otєrєzє.cz

Ten první

Půl jedenácté večer.
Měla bych balit balíky.
Měla bych jít do sprchy.
Měla bych si přelakovat nehty.
Měla bych se konečně navečeřet a udělat si nový čaj, když v tom z rána plave s takovým nadšením moucha. To má z té své nenabažitelnosti!
Nemůžu z toho vůbec nic.
Jsem přikovaná.
K němu.
Venku jeden hrom za druhým, samé blesky a liják. Ještě před chvílí bylo tohle město nejteplejším městem v ČR.
Ale svět venku je jaksi mimo mé vnímání.
Jsem teď v pohádce, která mě každou minutu pokládá otázku: Co mám udělat, aby neskončila?
Je mi smutno a jsem šťastná zároveň.
Nechávám ho ještě jeden večer, noc i ráno žít v bláhové nevědomosti, nechávám ho cítit se šťastně, spokojeně oddychovat, když usne a mít sny o nás dvou.
Pro něj jsem žena. Líbím se mu jako žena. Tolik si od toho slibuje! A tolik bych se chtěla bezstarostně těšit na pátek.
A mně je tu do breku.
Neřeším už totiž jen KDY mu to říct, ale taky JAK mu to říct?
“Víš, já jsem táta Kačenky!” nebo “Ještě mám pindíka, ale brzo ho mít nebudu” 🙁
Vůbec nejsem na tuhle situaci připravená (ono na ní ani připravit nejde) a tak mi nezbývá než se nadechnout a jít do toho. Někdy.
Měla bych asi brzy, protože celý dychtivý mi před chvílí oznámil, že v pátek dopoledne přijede.
Já jsem ale dychtivá taky, takže jsem ho celá šťastná zasypávala úsměvy a nadšením, a když jsme se na skypu rozloučili, začalo mi být tak smutno, že místo všech svých povinností sedím u počítače a píšeme si ještě, protože toužím po jeho objetí, po jeho dotecích, po jeho přítomnosti a chci slyšet: “Já tě nikdy neopustím. Pro mě jsi tou nejhezčí ženou na světě a chci tě takovou, jaká jsi.”
Nic mu nenaznačuji. Nemám na to odvahu ani sílu teď to udělat.
Jen jsem se ho zeptala, co mám udělat, aby ta pohádka nikdy neskončila:
“to nieje rozprávka, ale skutočnosť a tak to aj ostane”
“a nikdy to neskončí, vieš veľmi dobre, že každý vzťah má aj svoje chyby, nijaký vzťah nieje dokonalý, ale keď sa dvaja majú radi a sa milujú, tak sa všetko vyrieši a stále budem tu pre teba či budeš mať nejaký problém, budeš sa musieť vyrozprávať, som tu pre teba ako partner, tak isto aj kamarát”
Hmm. Chyby…
Chyba byla, že jsem se narodila do mužského těla.
Jeho zprávy jsem si zkopírovala do počítače, aby mi zůstaly, až mi je přestane psát.
Mám z něj tak zamotanou hlavu, že přemýšlím, zda to byl dobrý nápad pustit ho do svého života. Ale on do něj vešel úplně spontánně sám. Najednou tu byl a já se tomu nebránila, protože se tomu nedalo bránit a nebylo proč bránit.
On je ten první, kde ta chemie mezi mužem a ženou funguje téměř na 100 % i z očí do očí! Vidí mě několik hodin denně ze vzdálenosti 50 cm. Teď už chybí jen ten pátek, jeho objetí, jeho vůně, jeho dech, co cítím na své tváři.
Začátkem příštího týdne mě čeká 6. laser.
Není ale téměř co spalovat. Mám z toho radost. Snad to tak už zůstane a zase to nenaroste jako na 5. laser. A tak mám o starost méně.
Mám dvě možnosti:
Buď ho v pátek nechám přijet nebo mu to řeknu dřív.
Pokud mu to řeknu, už ve mě ale neuvidí tu ženu!
Jenže já jsem žena a chci, aby mě bral jako ženu. Tak, jako mě bere teď. Aby jeho odhodlání udělat mě šťastnou neskončilo a já mohla být tou ženou, která ho šťastnou udělá.
Jak moc je taková skutečnost o naší minulosti pro muže přijatelná?
Vím, že je to individuální a těžko se to odhaduje u každého z nich.
Hanka mi říkala, že se setkala s muži (partnery MtF dívek, které k ní chodily), u kterých by tu pozitivní reakci nikdy nečekala. Pak jsou také muži, u kterých by pozitivní reakci čekala, ale ta nepřišla. Čím to asi je? Co má vliv na jejich konečné rozhodnutí? Výchova? Společnost? Parta? Charakter? Osobnost?
Na to tu teď nepřijdu a navíc nemám čas dělat si všelijaké analýzy.
Už jsem do toho skočila a nemůžu vyskočit.
Pokud bych to chtěla bezdůvodně udělat, ještě víc bych posílala jeho touhu zjistit, co za tím vězí a jen tak by se svého cíle nevzdal.
Tenhle článek je výjimečný tím, že ho píšu v době, kdy nemám věšteckou kouli a tak nevím, jak to všechno dopadne, zatímco za pár dní bude stačit nalistovat o pár článků dopředu a tam to všechno bude.
Tohle prožívám úplně poprvé, bez zkušeností, nepřipravená a bez sebevědomí. Ale s takovou touhou a nadšením!
Trápí mě, že raním jeho city a trápí mě, že mu vůbec musím sdělovat něco tak neakceptovatelného, jako je fakt, že jsem se narodila v mužském těle.
Jak to slovo “v mužském” nesnáším! 🙁
Chtěla bych se teď k němu schoulit, poslouchat déšť a povídat si o budoucnosti tak, jak chce vyprávět i on mně. Ale být už ženou od narození a nemít v hlavě tenhle strach, který je pro mě nový.
Místo toho se tu snažím uklidnit psaním a i když bych měla být šťastná (což jsem), krade mi má minulost to štěstí po velkých kouscích, aniž bych chtěla a aniž bych to dokázala ovlivnit.
Neměla bych nad tím asi tak přemýšlet.
Jenže to já neumím.
Záleží mi na tom.
On je ten první.
Tak proč nemůže být i poslední? 🙁
Svým způsobem mohu tohle trápení ukončit (a zahájit jiné) teď hned.
Ale až tak silná nejsem.
Ještě chviličku prosíííím. Aspoň kraťoučkou. Nechte mi to štěstí…

8 komentářů

  • A

    A.

    Řekni mu to hned. Prostě tak, jak to je. Řídím se heslem: Když nevíš, co říct, řekni pravdu. :-) Jestli to nerozdýchá, jeho problém, není jediný a poslední, který na tebe na světě čeká. Vím, že je to zatraceně těžký. Nicméně si myslím, že na sdělování podobných pravd není nikdy příliš brzy, zato na ně celkem snadno může být příliš pozdě. Asi bych se fakt nechtěla podobné skutečnosti od svého protějšku dozvědět tehdy, když mine první, druhé, xté rande, když už spolu dokonce oficiálně nějakou dobu i jsme, neřku-li úplnou náhodou, protože doufal, že to prostě tak nějak projde. U tebe to nehrozí, protože máš dceru, s čímž se tak nějak počítá, přece jen nejsi sotva plnoletá dívenka, že už máš za sebou nějakou minulost, vztah, manželství a pravděpodobně i dítě. Což je ideální odrazový můstek, vysvětlit, jaký vztah máš k dceři, že tedy ne maminka a že ex je ona a ne on. (Ostatně, jak jsi tu svého času psala, že bys to nejradši utajila, tak si opravdu nedovedu představit, jak neprodyšně izolovat bývalý protějšek se kterým máš dítě, od toho současného. Partner by podle mě měl stát na levelu těch nejbližších osob jako jsou třeba rodiče, kteří to ví a nemají s tím problém. Ostatně, když se ti podaří to ze sebe vysypat a partner to přijme, budete si jeden druhého o to víc cenit a ten vztah to posílí. Vím, že chceš a potřebuješ hlavně teď neochvějnou jistotu, že jako žena projdeš a nechceš tahat na povrch minulost, která tě hodně natrápila, ale myslím si, že vůči partnerovi je fér to zkrátka říct.)

  • T

    Tereza

    [1]: Nedokážu mu to neříct. Trápí mě to, že se líbím někomu, kdo o mě neví všechno, protože vztah bez obav je něco, co člověka nesmírně osvobozuje a ten vztah (jak říkáš) opravdu posílí.

  • A

    A.

    [2]: Já bych se fakt netrápila tím, jestli mu to říct po prvním rande nebo po pátém. Ve chvíli, kdy už tě to takhle hryže, tak co nejdřív se odhodláš. Ví to dcera, ví to rodiče, ví to příbuzní, ví to zkrátka všichni tví nejbližší. Jednak by měl partner určitě patřit do stejné skupiny a jednak dost vážně hrozí, že to nějakým nedopatřením praskne. A to radši, ať to ví, ví to od tebe a ví to klidně hned. Podle mě je poměrně pozdě to řešit až ve chvíli, kdy spolu oficiálně chodíme a řešíme budoucnost (byť to zatím může být spíš na rovině vyslovování snů a přání, než vážných plánů). Dostat se u tohohle sdělování k tomu, že si ty biologicky svoje děti bohužel nepořídíme a proč si je nepořídíme, to bych asi absolvovat nechtěla, to říkám otevřeně, to musí být hrozná ťafka. (Ne kvůli samotnému faktu ne/pořizování těch dětí, i spousta biologických žen má nějaký problém nebo to ten pár ani nenapadne řešit a když pak děti chtějí, nedaří se, ale asi bych to vnímala jako zklamání, že jsem měla vědět něco zásadního a nevím.) Jasně, že partnerovi není třeba vysypat na prvním rande úplně všechno, ale na druhou stranu, pokud tomu páru není náct, tak se počítá s tím, že mají oba za sebou nějakou minulost a nebyla holt vždycky jen veselá. Pokud to navíc má nějaký vliv do budoucna, tak určitě má smysl to sdělit co nejdřív. Ber to i z druhé strany: ty se trápíš přeměnou, nicméně tu minulost máme za sebou všichni nějakou. I on. I on má pravděpodobně v sobě nějaký strachy, nejistoty, něco, co ho ovlivňuje. Tyhlety bolístky v sobě máme skoro všichni. Děsně řešíme, co by na ně řekli ostatní, jenže oni neřeknou nic. Lidi se často jen bojí věcí, který neznají, nevědí, jak reagovat. Pokud jim jednoduše upřímně řekneš, jak se věci mají, tak to zkrátka vezmou, protože se dost pravděpodobně už někdy v životě cítili úplně stejně. I biologický holky bojují s podobnými pocity. Sice ne konkrétně s: "A bude mě mít ještě rád nebo ve mně uvidí chlapa?" Ale řešíme, jestli nás partner bude mít ještě rád, když zjistí, že fakt fakt neumíme lyžovat, když on je vášnivý sportovec nebo jsme nedostudovaly vysokou školu, zatímco on má doma dva červené diplomy.

  • N

    Niky

    Ahojky no teda teda.. Chlapum je nejlepsi rict to hned z kraje, pozdeji se citi podvedeni coz muze byt i nebezpecne, kvuli agresi. Taky jsem to tak kdysi resila ale nikdy to nevyslo. Kazdy byl nastvany. kouzlo jak najit chlapa spociva v tom neschovavat se za biologickou zenu, protoze proste nejsme, protoze nase tela nas odsoudila do predpokladane muzske role. nas vsechny ceka jeste hodne dlouha cesta stat se biologickou zenou i pro okoli ale ani potom neni nic jiste

  • N

    Niky

    chci tim jen rict, nejsme pro okoli normalni zeny, a operace nam neumozni.utect od nasi minulosti protoze minulost nas vzdy dozene. ti mali chlapecci co jsme byli pro babicky a maminky jsou stale nasi soucasti. Ja toho maleho Danecka co jsem byla ani zabit nechci protoze i ten prozil spousty.krasneho a okoli na nej stale vzpomina. chci.tim rict, neutikej sama pred sebou, bud  hrda na to kdo jsi, kam.jsi dosla a co si zvladla. jako trans jsem vzdy vyhrala kdyz jsem rekla pravdu hned a ne az po.case. neublizis tim jen sama sobe ale i tomu druhemu

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.