Láska existuje - O Tereze a o Tomovi

Na depresi a blbou náladu jsou nejlepší děti.

Jenže i když jsem s dětmi třeba mojí ségry a blbneme, moje Káťa mi tam chybí. Chybí mi tam její smích, její radost, její chuť si hrát, přitulit se, její zlobení i trápení a vyprávění o všem možném.

A doma v tichém bytě je to ještě horší. Stále tu mám její rozmístěné nejrůznější předměty tak, jak mi je tu poskládala, aby „mě ochránily“. A v pokojíčku se každý den těším, až si dohrajeme s autodráhou, až zase napustím vanu, až zase půjdeme na výlet. Ale to ten, kdo své (nebo mé) děti má u sebe, necítí a neví (a nechce vědět). Z tohohle nevím jak ven…

Poučeni svými chybami z předchozího vztahu máme takovou jedinečnou šanci na nový! Protože všechno už je jiné. Není to návrat do stejné řeky. Tolik věcí, které jsem se dozvěděl až příliš pozdě, nám mohlo všem změnit život k lepšímu. Blbá zkušenost není nikdy dobrá zkušenost. Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Ale podle mě je lepší tomu zlému předcházet. A o to se snažím i tady v tomhle blogu.

Mluvte spolu, řešte své starosti, nechávejte si radit od odborníků, netrucujte, nedělejte ukvapené závěry a nic před sebou neskrývejte. Domluvte se a pokud to nejde, nenechte si tím zabít to nejcennější co máte… O co když přijdete, pak teprve zjistíte, jak to všechno stojí za starou bačkoru.

Je sto způsobů, jak vše vyřešit, ale stačí jeden špatný a jste v háji.

Jak jednou uděláte chybu, už kolikrát neexistuje možnost návratu, ačkoli by mohla. Ona totiž existuje, ale zničí to tak jako tak váš klid na věky.

Nedělejte to.

Nerozcházejte se.

Přečtěte si něco o vztazích. Něco o lidech. Nechte si poradit. Řešte to.

Rozchod je dlouhodobý proces. Není to otázka okamžiku, kde jeden z partnerů řekne „jdi pryč“. Začátek toho bývá někde hodně dlouho předtím. Několik týdnů, měsíců nebo i let. A to je dost dlouhá doba na to to změnit.

Ten kdo trucuje nebo tvrdí, že nemá problém, skončí kvůli tomu jednou na dně.

V souvislosti s přeměnou to platí taky. Nuda je hrozná věc. Ve vztahu obzvlášť. A řešení svého opravdového vlastního já je tak… zábavné, vzrušující, naplňující… Ale taky je to jistý hřebík do rakve vašeho vztahu. Takhle bych nudu ve vztahu už nikdy neřešil.

Tak honem, šup. Obejmout partnera. Dát mu pusu. I když kouká divně. I když má blbou náladu. I když před chvíli bručel. Obejměte ho.

Je to jednodušší, než se zdá.

V pátek jsem čekal na ségru před tanečním sálem, kde vystupovala její dcera na školním plese. Seděl jsem v autě, přicházeli mladí lidé, někteří se drželi za ruce, někteří se navzájem upravovali, někteří se objímali. Kdyby šlo otočit klíčkem a místo v autě bych se ocitl tam. V jiném světě, v jiném čase a v jiných souvislostech. Jak bezstarostné je to objetí, jak bezstarostné je přicházet na ples s někým… Jako by to bylo včera – Ty a já a ples.

Vejdu domů a dole v chodbě vychází z výtahu rodinka, co byla u někoho na návštěvě. Pán nese mimčo ve vajíčku, chytnou se s maminou za ruce a jdou k autu.

Dneska přijdu domů, zavřu dveře a od sousedky vyjde starší pán s paní. Za chvíli je vidím venku ruku v ruce, najednou se zastaví a začnou se objímat.

Láska existuje.

Je všude kolem nás a je (naštěstí) věčná.

Líbí se mi, že to vím a že mi to takhle dává najevo. Říká mi: „Jsem pořád tady. A podívej, kolik lidí je díky mě ještě pořád šťastných. Opravdu existuji.“

Nehledám jí, protože to nejde. Ale mám radost za ně.

4 Comments

boy

3. 3. 2013 / 14:52 at 14:52 Odpovědět

Nemám slušných slov na celý tento blog. Snad jen.. díky takovýmto individuím, která vlastně ani sama neví, co chtějí a kdo jsou, se ostatní dívají na trans lidi jako na poblázněné magory. Tenhle případ navíc víc než ilustrativně dokazuje, že u "lékařů" které nejvíc zajímá s kým a kdy co člověk dělá v posteli jde jenom o státem posvěcené omezování osobní svobody v kombinaci se zvyšováním vlastního sebevědomí. Fuj.