otєrєzє.cz

Jsem hnusná v metru

Tak jsem se zase jednou náhodně poskládala mezi ostatní cestující v metru a dívám se na svůj obraz v okně. Zatímco jsou dny, kdy mívávám i opačný názor, dnes jem hnusná, jsem hnusná, jsem hnusná. To jsem dnes hnusná. A budu se mračit. Nemám náladu na nic ani na nikoho, nechce se mi nic. Chce se mi na sebe vypláznout jazyk, ale dívám se, jak nejsem sama, kdo pozoruje lidi v odrazu okenní tabule.
 
V moment mého nejhlubšího přesvědčení, jak jsem hnusná, otočí se na mě sympatický usměvavý muž s úžasným strništěm a psíma očima s velmi velmi žádostivým pohledem: “Slečno, můžu se vás na něco zeptat?”
 
Ježiši. Tak na tebe mám tak náladu. To sis teda vybral moment. Ale jsi roztomilej, tak povídej. (Pomyslela jsem si).
 
“Ano?”
Úplně mě přerušil z mého sebetrýznění 🙂
“Nevíte, kde ve Veleslavíně najdu nádraží? Potřebuju se dostat do Kladna.”
 
Už zase asi budím dojem, že jsem informační kancelář. Já nejsem Pražanda! Naposledy mě na Andělu oslovila vyděšená cikánka, kde že je to nádraží, ze kterého se jezdí do Teplic. To jsem shodou okolností věděla, protože jsem si vzpomněla na autobusy, které jsem na svém nádraží míjela a měly vpředu nápis “Praha – Teplice”.
“Do Teplic? Tady je Anděl, paní. To musíte do Holešovic. Takže se pěkně vraťte, nasedněte znovu na metro a jeďte do Holešovic. Jste vystoupila nějak brzo.”
Určitě mě chtěla okrást. Nikdo, kdo jede do Teplic, nevystoupí v metru na Andělu!
Nedávno jsem četla, že zloději a násilníci si svou oběť nejprve otestují a podle toho se potom rozhodnou, zda zaútočit. Čím hnusnější a nepřístupnější potencionální oběť je, tím má prý větší šanci, že nebude napadena. (Neplatí to vždy. Moje kolegyňka kdysi ráno při cestě do práce vyzkoušela veškeré možné způsoby, jak se násilníka zbavit, včetně fingovaného hovoru v telefonu, ten jí byl ale z ruky vytržen a s ním i kabelka, o kterou se rvala, přičemž byla poškrábána a musela na HIV test, protože násilník byl známý HIV pozitivní feťák…)
 
Navzdory tomu, jak ráda bych byla oslovena třeba v obchodě u rohlíků nějakým sympatickým mužem (všichni mnou oslovení muži uvedli, že by nikdy ženu u rohlíků neoslovili, ale mně by zrovna náhodou upadl rohlík…oh), u VŠECH lidí, kteří mě oslovují, automaticky předpokládám, že mi chtějí ublížit, že chtějí peníze nebo že mě chtějí okrást a tak si velmi pevně držím své věci, kontroluji, zda jsem dostatečně mezi lidmi a odmítám s nimi vést další rozhovory. Vím, že k boji se můžu připravovat vždycky, ale fyzicky se prostě silnému chlapovi ubránit nedokážu.
 
Tak jsem automaticky přistupovala i k onomu mladíkovi, co jede do Kladna. I kdyby nasadil seberoztomilejší obličej, nikdy nikomu nevěřím (což je nevýhoda pro ty, kteří to myslí dobře, ale tak to v našem světě chodí, že kvůli gaunerům na to doplácí ti hodní).
 
Nasadila jsem svůj obranný mechanismus a místo toho, aby se stíhal ptát on, začala jsem ho bombardovat otázkami, abych zjistila, co má za lubem. Podle vzoru “poznej svého nepřítele”.
“A kam jedete? Domů? Kde pracujete? A jak vám platí? Co tam děláte? Máte na autobus?” (už zase se ve mně projevily pečovatelské sklony, ach jo). A on mi tak ochotně odpovídal…
 
Chudák zašmátral v baťohu a místo kapesníčku nahmatal toaletní papír, do kterého se vysmrkal. Takový ten obyčejný šedivý hnusný. Smrkal a já na něj pořád mluvila, což nemohl slyšet. Myslím, že pokud mi chtěl ublížit, že ho to přešlo. Chtěla jsem mu věnovat kapesníček, když jsem viděla, jak se mu ten slabý toaleťák u nosu trhá… Chtěla jsem mu říct: “Neboj, rýmička přejde, bude zase dobře. Pojď, uvařím ti horký čaj se zázvorem.”
 
On mi ale nejspíš nechtěl ublížit.
 
“Vy taky vystupujete na Veleslavíně?”, ptá se mě.
Smůla hochu, tos neodhadl.
“Ne, já jedu dál. A nashle. Koukejte Veleslavín – už vystupujete.”
 
Prakticky jsem ho nepustila ke slovu.
Kdyby si stihl říct o číslo, tak mu ho dám, proč ne, ale nic by z toho nebylo, protože každý, kdo bydlí dva bilióny kilometrů ode mě, je pro mě z hlediska dlouhodobého vztahu nezajímavý.
 
Zajímavé, na jak krátkou dobu se někteří lidé objevují v našich životech a téměř vždy se jim povede do našeho života něco přinést.
 
Vystoupil na Veleslavíně, já pokračovala dál a už jsem si přestala říkat, že jsem hnusná. Nějak mě ta chuť říkat si to přešla. 🙂
 
Já vím, že nejsem krásná. Je dobré občas si říct, že jsem hnusná. Buďme hnusní. 🙂 Jen si to nesmíme říkat stále dokola. Nikdo není tak hnusný, jak se vidí.
 
Můžeme si o sobě myslet co chceme, ale jsme takoví, jaké nás vidí okolí.

11 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.