otєrєzє.cz

A mějte se rádi

“…a mějte se hlavně rádi!”
Tohle přání zní teď před Vánoci ze všech stran a od každého úplně všude.
Přemýšlím, proč má žena nechce mít ráda. Proč je to pro ní tak složité? Co bylo na mě tak strašného, když jsem jí nabízela, že když se vrátí, bude všechno jako dřív a bez Terezy.
Jsem ráda, že jsem se mohla vysvobodit. Ale když nad tím tak přemýšlím, tak pořád nevím, proč se nevrátila. Nepřijde mi to vůbec logické. Že o tom ani jednou neuvažovala i kvůli Kátě, když vidí, jak moc by si to přála (ale ne výhradně jen kvůli ní – to bych ani nechtěla). Nechci to tu řešit, protože je to minulost, ale mám strach z jedné věci…
…neproběhla u ní totiž ještě “paradoxní fáze” rozchodu. (Tedy moment, kdy já už budu nad věcí, nechci jí zpátky a kdy ona má naposledy zhodnotit minulost a zamyslet se nad návratem, který já buď využiji nebo ne. Mám to být já, kdo se rozhodne, ale správně bych v této fázi už neměla mít vůbec zájem…)
Je to divné, protože každý rozchod má naprosto stejné fáze, jen různě intenzivní. Ale neexistuje rozchod bez těchto fází. A tady žádná paradoxní ještě nenastala. Je pořád na začátku, je to pořád stejné, ještě se nepohnula ani o kousek. Pořád je v Tobě ten nesmyslný boj proti mě. Ten zbytečný obranný postoj.
Ale já už nemůžu déle čekat. Navzdory lásce, kterou bych jí a Kačence dala. Navzdory všem názorům, že se jednou vrátí. Má tu svojí dubovou hlavu (jako já) a nevědomky volí cestu, která nemusí být za třicet čtyřicet let vůbec příjemná.
Mám kolem sebe spoustu milých přátel, kteří mi nahrazují téměř vše, co mi chybí. Kromě dcerky, kterou mi nemůže nahradit nikdy nikdo. Mám perfektní podmínky k tomu, abych šla tou správnou cestou a taky to dělám. Vůbec o tom nepochybuji. Jen se děsím momentu, kdy paradoxní fáze přijde. A jsem zvědavá kdy. Naštěstí má bývalá žena mě tak extrémně nemá ráda, že to vypadá na tuhle fázi tak kolem 80ti 🙂 Je fascinující, jak se někdo dokáže tak dlouho (už to je rok a půl) zarytě držet na jednom místě a nepustit se. Kde se bere ta energie?
Chtěla jsem se nad tím jen zamyslet, protože tenhle rozchod začíná mít trochu nestandardní průběh a vlastně mě zajímá, jak extrémně dlouho bude mé bývalé ženě ještě trvat, než se do paradoxní fáze dostane.
Každým dnem jsem proti tomu okamžiku ale silnější a silnější.
Protože jednou ten moment přijde a já už nebudu moct (a chtít) zpátky.
A jsem moc ráda, že ta fáze ještě nepřišla. Fandím totiž Tereze 🙂
Ta o dceru nikdy nepřijde… ať je kýmkoliv. Takže teď už nemá co ztratit.
Dnes mě potěšila Nikča. Neřekla bych do ní, že jí bude tolik zajímat přeměna 🙂 Nikdy jsme o tom moc nemluvily, nechtěla jsem jí to vnucovat, ale po roce se najednou začala vyptávat. Zítra chce půjčit ten můj oblíbený světle červený lak, co jsem měla na nehtíkách, když jsem jela za Andrejkou a mám ho tu i na fotkách – hrozně se jí líbil 🙂 A naočkovala jsem jí, aby se zaregistrovala na votocvohoz.cz, kde mi ukazovala tak krásná trička, co si chce objednat. A ty úzké kalhoty! Líbí se mi, když to spolu probíráme a má strach, že jí vyfouknu všechny hezké věci, až spolu půjdeme jednou nakupovat (jako dvě ségry – ona samozřejmě ta hezčí 🙂 Navíc je tak ženská! Postavou, pohyby, chůzí, mluvením, gesty, názory, účesem…) 🙂 Známe se už 4 roky a vždycky jsme o sobě věděly všechno. Je neuvěřitelná úleva, když před někým nemusím nic skrývat.
Zítra se chystám do kina (poprvé po 10 letech!) na Hobita a původně jsem měla jít sama, ale s ní je sranda a nemůžou se nám vždycky pusy zastavit, tak jdeme spolu. Bere s sebou ještě staršího bráchu. No problem 🙂 Hrozně se těším, jak se na tři hodiny vypnu od všech starostí tohoto světa. Mám ráda pohádky 🙂
Dostala jsem od Adélky (MtF) nejkrásnější pilníček na nehty, jaký jsem kdy viděla! I s mým jménem!
To je fantazie tohle! Jsem v sedmém nebi 🙂
Chcete taky personalizovaný pilníček? 🙂 Tak mi napište 😉
Tak a z toho sedmého nebe rovnou na zem. Jdu se připojit k PC v práci a dodělat to, co jsem dnes nestihla, i když bych už mnohem radši vklouzla do peřinky :/
Stojíš nad kuchyňským stolem s očima zasněnýma.
Skláníš se nad vanou s prádlem a díváš se do dálky, než se oči stačí zastavit na pocákaných dlaždičkách.
Klečíš – ne v písku, vůbec ne v trávě – o mechu nemluvě a stíráš stopy mizejícího dne z nového linolea.
Sníš na cestě z nákupu do lékárny o starých toulavých kanadách.
Hladíš dlaní záhyby běloučkých plínek.
Prázdná hlava ti napovídá, co zítra uvařit.
Co zítra uvařit?
Rozdáváš po kolíčku vypraným ponožkám, kapesníkům.
Mžouráš přes napnuté šňůry do sluníčka jako tenkrát přes pichlavé větve borovic.
Navlékáš nitě do jehly.
Pouštíš rádio.
Vaříš kávu.
Zašíváš.
Usmíváš se na vyprané montérky, na umyté nádobí, na opuštěnou kytaru v rohu pokoje, na kamarády čekající na vlak – to taky znáš.
Usmíváš se na šťastnou dvojici z fotky v rámečku a na postýlku plnou bílých volánků a růžových faldíků.
Čas se na chvíli zastavil…
Včera, dnes, zítra, za rok, za pět let…
Usínáš a usmíváš se své vzpomínce na budoucnost.
(Zdroj: http://nini.wz.cz/)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.