otєrєzє.cz

Joppe – I Am A Girl!

Tento dokument z r. 2010 o skutečné dívce jménem Joppe jsem viděla asi před rokem v holandském originále. Teď se ale objevil s anglickými titulky, takže mu konečně pořádně rozumím a musím říct, že po celý ten rok ho nosím v hlavě jako sen, který se mně už nikdy nesplní… ale někomu se splnil a to je na něm to hezké! Přesto na mě velmi silně zapůsobil a měla jsem radost z toho, že jsou místa na téhle zemi, kde je tohle všechno těmto dětem umožněno.
Je to jedinečný pohled 13leté transgender dívky na celou tu věc, řešící úplně stejné problémy a starosti, jako řešíme my všechny. My TS ženy.
15minutový dokument je moc hezky natočený a je v něm i hezká hudba.
Marně čekám v České televizi na podobné dokumenty, které jsou běžné např. v Británii, Holandsku nebo Německu.
Video na youtube se spustí po kliknutí na úvodní obrázek nebo je potom vložené dole v článku.
Musela jsem se dnes něčím odreagovat a navíc je to k tématu. Myslím k tématu mých posledních dní.
I kluky totiž řešíme všechny… ať je nám třináct nebo padesát. A tak mi tenhle dokument přišel dneska vhod.
Každá 13letá dívka sní o hezkém, ale těžko dosažitelném chlapci. Joppe není jiná. Radí se se svými kamarádkami, jak Briana oslovit. Ale jak mu má říct, že se narodila jako chlapec?
“Takže jestli se dáte dohromady, řekneš mu to o sobě?”
“Myslím, že ano. Protože ho nechci oklamat. Má to právo vědět. Ale nechci čekat moc dlouho.”
“Můžeš ranit jeho city, pokud mu to neřekneš, ale… myslím že by měl nejprve zjistit, že jsi… roztomilá. :)”
“Ano, roztomilá! 🙂 A nenechá tě potom kvůli tomuto důvodu.”
Jmenuji se Joppe a je mi 13 let.
Oficiálně jsem chlapec, ale jsem si jistá, že jsem dívka.
Narodila jsem se jako chlapec. Ale hodně brzy jsem zjistila, že bych byla raději dívkou.
Hrála jsem si s Barbie a nosila jsem raději šaty než kalhoty.
Moc ráda jsem nosila paruky.
Nevím, odkud se ten pocit bral. Prostě tam byl.
Reportérka: “Dovolili ti oblékat se jako dívka?”
Ne. Ne hned.
Chtěli po mně, abych přijala skutečnost, že jsem kluk.
Nejprve mi rodiče říkali: Ty jsi kluk a tak to prostě je!
“Jak se potom cítili kluci ze tvé třídy?”
Vlastně to nevím. Vždycky jsem si hrávala s klukama.
S jedním jsem se kamarádila už když mi bylo pět let.
Je stále v mé třídě. On je chlapec a stále spolu dobře vycházíme.
Jasně, že si všiml, když jsme třeba byli u něj doma, hrála jsem si s panenkou Barbie, která patřila jeho sestře, zatímco on si hrál na počítači. Seděla jsem vedle něj a česala jsem panence vlasy.
“A používali oslovení ONA nebo JÍ?”
Ne. Požádala jsem všechny ve škole, aby mě tak oslovovali až tenhle poslední rok školy.
Od té chvíle mi říkají ONA.
Začala jsem také chodit do dívčí šatny.
“Dovedu si představit, že se některé děti chovali hloupě kvůli tomu.”
Ne, v mé třídě nebyly žádné hloupé děti.
Byla jsem v posledním ročníku a sdíleli jsme třídu se dvěma nižšími ročníky. Takže jsem byla jedna z nejstarších a všechny dívky v mém ročníku, který bylo pět, byly mými kamarádkami.
Takže kdo by mohl mít nějaké připomínky? Možná nějaké mladší dívky, ale co by mohly dělat? Nic.
Na střední škole jsem to všem řekla během prvního týdne.
“Jak?”
No, zeptala jsem mého učitele, jestli by mi dal pár minut, abych všem vysvětlila, o co jde a co to představuje.
A týden po tom, kdy jsem jim to řekla, jsem někomu vysvětlila do hloubky, co to znamená.
“Takže vlastně během druhého týdne na tvé střední škole v prvním ročníku, kdy je každý nervózní ze začátku na nové škole, jsi prostě přišla a řekla jim svůj příběh.”
Udělala jsem to tak schválně, protože každý navštěvoval moji předchozí školu. Takže spousta lidí mě znala z mého posledního ročníku nebo odjinud. Kdybych jim to neřekla, dozví se to od někoho jiného. A pak už by bylo pozdě něco vysvětlovat. Mohli by si myslet, že jsem nějaká divná.
“Jsi do někoho zamilovaná?”
Nemyslím si že zamilovaná, ale někdo se mi líbí.
“Jak se jmenuje?”
Brian.
“Kde ses s ním seznámila?”
To není až tak jasné. Vlastně jsem se s ním ještě nikdy nesetkala.
“Jen jsi ho viděla.”
Ano.
“Kde jsi ho viděla?”
Obvykle ve škole nebo v drogerii.
“Viděl tě?”
“Ano. Protože jsem byla s Daimy v drogerii… na něco jsem se tam dívala a pak, když jsem se otočila, dívala jsem se přímo na něj. Což bylo strašné! Takže jsem se velmi rychle otočila. :)”
“Je vysoký. Skutečně vysoký. Má tmavší blonďaté vlasy a modré oči.
Ráda o něm mluvím.”
“Takže kdy ho někam pozveš? 🙂 Protože už to trvá věčně!”
“Už jsem se o to tak nějak pokoušela, ale jeho odezva nebyla žádná. Pořád říká: “OK, tak jo,” ale nikdy neřekne kdy. Říkává taky: “Nevím”. Z toho se občas můžu zbláznit.”
“Není to až tak obrovský problém. Obejdu se bez něj a můj život jde dál.
Každý den ale musím řešit něco jiného.
Třeba když máme tělocvik. Teď už cvičím s dívkami. Ale stále přemýšlíte: Nejsem jako ony.
A to mě opravdu mrzí.
Neustále myslíte na to, jestli si toho lidé všimnou.
Je všechno tak, jak má být? Na svém místě? Nevyčuhuje nic?
Ale pořád přemýšlíte, jestli si toho někdo nevšimne. Nezeptá se mě na to někdo?
“Když jsi se svými kamarádkami, pozoruješ je?”
Ano, občas. Nechci to dělat, ale cítíte se zklamaně. Chcete mít to, co ony.
“Co bys chtěla mít?”
Křivky a celé ženské tělo. Vypadat jako skutečná žena.
Teď užívám prášky na oddálení puberty. Pomohou mi neprojít klučičí pubertou.
Dostávám každé čtyři týdny injekci.
Obsahují chemikálie pro mou hypofýzu, což je centrální endokrinní žláza v mozku, která má na svědomí kontrolu hormonů.
Tyto chemikálie nutí hypofýzu pracovat tvrdě. Má to velmi rychlý nástup. A neustále jí dává podněty… a znovu a znovu… dokud hypofýza nemá dost a nezastaví se.
Jde to takhle pořád dokola, dokud nebudu mít operaci pohlaví.
Jakmile dosáhnete 16 let, je možná začít brát ženské hormony…
…aby vytvořily tuk na mých bocích.
“Přeješ si mít tuk na svých bocích?”
Ano 🙂 To k tomu patří.
“Většina žen to nesnáší.”
Já vím, ale patří to k ženám.
Co by bylo skutečným zklamáním?
Kdyby nerozuměl a nechtěl rozumět mému problému.
Nevím, jestli se na tohle můžete vůbec někoho zeptat. Záleží to na tom daném klukovi. Jaký on je.
Nejsem si jistá, jestli by to Brian pochopil.
Holky se připravují na párty…
“Mimochodem… viděla jsem něco na Brianově blogu.
Začal chodit s Annou.”
S Annou?
“Trapas co?”
Hm, to ano. Přijde dnes večer?
Ano. Tak to je další trapas, že tam bude.
Bude to nepříjemné vidět je tam dnes spolu. Neboj, nebuď smutná.
Nebudu, ale už nedoufám v zázrak.
Štve tě to?
Ne… můžu bez něj žít.
Pak je vše vpořádku. Takže Brian je uzavřené téma.
Neumím to s tužkou na oči.
Ahoj, rodičové.
Ahoj.
“Když budeš dívka, která bude mít partnera a tomu partnerovi to neřekneš, nemůže to nějak zjistit nebo neexistuje způsob, jak mu to říct?
Zjistil by to, když se podívá na mé tělo. Ale to nebude nutné, protože bych mu to nakonec stejně řekla.
Protože… když mi bude kolem třiceti a můj partner bude chtít děti, nebude to možné.
Kdybych mu jen řekla: “Prostě nemůžu mít děti,” tak by se zeptal: “Proč?”
Rozumíte mi?
“Ale to je opravdu stinná stránka toho všeho.”
Ano, to skutečně je.
Opravdu bych ho nechtěla dostat do téhle situace. Bylo by to velké zklamání.
“A jak to tedy plánuješ vyřešit?”
Myslím, že budu mít úžasného muže, který chce děti…
Nebude mi vadit podívat se po náhradní matce.
To dítě bude mého manželka, ale ne moje.
Až tak by mi to nevadilo.
Tak takhle to vidí 13letá Holanďanka Joppe, která je ještě úředně chlapcem.
Řeší, zda na veřejnosti nepoznají, že s ní není všechno vpořádku, zda bude mít ženské křivky a jak to celé říct svému budoucímu partnerovi.
Film režisérky Susan Koenen získal již osm cen. Mimo jiné cenu jako “Nejlepší krátký dokument” na filmovém vestivalu v Los Angeles, “Cenu diváků za nejlepší krátký dokumentární film” na filmovém festivalu TranScreen v Amsterodamu a “Panasonic cenu za nejlepší krátký dokument” na Worldwide Short Film Festival v Torontu.
Rozhovor s režisérkou Susan Koenen:
Kde jsi potkala Joppe?
Našla jsem Joppe díky Transvision, což je organizace která zve děti a mládež s poruchou identity na setkání, které se koná každý měsíc, aby si vyměnily své zkušenosti. Necítí se pak tak sami a mohou se od sebe leccos naučit. Napsala jsem do Transvision, že chci natočit film o dívce (která se narodila jako chlapec) ve věku kolem 11-14 let. Transvision mi brzy poslala mail s informacemi o Joppe. Když jsem se s Joppe poprvé setkala, hned jsem věděla, že je to přesně ta, kterou hledám: silná, elegantní, milá s obrovskou sebeúctou. A navíc, jako bonus, se kterým jsem nepočítala, byla velmi krásná!
Jak těžké bylo přesvědčit ostatní k podpoře tohoto projektu?
Finančně: V Nizozemí je možné oslovit instituci s názvem “Mediafund”, která má na starosti filmové fondy. Potřebujete nějakou vysílací společnost, která se za vás zaručí. Ta pak platí náklady, ale některé jdou z filmového fondu. Musela jsem sepsat detailní filmový plán, včetně plánovaných scén a co chci svým filmem říci a spoustu dalších detailů.
Naštěstí Mediafund byl z mého projektu nadšené a dostala jsem celou částku, o kterou jsem si požádala.
Lidsky: Joppe se opravdu moc chtěla zapojit do tohoto projektu, protože cítila potřebu pomoci ostatním dětem s podobnými pocity a také chtěla ukázat lidem, kteří o tom nic neví, že můžete dál žít svůj šťastný život i přes existenci tohoto problému. Joppe chtěla donutit lidi k toleranci k lidem, jako je ona a obecně k lidem, kteří se nějak liší.
Rodiče Joppe byli znepokojeni z toho, že se jejich dcera objeví v médiích, ale Joppe a její nadšení pro správnou věc je přesvědčilo.
Proč ses rozhodla pro tento název projektu?
To přesně vystihuje, jak silně Joppe vnímá své pocity. Jednoduše zakřičela: Já jsem dívka! Nejsem kluk, který chce být dívkou. Ne. Já NEJSEM kluk. JSEM dívka. Vykřičník je zde proto, aby bylo všem jasné, jak je to míněno.
Byly nějaké otázky, na které ses chtěla zeptat, ale nezeptala?
Zeptala jsem se na všechny otázky, na které jsem se zeptat chtěla. Věděla jsem, že se mohu Joppe zeptat na cokoli. Několikrát mě navštívila doma a ptala se, jestli u mě může přespat. To jen posilnilo naše pouto. Stále se vídáme. Byla jsem moc ráda, že se u mě cítí dobře a skutečně jsem si její přítomnost užívala.
Účel mých otázek byl ten, abych objasnila světu, že Joppe je velmi bystrá a uvědomělá dívka, která si stojí za tím, kým je, dokkáže se tomu postavit a přemýšlí tak, že jí lidé respektují. Takže jsem jí dala možnost se vyjádřit na kameru. O všem mohla mluvit otevřeně. Myslím, že lidé, kteří umí naslouchat, pochopili její poselství a respektují její názory.
Viděli jsme Joppe v pokoji s jejími kamarádkami, v bazénu, v parku, v klubu. Všechno se zdá být skvělé, příliš skvělé na to, aby to bylo skutečné. Je to opravdu tak jednoduché?
Joppe je šťastná dívka. Říká: “Můj život je perfektní. Kdybych nebyla uvězněná v tomto špatném těle, můj život by byl pravděpodobně také perfektní.” Tím vyjadřuje způsob, jakým se dívá na svůj život. Chce ukázat, že pokud se v životě stane něco špatného, nemá smysl se tím trápit, být nešťastný, neradovat se a nevycházet z domu. Můžete stále vést normální šťastný život i přesto, že jeho část byla nešťastná. To je vzkaz, který chce předat dál. A to je také přesně to, jakým způsobem se na celou věc dívá: nebuďte smutní a nemyslete si, že nemůžete v tomto světě nic změnit, když se vám to nedaří. Vstaňte a buďte hrdí a zkuste se svým životem udělat něco pozitivního.
To je také důvod, proč jsme si s Joppe tak padly do oka.
Neslyšeli jsme v dokumentu rodiče Joppe, jak o ní hovoří. Proč se neúčastnili tohoto projektu?
Dospělí mají spoustu filmů a televizních pořadů, kde mohou vyjádřit svůj názor. Děti ne. Chtěla jsem Joppe nechat vyprávět svůj příběh bez jakékoli pomoci rodičů, abych ukázala na její sílu. To je také důvod, proč jsem Joppe filmovala s kamarádkami. Nicméně ve filmu je scéna, kdy Joppe s kamarádkami odchází na párty a říká rodičům “ahoj”. Tím vyjadřují, že souhlasí s tím, jak vypadá, a že vystupuje jako dívka. Políbí jí a oslovují jí “Joppe” místo (mužského) “Jop”. To ukazuje, ve velmi krátkém časovém úseku, že stojí na její straně. A to stačí.
Druhý důvod, proč jsem nechtěla dělat rozhovor s jejími rodiči byl ten, že někteří lidé dávají za poruchu identity vinu rodičům a říkají: “Je to vaše vina. Měli jste toto ženské chování vašeho syna omezovat. Kdybyste tomu klukovi nedovolili hrát si s panenkami a neoblékali ho do šatů, byl by teď z něho normální chlapec.” To není pravda. Chtěla jsem, aby vyprávěním Joppe dospěli i tito lidé k jinému názoru. Protože ona si stojí za svým, ví, jak se cítí a ví, jak má vypadat její další život.
Nikde jsme se nedozvěděli, jak to dopadlo s chlapcem, kterého měla ráda. Budete s tímto projektem pokračovat, až Joppe vyroste?
Ten kluk si už našel dívku. Myslím, že to pro Joppe byla úleva, protože se mohlo stát, že by ten chlapec Joppe ranil svou reakcí, pokud by mu řekla o své poruše identity. Necítím potřebu natoči další film o Joppe. Vede si velmi dobře, navštěvuje teď střední školu ve Skotsku, je velmi chytrá, šťastná a sebevědomá. Byl by to tentýž příběh, kdybych ho natočila teď znovu. A po operaci pohlaví už jí nikdy točit chtít nebudu. Protože kniha je uzavřena. Ona bude žena ve svém novém životě. Pokud ve svém životě udělá něco, co stojí za to natočit, rozhodnu se, zda jí nafilmuji nebo ne. Ale už se to nebude týkat její změny pohlaví. Pouze té věci, kterou udělá.
Tvůj projekt získal osm cen. Čekala jsi to?
Nečekala jsem to vůbec. Věděla jsem, že Joppe je velmi jedinečná a že umí dobře mluvit, takže film dopadl dobře. Ale nikdy jsem nečekala, že film zaujme v tolika zemích a že jich procestuje 25. Co mě skutečně potěšilo bylo, že film byl velmi dobře přijat v USA a v Kanadě. V této části světa jsem získala čtyři ceny a byla jsem zmíněna i na seznamu nominovaných filmů při předávání cen Oscar. Nikdy bych nečekala, že se to stane. Jsem nadšená a poctěná – a to je práce Joppe.
Mluvila jsi s lidmi, kteří viděli tvůj film? Je něco, na co se tě potom ptali?
Každý zmiňoval krásu Joppe. Její charizma a kuráž. Cítili spoustu respektu. Někteří lidé, kteří mi psali přes internet, jí ale označili za gaye. To zabolí. A Američané se zase divili, že může chodit na párty na místa, kde se podává alkohol. Ale to byla školní párty. Pouze děti nad 16 let mohou pít pivo. Joppe ne.
Plánuješ nějaký další LGBT film?
Ne. Teď jsem dokončila nový film, který s touto tématikou nemá nic společného. Je o dívce, která vidí duchy. Nikdy nevíte, kdo může být váš nejlepší přítel. Tento film je o její odvaze být zvláštní – čímž se vlastně toto téma propojuje s filmem “I Am A Girl!” 🙂
Foto režisérky Susan Koehen s Joppe:
Myslím, že věta, kterou Joppe řekla režisérce: “Já nejsem kluk, který chce být dívkou. Já jsem dívka!”, přesně vystihuje stav, který prožíváme všichni. My se nikým stávat nechceme. My jimi už jsme. Jen pro společnost se naše tělo musí změnit tak, aby to věděli i ostatní. Není to náš rozmar a samotný přechod bychom nejraději přeskočili. Ale naše těla se němění jen kvůli vám. Mění se i kvůli nám, protože se už nemůžeme dívat na něco, co tam nepatří a co takové být prostě nemá. Jak by se líbilo všem mužům, kdyby se jedno ráno probudili s vagínou místo penisu? Jsem si jistá, že by světem zavládlo zděšení. To tam nepatří! Co mám dělat? Hrůza!
Také byste chtěli, abychom vás nazývali dále jako muži, ale měli byste vagínu, takže byste měli v dokladech “žena”. A nesmírně by vás rozčilovalo, kdyby to někdo pletl a pořád vás oslovoval v ženském rodě. A pak, když byste se chtěli seznámit s nějakou ženou a opravdu moc se snažili, abyste vypadali jako muž, tak by vám ta žena řekla: “Sorry, vypadáš jako muž a fakt ti to sluší, ale vadí mi ten samotný fakt, že tam dole nemáš penis.”
Není to až taková katastrofa. Nebojte 🙂 Jde s tím něco dělat 🙂 Vítejte ve světě FtM.
Protože od natočení tohoto dokumentu utekly už 4 roky, povedlo se mi najít informace a obrázky, jak Joppe vypadá dnes:
Joppe roste do krásy a ten obrázek sem dávám schválně, protože je jí tu 17 let, takže už rok bere ženské hormony.
Video z holandské talkshow z r. 2013 s anglickými titulky, do které dorazila se svojí kamarádkou Kim.
V této talkshow děti jako diváci radí, jestli má Joppe říct svému potencionálnímu příteli pravdu nebo ne.
Tvrdí, že mu to nemá říkat hned, ale až později, protože se mezitím poznají a zvyšuje se šance, že ji nebude chtít opustit.
Moderátor se Joppe zeptal na Briana, jestli došlo někdy k tomu, že si o všem popovídali.
“Ne, potom už jsme se nikdy neviděli. Má svoji přítelkyni.”
“Dozvěděl se vůbec někdy o celé tvé situaci?”
“Myslím, že ne. Ale možná se to dozvěděl od někoho jiného, protože chodí do stejné školy.”
Otázka na jednoho chlapců v hledišti: “Denisi, dovedl by sis představit, že chodíš s dívkou, která by ti řekla, že byla chlapcem?”
“Ano, dovedl.”
“Měl bys jí pořád rád?”
“Ano. Nevadilo by mi to.”
“A Jorisi ty, jak bys zareagoval?”
“Já bych jí potom asi nedokázal milovat.”
“Proč?”
“Měl bych z toho takový divný pocit. Vždyť to byl předtím kluk!”
“Ale osobnost se přeci nemění…”
“Ano, nemění, ale bylo by to divné. Měl bych pocit, že je to pořád kluk.”
“Soraji? A ty?”
“Já bych se do ní určitě už nemohl zamilovat. Nebo do něho.”
“Řekl jsi do “ní”. Tak je to on nebo ona pro tebe?”
“Já nevím.”
Do diskuse se zapojila Joppe: “Já jsem pro tebe ON?
“Ne, to nejsi.”
Moderátor: “Takže je to ONA.”
“Ano je.”
“Jak je to tedy s tím zamilováním u tebe?”
“No nezamiloval bych se do ní. Všichni by mi říkali, že byl kluk. A mysleli by si, že jsem gay.”
“Takže dáš hodně na reakce okolí?”
“Ano.”
“Takže všichni souhlasíme, že Joppe je ONA. Joppe, je tu ještě jedna věc – penis. Máš ho ještě?”
“Ano.”
“Co si o té věci myslíš?”
“Stojí to za nic 🙁 Pořád je to tam a musím si na to stále stěžovat. Můžu kvůli tomu brečet, ale stejně to nepomůže. Musím počkat, až mi bude 18. Bohužel. Způsobuje mi to problémy.”
“Brát hormony v tak nízkém věku. To může být v některých zemích problém… Ty jsi muslim, můžeš nám k tomu něco říct?”
“Ano, tohle je u nás zakázané. Musíte se chovat tak, jak jste se narodili. V našem náboženství. I když to není vpořádku.”
Do diskuse se opět vložila Joppe: “Představ si, že jsi otec a narodil se ti syn, který se cítí být dcerou. Ty jako muslim bys jí zakázal stát se ženou?”
“Myslím, že ano. Zakázal.”
“Proč?”
“Myslím si, že bude dodržovat pravidla Islámu.”
“Jak si myslíš, že se taková osoba bude v rodině cítit?”
“Myslím, že špatně. Bude na to myslet každý den a trápit se, že nemůže být tím, kým doopravdy je. Ale nakonec to musí přijmout, protože je muslim.”
“I přesto, že to znamená, že tvé dítě bude celý život nešťastné?”
“Ano, vzhledem k náboženství…”
“Joppe, co si myslíš o tomto názoru?”
“Nechápu to. Pokud lidé věří v Islám, ať v něj věří. Respektuji jejich názory, ale s tímhle nesouhlasím. Někdy opravdu lidem nerozumím, když přemýšlí takto.”
“Teď, co jste tu všichni slyšeli příběh Joppe, změnili jste někteří z vás názor na tuto věc? Denisi?”
“Nejdřív jsem si myslel, že je to něco strašného – že kluk je teď dívkou. Ale teď si myslím, že je to správné, protože se Joppe cítí lépe.”
Jiný chlapec: “Joppe vypadá jako holka. Jako spousta holek tady. Ale ve skutečnosti je to chlapec.”
Moderátor: “Ale je to SKUTEČNĚ tak? Že je chlapec?”
“Ne, dívka.” 🙂
Joppe díky oddálené klučičí pubertě nikdy nezačne mutovat a zůstane jí proto krásný ženský hlas. Nikdy jí nezačnou růst vousy a nebude muset řešit laser, nikdy se jí nezvětší ohryzek, ramena a rysy v její tváři zůstanou už navždy ženské.
Trochu jsem se odreagovala, ale moc mi to nepomohlo vzhledem k tomu tématu s Joppe. Můj dnešní den už od prvních minut v noci nepatří mezi ty nejšťastnější. Nejen kvůli banalitě, jako je zrušená vysněná procházka ve dvou kolem řeky, ale také kvůli následkům, kterým musím teď čelit a dívat se pravdě do očí.
Nepřicházím o své nadšení a radost, protože je to v porovnání s celou přeměnou drobnost. Nesložím se pokaždé, když mě někdo odmítne proto, jaká jsem (ačkoli já jsem pořád stejná – v momentě, kdy jsme se potkali i v momentě, kdy to zjistil). Ale posouvá mě to dál. Chtěla jsem slyšet kritiku, abych měla co zlepšovat. Využila jsem té možnosti odmítnutí, abych zjistila, proč jsem odmítnuta, protože už jsem neměla co ztratit a všechny ty důvody jsou typické a zcela konkrétní: Co tomu řekne okolí? Co kdyby se to dozvěděla moje rodina? Nesnesu samotný fakt toho, že jsi byla někdo jiný, že to tam dole existovalo! Tvůj hlas se k něžné dívce, jakou na mě působíš, nehodí. Musíš trénovat a musíš trénovat i to, jak mluvíš… (Mluvila jsem v půl jedné v noci po probuzení telefonem a moc jsem ten telefon chtěla zvednout, tak jsem to také udělala, čímž došlo k tomu, že ze mě všechno vytáhl, protože jsem o tom celý večer mluvila v hádankách a snažila se ze všeho vycouvat, dokud je čas, jenže on byl vytrvalý, nechtěl se mě vzdát… Což bylo tak romantické… 🙁 A líbilo se mi to natolik, že jsem chvíli uvěřila tomu, že to půjde. Nesoustředila jsem se na hlas – jen chvíli, ale byl to 80minutový hovor, který se stáčel k velmi nepříjemným otázkám, které nechci řešit, ale musím, kterým se nikdy nedá vyhnout a jak řekla Joppe ve svém dokumentu: Chci to svému partnerovi říct, než aby na to přišel odněkud sám.)
Někteří lidé do našich životů vstupují proto, aby přišli, něco nám ukázali a zase odešli. Jiní zůstávají na stálo.
Tenhle mi toho za těch pár dní ukázal až dost. Vím, že to je jen názor jedince, ale i tak je pro mě cenný.
Ale ani to mi stejně neusnadilo situaci, do které se dostanu, když mi do života někdo vstoupí… Nemůžu se na půl roku zavřít do sklepa a počkat, až ta doba uplyne, abych mohla jít na operaci a bylo vše OK. Nemůžu zabránit styku s muži, kteří mi navíc dokáží svými lichotkami podlomit kolena (v dobrém a posléze i ve špatném) a není jich málo (to si nefandím, jen mi to přitěžuje situaci, přestože ty chvilky miluji).
Opravdu bych se chtěla na půl roku někam zavřít a nevylézt. Když už jsem tedy pro společnost někdo jiný teď a někdo jiný po operaci, i když já se vidím stále stejná. Čím se budu lišit? Jen tou fyzickou změnou mezi nohama… To vám fakt všem chlapům stačí???
Možná jsem si vybírala já vás ty špatné. Protože když už do mého života někdo vstoupil, pak ten výběr musel stejně zůstat na mně. Není možné s třemi stovkami mužů komunikovat současně. Nehledě na to, že 80 % chce jen to jedno a ze zbytku stojí za to čtvrtina. Navíc ten člověk se mi musí líbit. Nemůžu se přinutit mít ráda někoho jen proto, že on mě bere takovou, jaká já jsem. Takhle to nefunguje. Nejprve jsou tam ty city a láska a potom tohle. To ale snižuje pravděpodobnost nalezení takového vztahu na velmi nízkou úroveň (nicméně i 1 % je fajn, protože tam pořád je, protože dokud jsou šance, pak se to pořád ještě může opravdu stát a vidím, že se to děje. Jen chci všechno teď hned :).
Když se nad tím tak zamyslím, tak je pro TS ženy nesmírně těžké takového partnera najít (o to víc mě štve, že už jsem ho chvíli měla a zase ztratila z důvodu, který je úplně mimo téma) a moc přeji všem, které svého partnera mají, aby jim to vydrželo co nejdéle.
Jak řekla Joppe: “dovedu bez něj žít”.
Ale stejně na něj myslí.
Beru si příklad z 13leté dívky!
Jdu ven. Sama. Bloumat ulicí jako dřív, ale bez paruky, bez nezamaskovatelných vousů a bez strachu, že budu odhalena, protože odhalena už jsem nebyla dlouho a to mě netrápí. Přichází jiná trápení.
Ta holčičí.
A mám na sebe vztek. Obviňuji se, co jsem udělala špatně, přitom jsem vše dělala v dobré víře. Nechtěla jsem nikoho podvádět. Nechtěla jsem nikomu lhát. Ani nikoho ranit. Jediné, po čem jsem toužila bylo, aby mě vzal za ruku, jak říkal a aby mě obejmul.
Až příliš lehkovážně jsem si myslela, že to není problém. Že totéž obejmutí před tou informací ode mě a po ní je pořád totéž obejmutí.
Ale prý není…
Je mi hrozně smutno. Takhle už mi nebylo několik měsíců. Jdu ven. Musím se z toho vyvztekat. Ať tam třeba zmrznu nebo odletím na Mars. (Radši na Venuši). Možná by to bylo lepší. Tam bude určitě víc šancí na seznámení, než tady.

13 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.