otєrєzє.cz

Ach ty vlasy

Já nechci psát zase o vlasech, ale když jsem se dnes ráno rozhodla přetvořit nějak ty své, protože jsem usoudila, že jejich délka už je dostatečná natolik, abych s nimi mohla kouzlit nové účesy (ve skutečnosti jsem si tím nebyla jistá, ale všichni mi říkali: Terezo, ty vlasy už jsou dostatečně dlouhé na to, abys z nich něco vytvořila) a já jim uvěřila, tak jsem si řekla: “Terezo, je to poprvé, hlavně trpělivost. Nikdo nic neumí dokonale napoprvé. Aspoň to zkus.”
Věděla jsem, že se s tím budu prát. Ne že bych neuměla plést copánky, ale problém nastal jinde.
Našla jsem si fakt perfektní videonávod (na Mista Fashion blogu) na 7 způsobů, jak upravit ofinku (patku), který mě vážně nadchl, ale po hodině boje to vzdávám, protože v KAŽDÉM návodu se předpokládá, že ofinka je tak dlouhá, že se už DÁ strčit za ucho. MOJE NE. Moje vlasy jsou prostě krátké!
Potřebuju ještě aspoň půl roku, těch 8 cm by mi pomohlo.
Takhle to ani neupnu, neupletu z ofinky cop (parádní návod, tolik se mi to líbilo!), prostě nic.
Tak jsem to aspoň zkusila a v listopadu už s tím něco udělám (na štědrovečerní večeři určitě :).
Ano, mé vlasy jsou dlouhé, ale u ofinky ne. To je logické, protože tam jsou vlasy nejvýš a tak zatímco ty dole vypadají dlouhé, vypadají tak proto, že jsou dole, ty nahoře vypadají kratší. Už zase své vlasy hypnotizuju a posouvám, ale všecko se taaaak táááááhne. (Já vím, musím být trpělivá. Tohle slyším pořád, už měsíce, ne-li roky. Vím, že jednou bude všechno tak, jak chci, ale přesto občas nevydržím a zkusím to jako dnes.)
Tak jsem si aspoň upletla dva minicopánky a sepnula je dozadu k sobě. Aspoň nějaká změna a taky se mi to líbí, i když jsem jak z keltské oslavy letního slunovratu 🙂
Jednou se dočkám. Vím to.
Když já už bych tak chtěla s těmi vlasy tvořit všechno to, po čem tak toužím. Roste to pomalu, i když jsem šťastná za každý milimetr a taky za to, že už jsou v téhle délce, protože s takhle dlouhými už udělám aspoň něco a rozhodně mi ty vlasy dělají radost.
Ano, děláte mi radost. To jen já jsem netrpělivá. Mám ráda, když se lesknete, když se na vás dívám do zrcadla, když mi vás někdo hladí nebo když svůj nos někdo zaboří do vás, aby nasál moji (vaší) vůni.
Tak na co si vlastně stěžuju? 🙂
Ještě nikdy v životě jsem neměla takhle dlouhé vlasy. Plním si svůj sen. To proto jsem tak netrpělivá a stejně si myslím, že si nějakou tu malou netrpělivost můžu dovolit 🙂
Takže tohle bych víc nekomentovala. Jen jsem si potřebovala povzdechnout, zakřičet, vyvztekat 🙂 A u je mi zase fajn a užívám si své štěstí.
Na polském blogu Moniky Kowalské (v angličtině) Hrdinky mého života, o kterém jsem kdysi psala a na který občas zavítám, abych si přečetla něco zajímavého o výjimečných ženách, o nichž bych se jinak zřejmě ani nedozvěděla, se mi moc líbil rozhovor se Stephanií. Tahle MtF slečna (o které by už se ale nemělo říkat “MtF”, nýbrž prostě slečna) je 22letá holanďanka, která kdysi (teď už ne) dokumentovala svou přeměnu na youtube.
Tahle fotka Stephanie s přítelem se mi líbí, tak jí sem dávám 🙂
Její odpovědi v interview se mi ale líbí taky. Prostě přiznávám, že patřím do skupiny holek, které tvrdí: “jsem žena” a ne “jsem transgender žena”. Nepojmenovávám samu sebe pod tlakem okolí, které mě může považovat za “transgender ženu”, ale stojím si za svým. Bezvýhradně.
Jak mohu říct “jsem transgender žena”, když mi můj mozek říká, že jsem žena? Tak jsem žena nebo kdo? Já v tom mám tedy jasno. Každý to vidíme jinak a každý se zřejmě i cítíme jinak, ačkoli jsem si vždycky myslela, že pokud se cítím jako žena, pak jsem žena. Žena.
S tímto pohledem pak ovšem souvisí vše, co následuje.
Nikomu ale neberu (a nikdy jsem ani nebrala) jeho názor na věc. Vždy jen vyjadřuji svůj názor a nikoho nenutím, aby se zbavoval částí těla, kterých já se zbavuji ráda. Jen nahlas přemýšlím o tom, jak vypadá ženské tělo a potom opravdu nechápu, proč se mi někdo diví, že se divím, že žena nemá penis. Tohle není útok proti všem ženám s penisem. Jen mé nepochopení. Stejné, jako že slunce není zelené nebo že lidé mají obvykle dvě ruce. Faaaakt mají dvě ruce! Ne tři ani pět.) (Tohle téma už je vážně pěkně trapné, takže stačilo.)
Ať si tedy klidně dotyčný říká, že je slon nebo černý bez. S takovým rozkvetlým keřem s černými kuličkami si docela ráda popovídám, ale mám vždycky radost, když potkám někoho, s kým si rozumím a kdo smýšlí podobně jako já (např. Dominika nebo Markétka, Dannie, Míša, a další holky nejen od Hanky).
Všechny tyto Hrdinky mého života (a spousta ostatních (já taky! :)) mají jedno společné – musely kdysi udělat jedno moudré a důležité rozhodnutí, které je posunulo až sem.
Tady je interview se Stephanií:
Monika: Proč ses rozhodla podělit se o své detaily z přeměny na YouTube?
Stephanie: Byla jsem mladá a myslela jsem, že bych mohla být inspirací pro ostatní mladé transgender dámy. Bylo mi teprve 14, když jsem nahrála své první video na YouTube.
Monika: V jaké fázi přeměny jsi právě teď?
Stephanie: Už jsem skončila! Opravdu ráda bych vyřešila ještě svá prsa během několika let, ale v současné době mám už vše. Jsem ráda, že jsem sama sebou a to je pro mě to nejdůležitější.
Monika: Jsi spokojená s výsledky hormonální terapie?
Stephanie: Uuuhm ano i ne, chtěla bych mít větší prsa. Teď jsou to menší B, ale opravdu bych chtěla mít C. Pokud jde o zbytek těla, výsledek je skvělý.
Monika: Měla jsi nebo máš nějaké vzory transgender žen, které následuješ?
Stephanie: V minulosti ano! Ale většina transsexuálů, které znám, je sobecká a myslím, že být ženou je prostě soutěž krásy a já chci žít jako žena, ne jako transgender žena.
Monika: Co bylo nejtěžší na tvém coming-outu?
Stephanie: Rozchod s mojí rodinou. Moji rodiče nechápou, jak se cítím. Mysleli si, že jsem zženštělý gay, ale já nejsem gay, já jsem opravdová žena. To je rozdíl, který jsem viděla v sobě. Cítila jsem se jako žena, zatímco ostatní lidé mě považovali za divného chlapa.
Monika: Jaký je tvůj obecný názor na současnou situaci transgender žen v Holandsku?
Stephanie: Žiji v opravdu malém městě s lidmi, kteří příliš mnoho nevědí o trangenderech. Myslím, že to funguje ukázat lidem, že jsem normální, že mohu normálně žít a že mě může někdo milovat 😉
Monika: Co si myslíš o transgender příbězích nebo osobách ve filmech, novinách nebo knihách?
Stephanie: Je skvělé vidět více transgender lidí ve veřejných televizních pořadech, ale podle mého názoru by tyto dámy měly být normálními lidmi s normálními životy a ne dámy s velkými prsy se spoustou Botoxu tak, že nakonec vypadají jako nafukovací panny.
Monika: Máš ráda módu? Jaký druh oblečení obvykle nosíš? Nějaké speciální módní vzory, barvy nebo trendy?
Stephanie: Mám ráda přiléhavé šaty v noci a ve dne miluji úzké džíny s pěknými boty a sakem.
Monika: Co si myslíš o transgender soutěžích krásy?
Stephanie: Nenávidím je … cítíte se jako žena? Pak se tam ale postavte jako žena a ne jako drag queen s příliš mnoha plastickými operacemi.
Monika: Mohla bys mi říct o důležitosti lásky ve tvém životě?
Stephanie: Měla jsem vztah 2,5 roku; partner všechno věděl … snášel se mnou začátek hormonů i kolísání nálad včetně operace. To je u konce. Našla jsem si nového partnera. Je o dva roky starší a žijeme spolu.
Holky buďte své.
Všechny.
Nejen ty, které se dívkami teprve stáváte.
Přirozenost je to, co dělá ženu krásnou.
A já si jdu rozplést své dva spletené copánky, protože běžím do sprchy.
Je květen. Miluju tenhle optimistický měsíc, ve kterém se rodí léto. A letos nejenom to léto…

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.