Velká modrá bandaska

Usínám. Pokouším se o to.

Dal jsem si k posteli rádio, abych se myšlenkami soustředil třeba na text.

Jedna písnička: „Stačí když ty tu seš.“

Druhá písnička: „S tebou…jsem ráda s tebou…“

Dám si tam Radiožurnál, kde skoro pořád jen mluví.

Ještě se pokouším napsat sms Monice o usínání v letním parnu a usínám. Ráno zjišťuju, že jsem jí dokonce stihl ještě odepsat, ale nemělo to moc hlavu a patu. Ani nevím, že jsem to psal. V příbalovém letáku prášků na spaní se píše, že můžu dělat věci, o kterých nebudu vědět. Nesnáším tu chemii. Snažím se to občas vynechat, ale hned je tu ta černá můra zase. Stejně se budím. Jen se vám chce víc spát, ale ty myšlenky jsou silnější. Až je doberu, už je nechci.

 

Chci zpátky svůj bezstarostný spánek vedle Tebe…

 

V týdnu jsem viděl na jednom německém programu úplně náhodou dokument o poruchách spánku. Jsou dva druhy poruch – s usínáním a se spaním (probouzení se uprostřed noci). Někdo trpí jen jednou z nich, někdo oběma. Nemůžete usnout, protože stres produkuje adrenalin a další látky, které znemožňují vytváření melatoninu, bez kterého prostě neusnete. Prášky na spaní fungují tak, že receptory reagující na melatonin zbaví adrenalinu a melatonin se vesele může začít vytvářet a donutit vás usnout. Jenže to má háček – čím déle ty své receptory na melatonin oblbujete, tím více se stávají rezistentní vůči práškům na spaní, takže potřebují stále větší dávku, aby to pomohlo. No a nakonec je z toho závislost, ze které se už člověk dostane těžko – jen psychoterapií, dlouhodobým léčením apod. Dobrá je údajně jóga. Méně učinné (ale nezávadné) jsou přírodní doplňky obsahující tyto květiny:

 

– kozlík lékařský (kořen)

– chmel plazivý

– meduňka lékařská

– třezalka tečkovaná

– mučenka pletní

– pepřovník opojný

 

Všechny tyto rostliny obsahují látky, které způsobí tytéž reakce na vaše receptory jako chemické prášky na spaní, ale bez závislosti. Jenže to má zase háček – nemají takový efekt. Funguje to na lehké poruchy. Pokud více než tři týdny nemůžete usnout, je to prý už v háji. Prášky na spaní řeší situaci jen dočasně. A jak to tedy vyřešit? V Německu jsou lékaři specializující se na poruchy spánku, ale neodstraňují následky práškami na spaní. Řeší příčinu. Je to dlouhodobý proces (několikaletý). Je důležité umět pracovat se svým stresem, protože ten je dnes všude. Důležité jsou rituály. I ty před spaním. Zklidnění těla i mysli, strava. Tělo musí najet na nějaký neustále dokola se opakující systém – chodit spát vždy ve stejnou dobu za stejných podmínek. Člověk prý potřebuje jistotu. Potřebuje vědět, že je všechno vpořádku. Pak funguje normálně.

 

Hledal jsem čaj na spaní – kdysi se z těchto rostlin prodával – ale nedávno byl zakázaný (píšou v internetových lékárnách).

 

A přitom já vím, co mi může pomoct zase klidně spát. Je to tak jednoduché!!! Ale tak nedosažitelné a beznadějné.

I když jsem si jist, že kdybych měl svůj život zase takový jako dřív, tak bych nejméně půl roku zase nespal strachy, že ode mě zase někdo odejde… že někoho ztratím… budil bych se a pořád kontroloval, jestli tu jsou…

 

 

Pak vždycky pár hodin přes den funguje vzorec: Žádné emoce + žádný smutek + žádná radost = klid.

Ale není právě ta radost (i z maličkostí) nebo štěstí (i malé) něčím, co člověka dokáže právě „nakopnout“ do pohody?

 

Dokud budu neovlivnitelně cítit štěstí a euforii po každém telefonátu mé manželky, i když volá kvůli prkotinám typu „vezmi svíčky na dort“, bude to stát za nic.

 

Nemyslím si, že tomu jde nějak pomoct. Že jde urychlit proces, který směřuje k momentu, kdy přijde zase období klidu. Musí to přijít samo. Můžete si to usnadňovat, snažit se zabavovat mozek, vymýšlet aktivity, bojovat proti tomu a tím překlenout to pitomé období snadněji. Až pak najednou se to ve vás zlomí. A to bude ten okamžik.

 

Čekám na „paradoxní fázi„. Ale to je špatně. Ta přichází přesně až v momentě, kdy na ni čekat přestanu. Do té doby prostě nepřijde.

A prý může přijít až za rok, dva, tři… nebo až za pět… není to o týdnech ani o měsících…

 

Od čtyř do šesti jsem se pokoušel usnout.

Nakonec se povedlo.

Zdálo se mi o tom, jak jsem šel v létě do kopce po silnici za městem, svítilo sluníčko, bylo teplo. Najednou vidím, jak přede mnou letí nějaká velká modrá bandaska. Viditelně zpomaluje, klesá, až padá na trávu k silnici. Běžím tam. Vyskočí z ní jemná a krásná blondýnka v letních šatech – takový romantický typ, chci si ten výjev rychle vyfotit mobilem, ale ona si lehne na trávu, podává mi ruku a říká: „Jestli mě chceš najít, kup si dva balónky, dej je do sebe, nafoukni héliem a vypusť.“

 

23. únor před šesti lety:

Mokro. Zbytky sněhu. Teplota kolem nuly. Z práce za Tebou rovnou do nemocnice. Vyděšený doktor. Záchrankou do krajské nemocnice. My za Tebou. Jak křehký je život? Strach. Nemocniční chodba. Nekonečno. Křik. Další několikaměsíční nekonečno. Každý druhý den hodinu jízdy za vámi. Už vás chci mít doma…

Toho dne jsme ráno vstali do úplně normálního dne, ještě jsem Ti večer hladil bříško a večer vám šlo o život.

Od těch dob věřím na zázraky.

A věřím na ně dodnes…