedle nich a já už neměla kam. A tak se stalo to, co jsem si každou hodinu moc přála – sedět na straně dívek 🙂
    Nikdo se tomu nedivil. Kluci mě takhle viděli poprvé a žádný problém. Asi si mysleli své.
    A já se rozplývala blahem nad tím, že sedím na holčičí straně mezi dívkami, které se mnou také jako s dívkou komunikovaly :). A nejen ony.
    Australský pan učitel mě oslovoval “Terko” s velmi tvrdým anglickým přízvukem, takže to znělo spíš jako “turkey” (krocan) 🙂
    Zřejmě má nějakou žačku Terku, takže ví, že Tereze se u nás může říkat Terko, protože ode mě to nemá 🙂
    To bylo moc milé a vůbec mě to celé moc bavilo… dokonce i tehdy, když mi kolegyňka řekla nahlas “ty snaživko snaživá” 🙂 (Ještě že to nechtěla přeložit do angličtiny! 🙂 I kdyby mi řekla “ty krávo”, tak budu v sedmém nebi 🙂 (Ale samozřejmě bych si to vlastně nenechala líbit, i když ona by mi takhle nikdy neřekla 🙂
    Zajímavé je, snaživka snaživka snaživá nemá mužský ekvivalent 🙂 Neříká se “snaživec snaživý”. Čím to asi bude? 🙂