otєrєzє.cz

Dlouhá chvíle (Den 14)

Pondělí, 8.6.2015, Den 14
12:50
Tak a mám po legraci. Myslím tím na pokoji. Už se tu asi hodně dlouho zase nezasměju (jako se všemi předešlými spolubydlícími), nejspíš do doby, než půjdu domů. Však já už jsem tu vlastně dávno neměla být, tak co si stěžuju? Sestřičky mi chtěly udělat radost a myslely si, že mi ji udělají, tak ke mě scukly další dvě slečny po stejné operaci. Ale já o to vyloženě nestojím.
Niki je v pohodě, i když si s ní moc nepopovídám, ale ta druhá slečna tu pořád “umírá” a tak je tu bezva atmosféra. Takže se začínám i trošku nudit, protože jak už se cítím lépe, viděla bych se spíš doma, ale musím čekat, dokud dren odvádí ten hnus z dírky vytvořené nad třísly a jakmile přestane, už se balím. To může být zítra, ale nejspíš až tak koncem týdne.
I když zrovna dneska byla rajská – na tu jsem se těšila od rána. Takže zas tak špatné to tu není. Jen už mě nebaví pořád ležet. Nejradši bych chodila. Já chci chodit! No taky že chodím, když můžu, ale to právě moc nemůžu, protože není kam a po chodbě se mi courat nechce.
Myslela jsem si, bůhví kolik toho tady nenaspím, ale o půlnoci mi dávají kapat antibiotika a v pět už zase budí na teplotu, odběr krve a v šest a osm další dvoje antibiotika. On tu není skoro ani čas dilatovat! 🙂
Zaujalo mě ale, co mi dnes řekla Niki. Je to vůbec poprvé, co mi některá slečna řekla, že hned po operaci při dilataci dostala dovnitř úplně celý dilatátor! 18 cm! Navíc jak podotkla, tohle nechápe, protože nebyla původně zrovna moc vybavená dostatečným materiálem.
Tohle opravdu není standard 🙂 A přitom je to taková drobounká hubená holka. Já si ovšem také nestěžuji, ale na ní tedy zatím nemám. Což by se mělo postupně změnit. Při dilataci se postupuje tak hluboko, kam to jde, aniž by to bolelo. Ono se to dá ale vždycky posunout hlouběji. (Niki už tedy nemá kam 🙂 Rozhodně je běžné při prvních dilatacích zasunutí tak na 6 – 10 cm, podle toho, co jsem slyšela. I doktorka říkala, že ze začátku je důležité rozšiřovat hlavně vstup a poté zbytek, ale stejně každá z nás jede na doraz a stále se zlepšuje. 🙂
Ležím v části motolské nemocnice, která má okno směrem k přistávací dráze letiště. Což znamená, že každé tři minuty není slyšet televize a skoro ani vlastního slova, jak nalétávají ty obrovské stroje s rachotícími motory na runway. Nechápu, kam se všechna ta letadla vejdou 🙂 Nejspíš asi některá zase z druhé strany odlétávají 🙂 Ale je to impozantní pohled.
Dnes už konečně není venku 30, takže tu mám otevřené okno a je tu příjemný svěží vzduch.
Bude ho potřeba. Dnes totiž také rozbalí slečnu vedle. A já si dám sluchátka na uši. S nějakou dobrotou, co mi tu zbyla od návštěvy Andrejky.
Pepa na mě loudí číslo na Martinu 🙂
(Tak aspoň nějaká legrace tu je.)
15:17
To je tak hezké! Přišla za mnou bývalá spolubydlící babička, která šla před třemi dny na operaci a moc si přála, aby byla na pokoji zase se mnou. I já jsem si to přála, protože byla kouzelná. Přišla mi říct novinky a vypadala moc dobře. Na operaci šla s rakovinou ledviny, která se musela odstranit dříve, než dojde k metastázám. Jak ale při operaci zjistili, byl to jen obyčejný kámen! 🙂 Tak to mě dostalo.
Tahle babička se moc bála, že umře. Na anestezii byla poprvé, měla strach, že když přežije bude dementní a všem v rodině říkala, co má kdo udělat, až se ze sálu nevrátí. Vrátila se ale v plné síle 🙂
Přiznám se, že bych tu mnohem radši měla tuhle veselou babičku, než sténající slečnu s velmi (ale opravdu velmi) extravagantním jménem, že si ho ani nejsem schopna zapamatovat. Tak všichni spolubydlící nemohou být fajn… Stejně jako sousedé, kolegové, spolucestující…
Je to vždycky o štěstí.
A proč to nemůže být o lidech? Proč všichni nemohou být fajn?
Protože by tu neměl kdo bručet, sténat a nadávat 🙂
Mám neskutečnou chuť na štrůdl, jahodovou bublaninu, džus a kolu.
Kyselých zelených jablíček už mám nashromážděných dost, takže doma určitě štrůdl bude 🙂
Ach, domov 🙂

4 komentáře

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.