otєrєzє.cz

Silvestrovská vzpruha od mojí princezny

Je poslední den roku 2015.
Věřím, že přání, které vduchu vyslovím v novém roce jako první myšlenku hned v prvních jeho vteřinách se ten rok vyplní. Vyplnilo se mi i to, které jsem si vduchu přála přesně před rokem. Mám vše, co jsem si v tu chvíli přála.
Přesto jsem občas dostávala tak trošku kapky od mé osmileté dcerky, na kterou jsem se za to ale nikdy nezlobila a která jakožto dítě je vždy bezprostřední, přímá a nekompromisní. Říkávala mi tak v průběhu roku narovinu vše, co cítí a jak to vidí ona. A tak když jsme se jednou třeba vypravovaly ven na hřiště a já se cítila ohromně hezky žensky, řekla mi, že ve mně vždycky bude vidět tátu a muže. Já jsem to chápala. I kdyby mi říkala “táto” ještě padesát let, nebudu se za to na ní nikdy zlobit. Ona je moje dcera. Ženský rod už ale používá dlouho naprosto spontánně a vždycky, až občas čekám, že se přeřekne, ale nepřeřekne. Nemá s tím problém. Jen oslovení se vyhýbá, ale “tati” už mi neřekne ani doma ani před lidmi. Tohle vyřešíme, až bude zase o trošku starší.
Někdy mi řekla, že vypadám hrozně. Nebo že prostě stejně vypadám jako muž. Ale říkala mi taky hezké věci, jakože mám moc hezké nové boty, ať si je hned vezmu ven nebo hezké šaty. Ona prostě říká vždycky to, co si myslí. Je tak krásně dětsky upřímná, beruška moje. Ještě nemá důvod se přetvařovat. A já nemám důvod jí nemilovat, i kdyby mi denně říkala, že vypadám jako chlap. Je pro mě tím nejdůležitějším člověkem na téhle planetě.
Kdysi ve školce namalovala obrázek, který nosím neustále v hlavě. Paní učitelky se dětí vždycky zeptají, co kreslí a napíší to doslovně na obrázek, aby rodič věděl. Kačenka nakreslila strom s kapičkou z jemnýho deště…
Miluju tyhle její jednoduché obrázky, ale i velkolepé barevné pozitivní kompozice, na jednu z nichž vždycky koukám ráda u Hanky v ordinaci a vzpomínám na náš předloňský letní výlet do Prahy.
Miluju její kapičky z jemnýho deště.
Teď jsem od ní dostala neuvěřitelnou vzpruhu, kterou jsem nečekala.
Včera večer se mě z ničeho nic zeptala, proč jsem chtěla být holkou. Takže jsme měly moc hezký rozhovor, ve kterém všechno pochopila. Řekla jsem jí, že jsem nikdy nechtěla být holkou. Že jsem byla vždycky holka, jen jsem se moc trápila, protože jsem se narodila s tělem kluka a že teď už je to vpořádku. Chtěla vědět i detaily, proč se to stane a tak. Takže ví, že za to nikdo nemůže a že už se to stalo v těhotenství mojí maminky.
“A oni to věděli, že máš špatné tělo, když ses narodila?”
🙂
“Kačenko, to oni právě nevěděli. To jsem jim musela říct já. Už když mi byli čtyři, tak mi to bylo divné. To totiž cítíš. Je to ve tvojí hlavičce, jako ty víš, že jsi holčička, věděla jsem to i já. Moje hlava mi říkala, že nejsem kluk, tak proč mám jiné tělo? A maminka mi na mé dotazy, proč mám to dole říkala, že to mám na čůrání.”
“Navíc jsi byla malinká, tak jsi nevěděla, co se s tebou děje, nechápala jsi to, viď?” Tohle mi řekla moje osmiletá dcera jen tak! Jak to ví? Nikdy jsme o tom spolu ještě nemluvily takhle podrobně.
Dneska na to přišla zase řeč. V mé oblíbené pohádce O pokladech pan Heřmánek, vládce skřítků, promění své tři nezbedné skřítky proti jejich vůli v ženy. Což je samo o sobě dost komické. “Ta ježibaba se mi povedla!” 🙂
To byla vhodná příležitost jí vysvětlit, že ne všichni v mužském těle oblékající se jako ženy jsou ženami. Že jsou i muži, kteří se za ženy jen převlékají pro potěšení, ale chtějí být pořád muži. To že není můj případ. Chtěla jsem jí vysvětlit základní rozdíl mezi transvestismem a transsexualismem, který mnoho lidí nechápe dodnes ani v dospělosti.
Ukázala jsem jí tedy ty odstrašující případy, co mám v článku “Tak jsi žena nebo transka?” a hned mi řekla, že v televizi už jednoho takového viděla, že měl strašně nevkusné šaty, velké řasy a šálu z peří, že se jí to nelíbilo a poznamenala: “To je pěkně hnusný!”
Ne, tohle není předsudek. Je to o vkusu. A tak jsem jí to potvrdila, protože mně se to taky nelíbí. Když má muž namalované vousy fialově, k tomu šaty jak z cirkusu a řasy jako plácačky na mouchy.
A jak jsem jela dál, v tom článku mám obrázek crossdresserů, transvestitů a pak třetí obrázek jsou holky po přeměně, prostě holky, ale TS a říkám jí, že tohle jsou holky, co měly jen mužské tělo a teď už jsou šťastné, protože je všechno jako má být. Stejně jako u mě.
Řekla mi něco, čím mi vyrazila dech.
“Jéé ty holky jsou krásné. A tahle, tahle, tahle. – Proč tam nejsi ty? Přidej si k nim taky svojí fotku, ne?” 🙂 A myslela to naprosto vážně. Čekala, že tu fotku upravím a vložím do ní svojí.
Nevěděla jsem, co říct. Chtěla jsem jí říct, že já ale nejsem tak krásná jako ony. Že jsem schválně vybrala ty nejhezčí. A najela aspoň na záhlaví blogu, kde mám svojí fotku s tím, že já už jsem tady, tak se k nim přidávat nebudu, že tady to stačí.
Jenže její reakce mě zase dostala.
“Ty už jsi taky krásná!” a dívala se na mě – do očí. Já si přitom zrovna moc krásná nepřipadala. Musím si dnes umýt vlasy, měla jsem je ledabyle za uchem a na sobě jen obyčejnou žlutou mikinu… Tak že by už to přišlo? 🙂
Za tohle bych jí fakt umuchlovala tady. (A taky jsem to udělala).
Dojalo mě to. Na tohle jsem čekala hrozně dlouho. Je pravda, že člověk potřebuje slyšet i upřímné hodnocení a od mé dcery bylo vždycky pro mě důležité, i když jsem ten den měla třeba samé příjemné zážitky, kdy jsem bez problémů procházela. No jo no, jsem z toho naměkko.
Tohle je můj moment. Dočkala jsem se ho. Děkuji ti, zlatíčko moje. Celým svým přístupem ke mně během celé mé přeměny jsi mi tak pomohla, že ti za to jednou v dospělosti poděkuji do očí a nikdy ti to nezapomenu. Navždy budeš pro mě tím nejdůležitějším člověkem na Zemi.

13 komentářů

  • ž

    žába

    Vaše dcerka musí být opravdu velmi vnímavé a inteligentní dítě. Obdivuji, že tohle dokázala skutečně pochopit, to je na dítě jejího věku vskutku úctyhodně vyspělý pohled.

  • T

    Tereza

    [2]: Spoléhám na to, že se Kačenka nikdy neobrátí proti mě i přes ten tlak u její maminky, ale bude na mé straně (a na straně nás s podobnými osudy, které v životě určitě ještě potká). To bych si moc přála. Aby byla jako velká spousta z vás, kteří nám umí v nejtěžších chvílích podat ruku nebo třeba prokážou laskavost jen maličkostí, jako je použití správného rodu.

  • N

    Nikita

    Dostala jsi ten největší dárek od své dcerky. Já se letos nedočkala. Ale věřím, že ten den nadejde, jen to chce čas. Plno dalších tak krásných chvil a dnů v novém roce ti přeji.

  • Š

    Šárka

    Mě děti mě také nijak neoslovuji, ani mým ženským jménem ne. Asi jim to nejde z pusy. Ten stav trvá od té doby, kdy jsem jim sdělila, že oslovování táta je nevhodné. Jsem teď rodičem bez statusu a beze jména. Tohle mě na přeměně mrzí, že v ní jsou věci, které se nezmění.

  • b

    bluemoon

    [6]: U dětí, které tě mají rádi je status nebo nějaké výsadní označení pojmenování spíše špatná a autoritářská cesta. Vzory si nenalézáme většinou v našich rodičích a když už se jimi rodiče stanou, tak je to kvůli jejich přístupu a ne kvůli jejich postavení rodiče ve společnosti. Podporu také nehledáme u rodičů, ale u lidí, kteří nám ji dají. Podporu dítěti dát můžeš, ať už jsi pro něj kdokoliv bez statusu a bez zařazení. Být vzorem a zdrojem podpory pro dítě, máš skoro v jeho duši vyhráno.

  • Š

    Šárka

    [8]: S dětmi (21 let) vycházím skvěle, a jen to oslovování vůči mě vázne. Při komunikaci s dětmi si všímám, jak se děti vyhýbají jakémukoliv mému přímému oslovování jménem nebo příbuzenským názvem. Nechci ale do ničeho mé děti nutit, aby mě říkali mým jménem a nebo třeba maminko, když maminka která je porodila logicky nejsem. Název pro druhého rodiče který prošel změnou pohlaví, který není matkou, ale už ani neakceptuje oslovení "táta nebo otec", ten (zatím) v češtině chybí.

  • L

    Luc

    Zrovna dělám referát do školy o Genderech. Aby jsem si mohla zjistit co nejvíce informací, pohledávala jsem různé články a narazila jsem na tvůj blog. Za prvé, musím prostě říct že jsi nádherná, ať jsi v minulosti byla kdokoliv a za druhé, máš úžasnou dceru~

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.