otєrєzє.cz

Nechci, aby se náš syn maloval jako nějaký úchyl, jako TY

Už je dost pozdě, ale taky jsem přišla domů pozdě.
Jsou totiž čarodějnice. Trochu mě to v tento den nutí vzpomínat, přestože nechci. Na vytváření papírových čarodějnic s Kačenkou, které jsme potom večer jeli upálit k rodičům bývalé manželky na zahradu plnou voňavé trávy, stromů, květin, větru z Hvozdu z mých milovaných hor Lužických, na které teď už vidím jen z dálky. Už se jich přímo nedotýkám. Ta zahrada mi chybí. Ti lidé mi chybí. Ten dům mi chybí.
Než jsem šla na poštu, zavolala mi ale švagrová (jako kdyby tušila, že nechci být sama) a ptala se, jestli s ní nechci zase do knihovny.
Já chtěla moc, protože jsem Sophince slíbila, že se podívám do knihy od Dr. Knappové “Jak se bude jmenovat?”, podle které matriky schvalují/zamítají žádosti o nové jméno. Mám jí teď na měsíc půjčenou, kdyby si chtěl někdo ověřit nějaké méně obvyklé jméno, zda je obourodé 🙂 (I když jde jen o vydání z r. 1985, kde chybí nových 15.000 jmen z posledního vydání, které se ale shání těžko).
Švagrová si taky chtěla popovídat. Rozešla se zrovna se svým dlouholetým přítelem. Má nějakou modrookou štíhlou sedmnáctku…
Takže jsme nakonec propovídaly celé odpoledne a zašly spolu ještě nakoupit, protože jsem si za každou cenu chtěla dnes opéct klobásu (ačkoli už běžně tyhle věci nejím). Jsou přeci čarodky! (Kolega nezná slovo “čarodky”, tak doufám, že vám to problém nedělá 🙂
Měly jsme obě dvě vyloženě “typický” program na 30. dubna 🙂
Všude voňavé kouře z ohýnků, vybrané regály s klobásami, veselí lidé… A my dvě si místo někde u ohýnku povídaly v autě.
Lepší, než být doma sama. Nemám s kým jít k ohni. Nemám zahradu. Nemám čarodky…
To je to, co je jiné.
Na druhou stranu jsem sama. Nemusím se bát, že mi někdo zahýbá, že mi někdo lže, že mi někdo bude chtít vynadat za to, že mám na sobě podprsenku…
Ale mám něco jiného 🙂 Zase mé myšlenky a zážitky 🙂
Vlastně se to pořád opakuje. Nadšení. Radost. Štěstí. Nekonečná euforie.
Stojím v dloooouhatánské frontě na poště typicky holčičím postojem nožky u sebe, vzpřímená a nenápadně se usmívající, zatímco ostatní mají otrávené tváře. Pán u okýnka si totiž přinesl obsah balíku, ale neměl ho zabalený, takže ho tam teprve balil, vypisoval, ptal se… To to trvá, pane 🙂 Jo ještě izolepu. Ano, tu tady také prodáváme. 🙂
Mě to nevadí. Stojím si tam a užívám svou ženskost. Klidně bych tu stála až do večera, jen abych měla pocit, že jsem správně identifikována 🙂
Vchází stále noví lidé. Zase otrávení.
Vždycky mě sjedou pohledem a pokračují dál.
Jsem jedna z nich… jedna z těch všech žen, které v té frontě stojí. Ach ten POCIT!
Žádné údivy, zkoumavé pohledy… nic.
To NIC je tak kouzelné! Po tom NIC jsem celý život toužila.
Jít na poštu za bílého dne jako žena, aniž by měl kdokoliv problém s tím, jak vypadám.
Pořád ty zkoumavé pohledy čekám, ale zmizely.
Jsou pryč.
Na druhou stranu mě to trochu mrzí, protože co když ty zkoumavé pohledy nebudou zkoumavé z důvodu nejasné identifikace mého pohlaví, ale z důvodu, že se někomu jako žena líbím?
Jak to rozlišit?
Jsem připravená na ty druhé pohledy?
Mám mrknout očkem? Zastydět se a strhnout pohled do země? Usmát se a jít dál? 🙂
A co když se zmýlím?
Co když někdo bude řešit mé pohlaví a já se mu budu usmívat koketně do očí? 🙂
To bude úlet 🙂
No a co.
Zase mi chybí zpětná vazba.
Tedy ona je mi vlastně dávána tím, že si mě nikdo nevšímá. To je taky zpětná vazba. Nebudit pozornost jsem si vždycky přála. Ale nesnažíme se my ženy zaujmout svou krásou? Snažím se být aspoň trochu hezká. Líbím se sama sobě v zrcadle. Líbí se mi, když si před výlohou upravuji vlasy za uchem, rovnám sponku… Očividně mi to ještě nejde posunout se na takovou úroveň, abych se líbila mužům, které osobně potkávám. Ale co bych chtěla po dvou měsících HRT? 🙂
Uvědomila jsem si, jak jsem tohle nikdy nemohla. Klidně půjdu přes půl města pěšky jen proto, že TEĎ MŮŽU! Jsem celá komplet v dámském, mám balerínky, mám bílé kalhoty, tyrkysové tričko s krásným nařaseným výstřihem, náušničky, sponku ve vlasech. Usmívám se, protože je mi dobře. (Vypadám občas jak sjetá 🙂 Můžu jít kam chci, můžu mluvit s kým chci, můžu v knihovně požádat o nalezení knihy, můžu říct pokladní, že budu platit kartou, můžu se jí podívat do očí a NIC. Zase nic. Žádné negativní nebo nejisté reakce.
To mi nesmírně zvedá sebevědomí a popohání kupředu.
Čím déle se neděje nic, tím více mám pocit, že už jsem tam, kde mám a chci být.
Protože v tom nic je toho neskutečně mnoho.
Nebudu tu teď záměrně jmenovat, ale slečna, která mi píše (moc milý a neskutečně citlivý člověk, který musí mít tolik síly, aby se na samém začátku dokázal odlepit ode dna a takové z nás musíme držet za ruku a pomoci jim) mi dnes napsala svou zkušenost s manželkou:
“Velmi zabolelo, když během jedné z hádek prohlásila :/ …. syna ti nedám na střídavku, nechci aby se v 19 maloval jako nějaký úchyl, jako TY!”
Dotklo se mě to.
Bylo mi z toho smutno.
A nemůžu zasáhnout. Nemůžu udělat vůbec nic. Můžu se tu maximálně vyvztekat na deseti stránkách nad neschopností okolí pochopit, o co tady jde. A tak jsem si to sem musela zapsat. Tuhle snad nejhorší reakci, jaká může být, navíc od někoho blízkého. A té slečně, které tohle někdo řekl, bych chtěla vzkázat, aby se nad takovými lidmi vůbec nezastavovala, neohlížela se na ně, vypustila je úplně ze svého života (což je velmi velmi těžký a dlouhodobý úkol) a ignorovala vše, co řeknou, protože tito lidé chtějí jen ublížit – nic víc. Tito lidé nemají místo v našich životech…
Ale měla jsem i veselé zážitky.
Dnes mi přišel můj první dodavatel od doby, co jsem 24 hodin denně Terezou.
Vyprávěl mi, jak na vrátnici hezky řekl, že jde za paní Terezou Novákovou. Jak mě to zahřálo u srdce! 🙂
Sedli jsme si do zasedačky a z celkem půl hodinové návštěvy jsme 3 minuty probírali ceny, které jsem potřebovala snížit (což se nakonec povedlo) a zbylých 27 minut o mně a o jeho bratrovi, ze kterého se po dvou neúspěšných manželstvích vyklubal gay. Popisoval mi, jak je teď jeho bratr šťastný. A říkal, jak úplně zářím 🙂 (Taky že jo. Byla jsem zase v sedmém nebi! Mé první oficiální pracovní jednání a já byla oslovována správným jménem, správným rodem a vše probíhalo úplně normálně.)
Už posledně (ještě před 7.4.) si všiml, že jsem namalovaná, ale nechtěl se ptát. Bylo to prý už poznat…
Řekl mi, že je rád, že jsem žena, protože se ženami se mu jedná lépe 🙂
Když odcházel, snažila jsem se ho (stále se svým železobetonovým zvykem z mé klučičí minulosti) pustit do dveří, ale on je otevřel a řekl: “Prosím. Máte přednost. Zvykejte si.” A usmál se.
Já samozřejmě hned taky.
Lidi prostě pouštím do dveří automaticky. Nikča mě pořád učí vcházet do nich první, ale tenhle zvyk můžu změnit jedině dlouhodobým tréninkem. Je to úplně jiný pohled na svět. Z opačné strany. Z té hezčí – ženské 🙂
Nejradši mám firmy, které se ozývají po 7.4. 🙂 Pro ně jsem už od narození paní Nováková. Píší mi tak v mailech, oslovují mě tak v telefonech.
Schválně jsem se zaměřila na svůj hlas, jestli z ní dostatečně žensky… a pořád nevím 🙂 Ale ono to prostě prochází, tak asi trochu žensky zní 🙂 Ověřuji si to i naživo u pokladních, když jdu nakoupit, protože s nimi mluvím.
Žádný problém. To je ale na nic, protože si pak připadám, že ten hlas už nemusím vylepšovat a já si rozhodně myslím, že ho vylepšit musím (proto ho chci už začít řešit s foniatrem. On mi řekne, v jaké poloze jsem :).
Pořád si ale pamatuji otázku ze zimy, kdy se mě zeptala, kdy hormony změní hlas a taky na podobnou otázku od pana ředitele. Takže úplně vpořádku můj hlas nebude. Nemůžu si naivně myslet, že je všechno z ničeho nic tak, jak má být…
Když jsem šla od auta domů, viděla jsem, jak za mnou přichází soused (starší, ale velice inteligentní pán, co bydlí pode mnou).
Řekla jsem si: “Terezo, nemá smysl utíkat. Aspoň máš konečně příležitost stát mu tváří v tvář.” (Kdo mě ještě takhle neviděl jsou mí dva přímí sousedé na patře – starší paní, co žije sama a taková hodně veselá rodinka s dvěmi staršími dětmi 🙂 Nějak na ně nemám pořád štěstí, přestože schválně chodím po schodech, abych potkala těch sousedů co nejvíc, aby už se to tu konečně rozkřiklo, probralo a zase to celé utichlo 🙂 Čím dřív budu centrem pozornosti, tím dřív z něj zase zmizím. (Možná už se to dávno stalo 🙂
Počkala jsem a s úsměvem pustila pana souseda do dveří jako prvního. Přivolal výtah a vyzval mě, abych jela s ním. To jsem nemohla odmítnout. I když jsem věděla, že bude stát asi 30 cm ode mě ve stísněném velmi prosvětleném výtahu. No co. Jednou jsem žena, tak se za to přece nebudu stydět 🙂
Než přijel výtah, byla jsem trochu nervózní a tak jsem se snažila hledat k rozhovoru témata mimo mě 🙂
Až později jsem si uvědomila, že tam prohodil větu: “Koukám, že jste čím dál krásnější.” 🙂
Na tu jsem nereagovala. Mluvila jsem dál o jeho zemině na pokojové květiny, kterou si nesl, na což on navázal vyprávěním o jedné rozkvetlé květině u něj doma. A zmizel ve svém patře.
Nechtěla jsem mu nic vysvětlovat. Nebudu nic vysvětlovat každému na potkání. Prostě je nechám, ať si to vysvětlí a poperou se s tím po svém 🙂 Pokud se zeptají, ráda odpovím.
Na totéž jsem byla připravená dnes u bývalého zaměstnavatele, kam jsem jela nakoupit. Ačkoli toho na mě moc mužského nebylo, nikdo mě neřešil. Dál si se mnou povídali, jakoby nic. Ale tohle člověk musí vidět. Není možné přehlédnout tu horu ženskosti, kterou se snažím dohnat ženskost tam, kde mi ještě pořád chybí… Ať si taky zvykají 🙂
Moc myslím na Danielku.
Právě teď je v autobuse ze Slovenska a míří do Motola udělat svůj nejdůležitější poslední krok, po kterém už nenásleduje nic než opravdový ženský život se vším všudy (tedy i fyzicky).
Až se mi ozve, že bude vpořádku a při smyslech, rozjedu se za ní na návštěvu vyzvědět detaily. Jsem moc zvědavá, ale především tam pojedu kvůli ní. Jako kamarádka. (Pokud se tak mohu vůbec nazvat.)
Na to naše pětihodinové setkání na Florenci totiž nemůžu zapomenout.
Ona už je tak daleko… nejdál, jak jen může být. Je těsně před cílem. Jeden jediný krok.

7 komentářů

  • L

    Lucka

    Terezko moc vyděšených a nechápavých pohledu ve svém okolí už nečekej, maximálně někdo prohodí že ti to sluší nebo že už vypadáš jako žena. ona je to pro lidi totiž taková exotika, že to ví nejen uplně všichni ve tvém baráku ale i všichni na vašem sídlišti chi chi. taková správa se valí jak lavina. a to je právě ten báječný bod kdy už to nikdo neřeší, oni už to totiž všichni ví.

  • M

    Majti

    Ahoj holky. Je to smutné jak někdo může o druhém mluvit a člověka ranit a ještě mu to kolikrát dělá dobře.  Je mi z toho také špatně, poznala jsem to na vlastní kůži, sice jsem v tu chvíli byla silná ale….

  • L

    Lucka

    [3]: ahoj Majti a holky. ony to možná některá partnerky berou jako zradu, a protože se cítí zrněné chtějí ranit taky. možná se mílím, žádné zkušenosti svoje ani z okolí nemám. asi to berou  jako volbu ´´což určitým zpusobem volba je´´, jako by si muž našel milenku kterou má stále sebou.  proč mě zradil, a neřekl to hned na začátku vztahu, on my vlastně celou tu dobu lhal, já si přece vzala muže a ne ženu, tohoto člověka vubec neznám, já ani nevím co vlastně je a td. myslím že to přežije jen velmi malé procento vztahu, a že se člověk shledá s pochopením partnera. ale určitě je uplně něco jiného když partnerka řekne žít už s tebou společně nemužu ´´ když se vžijeme do její situace je to i pochopitelné´´, já chci být s mužem, ale budeme se stýkat jako přítelkyně a budu tě podporovat protože i přesto tě mám ráda.                  ale upozornuji holky že jsou to jen má domněnky.

  • L

    Lucka

    ahoj Terezko. tak asi jsem ta výjimka, já si to tak nějak ujasnila už po vojně a tušila jsem jak by to dopadlo, bud obětovat tu část svého já, nebo obětovat rodinu, zřejmě proto jsem stále svobodná.         ale mě to Terezko vysvětlovat nemusíš já to přece chápu. jen jsem chtěla naznačit jak to asi berou partnerky, a zodpovědět otázku proč jsou takové.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.