otєrєzє.cz

Pitomá cesta pro chleba

Pořád těžce nesu návraty. Nemyslím teď návraty domů nebo za někým. Myslím návraty z normálního, příjemného a přirozeného světa Terezy do světa Toma. Protože nejsem v situaci, kdy bych se vracet nemusela a bůh ví, za jak dlouho taková situace vůbec nastane (ale věřím, že jednou ano).
Je sobota, takže jsem samozřejmě celá šťastná od včerejšího večera sama sebou, nalakovala jsem si nehty, namalovala, dala vlasy do culíčku s jednou třpytivou sponkou, aby mi pramínky nepadaly do očí a všechno bylo tak fajn. Ale teď večer jsem musela pro chleba. Vůbec nic tu nemám a pořád jsem ten okamžik prodlužovala, abych nemusela opouštět Terezu…
Nejdřív jsem si říkala, že do obchodu půjdu prostě takhle jak jsem, včetně těch dlouhých vlasů. Ale už jsem se viděla v té frontě u pokladny plné lidí, kteří sledují mé detaily (samozřejmě, že je nesledují, ale já mám ten pocit), tak jsem jí sundala. V tu chvíli jsem začala být naštvaná sama na sebe. Protože s těmi krátkými vlasy namalované oči a kruhové náušnice vypadají divně (i když jsou holky, co mají takhle krátké vlasy, mě se to nelíbí). Ale řekla jsem si, že si nechám aspoň namalované oči (a vybavila si slečnu, co na votocvohoz prohlásila, že miluje, když si muž maluje oči – to samozřejmě myslela styl EMO, kde je muž pořád mužem). Ale když jsem se viděla v zrcadle a zase si vybavila tu frontu lidí, tak jsem vzala tampónek a spodní linku celou dostala pryč. Bylo jen trosku vidět, jak mám tmavé a dlouhé řasy (ty hnusné řasy, co nesnášela moje manželka). Ty jsem si teda nechala. Úplně dokonale jsem se záměrně neodličovala, ale poznat nic nebylo. Nechala jsem si jen nalakované nehty, protože jsem je ráno přetřela jednou vrstvou toho mého oblíbeného nenápadného laku Super Stay Gel Nail Color 7 days od Maybelline – Pink Whisper.
Tenhle “růžový šepot” mám ráda pro jeho nenápadnost už hodně dlouho.
A ještě přidávám, jak vypadá tenhle úžasný lak na nehtách
Tady mám ale více vrstev, než jednu, kterou jsem si nechala i na pondělí v práci a na celý týden, protože to prostě nehodlám pořád dokola v neděli večer odlakovávat.
Já mám být ta, kdo ustupuje?
Tenhle lak má totiž široký štěteček, snadno se s ním natírá, rychle zasychá a taky dlouho vydrží. Nehty mám po něm hezky lesklé a přitom mají přírodní odstín (sice bych radši mnohem výraznější barvu, ale copak si to s mojí (ne)odvahou můžu dovolit?).
Samozřejmě jsem ve frontě kontrolovala, jak jdou ty nehty vidět a pořád se na ně dívala, jestli se moc nelesknou, jestli není vidět ten odstín… 🙁 No není!
Než jsem vyšla, tak jsem se oblékla tak, jak bych chtěla jít (jako Tereza). Postupně jsem ale ty krásné věci Terezy sundávala a oblékala si věci Toma, protože jsem nebyla schopná jít v těch úzkých riflích, v krásných bílých teniskách s fialovými proužky a už vůbec ne v hnědé bundičce.
Zase jsem to vzdala. 🙁 A vzdávat to jak vidím budu ještě hodně dlouho.
Mám to pěšky asi 7 minut do obchodu a celou cestu jsem si představovala, jaké by to bylo mít všechny věci Terezy na sobě. Jít si pro ten blbej chleba jako Tereza, přeci tohle nikomu nemůže vadit!? Ale jak jsem vešla do prosvětleného obchodu plného lidí, zakuklila jsem se do sebe a oddechla, že na mě nikdo neciví, že se nikdo nediví, že nikoho nezajímám. Přitom bych třeba nikoho nezajímala… třeba. Nebo taky jo. Nejspíš by si to asi nechali všichni pro sebe, ale já bych z toho byla vyplašená, protože bych vnímala každý pohled a byla bych tak nesvá, že bych někde určitě zazmatkovala a bylo by to ještě horší (s tím přitahováním pozornosti). Nedokážu být sebevědomá, nejde to. Nemůžu. Je ještě brzy.
Píšu to sem, protože mám vztek sama na sebe. Protože ty návraty jsou nesnesitelné, násilné a nepřirozené. Nemůžu se na sebe dívat, jak je z Terezy zase Tom a nemůžu se zbavit myšlenek na to, až se vrátím a zase Terezou budu.
Tohle byl jen okamžik, ale v pondělí ráno stejně Tom bude muset naklusat na 8 hodin do práce.
Štve mě, že nemám odvahu. Ale ani jí mít nemůžu, když vypadám pořád jako Tom, ať se snažím sebevíc. To radši překonám ten tvrdý přechod, než přijít domů nešťastná v slzách, i když byla už tma. Ale v obchoďáku není.
Kolem Takka jsem prošla s očima nalepenýma na výloze a zmizela na cestě směrem domů.
Strašně snadno si na Terezu zvykám, přestávám jí potom už i vnímat, protože dělá normální věci, jaké by dělal Tom. Jenže je to Tereza a její svět. Usnula jsem jako Tereza a probudila se jako Tereza. Nemůžu ze sebe dělat Toma jen proto, že si potřebuju dojít pro chleba.
Všechny mé úžasné představy, jak tam letím jako opravdová já jsou sice úžasné, ale jsou stejně nerealizovatelné jako kdysi před 20 lety, když jsem si jako malá snila o tom, jaké to je být ženou a žít tak. Jen s tím rozdílem, že teď mám šanci, kterou nemůžu propásnout. Život mi stejně žádnou jinou možnost nedává.
Do Prahy jsem odjet nestihla, takže pojedu příští víkend s Kačenkou. Má totiž moc ráda kamínky a tohle se jí bude určitě líbit.
Jdu si udělat večeři, ale je mi trochu smutno.
Obdivuju vás všechny, kteří kašlete na lidi. Kteří navzdory pohledům a připomínkám, navzodry tomu, co si kdo o vás říká a myslí a zesměšňuje vás jdete ven a jste samy sebou. A pak dopadáte jako ta jedna z nás u stánku u Kauflandu, co jí ty pohledy vyhnaly z fronty zpátky do auta nebo naopak nikdo nic nepozná, protože jste tak krásné a ženské, jako třeba
(už jsem tu o ní kdysi psala)
I u nás máte šance na normální společenský život bez předsudků, jako v jejím případě ještě za studií na střední škole.
No a když už se tu o ní zase zmiňuju (protože jí moc fandím :), tak tady je její video “tolerance transsexuality”:
Je vidět, že každý bojujeme s tím samým…

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.