Vysvobozená (Den 4)
pátek, 29.5.2015, Den 4
Tenhle den byl ze všech nejhezčí.
Ráno byla velká vizita, v jejímž čele stál doc. Jarolím a vedle něj portugalská paní doktorka Joanna (má docela dlouhé jméno, ale říkají jí tu Joano a nedá se přehlédnout, vypadá prostě jako mladá Portugalka :). Mluví tiše, je velmi milá, ale když jsme šly v pátek večer poprvé dilatovat a já se jí ptala, zda si mám vzít ručník, nevěděla, co je slovo ručník :-/ Nenapadlo mě použít angličtinu, abych jí to usnadnila. Ale to už je teď jedno.
Jarolím se zástupem lidí, kteří se ani nevešli do pokoje a stejně nic neslyšeli, jen v rychlosti procházel každého individuálně. U mě se zastavil, zeptal se, jak se cítím, řekla jsem, že dobře a ukázala jsem, že jsem ještě zavázaná.
„Rozvázat!“ 🙂
(Né teď, ale během dne.)
Jééé já byla ráda! Zatímco ještě ve čtvrtek jsem si frajerka myslela, že to vydržím do soboty a počkám na dr. Čechovou, v pátek už jsem se modlila, aby mě rozvázali dnes. Tolik mě tlačily všechny ty obvazy do kostrče a hlavně jak jsem se potila, opravdu nehezky jsem byla už cítit, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Už jsem chtěla vyskočit z postele! Byla jsem tak namotivovaná a natěšená, že mi to přišlo jako naprostá maličkost 🙂
Na JIPu i tady mi přinesly umyvadlo a mohla jsem si otřít alespoň obličej, ruce a tělo od pasu nahoru. To bylo moc příjemné. Na JIPu jsem si dokonce mohla v posteli i vyčistit zuby.
Čas plynul a já pořád vyhlížela, kdy přijde sestra s Joannou a rozbalí mě.
Došlo k tomu až odpoledne, ale to bylo vysvobození.
Poprvé jsem viděla to dílo a nemohla se vynadívat. Tohle je pocit, který je nepopsatelný. Nedovedla jsem si ho nikdy předtím představit a najednou to bylo tady.
Sestra asistovala Joanně, ta opatrně odebírala kusy obvazů, kterých tam bylo asi milión a pak mi sestra řekla, že to vypadá opravdu dobře. Což mě v tuto chvíli moc potěšilo a potřebovala jsem to slyšet, byť by to říkala každému, ale já jí to stejně v tu chvíli věřila.
Věděla jsem, jak to bude vypadat. Že to bude rudé, napuchlé, obrovské, že v neoklitorisu budou stehy (brrrr) 🙂
Hned jsem psala Dannie, že to vypadá úplně stejně jako ta její, když jsem tu za ní byla a ona mě ujistila, že do měsíce všechno krásně splaskne a bude vypadat dokonale.
Nevadilo mi, jak to vypadá teď. Líbilo se mi to i tak. Pořád to bylo hezčí než to, co tam bylo předtím.
Celé mi to vydezinfikovali a když odešli, paní vedle (oddělená závěsem) mi říká: „No to byla hotová operace!“ 🙂
Taky mi to tak přišlo.
Joanna mi slíbila, že ve tři třicet mi v lázni ukáže, jak dilatovat.
JAK MI JE?
JAKO KDYBYCH CELÝ ŽIVOT BĚŽELA A TEĎ JSEM SI KONEČNĚ ODDECHLA,
PROTOŽE JSEM DOBĚHLA.
Udýchaná, utahaná, vyčerpaná, ale šťastná.
Bylo mi štěstím do breku a je mi pokaždé, když na to pomyslím. Jsem najednou v cíli.
Přichází dny, kdy se pro mě mění spousta věcí souvisejících s tím, co jsem měla dole předtím a co už tam není. Celý život s tím žiju a najednou jsem žena. Tohle mě úplně dostalo. Nemohla jsem tomu uvěřit. Pořád se na to musím dívat, pořád na to musím myslet a pořád mám v hlavě, že tohle tělo je teď moje!
Přišla tím první vlna euforie, která se už jen dále stupňovala.
Joanna přišla ve tři čtyřicet, řekla, že mám přijít do lázní a tak jsem šla. Sestra na mě kouká a říká: „Vy už chodíte?“
A co bych jako měla?
No točila se mi hlava pořádně. Myslela jsem si, že to bude jednodušší.
Měla jsem ještě cévku a jeden dren (druhý už byl pryč), takže jsem se motala do dvou hadiček končících pytlíkem a bandaskou.
Sestřička mi dala několik silných vložek a gaťky 🙂
Velmi sexy svůdné síťované kalhotky. Chvilku mi trvalo, než jsem přišla na to, že modrý pruh je vrchní guma a dole jsou dva otvory na nohy. Tyhle kalhotky jsou ale super – nejsou totiž na těle vůbec cítit a tak na nic netlačí, jen tam přidržují tu vložku.
Je ještě potřeba říct, že já nemám s nemocnicemi vůbec žádnou zkušenost. Naposledy jsem byla hospitalizovaná se slepákem v osmi letech. Od té doby nikdy a tak tu popisuji věci, které možná většina lidí dobře zná. Pro mě je tu všechno nové.
Nemohla jsem zaostřit, nohy mě jen tak tak nesly, sestra mi nabídla doprovod na první sprchu před dilatací. Zůstala v pokoji a nechaly jsme pootevřené dveře ve sprše. Ta sprcha byla dokonalá! Zůstala bych v ní klidně půl hodiny. Už jsem nebyla tolik cítit a ta voda, ach bože, voda na mém těle! 🙂
Cítila jsem se stejně, jako když mi dnes dali poprvé najíst. Už jsem je o to prosila na JIPu, ale nesměla jsem. Byla jsem sice jen přes čtyři dny úplně o hladu (protože už v pondělí, kdy jsem odpoledne pila v Motole fortrans, už se nesmělo nic jíst a to jsem se šetřila i v neděli). Čtyři dny hladovění mi dávalo fakt hodně zabrat. Dostávala jsem kapačky, které byly fajn, ale měla jsem prostě hlad!
Sestry mi nosily čaj. Vaří tu Jemča ovocný a černý, lze si vybrat. Normálně si ho pacienti nalévají na chodbě sami a je ještě horký, protože je udržován čerstvý na takovém velkém vařiči ve skleněných varných konvicích. Oba mi moc chutnaly.
První jídlo byl v pátek oběd. Nedostala jsem ale jen polévku, jak to bývá. Dostala jsem rovnou dietní celé menu! Špenát, rozvařené brambory a maso. K tomu polévku a tvarohový koláč! To byla neskutečná slast.
Snažila jsem se jíst pomalu a nesníst to všechno, ale polévku jsem snědla celou a druhé jídlo jsem radši trošičku nechala. Od té chvíle tu s velkou chutí sním úplně všechno, ať už to chutná jakkoli. Chuť nemůžu hodnotit, protože jde o dietní menu („dvojka“) (horší pak už je jen „jednička“) a tak se méně solí, méně mastí atd. Neměla jsem s tím problém.
Nějak jsem odbočila od té první dilatace 🙂
Šla jsem do lázní, sestra se divila že chodím a prohlásila, že tohle dlouho neviděla a že je to poprvé, co se prý někdo těší hned takhle na sprchu. Nechápu. Dala bych celá zavázaná a propocená za sprchu celého těla cokoliv! Miluju sprchu! 🙂
Joanna už na mě čekala.
Popisovat dilataci nebudu, ale je opravdu nutné mít s sebou prezervativy. Ty jsem si koupila, ale jen jednu krabičku, protože mi Dannie před rokem říkala, že nepoužila ani jeden. Mně ale přijde hygieničtější mít ho tam a pak ho vyhodit, čímž zůstane dilatátor stříbrný milenec čistý a stačí ho jen omýt mýdlem. Nerada bych si tam něco zanesla.
V momentě, kdy vzala Joanna dilatátor do ruky se přiřítila moje oblíbená dr. Čechová a celá nadšená, že to ještě stihla! Tak oni vás už rozbalili! No proč ne, třetí den! Můžu se podívat? No to je krása, to se nám to tedy povedlo, vypadá to fakt moc dobře, nemáte tam ani žádné hematomy a musím vám něco říct. Už s docentem jsme říkali, jakou máte krásnou močovou trubici a pan doktor Chocholatý to jen potvrdil.
„Cože? To jde mít krásnou močovou trubici? Vy jste fakt uroložka!“ 🙂
Dr. Čechová je sympatická mladá blonďatá doktorka, která asistuje doc. Jarolímovi a která je naprosto skvělá. Nakazila mě svým nadšením.
„Mohu si sáhnout?“ 🙂
Vzala si rukavici a už mi to dílo prosahávala. Já byla celá rozesmátá, ale nemohla jsem se ještě smát, protože to bolelo a doslova v euforii, že mě takhle potěšila.
Mám ráda, když lidé dělají věci s nadšením a když projevují své emoce. Nehledě na to, že takový přístup má naprosto pozitivní vliv na stav pacienta.
Chvilku tam byly obě doktorky se mnou a pak už mě tam nechaly.
„Uvidíte, že zítra už tady budete dilatovat jako profesionálka. A abych nezapomněla, u vás stačí dilatace ze začátku 4x denně, nemusíte 5x. Měla jste tam tolik materiálu, že se vážně nemusíte bát o svou hloubku.“
Já se té euforie prostě nezbavím.
Nemůžu se jí zbavit, protože to nejde. Protože tahle cesta mě dovedla k něčemu tak úžasnému, že nejsem schopná si to neužít a neužívat dál a dál.
Večer jsem pak oddilatovala ještě jednou, zpátky už jsem si ale nechala zavolat sestru, která mě dovezla do postele na vozíku. To pro jistotu, protože mé nožky byly slabé a nechtěla jsem riskovat, že se někde zřítím.
A to jsem ještě dostala pochvaly od ní. Že nevypadám na svůj věk a že si nepamatuje, aby někdo třetí den po operaci a po dvou anesteziích už chodil.
Já byla připravená, že nebudu chodit, ale já chtěla chodit a když to šlo, šla jsem. Nevěděla jsem, že mi to nemá jít chodit. Nechtěla jsem dělat frajerku za každou cenu a určitě bych to nikomu nedoporučovala.
Myslím si, že i ta bolest, kterou jsem neměla a nepotřebovala tak opiáty jsou prostě dané tím, že jsem to celé tak moc chtěla, že tomu tělu bylo úplně jedno, jak ho to bolí nebo nebolí. Důležitý byl výsledek. Tolik jsem se na něj těšila a tak dlouho jsem na něj čekala.
3 Comments
Dominik
Terezko, moc Ti to přeju, ať se daří a pěkně se to hojí
Do nového života přeji jen to nejlepší 
Tereza
[1]: Ahoj Domčo! Díky moc! I já ti opravdu ze srdce přeji tohle vysvobození. Stojí to za to 🙂
Jassie
Jééé :3 Gratuluji Teru ^_^